MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

ČTVRTÝ TÝDEN

25. 10. 2010 - 31. 10. 2010

Potosí, Uyuni, Tour "Salar de Uyuni", Colchani, San Juan, NP Eduardo Avaroa, Villa Mar, San Cristobal, Atocha, Tupiza

25. říjen 2010 – pondělí (POTOSÍ – Cerro Rico)

  V 7:00 hod vstáváme, abychom stihli být v 8:45 hod před domem Dagmary. Potkáváme se na rohu u Casa de La Moneda a společně pak jdeme do agentury Altiplano Tours. Kupujeme výlet do dolů v Cerro Rico za 70 BOB/os. Čirou náhodou jsme se tu potkali s párem našinců. Čech Martin a Slovenka Michala, která studuje v Buenos Aires. Pojedou v naší skupině.
  Vyrážíme a nastupujeme do dodávky, kde už sedí další čtyři turisté. První zastávkou je hornický trh, na cestě k Bohaté Hoře, kde máme možnost nakoupit nějaké věci pro horníky. Dělají to tak všichni návštěvníci. Je to dobrovolné, ale přece jen, malý dárek v podobě limonády, koky, cigaret udělá těžce pracujícím dělníkům radost a hlavně dynamit usnadní práci. Ano i roličky výbušniny si tady může kupit úplně každý! Rozdělili nás na dvě skupinky. O pár domků dál fasujeme holínky, helmy, svítilny a oblečení potřebné do špinavých a vlhkých štol. Obě party se znovu scházejí v dodávce a společně přijíždíme nahoru k Cerro Rico, přímo ke vchodu do jedné ze stovek děr.
  Rozsvěcujeme lampy a noříme se do tmy. Zprvu je šachta obložená kamennou výztuhou a vchod do štoly potřen krví obětovaných lam. Klenby pochází ještě z koloniálního období. Později kámen mizí a chodba je už jen chatrně podepřená dřevěnými trámy, často prasklými a jinak poškozenými zubem času. Prostor se zmenšuje, skláníme hlavy, přesto se do ní každý z nás ještě nesčetněkrát praští. Nebýt přileb, máme všichni rozseknuté kebule. Chodby uvnitř jsou na desítky kilometrů dlouhé a různě se klikatí, proplétají i potkávají. Ze stříbronosné hory se po staletí těžby stal ementál, provrtaný skrz naskrz. Teď už musíme po čtyřech. Místy je voda v zatopených norách po kotníky, místy do půlky lýtek. Nikde žádné světlo, jen úzký pruh našich svítilen krájí tmu. V kuželech světel je vidět zvířený smrtonosný prach. V průměru po deseti letech umírá každý horník na rakovinu a silikózu plic, způsobenou azbestem a výpary z výbuchů dynamitu. Zdejší doly nemají žádné bezpečnostní normy. Všechno tady funguje jako ve středověku. Tenkrát však zde nedobrovolně dřeli otroci z řad černých Afričanů, tak indiánů. Tenkrát je ani nepouštěli na povrch a zahynulo jich tu v nelidských podmínkách až 8 miliónů! V nejslavnějších dobách těžby stříbra bylo Potosí největším a nejbohatším městem obou Amerik. Množství vytěženého kovu by prý stačilo na stavbu stříbrného mostu z Potosí do Španěl. Na přelomu 17. a 18. století se zde dobila více než polovina světové produkce. Dnes však vzácné rudy již téměř není a tak se zájem obrátil na měď, zinek či cín.
  Postupujeme dál, do nitra hory. Zdoláváme vratké žebříky a protahujeme se nejnemožnějšími skulinami. Potkáváme dělníky – tahače, vlekoucí vozíky naložené až 1.000 kg horniny. Jsou to mladší kluci. Tak začíná kariéra profesionálních mineros. Až později se dostanou k samotné těžbě. Kromě dynamitu jsou využívána i pneumatická kladiva, ale většina musí vystačit s palicí a dlátem.
  Teplota vzrostla. Dorazili jsme až na konec jedné větve, kde máme možnost hovořit s jedním z horníků. Dostal od nás pití a pytel koky. Nemůže ani pořádně artikulovat, jak má tváře nacpané kokovými listy. Dozvěděli jsme se, že když má štěstí a je dobrý měsíc, může si vydělat až 400 USD. To ale nebývá často. Většina si vydělá jen něco kolem 30 USD týdně. Jenže jiná práce v okolí není a i přes vědomí jisté smrtící statistiky je tohle řemeslo v Potosí, „dobrou“ volbou. Před několika lety byly doly znárodněny, ale státní dohled se neosvědčil a zkrachoval. Dnes se horníci sdružují do družstev, prostřednictvím nichž prodávají vytěženou rudu dalším zpracovatelům.
  Pokračujeme stále hlouběji do temných děr. Tady už se teplota vyšplhala k nesnesitelným 45°C. K tomu ta vysoká vlhkost. Je mi zle a nejsem sám. Ale co ubozí horníci? Ti dole denně stráví vyčerpávající fyzickou dřinou 4, 6 i 12 hodin! Brodíme se vodou, zaplavující kolejnice. Najednou se ocitáme v jakési jeskyni, kde v čele trůní podivná postava. Má vykulené oči, rohy a ohromný penis. Je to El Tio! Strýček, jak mu tady říkají. Skulptura ověnčená barevnými fáborky, zasypaná kokovými lístky. Poléváme jej, jako všichni ti, kteří se mu klaní, 96% alkoholem. Podivný zjev kouří jednu cigaretu od druhé, tak jak mu je vkládá do hliněné tlamy každý, kdo jej má v hluboké úctě. Jak by také ne? Je to místní vládce podzemí. Každý horník, návštěvník či vetřelec si jej musí předcházet. Bez jeho náklonnosti hora nevydá své bohatství a nemusí propustit ani opovážlivce, kteří se do nitra jeho království odvážili vkročit. I my věnujeme pár hrstí koky zvláštní modle staré více než 200 let. Podobného ďábla má každá šachta. Je jich tu více než dost. Stejně jako i pater. Dostali jsme se k místu, kde pomocí vrátku vytahují a spouštějí horninu nahoru a dolů. Potom nakládají do vozíků. V tunelu 1,5 krát 1,5 metru táhnou těžký vozík čtyři chlapi. Po vysypání jej pouští samospádem dolů po kolejích. Někteří ze skupiny stačí jen taktak uskočit. Nikoho nezajímají skupiny bílých vetřelců. Pracují, jako bychom tam ani nebyli. To už se sotva vlečeme. To jsme tady jen 2 hodiny! Ptáme se také, zda v dolech pracují i děti? Dostává se nám vyhýbavé odpovědi. Oficiálně samozřejmě ne, ale otec si klidně může přivést jako pomocníka někoho z rodiny. Pak za něj také sám ručí. Ženy v dolech prý nikdy nepracují. Jedinou výjimku tvoří průvodkyně, jako je ta naše. Přišla tady o celou svou rodinu. Nikdo z mužů již nežije. Zabila je hora.
  Konečně se vracíme na denní světlo. Zadýchaní, plní prachu, promočení a zpocení kráčíme za světlem na konci tunelu. Venku se ptáme sami sebe. Je to možné? Nezdálo se nám to? Otřesné, nebezpečné středověké podmínky … Naše myšlenky přerušil výbuch. Dynamit! Vzpomněli jsme si, že nám zbyly ještě dva válečky. Zkusíme si je tady na povrchu odpálit. Zapalujeme doutnák a průvodkyně s ním odbíhá za hromadu suti. Má na to tři minuty. Ozvaly se dvě ohlušující rány a zdvihá se hřib z hlíny a kamení. Tady se nemá detonace do čeho opřít a nehrozí větší nebezpečí.
  Mikrobusem se vracíme zpět, ale horníci a jejich galeje zůstávají, stejně jako jejich odhodlání zemřít pro několik set bonviánů měsíčně. Nemají na výběr. Tady v Bolívii je to více než slušný výdělek. Zvědavě se ptáme, jak dlouho může ještě vrch vydávat své bohatství? Snad 50 let? Při propočtu jsme přišli na děsivý výsledek. 40.000 obětí, umírajících „důlní zlo“ na silikózu, rakovinu, ale i na alkoholismus. Úrazů je tady prý jen málo, stejně jako závalů. Jak dlouho? Hora už je víc děravá než plná a zdá se mi, že díky tomu se jednou musí propadnout sama do sebe.
  Po otřesném avšak velice poučném zážitku se loučíme s Dagmarou a s našimi krajany vyrážíme na oběd do jedné z pollerií, jak tady říkají jídelnám, kde servírují kuřata. Po jídle si dáváme ještě kávu a koláč v Koala café. V jedné z agentur (Silver Tours) v centru jsme koupili jízdenky na zítřek do Uyuni za 40 BOB/os. Je to rychlejší a pohodlnější, než jít pěšky z centra na zastávku, odkud autobusy odjíždějí a kde mají své kanceláře, přestože bychom u zdroje koupili dozajista levněji. Vzpomněli jsme si, že Dagmara nám zapomněla vrátit 60 BOB, které jsme jí ráno půjčili, když jsme platili výlet. Pokoušíme se jí najít v domě jejích příbuzných na Calle Bastillos. Máme štěstí, ještě jednou a naposledy se loučíme.
  Vracíme se do hostalu, kde si konečně dopřejeme sprchu, kterou máme za malý příplatek 3 boliviány za osobu. Voda je ale stejně jenom vlažná. U stropu tady mají klasickou jihoamerickou sprchovou hlavici. Je to vlastně elektrický průtokový ohřívač. V drtivé většině případů špatně uzemněná, a když se dotknete kohoutku, cítíte, jak probíjí. Není mi dobře a naměřil jsem si zvýšenou teplotu. Dal bych si něco horkého a tak ještě jednou jdeme do centra na vynikající polévku do Koala café. Tam si také částečně dobíjíme baterie do kamery a fotoaparátu. Cestou sem jsme ještě koupili 3 CD bolivijské kapely Kjarkas za 10 BOB dohromady. Jedná se samozřejmě o pirátskou kopii jako všude v zemi. Po polévce a čaji ze směsi koky, heřmánku a anýzu se vracíme domů. Usínáme po půlnoci.

26. říjen 2010 – úterý (POTOSÍ – UYUNI)

  Dnešek je ve znamení přesunu. Včera koupené lístky na autobus na 11:00 hod nás nechávají v relativním klidu. Vstali jsme, zabalili, zaplatili a pomalu se vypravili po ulici Oruro, přes Plaza Estudiante a Calle Antofagasta až ke kolejím. Tady mají stanoviště autobusy do Uyuni, tedy nemuseli jsme na autobusové nádraží za město. V kanceláři a zároveň čekárně Diana Tours, jedné ze společností, necháváme zavazadla. Ještě je čas a tak jdeme na snídani. U milé doñi si dáváme čerstvě vymačkaný pomerančový džus za osm korun velkou sklenici, kterou nám ještě dolívají, dokud neřekneme dost.
  Nedaleko je mercado, tam se najíme. Cestou k tržišti jsme koupili CD s výběrem bolivijského rocku za 10 BOB. Potom konečně uprostřed kryté haly tržiště nalezneme několik jídelen. Jídelny vypadají tak, že několik prodavaček má své koutky, před nimi stoleček a nabízejí všichni to samé. Namísto café con leche, jsme dostali Toddy con leche, což je instantní kakao. Nechali jsme si usmažit vajíčka, které tady dávají do housky jako sendvič.
  Autobus má čtvrt hodiny zpoždění, ale odjíždíme na bolivijské poměry velmi slušně. Rituál odjezdu je také typický. Po 50 metrech, sotva se rozjedeme, zastavujeme dalším přistupujícím cestujícím. Než aby kdokoliv z místních popošel, třeba jen o 5 metrů, mávne si na autobus kdekoliv. Stejně to chodí i při vystupování. Cesta by měla trvat šest hodin. Po necelých dvou hodinách zastavujeme uprostřed pustiny, u rozpadajícího se, hliněného motorestu. Všichni vybíhají, jako na povel močit. Indiánky jen zasednou za vozem na bobek, vykasají své sukně a je hotovo.
  Další úsek cesty vede nádhernou krajinou. Zeleň stromů, které tu a tam potkáváme, ostře kontrastuje s vyprahlou krajinou. V říjnu je tady na opačné polokouli jaro. Jedeme údolími, míjíme říční koryta, hory, kaňony. Pořád je na co se dívat. Po celé délce naší prašné, hrbolaté cesty vidíme zároveň, jak cestáři pilně pracují na zbudování nové silnice. Jaký rozdíl oproti cestopisům, ještě z nedávných let. Myslím, že za rok či za dva už bude cesta mezi Uyuni a Potosí asfaltová a pohodlná. Ale dnes ještě stále nadskakujeme a hrkáme pomalu kilometr za kilometrem. Přibíráme další a další cestující. Od vesnice Tica Tica jsme už tak plní, že mi na nohou leží ohromné tašky domorodců a Verča má na klíně malého, asi 3,5 ročního indiánského klučinu Mária. Oběma se nám chce čůrat. Náš řidič ale na takové prkotiny nemyslí a nám nezbývá než doufat, že do Uyuni dorazíme co možná nejdřív.
  Konečně se dole uprostřed planiny, v nadmořské výšce 3.660 m, objevuje díra zvaná Uyuni. Je krátce po páté odpolední a my vystupujeme. Nestačíme udělat ani jeden krok a už jsme v rukou nadháněčů, nabízejících co jiného než výlet na salar, ubytování, případně kombinaci obojího. Verča ihned letí na baño publico, ulevit močovému měchýři. Jeden z agentů mě zaujal nabídkou 25 BOB/os v hotelu El Salvador. A protože se nachází hned vedle zastávky naší Diana Tours, se kterou jsme přijeli, bereme to hned. Elektrickou zásuvku tady mají, horká voda teče. Jen co jsme odložili batohy na pokoj, jdeme hladoví vypátrat něco k snědku. Kolem mercada jsme se dostali na centrální ulici. Na Av. Potosí jsme vyměnili dolary v jednom z četných Casas de cambio. Za 200 USD jsme dostali 1.400 BOB. Peníze by byli, ale co to jídlo. Rádi bychom si dali také něco jiného než kuře! V průvodcích doporučovaná restaurace Kaktus je už předražená, stejně jako četné pizzerie v centru. Tyhle podniky pro bělochy tedy pěkně zvedly ceny! Nezbývá než zajít do místní jídelny, ale tam si musíme dát zase jen kuře. Ti Bolivijci snad nic jiného nejedí. Ale nakonec jídlo jako jídlo. Hlad jsme zahnali a je nám lépe.
  Teď musíme najít vhodnou agenturu, se kterou se vypravíme zítra na salar. Dvě, na které máme tip už z Potosí, ne a ne najít. Na doporučení dotázaných mastňáků to zkoušíme v Licancabur Tours. Dostali jsme solidní nabídku za 600 BOB/3 dny a plácli si. Ve vedlejším obchůdku jsme si koupili vynikající bolivijské víno z oblasti Tarja, ročník 2006, za 40 BOB a vracíme se do hostalu.
  Opravdu horká sprcha je moc fajn. Verča pere kalhoty, já popíjím vínečko, spisuji deník. Oba zápasíme s vykotlanými zásuvkami, abychom dostatečně dobili baterie do přístrojů. Před námi je třídenní výlet po Salar de Uyuni.

27. říjen 2010 – středa (SALAR DE UYUNI – Tour den 1.)

  Je to tu! Hned po Velikonočním ostrově, nejočekávanější zážitek na cestě. Přes noc uschly včera vyprané svršky, ovšem s nabíjením baterií to bylo horší. Každé dvě hodiny jsem vstával a vyměňoval střídavě kameru, foťák a telefony. Jedna z baterií do kamery se odporoučela do věčných lovišť nadobro, takže na salaru budeme muset energií šetřit víc, než jsme plánovali.
  Vstali jsme v 8:00 hod, sbalili se a dole v hotelu posnídali „a la americano“. Hned vedle našeho hotelu je mnoho kanceláří provozujících spoje do všech koutů Bolívie. V jedné z nich kupujeme jízdenky na autobus do Tupizy. Až se za 3 dny vrátíme, nebudeme se strachovat o místo. Cenu jsme smlouváním srazili ze stovky na 70 BOB za oba.
  S jízdenkami v kapse jsme vyrazili hledat prádelnu, té se tady říká lavendería. Poblíž vlakového nádraží chtějí za kilogram prádla 10 BOB. To je na bolivijské poměry až dost. Navíc se nás hned od počátku snaží ošidit a přidat na váze manipulací s mincířem. Verča se s nepoctivou pradlenou skoro pohádala. Ale na to už není čas. Musíme na smluvený sraz u cestovní agentury Licancabur.
  V cestovce necháváme velké krosny a jdeme na tržiště koupit nějaké ovoce a zeleninu navíc. Nakonec se ukázalo, že zbytečně. Jídla bude dost. Ale s placatkou bolivijské whisky a toaletním papírem jsme neprohloupili. To jsou pro 3 dny v poušti opravdu důležité zásoby. Od cestovky máme 2 litry vody na osobu a den. Měli jsme ještě 6 litrů navíc ze svého, pro případ nouze. Dopředu říkám, že to také nebylo potřeba. Ke každému jídlu byla další voda a kola navíc.
  Seznámili jsme se s ostatními výletníky. Máme štěstí na mladé lidi. Tři Italy (2 kluci a 1 dívka) a Francouz. Dobrá nálada z nich jen srší. Dále tu máme šoféra a jeho ženu, naší kuchařku. S nimi jede také jejich roztomilá tříletá dcerka. Odjíždíme v 11:00 hod vozem Toyota Land Cruiser 4x4, osvědčeným, nezničitelným, terénním vozem, který používá 99% zdejších cestovek. Vejde se do něho 6 pasažérů, řidič a spolujezdec. Ono se tam vlastně vejde kdeco. Navíc na střeše vezeme plynovou bombu, vařič, náhradní kolo, dva sudy paliva a další nezbytnosti.
  První zastávka, neboli parada, je nedaleko za městem. Na místě známém jako Cementerio de Trenes, pohřebiště vlaků. Tady našlo svůj poslední odpočinek mnoho lokomotiv i vagónů, které dosloužily. Rezivějí tady, vykuchané, některé rozebrané, více než 100 let staré vraky, ještě i parních strojů. Prý tady kdysi zamýšleli vybudovat železniční muzeum. Nakonec zůstalo jen u plánů. Ale proč nemít muzeum pod širým nebem? Takhle tady máme působivou kombinaci pustiny a pomíjivosti věcí a času. Však už také někoho napadlo načmárat na rezivou lokomotivu Einsteinovu rovnici.
  Po půl hodině naskakujeme do auta a pokračujeme k nedaleké, asi 25 km vzdálené vesnici Colchani. Tady se zpracovává sůl, těžená muži z blízkého salaru. Můžeme pohlédnout pod pokličku, jak se sůl suší, mele a nakonec i sáčkuje. Všechno tady dělají ručně, bez jakékoliv mechanizace. Lopaty, oheň v peci, nabírání i uzavírání pytlíků. Každému tady projde rukama denně až 2.000 kg. Hotová „sůl nad stříbro“, jenže tady by naše pohádková Maruška asi neuspěla. Tady mají soli snad do skonání světa. A její cena? 50 kg za 30 korun! Kromě ukázky zpracování, je tady samozřejmě i možnost koupit mnoho suvenýrů ze soli, jako jsou figurky, popelníky, pohárky. Háček je v tom, že vám nesmí zmoknout, navlhnout, či upadnout.
  Jedeme dál za vesnici, která dnes čítá 60 rodin. Je na okraji největší solné pláně světa. Její rozloha je neuvěřitelných 12.000 km čtverečních. Je to zhruba tolik co celá jižní Morava. Vznikla vyschnutím prehistorického, ledovcového jezera Minchin. Vrstva čisté soli, bílé jako sníh kolísá mezi 2 – 20 metry. Tady na okraji je možné sledovat začátek solné cesty. Opět ručně, lopatami a krumpáčem tady chlapi kopají a do úhledných homolí rovnají sůl, která je pak znovu ručně naházena na korbu náklaďáku, který jakoby z oka vypadl rezivým vozům z vlakového hřbitova. Náklad směřuje právě do Colchani. Zdejší sůl je určena pouze pro národní potřebu. Ani kilogram z ročně vytěžených 20.000 tun není určen k vývozu. Prý proto, že všechny okolní země, mají také svá solná ložiska a k tomu i moře. Takže bagry ani buldozery na sůl tady jistě dlouho nikdo neuvidí.
  Když je v této oblasti období dešťů (prosinec-únor), tak je salar jako zrcadlo. Určitě krásná podívaná, zejména pro fotografy, ale voda znemožňuje a komplikuje cestování napříč plání. Takže jsme rádi, že v říjnu neprší a my se můžeme prohánět po sněhobílém, naprosto rovném povrchu s větrem o závod. Právě teď jsme dorazili ke známému hotelu Playa Blanca. Ten byl jako první postaven celý ze slaných cihel. Dnes už není jediný, svého druhu, po cestě jsme minuli další hotové i nově vznikající. Ale jdeme se podívat dovnitř. Mají to tady jako v pohádce o ledové královně. Připadáme si jako v iglú, jen nám není zima. Cedulka upozorňuje, že pokud si chceme prohlédnout interiér, musíme si něco koupit. Nikdo si nás však nevšímá a tak máme exkurzi po pokojích, jídelně a výstavě solných soch zdarma. Viděli jsme slané království s křesly, postelemi, stoly hádejte z čeho? Stačilo 15 minut.
  Pokračujeme po „nejrovnější dálnici“ Bolívie. V jedné části „ledové“ pouště se nachází oáza. Takový ostrov, kterému jedni říkají Inkahuasi (Inkův domov), ale dnes nejvíce používaný název zní Isla de Pescado (Ostrov ryby). Z výšky prý tvarem připomíná rybu. Slyšel jsem i název Isla de Los Pescadores (Ostrov rybářů). Tenhle název se mi zdá nejpřiléhavější. Na tomto tzv. Ostrově rostou totiž unikátní stromové kaktusy rodu Trichocereus atacamensis. Nejen rostou, je jich tu nepočítaně a právě ohromné kaktusy mi připomínají pomyslné rybáře na „zamrzlém“ jezeře. Jsou gigantické, největší z nich měřil 12m a byl starý 1.200 let, protože roční přírůstek činí jediný milimetr. Bohužel dnes už je z něho jen mrtvá, ležící kláda. Odumřel v roce 2007. Ale nepředbíhejme. Nejdříve si musíme koupit vstupenku za 15 BOB, která slouží zároveň jako vstupenka na WC. A protože už nic nebrání cestě vzhůru, vydáváme se do kaktusového lesa, který právě začíná kvést. Míříme až nahoru, na vyhlídku do širokého okolí. Je to opravdová nádhera, kterou ruší snad jen množství turistů, kteří stejně jako my, prahnou po tom nejlepším záběru, s tím nejúžasnějším bodlináčem. Chce to tedy dostatek trpělivosti, když vždycky v nejnevhodnější chvíli, se odkudsi vynoří bezohledný děda, nebo tupá slečna s bujným poprsím, myslíc si, že jí to tady celé patří. Když si však odmyslíte tohle nezbytné divadlo, počkáte, až se dav odvalí, zůstane vám nezapomenutelný zážitek z opravdu jedinečného místa.
  Mezitím nám dole „u břehu“ připravili oběd (almuerzo). Dnes baštíme lamu a zeleninu, k tomu brambory a quinou. Zaléváme, zde nejpopulárnějším nápojem, Coca-Colou. Jako dezert ještě banán. Ten my už nesnědli. Zkoušíme, stejně jako mnoho jiných, udělat populární legrační fotky na bílém pozadí, a la láhev a postava, knížka a postava, figurka dinosaura atd. Nějak se nám nedaří a tak jsme trochu zklamaní.
  Další zastávka je dnešní konečná. Přijíždíme ke shluku stavení, stojících pěkně v závětří menšího pohoří. Nejbližší pueblo je 2 km, jak avizuje vtipná směrovka, že internet nalezneme právě tam. Trochu legrace, protože v celé tisícikilometrové oblasti není signál. Tady ani není elektřina. Jaká úleva. Klid a žádný televizor. Jen pár slunečních kolektorů a benzínový agregát. Zaparkovali jsme před nízkou chajdou. Skládáme náklad ze střechy. Jdeme se ubytovat a zjišťujeme, že dům je také celý ze solných kvádrů. Paráda, dnes budeme spát v pohádkové, solné jeskyni.
  Z internetu víme, že ve zdejším kraji se vyskytují četná pohřebiště s mumiemi. Ptáme se našeho řidiče-průvodce, zda i tady můžeme nějaké vidět? Po chvilce rozpaků nás vede k místnímu správci, od kterého dostáváme klíč od nedalekých plechových vrat. Právě za nimi se skrývá jeskyně. Tam jsou hotové domorodé poklady, včetně 3 mumií. Jedna z nich byla v době smrti těhotná, takže mumie je vlastně matka s dítětem, které zemřelo dříve, než se stačilo narodit. Mumie jsou v jakýchsi dřevěných bednách. V materiálu poznáváme cardón, čili dřevo ze sloupových kaktusů, které má ve své struktuře pravidelné pukliny. Je tu i hodně obřadní keramiky, kultovních předmětů, kůží z lišky a aymarské rosario, hliněný talíř, kruhový, spirálový předmět, vykládaný zuby, kostmi, keramikou s různými znaky. V průměru měří 60 cm.
  Nevšední zážitky dnes ještě nekončí. Nedaleko odsud je další jeskyně zvaná Galaxia. I tam se vydáme a po vybavení nezbytnými přilbami a nastartování elektrocentrály, vstupujeme do světa, který byl před milióny let pod hladinou. Z těch časů zde zůstaly závoje minerálních usazenin. Útvarů podobných pavučinám, stejně jako i krápníků. Procházíme jen pár desítek metrů nízkými chodbami. Jistěže na světě je spousta krásnějších a malebnějších jeskyní, ale byla by škoda nevidět něco, co máme na dosah ruky. Navíc víme, že vstupné 15 BOB, pomůže místním chudým obyvatelům.
  Vracíme se už za šera, těšíme se na večeři. Ta přichází v podobě husté, zeleninové polévky a teplého maso-zeleninového mixu. Káva, čaj, sušenky. Když už jsme v takovémto dobrém rozmaru, kupujeme si společně předraženou láhev červeného vína za 50 BOB. Venku září hvězdy, chlad je únosný. Dokonce nabíjíme i baterie a brzy potom jdeme spát. Bude 22 hodin. Ve vlastním spacáku je fajn. O jedenácté vypínají generátor a s elektřinou je konec

28. říjen 2010 – čtvrtek (SALAR DE UYUNI – Tour den 2.)

  V solném pokojíku se spalo báječně. V 6:00 hod je připravena snídaně. Káva (bazilská) chutná skvěle. Stejně jako místní dulce de leche, karamelový krém. Za půl hodiny už nastupujeme do auta a jedeme směrem k vesnici San Juan.
  Tady je poslední možnost koupit něco v „civilizaci“. Dál už jsou jen hory, laguny a poušť. Ale místní obyvatelé už asi nevědí, jak nebohého cestovatele víc oškubat a tak si třikrát předraženou limonádu můžou nechat! Vše potřebné máme.
  Dnešní první zajímavostí je vyhlídka na vulkán Ollagüe (5.868 m), který si jen tak, tu a tam odfoukne oblak sopečného dýmu. Vítr je studený a prudký. Dokumentujeme, ale brzy se zase vracíme do auta, pěkně do závětří. Slunce sice svítí o sto šest, ale pokud vystoupíme z uzavřeného džípu, dostáváme plnou dávku studeným fukarem.
  Stejné je to i u dnešní první laguny Cañapa. Tam dole ve studené vodě se brouzdají nefalšovaní plameňáci. Nemůžeme se jich nabažit, nemůžeme se na ně vynadívat. Pobíháme podél břehu se stativem, kamerou i fotoaparátem. Poté také i u další laguny Hedionda (4.532 m). Název znamená zapáchající voda, její plocha zabírá více než 3 čtvereční kilometry. Ale tihle růžoví, až červení ptáci, plameňáci Jamesovi, jsou opravdu elegantní. Je jich tady snad i tisíc. Zatímco se kocháme pohledem na tu nádheru, zastavuje naše Toyota, společně s několika dalšími vozy u blízké restaurace na břehu jezera. Naše kuchařka připravila oběd. Dnes máme na jídelníčku kuře a mísu zeleninového salátu, brambory, kolu a mandarinku. Po takové porci by i člověk došel na baño, ale za 5 BOB je absolutně špinavé a papír? Nevedou!
  Raději pryč od, více než vody, zapáchajících toalet. Nasedáme a ženeme se dál. Míjíme další laguny, a když jsme minuli všech dnešních pět, dostali jsme se cestou necestou na planinu uprostřed pásma hor. Vrcholky hrají všemi barvami. Ne nadarmo se jim říká Montañas de Los Siete Colores, hory sedmi barev. Najdete tu odstíny hnědé, červené, žluté a dokonce i bílé. Obklopují poušť Siloli. Skřípe nám zadní kolo. Snad to nebude nic vážného. Šofér provádí kontrolu a jede se dál.
  Je odpoledne a my zastavujeme u bizardních skalních útvarů. Stojí tady už čtyři Toyoty. Právě zde konečně vidíme slavný kamenný strom, Árbol de Piedra. Ostrý pouštní písek nesený prudkým větrem obrousil za mnoho let tuto skálu do podoby stromu. Opravdu se zdá, že kmen se směrem vzhůru rozšiřuje a tvoří pomyslnou korunu. Tento dojem má návštěvník jen ze dvou stran. Z přední a zadní. Tady se dají pořídit opravdu báječné snímky. Chvíli proto trvá, než se u této rarity vystřídá množství turistů, bažících po originálním obrázku. Vítr neustále bičuje naše nebohá těla, máme jej plné zuby vlasy, oči a žel i přístroje. Znovu prcháme do auta. 
  Po pár stech kilometrech dorážíme ke vstupu do národního parku. Celým jménem Reserva Nacional de Fauna Andina Eduardo Avaroa. Tady musí každý z nás zaplatit opravdu „nebolivijské“ vstupné 150 BOB (450 CZK). Později, už doma jsme se dozvěděli, že jiní, neorganizovaní turisté platili sotva desetinu toho, co dne my! Nevím, jak to tady tedy mají. Vypadá to na podvod, nebo jak tomu jinak rozumět?
  Hned poté přijíždíme ke krvavě rudé laguně Colorada (4.278 m). Uprostřed hor, kontrastuje svojí barevnou vodou s okolím, které obsahuje spoustu bílé, způsobené minerálem boraxem. Červené zbarvení naopak způsobuje fytoplankton. Nadpozemská podívaná. Jakoby tady nějaký malíř pustil uzdu svojí fantazii. Zahlédli jsme i pštrosa nandu. Navíc tady žije 60.000 kolonie třech druhů plameňáků (chilský, andský, Jamesův) a to všechno na 50 čtverečních kilometrech. Magická přitažlivost tohoto místa je opravdu silná.
  Avšak zima a hlad nás žene znovu dál. Brzy přijíždíme k nedaleké ubytovně. Jednoduché, dlouhé přízemní domky z adobe, hliněných cihel. Připomíná mi to kasárna. Ubytování je opravdu basico, jak říká řidič. V jedné místnosti nás bude spát všech šest, ale to je přece v pořádku, usmíváme se. Na baráku dnes nocuje ještě dalších devět posádek. Zatímco kuchařky pilně připravují večeři na plynových vařičích, řidiči hadicemi tankují benzín a naftu ze sudů na střechách džípů. Opravují píchlá kola. Bez technického zázemí zouvají veliké pneumatiky, najíždějí na položené kolo jiným vozem, aby gumu svlékli. Po okolí se pasou lamy, ovšem co žerou, je mi trochu záhadou, v těchto kamenitých nehostinných končinách.
  Sprcha tu není, takže se myjeme ve studené vodě na záchodcích a pomáháme si hadicí, jak se dá. Před večeří si tak sedíme u stolů na chodbě, píšeme deníky, popíjíme horký čaj. Dnes prý bude v noci opravdu mrznout. Setmělo se, venku naskočil generátor, ale naše čelovky se více než hodí. I kdyby jen jako zábava a hra pro naši malou společnici, kuchařčinu roztomilou dcerku. Její jméno jsme z ní páčili mockrát, ale nikdo z nás jí nerozuměl.
  Po výborné večeři, zeleninové bramboračce a špagetách, dostáváme ještě láhev vína. To tedy zírám. K tomu vytahuje ještě další láhev náš Francouz, já přidám kapku rumu a rychle do spacáku. Ostatně na chodbě jsou oblaka dýmu z pece jedné z kuchařek a je tedy nedýchatelno. Navíc zítra se vstává o půl páté!

29. říjen 2010 – pátek (SALAR DE UYUNI – Tour den 3.)

  Hodinky mi zvoní v 4:40 hod, na celý barák (60 lidí) jsou jen tři toalety, takže se svým pravidelným rytmem raději vstávám před ostatními. Když jsme šli včera večer spát, bylo venku šest stupňů, ale v noci potom mrzlo. Na dvorku vrčí motory nastartovaných terénních aut. V naprosté tmě, protože generátor se ráno nezapíná, jdu s čelovkou na záchod. Že je venku zima, je vidět na temných zahalených postavách venku. Na hlavách mají kukly, nebo jednoduše omotaná trička či tepláky kolem hlavy. Pobíhají kolem vozů a já jednoho poznávám. Je to náš řidič, podpaluje papírovou proložku od vajec a sune jí pod motor naší Toyoty. Je nad slunce jasné, že nám zamrzla voda v chladiči. Po chvíli přikládá další a další papírové kartony. Mezitím se celá naše skupina oblékla a sbalila spacáky. Nám kupodivu nebylo ani chladno. Vděčíme za to péřovým pytlům od Sira Josepha.
  Plánovaný odjezd v 5:00 hod se nekoná. Noční teplota dosáhla -19°C a absence nemrznoucí kapaliny v okruhu nás zdržela o půl hodiny. Můžeme se radovat, že chladič nepraskl a že jsme se vůbec rozjeli. Drkotáme zuby, zachumlaní od hlavy k patě, v termoprádle, zimní bundě a kulichu. Směřujeme ke gejzírům Sol de Maňana (5.000 m).
  Sluneční kotouč už vychází nad obzor a řidič oslněný jeho paprsky, nevidí za sklem vůbec nic. Vystrkuje zabalenou hlavu z okénka. Jedeme takřka naslepo. Z dálky však už vidíme oblaka páry a dýmu. Sjíždíme dolů, kolem jednoho z velkých plynových „výfuků“. Ale nezastavujeme, syčí a hlučí hrozivě. My však vypínáme motor až malé kotlině. Venku fouká ledový vítr, ale pod nohama je pěkně horko. Je cítit síra, vidíme bublající louže bláta i krátery z nichž se valí hustý dým. Dáváme si pozor kam šlapeme. Povrch je nestálý a každá dutina je potenciálně nebezpečná. Probořit se nohou skrze krustu do vroucího sirného bláta se nechce nikomu.
  Slunce už dávno vyšlo a my jedeme dál, k slibovaným horkým jezírkům Termas de Chalviri. Nachází se na břehu stejnojmenné, avšak zamrzlé laguny. Opravdu všude je led. Kontrastuje tu s růžovovými plameňáky a lamami. Zastavili jsme u přilehlé budovy restaurace, kterou tady postavili právě pro turisty. Aby ne, je to atraktivní místo a pravidelná zastávka většiny organizovaných skupin. Kuchařka se chystá připravovat snídani, zatímco my se můžeme jít vyhoupat do termálního jezírka na břehu. Ještě v roce 2006 bylo obehnáno jen kamením, dnes už je okraj vybetonovaný. Hloubka je jen 50 cm a voda 38°C horká. Mnozí se do ní s blaženým výrazem a chrochtáním noří. My se spokojili s mácháním nohou jen po kolena. Za půl hodiny se obouváme a je nám blaze. Ostatní musí polonazí, v plavkách ven na studený vítr. Je legrace pozorovat, jak se rozehřátí klepou a utírají na mrazu, zatímco my jsme zabalení v péřových bundách.
  Po vydatné snídani s jogurtem, müsli a palačinkami, znovu usedáme do auta a jedeme k nejjižnějšímu bodu naší cesty, k Laguně Verde. To se nachází jen kousek za Lagunou Blanca, ve výšce 4.460 m. n. m. V pozadí se vypíná Licancábur (5.950 m), sopka za kterou už je Chile a trochu jižněji i Argentina. Jsme na hranici tří států. Zelenou barvu jezera má na svědomí údajně arsen, magnézium a další sloučeniny. Dokonce prý mění barevný odstín podle polohy slunce v různou denní dobu. Rozloha laguny je úctyhodných 17 km². Je to opravdová nádhera. Návštěvníci tady na břehu staví apachety, hromádky navrstvených kamenů. Stále fouká silný, studený vítr, drsná to krajina.
  Vracíme se stejnou cestou a výhledy na beravné hory jsou naprosto neuvěřitelné. Ríkáme si o zastavení a jen tak si běžíme do nekonečného prostoru. Stejně tak i o kus dál v tzv. Poušti Salavadora Dalího. To podle zvláštních tvarů skalisek a kamenů rozesetých cik cak po okolí. Stejnou cestou jsme se vrátili k termálům Chalviri. Nabíráme naší kuchařku s děckem a já jdu močit do přírody. V tom se za mnou ozve křik. Paní hospodská mi přikazuje, abych šel na toaletu do restaurace za 3 BOB. Odpovídám jen, že je to drahé a močení v horách není zakázáno. Moc pochopení pro mé potřeby něměla, soudě podle přívalu nadávek, které ta mnou ještě chvíli hulákala. Baba jedovatá!
  Před hospodou stojí kluci z jiného džípu. Měli pokračovat dál do Chile, ale odmítli jet, protože jejich šofér se už podruhé totálně opil a řídil velice nebezpečně! Hodně se to řešilo, ale jak to celé dopadlo, se nedozvíme.
  V autě se poctivě střídáme na zadním bidýlku, jak by se dalo říkat poslední řadě sedadel. Jsou to stovky a stovky kilometrů a místa pro nohy je vzadu málo. Na rozdíl od střední, pohodlné řady. Nohy tedy po pár hodinách brní, hýždě bolí. Sedíme tam jako skrčenci. Únavné úseky střídají krásná místa, kdy voda osvěžuje údolí, která se díky ní nádherně zelenají. Střídavě vidíme jak lamy a vikuně, tak dokonce i běžícího nandu pampového, který žije nejen tady v Bolívii, ale i v Argentině a Brazílii. Dospělý je přes svou váhu 20 kg velmi dobrý běžec. Dožívá se až 15 let. Zastavujeme, abychom si při poslední příležitosti nafilmovali llaretu, zvláštní rostlinu. Na první pohled vypadá jako mechový polštář zelené barvy. Na pohled druhý je to hmota tvrdá jako kámen. Llareta (španělsky yareta) je drobná, stálezelená kvetoucí rostlina rostoucí na písčitých půdách ve vysokých nadmořských výškách jihoamerických And (vyskytuje se většinou ve výškách od 3.000 do 5.000 metrů na severu Chile a Argentiny, dále pak zejména v Bolívii a Peru). Představuje typický příklad adaptability přírody na drsné klimatické podmínky. Způsob soužití v hustých kobercích chrání jednotlivé rostlinky před větrem a nízkou teplotou, která je těsně nad povrchem o pár stupňů vyšší než průměrná teplota okolního vzduchu. Roste velmi pomalu (v průměru 1 mm za rok) a velké exempláře porostů jsou tedy staré i tisíce let. Využívání llarety jako domácího paliva a paliva v rafinériích ledku způsobilo téměř její vyhubení. Llareta je také zdrojem vysoce ceněné pryskyřice a dokonce odolává i radiaci. Dnes je přísně chráněná.
  Pak už přijíždíme do údolíčka do vesničky Villa Mar, kde dnes poobědváme tuňáka a rýži. Verča si povídá s Italy o kineziologii a před námi je už jen závěrečný dlouhý přejezd do Uyuni. Zajímavostí téhle malinkaté hezoučké vísky je veřejná latrína, nahoře ve stráni, asi s půlmetrovou zídkou jako závětří. Jinak je to jen vyzděná díra do země.
  Míjíme Valle de Rocas (Údolí skal). Pískovcové město, bohužel kolem jen projíždíme. Dále míjíme Alotu a zastavujeme v San Cristobal. Tady by náš řidič rád natankoval levný benzín, ale na pumpě nejde proud, takže má smůlu, neušetří. Pak dostáváme dvacetiminutový rozchod na nákupy a baňo. Jedna slečna z jiné výpravy peláší, aby stihla doběhnout na mísu. Vypadá hodně zbědovaně, vůbec jí nezávidím. Asi to není poprvé, užila si své. Mít průjem na třídenní cestě do pustiny je zcela jistě utrpení.
  Odtud cestou do Uyuni pomáháme dalšímu vozu, který píchl kolo. To je tady běžná věc. Na kamenných cestách se to stává raz dva. Věnovali jsme jim naší rezervu, protože už měli defekt dvakrát a svou už jednou vyměnili. Ani nám nepoděkovali a odfrčeli. Za dalších 10 km nám kámen rozbil reflektor a za 20 km dál, vidíme znovu stejný džíp, jak stojí na kraji cesty znovu. Tentokrát jim došel benzín. Není divu, jede jako blázen. Musím říct, že my máme na personál štěstí. Řidič je to dobrý, klidný a zodpovědný, jeho žena zase výborná kuchařka. Proto také, při loučení v Uyuni mu při podávání rukou strčím alespoň dvacku. Víc si dovolit nemůžeme. Loučíme se i s našimi navými kamarády. Přejeme si hodně štěstí, opisujeme adresy. V kanceláři agentury Licancabur necháváme pochvalné rekomando.
  Vyzvedli jsme si vyprané prádlo v lavanderíi naproti kolejím. Ukázalo se, že seňora před třemi dny nejenže šidila na váze, ale prádlo bylo sotva vymáchané a stále špinavé. Jenže u výdeje dnes byly mladé slečny, skoro děti, které vůbec o ničem nevěděly, málem jsem své prádlo ani nedostal. Takže pokud nemusíte, nechoďte do prádelny, kde mají veřejnou sprchu a toalety zároveň! Jsou to podvodníci!
  Ubytovali jsme se znovu v hotelu San Salvador za 25 BOB/os. Došli jsme si na večeři, prozměnu zase na grilované kuře a hranolky do místní jídelny za rohem u hlavní třídy. Na ulici jsme se dorazili kebabem a hamburgesou. Prošli večerní město a obchůdky, opět koupili pár drobností na památku a zamířili zpět do hotelu. Dnes máme na pokoji dokonce i televizi, a tak sledujeme kanál o Bolívii a zvířatech. Verča si ještě večer zabalila. Vysprchovali jsme se po třech dnech a pokusili se o spánek. Ovšem to se ukázalo jako největší problém. Na chodbách je příšerný hluk. Ubytovali se tady školáci. Dozor je ustavičně okřikuje, ale bez efektu. Dupání, bouchání dveřmi hlahol a řev nemá konce. Jsme unavení a je to na draka. Zítra navíc vstáváme už před pátou ranní.

30. říjen 2010 – sobota (UYUNI – TUPIZA)

  Ano, noc byla krušná. Nejen zlobivé a hlučné děti. Neustálé klepání na sousední dveře ostatních pokojů. Tajné přebíhání dětí, dupání, ale i dozor, který se hlasitě bavil na chodbách s chichotáním a bezohledností, téměř do 2:00 hod ráno! Balím si batoh a o půl šesté opouštíme prokletý hotel.
  Zastávka společnosti Quechisla je jen 10 m od vchodu. Když vidíme, kam mají přijít naše zavazadla, raději je balíme do igelitového pytle a ochranného obalu. Z jiných zdrojů víme, jak má cesta vypadat a nepřiléhající dvířka autobusového podpalubí moc důvěry nebudí. Vstupujeme na palubu a obsazujeme místa č. 1+2, hned za řidičem. Právě tady je nejvíce místa pro nohy. Autobus je herka rozklepaná, ale později se ukázalo, že mohlo být i hůř. Zatím se kupodivu jen s desetiminutovým zpožděním vydáváme na cestu. Je zima, jako v psinci. Halíme se do spacáku. Venku je ještě šero. Vzpomněl jsem si na několik starých cestopisů, popisujících cestu jako příšernou polňačku bez kousku asfaltu, drncavou, že člověk létá nahoru, dolů, zleva doprava. Ale dnes máme rok 2010, třeba se něco změnilo? Nezměnilo! Vypláznout jazyk, tak si jej ukousnu. Čeká nás 200 km po něčem, co se v mapě tváří jako hlavní tah, ovšem u nás by to byla cesta leda tak pro traktory.
  První úsek se snažím usnout a zaspat. Jsou to jen holé pláně, občas nějaká víska. Tam občas není jasné, co tam ti lidé dělají a čím se živí. Kolem deváté jsme už vystoupaly do 4.000 m. n. m. , abychom vzápětí sjeli do údolí řeky. Cesta prakticky kopíruje železnici, tu a tam se od ní vzdálí. Ve střediskové vesničce Atocha se s kolejemi setkáváme a zároveň tu máme hodinovou přestávku.
  Takže za prvé hledáme baňo. Ptám se na prašném parkovišti, které tady představuje nádraží a stojí tu už deset vozů. Bezzubá prodavačka sladkostí, chodící reklama na zdravou výživu, ukazuje směrem k řece a za roh. Jdeme tam. Výraz baňo publico dostává rázem nový rozměr. Za budovou už je potřeba dát pozor, kam šlapeme. Všude (tzn. na každém cm²) se válí odpadky a výkaly, smrad, že by jeden padl! Ale musíme to vydržet, protože prostě musím. Ostatní se hrnou přímo do koryta vyschlé řeky. I tam je navezeno a naplaveno tolik odpadu, až je jisté k čemu vlastně řeka slouží. Je to veřejná skládka, a když se dostaví období dešťů, hladina se zvedne a velká voda vezme tu spoušť s sebou. Tady ekologické zásady neklopýtají. Tady nikdo neví co to ekologie je, neexistuje! Mezitím vším se, mezi tunami odpadků a olejových skvrn, rochní čuníčci a oslíci, kteří žvýkají plastové tašky. Igelitové sáčky jim visí z konečníku. Raději pryč odsud!
  Atocha je hornické městečko. Na každém rohu vykupují minerály. Z odporné zastávky jdeme do středu dění. Koupili jsme si na trhu výborné salteňas, čerstvě vymačkaný pomerančový džus a podivnou kouli, vařenou v kukuřičném listu, uvnitř s quinoou a masem. Na náměstíčku před vlakovou zastávkou mají pomník se starou Cessnou. Pak už ale musíme zpět k autobusu obléhaného kopulujícími psy. Okolo je mnoho prosperujících opraven pneumatik. Není divu, při takových cestách jsou defekty na denním pořádku, práci mají zajištěnou.
  V 11:00 hod jsme opět na cestě. Znovu zkoušíme spát, ale když se dostáváme do hor, kde začínají kaňony, spát už nelze. V některých místech projíždíme po hřebenu a příkrá, hluboká údolí máme z obou stran pod sebou. Autobusová hřebenovka! Silnice je úzká, do každé zatáčky je potřeba troubit, abychom na sebe upozornili protijedoucí vozidla. Několikrát se nebezpečně míjíme a vyhýbáme jiným vozům. Tentokrát můžeme být klidní, jsme na vnitřní straně, přilehlé ke stráni. Zrcátka se musí sklopit, pokud nějaké jsou a zbývá jen pár centimetrů. Tohle je další silnice smrti, což dokazuje vrak náklaďáku dole ve svahu i několik křížů u kraje. Pak jsme klesali dolů a otevřela se nám nádherná podívaná na záplavu kaktusů, právě v květu. Roztodivná skaliska a šťavnatá zeleň. Hraje to tady barvami i tvary. Předzvěst toho, co nás dnes a zítra čeká.
  Do Tupizy (2.950 m. n. m.) přijíždíme po kraťoučkém úseku s asfaltem po 7,5 hod jízdy. Vyskakujeme ven a vyzvedáváme z podpalubí prachem cest totálně pokryté batohy. Ty, jenom díky chabému pokusu o ochranu, stěží vůbec poznáváme. Ubytování jsme si našli brzy. Jen o 100 m dále od nádraží je residencial za 20 BOB/os. Se společnou sprchou a WC. Dole mají restauraci, ale obědové menu už došlo. Musíme proto popojít o kus dál, abychom si objednali almuerzo a litr piva Quilmes. Po jídle půjdeme omrknout město, zjistit a porovnat nabídky možných výletů na zítřek.
  V Tupiza tours u hotelu Mitru, je paní, která mluví dobře anglicky a nabízí cenu 200 BOB/os, za sedmihodinový výlet v sedlech koní do kaňonů. Přikládá mapku a informace o směnárnách. Cena je ale pro nás rozhodující a necháváme si čas na rozmyšlenou. Poptáme se i jinde. S výměnou dolarů ještě počkáme do zítra. Přesto že bude neděle, směnárníci nás ujišťují, že bude otevřeno. Koupili jsme si nanuky a sedli si na lavičku v parku na náměstí. Vládne ospalá atmosféra a klid. Dnes jediný výlet, který podnikneme, bude výstup na vršek Corazón de Jesus, tyčící se nad městem. Vede na něj křížová cesta a je to snadný výstup. Nahoře je betonová plošina, jak jinak, se sochou Ježíše. Výhled na město s údajně 25.000 obyvateli je v odpoledním slunci přímo čarovný. Působí mile, vesnicky a přátelsky. Potom co jsme sestoupili zpět do ulic, jsme si koupili červené víno v uličce Florida, za náměstím. V pozdním odpoledni pak přicházíme k hotelu La Torre. Také nabízejí výlety. Jak do okolí, tak na pětidenní cestu po Salar de Uyuni. Tu my ale máme za sebou. Místo toho jsme využili nabídku za 180 BOB na zítra. Celodenní cabalgada v sedlech koní. Plácli jsme si i proto, že je možné platit rovnou v dolarech a ve výhodném kurzu.
  Teď zbývá jen zjistit dopravní spojení k hranici na pozítří. Došli jsme znovu na autobusové nádraží a hned si můžeme vybírat z několika dopravců, nabízejících spoje do Villazónu, hraničního města, odkud budeme pokračovat do Argentiny. Nešťastnou náhodou i osudnou chybou bylo narazit na Illimani transportes. Sídlí vlevo, vzadu, na konci haly. Tady nám nabídli jízdenku až do Salty za 230 BOB/os. Snažili se nás přesvědčit slovy i malováním trasy, jak výhodný je to nákup. Přesun se měl skládat z autobusu Tupiza-Villazón, pak pěšky přes hranici a imigrační, poté na nádraží v La Quiaca, argentinské strany hranic, nástupu do autobusu a přejezdu do Salty, kam máme namířeno. Zdá se nám to divné a ptáme se proto u jiného okénka. V kancelářích říkají, že vzhledem k nadcházejícím dušičkám, je lepší koupit lístky hned, abychom měli místo, protože se předpokládá zvýšený objem cestujících. My hlupáci jsme si plácli. O tom, jak to dopadne, až později. To dnes však ještě nevíme a tak s úlevou, že máme lístky v kapse, vracíme se do ubytovny.
  Proti nádraží je nemocnice, před ní stojí sanitka. Takže se fotím se svými bolivijskými kolegy před vrakem, který tady slouží jako ambulance. To člověk kouká, s čím tady jezdí zachraňovat životy a jaké vybavení s sebou (ne)mají. Hned vedle však stojí parádní Jeep. Fotíme si jej a hrdý majitel se chlubí, že se jedná o první model z řady Jeep, ročníku 1955.
  Ve sprše, jako naschvál neteče teplá voda, takže dnes opláchneme jen nohy. Je chladno večeříme sušenky a popíjíme báječné červené víno, pocházející ze zdejších vinic, ze slavné bolivijské vinařské oblasti Tarja.

31. říjen 2010 – neděle (TUPIZA – Kaňony v sedlech)

  Ráno vstáváme na osmou. Vyrážíme do města, někam posnídat. Je neděle a klasické restauranty mají zavřeno. Musíme na mercado, kde se v 1. patře betonové tržnice nachází boxy, jeden vedle druhého, s úplně identickou nabídkou snídaní. Zasedli jsme k prázdnému stolu a objednali kávu s mlékem. Ta se tady připravuje tak, že se z připravené konve nalije studený, ale silný kávový roztok, který se poté spaří vroucí vodou a mlékem do hrnku. Další nabídka se jmenuje api, což je jakási nafouknutá kapsa, smažená na oleji. Přirovnal bych to k našemu langoši. Místní to jedí slané i sladké. My zůstali i housky a volského oka. Nic jiného ostatně nenabízejí. V jižní Americe se všechno jen smaží. Jednu místní specialitu jsme si ale neodpustili. Ochutnali jsme teplý kukuřičný nápoj s ovocem, v husté, pudinkové konzistenci. Opravdová lahůdka.
  Chvilku pozorujeme nedělní trh. Mezi vším tím zbožím dominují květiny. Kam až oko dohlédne, záplava kytic. To je neklamná známka blížícího se svátku všech svatých. Oslavám dušiček se věnuje značná pozornost a kromě květin se prodává i množství sladkostí a cukrovinek ve tvaru lebky, rakve apod.
  Potom už míříme do agentury, blíží se smluvená desátá hodina. Vyzvedl si nás kluk, asi tak 15 let, ten bude naším dnešním průvodcem. Gregory je rozený „koňák“, pěšky nás vede na předměstí. Před chátrající hliněnou stájí už stojí osedlaní koně. Stáj se sice rozpadá, ale zvířata vypadají, že jsou v dobré kondici. Verčin kůň se jmenuje Gaucho, moje kobyla je Baya. „Hyjé“, směle vpřed!
  Krátký kus cesty, na okraj města si Gregory v sedle veze svou malou sestřičku. Jen co jí pomůže na zem, odbočujeme u kolejí vedoucích na jih, odbočujeme doprava na západ. Míříme mezi kaňony. Přibližně po 5 km přijíždíme k Ďáblově bráně, dvojici samostatně stojících skal tvořících uprostřed průrvu. Poté se naše cesta stáčí k jihu a po poměrně nebezpečném úseku, kdy je třeba sjet prudký svah a kde se Gaucho rozhodl jít po hřebeni, se šťastně dostáváme mezi úžasné kaňony se zahradou ohromných sloupových kaktusů, některé právě v květu, jiné fousaté bíle či oranžově. Dál klesáme po cestě a dostáváme se a přijíždíme do kaňonu Del Duende. Zde máme 15 minut přestávku na pití a odpočinek pro koně. Využili jsme možnosti popojít pěšky do úžasného, erozí vytvarovaného okolí, plného skalních, sloupových věží. Neméně pěknou krajinou si to střídavě jdeme a klušeme, jako na divokém západě. Vlastně ne jako, ale doslova. Vždyť ve zdejší oblasti, severozápadně u vesnice San Vicente, nedaleko Tupizy, skončil v listopadu roku 1908 legendární příběh banditů Butche Cassidyho a Sundance Kida.
  Kraj se začíná zelenat a my se kolem Quebrada Seca dostáváme k Toroyoj, skalního útvaru, jehož jedna věž připomíná hlavu Inky. Jsme u mostu přes řeku San Juan. Dole pod námi je překrásné, stinné místo, jako stvořené pro piknik. Také je dnes k tomu účelu hojně využíváno. U stolečků pod vzrostlými stromy obědvají místní výletníci a my také. Gregory nám servíruje salteñas, džus, ovoce a vodu. Odpočíváme asi hodinu. Dali jsme se do řeči s Bolivijci a pochválili jim jejich lidovou hudbu. Aby koním nepřišlo líto, že my jedli a oni ne, dostali každý kousek jablka a teď je u řeky napojíme.
  Další část vede korytem řeky a jejím bezprostředním okolí. Sledujeme koupající se domorodce. Vždyť i náš průvodce strávil čas oběda ve vodě. Koním se to brodění ve vodě také náramně líbí. Blízkost řeky a svěžího povětří využívají k dovádění. Co chvíli se dávají do cvalu. Veronika se neuvěřitelně baví, ale mě to s poskakující zrcadlovkou na krku už tolik špásu nenabízí. Tu mi upadne víčko objektivu, tu ztrácím čepici. Raději bych jel krokem a fotografoval krajinky. Ale to ne koně jakoby někdo vyměnil. Nedají se zvládnout a neposlouchají. Jsou úplně jako děti. Nakonec musím aparát sbalit do pouzdra, jinak bych se jistě poškodil.
  Krajina lemující řeku je více než malebná. Škoda jen, že nás Gregory ošidil o návštěvu Valle de los Machos, nacházející se v prvním úseku za Puerta del Diablo. Údolí chlapů je totiž zajímavým komplexem s věžovitými skalními útvary, nahoře rozšířenými do tvaru pokliček, připomínajícími penisy. Gregory se vymlouvá, že v rámci 7 hodinového výletu není tato zajížďka zahrnuta. Ale my víme, že paní v agentuře to slibovala. Myslím, že si kluk chtěl prodloužit polední koupání v řece a tak nám to prostě zapřel! Velká škoda, ale teď už to nedoženeme.
  Bolest zadku, nezvyklého na jízdu v sedle se zvyšuje. Navíc koně jsou svéhlaví a soupeří spolu. Stále se předhání a svévolně cválají a klušou. Dá práci je vždy uklidnit. Mezitím projíždíme okolo skály s názvem La Torre, která opravdu vpadá jako středověká strážní věž. U Entre Rios se naše cesta stáčí k severu, podél Rio Tupiza. Projíždíme tunelem pro železnici a kopírujeme koleje k Tupize. Poslední hodina jízdy je už pro mě vysloveně utrpením a nejraději bych z koně sesedl a stopoval. Nic naplat, musím vypít svůj šálek hořké kávy do dna. Verča by ale klidně pokračovala dál. Nekonečné poskakování na neposlušném koni, je u konce v 17:00 hod. Sesedám a jdu jako postižený houser. Kluk dostává pětku spropitného, ale nejeví velké nadšení. Ale to nás neměl připravit o „sprosté“ skály!
  V ubytovně se sprchujeme naproti, na druhé terase, kde jak nám paní domácí, po stížnosti na teplotu vody, ukázala funkční sprchu, která byla opravdu teplá. Nicméně probíjela, jako ta první. Nevím, jak to tady zapojují, ale všechny elektrické hlavice jsou uzemněny do trubek a tudíž, sáhnete-li na kohoutek, dostanete ránu. Namísto opravy, raději omotají kohoutek elektrikářskou náplastí. Čistí jdeme na večeři do pouliční jídelny na milanesu (řízek) a lomo (biftek). K tomu černé pivo s obrázkem Inky na etiketě. Verča nakupuje zásoby levného jídla na zítra a pozítří. V Argentině už bude o 200% dráž. Vracíme se na pokoj, kde nemůžu ani sedět, ani ležet. Mám horečku 38°C z té dnešní jízdy. Léčíme se vínem, Verča nám oběma sbalila batohy a já vysílením usínám.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA ČTVRTÝ TÝDEN:



 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014