MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

První týden


8. 10. 2012 - 14. 10. 2012


České Budějovice, Linz, Wien, Istanbul, Izmir, Selçuk (Efes), Pamukkale, Denizli, Eğirdir




8. říjen 2012 – pondělí (Č. BUDĚJOVICE – LINZ - WIEN)


     Letos jsme si mysleli, že už snad nikam neodcestujeme. Měli jsme tolik věcí na práci a spoustu starostí. Ale vždyť takhle se žít nemá. Odpočinek je nutnost. A tak je itinerář poprvé rozdělen na „putování“ a „odpočívání“. Letenky jsme rezervovali i platili přes internet. Rozhodnutí padlo před čtyřmi dny. Stejně tak jsme si poradili s jízdenkami na vlak, protože odlétáme z Vídně a v Linci, kde máme přátele, si necháme zaparkované auto. Jízdenka na vlak (SparShiene) stála, při on line rezervaci, jen 9 EUR/os. A poslední, co bylo třeba rezervovat dopředu, byla last minute nabídka německé cestovní kanceláře, kde šestidenní pobyt all inclusive na turecké riviéře stál, podle mého názoru pouhé, 3.192 CZK/os. Všechno opět přes internet. To je už dnes silné cestovatelské médium.
     A máme tady den „D“. Dopoledne ještě dokončujeme balení, ještě do knihovny vypůjčit mapu Turecka. Z vědecké knihovny si vezeme i průvodce z řady LP. A v neposlední řadě musíme zajet ještě na zahradu. Musíme toho před odjezdem stihnout dost. Verča je v zahrádkářském zápalu. Musíme očesat poslední jabloně v sadu. Letos jsme opravdu hodně na roztrhání. Na stavebním pozemku jsme ještě bagrovali výkop pro skruže a zhlaví vrtané studny. A právě proto, že jsme letos pracovali ze všech sil, dovolenou si zcela jistě zasloužíme. Nejde jen o fyzický, ale hlavně psychický odpočinek.
     V 17:30 hod konečně vyrážíme autem do Lince. Můj Transporter zůstává u Filipa na firmě. Přece jen nechat tři týdny auto stát na ulici, bez dozoru, si netroufám. Jednou už se mi do vozu vloupali a vykradli. Verča žene svou Mazdu jako Emerson Fittipaldi, a cestou neustále telefonujeme a loučíme se s bližními. V sedm jsme už u Sisi na Žabím vrchu. Ještě máme čas prohodit pár slov (hlavně Verča) a dát si kafe. Pak už nás Sandra veze na vlakové nádraží, protože v 20:12 hod nám to jede.
     Tedy vlakáč jako letiště, velký, moderní a čistý. Stejně tak i peróny. Mají před námi obrovský náskok, asi tak 20 let! Z nástupiště č. 7 odjíždíme s 1 minutovým zpožděním. Verča cestou dřímá, já si listuji v průvodci. Za oknem je už úplná tma, takže kochání se omezuje jen na technické vymoženosti a čistotu vagónu (zásuvky, stolečky, LCD, ...).
     Do Vídně na Westbahnhof přijíždíme ve 21:44 hod, kupujeme pivo Stiegl a vodu a v deset už odjíždíme ze zastávky před hlavním vchodem Airport busem na letiště.
     Za 40 minut jsme na letišti Schwechat. Našli jsme si klidné místo v 1. patře terminálu, na konci chodby, kde si usteleme na karimatkách. Vytahujeme spacáky, svačinu a zmíněnou plechovku piva. Trochu si ještě čtu, Verča nasazuje hadrové spací brýle, aby jí nerušilo osvětlení, a usíná. Za půl hodiny spíme oba jako nemluvňata.

9. říjen 2012 – úterý (WIEN – ISTANBUL) 

     Vzbudili jsme se kolem páté ranní. Ruch na letišti zesiluje. Balíme a valíme. Náš check in je v jiném terminálu. V 6:15 hod už máme batohy v sítích a na odbavovacím pásu. Máme palubní vstupenky a jdeme do free zóny. Tradiční očichávání parfémů a pak si dáváme karamelové kafe. Sice za 4,40 EUR, ale je vynikající. K tomu banán, co máme s sebou a je po snídani.
     Jde to ráz na ráz, všechno navazuje, brzy jsme v letadle společnosti Sun Express, Boeing 737-800. Je tady ještě spousta volných míst. Letíme s početnou skupinou Turků, Čechů i Slováků. Cestou jsme ale nedostali nic k pití ani k jídlu. Nízkonákladovka! Nabízeli sice občerstvení, ale jen za peníze. Za něco málo přes 2 hodiny jsme přistáli na letišti Sabiha Gökçen (SAW) v Istanbulu. Posouváme si hodinky o hodinu vpřed, vyzvedáváme batohy a měníme první peníze v letištní směnárně. Nabízí sice o něco horší kurz (1 TL = 10,6 CZK), na 100 EUR jsme, oproti kurzům ve městě, prodělali 50 CZK. Vyrážíme před letiště. Od východu jezdí taxíky, autobusy MHD č. E10 nebo Airport Bus společnosti Havaş. MHD stojí 50 CZK a lístky se prodávají v budce IETT vpravo, ale zrovna tady žádný není, takže jsme si připlatili a jedeme za 8 TL. Je komfortní a rychlejší. Za necelou hodinu vystupujeme na konečné v Kadiköy, kde je malé autobusové nádraží pro MHD a také přístaviště. Hned se vrháme k přívozu, doptali jsme se na správnou loď do Eminöni a za 3 TL/os vzápětí odplouváme. To je fofr! Vylezli jsme si na horní palubu trajektu a nadšeně sledujeme přibližující se panorama města, známého dosud jen z fotografií. Minarety mešit, věže a palác. Během 20 min přistáváme u Galatského mostu, pod kterým jsme propluli.
     Na prostranství je hodně malých občerstvení a restaurace, kde se přímo z lodí prodávají rybí sendviče. Smažená rybí specialita voní na dálku. My ale tuhle pochoutku necháme na zítra. Obědvali jsme totiž naše poslední zásoby, cestou autobusem.
     Nejdřív je nutné najít ubytování a zbavit se velkých batohů. Hotely uváděné v LP se nám zdají drahé, a tak kráčíme směrem do starého města, do čtvrti Sultanahmet a díváme se, zda nenarazíme na něco levnějšího. Abychom se hned od počátku neztratili, sledujeme tramvajové koleje. U vlakového nádraží Sirkeci jsme našli hotel s oprýskanou vývěskou Otel Isparta. Sympatický Turek se hned ptá, odkud jsme. To je také základ každé komunikace v Turecku. Jen co uslyší, že z Čech, sype jméno Milana Baroše a Galatasaray Istanbul. Fotbalem tady žijí všichni chlapi. Cena 50 TL za pokoj je přijatelná, ale později zjišťujeme, že je to blešárna bez sprchy a smradlavým tureckým záchodem a umyvadlem na chodbě. Budeme tu jen jednu noc, vydržíme. Ještě že máme s sebou igelitová natahovací prostěradla z práce, na těch matracích už asi leželo lidí... Unavení si na hodinu zalézáme do spacáku a spíme.
     Ale hned potom jdeme do města. V malém supermarketu jsme nakoupili vodu a pokračujeme podél kolejí. Vstřebáváme vůně kebabů na každém rohu. Došli jsme k uličce Studené fontány s krásnými dřevěnými domy v osmanském stylu. 9 z nich jsou repliky původních staveb. Některé mají v přízemí kavárny, nebo umělecké dílny. Vyšli jsme do kopce a stojíme u fontány sultána Ahmeta III. Před ní fotogenicky postává prodavač granátových jablek a melounů. Je odpoledne, obcházíme stavbu a ocitáme se na náměstí před Chrámem Boží moudrosti a u parku Sultanahmet, před Modrou mešitou. V parku tryská voda ve fontáně a střídá intenzitu i tvar proudů vody.
     Jdeme se podívat do mešity, ale máme smůlu. Právě je čas muslimských modliteb a to „bezvěrci“ dovnitř nesmí. Takže si jí obejdeme zatím dokola zvenku, včetně hezkého nádvoří. A než nám za 45 min dovolí vstoupit, jdeme posvačit kukuřici. Za 1,5 TL nabízí pouliční prodavači s vozíky buď vařenou, nebo grilovanou. Popularitě se těší i pečené kaštany za 4 TL/100g. Zašli jsme do turistických informací nedaleko a vyfasovali mapu Istanbulu.
     Vrátili jsme se k mešitě, vystáli malou frontu a jdeme dovnitř. Vstup do mešit je zdarma. Nádhera uvnitř, kde dominantní barvou fajánsových dlaždic je modrá. Proto také to obecné pojmenování Modrá mešita. Ale kdyby si to člověk nepřečetl, stejně by tam té modré tolik nenašel. Je nejznámějším symbolem Istanbulu hned po Aya Sofya, jedná se o největší mešitu ve městě, která jako jediná má šest minaretů. U mešit platí pravidlo: běžná mešita má jeden minaret, lepší může mít dva minarety, ale šest minaretů smí mít pouze mešita v Mekce. Pověst proto praví, že sultán musel nakonec nechat postavit v Mekce sedmý minaret. Byla postavena roku 1606 -1616 pro sultána Ahmeta I. Poloha mešity vysoko nad vodami Marmarského moře, její stavební řešení i výzdoba představují vrchol osmanské architektury. V interiéru mešity zaujmou čtyři mohutné rýhované pilíře nesoucí hlavní kupoli, stovky červenobílých modlitebních koberečků, pět řad 260 barevně zasklených oken.
     Právě zde mluví imám, anglicky, asi se snaží přiblížit islám veřejnosti "jinověrců". K mešitě přiléhá i Muzeum koberců a kelimů. Nedaleko je také Mauzoleum sultána Ahmeta I.
     Po prohlídce pokračujeme dál, směrem k Velkému bazaru. Vidíme obelisky, Hadí i Egyptský sloup, Verča obdivuje lampy s barevnými skly. Řeší dilema, zda je nakoupit už zde a pak je 3 týdny tahat s sebou... Narazili jsme na směnárnu s výhodným kurzem 1 EUR za 2.334 TL a vyměnili si pro jistotu 580 EUR. Jsme u Ohořelého sloupu a blížíme se ke Grand bazaru. Vstupujeme do obrovské zastřešené haly a blázinec může začít. Trochu nám to připomnělo loňskou návštěvu trhu ve starém Jeruzalémě. Je to pastva pro oči. To se musí nechat. Zlata, až zrak přechází a dalších, prý 4.000 krámků se vším co vás napadne. Všichni trhovci halekají a zvou k sobě. Vstupte, uvnitř toho máme mnohem víc! Stačí se zastavit, nebo jen pohlédnout na něco a už jste ve spárech obchodníkových. Mě zaujaly dýmky z mořské pěny. Mořská pěna neboli sepiolit. Je to vodnatý zásaditý křemičitan hořečnatý. Dříve lidé věřili, že je to zkamenělá pěna z mořských vln. Z toho také pochází většina názvů. Turecky Lületaşı, anglicky Froth of the sea, francouzsky Écume de mer, německy původně Lüle-Stein (podle tureckého originálu), později Meerschaum. Označení Meerschaum se dnes užívá mezinárodně. Vyskytuje se v hadcích (serpentinitech). Největší a nejznámější ložisko se nachází v Eskişehiru v Turecku.
     A tak, smlouváme a vybíráme. To by byl suvenýr! A taky že ano. Krásně zdobená pěnovka s pouzdrem za 90 TL. Původně si řekl o 170 TL. Byl to boj, Verča opět prokázala umění smlouvat, dělala, že absolutně nemá zájem. Jí zase, že ano, ale že cena je vysoká. Odcházeli jsme třikrát, než jsme si plácli. Stejně mám trochu výčitky, že jsem utratil tolik peněz za dýmku. Ale není to jen obyčejná dýmka a navíc v Čechách stojí i čtyřikrát tolik! Teď si budu moci, stejně jako pan Vorel z Nerudových Povídek Malostranských, nakouřit pěnovku.
     Projdeme si ještě několik ulic bazaru. Verča pro změnu kouká po lampách, takových skleněných lampiónech. Ještě ale nic nekupuje, jsme teprve na začátku cesty a sklo v batohu po zbylé tři týdny není zrovna dobrý nápad. Když opouštíme bazar a vracíme se do ulic, je už tma. Máme hlad a je nám chladno. Na nohou máme sandály. Proto se vracíme do hotelu pro ponožky a plnou obuv.
     Teple přioděni, brouzdáme večerními uličkami. V blízké cukrárně jsme neodolali typickým tureckým sladkostem, zvaným lokum. Lokum případně Turkish Delight je měkká turecká cukrovinka, která se vyrábí v nesčetném množství příchutí a barevných provedení. Nejčastěji se s touto tureckou specialitou setkáte samozřejmě v Turecku a na Balkáně, zejména v Bulharsku, Bosně, Řecku, ale je také velmi oblíbená v anglicky mluvících zemích. Najdeme pak celé obchody zaměřené na lokum v nejrůznějších variantách. Lokum pak patří často mezi suvenýry z dovolené v Turecku. Rahat lokum vznikl podle legendy ve středověku na dvoře osmanského sultána, který rád mlsal, ale pro bolest zubu nemohl kousat nic tuhého. Proto dal svému kuchaři úkol, aby mu připravil měkkou sladkost a tak vznikl lokum. První obchod s lokumem v dnešní podobě byl otevřen v Istanbulu v roce 1776. V průběhu 19. století si této výtečné cukrovinky všimli Britové, kteří měli na Blízkém východě silný vliv a začali ji dovážet do Velké Británie a odtud se lokum rozšířil do dalších anglicky mluvících zemí. Rahat lokum (Turkish delight) můžeme rozdělit na dvě základní skupiny. Prémiová a taky dražší je varianta, kde jsou kostky lokumu plněny nasekanými jádry ořechů, arašídů, pistácií nebo třeba datlí, pomerančové kůry apod. Levnější variantou je lokum ochucený a obarvený například růžovou vodou, citronem, mátou, skořicí, smetanou, medem, pomerančem a mnoha dalšími příchutěmi. Nejčastěji má lokum žlutou, červenou a zelenou barvu v různě sytých odstínech. Ochutnáváme různé varianty z nabízených vzorků a tak jsme se celkem slušně rovnou najedli sladkostí.
     Spletí ulic bloumáme a hledáme ještě něco jiného k snědku. Rádi bychom zajedli přeslazené žaludky něčím normálním. Nedaří se nám najít nějakou lidovou jídelnu, neboli lokantu. Všechny restaurace, na které jsme narazili, se nám zdají příliš drahé. Došli jsme zase až k Eminöni, ale kromě rychlých občerstvení s kebabem tu není skoro nic. Nakonec jsme si dali rajčatovou polévku s chlebem, čili ekmekem za 3 TL a dorazili jsme se u vlakového nádraží právě kebabem, který však stál jen 2,5 TL. Ještě jsme jím nakrmili i toulavou kočku. Nakonec si kupujeme kolu v supermarketu a jdeme, úplně utahaní, spát.

10. říjen 2012 - středa (ISTANBUL)

     Spali jsme jako zabití a vstávat se také nechce, ale musíme si sbalit věci. Snídáme ještě štrúdl z domova. Po deváté vyrážíme ven. Batohy nám recepční, kterého jsme museli vzbudit, ochotně nechává u sebe na pokoji.
     Jdeme kolem pobřeží od přístaviště u vlakového nádraží. Cesta nejprve nevede kolem vody, ale asi po kilometru již jdeme po nábřeží. Pozorujeme bezdomovce, kteří mají své chýše mezi obrovskými balvany. Sledujeme i rybáře. Prošli jsme pod hradbami a první možnou ulicí zatáčíme doprava, pod tratí, do vrchu. Narazili jsme na zajímavé hřiště. Je to spíše takový plácek s pevně zabetonovanými posilovacími stroji. Později jsme zjistili, že podobných uvidíme v Turecku víc.
     Opodál jsem zahlédl hotýlek Mavi, a jen tak, pro pořádek jsem zašel dovnitř, poptat se na ceny. Za dvojlůžkový pokoj si žádají 68-70 TL, navíc se snídaní. To kdybychom zjistili dříve, raději než tu blešárnu se smradlavým tureckým záchodem, zvolili bychom raději tuto o něco dražší variantu! Pozdě, ale případná příští návštěva v Istanbulu bude s ubytováním tady.
     Pak už ale konečně míříme do paláce Topkapi. Vstupujeme na první nádvoří. U pokladen se táhnou děsivé fronty. Ale mají tady i automaty na vstupenky, které fungují na karty i na hotovost. Ale protože je to zřejmě novinka, moc lidí si nezískala. Nevědí, jak s tím zacházet a zřízenec musí každého navigovat. I proto jsme se rozdělili každý do jedné fronty. Překvapivě Verča v té dlouhé, dvousethlavé, ke klasickým pokladnám je rychlejší, než já za dvaceti turisty. Vstupné dělá 25 TL, nedá se nic dělat, levné to moc není, když uvážíme, že do Harému je potřeba mít ještě samostatný lístek.
     Prošli jsme RTG kontrolou a turnikety. Jsme uvnitř. Ale právě Harém vynecháme, dalších 18 TL už nejsme ochotni obětovat. Zato ostatní prostory si užijeme vrchovatou měrou. Je zde opravdu obrovský počet lidí a u každého vstupu do sálů se stojí dlouhé řady. Zejména u klenotnice v sídle sultánů obsahuje obrovské množství stříbrných, ale především zlatých předmětů denní potřeby, ale i šperků a různých drahocenností. Mezi nejznámější patří topkapská dýka klasického zakřiveného tvaru. Zlatá střenka je zdobená třemi velkými smaragdy, 12 velkými a 124 malými diamanty. Největší ze smaragdů je zároveň i největší na světě. Je zde také „Lžíčařův“ diamant, který má 86 karátů a je pátým největším na světě. Má tvar i barvu velké kapky čiré vody a navíc je lemován 49 diamanty. Pověst vypráví, že byl původně objeven na skládce a poté prodán kupci za 3 lžíce. Existuje i několik dalších příběhů jako například, že v 18. století, francouzský úředník Pigot, dostal tento diamant od indického maháradži. Ve Francii jej prodal v aukci a koupila jej matka Napoleona. Když však potřebovala vykoupit syna z exilu, prodala všechny své šperky, mezi nimi i tento diamant. Drahokam se tak dostal k velkovezírovi Alimu Pašovi. Ale protože se aktivně zúčastnil povstání proti sultánovi Mehmedovi II., jeho majetek propadl sultánovi, čímž se diamant dostal do sídla sultánů, paláce Topkapi. Ukázkou mistrovské práce jsou také dva přepychové trůny. Sváteční trůn je ze zlata, lemuje ho 25 tisíc perel a váží 250 kg. Trůn vyniká dokonalou uměleckou a řemeslnou prací.
     Verča je vysílená, zmáhá jí horko, sluníčko a úmorný kašel, který má už skoro týden. Odpočívá tedy na nádvoří ve stínu u fontány a obědvá jablka. Já jdu vystát další dlouhou frontu, tentokrát do Sálu relikvií. Za 20 minut už mávám na Verču, spící na lavičce, že jsme na řadě. Uvnitř je mnoho skvělých exponátů. Mimo jiné části dveří, okapy, zámky a klíče od Kaaby v Mekce. Mojžíšova hůl, Mohamedovy vousy, zub, meč, blahoslavený meč. Jestliže je alespoň polovina autentická, tak tomu říkám expozice!
     Poslední částí je 4. nádvoří s bazénem, altánky, výhledem na Istanbul a zajímavá Obřízková místnost s dlaždicemi a pod okny jakýmisi nádržkami, kam bývala očividně přiváděna voda. Snad k ochlazování místnosti, dost možná i k chlazení poraněného přirození.
     Tak dost historie, na procházení paláce by nám sotva stačil jeden den. Jdeme ven, na prostranství před Aya Sofya a posilňujeme se grilovanou kukuřicí, jednou a hned nato další. Odpočíváme v trávě u fontány, hledíc na Chrám Boží moudrosti, přemítáme, zda vysolit další pětistovku za vstup. No, vzdali jsme se toho pokušení. Určitě je to škoda, soudě podle ohlasů, které jsme se dozvěděli později, ale do Turecka se ještě vydáme a tento skvost nám zbude napříště. Hagia Sophia, čili Chrám Boží moudrosti je třetím chrámem tohoto jména na stejném místě. Monumentální stavba omráčí svým vnitřním prostorem a kupolí, která jako by se nad ním vznášela. Chrám byl postaven za byzantského císaře Justiniána v 6 st. n. l. a je právem považován za vrchol byzantského stavitelství. Po více než tisíc let byl chrám dominantou města, než jej v 16. století, při pohledu z Bosporu, poněkud zastínily kupole a minarety Süleymanovy mešity. Uvnitř nalezneme jednak světově proslulé, nádherné byzantské mozaiky, ale i velkolepou islámskou výzdobu. V roce 1453 - po dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. Dobyvatelem byl totiž chrám přeměněn na mešitu. Sultán se zde prvně pomodlil již tři dny po dobytí města. Dnes je Aya Sofya muzeum, avšak azán (volání k modlitbě) odtud zaznívá dál.
     Stále jsme hladoví a tak jdeme na slibované rybí sendviče, cestou si dáváme další kukuřici, kousek od vstupu do Cisterny Basilica, kde je opět dlouhá fronta návštěvníků. Cisterna Yerebatan sarayi, největší a nejkrásnější byzantská vodní zásobárna byla vybudována na příkaz císaře Justiniána I. (527-565) a pojala až 80.000 m3 vody. Po vstupu do cisterny se před námi prostírá velkolepý prostor s 336 mramorovými sloupy, z nichž každý měří 8m. Romantickou atmosféru místa dokreslují tóny hudby a barevné nasvícení Využít lze i služeb místní kavárny, která je umístěna mezi sloupy. Vstupné za dvě stě si také necháme až na budoucí návštěvu Istanbulu.
     Došli jsme ke Galatskému mostu a v jedné z restaurací, kde prodávají čerstvé ryby rovnou ze zakotvených lodí, si dáme za 5 TL rybu v ekmeku (ve vece). Podávané se salátem a cibulí. Vedle u pojízdného stánku si, po vzoru domorodců, dáváme ještě kelímek s naloženou zeleninou (zelí a okurky). Všechno dohromady chutná skvěle, jen pozor na ploutve a kosti.
     Po jídle se jdeme projít na Galatský most, obsazený desítkami, možná stovkami rybářů, obklopený siluetami racků je hezkým místem. Ale úlovky v kbelících nevypadají nic moc, i když rybami se to ve vodě jen hemží, jen co návnada padne na hladinu. V dolním patře mostu je pak dost rybích restaurací a čajoven, či kaváren.
     Hledáme přístaviště, odkud odplouvají lodě do Haremu. Večer totiž odjíždíme právě odtud, z malého autobusového nádraží. Brzy jsme našli ono přístaviště a pokračujeme dál směrem k vlakovému nádraží Sirkeci, dorazit se kebabem. Tentokrát v jiném krámku objednáváme döner kebab zatočený v dürüm placce. K tomu ještě ayran (bílý jogurt s vodou a solí), který je oblíbený po celé zemi a i my jsme si jej zamilovali. Potom, abychom se nenudili, jdeme na šálek tureckého černého čaje do čajovny. Servíruje se silný a sladký v malých sklenkách za liru. Po partičce karet jdeme ulicí, až jsme narazili na supermarket Greens, kde kupujeme chléb, okurky, vodu a halvu. Po stejné uličce jsme mířili zpět k našemu hotelu a co to? Narazíme na lokantu Balkan, popisovanou v jiném cestopise jako skvělá, levná jídelna, zejména pro domácí obyvatele. Jaká škoda, že jsme ji nenašli včera. Kousek od našeho hotelu Isparta!
     Už zbývá jen vyzvednout batohy, dojít si na toaletu a jít. Přímo pod nádražím Sirkeci je ono odpoledne nalezené přístaviště trajektů do Haremu. Za 3 TL jsme na palubě a do 20 minut na druhé straně. Hned u přístaviště je malý otogar (autobusové nádraží). Nadháněči vykřikují cílové destinace a tahají nás za rukáv. My ale jdeme do kanceláří, zjistit a smlouvat ceny. Z cestopisu Lukáše Synka víme, že by se mělo dát jet odtud přímo do Selçuku, ale to už je 11 let a dnes tomu tak již není. Musíme jet do Izmiru a pak najít navazující spoj. Cenu 50 TL v jedné z kanceláří dopravců odmítáme. Vedle, shodou okolností u spol. Uludağ jsme dostali lepší cenu 45 TL a plácli jsme si. Batohy tu zůstanou pod pultem, protože odjezd je za 2 hodiny. Jdeme si udělat procházku na nábřeží, fotografovat noční panorama a chřupat sušenou, slanou cizrnu, kterou jsme si koupili v jednom z mnoha nádražních krámků. Sedíme u moře na balvanech a kousek od nás je dvojice, z níž jeden je ale totálně namol, potácí se tak, že máme strach, že mezi kamením skončí nadobro. Mezitím se ochladilo a tak ještě do tepla jídelny na horký čaj. V říjnu už je v Turecku v noci chladno.
     V 21:00 hod jsme na nástupišti, odkud jede servis, což jak jsme pochopili, znamená, že nastupujeme do minibusu, který nás doveze kamsi na předměstí, poté, co objede ještě několik míst v Kadiköy. Na malinkaté parkoviště se zastávkou a čekárnou přijíždí ve 22:00 hod velký, luxusní Mercedes a my se soukáme dovnitř, na naše sedadla. Všechna místa mají své obrazovky s televizí, cestou obsluhuje pikolík, který nosí kávu, čaj, sušenky, vodu a limonádu. Uháníme temnou nocí poloprázdným autobusem do Izmiru. Verča toho ihned využívá a zalézá do spacáku na volné dvousedadlo. Já usínám později únavou, protože se nemůžu správně uvelebit.

11. říjen 2012 - čtvrtek (IZMIR - SELÇUK)

     Po půlnoci stavíme u motorestu na WC a občerstvení. V Turecku, ani na dlouhých trasách, nemá žádný autobus toaletu. Takže se tyhle zastávky rozhodně hodí. Před šestou ranní jsme na otogaru v Izmiru. Na nástupištích jsme se vyptali na přestup do Selçuku. Jede za půl hodiny. Mezitím se díváme kolem sebe. Zaujaly nás automaty na dobíjení mobilních telefonů, který má nejrůznější konektory na všelijaké typy telefonů. Prostě hodíte minci a nabíjíte. V 6:30 hod je tady minibus, kterým za 9 TL odjíždíme. Zbývající cesta trvala asi hodinku.
     Jdeme si hledat ubytování. Za muzeem, hned přes silnici se dáváme do vršku. Vládne tady klid a ticho. Aby ne, ještě není ani osm. V hostelu Australian and New Zeland nám nabízejí pokoj za 45 EUR, anebo za 35 EUR, když zůstaneme dvě a více nocí. To se nám zdá příliš, i když v ceně je snídaně a jízdní kola k zapůjčení. Pokoj je to sice krásný, jako pro princezny. Postel s nebesy a ručníky složenými do tvaru labutě. Ale zůstáváme nohama na zemi a odcházíme hledat dál. Kousek za nádražím, na opačné straně silnice, má být sympatický podnik. Míjíme polikliniku s pohotovostí a sanitkami. To je zase něco pro mne. Hned si dělám památeční fotku u kolegů. Potom míjíme tenisový kurt a školu. V jednom činžáku je penzion Kiwi. Zabírá hned dvě podlaží. V dalších patrech už bydlí normální turecké rodiny. Angličanka Alison, která to tady vede se rovnou ptá, zda nám jde o cenu, nebo o luxus. Jak myslíte, že jsme odpověděli? A tak jsme si plácli. Za pokoj se snídaní zaplatíme 25 EUR. Batohy letí na zem, sprcha na chodbě a najíst. Snídáme ještě vlastní paštiku s okurkami a ekmekem. Padáme do voňavých polštářů a spíme celé dopoledne.
     Po poledni jsme vyrazili na pláž Pamuçak, vzdálenou nějakých 7 km. A přece nepojedeme dolmušem! Stopujeme a hned po 5 minutách zastavuje auto. Mladý Turek nás ochotně veze a směsicí turečtiny a angličtiny se snažíme společně komunikovat. Dozvídáme se, že v Pamuçaku bydlí a má tam také restauraci s 300 místy. S čistého nadšení nás vozí sem a tam, na vyhlídku v kopcích. Pobřeží máme jako na dlani. Žel pod námi jsou hrůzy jako hotel Richmond, tvarem připomínající zámořský parník. Hyzdí tuhle bývalou rybářskou osadu. Na jednom konci je i aquapark.
     Vrátili jsme se na začátek a chlapík nás vysadil na místě, kde jsou kempy. Dnes tu není ani noha. Sezóna skončila. Připomíná to území duchů. Prošli jsme skrz až na písečnou pláž. Pod malými palmami rozbíjíme ležení. Moře je teplé, ale vane chladný vítr. A tak jen odpočíváme v písku. Oba pospáváme a čteme. Kolem 17:00 hod balíme a valíme zpátky. Nic nejede, až si mávneme na místní dolmuš za 3 TL. Uvnitře je pár místních a my jsme zaslechli češtinu. Dali jsme se hned do řeči se sympatickým párem. Martin s Adélou jsou na cestě už pět týdnů a před sebou ještě půl roku! Jsou to ti nadšenci, kteří dají v práci výpověď, sbalí batohy a jedou tam, kam je to zrovna táhne. Chystají se do Asie, především ale do Indie. Dobře se s nimi klábosí a tak jsme si spolu sedli na otogaru a vypili několik šálků čaje. Pak jsme se rozloučili a popřáli si navzájem šťastnou cestu.
     My se vrátili na penzion, umyli nohy, oblekli teplejší věci a vyrazili na jídlo do ulic. V centru jsme si dali mix plato, kde bylo mleté maso, lilek, bulgur, rýže, aj. Bylo to vynikající, ale porce pro dva malá, stála 27 TL. Dál procházíme městem se spoustou otevřených a osvětlených krámků. Kdekoliv se zastavíme, hned jsme lapeni prodavačem a nuceni k prohlídce. Je třeba rovnou projevovat nezájem. Nebo, jako my, dělat, že Verča v klidu prohlíží, a když já potom rozhodnu, že v žádném případě nekoupím, protože se mi to nelíbí, už se obchodník stáhne. Nejhorší je tvářit se nerozhodně, nebo to, či ono pochválit a pak nekoupit. Prodejce totiž soudí, že když se něco líbí, je jen otázkou smlouvání, za kolik. Líbit se rovná chtít koupit.
     Na konci ulice je obchod s koberci. Před ním sedí několik mladých cizinců. S Turky tady hrají na kytaru. Verča je filmuje a hned dostáváme pozvání přisednout si. Nakonec zjišťuji, že se jedná o obchod Black Sheep Carpet, o němž psal před 11 lety ve svém cestopise Lukáš Synek (ahoj Lukáši). A tak zkouším, zda si Turek s berlemi vzpomene na Čecha, se kterým se kdysi setkal. Za pomoci moderních technologií (internet v mobilu), mu ukazuji Lukášův web a fotografii. Ano, pamatuji si ho, říká Turek a hned si ukládá emailovou adresu. Prý určitě napíše. Mezitím odmítám hrát na kytaru s tím, že hrávám na bubny. Ale obratem mi podávají bongo, z toho už se nevyvléknu. V mobilu pak Australanka našla mou kapelu na Youtube a dává k dobru Secret Girl. No, je čas zvednou se.
     Opouštíme malé centrum pod osvětlenými oblouky starověkého aquaduktu a dáváme se směrem, kterým nás posílají místní. Máme ještě hlad a vyptáváme se, kde je možné něco sníst v obyčejné jídelně. Naše pátrání končí opět u otogaru, kde se nachází, i podle LP průvodce, vyhlášená Pinar pide salonu. Jejich pide (turecká pizza), oválného tvaru, připomíná lodičku a je opravdu skvělá. V nabídce je mnoho druhů a v ceně je salát. Servíruje se nakrájená a cena jen 5 TL! Nacpaní a spokojení se vracíme do penzionu a po sprše se zavrtáváme do čistého povlečení.

12. říjen 2012 - pátek (SELÇUK - EFES)

     V klidu a pohodě lezeme z pelechu a v 8:30 hod jsme dole ve společenské místnosti a jídelně současně na snídani. Ta je, jak už víme v ceně ubytování. Servíruje se turecká klasika: vejce natvrdo, okurky, rajčata, máslo, džem, olivy a ekmek, co hrdlo ráčí. K tomu turecký černý čaj rize. Padlo rozhodnutí, zůstat tady ještě jednu noc.
     Po vydatném jídle se odebíráme prozkoumat zdejší nejvýznamnější památky. Hned za městem, po silnici, kterou jsme včera využili při cestě k Pamuçaku a Kuşadasi, leží jen kilometr vzdálené ruiny Artemidina chrámu. Ano, toho chrámu, který byl považován za jeden ze starověkých sedmi divů světa.  Svého času to byl největší chrám na světě. Artemidin chrám v Efesu známý též jako Artemision byl vybudován kolem roku 550 př. n. l. ve městě Efesos na pobřeží Malé Asie. Postavený v iónském stylu, měl obdélný půdorys o rozměrech 115 x 55 metrů. Střední uzavřená cella obsahující sochu bohyně Artemis byla zdobená drahokamy a vzácnými kovy. Cella byla obklopena celkem 127 štíhlými, 18 metrů vysokými jónskými sloupy, které cellu obíhaly ve dvou řadách. Výzdobu doplňovala také řada reliéfů. Ve své době byl také považován za jednu z nejkrásnějších staveb a takřka normu iónského architektonického stylu. Chrám nesloužil pouze kultu bohyně, ale také jako dobové obchodní centrum. U Řeků byla Artemis původně ochránkyní zvířat, a to jak domácích, tak divokých. Později se její působnost rozšířila a stala se dárkyní vláhy a rosy a ochránkyní lesů, hájů a polí. V Efesu vzniklo první větší město asi v 12. nebo 13. století před n. l. V roce 356 př. n. l. byl chrám podpálen Herostratem z Efesu, neboť dotyčný toužil zapsat se tímto svým činem do historie. Po dobytí Efesu Alexandrem Velikým byl obnoven, ale roku 262 n. l. byl zničen Góty. Přestože byl ještě jednou obnoven, ztratil ve 4. století po nástupu křesťanství význam. Jeho sporé zbytky objevil roku 1869 Angličan John Turtle Wood. Dnes už z něj mnoho nezbylo. Jen jediný z původních monumentálních sloupů a ten je stejně vztyčen a zpevněn za pomoci betonu. Přesto zde trávíme celou hodinu a obdivujeme různé další základy a zbytky okolních staveb.
     Mimo jiné sledujeme i podivný způsob udržování pořádku. Areál, stejně jako mnohá další místa v Turecku je plný plastových odpadků, lahví, sáčků či gumy. Místními pracanty jsou shrabány na hromady a páleny, takže je půl lokality zahaleno ve smradlavém a štiplavém jedovatém dýmu. Tohoto způsobu likvidace odpadu jsme si už všimli i na jiných místech Turecka. Většinou přes noc, či nad ránem se hází do ohně cokoliv, co překáží a hoří!
     Do areálu Efesu je to ještě asi 3 km. Jezdí tam dolmuše, ale proč nejít pěšky, stinnou alejí? Vede tudy cyklostezka i chodník pro pěší a kopíruje onu silnici. Mimo to je tu i odpočinková a sportovní zóna. Stejné veřejné fitness trenažéry, jaké jsme viděli v Istanbulu. Zrovinka na nich cvičí jeden postarší Turek. Pokračujeme dál a pozorujeme sady citronovníků, pomerančovníků, granátových jablek i stádo pasoucího se hovězího dobytka, hlídané milým pasákem.
     Dorazili jsme na křižovatku, odkud se dáme doleva, do archeologického parku. Z hlavní silnice je to ještě kus cesty, zhruba kilometr. Odmítáme odvoz koňským povozem a přicházíme po svých podél narvaného parkoviště, plného autobusů k pokladnám. Vstup do Efesu stojí 25 TL, na rozdíl od Artemidina chrámu, který byl zdarma.
     V největším poledním žáru vstupujeme mezi historické rozvaliny. Po několika desítkách metrů se nám otevírá pohled na ohromný amfiteátr pro 25 000 diváků. Šplháme až na horní ochoz. Tady si v klidu dáváme svačinku. V areálu probíhají neustále rekonstrukční práce. Nad divadlem trčí nevzhledný ohromný jeřáb, ale je to nutné. Tohle místo si zaslouží údržbu. Místo bylo známé již ve 2. tisíciletí př. n. l., neboť se nám dochovalo v chetitských textech, kde je zřejmě totožné s osídlením zvaným Apasa – důležitým střediskem pod vlivem chetitské a mykénské kultury. Asi v 10. století př. n. l. začalo osídlení místa jónskými Řeky. Až do dobytí města lýdským králem Kroisem roku 560 př. n. l. ležel Efesos severně od pozdější metropole. Roku 296 př. n. l. se Efesos stává důležitým centrem o rozloze téměř 350 ha. Od roku 189 do roku 133 př. n. l. náležel Efesos pergamskému království, od roku 133 př. n. l. pak náležel k římské říši. Město bylo významné až do 5 století n. l.
     Procházíme se po přístavní třídě, ale jen zčásti. Je zatarasená provazem. Tenhle široký, mramorem dlážděný bulvár spojoval město s přístavem. Byl lemován lampami, vítězným obloukem, ukrýval i kanalizaci a vodovod. Ale už v dávných dobách moře ustoupilo, takže dnes je to k moři vzdušnou čarou 6 km!
     Od divadla pokračujeme na jih po tzv. Svaté cestě s reliéfy. Přicházíme k agoře a nakonec i ke zdejší nejfotografovanější stavbě, kterou je Celsova knihovna. Ta ve výklencích ukrývala až 12 000 svitků. Ovšem dnes je tady tolik turistů, že fotografie bez cizích postav není možná. Proto si vylézáme kousek výš a přece jen se svým způsobem daří udělat zajímavý obrázek.
     Kousíček odtud jsou Terasové domy, ale tam se platí vstupné zvlášť (15 TL), což je pro turecké památky typické. Nakukujeme škvírami, a hned nás sleduje ochranka a volá, že tudy ne. Ukazují na pokladny. Kdepak, necháváme si tuhle atrakci s mozaikami ujít. Šetříme. Namísto toho si prohlédneme neméně zajímavé, mramorové pánské veřejné záchodky. I před staletími bylo v tak velkém městě nutné, mít si kam odskočit…
     To už ale stoupáme do vrchu po třídě Kurétů a už jen zběžně obdivujeme různé další stavby. Na jednoho je toho tady až moc. I když jsou to ruiny nádherné, vyčerpání z horka se dostavilo. Loučíme se s Efesem a opouštíme areál na druhé straně, kde jsou také vstupenkové pokladny.
     Tak a co teď? Pěšky zpátky do Selçuku. Ale jsme dost unavení, Verča zkusí stopovat. Nikdo ale nezastavuje. Až když jede kolem povoz s koňmi, volá na nás vozka, ať si naskočíme. Ale my, že ne. Že nemáme peníze a půjdeme pěšky. Děda ale trvá na svém: „Svezu vás zadarmo!“ Tak to je jiná, jedeme v kočáru. Je to zase více než 3 km a cestou jedeme kolem jeskyně Sedmispáčů umístěné v severovýchodním svahu hory Pion. Podle legendy se do ní ve 3. století uchýlilo před pronásledováním sedm křesťanů. Vojáci císaře Decia je však našli a zazdili. Po dvou stech letech se zeď při zemětřesení zřítila, spáči se vzbudili a vrátili se do města. Po zjištění, že jejich přátelé a příbuzní jsou již na pravdě Boží, soudilo se, že se jedná o zázrak. Po jejich smrti je znovu pohřbili v jeskyni a ta se pak stala poutním místem. Dnes tady vidíme ve stínu stromů čajovny a stánky. Ne nezastavíme se zde a kyneme našemu kočímu, aby jel dál. Na křižovatce vysedáme a nezištnému staříkovi dáváme alespoň pár lir na krmení pro koně.
     Dál už pokračujeme pěšky, stejnou cestou, jakou jsme přišli dopoledne. Zastavili jsme se jen u sadu s granátovými jabloněmi. Zrovna je sklízí a Verča jde za dělníky, zda si může sebrat pár padanek. Nabízí jim několik kuruşů, ale oni, že ne. Že za tohle se neplatí a tak máme malé šťavnaté občerstvení. Vrátili jsme se pomalu zpět do města. Vynechali jsme i návštěvu Mariina domu. Který se stal útulkem Panny Marie a apoštola Jana na sklonku jejího života, když se sem uchýlila po odchodu z Jeruzaléma.
     Ve městě se dáváme ještě směrem k pahorku Ayasuluk a navštěvujeme mešitu Isa Bey camii a přicházíme k bazilice Sv. Jana, kde na sklonku života sepisoval své evangelium. Nahlížíme však jen bránou dovnitř ruin, opět se nám nechce platit vstupné. A tak sestupujeme podél zbytků byzantského aqaduktu, jehož oblouky dnes složí především čápům. Ti tady však v tuhle dobu také nejsou, zdržují se v hnízdech jen od května do září.
     Jdeme si koupit do obchodu něco k pití. Vracíme se do penzionu. Večer uděláme ještě malý nákup a po setmění jdeme do místní čajovny na vodní dýmku. Sedíme u stolečku na ulici, popíjíme tureckou kávu a čaj, hrajeme karty a odpočíváme. Vodní dýmka je tady dosti drahá záležitost. Platíme 10 TL. Před návratem do postele večeříme pide v místní jídelně.

13. říjen 2012 - sobota (SELÇUK - PAMUKKALE)

     Po stejné snídani, jako byla, včera se loučíme s majitelkou Alison, vyrovnáváme účet za ubytování. Celkem 117 TL za dva a dvě noci. S batohy na zádech jsme se přesunuli ten kousek k autobusovému nádraží. Jen co jsme se ukázali na nástupišti, už nás lákají nadháněči a tahají k pokladnám. Soupeří tu dvě společnosti, vozící lidi do Pamukkale. Udělali jsme průzkum cen a u společnosti Kamil Koç dostali slevu, prodavač použil svou zaměstnaneckou kartu a dostali jsme se o pár procent dolů. „Jen to nikomu dalšímu neříkejte. Hlavně ne konkurenci!“, pravil prodavač jízdenek. Tudíž nebylo o čem přemýšlet a nastupujeme do luxusního (jak jinak v Turecku) autobusu. Za 20 TL/os odjíždíme v 9:30 hod přímo do Pamukkale. Pohodlná cesta utekla jako nic, projeli jsme Denizli a před polednem už se blížíme do dnešního cíle. Velkým úrodným údolím se sady, plantážemi jsme dorazili do vesnice Pamukkale, ležící na okraji údolí při úpatí hor. Už z dálky sledujeme jak se na pozadí zdvihá nepřehlédnutelný zářivě bílý vápencový útvar. Za ním sem jezdí turisté z celého Turecka i světa. Turistická destinace číslo dvě.
     Po vystoupení z autobusu, opět klasická nadháněčka. Ubytování, průvodci, transport. Honem, honem! Ne díky, my sami. Jdeme směrem, kde tušíme podle mapky v průvodci levné hotýlky a kempy. Rádi bychom si postavili stan. Naše hledání je krátké a zanedlouho už stavíme stan na zahradě hotelu Dolphin Yanus, vzdáleného jen pár set metrů od centra. Cena není zrovna nízká, zejména když není sezóna a zeje to tady prázdnotou. Chtějí 20 TL za stan a dvě osoby. Pořád je to ale méně než za pokoj, který prý v sezóně stojí 22 EUR.
     Tak a hurá na památku! Stoupáme po asfaltce nad vesnici. Brzy jsme u pokladny a solíme každý 20 TL. Pamukkale (česky bavlněný hrad) je jednou z největších turistických atrakcí v Turecku. Svah pokrytý sněhově bílým travertinem skutečně vzhledem připomíná kopec nebo hrad bavlny. Rozloha bílého „hradu“ je 2 700 metrů na šířku a 160 metrů na výšku.
     Místo je oblastí tektonického zlomu, kde na povrch vytékají minerální prameny bohaté na vápník. Z minerální vody stékající po skále vznikají usazeniny - travertin. Tak vznikaly v průběhu mnoha tisíc let působivé terasy, kaskády a jezírka. A nepřestaly vznikat doposud, pramen je stále aktivní. Proces stále pokračuje, voda stéká po svazích, dnes je nahoře po obvodu svahu regulovaně rozváděna dlouhým kanálem do všech směrů.
     O pramen se lidé zajímali už v antických dobách a zhruba 250 let př. n. l. zde bylo založeno lázeňské město Hierapolis. Pozůstatky města se nacházejí přímo nad travertinovými kaskádami. Pamukkale je spolu s Hierapolí zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.
     Po travertinových terasách se smí chodit. Aby nedošlo k poškození teras, musejí být všichni návštěvníci bosí. I my si bereme své sandály do batohu a stoupáme po stezce. Odměnou nám je příjemné brouzdání jezírky s minerální vodou a možnost koupání. Pozorujeme jak v umělém, rozvodném kanálu regulují pomocí plechových přehrad, kam má voda stékat a na kterou stravu poteče. Dnes už je zde mnoho umělých nádrží a koupacích kaskád. Ale beton je už dokonale obalen travertinem, takže je poznáte jen podle ostrých geometrických tvarů. V původních terasovitých bazéncích se už koupat nesmí. Hlídači střeží bedlivě, a každý pokus, byť jen šlapat kam se nemá, ihned maří, za doprovodu pronikavého pískání píšťaly.
     Pohled na tu krásu kazí jen davy hlučných a neurvalých turistů. Všichni se chtějí vyfotit na tomto místě a tak nemáte vůbec možnost se v klidu pokochat. Proto raději prcháme úplně nahoru do stínu palem v zavlažovaném zeleném parku. Doplňujeme tekutiny a energii svačinou. Pochutnáváme si na chalvě a trošku odpočíváme. Pak se už ale vydáváme severozápadním směrem, k nekropoli. Po levé straně máme další travertinové svahy, jsme vlastně na vrcholu kopce. Taky ale žádná voda nestéká a barva kaskád se mění na šedou až tmavě šedou. Snad to mají vymyšlené, protože rozvod minerální vody tady mají a jen stékající voda může zvětrávající travertin zachránit.
     A to už v dálce vidíme malé domečky, jakoby zamrzlé v záplavě bílého „sněhu“. To je nekropole. Po dlouhá staletí obtékala voda hrobky, až je úplně obklíčila a pohltila do bílého objetí. Udělali jsme si nějaké obrázky a vracíme se po Frontinově ulici, hlavní třídě starověkého města. Je lemována rozvalinami staveb, sloupy, oblouky. Pozůstatky antického města Hierapolis, které v dobách svého největšího rozkvětu mělo kolem 500 000 obyvatel, římské divadlo, Plutonium, Apollónův chrám, monumentální fontána, martyrion sv. Filipa a tzv. Kleopatřiny lázně, kde se podle legendy zasnoubila Kleopatra s Markem Antoniem. My ale také sledujeme svatbu. Ženich a nevěsta v bílých šatech se tady prohání mezi kamením.
     Bazén s mramorovými sloupy na dně a průzračnou minerální vodou je lákavou turistickou atrakcí. Tomu odpovídá i cena 15 EUR za osobu. Ale pokud se nehodláte koupat v onom bazénu, lze si jej prohlédnout zdarma. To také činíme a civíme na tlusté Rusky, jak se rochní mezi antickými sloupy. Verče se zalíbil pavilon doktorských rybiček. Garra rufa jsou kaprovité rybičky, druhu Garra Rufa z rodu Cyprinidae (Cyprinion macrostomus), žijí ve vodě o teplotě až 36°C. Teplé prameny odedávna lákaly ke koupelím a místní obyvatelé si povšimli blahodárného vlivu koupelí na různé kožní neduhy včetně lupénky. Ryby našly jako zdroj doplňku potravy odumřelou lidskou kůži. Rybky vylučují z tlamiček sekret s hojivými účinky. Ústní dutina tohoto druhu ryb obsahuje enzym ditranol. Jemně kyselý výměšek je během obrušování kůže vypouštěn přímo do malých ranek, které během netradičního peelingu vznikají. Ranky jsou tak okamžitě dezinfikovány. Enzymy zároveň podporují hojení a obnovení epidermis vrchní vrstvy kůže. Rybky tedy z kůže odstraňují to, co vyvolává zhoršení kožní nemoci a zároveň přispívají k procesu hojení. Ale cena za ponoření nohou do nádrží s rybkami je vysoká. Nakonec nám dámy, které měly na starost celé zařízení, nabídly cenu nižší. Prý jen 7,5 EUR. Takže si to může alespoň jeden z nás vyzkoušet. Verča si noří nohy do akvária a nechává si oždibovat fajfky. Ale brzy zvoní budík a my jsme poznali, že jsme naletěli. Ona sleva nebyla sleva, ale jen možnost, zkusit si to na omezenou dobu, v tomto případě na 10 minut. No nic, poučení pro příště!
     Vracíme se na kaskády, stále je tady nechutně hodně lidí. Děláme fotky, sobě i ostatním. Nakonec se jdeme koupat a čekáme, až se slunce nachýlí k obzoru. To už areál není tolik plný a jen pár vytrvalců, zejména fotografů trpělivě hledá ten nejlepší záběr. Verča se tady seznámila s milou Japonkou a fotí spolu takové romantické snímky. Opravdu k večeru je to tady nejkrásnější. Příroda je mocná čarodějka, jen lidi jí to často kazí.
     Po západu slunce se na víc trochu ochladilo. Vracíme se dolů do vesnice. Verča našla v kanálech rozvádějící vodu něčí brýle a tak je necháváme na pokladně, kdyby se o ně někdo přihlásil. Otáčíme se a vidíme nasvícený bílý svah a loučíme se s tímto místem. Dole míjíme u hlavní silnice kousek vedle areál s jezerem a možností koupání. Máme znovu hlad.
     Procházíme centrum a zkoušíme najít levné stravování. V jednom mini občerstvení si poroučíme kebab za 6 TL, ale spokojení nejsme a tak hledáme dál. Nakonec jsme si v jedné pide salonu jídelně dali každý pide za 18,5 TL a k tomu kolu a ayran. To už byla bašta. Ale je nám pořád víc chladno. No jak by ne, máme na sobě mokré šortky ještě z odpoledne. Honem tedy do stanu převléct.
     Ale co je to tu za rámus? V přilehlé budově huláká muzika na plné pecky, až se otřásají tabulky v oknech. To ne, místní diskotéka! Uvnitř je skoro prázdno, ale o to více nahlas. To bude noc. Do zásuvek rozvedených dráty kolem zahrady, která slouží zároveň jako kemp, si dáváme nabít baterie a zavrtáváme se do spacáků. Hlasitá turecká hudba duní až do půlnoci…

14. říjen 2012 - neděle (PAMUKKALE - DENIZLI - EĞIRDIR)

     Tak to byla ale krušná noc. Rozlámaní vstáváme a jdeme se opláchnout do umývárny. Skrz průchod vidíme velký bazén, který je na vnitřním dvoře a patří k hotelu. Zeje to tady prázdnotou. Ubytovaní jsme tu jen my a ještě asi dvě turecké rodiny, které však bydleli uvnitř budovy. Po zabalení věcí, složení stanu, jdeme na recepci, abychom vyrovnali účet. Nikdo tady není, přichází jen malý kluk a říká si o oněch 20 TL. Říkám si, co to nezkusit a smlouvat? „No sleep! Disco! Noise! No hot shower, no toilet paper! Give me discount, please…“ Zabral to, platíme jen 15 TL.
     Jdeme na místo, kam ukazují místní a odkud má jezdit dolmuş do Denizli. Ani jsme se nenadáli a už je tady, prý jezdí často a celý den až do večera. Stojí 3 TL. Během půl hodiny jsme na otogaru v Denizli. Ještě je brzké dopoledne. Vystupujeme před nádražím, kam dolmuş nezajíždí. Jen co vstoupíme mezi nástupiště dálkových autobusů, chytá nás jeden agent a vyvolává jména různých měst. A my, že chceme do Eğirdiru. Vede nás do haly, kde mají kanceláře různé společnosti. Naše osvědčená taktika, rozdělit se a zeptat se všude na cenu, opět přináší úspěch. Česky na sebe voláme za kolik, kdo jede. Turci nám nerozumí, ale je jim jasné o co jde. Jako minule, nejlepší cenu (22 TL), nabídli u Kamil Koç.
     Ale odjezd je až za dlouho a tak jdeme do jiné haly, kde jsou restaurace a rychlá občerstvení. Ještě jsme dnes nesnídali. Hodně obchodů je zavřených. Je neděle a stále ještě brzy. V jedné z lokant si objednáváme çorbu. Moc dobrá, čočková. K polévce dostanete automaticky ekmek, takže za 4 TL se můžeme nacpat až, až. Chléb je totiž v Turecku velikosti naší velké veky.
     Do asi 200 km vzdáleného Eğirdiru jsme cestovali opět pohodlně. Cesta vedla převážně hornatou krajinou, samozřejmě. V této oblasti se nachází i pár velkých jezer, povětšinou slaných. Jako například jezero Acigölu.  Modré jezero okolo břehu lemované bílým pruhem soli s hradbou šedohnědých hor za ním. V Ispartě, po třech hodinách jízdy, jsme měli krátkou pauzu, tak jsme si na peróně koupili kukuřici v kelímku. Zalitou máslem a osolenou jí tu prodávají všude. Báječná! Jinak je město proslulé pěstováním růží a produkcí toho nejkvalitnějšího růžového oleje, pro kosmetiku. V květnu a červnu rozkvétají nádherně okolní pole. Za rozbřesku se lístky růží sklidí a získá se tak cenná surovina k výrobě parfémů. Lístky se nasypou do měděných kádí a spaří se. Pára kondenzuje a zanechává vrstvičku oleje na povrchu vody. Ta se sebere a stáčí do lahví. K získání 25 gramů oleje, je potřeba několik stovek kilogramů lístků růží! Méně cenná růžová voda, které zbývá velké množství, se v oblasti také hojně prodává. 
     Poslední kilometry k Eğirdiru, městu a stejnojmennému jezeru, jsme přejeli hřeben hor. Silnici lemuje plot a ostnatý drát vymezující vojenský prostor. Vidíme vrtulníky na heliportech, strážní věže, pytle s pískem. Ruch na základně i těžkou techniku. Armáda je v horách všude kolem. Otevřel se nám nádherný pohled na obrovské jezero vsazené mezi horami. Je 50 km dlouhé, a přes 10 km široké. Leží ve výšce 1000 m n. m., okolní hory dosahují výšky přes 2 500 m n. m. Klesáme serpentinami až na úroveň hladiny.
     A jsme na místě. Jako první se musí najít nocleh. Jdeme podle tipů v průvodci. Pod zříceninou hradu nám jakási babka nabízí svůj penzion za 60 TL, ale my zkoušíme vytipovaný Charly´s pension (www.charlyspension.com). Už tady také vidíme naše spolucestující z autobusu. Je to opravdu báječné místo, vedené Müslimem (to je jméno). My se rovnou ptáme na cenu. Ale hned první nabídku za 80 TL nepřijímáme. „Nemáte něco levnějšího?“ Na to ale paní v recepci nemůže sama odpovědět, musíme počkat na šéfa. Mezitím si můžeme sednout do jídelničky, která je pojatá jako zasklená terase s výhledem na jezero. Dostáváme čaj a tureckou kávu. Brzy je tady mladý, asi 28 letý kluk s širokým úsměvem. „Merhaba, vítejte, co pro vás mohu udělat?“A tak jsme se dopracovali na 50 TL za pokoj v rozestavěném křídle, se sprchou a toaletou na chodbě. Müslim nás tam hned zavedl. Jedná se o nově přestavovanou budovu, sousedící s penzionem. Obchody se asi daří a tak se kapacita rozšiřuje. Zatím jsme první, kdo tady bude bydlet. Pokud nepočítáme řemeslníky, kteří tady pracují na rozvodech sítí a stavebních úpravách. Ale abyste rozuměli, nejedná se o nový dům. Je to stará ruina z 19. století, kterou se snaží zvelebit. Ale nám tohle vůbec nevadí. Ani ta televize na pokoji by být nemusela, ale když už tady je…
     Co budeme dnes dělat? Půjdeme si omrknout okolí. Město je staré. Původně pochází už z roku 1 200 př. n. l., dobýval jej i Alexandr Veliký. Ruiny hradu pochází z 5. stol. př. n. l., jsou tu osmanské domy, karavanseráj i rozpadající se han (polodřevěné sídlo, něco jako hostinec). Procházíme se po břehu jezera. Pozorujeme rybáře, vracející se z rybolovu na člunech. Jiní lodníci nás lákají na projížďku po jezeře. Zdvořile odmítáme, chceme se projít pěšky. Eğirdir je poklidné maloměsto s 20 000 obyvateli. V zimě to ale bývá i středisko zimních sportů, protože nedaleko se tyčí hora Davraz, kde se lyžuje.
     My se ale šouráme po svých, směrem k poloostrovu Yeşilada, je to asi 3 km dlouhá procházka na čerstvém vzduchu, s báječným svěžím výhledem, zvlášť když je tak hezké počasí. Ne, že by bylo horko ke koupání, ale slunečno, to ano. A tak nám při té chůzi vyhládlo, že jsme si usmysleli, že si dáme k pozdně odpolednímu obědu rybu. Aby ne, když jsme u vody. Našli jsme jednu moc sympatickou restauraci na břehu poloostrova, ve stínu keřů a objednali. I když místní specialitu istakoz (rak) už teď mimo sezónu nenabízeli, nebudu to natahovat, pochutnali jsme si stejně, dohromady za 31 TL, se vším všudy, polévkou, salátem i čajem.
     Při cestě zpátky ještě pozorujeme turecké turisty, jak piknikují a vaří si svůj černý, sladký čaj v samovarech. Vládne tady klid. Po návratu zpět, se procházíme po rybím tržišti a jsme rádi, že jsme po jídle, jinak nevím, co všechno bych chtěl ochutnat. Verča se zase zhlédla v ovoci a zelenině, kousek vedle a nakupuje meloun a slaďoučké hrušky a nakonec ještě v místním obchoďáku něco k pití a mlsání. Pak už návrat do penzionu.
     Ještě osprchovat a jdeme do postele. Zapínám televizi a jak tak projíždím kanály, upoutal mě přímý přenos z kosmu. Ano, nakonec jsme sledovali, jak adrenalinový nadšenec Felix Baumgartner se znovu pokusil dokázat to, co se nikomu předtím ještě nepovedlo. Rakušan skočil z výšky 39 045 metrů a proletěl atmosférou rychlostí 1 342 km/h, byl tedy rychlejší než zvuk!

OBRÁZKY K DENÍKU ZA PRVNÍ TÝDEN:


DALŠÍ TÝDEN:

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014