MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

DRUHÝ TÝDEN

11. 10. 2010 - 17. 10. 2010

Hanga Roa, Santiago de Chile, Calama, San Pedro de Atacama, Arica, Putre, Parinacota (NP Lauca)
 

 

11. říjen 2010 – pondělí (VELIKONOČNÍ OSTROV – SANTIAGO DE CHILE)

  Vstáváme s rozedněním. Je brzy, trochu zmatku přináší nejistota, kolik hodin vlastně je? Včera se posunul čas, ale neseřídil jsem si hodinky. Po snídani balíme krosny. Stan je mokrý, protože v noci pršelo. Musíme jej usušit, ale to až na letišti. Teď je potřeba zaplatit kemp a vrátit Suzuki do půjčovny. Viktorovi, tchánovi majitele platíme za celý pobyt 24.000 CLP + 2.000 CLP za používání zásuvky k dobíjení přístrojů. Auto má být v Insularu v půl desáté, takže jej teď ještě využijeme k odvozu batohů na letiště Mataveri. Tady nechávám náklad i Verču a pospíchám k čerpací stanici dotankovat. Projeli jsme plných 5 l. Pak už jen odevzdat klíčky a vůz s plnou nádrží. Paní z legrace kontroluje pneumatiky, zda jsme opět nepíchli. Pěšky se vracím na letiště, kde zatím Verča usušila stan na parkovišti před halou. Je už 10:00 hod a my musíme odbavit zavazadla. I tady procházíme „agro“ inspekcí, která nás donutila otevřít pracně sbalené velké batohy, které máme navíc zamčené v bezpečnostních sítích. Šikana kvůli banánům, které musíme i s jablky sníst, pokud o ně nechceme přijít. Před samotným odletem okukujeme stánky s drahými suvenýry přímo na letišti. Ve slevě jsme koupili náušnice a jehly do vlasů. I v odletovém prostoru jsou obchůdky, taky jsem si neodpustil nášivku Rapa Nui.
  Při čekání na letadlo se mi honí hlavou myšlenky týkající se posledních tří dnů na Isla de Pascua. Jaký byl legendami opředený ostrov, nejodlehlejší místo zeměkoule? Stálo to za ty peníze? Ano, stálo! Jen mít tak jeden, dva dny navíc. Abychom viděli všechny největší zajímavosti. Bylo to jen na skok, i když, kdybychom se nezdrželi děravými pneumatikami, jistě bychom stihli zmíněné tajemné jeskyně. Mohli bychom zajít i do místního muzea a prohlédnout si kuriozitu v podobě ženské sochy moai (stovky a stovky moai na ostrově jsou mužského rodu). Mohli jsme si prohlédnout tabulku rongo-rongo s dosud nerozluštěným a mnoho otázek vyvolávajícím písmem. Tabulka i další artefakty, jako jsou plastiky vyrobené ze dřeva toromiro. Stromu, který byl na ostrově běžný a padl za oběť odlesnění. Ve volné přírodě se již nevyskytuje. Naštěstí semena posledního exempláře v šedesátých letech odvezl Thor Heyerdahl do botanické zahrady. Nyní probíhá projekt, který má znovu stromy vrátit na své původní místo. Ze stejného dřeva dávní umělci vyřezali i symbol a znak ostrova, re-miro, jakousi kánoj a lidkými hlavami, která je dnes i na místní vlajce. Ano, chtělo by to ještě pár dnů. Ideální by byl asi tak týden dohromady. Leč pozdě bycha honit ... Přesto se mi splnil klukovský sen a Velikonoční ostrov, vyvolávající otázky bez odpovědí, úctu i obdiv tak bude navždy v našich srdcích a vzpomínkách jedním z těch míst, u kterých naskakuje husí kůže a touha vrátit se! 
  Přistává letadlo z tahitského Papeete, cestující odcházejí a my je střídáme v 11:30 hod. Po poledni startujeme, a v letadle trávíme 4,5 hod obědem, hraním her na obrazovce v opěradle. Přiblížili jsme se ke kontinentu a dokonce spatřili ostrov Robinsona Crusoa, i když jen z několikakilometrové výšky. Jaké by to bylo, podívat se i tam. Snad někdy v budoucnosti. Dopravit se tam je však možné jen lodí. Přistáváme poté, co náš Boeing 767 udělal zatáčku nad Valparaisem a my se pak pokochali překrásným pohledem na zasněžené vrcholky hor.
  V Santiagu vystupujeme v 18:30 hod, protože na pevnině je zase pro změnu o dvě hodiny více. Vyzvedáme zavazadla z pásu a jdeme před halu na autobus Tur-Bus, který nás poveze do centra. Kontrola nás pouští bez problémů, neb jsme již prověřeni jejich kolegy z nejzápadnější chilské výspy. I tak Verča znovu propašovala semínka a ořechy v medu, které dostala od maminky na cestu. Za 35 min jsme ve městě, na terminálu Alameda a ptáme se na jízdenky do Calamy či rovnou San Pedra de Atacama. Nic! Pro dnešek je vše obsazeno. To snad ne? Původní lístky nám propadly bez náhrady a ještě tu budeme trčet? Oběhli jsme dva terminály, ale ani Pullman ani Tur-Bus ani Condor, či Flota Barrios, nemají ani místečko. První volná sedadla jsou až na zítřek v 14:00 hod! To už snad není normální, smůla se nám lepí na paty. Nemůžeme si dovolit další zdržení. Z terminálu San Borja jezdívá nejvíce spojů na sever. U každé z asi čtyřiceti pokladen zní stejná odpověď: „Mañana!“ Nakonec jsme se rozhodli koupit alespoň lístky do La Sereny, za 28.000 CLP/oba, která leží na naší trase a zítra uvidíme jak dál a zda seženeme přípoj. Jenže v momentě kdy jsme zaplatili, se odněkud ozvalo: „Calama, Antofagasta!“ Verča tam hned pospíchá. „Ano, máme místo do Calamy, ano dnes ve 23:00 hod.“ Za 25.000 CLP na hlavu máme lupení od maličké, soukromé společnosti Covalle. Nemají ani pokladnu s počítačem, jako všichni ostatní. Místa nám malují na papír. Nemáme na vybranou. Hned se vracíme stornovat jízdenky do La Sereny, kde navíc nefungoval terminál na kreditní kartu, a tak jsem se vydal téměř z celé hotovosti v chilských pesos. A máme tu další průšvih. Storno dělá 50% z ceny! Znovu malér, znovu jsme přišli o peníze. Prosíme o slitování, ale nedá se nic dělat. Už je to v počítačovém systému. Kdyby to nebylo hodinu před odjezdem, dostali bychom peníze všechny. Každý den něco, co nám podráží nohy!
  Na špatnou náladu je nejlepším lékem, dát si něco na zub! San Borja je zároveň nákupním gigantem a v přízemí je supermarket. K večeři budou párky a housky, čokoládový nápoj a sušenky. Snědli jsme to ještě na nástupišti, na lavičce. Brzy už ale nastupujeme do opravdového autobusu a naše trable snad končí. Zdá se, že tímhle snad opravdu odjedeme. I když to na první pohled vypadá, jako kdyby si parta kamarádů koupila autobus, a rozhodne se vozit lidi. V jedenáct odjíždíme zánovním vozem a brzy usínáme v pohodlných, i když trochu opotřebovaných, sedadlech.

12. říjen 2010 – úterý (CALAMA - SAN PEDRO DE ATACAMA)

  Probouzím se ve chvíli, kdy projíždíme a zastavujeme v Copiapó. Právě tady jsou již od srpna v místních dolech zasypaní horníci. 33 mužů bojuje o holý život, se světem komunikují přes kameru a malým vrtem je jim posílána voda a potrava. Záchranné akce pomocí bočních vrtů pokračují a brzy, snad už dnes začne vyzvedávání výtahovými kapslemi, do kterých se jeden po druhém musí nasoukat. Vrt je však tak úzký, že muži museli zhubnout, aby se do patrony vešli. Dnes je také pro Ameriku významný den. Tzv. Kolumbův den, den objevení Ameriky. Takže trochu symbolicky by mělo být zahájeno vyproštění.
  V poledne zastavujeme kdesi v poušti, na odpočívadle u Panamerické dálnice. V krámku kupujeme vodu a také dorazila dodávka, u které náš řidič kupuje obědy pro pasažéry. Výborné těstoviny se zeleninou a hovězím masem. Brzy jsme opět na cestě. Řidič autobusu v Chile nesmí překročit rychlost 100 km/h. Všechny vozy jsou vybaveny kontrolní světelnou tabulí, která je v prostoru pro cestující, aby ji všichni viděli. Pokud rychlost přesáhne stovku, spustí se zvukový alarm.
  Frčíme chvíli pouští, chvíli při pobřeží. 75 km před Antofagastou míjíme známou „Ruku atacamské pouště,“ monument chilského umělce Maria Irarrázabala, který měří 11m a je vytvožen ze železobetonu.
  V Calamě jsme v 18:30 hod, tedy po nějakých dvaceti hodinách jízdy. Už ve voze nám jeden muž nabízí pomoc, jak se dostat z Calamy do San Pedra. Ukazuje místo, odkud jezdí autobusy. Hned na rohu, kde jsme vystoupili, nás oslovili dva taxikáři. Jsme nedůvěřiví v obavě, že nás všichni chtějí ošidit a připravit o peníze. Opak je pravdou. Nenabízí ani odvoz. Potom, co se jich ptáme na levný autobus, volají kamsi mobilním telefonem. „Autobus vás naloží tady a bude tu v sedm,“ říkají. To máme ještě půl hodiny a tak nakupuji pití. Coca-Cola občas přijde vhod. Klábosíme se sympatickými řidiči taxíků. Tématem je chilská národní hrdost a české pivo. O pivu se všude na světě velmi dobře hovoří. V 19:05 hod opravdu přijíždí mikrobus. Pochybuji, že tady je oficiální zastávka a tak díky pánové, za vaší nezištnou pomoc!
  Za 2.500 CLP to máme ještě asi 100 km do vzdálené oázy v poušti, do San Pedra de Atacama. Cesta trvala hodinu a půl. Žel Verča v autobusu zjistila, že v Calamě, asi při nastupování, vytrousila sponu do vlasů, kterou koupila na ostrově. V 20:30 hod vystupujeme na ulici Licancabur, kde končí všechny spoje. Skrze ulici Artesanal procházíme mezi krámky se suvenýry na náměstíčko a míříme rovnou do vybraného hostelu La Florida. Ten je v průvodci uveden jako nejlevnější varianta. Místa mají a za 15.000 CLP máme nocleh. V pokoji odhazujeme krosny a přímo vedle vchodu, v sousední agentuře Corvatsch, kupujeme výlet ke gejzírům El Tatio. Za 24.000 CLP/oba, pojedeme zítra velmi brzy ráno. Vstát budeme muset už ve 3:30 hod, protože ve čtyři už odjíždíme. To jsme si na sebe upletli bič.
  Ještě vybíháme do městečka, nakupujeme vodu, kávu, bramborovou kaši, párky a mléko. To abychom si uvařili večeři v kuchyni, která je v hostelu k dispozici všem. I když bych si rád dal panáka, nesmíme dnes pít žádný alkohol. Ráno totiž vystoupáme z nadmořské výšky 2.500 m do 4.300 m, a to už je pro organismus zátěž. Internet má La Florida také a zdarma, ale vypínají jej v devět. Při jídle spolu s místními sledujeme v televizi průběh záchranných akcí v Copiapó. A první horník je nahoře. Slaví úplně všichni, celá země. Potlesk a radostný křik se nese nočními ulicemi. My si dáváme zaslouženou teplou sprchu, Verča je pokousaná od blech ještě „velikonočních“ a rychle do postele, ať nabereme síly.
 

13. říjen 2010 – středa (SAN PEDRO – El Tatio)

  Budík zvoní nekompromisně v půl čtvrté. Včera jsme usnuli až po půlnoci a moc toho nenaspali. Honem sbalit, WC a šup před hotel, na ulici, kde nás má nabrat mikrobus. Je tma a chladno. Čepice a svetr jsou nutností. Ve smluvenou hodinu je mikrobus zde. Naskakujeme a vydáváme se k 95 km vzdáleným gejzírům El Tatio.
  Zprvu je cesta rovná, později už drncá a místy i hází. Jeden kamarád trefně nazval místní cesty výstižným slovem „rolety.“ Se zvedající se nadmořskou výškou mi není dvakrát dobře, ba začíná být zle. Hůře se dýchá, brní mě tváře a mám návaly horka. Hlava zatím nebolí a zvracet ještě asi nebudu. Za dvě hodiny jsme u vstupu a kupujeme vstupenky za 5.000 CLP/os. Teplota vzduchu je -15°C a na hlavu si natahuji kuklu i kulicha. Přidáváme teplou bundu a Verča i vestu. K největšímu geotermálnímu poli na světě je to ještě kilometr jízdy autobusem.
  Ještě je tma. Z četných výdechů se valí pára a dým. Zvláštní pocit, když víme, že pod povrchem je vroucí voda a nahoře led. Rozednívá se a nastává ta pravá doba pro fotografování. Náš řidič nám mezitím připravil snídani. Kávu, čaj z koky, vajíčka, obložené housky i čokoládu. Pod nohama to bublá a sem tam i vyprskne. Ale ne výš, než půl metru. Dvoumetrové gejzíry se dnes nekonají. Po rozednění se jede k bazénu s termální vodou. Veronika se noří do 36°C teplé vody, já zůstávám zabalený na břehu. Čvachtají se tam ještě další otužilci. Mezitím se teplota vzduchu vyšplhala na nulu. Opodál se nachází gejzír zvaný Asesino (vrah), který má na svědomí již 5 lidí.
  Vracíme se domů a cestou zastavujeme vždy, když je venku něco zajímavého k vidění. Jako například vikuně, lamy nebo viskača. U menšího jezera pozorujeme asi tucet plameňáků. Děláme i hodinovou zastávku ve vesnici Machuca, s pěkným, typicky altiplánkým, hliněným kostelíkem, se střechou z trávy. Obyvatelé tady mají život opravdu drsný. Vítr nám neustále vrhá do tváří mraky zvířeného písku. Osada byla již téměř před vymřením, když se však zvedl turistický zájem, začali obyvatelé zůstávat a těžit z prodeje suvenýrů a občerstvení. Na cestě do San Pedra se ještě kocháme pohledem na sopku Licancabur, nebo ohromné pětimetrové stromové kaktusy.
  V jednu hodinu jsme zpátky a na odpoledne si nic neplánujeme. Máme toho pro dnešek dost. Těch přesunů a výškových skoků. Dnes se budeme aklimatizovat. A začneme obědem. V restauraci Sol si objednáme menu del día, kotletu s rýží a bramborem, cibulačku a zákusek za 3.500 CLP. Pak už jen couráme po San Pedru. Vyměnili jsme dolary v jedné z mnoha cambios. Do jedné z lavanderías jsme odnesli k vyprání špinavé prádlo. Vyperou nám 3 kg za 3.000 CLP, s tím že večer bude připravené. Zkoušíme zjistit nejvýhodnější spoj do města Arica na pozítří. Ale autobus u nejlevnější společnosti Transporte del Norte za 14.000 CLP však nelze koupit dva dny dopředu a tak s nanukem čekáme do 16:30 hod, až otevře kancelář Tur-Bus. Tady už máme štěstí a za 16.200 CLP/os, kupujeme přímý spoj na pozítří. Povinnosti jsou splněny a jdeme nakoupit suroviny. Budeme vařit rýži a zeleninu.
  Nesmíme opomenout místní muzeum Padre Le Peige. Dříve vyhlášené zejména díky vystaveným mumiím. Dnes už je ale ve vitrínách nenajdete. Musely zmizet po protestech domorodců, kteří nechtěli, aby jejich předky okukoval kdejaký turista. Takže nyní je to jen jaksi orientační a dokumentační museum, které se dá proběhnout za necelou hodinu. Vrátili jsme se, do našeho azylu v La Florida. Na slunném, příjemném dvorku popíjíme kávu a píšeme emaily domů. Dali jsme si sprchu, zahráli karty a dopsali deník.
  Po večeři jsme se teple oblékli a vydali se na procházku městečkem. Můžeme si ukroutit hlavy, jak odmítáme lákavé, avšak pro nás dost drahé, pozvánky do restaurací. Položky na jídelním lístku se pohybují od 200 do 400 CZK. Za točené pivo tady zaplatíte 60 korun a koktejl Pisco sour stojí jednou tolik. Ještě že máme plná břicha. Kuchyňka s lednicí a vším co potřeba, v našem ubytování je super věc! V půl desáté je opravdu naše prádlo čisté, suché a vyžehlené. Na zpáteční cestě jsme objevili obchod s alkoholem a koupili si lahvové, litrové pivo Dorado Extra Fuerte za 800 CLP + 300 CLP, jako záloha. V dalším krámku ještě pytel chips a sýr s houskami na snídani. Pak už jen v posteli prohlížíme fotky, pijeme to výborné pivo a usínáme s rozdrobenými brambůrky pod bradou.

14. říjen 2010 – čtvrtek (SAN PEDRO – Pucará de Quitor, Valle de la Luna)

  Vyspáváme. Dnes se v klidu nasnídáme. Je devět. Potom si vypůjčíme kola. Trochu si zašlapáme. Na celý den chtějí 5.000 CLP, za pěkné moderní horské kolo Trek. Fasujeme i příslušenství, pumpičku, náhradní duši, zámek a nářadí. Verča se mladému Chilanovi z půjčovny evidentně zalíbila a přirovnává jí k panence Barbie. Takovému srovnání se ale holka brání!
  Sedáme na bicykly a jedeme dobře značenou cestou ke staré incké pevnosti Pucará de Quitor. Jsou to nějaké 4 km. Několikrát brodíme říčku. Dole pod ruinami je potřeba slézt a vléci kola do schodů. Pokladna je totiž až nahoře a cedule upozorňuje na bezpečnost kol. Asi se už nějaká kola ztratila, tady dole u cesty. Za vstup platíme 2.000 CLP/os. Nejprve šplháme na ruiny. Je to takový labyrint s rozpadlými zdmi, místy jen se základy. Staré kamení pokrývá celý vrch. Shora je pěkný výhled na San Pedro a sopku Licancabur na jedné straně a do údolí na straně druhé. Zrovna tudy jede výprava na koních. Pevnost už od 12. stol. sloužila jako obranný objekt. V roce 1540 zde porazil bránící se domorodé kmeny španělský conquistador Francisco de Aquirre. Až sem do Chile sahal vliv starých Inků. Kdo však zná monumentální stavby v Peru a Bolívii, bude zklamán. Přesto že je to krásné místo, je to přece jen halda suti a kamení.
  Za mnohem širší vyhlídkou do krajiny je dobré vyšlapat na vedlejší mirador (vyhlídku). To také v rámci udržení dobré kondice činíme. V poledním horku to stojí trochu námahy. Na vrcholu i kousek pod ním jsou dvě vyhlídková místa. Jedno dokonce disponuje závětřím, stínem a velikým grilem s komínem. Místo jako stvořené na piknik, nebo alespoň svačinku. Poobědvali jsme tedy a po chvíli odpočinku jdeme zase dolů. Stavíme se na nižší vyhlídce a fotografujeme San Perdro a Licancábur z výšky. Dole znovu usedáme na kola a jedeme ještě dále do kaňonu, odkud jsou znovu skvělé pohledy na populární sopku. Kdosi tady vytvořil velikou bránu s indiánskými hlavami. Hezké místo, ve stínu ohromného, staletého stromu.
  Vracíme se do hostelu doplnit vodu a spolknout trochu rizota od včera. Potom už vyrážíme na druhou stranu, do Valle de la Luna, údolí vzdálenému asi 13 km. Jedeme ulicí Caracoles až za městečko. Tam se u křížku dáme doleva a uháníme po asfaltu. Po nějakých 5 km odbočujeme ke vstupní budově do údolí. Každý zaplatíme 5.000 CLP, protože údolí už patří do Reserva Nacional los Flamencos. Dostáváme mapku a informace a pokračujeme dalších 5 km vyprahlou krajinou a začínáme stoupat. Po 2 km jsme dorazili k budce, kde hlídá slečna, kontroluje vstupenky a půjčuje čelovky. My máme vlastní a tak jí využijeme jen jako hlídače našich kol. Vypravujeme se na malý pěší okruh do jeskyní. Proplétáme se bludištěm, ponořeným v temnotě. Stěny skal jsou tvořeny z velkého procenta solí. Ne nadarmo se jmenují Cordillera de Sal. Sůl v odpoledním horku slyšitelně pracuje a praská. Konečně zase denní světlo. Cesta vede dál kaňonem, ale my se brzy obracíme a vracíme k zamčeným kolům. Dál jedeme zase na kole po cestě.
  Vítr nám do obličeje vhání ostrý písek a stoupání je kruté. Ale my nejsme z másla a za pár desítek minut dorážíme k vrchu zvanému Amfiteatro. To už jsme uprostřed známého Údolí měsíce. Projeli jsme se až za zatáčku, ale k Tres Marias. Je to tam ještě asi 2-3 km. Na parkovišti zamykáme kola a míříme na dunu. Není tu ani noha, je ještě brzo. Minuli jsme se jen se dvěma auty a dvěma cyklisty dole na cestě. Vystoupali jsme po písku na začátek obří duny. V současnosti se už po jejím hřebeni nesmí chodit, a to je dobře. Během našeho kochání se, přijel dolů na parkoviště mikrobus a po něm další. Prošli jsme si vyhlídku a vrchol a už tu máme společnost. Brzy bude zapadat slunce a tak přijíždí mnoho agentur se svými ovečkami ze San Pedra. V 18:00 hod to balíme a opouštíme nádheru Měsíčního údolí, hrající mnoha barvami, zejména červenou.
  Zpátky nám to frčí o poznání rychleji. Proti nám se ale valí auta, minibusy a dokonce i ohromný autobus. I když úplný západ slunce teprve přijde, nemrzí nás to. Jsme rádi, že jsme tam byli sami. V San Pedru jsme už v půl osmé. Podvečerní městečko má také své kouzlo, se slábnoucím sluncem zalitých, uličkách. Cestou jsme nakoukli do značkového obchodu North Face, který je na můj vkus značně předražený. To se s Nepálem před dvěma lety nedá srovnávat!
  Vrátili jsme kola a teď už sedíme u večeře. Verča vylepšila rizoto o tuňáka. Klasicky vaříme kávu, déme si horkou sprchu a odměníme se pivem a brambůrky. Naše cestovatelská klasika na závěr dne. Do postele padáme unavení. Těch kilometrů na kole, v nadmořské výšce 2.500 m bylo přece jen dost.

15. říjen 2010 – pátek (SAN PEDRO DE ATACAMA – ARICA) 

  Vstali jsme v osm a posnídali vajíčka natvrdo. Musíme zabalit batohy a v 10:30 hod opustit hostel. Žel nemají tady úschovnu a tak jdeme do kanceláře Tur-busu. Tam nás posílají dozadu na dvorek, kde mají svoje malé parkoviště a nástupiště. Zároveň je tady stánek s občerstvením, kde je možné zavazadla nechat. Za 500 CLP až do večera.
  Dnes máme na programu nákup nějakých suvenýrů a tak chodíme a nahlížíme do krámků. V jednom ze starých hliněných domů jsme objevili obchůdek místní ženy. Není jako ostatní, turistický. Chudák žena, je po mozkové mrtvici a je poznat, že strádá. Proto jsme právě u ní koupili překrásný kamenný přívěsek. Zobrazuje masku atakameňských předků. Kámen se snad jmenuje „jade.“ Mám z něho radost. Pokud je to opravdu jadeit, mám tedy suvenýr, pro mě nesmírně cenný! Posvátný kámen starých civilizací. Z každé cesty si rád přivezu právě něco takového.
  Sedáme si na náměstí do stínu stromů a keřů. Nemáme naspěch a tak je čas dopisovat deník nebo pozorovat místní dění. V 14:00 hod dostáváme hlad a v místní kuřátkárně, si objednáváme grilované kuře s velikou porcí hranolek z čerstvých brambor. Cena je lidová, 1.900 CLP. I zde, stejně jako všude jinde je zapnutá televize a všichni tupě sledují jihoamerické mýdlové opery, dnes zvané telenovely. Verča ale záhy po jídle ucítila křeče v břiše a jen taktak, jsme doběhli na toaletu, kterou jsme jedinou našli na autobusovém parkovišti. Když máte střevní potíže na ulici, bez zázemí hotelu, je to asi jediné veřejné WC.
  Prošli jsme křížem krážem celé městečko, koupili náušnice i další přívěsky. Znovu poseděli na náměstí a zahráli si karty. Když nadešel čas, přemístili jsme se k autobusovému parkovišti. Vyzvedli si batohy a brzy nastoupili do vozu semi-cama. Znamená doslova polo postel, pohodlím a místem pro nohy, sklopná opěradla, polštář a deku. Navíc i televize s DVD filmy. Pasažéři jsou kontrolováni a asistent řidiče sbírá všechny doklady. Pasy, nebo občanské průkazy. Údajně kvůli nočním kontrolám na cestě, aby nás nemuseli budit. Vrátí nám je ráno, snad. Nikdy jsem se s takovým opatřením nesetkal a ani nikdo z turistů na palubě. Podívali jsme se na film a usnuli monotónním houpáním dálkového vozu.

16. říjen 2010 – sobota (ARICA – PUTRE)

  Probudil jsem se o páté. Pomocník nám vrátil pasy a rozdal snídani. Džus a sušenky. V půl šesté jsme na nádraží v Arice a jdeme sehnat odvoz do Putre. Z tohoto autobusového nádraží ale tímto směrem nic neodjíždí. V jedné z kanceláří nám poradili kam se vydat. Musíme na zastávku společnosti La Paloma, ale ta prý jezdí jednou denně a to v 7:00 hod.
  Vzali jsme si proto taxi před halou a řidič, starý pán, nás za 1.800 CLP odvezl na stanoviště ve městě. Jsme tedy někde v Arice, uprostřed tmy. Nikde nikdo. Vedle je nějaká uzavřená tržnice, či co. Nějaká postava se rýsuje v temnotě. Vzpomínáme na slova taxíkáře: „Kdyby někdo přišel a řekl monera, monera, žádné peníze mu nedávejte!“ Snad tu tedy hrozí jen „somráci“ a ne žádní lupiči. Naproti přes ulici je zavřená kancelář La Paloma. Do odjezdu máme ještě hodinu. Postupně přijíždí taxíky s dalšími cestujícími a v půl sedmé otevřela i kancelář. Brzy je tu i autobus, velký a moderní. V kanceláři jsem koupil lístky za 3.000 CLP/os. Můžeme nastoupit. Zastávka je vlastně jen chodník naproti kanceláři.
  Po sedmé jsme vyjeli a oba rychle usnuli. Takže krajinu mezi Aricou a Putre jsme prospali. Je to škoda. Prý je na co koukat. Zelený pás země se táhne mezi holými, hnědými kopci. Mohli jsme vidět i některé geoglyfy, postavy zvířat i člověka. Údolí řeky Lluta jsme prospali, stejně jako zbytek asi 160 km cesty. Mám na sebe vztek!
  Po třech hodinách jízdy jsme v Putre. V příjemném aymarském městečku před branou národního parku se 2 tisíci obyvateli, které ožívá v únoru v době karnevalu. Dnes ale, oproti tvrzení v tištěném průvodci, který toto malinké městečko popisuje jako rušné horské středisko, na nás působí jako mrtvá díra, bez obyvatel a života. Že by nebyla sezóna? Je to vesnice, kde sídlí vojenská posádka. Pár ubytovacích zařízení, škola. Na náměstí už na kostele není střecha z trávy, ale z vlnitého plechu. Jedna hlavní, dlážděná ulice s třemi minimarkety. Banka tady sice je, ale o víkendu je zavřená. Bankomat tady nenajdete a tak bez hotovosti bychom tu byli namydlení. Ani kartou v Putre nezaplatíte. To poznali i dva Francouzi, kteří s námi také vystoupili.
  Sedáme si na náměstí na lavičku a vzápětí přichází chlapík a nabízí ubytování v hostalu Pachamama, což je prý nejlepší a zároveň nejlevnější zařízení v Putre. Za podívání se neplatí a tak se jdeme přesvědčit. Nakonec jsme si plácli. Za 7.000 CLP/os máme pokoj a k tomu snídani a internet zdarma. Po celý den káva a čaj k dispozici ve společné kuchyni. Ve společných sprchách i na WC je čisto. Nakonec tady zůstanou i zmínění dva Frantíci, kteří nemohou stanovat za vesnicí. Nemají mnoho pesos a tak se domluvili na tom, že budou stanovat za minimální cenu na dvorku hostelu.
  Vzadu za jídelnou chová majitel lamy. Pobíhají tu dvě roztomilá mláďata. Jsou krásné a neuvěřitelně přítulné. Radost pohledět. Vypili jsme si kafe na prosluněném dvorku a ochutnali dárek na uvítanou, vynikající olivy vypěstované v údolí Azapa, nedaleko Ariky. Nejlepší olivy, jaké jsem v životě jedl! Dostali jsme ještě dobrý tip, kam se vydat na aklimatizační trek. Dnes půjdeme podle ručně malované mapky k prehistorickým skalním malbám Wilakawrani. Údajně je najdeme asi 2 hod chůze odtud. Pojďme!
  Na hlavní třídě si na cestu kupujeme empanadas. Smažené či pečené taštičky plněné buď sýrem, masem, zeleninou, bramborem, nebo jejich kombinací. V jedné ze dvou otevřených agentur se ptáme na možnost výletu do Národního parku Lauca. Ale cena je vysoká: 20.000 CLP/os/den. Jsme jen dva. Kdybychom sehnali více zájemců, byli by ochotni slevit. Zkusíme se tedy v tomto turisty vylidněném místě najít ještě dva výletníky a večer přijdeme znovu a možná bude cena 15.000 CLP.
  Jdeme podle mapky dolů, okolo kasáren a dál do údolí. Po nepříliš jistém směru se dostáváme do nádherných míst, kde se zemědělské plodiny pěstují na tradičních inckých terasách, kde se volně pasou ovce i krávy. Původní kamenitou cestu střídá pěšina a pak už jen stezka. Místy je i trochu nebezpečná, to proto, že vede svahem, kdy stačí na úzké pěšině šlápnou vedle a letíte. Nebo naopak vám na hlavě může přistát jeden z padajících kamenů. Po 2,5 hodinách se opravdu, po přebrodění potoka a téměř vzdané námaze, dostáváme na otevřenou plošinu uprostřed skal. Tu konečně objevujeme krásné barevné malby dávných honáků a lovců. Pod skalním převisem zkoumáme dnes již dost poškozené vyobrazení lam i lidí. Pod pinturas Wilakawrani (de wila = červená, qawra = lama), si odpočineme a posvačíme. Kocháme se asi hodinu nádherným pohledem do krajiny, kde není ani živáčka. Jen vesničan projel v dálce na koni. Na cestě zpátky jsme ještě potkali pastevce, jak se třemi psy bravurně žene stádo ovcí kamsi za čerstvou pastvou.
  V šest večer jsme zpátky v Putre. Potkali jsme už i několik turistů, ale nikde jsme neuspěli. Mají buďto svá auta, nebo se právě vrátili a odjíždí. Nezbývá, než zajít do Andino tour a zaplatit zálohu 1.500 CLP s tím, že zítra ráno přivedeme další účastníky, nebo doplatíme plnou cenu. Potom jdeme nakoupit suroviny na dnešní večeři. Šetříme a tak si uvaříme brambory „na loupačku“ a mléko.
  Po návratu do hostelu se dozvídáme, že se zde ubytoval jeden Rakušan, který přijel autem. Verča tak celkem snadno, německy domluvila společný výlet na celý zítřek. A zadarmo! Vezmeme i ty dva Francouze. Pospíchám do Andino tours, abych zrušil naší dohodu, ale už mají zavřeno. Nikdo nikde. Telefon také nikdo nezvedá. Do zítra budeme napjatí, zda naše peníze propadnou, nebo se nám podaří domluvit storno. Hned brzy ráno se tam vypravím znovu.
  Teď vaříme brambory a Thomase, jak se Rakušan jmenuje, zveme ke stolu. Stejně tak i dva zchudlé Francouze. Seznámili jsme se, napsali zprávy domů a chvíli ještě klábosili. Ve sprchách už teplou vodu vypnuli a tak dnes koupání rušíme a zalézáme do péřových spacáků. Začíná být pořádná zima. V noci to bude na i na čepici.

17. říjen 2010 – neděle (PUTRE - Národní park Lauca)

  Hned ráno v 7:00 hod mířím do agentury stornovat včera domluvený výlet. Seňor se tváří dost nešťastně, ale peníze prý vrátí za hodinu, až otevřou v obchodech a bude moci rozměnit. V osm hodin klidně snídáme. Na stole máme müsli, jogurt, šunku, sýr, džem, kávu a mate de coca. Po jídle jdu znovu do agentury, ale je opět zavřená. Snad se přede mnou neschovávají? Jdu tedy ještě nakoupit, ale pečivo nemají, vozí ho až po desáté. Do té doby čekat nebudeme.
  Mezitím se osazenstvo dnešní výpravy nasoukalo do Chevrolet – Corsa Plus. Mají tady v těch značkách vozů nějaké podivnosti. Jede se tankovat. Pumpu však v Putre nemají, namísto toho se benzín dá pořídit u agentury Cali na hlavní třídě. Avšak s 100% přirážkou. 10 litrů nás stojí 10.000 CLP, což je přibližně 40 korun za litr. A pak že nejdražší benzín je v Čechách. Pravda, ale jinde v Chile stojí litr dvacku.
  Na ulici jsem zahlédl našeho agenta z Andino tours. Hned za ním běžím. Ještě jednou se omlouvám za zmatky a navrhuji, že 5.000 CLP si může nechat jako bolestné a na nutné výdaje spojené se zbytečnou organizací. Souhlasí a podává mi ruku. To je fér. Nu a můžeme vyrazit na cestu.
  Vyjeli jsme z Putre. Kopec asi 5 km na hlavní silnici a po té k prvnímu zastavení v Las Cuevas. Tady vstupujeme do národního parku Lauca. Nic neplatíme, vstup je zdarma. Ani pracovníci Conafu tady nejsou. Jen 1,5 km dlouhý naučný okruh. Úzký chodníček s popiskami, kde je možnost pozorovat hlodavce a ptáky jak pijí čerstvou vodu z mokřiny, nebo viskače či lamy a vikuně. Guallatas (andské husy a kachny plovoucí po malém jezírku. Máme štěstí jak na zvířata, tak na počasí.
  Pokračujeme dál, až k miradoru (vyhlídce) s obrovskou Panovou flétnou. To už máme sopky téměř na dosah. Ukazují se nám v celé své kráse, oblečené jen do bílé, sněhové čepice. Veronika si při nadšeném přeskakování kamenné zídky odpočívadla roztrhla kalhoty. Později projíždíme policejním stanovištěm, ale nikdo si nás nevšímá. Za stanicí vypínáme motor, protože hned pod silnicí se nám otevírá překrásný, z četných kalendářů a pohlednic známý, pohled na vulkány Pomerape a Parinacota. V popředí se pasou lamy. Pohádka. To už se blížíme do vesnice Parinacota.
  Nemůžeme vynechat krásný kostelík ze 17. století. Nám na požádání otevírá starý pán, jeden z mála stálých obyvatelů této malebné vísky. Při posledním sčítání obyvatel v roce 2002, jich zde žilo jen 29. Leží v nadmořské výšce 4.400 m. Uvnitř kostelíka z hliněných cihel adobe a zdmi nabílenými vápnem, jsou stěny vyzdobeny zajímavými nástěnnými malbami. Vzadu jsme opravdu našli i tajemný, pověstí opředený dřevěný stolek. Ten je pro jistotu uvázaný provazem za nohu. Starý muž nám vypráví legendu. V dávných dobách byl prý stolek viděn mimo kostel. Sám však nikdy záhadný pochodující nábytek neviděl.
  Po krátké procházce po téměř opuštěné hliněné vesničce a okolních bofedales, což jsou mokřiny, kam zvířata chodí pít a pást se na travnaté šťavnaté drny. Tady jsme zahlédli ta nejpočetnější lamí stáda. Je něco po poledni a my si sedáme ke stolu na malé návsi. Patří k jednomu z několika malých obchůdků, kde se prodává občerstvení, nebo suvenýry. Mají tady pestrý výběr ponč, látek, figurek a oblečení. My si ale říkáme jen o čaj s chachacomy ​(
perezia carthamoides​). To je místní bylina. Roste tady všude a je neuvěřitelně vytrvalá, schopná odolávat i záporným teplotám. Stejně jako koka, pomáhá při potížích způsobených nadmořskou výškou. K hrnku chutného nápoje křupeme praženou kukuřici, placky a sušené lamí maso z místní produkce. V lamím mase je spousta proteinů a energie.
  Za půl hodiny už míříme dál, k laguně Cotacotani. A dále po několika hezkých výhledech a zastávkách dojíždíme k jezeru Chungará. Už z vyhlídky nad jezerem, přímo od silnice je to krásný pohled. Chceme vidět víc a sjíždíme až dolů k vodě. Motor vypínáme až u mola, pod chatou Conafu. Rozhodli jsme se obejít část jezera podél břehu až k zálivu, kde jsme zahlédli asi tucet plameňáků. Ve více než 4.500 m už nás bolí hlava. Každý krok nebo rychlejší pohyb mě zadýchává. V jezeře nyní není plný stav vody. Je jedním z nejvýše položených jezer na světě. Od jeho břehů se zvedá dvojice neaktivních vulkánů – vulkán Pomerape a ještě atraktivnější Parinacota (6.350 m n. m. ). Směrem na jih si lehce pokuřuje vulkán Guallatire. U jezera bylo vybudováno místo k táboření, ale zdá se, že chátrá a nikdo ze správců parku tady není. Na břehu míjíme kostry lam a ptáků. Chtěli bychom se přiblížit k plameňákům co nejblíže, ale na méně než 100 metrů to nejde, jsou daleko ve vodě, i když je mělká, nemáme chuť se brodit, jako ta nádherná a elegantní zvířata. Okolo se nám chechtají divoké andské husy a nám je skvěle. Kromě nás tady dole nikdo není. Velmi hezký zážitek, až na tu úpornou bolest hlavy! Vrátili jsme se k autu, popojeli nahoru k odpočívadlu a vyhlídce a dali si zaslouženou svačinu. Máme konzervu sardinek a doplňujeme tekutiny.
  Vracíme se stejnou cestou zpátky. Před Putre se ale dáváme doleva k Termas de Jurasi, s úmyslem smočit své tělesné schránky v místních termálních vodách. Nakonec ale při pohledu na čtyři ubohé bazénky a jeden větší, avšak vypuštěný od svého záměru upouštíme. Voda je ale opravdu horká, kolem 40°C, ale to prostředí je nevalné. Je už 17:00 hod a vstupné 2.000 CLP/os se nám platit nechce. Vracíme se do hostalu Pachamama.
  Bude šest hodin a já si jdu na chvíli lehnout a spát. Snad mi to pomůže od bolesti hlavy. Verča se vypravila nakoupit, aby připravila večeři pro všechny účastníky zájezdu. Po probuzení si dopřávám sprchu a je mi už o trochu lépe. Proto jdu pomáhat do kuchyně. Kuchtík jako já je dobrý právě na loupání česneku a cibule. K večeři budou těstoviny s chorizem (mleté maso), salámem a zeleninou. K tomu vývar. Koupila i dvě lahve peruánského piva Arequipeña, každá o objemu 1,1 litru. To vše stálo jen 7.000 CLP, což je děleno pěti strávníky slušná cena. A co zbylo, dostaly kočky.
  Po večeři ještě surfujeme po internetu, abychom byli v obraze, co se děje doma. Šálek čaje z koky a pak už honem do spacáku. Teplota rychle klesla, ochladilo se na 4°C. Musíme spát v termo prádle a já i v čepici. 

OBRÁZKY K DENÍKU ZA DRUHÝ TÝDEN:


 

 

 
Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014