MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

PÁTÝ TÝDEN

1. 11. 2010 - 6. 11. 2010

Villazon, La Quiaca, San Salvador de Jujuy, Salta, Buenos Aires, San Paulo, Doha, Barcelona, Frankfurt, Linz, Č. Budějovice

1. listopad 2010 – pondělí (TUPIZA – SALTA)

  Příšerné! Budíček v 3:00 hod! Nemohu se hnout, bolí zadek i hlava. Za půl hodiny jsme už ale na nádraží. Už z dálky na nás mává ten prodavač jízdenek z Illimani tours v oranžové kšiltovce, hubený a bezzubý. V 4:00 hod bychom měli odjet, ale kde nic, tu nic. Už je to divné, zpoždění roste. Vykutálený agent kamsi telefonuje. Vypadá to, že náš autobus nepřijede. Začíná se to komplikovat. Byli jsme odvedeni ke zcela jinému spoji, se kterým se domluvil, že nás také odveze do Villazonu. Náš slíbený vůz má prý poruchu. Podezřelá výměna a navíc je ten autobus neskutečný vrak. Místní velmi pomalá linka. Po celou dobu se strachujeme, ne že to nestihneme, ale zda vůbec dojedeme. Soudě podle zvuků, linoucích se z útrob převodovky, při každém řazení.
  Před sedmou jsme konečně ve Villazonu. Při vystupování a vybírání zavazadel se Verča stihla pohádat s jednou šílenou, bezohlednou nánou. Opravdu jsme se často setkali s bolivijskou neurvalostí, zvláště pak mají mezery v ohleduplnosti jednoho ke druhému. Nevyhýbají se, nepomohou si. Stupida! Končíme vzájemnou výměnu názorů a vydáváme se pěšky ke hranici.
  Z několika místních agentur na nás volají a nabízejí spoje do nejrůznějších směrů. Ukazujeme jim naše jízdenky a ptáme se, odkud jezdí vozy do Argentiny. Prohlížejí si naše krásné, barevné lístky, ale nikdo z nich neřekne, ano jste tady správně. Místo toho nás posílají sem a tam. Nakonec ukázali na staženou roletu. Je zamčeno. Tak to je divné. Možná to souvisí už s tím prvním problémem ráno?
  Ale pokyny z Tupizy zněly: „Jděte na hraniční přechod, vyřiďte si celní formality a pak se dejte na nádraží na argentinskou stranu v La Quiace. Jdeme tedy pěšky asi ¾ km. Dostali jsme výstupní bolivijské razítko. Na zdech a oknech celnice jsou vyvěšeny obrázky zločinců a hledaných osob. Mimo jiné i leták o pohřešovaném, mladém francouzském páru, ztratili se letos v září. No nevypadá příliš povzbudivě. Přes vozovku je argentinská celnice, ale tady už stojíme ve frontě, s dalšími turisty. Do plánovaného odjezdu zbývá hodina. Máme to, a ani nechtěli vidět obsah batohů, jak se to stává velmi často ostatním. Jsme v Argentině.
  2 km odtud je městské autobusové nádraží. Pospícháme hledat kancelář společnosti, jejíž znak je uvedený na našich jízdenkách. Je zle, nikde nechtějí naše lístky přijmout. Jeden tvrdí: „Koupili jste draho“, druhý ukazuje na třetí dveře a poslední říká: „Vaše bolivijské lístky u nás neplatí, vraťte se do Bolívie!“ Je jasné, že jsme tomu lumkovi naletěli! „Ať mu bolivijská zima roztrhá řitní otvor!“, spílám tomu neřádovi. Verča se rozplakala a mě nezbývá než koupit drahé jízdenky znovu. Nejvíc máme vztek, že neustále šetříme dolar k dolaru a potom znovu takový malér. Pokolikáté už letos? V tomhle máme smůlu, ale hlavně, že to není nic horšího. Tak na „stará“ cestovatelská kolena jsem se nechal ošulit. Kdo z vás pojedete někd v budoucnu do Tupizy, prosím dejte za nás hubeňourovi z Illimani na nádraží do zubů. Děkuji! Za 80 ARS máme bez problémů lístek do Salty, jen v Salvadoru de Jujuy budeme přestupovat. Snad jen společnost Balut jede za 95 ARS tzv. directo. Žádný předpokládaný nárůst „dušičkových“ cestujících se nekoná. Do Salty je dostatek volných míst a jezdí hned několik autobusů.
  V 9:00 hod jsme odjeli a nyní se už rozhlížíme po Altiplánu. Překonali jsme průsmyk Abra Pampa po silnici RN-9, ve 3.780 m n. m. Odtud už cesta pomalu klesá. Minuli jsme osadu Tres Cruces, kde je policejní stanice a letmo nás kontrolují. Je skoro jedenáct. Za vískou se po levé straně otevírá krásný výhled na podivné horské úbočí. Říkají tomu tady Espina del Diablo, ďáblova páteř. Tektonická činnost tu vytvořila soustavu vln, připomínajících obratle. To všechno je už ale dávno. Miliony let. Po nějakých 30 km přijíždíme do Humahuacy (2.950 m n. m.), hlavního města oblasti Quebrada de Humahuaca. Žel jsme z ní viděli jen autobusovou zastávku, ale budí dojem poklidné, přátelské vesnice. Celá oblast láká k fascinujícím výletům do okolních roklí s úžasnými geomorfologickými tvary s barevnými vrstvami. Něco je vidět i ze silnice, ale z okna to není ono. Uvidíme v Saltě, pokud bude možnost vyrazit sem na jednodenní výlet s agenturou, možná, že se vrátíme. Rozhodne čas a peníze.
  Zatím zastavujeme v Tilcara, která nabízí starou inckou pevnost (pucará). Přesněji řečeno, její ruiny, mezi kterými hustě roste kaktus cardón. Máme to po levé straně, jako vyhlídkovou jízdu. Jen fotografie přes špinavé okenní sklo nemá žádnou kvalitu. Za dalších 5 km míjíme vísku Maimará s fotografy velmi oblíbeným hřbitovem, na hoře provrtané hrobkami a zastavěné pomníky. Je několik století starý. Na náš vkus a zkušenost s latinskoamerickými oslavami svátku Všech svatých, je tu dost „mrtvo“ a výzdoba prachbídná. Kde jsou všechny ty barvy, které jsme viděli třeba v Guatemale? Snad se místní dnes večer a zítra polepší.
  Opět sledujeme hru barev, skal a přírody. Jsme na odbočce k Purmamarce. Leží jen 3 km odsud, ale bohužel, tam nezajíždíme. Tu nejkrásnější a nejbarevnější skálu, slavnou Cero de los Siete Colores si musíme prohlédnout jen na pohlednicích. Škála odstínů zde zahrnuje sedm barev, od béžové, růžové po oranžové a okrové. Na křižovatce nás odstavili policisté. Všichni musíme ven a všechna zavazadla k prohlídce. Staví nás do dvojstupu, žena a muži zvlášť. Namátkovou kontrolu odnášejí zejména místní. Někteří musí vybalit všechno na stůl. Nám prověřili jen pasy. Takové akce jsou prý v Argentině poměrně časté. Tahle policejní stanice má dokonce nájezd a možnost prohlížet podvozek vozidel. „Jistě to souvisí s pašováním drog přes hranice.“ To tvrdí i devatenáctiletá Němka, se kterou si teď Verča povídá. Žije a pracuje už celý rok v Bolívii. Teď jede navštívit svého peruánského přítel do Salty v Argentině. Jó, cesty života jsou klikaté.
  San Salvador de Jujuy leží v nadmořské výšce 1.250 m. Tady máme hodinu do přestupu na další spoj. Jeden autobus naší společnosti Flecha Bus ale odjíždí právě teď a má i volná místa. Běžím do kanceláře a zkouším vyměnit čas odjezdu. Povedlo se a Němka jede také. Honem, honem, je 14:30 hod a vyrážíme. Zdržení se tedy nekoná. Verča vede hovor o životě cizinky v jižní Americe, o nesvobodě v Bolívii i o rukodělných výrobcích. Ale co to? Asi půl hodiny jízdy před Saltou náš autobus zakuckal a definitivně zastavil. Zase porucha! To snad ne? Letos se nám smůla přilepila na pohorky. Naštěstí solidarita dalšího řidiče autobusu, ač z konkurenční společnosti, nás zachránila od hodin čekání na dálnici. Všichni cestující si mohou zdarma přestoupit. Místa je mál, tlačíme se v uličce, ale jedeme.
  Na nádraží v Saltě, pro jistotu hned, kupujeme jízdenku na cestu do Buenos Aires. Pojedeme pozítří. Společnost Balut nám prodala lístek za drahých 402 ARS/os, a to jsme dostali 50 ARS slevu. Platím kartou. Jedná se ale o vůz bus cama gold, nejluxusnější autobus. Cesta je 21 hodin dlouhá a tak si dopřejeme na posledním přesunu více pohodlí. Sedačky jako postel, jídlo i pití v ceně.
  Potom je na řadě ubytování. Na druhý pokus, asi kilometr od terminálu, směrem do centra a podél zelenajícího se parku San Martín, bydlíme v ulici Catamarca. Bereme Hostal Pachamama, kde mají pokoj za 70 ARS. Máme možnost vařit ve společné kuchyni, takže zhodnotíme naše zásoby jídla z Bolívie. Jdeme se podívat do města. Namátkou zjišťujeme ceny jednodenních organizovaných výletů. Rádi bychom ještě něco podnikli. Zajímá mě slavný „vlak do nebes a k slunci“, ale bohužel zítra nepojede. Takto jsme tedy ušetřili každý 120 USD! Nepojedeme nejvýše položenou železnicí na světě. Snad někdy jindy. Jenže ani další výlety po provincii nejsou levnou záležitostí a pod 300 ARS jsme na nic nenarazili. A tak žádné velkoleposti neuvidíme. Zítra tedy budeme improvizovat. Peníze ještě potřebovat budeme, a proto jsme v dobré směnárně Dinar na severozápadním rohu náměstí vyměnili ještě 100 USD za 396 ARS.
  Když už jsme v Argentině, ochutnáme vyhlášené víno. V nedalekém supermarketu kupujeme láhev červeného moku. Na rozdíl od sousední Brazílie jsou tady i levná vína opravdu dobrá. Už po setmění se sprchujeme horkou vodou, Verča se ohání v kuchyni, vaří bramborovou kaši a uzeninu. Vyznamenala se zeleninovým salátem. To nám chybělo. Už žádná kuřata a smažení. Ještě před spaním donutila Verča mládence z recepce, aby vyměnil nevyprané a ušmudlané ložní prádlo na našich postelích. Oproti Bolívii je tady horko a tak usínáme jen tak, pod prostěradlem. To jsou změny, žádné deky a spací pytle.

2. listopad 2010 – úterý (SALTA LA LINDA)

  Ne, že bychom zaspali, ale přesto snídáme až v deset hodin. V klidu na malém dvorečku, před našimi dveřmi. Horkou kávu a pečivo s tuňákem i pomazánkou. Tempo jsme snížili na minimum. Tak co dnes?
  Salta La Linda. Tak zní celý název města, odvozený z jazyka indiánského kmene Aymará – kde salta znamená nádherný. Jedná se o město, kde se dochovalo nejvíce památek z koloniální doby. Na hlavním náměstí jsou soustředěny důležité budovy, jako je katedrála nebo radnice, ve které se ukrývá muzeum historie celé severní oblasti Argentiny. Kostel sv. Františka má 53 m vysokou věž jednu z nejvyšších v celé Americe. Klášter San Bernardo, v současnosti využíván karmelitánkami, je nejstarší budovou ve městě, vyniká vstupní branou vytesanou ze „svatojánského chleba,“ dřeva rohovníku.
  Jdeme do vyhlášeného muzea na náměstí. Otevírá se v 11:00 hod. Cestou tam se loudáme uličkami a okukujeme suvenýry. Pro nás je ale už v Argentině draho. Kapsa je po měsíční cestě téměř prázdná a ceny v porovnání s Bolívií závratné. Ale zpět do MAAM. V Museo de Arqueología de Alta Montaña totiž mají senzaci. Tzv. Děti z vulkánu Llullaillaco. Tři mumie inckých dětí, nalezené na vrcholku 6.720 m vysoké hory. Výprava archeologů a horolezců je vyzvedla v roce 1999. Jedny z nejzachovalejších mumií na světě představuje veřejnosti. Chodby muzea od začátku výstavy v roce 2007 zaplavují stovky návštěvníků. Chtějí pohlédnout do tváře patnáctileté dívky, kterou před pěti sty lety obětovali Inkové v nitru And.
  Zmrazená těla přečkala staletí téměř neporušená. Dívka sedící s překříženýma nohama má na sobě světlehnědý oděv, kovové a kostěné ozdoby, vlasy spletené v malé copánky a tvář natřenou červeným barvivem. Přes ramena má přehozený šedý šál. Okolo úst jsou ještě znatelné zbytky lístků koky, kterou Inkové uctívali jako posvátnou rostlinu. Používali ji při kultovních obřadech, které byly součástí obětí bohu Slunce. Za vlády Inků byly obětovány každých 4-7 let děti náčelníků na vrcholech významných vulkánů. Jedna z teorií tvrdí, že původní obyvatelé věřili, že tak sopky-božstva odradí od toho, aby je trestaly svými erupcemi. Zmrzlé tělo dívky nyní nazývané „la doncella“ (španělsky panna) našli archeologové spolu se dvěma dalšími mumiemi - šestiletého děvčátka a sedmiletého chlapce. Tzv. „Dívku blesku,“ zasáhl po smrti blesk, přitažený kovovou sponou ve vlasech. Po prozkoumání došli odborníci k závěru, že „Děti z Llullaillaco“ byly před 500 lety rituálně obětovány bohům jako výraz díků za úrodu kukuřice. Inkové děti tehdy oblékli do nejlepších šatů, opili je kukuřičným alkoholem, uložili ke spánku v ledovém vzduchu na vrcholu sopky a nechali je zmrznout. Kombinace teplot kolem nuly, vysoké vlhkosti vzduchu na ledovci a nižší koncentrace kyslíku těla dětí dokonale konzervovala. Muzeum ostatky nyní udržuje ve speciální komoře, která simuluje prostředí, v němž byly nalezeny. Dokonce je možné pro představu vyvolat tlačítkem i efekt blesku. Ten však dnes nefunguje. Pohled do stovky let starých, vystrašených dětských obličejů je děsivý.
  Znesvěcení, vystavení ostatků incké dívky předcházely ostré protesty indiánských skupin, které požadovaly, aby mumie byly pohřbeny nebo aby alespoň nebyly vystavovány. Dnešní argentinští indiáni totiž považují vystavení ostatků jejich předků za urážku. „Považujeme to za hanobení našich blízkých,“ říkají. „Naši předkové nás učili, že naše posvátná místa jsou nedotknutelná a Llullaillaco pro nás zůstává posvátným místem. Oni by tuto svatyni nikdy neznesvětili a nevystavili by naše děti jako v cirkuse,“ dodávají.
  Vstupné 30 ARS se zdá vysoké, ale nakonec jsme nadšení. Strávili jsme uvnitř tři hodiny. K obědu máme připravené vlastní tuňákové sendviče. V parku San Martín je sníme na břehu jezírka s vodotryskem, za asistence drzých, stále hladových kachen.
  Odpolední plán zní: Cerro San Bernardo. Ke zdolání 1.458 m vysokého vrchu máme na výběr mezi lanovkou a cestou pěšky. Za prvé šetříme a dvakrát 25 ARS se nám ještě bude hodit a za druhé, výstup je čestný úkol. Nahoru vede 1070 schodů od sochy generála Güemese, místního hrdiny v boji proti Španělům. V horku, při okolní teplotě 36°C, jsme za necelých 30 minut na vrcholu. To je ten trénink z Altiplána. Na kopci je pěkný park, soustava umělých vodopádů a nechybějí ani předražené obchody se suvenýry nebo kavárna. Odpolední výhled je ale mizerný, protože město leží západním směrem a tak máme Saltu proti slunci. Za hodinu už tady není co dělat a vracíme se dolů.
  Míříme do supermarketu u náměstí Plaza 9 de Julio. Dostal jsem chuť na pivo Iguana, musíme koupit i argentinské víno pro Sissi, která nás po příletu vyzvedne na letišti v Linzi. Něco malého k večeři a hlavně uhasit žízeň. Limonádu z chladničky máme vypitou na jeden zátah. Po návratu do hostalu se už jen pohodlně osprchujeme, Verča vaří těstovinovou polévku, kterou kombinujeme se záhadnou bolivijskou plechovkou, ze které se vyklubalo rozmixované kukuřičné pyré. Přišli jsme na to, že jsme někde nechali těstoviny, které měly být druhým chodem. Nezbývá než se dorazit salátem, olivami a bramborovými lupínky. Na počítači v recepci si na internetu kontrolujeme stav naší elektronické letenky. Odletět domů bychom měli podle plánu. Mastíme karty a díváme se na komedii v televizi. Spát jdeme až hodně pozdě.

3. listopad 2010 – středa (SALTA - odjezd)

  Dnes v poledne odjíždíme do Buenos Aires. Vstali jsme na příjemnou osmou ranní, posnídali a v 10:00 hod opouštíme hostal Pachamama, jak ukládá check-out. Pochodujeme s plnou polní k terminálu, známou cestou přes park San Martín, s malou zastávkou u jezírka. To je příjemnější způsob jak zabít čas, než čekání v hale na nádraží.
  Přesně na čas, v 12:15 hod odjíždíme. Před sebou máme více než 1.500 km do hlavního města. Batohy jsme do vyleštěného Mercedesu společnosti Balut naložili sami, protože autobusový zřízenec, bez spropitného přesně 2 ARS, prostě nepracuje. My však opravdu šetříme a nedáme mu nic. Krosnu si do nákladního prostoru v podpalubí hodíme sami. Uvnitř, v horním patře, máme sedadla č. 2 a 3, tedy hned v čele, u panoramatického skla. V tomto typu vozu je více místa, širší sedačky a další pohodlí. Hned po rozjezdu nám servírují kolu, předkrm, sendviče a oběd. Rýže s masem chutná dobře. Nato navazuje káva, čaj nebo maté. Po celou cestu si můžeme přidávat nápoje podle libosti. Funguje to jako samoobsluha.
  Jedeme po silnici, dálnici, placatou krajinou. Na obrazovkách běží jeden film za druhým. Za okny zase vidíme, jak kombajny sklízí pšenici. Zastavujeme v Santiagu del Estero. Nejstarší město v zemi, bylo založeno roku 1553. Jeho nynější katedrála Basílica Menor, byla první katedrálou v Argentině. V klášteře sv. Františka se nachází muzeum sakrálního umění, kde je vystavena cela sv. Františka Solana. Klášter Santo Domingo zase opatruje kopii turínského plátna s otiskem Ježíšovy tváře. Město bylo kdysi zastávkou mezi pampami a bolívijskými doly, ale v současnosti se zde pěstuje bavlna.
  Setmělo se a ve 22:00 hod zastavujeme u motorestu, kdesi na cestě. V ceně jízdenky je totiž také večeře. Rýže s pořádným flákem argentinského masa i zmrzlina. U stolu sedíme s naším spolucestujícím, který se zprvu nesměle ptá, odkud pocházíme. Stejně jako mnozí další, které jsme potkávali, nás tipuje na Rusy nebo Poláky. Prý jim náš jazyk připadá podobný. Obličej se mu rozjasnil, když se dozvěděl, že jsme „República Checa.“ Blýská se před námi svými znalostmi zeměpisu a vědomostmi jako například, že naše hlavní město je Praga. Blíží se půlnoc. 

4. listopad 2010 – čtvrtek (BUENOS AIRES)

  Během noci prší. Projeli jsme po silnici RN 34 Santa Fe a Rosario. V 7:00 hod jsme 35 km od Buenos Aires. Ohromná dopravní zácpa se téměř vůbec nehýbe. Za další dvě hodiny míjíme havarovaný náklaďák a televizní štáb, natáčející havárii. Tak to byla příčina! Pak už to jede samo. Za okny autobusu vidíme demonstraci na předměstí, kde pálili pneumatiky a transparenty. Všude dýmu a zápachu spálené gumy.
  Je 10:00 hod a jsme na nádraží Retiro. Cesta trvala 22 hodin, ale jsme vyspalí a odpočatí. Jako z bavlnky. Na nádraží mají úschovnu zavazadel, ale za 15 ARS/ks to nebereme. Ani v plechových, automatických skříňkách, které jsou hojně rozmístěny na chodbách, neuspějeme. Žetony do jejich zámků prodávají v drogeriích naproti sice za 7 ARS stojí za pokus, ale do každé se vejde jen jedna krosna a my šetříme každé peso. V obchodě, kde jsme si před začátkem naší cesty vyhlídli nějakou hudbu, jsme si koupili tři hudební CD za 10 ARS, abychom si mohli doma poslechnout a připomenout místní melodie.
  Jdeme na roh parku San Martín a ulice Madera, kde je malé nádraží společnosti Manuel Tienda León. Tady jsme náš výlet začínali, když jsme sem přijeli letištním autobusem. Znovu si kupujeme lístek, tentokrát opačným směrem, na letiště. Dvakrát 45 ARS. I tady mají úschovnu zavazadel. Tady už mají skříňky velké a tak obě krosny zamykáme za 10 ARS dohromady.
  Jdeme podél doků směrem k centru. Máme čas, tak jej využijeme alespoň ke zběžné prohlídce. Je ale zataženo a pošmourno. Na nábřeží míjíme drahé, luxusní kavárny a restaurace pro jachtaře. Míjíme most Puente de la Mujer. Po 2 km jsme u Plaza de Mayo. Vzadu u pomníku Kryštofa Kolumba je zavřeno a probíhá zde rekonstrukce.
  Máme hlad a to ani na památky není nálada. Prošli jsme kolem Casa Rosada s jeho slavným balkónem, ze kterého Evita fascinovala davy ve 40. letech, na východní straně náměstí. Hledáme levnou jídelnu, ale jsou tu spíše kavárny. Narazili jsme na mini market a nakoupili housky, sýr a párky. "Sockujeme" poblíž na lavičce, děláme si piknik. Vedle bydlí pod plachtou bezdomovci, přímo v centru, na mramoru. Potom už se nám nechce nikam. Ani do slavné barevné uličky Caminito v La Boca. Stejně, když není slunce, nestály by ty obrázky za nic. Něco si musíme nechat na příště. Na Plaza de Mayo se také protestuje. Ale jen o pár metrů vedle se nějaký sportovec pokouší o světový rekord v běhu na pásu, do Guinessovy knihy rekordů. To je paradox. Na dohled je i slavný obelisk na Avenidě 9 de Julio, ale my jdeme zpět, pěší zónou Florida, kde je téměř nemožné se pohybovat, jaké davy lidí tudy proudí. Muzikanti, nadháněči, prodejci humorných gumových rajčat, tenisáků velikosti basketbalového míče a tak dál a dál. Přišli jsme tak na San Martín, vybíráme si zavazadla a jedeme na letiště. Za hodinu jsme na terminálu A, na letišti  Ministro Pistarini, kterému se neřekne jinak než jednoduše Ezeiza.
Naše letadlo odlétá až ve 23:15 hod. Do té doby máme několik hodin času. Nakukujeme do obchodů, dojídáme svačiny. Poslední argentinské pesos utrácíme za doutníky, které dostane Verčin táta. Je velkým znalcem tabáku a tak ze všech zemí, do kterých cestujeme, dostává originální dárek.

5. listopad 2010 – pátek (SAO PAULO - DOHA) 

  Náš let do Evropy probíhá jako před více než měsícem, avšak v opačném gardu. Před třetí hodinou ranní je tady mezipřistání v brazilském Sao Paulu, na letišti Guarulhos. Potom už dlouhý let přes oceán, který trvá nějakých 14 hodin. Díky průletu hned několika časových pásem, jsme při seřizování ručiček hodin trošku zmatení. Z mínusu do plusu. Jisté je, že při přistání našeho Boeingu 777 – 200LR v Kataru je už téměř půlnoc. Celou cestu jsme se cpali, popíjeli, sledovali filmy a samozřejmě hodně spali.

6. listopad 2010 – sobota (DOHA - BARCELONA - FRANKFURT - LINZ - Č. BUD.)

  Než se opět vydáme na cestu, máme asi hodinu času. Na letišti v Doha se nedá, stejně jako na mnohých jiných dělat nic jiného, než bloumat po duty free obchodech. Ty arabské jsou zajímavé i tím, že si tady můžete koupit třeba Maseratii, Lamborghini nebo Ferrari. Luxusní, rychlá a drahá auta tady stojí uprostřed obchodu. Jejich tachometry jsou vykládané drahými kameny, v interiéru nechybí kůže a drahé kovy.
  Určitě bychom si jeden vůz také koupili, ale pohled na hodiny nás vrací zpět do reality. Odlétáme před půl druhou ranní Airbusem A 319 a úsek 4.865 km do Barcelony zdoláváme za 7,5 hod. Na evropskou půdu vstupujeme v 6:45 hod, středoevropského času. 
  Tady se také moc neohřejeme. Vzápětí se elektronicky odbavíme u automatu a postupujeme odevzdat zavazadla Lufthanse. U pásu sedí sympatická dívka a když dostane do ruky naše pasy, ústa se jí otevírají do širokého úměvu. „Dobrý den, odkud letíte?“ Je to krajanka! Češi jsou všude, i ona již hodně let nežije v naší republice. Rozpovídali jsme se o naší cestě i o životě u nás. Stáli bychom tam ještě dlouho, ale za námi netrpělivě přešlapují další cestující. Hodná slečna nám ještě vyměnila místa v letadle za mnohem lepší sedadla. Přejeme si navzájem hodně štěstí.
  Verča se v bezcelní zóně cítí jako ryba ve vodě a testuje jeden parfém za druhým. Mě se ale z těch vůní už točí hlava. Přece jen jsme ale také nakoupili. Vždyť se blíží vánoce a dárky se budou hodit.
  V 9:50 hod naše trmácení pokračuje. Startujeme směr Frankfurt. Odtud znovu dalším letadlem v 13:05 hod do Linze, kde konečně přistáváme v 14:05 hod. Zavazadla jsou tady také a Sissi nás čeká v příletové hale. Verča přeladila na němčinu, já se tvářím nepřítomně a klepu se zimou. Sychravá Evropa je mi po čase stráveném v Jižní Americe taková nějaká cizí.
  Jako poděkování za odvoz na/z letiště od nás dostávají Bergerovi láhev dobrého argentinského vína. Chvilku jsme se u nich zdrželi a povyprávěli u dobré kávy, ale musíme ještě zdolat poslední úsek cesty domů. Náš černý Frantík, neboli, Peugeot 307, spolehlivě startuje a my si to už uháníme po silnici do České republiky.
  Za hranicí ve Vyšším Brodě už žhavíme „drát“ a telefonujeme rodičům a známým. Jsme doma na rodné hroudě! Na druhém konci aparátů jdou tušit silné rány. To našim rodičům spadl úlevou kámen ze srdce, tak jako každý rok po návratu z dalekého dobrodružství. „Doufám, že už budete sedět doma, na zadku! Kdy už konečně dostanete rozum?“ Ano maminko, máte pravdu tatínku. Děkujeme vám za vaši starost. Ale když svět je tak velký a nádherný. Tak tajemný a lákavý. Tahle touha, tahle horečka je nemoc. Je to závislost, která se nedá léčit. Čas od času je možné jí potlačit. Životní etapy, povinnosti či problémy mohou na čas pozastavit to nutkání podívat se co je za rohem, vystoupit na kopec, plazit se do jeskyně, vyskočit do sedla, vzít do ruky pádlo, nasednout na kolo, ochutnat to podivně vonící jídlo... Sbalit si svých pět švestek do batohu na záda. Nakonec stejně zvítězí duše malého kluka, který si tajně pod peřinou svítí baterkou a hltá stránku za stránkou své nové knížky o objevitelských plavbách i podivných a tajemných sochách. O bílých místech na mapách, kde už jsou jen lvi. I ta malá, drzá holčička si stejně znovu a ráda zaváže tkaničky svých toulavých botiček. A jednou, až přijde čas na střídání stráží, doufáme, že tu bude někoho, kdo tuhle krásnou nemoc po nás zdědí. 

--- KONEC ---

OBRÁZKY K DENÍKU ZA PÁTÝ TÝDEN: 

 

 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014