MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

Druhý týden

15. 10. 2012 - 21. 10. 2012

Eğirdir, Antalya, Fethiye, Ölüdeniz, Kaş, Beldibi
  



15. říjen 2012 - pondělí (EĞIRDIR - trek)

     V 8:00 hod jsme už na připravené snídani. Nic nového, samoobsluha se vším co hrdlo ráčí. Od vajíček, salámů, džemů, medu, oliv, ovoce, zeleniny, chleba, sýra, čaje či kávy. Nikdo nás neomezuje ani v množství. Je krásné ráno. Už včera jsme se Müslima ptali, co tak vidět po okolí, když je málo času. Jeho odpověď byla hbitá. Nejste-li líní a rádi chodíte, vydejte se na Sivri Daği. Tak proč ne?
     Dáváme se na výlet. Předtím, než opustíme město, nakupujeme ještě zásobu vody a už míříme k vesnici Akpinar, našemu prvnímu dnešnímu cíli. Nejdřív jdeme směrem na jih, po silnici. Po pravé ruce máme onu Příkrou Horu (1749 m), kterou však máme záhy za zády. Silnice se zvedá, poté co jsme minuli panelové domy, a zleva jakousi vele stavbu lázeňského komplexu. Stoupáme dál vzhůru po asfaltce a počasí nám opravdu přeje. Slunečno, ne příliš horko, vane slabý větřík. Minuli jsme jakýsi park, označený slavobránou s nápisem „Eğirdirské městské lesy", odkud si nějaká ženština v gumákách vleče ohromnou otep klestí a šplhá po velmi příkrém svahu. Minul nás traktorista s valníkem plným jablek. Vesnička Akpinar je totiž vyhlášená svými jabloňovými sady. Jakmile potkáme u silnice jabloň, už se Verča sápe po jejích plodech.
     Krátce po desáté vcházíme do Akpinaru, který si krátce prohlédneme. Je to shluk starých kamenných domů, nechybí tu minaret, ale nejlepší je ten výhled. Ta panoramata! Jezero jako na dlani. Ve vsi nám dělají společnost psi, malý bojácný kluk, který se schovává, abych si ho nemohl vyfotit, a nechce se nechat uplatit ani žvýkačkami. Stromy jsou obrostlé meruňkami, ale jsou za plotem, a i když má Verča pokušení je trhat, nakonec to neudělala. Vracíme se na silnici. Staříků posedávajících u cesty se ptáme na směr k rozvalinám Prostana, staré antické vísky. Cestou jsme totiž zahlédli ceduli. Musíme se kousek vrátit. Cesta vede mezi polem a pastvinou, míjíme hřbitov. Dál už žádné značení není. Šněrujeme si to sem a tam, cesta se dělí, nebo ztrácí.
     To způsobilo, že jsme se ocitli uprostřed prostoru údolí, mezi stádem krav. Podle instinktu a hory se ubíráme stále nahoru. Tu a tam jehličnan, nebo listnáč, jehož koruna je obalena jmelím. Na horizontu vidíme postavy. Jak se tak k nim blížíme, vidíme, že jsou to vojáci!
     A je to tu, proslulé turecké komando. Staví nás a vykazují pryč. Mají tady cvičení. Trénují pohyb v terénu a přežití. Mávají samopaly, ale jinak jsou milí… Vyptávají se na české fotbalisty, jak jsme si už tady zvykli. Verča se jich ptá na jejich věk, prý dvacet, odpovídají nesměle, jako by vyzradili nějaké vojenské tajemství. Taky se ptáme, jak se jde na Sivri Daği, ale s nepořízenou. Tady je vojenská zóna a cvičení. Cesta je navíc nebezpečná! Trvají na svém, alespoň co se dá pochopit z několika tureckých slov. Anglicky totiž Turci, mladé ani vojsko nevyjímaje, skoro vůbec neumí.
     Zklamaní to otáčíme a jdeme zpátky. Ale hora je na dohled a vrchol vypadá tak lákavě. Jen co jsme trochu dál od komanda, zahýbáme a pospícháme do vrchu. Po levé ruce míjíme rozvaliny a obrovské opracované kameny. Zda je to ona Prostana se nedá zjistit. Jediné cedule naznačují snad zaměřovací cíle pro střelby. Doufáme, že dnes se ostrýma pálit nebude a drápeme se vzhůru. Jenže zmiňovaná stezka se jaksi neobjevila a tak šplháme sutí a nestabilním kamenným polem, zprvu klečí a pak už nic. Jsme v pasti. Ve snaze uniknout pozornosti vojska jsme se zatoulali mimo trasu a začíná to být nebezpečné. Kameny se kutálí dolu z prudkého svahu a my se obáváme, že se skutálíme s nimi. Musíme se rozhodnout. Jsme již blízko, ale tudy to není možné. Za námi je vojenský prostor, tam nemůžeme. Padá neradostné rozhodnutí vzdát to, dřív, než se stane úraz.
     Tak a teď dolů. Rýsuje se nám sestupová cesta směrem do sedla a pak do údolí. Jenže ejhle, dolů to jde ještě hůř než opačně. Navíc jsme si to chtěli usnadnit a zkrátit, ale dostali jsme se nad skalní převisy. No trvá nám celou věčnost, než se sešplháme, bez pomoci lan po nebezpečných ostrých hranách. Musíme si zachovat klid. Navzájem si radíme, kam stoupnout, držíme se za popruhy batohů a konečně si můžeme oddechnout. Jsme z problematického úseku venku. Nacházíme se v sedle pod horou Sivri, odkud je vidět na jezero. Zasloužíme si odpočinek a svačinu v podobě banánů, sušenek a vody. Je pravé poledne. Teď je nám, jakoby jsme na tom vrcholu stáli.
     Po krátkém odpočinku velím k odchodu. Musíme zdolat celé údolí, takže další sestupový úsek. Tyhle zkratky, to je nadělení. Vypadá to jako rychlá, přímá a pohodlná cesta. Ve výsledku nás ale čekalo jen trní, bodláčí, koryto vyschlého potoka a psi! A ne jen tak ledajací psi. Pěkně ostrý štěkot a následný běh evidentně zlého psa, vztekle strážícího svoje teritorium. Byl to jasný trhač. Ano byl to turecký ovčácký pes. V odkazech v literatuře se píše:

     "V horách žijí psi silní a těžcí, s hustou srstí, pasteveckého typu. Kurdové upřednostňují bílé jako hlídače a ochránce stád a používali je také při lovu medvědů a divokých prasat. Někteří tito psi jsou velcí jako malý osel a stejně tak silní. Jejich masivní hlavy s tmavýma očima jim dodávají majestátního, královského vzhledu. Psi, kteří zuřivě vyběhnou za každým cizincem a nedají se zahnat ani házením kamenů a ranami bičem, skáčou po nohách nebo jdou po hrdle. A přitom se nesmějí střílet, neboť majitelé těchto divokých zvířat, která si počínají jako vlci, nerozumí v této souvislosti žádné legraci. Tato zvířata, která sama dorážejí na jezdce, sotva kdy ustoupí vlkům, a když je jimi člověk netušeně přepaden, pak je, když už ne zcela rozsápán, tak jistě jejich mohutným chrupem tak zřízen, že může být zmrzačen nebo dokonce přijít o život".

     Měli jsme veliké štěstí, že jsme se dali na ústup, trní, ne trní, a že jsme byli blízko hranice jeho rajónu. A tak nás nechal jít. Se srdcem v hrdle, nebo spíše v kalhotách jsme konečně minuli farmu, kterou jsme viděli cestou sem a hřbitov, kde jsme možná mohli skončit, a jsme zase na asfaltce. Jsou tři hodiny. Za půl hodiny jsme v zpět v Eğirdiru. Nad hlavami se nám prohání vojenské helikoptéry, asi součást cvičení. Ale my míříme do nejbližšího minimarketu a kupujeme si lahev piva a brambůrky. Sedáme si na lavičku za silnicí, pozorujeme vodní hladinu, zouváme pohorky a jsme rádi, že jsme dole.
     Když jsme v centru narazili na obchod s grilovanými kuřaty a zjistili cenu, řekli jsme si, že večer si sem zajdeme pro jídlo. Ale nejdřív se musíme umýt, převléknout a přezout. Pod penzionem je malá oblázková zátoka s pláží. Verča do vody nejde, ale já, přes relativně chladnou vodu, skáču směle do jezera i v tričku. Stejně je propocené, rovnou si ho promáchnu.
     Čistí a osvěžení jdeme k večeru ven. Bloumáme, nakupujeme potraviny v obchodě a došlo i na kuřátko. Celé grilované kuře stojí jen 8 TL, milý prodavač přidává příbor, kečup, sůl, citron a ubrousky. Takto vybavení se rychle vracíme na pokoj. Ale tolik věcí k jídlu a žádný stůl. Pátrám po prázdném domě, lezu po střešní terase, odkud je také výhled, ale ve srovnání s dnešními pohledy z výšky hor je to jen slabý odvar. Nakonec jsem nám jeden plastový, kulatý stůl vypůjčil z mezipatra. Hostina může začít. Musíme si vynahradit energii dnes vydanou a tak máme umaštěné ruce i pusu. Jako přílohu máme kyselou, nakládanou zeleninu, tak populární po celém Turecku. „Bacha, ať mi neumastíš peřinu", říká Verča, ale já už skoro usínám.


16. říjen 2012 - úterý (EĞIRDIR - ANTALYA - FETHIYE)

     Ráno před snídaní jsme se sbalili a v 8:30 hod už seděli v prosklené terásce a královsky se naládovali. Rozloučili jsme se s Müslimem, vřele si potřásli rukama a dostali pár dobrých tipů na další cestu. Poradil, kde se ubytovat ve Fethiyi, nebo v Kappadocii. Dostali jsme vizitku, kterou máme ukazovat, abychom dostali slevu. Na oplátku jsme slíbili, že se o jeho přátelském a příjemném přístupu zmíníme v našem deníku a na webových stránkách. Takže tímto tak činíme a děkujeme. Za dvě noci ubytování se snídaní jsme opravdu zaplatili 100 TL a řekli si, že okolí tohoto milého a poklidného místa by stálo za delší návštěvu. Ale náš čas je neúprosný.
     Přesunuli jsme se na otogar a koupili jízdenky do Antalye. Je tady možnost rozdělit cestu na několik úseků. Dolmuşem do Isparty a pak dálkovým autobusem, ale dnes už jezdí i přímý spoj po stejné trase, tak proč si to komplikovat? Jedinou nevýhodu to má, že se tady nedá smlouvat o ceně, protože přímo z Eğirdiru jezdí jen společnost Kamil Koç. Platíme tedy 36 TL za oba, trochu arogantnímu prodavači lístků a jdeme se ještě projít po malinkatém terminálu. Nakupujeme vodu a lízátka na cestu.
     Odjezd se nějak protáhl. Autobus má 20 minut zpoždění, a venku začíná být hodně horko a my si krátíme dlouhou chvíli pozorováním leštění pneumatik jakousi pomádou. Každý autobus, i když se zdá, že čistější být nemůže je stejně neustále umýván a leštěn. Nakonec přece jen odjíždíme. S městečkem se loučíme průjezdem okolo areálu kasáren nad nimiž ve svahu svítí kamením vyskládaný ohromný nápis: "Komandoyuz, Güçlüyüz, Cesuruz, Hazırız" (Jsme komando, silné, odvážné a připravené).
     V Ispartě, po půl hodině cesty, byla kratičká zastávka a už pokračujeme směr jih. Zbývá asi 130 km, které zvládáme za dvě hodiny. Výhledy byly opět skvělé. Překonali jsme pohoří dosahující dvou tisíc metrů. Viděli svěží lesy, kamení hor a skal i čistou modrou vodu ohromné 45 km čtverečních rozlehlé přehrady Karacaören Barajı, dokončené v roce 1990 na řece Aksu, která slouží pro závlahu i jako hydroelektrárna. Poslední úsek cesty už bylo proplétání se dopravní zácpou v Antalyi. Po minutí letiště se vlečeme ve šňůře vozidel až se konečně dostáváme na otogar.
     Po vystoupení z autobusu vcházíme do haly a hned nás oslovuje zřízenec a ptá se, kam máme namířeno. "Do Fethiye," říkáme a on nám ukazuje, kde se kupují jízdenky a směr kde odjíždí autobusy. Je to moderní nádraží a podotýkám, že čisté přehledné, s oficiálním infostánkem a lidmi, kteří jsou ochotní nezištně poradit. Takže není problém, za pár minut držet lístky do Fethiye za 50 TL pro oba. Záměrně kupujeme spoj, který jede vnitrozemím. Tahle cesta je polovinu času kratší než druhá varianta, kdy cesta vede po pobřeží a autobus zastavuje velice často. Ale ještě než vyrazíme, potřebujeme naplnit prázdné žaludky. V budově nádraží je hodně stánků a také restaurací. Jedna, která sídlí v prvním patře je obyčejná jídelna pide salonu. Do odjezdu je ještě 15 minut a tak jdu něco koupit. Jen tak tak stíhám objednat pide se salátem a ayran. Pokladní se tváří, že všechno v klidu stihnou a opravdu. Příprava turecké pizzy je rychlovka. Nechávám si to všechno zabalit do balíčku s sebou a dobíhám do minibusu, kde už mě netrpělivě vyhlíží Verča.
     Vyrazili jsme a cestou si pochutnali. Projížděli jsme nejprve svěží zelení, lesem. Někdy v polovině cesty byla opět zastávka v motorestu, kde jsme si koupili vařenou kukuřici. Babka nás chtěla obrat, řekla si o dvojnásobek, ale my už víme, kolik stojí tahle velmi rozšířená pochoutka a nedali jsme se. Ostatní si dávají čaj, nebo jídlo v jídelně. Jídelny jsou součástí každého takového místa, kde povinně zastavují autobusy. Autobus je opět omyt vodou. To je také turecký standard. Všude kde se chvíli stojí, jsou lidé s hadicí, vodou a šamponem na auta. Cesta dlouhá přes 200 km končí v 18:00 hod.
     Stojíme v kanceláři společnosti, která nás sem dopravila a ptáme se na service. V Turecku v některých městech, pokud je otogar dál od centra totiž některé společnosti zajišťují i transport do města. Ale na ten bychom čekali asi hodinu, takže se raději sami před otogarem a ptáme se na cestu dolmuşem. Ochotně jsme získali informace a brzy se už vezeme. Podle mapky nacházíme doporučené ubytování ve Ferah penzionu. I přes slevu však nemají nic levnějšího než společnou ložnici za 30 TL za lůžko. Ale naštěstí jsme v šestilůžkovém pokoji sami. Majitel mluví dobře německy a tak se s ním Verča snadno domlouvá. Nabízí i mnohé výlety po okolí a tvrdí, že má nejlepší ceny. Vzhledem k tomu, že se nám nechce obíhat další agentury, platíme za zítřejší výlet na 12 ostrovů, dohromady 80 TL. Po uvítacím čaji se vydáváme do večerního města.
     Pěšky procházíme nábřeží, zkoumáme nabídky přímo u lodníků, ale vychází zhruba stejně. Fethiye je podřízena turistům, kterých je tady opravdu dost. Stejně tak i všelijakých obchodů, které k našemu překvapení, často mají ruské nápisy. Často nás rovnou i v ruském jazyce oslovují, což neseme dost nelibě! Spolu s poměrně vysokými cenami v restauracích nás to opravdu netěší. Kousek od mešity, v jedné vedlejší uličce, směrem k moři jsme narazili na jednoduché jídelny s kebaby, pide, nebo musakou. Dvě kebab menu jsme tady pořídili za celkem 7 TL. Obsahovalo velký šťavnatý kebab, salát a ayran. Prostě rychlovka, co zasytí a chutná.
     Při návratu do našeho penzionu, jsme narazili na tři jiné a tak jsem nelenil a optal se na ceny ubytování. U každého z nich bylo levněji a tak jsme se v Irem penzionu domluvili, že zítra budeme nocovat tady. Velice příjemná paní nabízí dvojlůžkový pokoj se snídaní za 50 TL.
     Po návratu jsme u erárního počítače vyřídili nějaké emaily domů, osprchovali se a odebrali se do kanafasu. Stále jsme na pokoji sami.

17. říjen 2012 - středa (FETHIYE - 12 ostrovů)

     Vstáváme poměrně pozdě, náš výlet začíná až v 10:30 hod. Ale předtím se v klidu nasnídáme. Je to opět turecká klasika, v ceně ubytování. Po snídani se domlouváme s majitelem, že další noc už tady nestrávíme, že jsme našli něco levnějšího. Trochu jsme doufali, že v rámci boje o zákazníka nabídne také slevu, ale zřejmě je mu to jedno. Přestože není sezóna a penzion není ani zdaleka obsazen, vůbec nereagoval. Takže jsme mu zaplatili a odnášíme si sbalené batohy do Irem penzionu, jen asi o 500 m jinam a navíc blíž do centra. Paní dodržela slovo a naše batohy putují do roztomilého pokoje s vlastním příslušenstvím.
     Na půl jedenáctou jsme se vrátili před Ferah penzion, kde nás nakládá domluvený odvoz. Dodávka krouží ještě po několika místech, hotelech a přibíráme další výletníky. Nakonec nás vysazuje v přístavišti a nastupujeme na plachetnici, která má však pro jistotu dieselový motor. Posádku tvoří samí mladíci, na náš vkus až moc volného vystupování. Vtipkují nejapně a familiárně, což platí možná na bohaté důchodce, než na nás. Představovali jsme si to jako větší romantiku, ale zase tak zlé to není. V ceně výletu je oběd. Ale všechno ostatní je nutno platit. Podotýkám s pořádnou přirážkou. Tzn. dvojnásobek běžné suchozemské ceny, spolu se zákazem konzumace vlastních zásob jídla a pití, jsme tak nemile překvapeni. Usadili jsme se na přídi, dali si drahé kafé a pomalu vypluli. Loď neobeplouvá všech 12 zmiňovaných ostrovů, dělá jen asi šest zastávek v oblasti zálivu Fethiye. Takže se různě zastavujeme na místech ke koupání, občas je tam ale i další jachta, takže je nutné dávat pozor, abychom se nepomíchali. Takhle se to střídá a my zastavujeme a koupeme se, skáčeme do vody, plaveme. Místy je to plavba idylická, vystupujeme na ostrov, v zátoce kotví katamarán a z vrchu je rozhled na moře, ostrovy i vzdálené pobřeží. K obědu máme rybu s mnoha přílohami, špagety atd. Kuchař se vyznamenal. Kupujeme si napůl pivo Efes, necháme si vanout vítr do vlasů a brázdíme moře. Poslední zastávka je tzv. Králičí ostrov, což se mi zdá jako dost uměle vytvořená atrakce. Kolonie ušáků se tady nechává krmit od turistů, poskakuje po oblázkové pláži. Kdoví, zda sem nebyli vysazeni jen jako umělá zajímavost. No nic, nestojí to ani za vystupování z paluby.
     Do přístavu se vracíme v 17:30 hod. Už z dálky, ještě z paluby připlouvající lodi vidíme vlát nad městem tureckou vlajku, vztyčenou nad ruinami křižácké pevnosti na svahu kopce. Pevnost postavili rytíři řádu sv. Jana, na základech dřívější stavby z roku 400 př. n. l. No a kousek vedle už zdálky vidíme Malou Petru, jak se přezdívá zdejším skalním hrobkám. Tam se dnes ještě musíme vypravit. Dokud je světlo. Proto hned jak loď přirazí ke břehu, pospícháme na pevninu. Formálně se loučíme s posádkou a podle mapky spěcháme daným směrem.
     Není to daleko, místní rádi poradí, když je třeba. Dnešní moderní město stojí na místě někdejšího antického města Telmessos, což znamená Země světel, nejdůležitějšího města lýkijského národa. Stoupáme do vršku, míjíme několik kamenných sarkofágů, kterých je po městě dost a jsou často už na soukromých pozemcích, či v zahradách. Před námi se objevily ony fasády vytesané do kolmých skal. Stejně jako v jordánské Petře, i tady se jedná o průčelí hrobek, jejichž vnitřní prostory jsou jen poměrně malé a umělecky nezdobené lidskou rukou vytvořené jeskyně. Nejobdivovanější je Amynthasova hrobka z roku 350 př. n. l. Tam míříme i my. Pokladna zeje prázdnotou a místní nás vybízejí, abychom se nezdráhali a šli zdarma. Asi už je po zavírací době, ale není tu nikdo, kdo by nás zastavil, ani žádná překážka, zamezující ke vstupu na schodiště. To se táhne několik desítek metrů vzhůru, až k samotné iónské fasádě. Obdivujeme výjimečnost práce starých kameníků. Nejen sloupů, ale i kamenných vrat s detaily, zobrazující hřeby nebo kování. Vše je naprosto dokonalé. Jeden díl dveří je „vyražen," jak se dovnitř vloupali vykradači hrobů. Dnes už si na tomto místě dávají rande mladí milenci, což dokazuje malované srdce přímo na památce. Je odsud totiž krásný výhled na město i záliv, oboje se nyní koupe v zlatavě jemném svitu zapadajícího slunce.
     Vracíme se zpět do ulic a uliček potemnělé Fethiye. V jedné z nich u malého pojízdného krámku si chceme koupit žlutý meloun. Jenže po zkušenostech s posledním nákupem, kdy jsme dostali nezralý, tvrdý a vůbec ne dobrý, se snažíme vymámit informaci, zda tenhle bude OK. Starší paní, která ani náhodou nezná jiná slovíčka než turecká, nám na všechno přikyvuje. My zase nemůžeme rychle přijít na to, jak se turecky řekne sladký, měkký, nebo cukr. Je to legrační, nakonec jedem kupujeme za 3 TL. Uvidíme. Ale než se do něj pustíme, chtěli bychom se podívat na vyhlášený rybí trh. Mají tady totiž takovou místní zvyklost. Tržnice s čerstvými rybami je totiž prostřed prostranství, kolem kterého jsou do kruhu uspořádány restaurace. Vtip je v tom, že si zde může každý vybrat a koupi jakoukoliv rybu, podle libosti. Potom jí jen přinese do některé z restaurací a kuchař mu jí připraví a naservíruje se salátem, dresinkem, ekmekem, česnekovým máslem atd. Nakonec ještě ovocný zákusek a kávu. Je tady opravdu živo a lidé se tlačí u nasvícených chladících pultů. Ale většinou se jedná o místní, nebo nákupčí z hotelů. V restauracích mnoho zákazníků není. V té záplavě nejrůznějších tvarů a druhů mořských tvorů, se nemůžeme rozhodnout. Nakonec si vše pečlivě zdokumentujeme, ale rybu si dnes nedáme.
     Jdeme se najíst opět do naší známé, levné uličky. Tentokrát si chceme dát něco v jídelně. V Turecku fungují malé bufety, již zmíněné lokanty, kde je k dostání několik hotových, lidových jídel. Ta jsou ohřívána v nerezových pekáčích. Nejčastěji nabízí základní a oblíbená jídla typu kuru fasulye, dolma, şakşuka, výbornou rýži pilav, případně nohutlu pilavi. Oko si vybere, ukážete si, na co máte zrovna chuť, a obsluha vám pokrm naservíruje na talíř a případně přinese ke stolu. My jsme si vybrali musaku, ale protože je za 5 TL, a porce se zdá být miniaturní, dáváme si jen jednu, protože jsme extrémně spořiví. Pak se dorazíme něčím jiným a jinde. Nakonec jsme se o jídlo podělili a dostali k němu celý ekmek, takže zasycení jsme. Voda i chléb, je k jídlu zdarma. Přesto jsme ještě zašli vedle na kebab, hranolky a ayran. Tentokrát jsme si dali dürüm kebab, rozdíl je ten, že se maso zavinuje do placky podobné tortille. Teď jsme konečně spokojení.
     Cestou zpět do penzionu se na nás pověsil místní pouliční pes. Verče se hodně líbí, drbe a hladí toho zablešeného voříška, dává pamlsky a tak ho máme neustále v patách. Vzali jsme to přes nasvícený přístav, kde nás agenti agentur lákají na lodní výlety, ale my už máme na zítra jiný plán. Po domluvě s naší novou paní domácí, jsme se dozvěděli, jak si udělat sami výlet na pláž Ölüdeniz. Tak to je plán na zítřek. Teď se osprchujeme a pustíme se do melouna. No zkrátím to, opět se nepovedlo. Je nezralý, bez chuti. Prostě zklamání a vyhozené liry. Chuť si spravujeme sladkou halvou a usínáme.


18. říjen 2012 - čtvrtek (FETHIYE - ÖLÜDENIZ - lodní výlet - KAŞ)

     Odpočatí sedíme v půl deváté na snídani na prostorné zastřešené terase penzionu. Spřádáme plány na dnešek. Zbývá nám den, protože zítra už chceme být v Kaşi. Ochotná majitelka nám z recepce telefonuje na otogar, abychom věděli, kdy jezdí autobus. V podstatě jezdí celý den až do noci. Je to frekventovaná trasa, takže jsme si vybrali spoj v půl deváté večer a hned jsme si také zamluvili lístky. Ve služebním pokoji si necháváme sbalené batohy. Dostali jsme i radu, odkud jezdí mikrobusy na pláž Ölüdeniz. Za nic z toho nechtěla milá paní ani liru. Jsme nadšeni, platíme domluvených 50 TL a jdeme.
     Rádi bychom podnikli výlet do Údolí motýlů, ale podle všeho už budou všechny lodě pryč. Přesto míříme do přístaviště a ptáme se na ceny a možnosti. Ceny jsou příliš vysoké, stejné, nebo i vyšší než náš včerejší výlet. Takže se stáčíme za mešitu, na zastávku. Téměř hned nastupujeme a odjíždíme směr Öludeniz za 5 TL/os. Je to jen 15 km jihovýchodně od Fethiye, takže do půl hodině a obkroužení několika resortů jsme tam. Vystupujeme přímo u pláže Belcekiz, jak se vlastně správně jmenuje, Ölüdeniz je jen jméno zálivu. Jen co vytáhneme paty z vozidla, už na nás mávají nadháněči. S jedním se dáváme do řeči a necháme si představit jeho nabídku. Lodní výlet s obědem, s návštěvou Údolí motýlů nabízí jen za 15 TL. To se nám zdá podezřele málo. Ale nakonec si plácneme, jsou to větší lodě, takže cena je způsobena počtem účastníků zájezdu. Nastupujeme na plavidlo jménem Pegas a už z paluby sledujeme legendární pláž a neodmyslitelné paraglidisty.
     V 11:00 hod odplouváme. Naše vyhlídková loď míří nejprve k tzv. Modré jeskyni. Tady je první koupací zastávka. Jedná se o jakousi skalní průrvu, asi 2 x 2 metry. Dojem kazí protisvětlo, takže z obrázků moc nebude. Ale nejvíc nepříjemná je přítomnost další zábavní lodi, kde jsou ještě hlučnější lidé a hlavně hlasitá diskotéka. Chvíli jsme se zdrželi a vykoupali. A už pokračujeme směr Údolí motýlů. Najednou je tu, ona kouzelná zátoka. Průvodce jej charakterizuje jako kus "nalezeného ráje" mezi dvěma skalisky, kde sídlí na 60 druhů motýlů, některé jsou endemické, jedinečný je i přástevník kostivalový. Kotvíme a vyrážíme pěšky skrze tábořiště. Hipíci tady vybírají vstupné 5 TL, na stezce k vodopádu. Máme tady jen asi 30 minut, takže dost spěcháme stinnou zelení. Spolu s námi se ale rozhodlo navštívit jinak klidné místo, dost turistů, kteří jdou v žabkách, klopýtají, zdržují, halasí, překáží a jsou dost nepříjemní. Takže zážitek není to, co jsme očekávali. Moc vody stejně nepadá a když se pod tím čůrkem trapně střídají přihlouplé obličeje, strkajíce se s ostatními, vzdáváme to. Vracíme se stejnou cestou a dokonce i spatřujeme několik motýlů, kteří se přívalem vlny lidí předtím někam schovali. Na krásné oblázkové pláži se čvachtají ostatní, na břehu vidíme několik stanů, barevný vysloužilý traktor, který se sem bůhvíjak dostal. Po krkolomné stezičce, místy zajištěné lany, vedoucí nebezpečně po okrajích soutěsky z vesnice Faralya, určitě ne. Když jsme tam zahlédli malé postavičky lidí, říkali jsme si, hlavně opatrně. Chtělo by se tu opravdu zůstat déle a přenocovat, dát si pivečko v dřevěné hospůdce a čekat na západ slunce, kdy už tady žádná loď nebude. Ještě pár skoků z paluby do čiré a teplé vody, než se vrátí poslední opozdilci a už musíme plout dál.
     Je čas oběda a odpočinku. Během plavby chodí neustále někdo z lodníků a nabízí něco nad rámec zaplaceného balíčku. Pivo Tuborg za 8 TL si dáme, ale zaručeně "organické" smažené hranolky s úsměvem odmítáme. Koupání tentokrát vynecháme a těšíme se na další zastavení.
     Tím je ostrov sv. Mikuláše. Při kotvení se kolem lodi prohání Turci na vodních skútrech a nabízejí levné svezení. Někteří na to skočili, my však pospícháme na břeh. Šplháme se vzhůru, sotva znatelnou stezkou, abychom nakonec dorazili na nádhernou vyhlídku, ze které je vidět okolní pobřeží i další, menší ostrůvky. Všude jsou tady ruiny kamenných staveb, ale samotný starodávný kostel leží o kus dál. Chceme tam jít také, ale stezka se ztrácí mezi sutí kamení a bujným a trnitým porostem. Jdeme po hřebeni, až jsme narazili na arkády a zříceniny dlouhé chodby, nebo spíše schodiště. Tady je nebezpečné chodit pod propadlým i ještě sotva držícím stropem, proto kličkujeme a trochu bloudíme. V jednu chvíli jsme nechtěně vyrušili dychtivý pár, který se evidentně oddával erotice. Snad jsme jim nezkazili romantické chvilky. Nakonec jsme dorazili až ke zřícenině se zbytky mozaik. Rychlá prohlídka a musíme zpátky. Čas je neúprosný. Rádi bychom si cestu zkrátili a tak jdeme jinudy. Jenže tady pěšina zmizela úplně. Ve spleti balvanů a křovisek, spojeno s příkrým a místy nebezpečným svahem jsme skoro uvězněni. A vidíme jak v dálce zvedá kotvu naše loď. Klopýtáme, voláme, nedbaje na šrámy. S trochou štěstí si nás všimli, jinak by nás tady opravdu nechali! Ještě, že jsme nikam nespadli. Bylo to o chloupek. Neuvěřitelné, oni by nás tady normálně nechali!
     Další zastávka je podle slov našich „průvodců," tzv. horký pramen. Kotvíme ve skalnaté zátoce a dostáváme povolení ke koupání. Prý „užijte si horké vody," říká s podivným úšklebkem. Jeden po druhém skáčeme z paluby. Teď jsem pochopil. Voda je jako led. Někde u břehu, v jezírku ohraničeném ostrou skálou vyvěrá voda, která bodá jako jehla, až se kroutí palce u nohou! Hrdinně plavu a sedám si právě tam, ale je to opravdu jen pro otužilce. Vracím se do teplejšího moře a potom na palubu, pěkně do osušky.
     Poslední zastávkou na téhle plavbě je slunná oblázková pláž, kde si jen tak sedáme do kamínků, pozorujeme slunce klesající k obzoru a děti, které sbírají mušličky a hvězdice. Naštěstí je vrací zpět do vody. Mezitím připlul malý člun, na kterém stará babka nabízí gözleme, z jednoduchého těsta na sucho pečené plněné placky. Přímo na člunu má plynový vařič a nabízí je na sladko, s banány a čokoládou. Jen stěží odoláváme voňavému pokušení.
     V 17:30 hod připlouváme zpět na konečnou. Tam odkud jsme dopoledne vypluli. Vyskakujeme na pláž a pospícháme na zastávku. Škoda, že jsme si nemohli projít celou délku pláže, zvláště tam na konec výběžku oddělující lagunu od otevřeného moře. Jsou tam promenády a park. Stojí to prý za to. Stejně jako let na padáku nad celou tou přírodní nádherou.
     Původně jsme se měli vrátit dřív, ale takhle musíme spěchat, abychom stihli večeři, vyzvednout batohy a dostat se včas na otogar. Po návratu do centra Fethiye, na zastávku za mešitou, jdeme zdlábnout do naší už oblíbené a známe restaurace kebab menu. Cestou pro batohy do Irem penzionu se Verča rozhlíží, zda nepotká svého nového kamaráda, pejska, kterého pojmenovala Fethiye, podle tohoto městečka. Ale dnes, jako by se po něm slehla zem. Verča je smutná, nejraději by si ho vzala s sebou na zbytek cesty a možná i domů, kdyby to šlo. V ulicích jsme u parku objevili supermarket. No to je brzy! Mohli jsme jej využít už předevčírem… U jiného stánku si kupuji zaručeně „pravé" značkové sluneční brýle za 10 TL.
     Vyzvedli jsme si batohy, rozloučili se a velice poděkovali. Tady nám opravdu vyšli maximálně vstříc. Městský dolmuş, který krouží městem, projíždí i ulicí před penzionem a zastavuje na mávnutí. Za chvíli jsme na otogaru. Uvědomuju si, že jsem trochu nervózní, chtěl jsem totiž pro jistotu rozměnit valuty a načerpat liry, ale kurzy tady nebyly příznivé, a tak to odkládáme na další destinaci. Velké batohy si ukládáme v kanceláři, kde jsme si právě koupili lístky na autobus do Kaşe. Mladík sledující v televizi basketbal tady opravdu měl poznamenánu naší rezervaci, ale i kdybychom jí neměli, místo by bylo. Máme ještě dost času. Právě tolik, abychom zašli nakoupit nějaké dobroty do 100 metrů vzdáleného Carefouru. Mimo potravin si dopřáváme veliké nanuky za levný peníz. Než přijel autobus, musel jsem si odskočit na toaletu, kde jsem byl překvapen vyšším poplatkem. Všude v Turecku je obvyklé platit za veřejné WC 1 TL, ale tady jsou asi něco extra a chtějí o polovinu více. Ale když musíš, tak musíš…
     Konečně nasedáme a v 20:30 hod odjíždíme. Cesta trvá dvě a půl hodiny. Zastavovali jsme v několika vesničkách při pobřeží a nakonec sestoupali v zatáčkách do Kaşe. Už z dálky vidíme pouliční osvětlení. Otogar je v kopci nad centrem. Po vystoupení odmítáme nabídky hoteliérů a dohazovačů na ubytování. Tady máme v plánu ubytovat se v kempu a spát pod stanem. S těžkými batohy se nám nejde moc dobře, pěkně se pronesou. Do kempinku, něco přes kilometr na západ přicházíme po ulici, která míjí po levé straně nemocnici a po té pravé amfiteátr. Blíží se půlnoc a my se domlouváme s ospalým recepčním. Smlouváme z 60 TL na 50 TL za oba a stan. Ve světle čelových svítilen stavíme stan na umělé terase, pod olivovníky. Základní hygienu odbýváme ve společných umývárnách a choulíme se do spacáků. Vane vítr a slyšíme příboj blízko pod námi. Přímo ze stanu máme výhled na zátoku a na městečko. Vypadá to na příjemné místo.

19. říjen 2012 - pátek (KAŞ - páteční trh)

     Vstali jsme v 8:00 hod, do krásného a slunečného dne. Platíme za nocleh za včera i na dnešek, celkem 50 TL.
     Bývalé malé rybářské městečko Kaş, za nímž se zvedají skalní stěny pohoří Taurus, leží v romantickém zálivu jihozápadního tureckého pobřeží. Přímo v Kaşi můžete procházet křivolakými uličkami starobylého centra, avšak největším lákadlem je potápění. Pod mořskou hladinou čekají korálové zahrady, žraloci modraví, létající ryby, či dokonce vrak korábu Duchess of York. Kaş vznikl v sousedství dlouhého úzkého poloostrova, nad starověkým přístavním městem Antiphellos (přístav Phellos) a proslul korkovými duby. Dnes je přístav plný rybářských člunů a výletních jachet.
     Co budeme dnes dělat, ještě není jasné. Rádi bychom podnikli výlet k Potopenému městu Üçağiz (Kekova) a Kaleköy. Viděli jsme již několikrát lákavé fotografie a četli o možnostech návštěvy těchto míst, kde se nachází byzantské a lýkijské zříceniny asi 6 metrů pod mořskou hladinou. Proto jdeme do přístavu, abychom zjistili, jak to s těmi plavbami je. Jenže když se ptáme na ceny u kotvících lodí, nevěříme vlastním uším. Začíná se na 60 TL! To snad ne? Včera celodenní za 10 TL a dnes šestkrát tolik? Ohrazujeme se, ale dostává se nám lakonické odpovědi: „Taky není Fethiye, tady jsi v Kaşi!" Ano tak to jsme opravdu v kaši! Přestože lodě nejsou ani zdaleka naplněné, nesleví a nesleví. Tenhle obchod jsem nepochopil. A tak dnes nikam nejedeme. Dva lodní výlety po sobě stačily. Navíc tento nemá v ceně ani svačinu! S přihlédnutím k tomu, že se tam ještě nesmí fotografovat??? Zavrhujeme i předražený výlet na mořském kajaku, jaký prý zde organizují některé agentury.
     Raději se nasnídáme, abychom zajedli to zklamání. A tak si v jednom z několika supermarketů kupujeme snídani, kterou si rozbalujeme ve stínu u chodníku. Pozorujeme podivné hemžení. Kozy a ovce naložené na korbách malých náklaďáčků, zaparkované traktůrky. Co to všechno je? Páteční trh! Výborně, alespoň se nebudeme nudit. Hned na začátek pomáhám roztlačit nepojízdnou Dacii domorodců. Ti koukali, kdo jim přišel pomoct tlačit…
     Ale je čas jít na tržnici, nacházející se za otogarem. Je to směs veškerého zboží. Od zemědělských a farmářských produktů, ovoce, zeleniny, medu, přes hodinky, levnou elektroniku, hodinky, koberce, kabelky, hadry, kravské zvonce, věci klasické i moderní, cetky, tretky, nesmysly a padělky. Bleší trh se vším co vás napadne. Vnořili jsme se do zástupů domorodých Turků i turistů. Pořád je na co koukat. Verča si vybrala dvoje „značkové" brýle, ale nejvíc jí zaujaly, opět laterny slepené z barevných sklíček a korálků. Jsou to opravdu hezké lampy, ale jsou skleněné! Kdepak, to by nebyla ona, aby si prostě netáhla v batohu suvenýry buďto objemné, nebo křehké. Nutno však podotknout, že usmlouvala opravdu skvělou cenu, s množstevní slevou. Až se dva prodávající bratři rozhlížejí, aby ostatní neviděli, za kolik to té bílé ženštině dali… Verča má z nakupování upřímnou radost, já už méně. Strávili jsme tady dvě hodiny.
     Jde se odpočívat. Vrátili jsme se do kempu a cestou koupili studené pivo. Uvelebili jsme se na terase u moře, koupali se a popíjeli střídavě pivo a předražené kafe z místního baru, že se nestydí chtít za rozpustné kafe 60 korun! Chuť si spravujeme granátovým jablkem. Hrajeme karty a čteme si. Najednou vidíme naproti v kopci, v dálce ve městě silný kouř. Opravdu je to požár. A jaký! Po přiblížení celého toho neštěstí, objektivem kamery, vidíme, jak hasiči zápasí s nelítostným živlem, který už pohltil několik domů a zeleně! Je opravdu horko a každá neopatrnost může způsobit fatální následky. Ale zdá se, že postupně se daří dostat oheň pod kontrolu. Naštěstí. Doufejme, že to neodnesl nikdo zdravím, či dokonce životem.
     Odpoledne, v půl páté, se vracíme do města a jdeme do místní banky vyměnit peníze. Měli slušný kurz a tak máme vyměněno na mnoho dní dopředu. Protože máme hlad, jdeme zjistit, zda na tržnici nemají něco dobrého. A taky, že ano. Na okraji bazaru stojí stan, kde se podávají placky gözleme. Tentokrát na jiný způsob, než včera. Tady se dělají ony tenké, jako list papíru, palačinky se sýrem, špenátem či bramborem. To si nemůžeme nechat ujít, zvláště když milé kuchařky přidávají čaj k svačince zdarma. Chutná to přímo skvěle. Já se ještě dorážím kukuřicí v tržnici. Návdavkem jsem konečně narazil na dýmkový tabák s příchutí třešní, a tak bude co nacpat do mé nové pěnovky. Nakonec jsme se zastavili ještě u jednoho stánku, kde nabízeli svatojánský chléb. Svatojánský chléb neboli rohovník obecný, je známý pod jménem karob, carob nebo karobový prášek. Karob se používáme jako zdravá náhrada kakaa například na posypání kaší, ochucení nákypů, pudinků nebo těsta. Je chutný i v sójovém mléku (připomíná kakao, jeho chuť je nasládle nahořklá). Poslouží  na i dochucení koktejlů. Můžeme ho používat k posypávání sladkých knedlíků. Je zdrojem vitaminu B1, obsahuje bílkoviny, tuky, draslík, hořčík, železo, mangan, chrom, měď, nikl i vápník, kterého má třikrát víc než mléko. Také se mu říká čokoláda ze stromu. Mouka z něj, má proti průjmové účinky. V poslední době nachází dobré uplatnění v potravinách určených pro osoby trpící celiakií. Tady ho lze koupit jak v původním tvaru prohnutých tmavě hnědých až černých lusků, nebo jako semletý, či jako sirup. Zajímavostí je, že semena se ve středomoří používala v minulosti jako závaží. Z hmotnosti semen tohoto stromu byla odvozena jednotka hmotnosti, ve které se udává hmotnost drahých kamenů, klíčová pro jejich ocenění. Semena v arabštině dostala jméno „kharrub", v řečtině „karation" z čehož vznikl i český název „karát". Důvodem je skutečnost, že velikost a váha těchto semen je poměrně jednotná a v uvedené oblasti světa jsou běžně dostupná.
     Dostali jsme ochutnat, ale s sebou si to neponeseme. Koupili jsme meloun, okurky a domácí sýr. Opustili jsme trh a šli ještě do města. Nemáme moc co na práci, procházíme si obchůdky a jen tak prohlížíme vystavené zboží. Ve městě je spousta malých restaurací, hodně holičství a krámky se suvenýry. V jednom takovém antikvariátě si Verča vyhlídla a nakonec i dobře usmlouvala křišťálové koule na zavěšení. A jak tak chodíme úzkými uličkami, pod jasmínovými keři, které voní jako ten nejlepší parfém na světě, kvítka opadaná, zdobí chodníky dlážděné kamením, ani jsme si nevšimli, že přicházíme k hrobce. Jedná se o monument, starý lýkijský sarkofág postavený na vysokém základu. Ve městě jich bývalo mnoho, ale většina byla v průběhu roků použita jako stavební materiál na nových stavbách.
     Ale zase jsem dostal hlad a tak na několikátý pokus vybíráme malou jídelnu a objednáváme večeři. Potom už spokojeně couráme kolem nasvíceného amfiteátru do kempu a chystáme se na poslední noc tady. Zítra nás čeká brzké vstávání a přesun do dalšího bodu naší cesty.


20. říjen 2012 - sobota (KAŞ - BELDIBI - relax)

     Tak dnes vstáváme hodně brzy. Budíček je v 5:40 hod, abychom stihli sbalit stan a přejít na otogar. Jsme tu včas a stihneme si dát horký, horký čaj k snídani. Verča tentokrát čaj z horských bylin. Měl jsem si ho dát také, protože z mého, extrémně silného černého Rize, se mi na lačno udělalo špatně. Rychle ho musím zajíst ekmekem, jinak bych se pozvracel.
     V 7:00 hod už odjíždíme autobusem za 20 TL/os do Beldibi, kam přijíždíme, s jednou zastávkou v malém kiosku u silnice a nezbytným Ayranem k svačině, okolo desáté. V této malé bývalé rybářské vesničce se nachází mimo jiné resorty i náš Club Salima. Tento last minute pobyt na 6 dnů jsme pořídili on-line těsně před odletem do Turecka, bez dopravy u německé cestovní kanceláře za pouhých 3.192,- Kč. Zařadili jsme jej doprostřed naší baťůžkářské cesty. Zkusíme si tedy něco, co jsme ještě nezažili. Nebudeme dělat nic, nebudeme se o nic starat a využijeme servis all inclusive. Budeme odpočívat!
     Nechali jsme se vysadit na křižovatce, na hlavní silnici, která vede dál do Antalye. Z rybářské osady nezbylo nic. Pobřeží lemují hotely zejména vyšších kategorií. Ten náš je prý dále po cestě. To nám sdělili v jednom z mnoha obchodů, které více než turecky, se domluvíte rusky. Pochodujeme v horku a více než kilometr s těžkými batohy. Ptáme se popelářů, zda neví, kde to je? Jedem ukazuje dopředu, druhý dozadu! To je mi informace. Nakonec jsme u brány. Normálně jsme to přešli, nechápu. Ale hlavně, že jsme tady. Vrátná si nás zapisuje a prověřuje pasy. Potom nás posílá parkem k recepci.
     Tady se prokazujeme pasem. Nepotřebovali jsme ani papír s potvrzením o nákupu pobytu. Měli jsme ho pro jistotu uložen v telefonu, ale vše už měli v počítači. Dostali jsme kartičky a pro klíč od pokoje se máme vrátit v poledne, až personál uklidí po předchozích hostech. Čekání trávíme v Beach baru, kde už si užíváme plného komfortu všeho zdarma. Hrajeme karty, pijeme kávu, pivo Efes a raki. Je slunečno a teplo. Areál byl postaven v roce 1989. Nachází se 30 km od Antalye, 13 km od Kemeru a 45 km od letiště v Antalyi, areál stojí na 84.000 m2 rozlehlém pozemku obklopeném nádhernou přírodní krásou v místě, kde se setkává Středomoří s pohořím Taurus. Pouze 30% z celkové rozlohy je zastavěno ubytovacími kapacitami, tak aby všechny pokoje měli výhled do zahrady, a většina se může pochlubit balkonem, nebo terasou. Má vlastní písečnou i oblázkovou pláž a dvě mola.
     V pravé poledne už dostáváme klíče a z recepce nás mladý pomocník vede do našeho bydlení. Je to taková bytovka, kde každý byt má svůj vchod. Pro nás zcela luxusní a čisté ubytování se vším komfortem. Koupelna, televize, trezor, minibar. Tady se budeme mít. Ale přepadl nás hlad a tak odcházíme do jídelny. Stravování by bylo kapitolou samo o sobě. Vše je formou otevřeného bufetu, kde je výběr všech možných chodů, nepřeberného množství příloh, salátů, sýrů, nápojů, polévek, pečiva, pizzy, zákusků, atd.… Můžeme si nabrat cokoliv, v jakémkoliv množství, jít si přidat kolikrát chceme. Jídla jsou to jak z turecké, tak světové kuchyně. K tomu opět pivo, víno, nealko, káva, Ayran. Jen alkoholické nápoje jiné, než turecké nejsou v ceně, stejně tak zmrzlina. Ale kdo by se zlobil? K dispozici je 1.200 míst ve venkovní i vnitřní části. Nacpali jsme se k prasknutí.
     Po obědě se jdeme plácnout na sluníčko. Se sklenkou piva se opalujeme a koupeme v moři, nebo v bazénu. Hrajeme karty, spíme na plážových lehátkách, čteme knížky a pospáváme. Po několika návštěvách plážového baru si říkáme a dost. V 17:40 hod je čas na pohyb a tak si ve velmi slušně zařízené posilovně dáváme do těla.
     Po sprše jdeme večeřet. Probíhá to ve stejném duchu jako oběd. Turecké víno podávané zde sice není kdovíjaká specialita, ale pít se dá. Na prostranství u bazénů zrovna probíhá dětská diskotéka. O dětičky se tady po celá den stará personál, takže pro rodiny s dětmi je to ideální dovolená. Když je program u konce, vracíme se „domů" a sledujeme v televizi pořad Talent Turecka, u kterého také brzy usínáme.

21. říjen 2012 - neděle (BELDIBI - relax)

     Původně jsme chtěli ještě dnes vyrazit na výlet. Ale jen co jsme otevřeli oči, je jasné, že dnes se nikam nepůjde. Je zataženo a vypadá to, že bude hůř.
     V 9:00 hod jsme na snídani. Čerstvá vaječná omeleta to jistí. Dopoledne trávíme v plážovém baru, pod střechou. Rozpršelo se a tak si čas krátíme hraním šipek, kde se zúčastňujeme turnaje. Ale jsou tady lepší borci, než my dva. Personál Salima klubu má na starosti rozptylovat nudu a bavit hosty. Každý den je vyhlášena jiná soutěž. Dnes to byly šipky.
     Moře bouří. Vlny rozbily molo a kompletně zničily pláž. Slunečníky se povalují zlomené mezi pískem a kamením. Prkna a utržení bóje plavou ve zpěněné, divoké vodě. Občas sice na chvíli přestane pršet, ale vítr za pár minut přižene další temné mraky. Stojí to za houby!
     Po vydatném obědě, který probíhá dnes stejně jako včera a stejně jako bude vypadat i v dalších dnech, jsme se před nepřízní počasí uchýlili na pokoj a v peřinách sledovali trochu symbolicky film podle Karla Maye: „Divokým Kurdistánem." Ta oblast nás láká a do budoucna bude zřejmě dalším kandidátem našich výprav.
     Stalo se, že jsme usnuli a vzbudili se až pozdě odpoledne. Před večeří si opět zašli zacvičit do fitness. To se pak snáze oddává lákavým pochoutkám večerní tabule. Počasí se nezlepšilo, ale ani nezhoršilo. Začíná disko pro dospělé a program v amfiteátru. Vtipní a příjemní zaměstnanci tady rozjeli soutěž, které se může kdokoliv zúčastnit, a ostatní je sledují a povzbuzují z hlediště. Je chladno a tak po skončení míříme do tepla, pod deku. V televizi běží Kill Bill, ale do konce jsme jej neviděli. Poprvé si zkouším zapálit svou novou dýmku - pěnovku. Hoří velice dobře! Byl to v Istanbulu dobrý obchod. Opět jsme usnuli.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA DRUHÝ TÝDEN:

PŘEDCHOZÍ TÝDEN:

DALŠÍ TÝDEN:

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014