MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

Třetí týden

22. 10. 2012 - 29. 10. 2012

Olympos, Çirali (Yanartaş/Chimaera), Beldibi, Antalya, Kappadocia (Göreme, Çavuşin, Nevşehir, Kaymakli, Uçhisar), Ankara,  Istanbul, Wien, Linz, České Budějovice


22. říjen 2012 - pondělí (BELDIBI - OLYMPOS - ÇIRALI)
      
     Vstali jsme už v 7:30 hod. Počasí zatím není přímo ideální, ale předpověď vyvěšená na recepci na příštích pár dnů ukazuje, že lepší než dnes to nebude. Takže dnes nebo nikdy. Vypravíme se na výlet do Olymposu. Rychle se nasnídat a honem, jen se svačinou a malými batohy na silnici. Kolem hotelů a resortů jezdí kyvadlově minibusy. Do jednoho naskakujeme a necháme se za 8 TL/oba svézt do Kemeru. Spoj objíždí všechna ubytovací zařízení, takže by možná bylo rychlejší stopovat rovnou na hlavní cestě. V Kemeru se necháváme vysadit u křižovatky na hlavní a záhy na zastávce naskakujeme do dalšího minibusu, který nás veze za 10 TL/oba do zastávky Olympos. Je to stejné odpočívadlo, kde jsme stavěli cestou z Kaşe. Ale do Olymposu je to ještě pěkně daleko. Stojíme na kopci, u hlavní silnice. U cedule „Provoz s respektem a trpělivostí," kde řidič smeká klobouk před přecházející želvou. Kupodivu svítí slunce a je krásně. Ale dolů do osady si musíme stopnout nějaký dopravní prostředek. Je to asi ještě 11km. Měli jsme štěstí, zastavilo nám auto, svezlo nás serpentinami dolů, ale protože pokračoval jinam, museli jsme mávnout na další. Záhy jedeme dodávkou jednoho z majitelů místních restaurací až do turistické osady.

      Ale romantika opuštěného úzkého údolí je trochu jiná. Časy se změnily. Minuli jsme několik „treehouses" a desítky zahradních restaurací. Naštěstí bez podílů asfaltu a betonu. Samota to tedy není, ale stále ještě je to místo bez masové turistiky. Zmíněné „stromové domy," jsou možností, jak se ubytovat, ale není to už prý levná záležitost, jak by se mohlo zdát. Jsou populární a tak stojí více než hotýlek v Istanbulu. Opět začalo drobně pršet.
      Nezdržujeme se a míříme rovnou ke vstupu do archeologického areálu. Dnes už tady stojí nová dřevěná a oficiální budova s pokladnou a turniketem. Vybírá se stále. Ne jako ve starších cestopisech a LP, které mluví o sporadickém vybírání vstupného. Platíme každý 5 TL.
      Na kilometrovém úseku kaňonu, který vede až k moři, se nachází ruiny lýkijského města Olympos (2. stol. př. n. l.). Tohle místo má své kouzlo. Stejně tak procházky podél potoka, mezi kamenným zdivem. Odbočujeme na vedlejší pěšinu, okolo zurčícího přítoku, mezi stromy. Ten přecházíme a dostáváme se k jednomu starému sarkofágu. Takových je v oblasti více a všechny jsou vykradené. To dokazují vysekané díry v bocích kamenných rakví. Když si prohlížíme zbytky mozaikových podlah, spustí se silný liják. Pláštěnku nemáme, a tak se choulíme pod jednou z hustých korun stromů. Batohy mají naštěstí nepromokavý obal, protože za pár minut už voda proniká listím a my jsme zcela promočení. Třeseme se zimou a vlhkem. Po několika desítkách minut déšť ustává. A tahle chvíle je nejlepší. Slunce zazářilo a kapky, které ulpěly na listech a travinách bujné vegetace, se třpytí v jeho paprscích a v pozadí se tyčí hora Olympos. Odpařující se voda voní spolu s mokrou hlínou pod nohama. Čirá slast.
      Jdeme zpět na hlavní pěšinu a to už vidíme ústí potoka do moře. Je tady informační cedule o želvách, které je zde zakázáno rušit. Kladou zde prý také svá vejce. Několik malých jedinců jsme viděli ve vodě. Usadili jsme se do oblázků na břehu Středozemního moře. Přestože pár jedinců se zde koupe, nám se do vody moc nechce. Nemáme totiž suché oblečení a do deštěm promočených svršků se nám po koupání převlékat nechce. Navíc se opět začalo zatahovat nebe. Zvedáme se a chystáme pokračovat podél pláže do nedaleké osady Çirali. A tu jsme se potkali s českým párem, šli několikadenní túru po lýkijské stezce, spali pod stanem. Dobrý tip na příště. Cestou jsme viděli, jak bagr vytahuje z pláže velikou loď, zřejmě v obavě další bouře. Před přívalem další vody se schováváme v jednom z obchůdků, kde obdivujeme lampy z vydlabaných tykví. Povídáme si a cesta nám rychle utíká. Minuli jsme několik kempů a směrovek k ubytování ve vesnici. Otevřelo se nám prostranství s kouzelným výhledem na moře, kde tu a tam roste pinie. Stále jdeme po vyježděné cestě směrem, kde tušíme, že leží Chimaera. Turci tohle místo nazývají Yanartaş, neboli Hořící kámen. Naši společníci se tam nechystají, chtějí si dnes odpočinout, takže hledají ubytování. My stopujeme.
      Po chvíli máme štěstí, zastavilo nám auto. Loučíme se s krajany a nasedáme k Němci, který s vypůjčeným autem, jede právě k Yanartaş, kde hodlá vyzvednout svou rodinu. Ten nás dovezl až k parkovišti, kde je také bouda s pokladnou. Platíme 8 TL/oba a stoupáme po upravené stezce i po schodech vzhůru, přes půl hodiny. Už neprší. Kde se vzal, tu se vzal, zrzavý toulavý pes, bez levého ucha. Verča, jej jako obvykle v podobných případech, krmí naší svačinou a drbe za uchem, které psovi zbylo.
     Konečně jsme tady. Ze skalnatého svahu zde na několika místech šlehají plameny. Z puklin tu uniká plyn s metanem, a na vzduchu hoří. Vidíme hipíky, jak si tam vaří čaj v konvici, nebo opékají jablko. Verča si nad plamenem suší mokré vlasy. Naštěstí to nedopadlo, jako v té písničce a oheň jí je nesežehl. Konec krásy se nekonal. Naopak krásu jsme si vychutnávali plnými doušky z vršku, odkud byl kouzelný výhled směrem k moři. Legendy vyprávějí, že dávní námořníci viděli po setmění oheň už z dáli. Tenkrát prý plameny šlehali daleko výše. Dnes se jedná o několik desítek plamínků asi 10-30 cm vysokých. Tenkrát věřili, že právě tam sídlí tajemná Chiméra, příšera, jejíž tři tlamy dštily oheň a strážila zde vchod do podsvětí.
     Sestoupili jsme zpět k boudě s pokladnou a občerstvením. Stojí tady turistický minibus. Verča se zkouší zeptat, zda by nás nesvezli alespoň do Çirali. Průvodkyně to odmítá, ale omlouvá se. Místa by měli, ale prý nemůže. Co by tomu řekli cestující, kteří si zájezd zaplatili, že my jedeme zadarmo? Takže jdeme zadarmo pěšky. Opět se k nám připojil onen zablešený hafan. Ne a ne nás nechat jít. Plete se nám pod nohy a lapá nás za prsty v sandálech. Po asi 2 km chůze nás opouští a my přicházíme k osadě. Tady jsme si stopli auto. Je to pickup. Turečtí manželé jsou milí, a i když téměř neumí anglicky, snaží se s námi hovořit. Brzy jsme opět nahoře, na křižovatce hlavní silnice. Manželé jedou opačným směrem. V ten moment zastavuje malý nákladní vůz se třemi chlápky v kabině. Nabízí svezení, ale Verča by měla jít k nim do kabiny a já na korbu. To se mi nelíbí a navíc znovu začíná mrholit. S díky odmítáme a raději si za několik minut mávneme na minibus. Jezdí jich tu dost a poměrně často. Za 15 TL/oba jsme se svezli zpátky do Beldibi. Vystupujeme na křižovatce a odtud těch pár kilometrů dorazili dolmuşem.
      V 16:00 hod je po našem výletě. Dáváme si horkou sprchu a převlékáme se do suchého. Pak jdeme do baru, kde doplňujeme tekutiny. Pivo, džus s vodkou, raki, víno. Pití přerušíme jen večeří, kde jsme se přejedli, protože jsme se snažili dohnat hlad po vynechaném obědě. Ve veselé náladě a s nacpanými pupky padáme do postele a usínáme.

23. říjen 2012 - úterý (BELDIBI - relax)

     V 8:30 hod snídáme. Venku je zataženo a prší. Proto hledáme náhradní program. Zabavili jsme se hraním stolního tenisu. V zápase vítězím 2:1, ale byl to těžký boj. Verča se nedala jen tak. Zbytek dopoledne věnujeme přepírání prádla.
     Po obědě si jdeme na chvíli posedět do baru, zahrát karty, pokouřit dýmku. Odpoledne pak vyzkoušet lukostřelbu. Počasí se kupodivu zlepšilo a tak se na nás tu a tam opět usmálo slunko. Verča to všem natřela, střílí jako Robin Hood. To musí uznat i Němec, který tenhle sport dělá závodně. Následuje opět posilovna. Pak jsme se rozhodli vyzkoušet turecké lázně, abychom mohli říci, že jsme byli v Turecku.  Trochu jsme to tam popletli, protože to pro nás byla první taková zkušenost. Svlékli jsme se, dostali pestemal (velký plátěný šátek). Ale protože tu nebyl nikdo, kdo by nás nasměroval, namísto do sauny, jsme šli rovnou do hararetu (ústřední místnosti). Tady jsme také sami, takže nemáme možnost okoukat od jiných, jak celá procedura probíhá. Ale mít celou klenutou místnost pro sebe je také příjemné. A tak jsme improvizovali podle svého. Poléváme se horkou vodou, navzájem se mydlíme a drhneme pěnivým mýdlem. Je příjemné ležet na vyhřátém mramoru uprostřed. Masírujeme jeden druhého. Až v druhé fázi jdeme do sauny, kde jsme asi 15 minut. Má to být naopak. Návštěva zařízení je tady zdarma, v ceně all inclusive. Masáže, oleje, atd. pak za příplatek.  Škoda jen, že jsme se nerozhodli jít sem dřív, protože v 18:00 hod se zavírá. A tak návštěva byla příliš krátká a zaměstnanci netrpělivě hledí, až odejdeme, drobné nedorozumění ohledně provozní doby jsme si s nimi nakonec v dobrém vysvětlili.
     Po večeři si dáme skleničku v baru, zatančili si na diskotéce a odebrali se, jako ostatní do amfiteátru, kde má dnes probíhat velkolepé muzikálové představení. A opravdu bylo na co se dívat. Všichni zaměstnanci, kteří se zde starají o kulturu a volný čas předvedli výkony profesionálních tanečníků a donutili všechny diváky k bouřlivému potlesku.

24. říjen 2012 - středa (BELDIBI - relax)

     Další odpočinkový den začínáme znovu o půl deváté na snídani. Poté nadchází odveta v podobě zápasu ve stolním tenise. Tentokrát mi Verča vrátila včerejší porážku i s úroky. Vítězí 2:1. Odcházím zklamaně do baru na kafe. Potom se jdeme rozptýlit střelbou ze vzduchovky na terč. To by nám šlo, ale přiznávám, že Verča měla opět lepší mušku! Takže se raději uvelebujeme na plážová lehátka, protože je polojasno a tu a tam i slunečno.
     Další činností je oběd, hraní karet a potom znovu vzduchovka. Verču to střílení nějak začalo bavit a láduje broky jeden za druhým. Abych si na ní začal dávat pozor! A když už jsme u těch zbraní, zaskočíme znovu k luku a šípům, kde pro změnu mám pro dnešek navrch já. Oslavuju to v baru, řekněme až moc. Proto je potřeba vyhnat alkohol sportem a tak se protáhneme u pingpongového stolu a pak také v posilovně. Počasí se opět kazí a je oblačno až zataženo.
     Po večeři prší, proto se vydáváme do sálu, kam se večerní program přemístil. Dnes je na pořadu karaoke, ale my jen pasivně přihlížíme a posloucháme snahy nejrůznějších samozvaných superstar s větším či menším úspěchem. Když se mikrofonu chytají Rusky, odcházíme spát.

25. říjen 2012 - čtvrtek (BELDIBI - ANTALYA)

     Poslední den tohoto, pro nás netradičního, pojetí dovolené. Dnes dopoledne se naposledy někdo stará o nás. Pak už se zase musíme postarat sami o sebe. V 8:00 hod snídáme. Poté se vracíme a balíme věci. Všechno je zpátky v batozích. A protože máme dopoledne čas, trávíme jej v plážovém baru, užíváme si poslední chvíle "všeho zadarmo" a hrajeme karty. Slunce se umoudřilo a záží. Rozbitá pláž se opravuje. Bagry hrnou písek a kamínky na své původní místo. Jen slunečníky už asi letos neobnoví.
      V 11:00 hod se odhlašujeme v recepci, vracíme klíče a Verča platí tričko z hotelového obchodu, které si na hotelovou kartu koupila včera. Účet se totiž vyrovnává až na konci pobytu. To je trochu riziko, protože, když nemusíte platit hned, rychle to přibývá. Je potřeba tyhle nákupy nad rámec all inclusive hlídat. To ale není náš případ. Obchody jsou předražené a šperky a značkové zboží nakupují nejvíce Rusové, kterých tady na konci sezóny je opravdu hodně.
      Stojíme na cestě před resortem. Tudy prý jezdí kyvadlový minibus mezi středisky u moře a Antalyí. A opravdu, během pár minut se vezeme vozem Sahil Tur do Antalye. Cestou si povídáme s německými kluky, tedy hlavně Verča se svou výbornou němčinou. Já spíš přemýšlím, jak se mi tento způsob dovolené líbil? Kolem a kolem, ano. Když se to nepřežene a kombinuje s naším oblíbeným baťůžkařením, je to celkem příjemné. Navíc jsme, paradoxně, ušetřili, ochutnali mnohem více tureckých jídel a nápojů než normálně. Odpočinuli jsme si. Jen toho koupání v moři a slunce nebylo tolik, jak jsme si představovali. Ale na druhou stranu je lepší, že nás déšť, vítr a celkový nečas stihnul zde, když jsme měli zázemí. Na cestě, kde máme naplánovány výlety a poznávání na každý den, by to mrzelo dvojnásobně. Takže vlastně všechno dopadlo, jak mělo.
      A jsme v Antalyi, bude poledne. Projeli jsme předměstím. A šofér se ptá, kdo vystupuje u Migros. To je nějaké obchodní centrum, ale tam my nechceme. Říkáme řidiči, že potřebujeme na otogar. Tak to je ještě kousek. A jedeme ještě kus ke kruhovému objezdu. Tady nás šofér vyzývá, abychom vystoupili, ukazuje směr, kde je centrum a otogar. Také nám na lístek píše jméno stanice Ismet Paşa, kde vystoupit, při použití metra, abychom byli nejblíže starému centru. Vystoupili jsme a rozhlížíme se. A vida podchod s nápisem otogar. Jdeme tam a myslíme si, že pojedeme nějakou MHD, ale co to? Na druhé straně je východ do nějakého parku. Tam potkáváme dva britské důchodce s batohy. Ptáme se, kde je autobusové nádraží. A oni, že přímo tady. Opravdu stojíme vzadu za budovou. Ještě jsme si stihli popovídat a oni nám dávají tip na hostel v Kappadocii, kde byli velice spokojeni.
      Obešli jsme budovu a ocitli se u vstupu do nádraží. Hned u vchodu jdeme ke stánku s turistickými informacemi, přímo v hale. Radí nám, které společnosti jezdí do Göreme. Nutí nám jednu, která ale jede až zítra, anebo dnes jet jen do Konya a pak přestoupit. Ne my chceme jet přímo a tak hledáme dál. A našli jsme noční spoj. Jízdné činí 90 TL. Pojedeme asi 9 hodin. Kupujeme lístky a v kanceláři Süha Turizm si můžeme nechat zdarma velké batohy.
      No a máme čas na prohlídku Antalye. Vracíme se do podchodu. Tady použijeme metro, což je trochu zavádějící. Jedná se o tramvaj, ale je to dráha pěkná a nová. Do roku 2011 totiž nejezdila až k otogaru, a v LP o tom není zmínka. Pro nás je navíc příjemné překvapení, že dnes se neplatí. Nějaký svátek, či co. Jedeme do centra. Vlastně do Kaleiçi, do staré Antalye. Jedná se o historické centrum s dlážděnými uličkami, restauracemi, spoustou krámků, osmanských domů, penzionů. Všechno je orientováno na turisty. A zase a zase, nejvíce na Rusy. Dav se valí z kopce od věže s hodinami. Nakukujeme do obchodu se suvenýry. Dívám se na dýmky pěnovky, abych zjistil, zda ta má je dobrá. Dostávám výklad a podle ceny se znovu ujišťuji, že jsem v Istanbulu koupil dobře. Verča zase sonduje ceny jejích oblíbených skleněných lamp. Nenechá se napálit a smlouvá opravdu tvrdě. Vyplácí se, zase má přírůstek. Mě se zase zalíbily „značkové" hodinky, které stahujeme o více než 50% dolů. Verča je v tomto smyslu neporazitelná. Já bych se už dávno nechal umluvit, nebo bych raději nekoupil vůbec, když se mi zdá, že je to moc. A protože čím více chcete koupit, tím větších slev se lze dopracovat, máme ještě další hodinky jako dárky.
      A jsme dole, v Římském přístavu. Je to významné místo již od 2. stol. př. n. l. Dnes už ale slouží jako přístaviště výletních jachet, na které nás tady neustále někdo láká. Prý půldenní výlet. Ale ne. Na lodi jsme se už projížděli dost. Raději si v klidu sedáme a svačíme z vlastních zásob. Ale protože tady místní kluci prodávají čerstvé mušle s rýží a citrónem, neodolám a musím jednu hned ochutnat. Stojí 1 liru. Hned vedle hraje děda na bendžo staré turecké písně a vybírá příspěvky. Hrál krásně, takže si svou odměnu od nás zasloužil. Z mola přístaviště je k vidění i vodopád padající přímo do moře. Zajíždějí k němu právě dvě výletní lodě.
      Pomalu se oklikou vracíme, zašli jsme si na WC. Všechny toalety jsou tu zpoplatněny. To je taky lukrativní podnikání. Každá úleva se rovná liře. Dál se už jen procházíme, nahlížíme do krámků s koberci, pozorujeme Turky, jak se zaujetím, přímo na ulici hrají backgammon. Vrátili jsme se k věži s hodinami, prošli si park, koupili si vařenou kukuřici v kelímku, ayran i zmrzlinu v McDonald´s. chtěli jsme si vyměnit nějaké peníze, ale kurz v Antalyi je příšerně natažený. Stejně tak jako občerstvení. Kebab tady váží na gramy. Za 50g se platí 3 TL, jinde v Turecku za 2,5 TL dostanete dlabanec, ale tady je to jednohubka. Prodávající se nám pohrdavě směje. Tady jsou zvyklí na tučné peněženky Rusů a Němců. Stejně tak i v dalších tržnicích, kam jsme zabloudili. Ale počkejte Turci, jestli jednou vstoupíte do Evropy, všechny ty vaše padělky budou muset pryč. Nevím, s čím budete obchodovat. Stánky jsou tady plné „světových" značek, neznámého původu!
      Je čas se vrátit, stmívá se. Došli jsme pro limonádu a nějaké dobroty na cestu nočním autobusem. Nakoupili v supermarketu. Pak už nastupujeme do tramvaje a vracíme se na nádraží. Tady jsme si chtěli dojít do jídelny na večeři, ale jednak už nemají celý jídelníček, jednal, jsou trochu drazí a jednak za pár minut zavírají. Takže namísto toho si kupujeme sendvič ve stánku v hale, hrajeme karty, bloumáme, nahlížíme do krámků. V jednom z nich, kde mají přírodní produkty Verča koupila sklenku fíkové marmelády, která má na etiketě bůžka s ohromným falem. Prý je to afrodisiakum, ne pro mě, bude to dárek…
      Vyzvedáváme si batohy v kanceláři a za pár chvil nastupujeme do luxusního mercedesu s hifi připojením, televizí, obsluhou a pohodlnými sedačkami. V 22:00 hod vyrážíme směr Göreme. Cestou dvakrát stavíme v motorestech. V jednom z nich si v krámku kupuji přívěsek s helikoptérou.


26. říjen 2012 - pátek (GÖREME - okolí - Çavuşin - trek 1)

     Svítá a my se budíme v autobusu, který se blíží do Göreme. Z okna vidíme vznášející se balóny, stoupající vzhůru nad tolik očekávané skalní věže legendární a nejznámější oblasti Turecka. Jedná se o oblast skalních útvarů nejrůznějších tvarů. Oblast podzemních měst, kaňonů, starobylých kostelů, nebo obydlí, vytesaných přímo do sopečných homolí a skal. Sopky před mnoha tisíci lety chrlily popel, který po usazení vytvořil horninu, které říkáme sopečný tuf. Zvětráváním se pak utvářely a dále mění tvary v celé pohádkové krajině. Tato oblast je značně rozlehlá, takže naše dva dny budou jen základním seznámením se zdejšími poklady.
     V 7:00 hod vystupujeme na otogaru. A podle tipu, který máme, od oněch anglických důchodců z Antalye se vydáváme hledat ubytování, ale bohužel je zde obsazeno. Vracíme se tedy na nádraží, kde jsme zahlédli turistický informační domek. Uvnitř je pěkně teplo, kamínka hřejí, na rozdíl od chladu venku. Ochotný chlápek se ptá na náš rozpočet. Když slyší, náš finanční strop, dost nechápavě vrtí hlavou. „Takové ubytování neseženete!" Ale přece jen zvedá telefon a ptá se někoho na druhém konci na volná lůžka. Ano běžte do hotelu Isthar, ten je nejlevnější. Dostali jsme orientační mapku městečka a celkem snadno našli vytipovaný podnik.
     Příjemný stařík nám nabízí nejprve dvojlůžkový pokoj za 150 TL. My ale šetříme a proto se ptáme na pokoj bez koupelny a tudíž levnější. Nakonec jsme se domluvili na 100 TL za oba a za dvě noci. WC a sprcha jsou na terase. Stále je ještě málo světla a pořádná zima. Ale my stojíme v patře na venkovní terase a sledujeme probouzející se vesnici, nad kterou se to jen hemží horkovzdušnými balóny. Stařík přináší čaj a sušenky. Je ohromně milý. Během snídaně nám maluje do mapky navrhované trasy, které se za dva dny dají projít. Také nabízí vlastní služby a výlety do údolí Ilhara na celý den. Ale nevnucuje se. My si ale chceme udělat nějaký ten výlet ve vlastní režii.
     A tak dnes vyrazíme nejdříve do proslulého muzea pod širým nebem, vzdáleného kilometr za Göreme. Cestou se stavíme u ohrady s koňmi, to je také způsob jak poznávat okolí, ale já si vždycky vzpomenu, jak dopadl můj zadek po sedmi hodinách v sedle v bolivijské Tupize a hned mě přejde na rajtování chuť. Velmi hezké je to i u keramické dílny. Na prostranství stojí dva osamělé stromy. Jeden je ověšený džbány a hrnky a druhý stovkami amuletů zvaných nazar, neboli zlé oko. Jedná se o tradiční amulet, který má dnes podobu zejména modrých, skleněných korálků "nazar boncuk". Obrázky, přívěsky a další předměty s motivem oka jsou určeny nejen jako suvenýr, ale i pro praktické potřeby, jako obrana proti zlu, které odráží.
     Blížíme se k muzeu, ale po pravé straně před ním se nalézá, Tokalı Kilise, neboli Křivý kostel, jeden z největších a nejkrásnějších v Göreme z 10. stol. n. l. s podzemní kaplí a nádhernými freskami. Hlídač nás upozorňuje, že si musíme nejdřív koupit lístky u pokladny muzea, ale pak nás stejně pouští dovnitř. Ví, že do muzea zcela bezpečně stejně půjdeme.
     Následně, se konečně podíváme, do Open Air Musea. U pokladen se houfují davy turistů. Je tu více okének, ale kdoví proč, všichni stojí v jedné frontě jako ovce a vůbec to neutíká. Nakonec jdeme k druhému, volnému okénku a normálně, bez čekání máme vstupenky za 15 TL/os. Vydáváme se do skalního labyrintu. V záplavě turistů to není zas takový zážitek. Škoda, protože nádhera výzdoby a vůbec umu starých kameníků, prvních, až středověkých křesťanů. Je to ale povinná zastávka při poznávání oblasti. Komplex byzantských klášterů, kostelů, nejrůznější freskové malby a výzdoby. Tesané police na potraviny, tesané zásobníky na víno, jídelny atd. A tak tam chodíme a přetlačujeme se v záplavě návštěvníků více jak hodinu a půl. Na závěr jdeme ještě do velké prodejny předražených suvenýrů, kde se mi v záplavě tretek zalíbilo tričko s motivy výzdoby z právě navštívených kamenných slují. Stojí ale moc, a tak si do zítra nechám čas na rozmyšlenou.
     Je poledne a my stoupáme do vršku, směrem ke kempu Kaya. S nádherným výhledem na vzdálený Uçhisar si dáváme polední pauzu a svačíme sýr a pečivo koupené ráno v mini marketu nedaleko otogaru. Za kempem Kaya se dáváme vlevo a po vyježděné polní cestě, která ale není nijak zřetelně značená, se instinktivně stáčíme do Red Valley. Je nádherné počasí, slunečno a obloha poseta mráčky připomínající vatové chuchvalce. Sestupujeme na dno údolí, sledujeme podzimní žluť obdělávaných políček s révou i dýněmi, pramen vyvěrající vody, zvětralé skalní mosty, nebo holubí domy, jejichž otvory jsou vyhloubené v tufu. Holubníky byly a jsou ceněnou součástí majetku. U jednoho z políček jsme narazili na příbytek jako z pohádky. Už jen Hobiti zda chybí. Čekali jsme, že se co chvíli otevřou malá dřevěná vrátka a pozdraví nás Bilbo Pytlík. Tu a tam si uždíbneme zralé hrozny, sladší než cokoliv na světě.
     Celou tu trasu asi 5 km dlouhou se kocháme a nemůžeme nabažit té nádhery. Dokonce i pro unavené výletníky je zde možnost občerstvení v chatrné kavárně z rohoží, úplně zapadající do tohoto prostředí. Dokázal bych si představit, rozbít tady stan a přenocovat. Ale jdeme dál, míjíme skalní most, a tam kde už se krajina otevírá, dáváme se doprava do Rose Valley. A opět se setkáváme s umně tesanými fasádami a hloubenými prostory. Barvy homolí se dají počítat, ale převažuje, jak už název napovídá, růžová. Vystoupali jsme až k horním okrajům údolí a odměnili jsme se překrásným rozhledem. Srdíčko až plesá.
    Do nejbližší vesnice Çavuşin je to ještě asi 1,5 km po rovné, ale prašné cestě, po které se prohnali jezdci na čtyřkolkách. Doufám jen, že dodržují zákaz vjezdu do údolí a nevyruší tak božský klid, který je tak osvěžující, oproti shonu a masám lidí v Muzeu pod širým nebem u Göreme! Procházíme kolem muslimského hřbitova a už z dálky vidíme ohromný skalní masív, provrtaný okny a jeskyněmi jako ementál. Spokojíme se však jen s pohledem od cesty. V nohách máme už přes 9 km a musíme ještě zpět. Čas pokročil a jsou už čtyři odpoledne, když se ptáme v místním krámku, jak se dostat k Paşabaği, ležící u Zelve. Ale to by chtělo více času, abychom si prohlédli slavné „skalní hřiby" Pěšky by to bylo asi daleko. Podle mapky, kterou máme je to nanejvýš 2 km, ale jak je to doopravdy? Místní turistická kancelář nemá žádné opravdové turistické a podrobné mapy. Takže lze sehnat jen ručně malovanou a kopírovanou mapku. Takže lidi jako my jsme odkázáni na polní cesty, mnohdy se ztrácející a často odbočující k jednotlivým pozemkům a lze se snadno zatoulat. Pokud chce člověk komplexně pěšky prozkoumat oblast, má smůlu. Rozhodli jsme se, že bizarních skalních útvarů si užijeme dost i zítra a vrátíme se. Dnes už vím, že jsme byli opravdu jen kousek, půlhodinku chůze, od nejvíce fotografovaných „hub" v Kappadocii.
     Jenže nožky už nechtějí šlapat a tak zbývající 4 km do Göreme budeme stopovat. A hned asi po 5 minutách a třetím autě máme štěstí. Zastavuje nám usměvavý Turek. Vezeme se s ním do městečka a povídáme si. Je to obchodník se zlatem a má přátele na Slovensku, takže si tu a tam rozumíme. Nakonec jsme nevystoupili v Göreme, ale přestože on sám bydlí na hotelu v Ürgüpu, odjeli jsme společně do Uçhisaru a sedli si do čajovny nad údolím Güvercinlik (Holubí údolí), pozorovali západ slunce a popíjeli turecký čaj. Od milého Yamana jsme dostali dokonce i malý dárek v podobě korálků. A protože nám spolu bylo fajn, jedeme zpět do Göreme, ale neloučíme se. Jsme pozváni do restaurace na pivo a hranolky. Sedíme až do noci a vypili jsme každý tři piva. Všechno platí Yaman. O nějakém dělení nechce slyšet. Koulíme očima, je nám to divné a trochu se obávám, zda za tím není nějaký skrytý úmysl. Třeba abychom nebyli nuceni koupit nějaké zlato? Ne bylo to opravdu přátelské setkání! Děkujeme nastotisíckrát. Ať žije Turecko, ať žijí dobří lidé po celém světě.
     Rozloučili jsme se a pěšky sešli z restaurace Orient do centra, obešli jsme pár krámků, nic si nevybrali. Rozhodli jsme se zajít zjistit na otogar, jak je to s jízdenkami na pozítří do Ankary. A čekala nás studená sprcha. Vyprodáno! Ve všech agenturách! Co budeme dělat? Jen v jediné kanceláři mají poslední čtyři místa, ale jen na ranní spoj! A my jsme chtěli odjet odpoledne, nejlépe na noc! Obíháme znovu všechny kanceláře, je jich několik, ale není šance. Vracíme se do Göreme turizm. A bylo to za pár vteřin dvanáct, zbývají poslední dvě místa! Honem rezervujeme přes počítač a platíme 70 TL. Uf! Nechybělo málo a mohli jsme jít stopovat, protože bychom se jinak nestihli vrátit do Ankary, odkud nám za tři dny letí letadlo.
     Mísí se v nás pocit vítězství i prohry. Přijdeme o celý jeden den v Kappadocii, ale nedalo se jinak. Na uklidněnou si jdeme dát čočkovou polévku a vracíme se na hotel. Jsme unavení po noční cestě autobusem a dnešní túře. Sprchu dnes vynecháme. Energii doplňujeme halvou a tu někdo klepe na dveře. Je to náš pan domácí a přišel nám oznámit, že v hotelu se ubytovali další Češi. Verča je jde pozdravit a na kus řeči. Já už ale spím jako dudek.


27. říjen 2012 - sobota (GÖREME - Nevşehir, Kaymakli, Uçhisar - trek 2)

     Ze snu nás dnes probral muezzin. Od 5:30 hod se do toho opřel z plných plic. Hulákal a donutil nás tedy vstát v 6:00 hod a tak jsme v pořádné zimě vykonali ranní hygienu. A to už z terasy našeho hotelu vidíme první vznášející se balóny. Ještě je šero a horkovzdušná plavidla stoupají k nebi. Vidět Kappadocii z výšky je prý úžasný zážitek a také si ho dopřává mnoho turistů. Není to ale levná záležitost. Ceny se točí od 140 - 250 EUR, podle toho jak dlouho se letí (minimum je hodina) a také kolik osob je v koši (6-20 lidí). Jen děti mezi 6-12 lety mají 50% slevu. Takže po dlouhém zvažování jsme se rozhodli tuhle jistě překrásnou podívanou oželet. Doma jsme pak litovali, že neletěl alespoň jeden z nás a neudělal pár obrázků…
      Zatím ale v tichosti (muezzin umlkl) sledujeme, jak nad obzorem v záři vycházejícího slunce stoupá snad více než sto balónů. Proplétají se mezi skalami a my máme pocit, že se musí o špičaté vrcholky zachytit, tak blízko nad i mezi nimi proplouvají.
      Mezitím nám pan domácí připravil snídani a donesl ke stolu na terase. Při jídle prohodíme pár slov i s krajany. Dnes míří do údolí Ilhara. Je to onen výlet, který nabízel milý domácí včera i nám. Tuším, že cena byla 70 nebo 80 TL/os. Jistě, kdybychom si nemuseli včera koupit jízdenky už na zítřek ráno, dalo by se o tom přemýšlet. Takhle ale vyrazíme do podzemí, které je podstatně blíž.
      V půl desáté nastupujeme na otogaru do dolmuşe za 50 TL/oba a míříme do 10 km vzdáleného Nevşehiru. Řidiči říkáme, kam máme namířeno a tak nás laskavě upozornil, kde máme vystoupit a přesednout na směr do Kaymakli za 6 TL/oba. Na nádraží nebylo potřeba jet, vyskočili jsme na křižovatce ve městě a přeběhli silnici. Nazpátek pojedeme znovu odtud.
     V Kaymakli jsme asi za půl hodiny, je to dalších 20 km. Nezdržujeme se, máme nabitý plán, a tak se vrháme do podzemí. Už teď dopoledne je tady hodně lidí a krátký úsek od parkoviště ke vstupu je lemovaný bezpočtem stánků se suvenýry. U pokladny platíme po 15 TL a vcházíme turniketem do podzemního města.
      Město samotné leží osm pater pod povrchem, na dno se ale nepodíváme, přístup máme jen do -4. Je úžasné procházen důmyslné chodby, dveře, které lze zavřít kulatými balvany jen zevnitř. Zcela jistě měla podzemní města obranný charakter a sloužila jako úkryty. V Kaymakli se mohlo skrýt přes 3000 lidí a v sousedním Derinkuyu 10-20 tisíc lidí. V celé Kappadocii, kde je podobných podzemních labyrintů nejméně 100, pak našlo úkryt až 200.000 obyvatel! Důvod takovýchto staveb je vykládán různě. Oficiálně prý souvisí s pronásledováním křesťanů Araby a Peršany v 6. - 7. Století. Ale jsou tu různé pochybnosti. I když se díky zásobám dalo dole přežít i měsíce, mohla by přece obléhající vojska zůstat a klidně vyhladovět skrývající se obyvatelstvo, útočník by jen hlídal oblast a snadno by si ji, prázdnou a vylidněnou, podrobil. Ne, za tou záhadou je něco víc. Stáří se odhaduje na 4000 let a to už samo zpochybňuje výstavbu skrývajícími se křesťany. Odvážné teorie hovoří dokonce o vlivu mimozemšťanů, nebo ze strachu z atomového výbuchu. Historie a starověké texty jsou plné záhad a prapodivných výkladů událostí. Lidská fantasie i rozum je nesmí ignorovat.
     Pokračujeme v husím pochodu nízkými a úzkými chodbami. Lidé se tlačí, předbíhají, ucpávají otvory. Hrůza, ale i tak je to neuvěřitelný zážitek. V místnostech jsou patrné i otvory po dřevěných dveřích, držáky na svíce i hospodářská zvířata, jejich stáje. Průduchy až 100 metrové, sýpky, ohniště, kuchyně, zásobárny potravin, i vína. Nebo kostely, křtitelnice a oltáře. Křesťané tato místa jistě využívali, ale vytvořili je?
      Jsme na ostrém denním světle. Žádný suvenýr se nám dost nelíbil, a tak se prodíráme davem k hlavní silnici. Na parkovišti už je běžný turecký trh a Verča si usmyslela, že si koupí turecký česnek. Nakonec si koupila půl kila za 3 TL, a světe div se, dovezla ho až domu, kde jsme si na něm pochutnávali. Silná a lahodná, intenzivní chuť je úplně něco jiného než ten čínský, který si dovolí prodávat v našich supermarketech! Jak tak čekáme na dolmuş, po cestě jede traktor s takovým nákladem větví a chrastí, že náklad je asi 5x větší, než vozidlo. Neuvěřitelné, zabral celou šířku ulice.
      Místní nám ukazují, že už jede ten správný spoj a my se loučíme s trhovci, míříme zpátky. Vůz ale objíždí snad všechny uličky ve vesnici a tak se do Nevşehiru dostáváme po hodině. Tam, jak už bylo řečeno, přestupujeme na stejném místě. Málem mi to ujelo, protože jsem šel koupit svačinu a Verča musela brzdit rozjíždějícího se šoféra. Také nám pomohl jeden z místních, který se mi nejdřív zdál jako zlodějíček, pořád se na něco vyptával, ale nakonec se z něj vyklubal slušný Turek.
      Jedeme stejnou cestou a za stejnou cenu směrem jako do Göreme, přestože jsme chtěli platit jen do Uçhisaru. Tam totiž vystoupíme a půjdeme pěšky na túru. Tak se také stalo a na parkovišti pod skalním hradem, kde je také dílny na zpracování nerostů, vyskakujeme. Odtud se vydáváme pěšky do Údolí lásky, jak tady říkají místu, kde se nachází ohromující skalní útvary. Než se však dostaneme na dno údolí, jdeme po auty vyježděné, ale polní cestě. Značení žádné, nebo mizerné. Opět se kocháme krajinou a vinicemi, na kterých už probíhá sklizeň. Dnes je snad ještě hezčí počasí, než včera. U stezky, která vede dolů, odmítáme nápoje u mladého kluka, co tu číhá na případné žíznivce a nabízí energii z pomeranče. My ale máme zatím síly dost. Šlapeme si to malebnou krajinou, dnem údolí, kudy vede stezička a vlní se mezi divoce rostoucí vinnou révou, právě zrající. Nepotřebujeme svačinu, jsme k prasknutí plní hroznů tak sladkých, že máme ulepená ústa, bradu, krk i ruce. Je nám báječně. Ostatních pěších turistů je jen tolik, kolik lze na prstech rukou napočítat. Je tady božský klid.
      Údolí se po několika kilometrech otevírá a ukazuje nám to, proč se mu zřejmě přezdívá Love Valley. Jeden skalní komín vedle druhého. Velké a mohutné sloupy skutečně někomu mohou připomínat penisy. Přichází čas i na vtipné, simulované fotky na toto téma. Nahoře nad seskupením těch nejlepších exemplářů je vyhlídky, kam se dá oklikou dojet i autem, nebo na čtyřkolkách. Naproti tomu dole je zase ke skalní stěně přilepená jednoduchá, dřevěná kavárna.
      Zbývající úsek cesty už dokončujeme svižněji. Cesta údolím je dlouhá asi 4 km a ústí u silnice kousek od vesnice Çavuşin. Tu už známe ze včera a tak znovu stopujeme. Do Göreme zbývá 2,5 km. Opět jsme více než úspěšní. Mladý pár nás sveze dokonce až k Open Air Museu, kam mají namířeno. Rozhodl jsem se totiž, že si koupím to tričko, které jsem včera několikrát obracel v rukou. Ale tak dlouho jsem váhal, až už neměli mou velikost „L", takže nakonec nemám nic. Jsem rozmrzelý, protože letos si nepřivezu tradiční suvenýr. Všechna ostatní trika jsou typu obrovský nápis Turecko, nebo Cappadocia apod. Takové já nechci. Jdeme pěšky zpět do Göreme. V centru jsem zahlédl reklamu na menu za 10 TL v Sarmaşik Cafe. Je to jen kousek od autobusového nádraží, v trohu zastrčené uličce, odbočující před krámkem s potravinami. Pochutnáváme si na čočkové polévce çorba. K tomu kebab a hranolky, a také ayran.  Je to znamenité a je toho hodně. Zapíjíme tureckým čajem. Na stěně visí mnoho pochvalných nápisů, od mnoha turistů z celého světa. Obsluha se ptá, zda tam je někdo z naší republiky. Když jsme nikoho nenašli, dostali jsme papír a tužku a museli jsme udělat první český zápis. Teď už tam visí. Před odchodem dostáváme čokoládové bonbóny a citrónovou kolonyi na tvář. To je kolínská voda s různými vonnými esencemi. Po Turecku nesmírně oblíbená, slouží jako desinfekce, osvěžení, čistidlo, součást návštěvních obřadů… Je v ní obyčejně 80% alkoholu. V horkých letních měsících lahvička s voňavou vodičkou naprostou samozřejmostí, patří do každé domácnosti, do auta, na každé pracoviště i do restaurací. Pár kapek je vám jednoduše nalito do nastavených dlaní, abyste si ji následně v rukách rozetřeli. Turci si jí však často potírají i obličej pro osvěžení. Vůně je intenzivní, ale vyprchává rychle. Nejčastější příměsí jsou esence z citronu, pomeranče, květů olivovníků nebo čaje. Je rozprašována i např. autobusech, jen tak do vzduchu.
     Divíme se té náklonnosti a dárkům a slušnosti a pak se dozvídáme důvod. Je svátek bayrami. Nejdůležitější náboženský svátek Kurban Bayrami (svátek obětování), svým významem pro muslimy je stejný jako pro nás Vánoce. Odkazuje na příběh o Ibrahimovi, který chtěl obětovat svého syna Ismaela na hoře Moria, a je muslimskou verzí křesťanského Abraháma a Izáka. Při tomto svátku se po celé zemi obětují milióny krav a ovcí. Jedno zvíře v každé rodině, pokud však mají prostředky na nákup oběti. Zvíře je podřezáno a porcováno. Dělají se hostiny a obdarováni jsou i chudí. Celé to trvá téměř týden.
     A tu se nám rozsvítilo. Proto nám všichni na autostopu tak snadno zastavili, nebo včera ten hodný muž, co nás hostil v restauraci a obdaroval suvenýrem subha (muslimský růženec). Korálky na něm připomínají, kolikrát a jak se má muslim modlit. Navlečeno jich obvykle bývá 33. Často ale většina lidí v Turecku korálky používá k zaměstnání prstů a hraje si s nimi, když jdou po ulici nebo někde čekají. Mnoho z těch, co si hrají, se ani nemodlí. Prostě subhu berou jako kratochvíli.
     Takže proto jsou všichni tak laskaví a nápomocní. Hlavně, aby to vydrželo. My zatím nakupujeme vedle v obchodě vodu a potraviny na zítřek do autobusu. Potom už do hotelu Isthar a do sprchy. Už se stmívá. V recepci poklábosíme se Standou, který se vrátil s ostatními z výletu do kaňonu Ilhara. Žije a studuje nějaký čas v Turecku a teď si udělal výlet. Zkoušíme se připojit na internet na starém notebooku v recepci, ale síť nám záhy spadla. No musíme si počkat zase do autobusu a připojit se přes wifi na telefonu. Zahrajeme si partičku karet a jdeme si dát sladkou halvu a spát.
     O spaní ale nemůže být řeč, protože po půlnoci se v recepci, se kterou náš pokoj sousedí, ozývá hluk z párty, která trvá až do půl páté ráno. No to zase budeme unavení. Snad to pak dospíme v autobusu.


28. říjen 2012 - neděle (GÖREME - ANKARA)

     Vstáváme už v šest ráno, jsme ale nevyspalí, protože jsme celou noc přes dveře slyšeli hovor a hluk. Ukázalo se, že vnuk majitele podniku je na dovolené, na „opušťáku" z armády. Včera se pořádně opil. Řekl nám to krajan Standa, který tam s ním celou noc mluvil o jeho hrůzostrašných zážitcích z turecko-syrské hranice. Ač běžně nepije, vždyť je to muslim, včera se potřeboval uvolnit z toho, co zažívá v bojích. Ač se v médiích hovoří jen o náhodných přestřelkách a omylem zatoulaných kulkách, ve skutečnosti se jedná o opravdovou válku na život a na smrt a zvěrstva na obyčejných a nevinných lidech!
     Opět je chladno, noci jsou opravdu studené. Znovu oceňujeme topení uvnitř budovy. Ale snídaně se podává venku na terase. Sbalili jsme si svých pět švestek a museli vzbudit zmíněného mladíka. S těžkou kocovinou nám připravil poslední kappadockou snídani. Rozloučili jsme se a slíbili, že jejich hotýlek doporučíme kamarádům. Takže až se zatouláte do Göreme, jděte se ubytovat do Istharu. Jsou skvělí a levní.
      Stojíme na otogaru a nikde nikdo. V 8:15 hod má jet autobus, ale kde nic, tu nic. Trochu jsem zpanikařil. Zpoždění si nemůžeme dovolit a odklad odjezdu také ne. Vždycky se snažíme mít rezervu alespoň den před odletem, abychom byli už ve městě, kde je letiště. Pak jsme narazili na nějaké turisty, kteří se pomalu trousí na nádraží. Porovnáváme si hodinky, ale oni mají jiný čas? A v tu ránu nám svítá. Poslední říjnová neděle! Změna času na zimní! Je o hodinu méně. Mohli jsme si přispat a chudáka v hotelu s bolestí hlavy jsme také mohli ušetřit brzkému vstávání. Nikdo nám to ale nepřipomněl… Uklidnili jsme se a Verča si hraje s toulavým psem, zase ho něčím krmí, jak je jejím zvykem.
      Jenže to bychom ani nebyli my, kdyby se opět něco nekomplikovalo. Ani v půl deváté tady nestojí náš spoj. Všichni ostatní cestující už odjeli svými autobusy jiných společností, ale Göreme Turizm nikde. V kanceláři nám stále říkají: „Čekejte," ale je vidět, že někam neustále telefonují. Nakonec až v 8:45 hod přijíždí dolmuş a dostáváme pokyn rychle nastoupit. Snad nepojedeme do Ankary minibusem? Ale řidič neumí anglicky a neustále spěchá. Dobře, dělejte si s námi, co chcete.
      Řidič to žene a my se ani nestačíme ohlédnout a pohledem rozloučit s tímto nádherným koutem světa. Je jasné, že bychom se sem ještě někdy rádi vrátili a prozkoumali více. Za nějaký čas jsme se přiřítili k velkému autobusovému nádraží v Nevşehiru. Řidič zastavuje, už mimo areál, právě odjíždějící dálkový autobus, do kterého nás posílá. Proč je to takhle složité, proč nezajížděl až do Göreme, jako ostatní, nebo co se vlastně stalo, se už nedozvíme. Hlavně, že máme svá sedadla a vyrážíme.
      Cesta byla příjemná, pohodlná, s jednou odpočinkovou zastávkou, kdesi na trase. Pozorní spolucestující Turci nám občas nabízejí sušenky nebo bonbony. Myslím, že to bylo hlavně kvůli Verče, jako vlasatá světlovláska s modrýma očima, se jim evidentně líbí. Poslední hodina cesty probíhá v totální dopravní zácpě. Konečně, v 14:00 hod vystupujeme na velikém a moderním nádraží AŞTI. A opět se nás jeden spolucestující, zřejmě podnikatel, podle vizáže, ptá, kam máme namířeno, a nabízí pomoc. Ukazuje na taxi, ale my s díky odmítáme, že pojedeme metrem a poradíme si. Ti Turci jsou ale milí!
      Nasedli jsme do čistého a přehledného metra a celkem snadno dorazili do Ulus, s jedním přestupem v Kizilay. Hned u východu ze stanice se nachází Park mládeže. Jdeme si sednout na lavičku a posvačit. Je pěkně a je tady klid. Ale je potřeba najít ubytování a tak neztrácíme čas a na doporučení LP jdeme zjistit, jak je to s nejlevnějším ubytováním. A ouha, v hotelu Mithat po nás chtějí 40 EUR! Kdo ví, jestli lidé, kteří vydali tohoto průvodce z roku 2010, tam vůbec někdy byli, nebo jen opsali ceny z minulého století, když uvedli cenu 33 TL… Nenecháme se sedřít z kůže a jdeme o pár vchodů dál. V jednom takovém nás poslali pryč, že prý tam smí bydlet jen Turci. Diskriminace bílých, more! Nakonec bereme bleší ubytovnu Ücler za 40 TL/pokoj. Umyvadlo na pokoji, turecké záchody na chodbě. Ale na poslední noc už je nám to jedno. Cestu jsme před 21 dny začaly v „blešárně" a „blešárnou" to dnes také zakončíme. Použijeme naše papírová prostěradla a igelitový potah na matraci. Shodili jsme batohy a hurá do města. Na posilněnou si kupujeme vařenou kukuřici od pouličního prodavače na rohu, který mimo jiné nabízel i rybí sendviče. Ty ale vypadaly dost nevábně.
      Máme v plánu podívat se do Muzea anatolských civilizací. Jdeme pěšky do kopce. Trošku jsme zabloudili, ale nakonec jsme došli na místo, avšak je pozdě. Dovnitř už nepouštějí, brzy se zavírá. Smůla, tohle muzeum je prý opravdu skvělé. O důvod víc, navštívit Turecko ještě jednou. Nepustili nás ani do muzejního obchodu. Letos si z cesty asi žádný suvenýr neodvezu?
      Dobrá, když už jsme nahoře, projdeme se k Citadele, neboli Ankara Kadesi. Jedná se o zajímavou část staré Ankary. Spletí křivolakých, mnohdy polorozpadlých a úzkých uliček, pochází z 6. -9. století. V počínajícím šeru je to i trochu strašidelná procházka. Opravy tady ale pokračují velmi pomalu, a soudě podle všelikých odpadních trubek, drátů, satelitů a betonu, soudíme, že i dost neodborně.
      Cestou dolů jsme se zastavili v jednou z místních antikvariátních obchůdků. Bylo už totiž pozdě a směnárny, nebo banky byly zavřené, zbývalo nám už jen pár lir, a když nemám rezervu, tak jsem nervózní. A právě proto Verču napadlo handlovat s prodavačem o kurzu a výměně peněz. Kupodivu to vyšlo a bez poplatku a ještě za výhodnějších podmínek. Pak už byl čas na kebab a ayran v občerstvení, které bylo součástí supermarketu. Moc milý lidé nám dopřáli velké porce za 5,5 TL/oba. Super večeře. Docela jsme se nasmáli, když se Verča snažila zjistit, kdy zítra otevírají, protože by si tady ráda nakoupila svačinu a oběd, než vyrazíme na letiště. Neuměli ani slovo anglicky a my hodně špatně turecky. Nakonec nám všechno odkývali, ale myslím, že neměli vůbec zdání, na co se ptáme. V supermarketu jsme nakoupili něco na doma. Turecké čaje, turecké pochutiny, sirup do salátů, halvu, prostě to, co doma nedostaneme a co by mohlo udělat radost našim blízkým.
     Už za tmy se vracíme směrem, kde je náš hotel. Máme trochu divný pocit, který je způsobený varováním v knížce, že by se turista neměl pohybovat na ulici po setmění a po deváté hodině večerní. Sledujeme každého podezřelého člověka. Ale nic se neděje, nikdo nás nesleduje, nic se nám nestalo. Přesto jsme rádi, když se z tmavých uliček dostáváme na osvětlené prostranství tržnice poblíž hotelu. Tržnice je to však s moderním zbožím, taková, jako známe z našich vietnamských. Samé telefony, cigarety, levná elektronika, atd. Zvláštností jsou ale pračky, ledničky, klimatizace, plynové bomby, sporáky, prodávané přímo na ulici.
      Na hotelovém pokoji se jen trochu opláchneme u umyvadla, chvíli sledujeme tureckou televizi a jdeme spát.

29. říjen 2012 - pondělí (ANKARA - ISTANBUL - VÍDEŇ)

     A máme tady poslední den letošní cesty. Není kam spěchat, takže jsme si přispali a vstali v devět. Vypravili jsme se pro kebab tam, co jsme byli včera tak spokojení. Ale máme smůlu, nikdo nikde. Ještě je zavřeno. Místo toho procházíme krámky na bazaru. No a nakonec i na ten malý suvenýr došlo. Koupil jsem si za 1 TL onen typicky turecký amulet nazar. Teď mám přívěsek se skleněným okem. Verča potom vybrala v jiném krámku roztomilé dětské botičky pro malou Sofii. Naše neteřinka je dostane ke křtu.
     K opožděné snídani si dáme preclíky a vařenou kukuřici od pouličního prodavače a vracíme se do hotelu pro zavazadla. Odhlásit se musíme do 10:30 hod a tak toho do poslední chvíle využíváme. Pak už pochodujeme s těžkými batohy směrem ke stanici, odkud pojedeme letištním autobusem. Ulice jsou ale plné lidí. Davy se valí, bubny a hudba zní odevšad. Turecko slaví Den republiky. 29. října 1923 byla Mustafou Kemalem Atatürkem. Vlajky, šály, trička v národních barvách zaplavily veškerá prostranství. Průvody směřují k mauzoleu otce národa, kterého všichni uctívají. My jdeme ale opačným směrem, a to je problém. Proplétáme se davem, s velkými batohy na zádech. Není to žádná legrace. Navíc v mapce v knížce, je stanice autobusů Havaş, zakreslena nepřesně a tak jsme ji málem minuli, kdyby se Verča nezeptala. Museli jsme projít bránou stadionu, prošli skrz a konečně jsme na druhé straně uviděli stanici.
     V 11:00 hod už jedeme směrem k letišti Esenboğa za 10 TL/os. Udělali jsme dobře, že jsme přijeli včas, odbavili jsme zavazadla a dozvěděli se, že odlet je o hodinu dříve, tedy v 13:00 hod. Prošli jsme si letištní obchody, zjistili, že všechny suvenýry jsou 6x dražší než jinde v zemi. Odstartovali jsme Boeingem 737, za letu snědli sendvič a za hodinu už sedali na istanbulském letišti Atatürk. Tady jsme měli dost času, díky tomu, že jsme dorazili o hodinu dřív. Takže poslední liry utrácíme za zmrzlinu a obědové menu s nudlemi za 29 TL, což je dost vysoká cena, i když nejlevnější, které jsme našli. Ale co bychom dělali s tureckými penězi? Pak už jen nezbytné prohlídky duty free shopů a nějaké ty malé nákupy.
     V 17:10 hod jsme v Airbusu, cestou dostali kuře a köfte (masové koule), a než jsme se nadáli, přistáli ve Vídni v půl sedmé večer. Rychle vyzvedáváme zavazadla z pásu a uháníme před halu, odkud jedeme rovnou v 19:00 hod Airport busem za 16 EUR/oba na Westbahnhof. Za 40 min jsme na místě. Vlak by nám měl jet ve tři čtvrtě na deset. Verča se zkouší domluvit, zda by naše jízdenky nešly pře rezervovat na nějaký bližší spoj. Ale nelze to, máme koupený nízko nákladový lístek a ten nelze měnit. Jedině si koupit nový, ale mnohem dražší lístky. To si ale raději počkáme. Sedíme v nádražní hale, pijeme ledový čaj a hrajeme karty. Stejně jako na všech ostatních vlakových nádraží, tak i tady se scházejí různá individua. Somráci, bezdomovci, narkomani, nebo ilegální přistěhovalci. Sledujeme, jak je vedle nás u stolu prověřován a legitimován jeden Asiat. Tajná policie ho nakonec odvádí.
     Odjíždíme přesně na čas, v 21:44 hod a v půl dvanácté přijíždíme do Lince. Je zima a sychravo. Pěšky jsme došli na Froshberg a naložili batohy do odstavené Mazdy. Ale co to? Nejde nastartovat! Baterie je vybitá. Asi jsme nechali nějaké světlo svítit, protože baterie je téměř nová. Nezbývá, než vzbudit Bergerovi a poprosit je o startovací kabely. Hurá, podařilo se. Jedeme domů…
     A znovu nám přijde líto, že jsme na cestě „sem" a ne „tam". Jako každý rok. Viděli jsme hodně, mít víc času, viděli bychom víc. Ale my se vrátíme! Pojedeme se podívat na další místa, kudy kráčela historie. Na místa, ze kterých se tají dech, tam kde potkáme báječné lidi, kde všechno voní i chutná jinak, exoticky. Turecko je jen co by kamenem dohodil. Takže počkejte milánkové. Ta vaše Trója, vaše hory, jezera, moře, Nemrut Daği, nejstarší sídliště lidstva v Göbekli Tepe. Ano do východního Turecka by se nám moc chtělo, mezi Kurdy a do zdánlivé pustiny. Ano, ale o tom snad, příště…

--- KONEC ---

OBRÁZKY K DENÍKU ZA TŘETÍ TÝDEN:

PŘEDCHOZÍ TÝDEN:

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014