MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

PRVNÍ TÝDEN

3. 10. 2010 - 10. 10. 2010

České Budějovice, Linz, Frankfurt, Barcelona, Doha, Sao Paulo, Buenos Aires, Mendoza, Santiago de Chile, Hanga Roa

3. říjen 2010 – neděle (Č. BUDĚJOVICE – LINZ – FRANKFURT – BARCELONA)

  Rok se sešel s rokem, a my znovu, společně už po páté, vyrážíme za oceán. Jižní Amerika! Oblíbená destinace. Letos navíc, pokud vše dobře dopadne, s třešničkou na cestovatelském dortu v podobě pobytu na Velikonočním ostrově! Před půl rokem se mi podařilo rezervovat a poté koupit opravdu levné, akční letenky do Buenos Aires. Kararské aerolinky nabídly trochu krkolomný let z Barcelony jen za deset tisíc korun. Přikoupili jsme tedy ještě letenky z nám nejbližšího letiště v Linci do Barcelony. A právě dnes nadešel onen očekávaný den „D“! 
  Ve 14:00 hod vyrazíme peugeotem z Budějovic. U Bergerů, kam jezdí Verča týden co týden pracovat, si necháme auto celý měsíc zaparkované. Jsou to už naši dobří známí a Sissy je něco jako teta. To se nám teď náramně hodí. 
Celé dopoledne předtím ještě Verča gruntuje v bytě. Lítá s hadrem a koštětem, až jí skoro nezbývá čas na samotné poslední přípravy. Sbaleno máme od pátku, ale příruční batohy zavíráme až dnes. Inu, každý prožívá svou cestovní horečku jinak. Kupříkladu já mám letos „cestovku“ o něco slabší. 
  Ale vraťme se už do Lince. Auto je v bezpečí na Žabím vrchu a Sissy nás veze mercedesem, jako nějakou delegaci, na letiště Blue Danube. Je to takové malé a roztomilé, mezinárodní letiště. Klid a pohoda. Vše probíhá hladce, startujeme na čas v 18:20 hod a za necelé 2 hod jsme přeletěli do Frankfurtu. V malém Boeingu jsme si sklenkou sektu ťukli na zdar výpravy. Další úsek letu do Španělska je až v 21:05 hod. Mezitím bloumáme letištěm a nakukujeme do duty free obchodů. Náš let je o 30 min zpožděn a jsme přesměrováni k jiné bráně. Tam jsme zjistili, že za č. 20 je neoznačený koutek, volně přístupný, kde mají automat na kávu a čaj zdarma. K tomu několik stolečků. Zatímco ostatní naštvaní cestující stojí v dlouhé řadě, my si vychutnáváme horké kafe a čaj. Nakonec je start odložen o celou hodinu, pro závadu na hydraulice a únik tekutiny. Konečně pilot oznamuje, že problém je odstraněn a můžeme letět. Nepříjemně, tajemným šeptem, mluvící letuška rozdává housku se šunkou a pivo. Po jídle na 20 min usínáme, jsme unavení. V Barceloně přistáváme 20 min po půlnoci. Vyzvedli jsme si batohy z pásu a jdeme se uklidit na Terminál 1, kde v zadní části horního patra, uléháme u oken na karimatku. Je tu klid a také další poutníci, co neměli kde jinde hlavu složit.

4. říjen 2010 – pondělí (BARCELONA – DOHA)

  Noc na podlaze ve spacích pytlích proběhla hladce, nikdo nás nerušil a tak se cítíme i celkem svěže. Vstáváme až kolem osmé, kdy už před kukaněmi, kde jsme byli ukrytí, panuje čilý odbavovací ruch. 
  Snídani jsme odbyli z vlastních zdrojů a teď se potulujeme terminálem i před ním. Pozorujíc ochranku, jak se marně snaží vzbudit bezdomovkyni. Dvě hodiny před odletem balíme krosny do bezpečnostních sítí a posíláme je až do Buenos Aires. I palubní vstupenky máme na obě části letu. V prvním letu už ale nejsou místa vedle sebe. Procházíme do volné zóny. Verča zkoumá vůně parfémů a jejich ceny v duty free shopech. Brzy už sedíme v Airbusu A 319 a v 16:00 hod odlétáme. Čeká nás sedm a půl hodiny letu. To je víc, než jsme počítali. Časový posun v Kataru je totiž jen +1 hod, počítal jsem víc. Hned po startu začíná koncert v podobě jídla a pití, který se cestou opakuje ještě třikrát. Zprávy o arabské pohostinnosti tedy nelžou. Listuji si časopisem Qatar Airways a počítám kilometry. Do Doha je to téměř 5.000 km a také vidím, že další úsek do Argentiny trvá více než 18 hod! To je nejvíc, co jsme v jednom letadle kdy strávili. Z toho zděšení se mi podařilo rozlít červené víno. Letuška to ale vzala s humorem, jen já mám malou ostudu. Verča zdokonaluje svou angličtinu konverzací se dvěma mladíky z Kuvajtu, sedící vedle ní. Baví se o mnohoženství a manželství. Oba už mají děti a říkají, že jejich tátové mají dvě ženy, ale že žena stojí peníze, vědí i v Arábii. 
  Přistáli jsme v Doha. Z letištní plochy nás do tranzitní haly odvezl autobus. Musíme přes kontrolu pasů i detekční rám a RTG. Je to přísné. Kdo má hotel, odchází, my a většina ostatních jdeme čekat do prostoru k branám. Znovu jsme si ustlali na konci haly na karimatce a na podlaze. Je třeba využít možnosti natáhnout tělo a nohy. Mají tady i tzv. „quiet room“, ale je do posledního lehátka obsazeno.

5. říjen 2010 – úterý (DOHA – BUENOS AIRES)

  Nebyli jsme jediní, kdo spal, jak se dalo. Budík zazvonil v sedm. Rychlá očista na toaletách a jdeme ke vstupu č. 11 a posléze v 8:00 hod startujeme maraton do Sao Paula v Brazílii, který má trvat 14 hod. Máme urazit 12.000 km a přeletět Afriku a Atlantik. Naservírovali nám bohatou snídani. Vidíme Nil, později pouště, džungli i domorodé vesnice. Na rozdíl od letu přes Arabský poloostrov, kde nebylo k vidění nic, než holá pouštní rovina, je to příjemné pokoukání. I přes desetikilometrovou výšku je vše dobře rozeznatelné. 
  Potom se dlouho nic neděje a ani oběd jsme kupodivu nedostali. Pospáváme, nebo sledujeme filmy, či hrajeme hry na obrazovkách v opěradlech. Blížíme se k Jižní Americe. Na obrazovce sleduji, jak míjíme Salvador da Bahia, Rio de Janeiro. Brazílie vyvolává vzpomínky na loňskou cestu. Mezitím večeříme výborné kuře a za hodinu přistáváme v Sao Paulo. Téměř všichni opouští letadlo. My čekáme uvnitř. Tankujeme a dovnitř nabíhá úklidová četa. Trvá to něco přes hodinu. Přistupuje jen pár cestujících a už rolujeme na dráhu a znovu se vznášíme. Před sebou máme posledních 2.000 km do Buenos Aires. Stmívá se. Znovu dostáváme večeři. Za dvě hodiny sedáme na mezinárodním letišti Ezeiza v Buenos Aires. Je 20:30 hod místního času. Batohy také bezpečně dorazili a znovu putují přes RTG. Jsme v Argentině. Imigrační úředník stvrzuje razítkem a přijetím vyplněné karty náš vstup do země. Bienvenidos! 
  V kancelářích LAN a GOL zkoušíme, zda nenabízejí nějaké akční letenky do Chile. V LAN jsme se radovali předčasně. Skoro jsme potvrdili platbu kartou za 500. Jenže karta nedovolila převod a zjišťujeme, že cena není v pesos ale v dolarech. Díky za nápad snížit si platební limity! To by nás to vyšlo stejně draho jako cesta z Evropy! U GOL jsou levnější jen o 60 dolarů. Nezbývá než jet do centra a ubytovat se. V letištní směnárně měním 100 USD za 394 ARS. Argentinské peso odpovídá 4,6 CZK, takže pro jednoduchost násobíme pěti. Kupujeme lístky na autobus Manuel Tienda León do centra. Pokladna je v hale a cena je 45 ARS, tj. více než o 100% než stojí v průvodci RG z r. 2008! Stále je to však méně než taxi a odjezdy jsou co hodinu. Nastupujeme před halou a za 30 min jsme v centru na jejich vlastním nádraží u náměstí San Martín. 
  Batohy na hřbet a vzhůru do tmy, najít bydlení. Je větrno. Ne nadarmo nese hlavní město Argentiny název Dobré Větry. Za pomoci jedné dámy se orientujeme na Avenidu Santa Fe a vylidněným městem přicházíme po 2 km k vytipovanému, nejlevnějšímu Recoleta Youth Hostelu v této čtvrti. I tak nám cena 140 ARS, usmlouvaná ze 150 ARS za dvoulůžkový pokoj nejde moc pod nos. Ale co dělat? Je skoro půlnoc! Teče tu teplá voda, snídaně je v ceně a internet také. I když musíme k počítači recepčního, protože ten veřejný se ne a ne připojit. Nemilé zjištění je, že nám nefungují mobilní telefony. S novou smlouvou jsme asi přišli o roaming. Mailujeme domů s prosbou, zda by to nějak nezařídili. Pak už jen horká sprcha a zasloužená postel.

6. říjen 2010 – středa (BUENOS AIRES – SANTIAGO DE CHILE)

  Ve 4 hod se probouzím celý zpocený. Mám mokré tričko, asi zlé sny, nebo únava. Do osmé ještě dospáváme. Poté už jdeme snídat dolů do jídelny. Káva, džus, mléko a dulce de leche. Známe to už z loňska. Krémový „karamel“ z mléka. Housky a croasanty. To je fajn začátek dne. Sbalíme ještě věci. A vida Verčin mobil už funguje, na rozdíl od mého. Píšeme domů o nápravu. Tak a batohy na záda a odchod na autobusové nádraží Retiro, které leží asi 2 km odsud. Město se ještě nezelená, ptávě tady začíná jaro a počítám, že až se sem za měsíc budeme vracet, budou už stromy olistěné. 
  U pokladny společnosti Cata, kupujeme lístky na dnes odpoledne, přímo do Santiago de Chile. Stojí nás 300 ARS/os. V 17:00 hod pojedeme a cesta by měla trvat 19 hod. Platím kreditní kartou. Na nádraží je veškerý servis, občerstvení, obchody, úschovna, WC. Na dálku stále řešíme můj nefungující příjem na telefonu a nakonec se daří. Později jsme se dozvěděli, že problém s roamingem byl kvůli jedné opožděné platbě. Systém nás vyhodnotil jako rizikové klienty a zablokoval příjem! 
  Prohlídku Buenos Aires si hodláme nechat až na návrat, dnes bychom jen lítali sem a tam. Namísto toho si jdeme do blízkého restaurantu poručit parillu a místní pivečko Quilmes. Není to ale nic levného. Plato pro dva s různými druhy grilovaného masa a vnitřností stojí 65 ARS. Spolu s litrovou lahví piva je to nějakých 400 Kč. Plni očekávání skvělého a proslaveného argentinského pokrmu se pouštíme do jídla. Z chuti jsme však na rozpacích. Vlastně to nemá moc chuť, není to kořeněné, příšerně tučné a kape z toho sádlo. Kuřecí, klobása a kotleta jsou ještě k jídlu, ale jelítko, ledvinky a mícha zůstávají ležet na stole. Přejedení z nezdravého pokrmu jdeme zpět na nádraží, kde hledáme funkční zásuvku. Nacházíme v celé hale jen jednu funkční a u té se střídají lidé s mobily jako procesí. Když na nás vyšla řada, trvalo dvě hodiny, než jsme vybitý telefon nabili. Krátíme si čekání hraním karet a koukáním do výlohy. I voda je tady drahá. Za 0,5 litrovou láhev chtějí 30 a více korun. Takže si doplňujeme vodu u jediné nerozbité picí fontánky v hale. 
  V 16:45 hod přijíždí luxusní dvoupatrový autobus Cata a my nakládáme batohy dolů do zavazadlového prostoru a dostáváme doklad. Přesně v pět a na čas odjíždíme. Sedíme nahoře a sedadla jsou velice pohodlná. Nejlepší místa jsou vždy přímo u čelního skla v patře. Příště si o ně při rezervaci musíme říci. Projeli jsme kolem doků a minuli most Puente de la Mujer. Z hlavního města jsme se vymotali až po hodině jízdy. Stmívá se a už není co pozorovat. Rozdali nám večeři ve stylu „letadlo“. Mletý řízek s kaší, vaječný řez, housku i zákusek a kolu. To si necháme líbit. Palubní asistent a číšník v jedné osobě nám rozdává výstupní a vstupní formulář na zítřejší překročení hranice. K tomu celní prohlášení o vývozu potravin, masa, ovoce a zeleniny. U všech kolonek zaškrtáme „NO“, tak budeme vidět, jak projdou naše zásoby v krosnách. S plnými žaludky se nám klíží oči a přesto že na obrazovkách začíná běžet akční střílečka, kde kulomet nezmlkne celou hodinu a půl, usínáme v pohodlných, sklopných sedačkách, s podložkou pod nohy.

7. říjen 2010 – čtvrtek (SANTIAGO DE CHILE)

  Budím se o půl páté. Venku tma, v autobusu klid. Odskočím si na čisté WC a do svítání ještě usínám. Brzy však vychází slunce a my pozorujeme sytě červené barvy zvedajících se hor. Verču začíná bolet hlava, výškoměr ukazuje 1800 m. n. m. Vedle nás sedící děda se s námi dává do řeči. Mluví německy a je mu 72 let. Vypráví nám, jak se jeho děd v roce 1904 dostal do Argentiny. Verča si s ním povídá o jeho synovi, který žije v horách. Starý pán ho jede navštívit a jen tak mimochodem si veze kolečkové brusle s ohromnými koly. Ve svém věku se chystá přejet hory se skupinou nadšenců. Tomu říkám vitalita a aktivní stáří. Ukazuje nám Rio Mendozu a jezero se zásobou pitné vody. Loučí se a přeje šťastnou cestu. 
  Projeli jsme pár vesniček a v deset hodin jsme na hranicích s Chile, v průsmyku Krista Spasitele někde ve výšce 3185 m. Nyní je tady tunel, ale dříve se jezdilo serpentinami až do výšky 4000 m. Na argentinské straně náš autobus jen proběhnou dva hraničáři. Stihli jsme ještě zahlédnout Puente del Inca. Potom už zastavujeme na chilské celnici. Začínáme mít strach z objevení křížal a semínek v medu, ukrytých v krosnách. Chilané se přísně mračí a my se raději zbavujeme tuňáka, pečiva a sýra. U imigrační přepážky se seznamujeme s naší krajankou, cestující ve stejném autobusu. K našemu údivu nás oslovila česky. Tereza z Brna se vdala za Chilana a nyní studuje v Buenos Aires. Svěřujeme jí naše tajemství o pašovaném ovoci. Říká, že se nemusíme bát, ať jsme klidní, že nebude tak zle. Všechny zavazadla jdou do RTG, příruční zavazadla na stůl. Ministerstvo zemědělství tu ostře hlídá dovoz potravin. Cokoliv jako ovoce, zelenina, maso, med, sýr, mléko je zakázáno! Pokud v prohlášení zaškrtnete „NO“ a něco najdou, hrozí pokuta jako řemen, či dokonce nevpuštění do země! Když to přiznáte, prověří to, nebo zabaví. Polévky a jídla v sáčcích od výrobce jsou OK, ale my máme křížaly od maminky! A je to tady. Verčin batoh je odhalen a obsah musí vyklopit. Je zle, ještě že jsme potkali Terezu. S její výtečnou španělštinou se holky snaží vykroutit. Veliký problém je lhaní v prohlášení. Hrozí pokuta. Tereza naoko vysvětluje slečně od kontroly, že neumíme ani slovo španělsky ani anglicky. Lež je snad jediná záchrana. Nevěří jim, myslí, že když cestujeme spolu, měla nám to přeložit. Teprve až když řekne, že jsme se potkali až při kontrole, po deseti minutách horkých chvilek, jsou závadné potraviny zabaveny a provinění protentokrát prominuto. Pražená semínka a ořechy se přesto povedlo propašovat. Celá celní prohlídka zabrala více než hodinu. Vřelé díky za pomoc Terezo! Jsme v Chile a jedeme dál. Cesta klesá v prudkých zatáčkách. Na vrcholcích hor je sníh.
  V poledne jsme v Santiagu, poté co jsme projeli oblastí vinic, které tady moc malebně nepůsobí. Zastavujeme na nádraží Santiago, poblíž Alamedy. Hned ve vestibulu, ve směnárně měníme eura. Za 450 EUR máme rázem 292.000 CLP, to je balík! V kanceláři spol. Condor kupujeme jízdenky na neděli, nočním spojem do Calama za 22.500 CLP/os. Odjezd je ale z jiného nádraží jménem San Borja. Takže co budeme dělat teď? Máme do zítřejšího rána čas, kdy odlétáme ráno na Velikonoční ostrov. Alespoň si proběhneme centrum Santiaga. Hotel hledat nebudeme, ráno bychom to asi nestihli, protože první airport bus, spol. Tur Bus, která má terminál hned přes ulici jede až v 6:15 hod. Poslední jede v 21:15 hod. Kupujeme si jízdenku za 1.700 CLP/os a pojedeme už večer. Přespíme na letišti. 
  Teď si dáme batohy do úschovny v suterénu nádraží, která stojí 1.800 CLP/ks a v patře obědváme v bufetu. Po jídle se vydáváme najít zmíněný terminál San Borja, abychom za dva dny neměli problém. Poté, co nás dvakrát poslali na opačnou stranu, jej nakonec máme. Je obrovský a je k němu přidruženo nákupní centrum. Nachází se vedle Estación Central, hlavního vlakového nádraží. V místním supermarketu hledáme plynovou bombu k vařiči. Na Colemana a Var nemají. Ještě, že máme v záloze vařič na tuhý líh. Kupujeme vodu a vyrážíme na metro. Za 520 CLP jedeme pět stanic k vršku St. Lucia, kde je výhled na město. Dalo by se vyjet ještě na vyšší kopec San Cristobal lanovkou, ale na to není dost času a i tady nám to stačí. Město v údolí obemknuté horami, se spoustou moderních mrakodrapů. Cestou zpět to bereme po pěší zóně k Plaza de Armas. Jsou tu nějaké slavnosti, hodně tanečníků, umělců, kouzelníků či jasnovidců věštících z dlaně. Jinak příjemný park s Metropolitní katedrálou, muzeem, palmami a fontánou, ale není na dlouhé prohlížení a tak jdeme zpátky pěšky. Míjíme čističe bot, hráče dámy či stávkující lékárníky. Žebráky, prodejce čehokoliv, muzikanty atd. Avšak není to taková ta typická Latinská Amerika jako jinde. Je mnohem uhlazenější a evropská. V ulicích je mnoho mladých randících párů. Santiago je vcelku klidné, ale pro nás ne moc zajímavé. Škoda, že jsme neměli čas navštívit, prý moc dobré, muzeum předkolumbovské éry. Alespoň jsme zašli do obchůdku s produkty a výrobky Mapuchů, jednoho z původních kmenů v Chile. Koupil jsem si tričko za 4.000 CLP, žel na Verču neměli velikost. 
  Zpátky až k nádraží jdeme po svých, ale je to únavných několik kilometrů. Za odměnu si dopřejeme velikou zmrzlinu za 390 CLP. Váží asi půl kila, ale místní olizují jednou takové porce. Nakupujeme suroviny v supermarketu, na večeři a na zítra a další dny na ostrově. Housky zásadně na váhu, párky, ovoce, konzervy a vodu. V obchoďáku je veliká tlačenice a zdrželo nás to. Pospícháme na nádraží, vyzvednout batohy. Bude osm a my nasedáme do autobusu směrem na letiště. Tam jsme za 35 min. Je celé v rekonstrukci, alespoň uvnitř a tak působí neútulně. Do kanceláře LAN Chile se jdeme zeptat, zda je náš let a letenka na zítra potvrzena. Muž za pultem nás posílá k odbavovacím automatům, že prý je možné provést check-in už dnes večer. Do mašinky stačí vrazit pas a stisknout pár tlačítek a palubní vstupenka je naše. Dobrá věc, která usnadní a hlavně urychlí odbavení. Byli jsme však mezi posledními čtyřmi pasažéry a tak nemáme sedadla vedle sebe, nemohli jsme si vybrat. 
  Do zítra už zůstaneme v hale na lavičkách. Jíme párky, drobíme a děláme nechtěně svinčík. Steleme si na polstrovaných sedačkách, vedle bláznivé dámy se dvěma psy a několika dalších turistů, kteří to řeší podobně jako my. Vyčistit zuby a dobrou noc.

8. říjen 2010 – pátek (SANTIAGO DE CHILE – HANGA ROA)

  Vstáváme brzy, na letišti už panuje čilý ruch. Odlet je v 8:00 hod, takže po zabalení batohů do sítí je jdeme odbavit. Na druhý pokus nacházíme správný pult, před nímž už stojí dlouhá fronta. Bez problému putují krosny po pásu a v půl osmé jdeme k východu č. 25.
  Ale i když se blíží osmá, letadlo stále nikde. Na panelu se objevil nápis „DELAYED!“ Cože, zpoždění? Mezi lidmi zašumělo a začíná vřít. Tři stewardky sdělují, že letadlo není k dispozici a že další informace budou k mání až v poledne! To už jsme přece měli být na ostrově! Svět se hroutí, můj dětský sen scvrknutý do dvou dnů se ještě zmenšil. Ale Verča se chopila iniciativy a bleskově jedná. Španělsky umí asi 20 slov, přesto směsicí důrazné češtiny, angličtiny a španělštiny donutila personál u informací domluvit po telefonu přesunutí našeho letu nazpět o den později! Neuvěřitelné. Dáma to nechtěla udělat a posílala nás do kanceláře LAN, ale jak to máme asi udělat, jsme už v odbaveném a uzavřeném prostoru. Verča jí prostě nedala jinou šanci a stalo se. Návrat je posunutý. Kámen mi padá ze srdce a jdeme na snídani, kterou hradí LAN Chile jako omluvu, po předložení palubní vstupenky.
  V poledne to vře znovu. Letadlo poletí, říkají uniformy, ale přesuňte se k jinému východu. Poletíme v 14 hod. Potlesk. Po 13 hod začíná boarding. Po pěti cestujících je však zastaven! Rušíme let, říkají páni ze společnosti. To už lidé pískají a křičí, jako při nějaké demonstraci, cestující dokumentují celou situaci na kamery a telefony. Prý v letadle je málo míst. Nakonec máme čekat další dvě hodiny, jak se rozhodne. Snad každý vyplňuje formuláře s oficiální stížností. Mezitím máme možnost dát si oběd, opět na palubní pas. V reproduktoru zatím vyhlásili zprávu, že letadlo bude k dispozici v 20:00 hod, tedy o 12 hodin déle, než mělo být. Tolik sprostých slov v různých jazycích, jako dnes, jsem snad ještě neslyšel. Nezbývá než čekat. Rádi bychom znali pravou příčinu zpoždění, ale sotva se jí dozvíme. Ani omluvu či odškodnění myslím nedostaneme, vzhledem k aroganci s jakou s námi jednají. Nikdo z odpovědných lidí nevystoupil a nevyhlásil nic oficiálně, natož anglicky. Všech přes 200 lidí se chodí ptát jednotlivě. Válíme se po sedačkách na letišti jako bezdomovci. Nic se neděje, proti tomu jsme bezmocní. Tolik se člověk těší a ono tohle. Stále se bojím, že nepoletíme. Ale dočkali jsme se v půl osmé a konečně nastupujeme. I opilí Poláci, u kterých jsem se obával, že vyvolají rvačku, se tváří vítězoslavně. Něco si asi domluvili, protože byli někde v zákulisí s lidmi od společnosti. Konečně jsme v letadle.
  Ještě přes den jsme se snažili dovolat a napsat oné Tereze z hranic, zda by nám nepomohla domluvit změnu jízdenek na autobus Santiago – Calama. Máme to na neděli, ale vrátíme se v pondělí. Telefonní číslo, které nám dala, nefunguje. Snad ještě něco vymyslíme. 600 korun na hlavu není malá ztráta, vzhledem k našemu štíhlému rozpočtu. V letadle nemáme místa vedle sebe, ale vzadu je jedna volná dvojka. Lezeme tam. To je v rozporu s teorií o malém počtu míst a velkém počtu cestujících. Vidím ještě asi další 3 volná sedadla. Asi nám stále lhali. Pravá příčina téhle ostudy zůstane utajena. Dostáváme alespoň teplou večeři. Horší bude asi sehnat bydlení, když přistávat budeme až pozdě v noci. Ještě že máme v záloze stan. Na rozdíl od dvou mladých, sympatických Francouzů, kteří nemají ani hotovost a na kartu VISA, údajně nemají na ostrově bankomat. V průvodci stojí, že vybírat hotovost lze jen s MASTERCARD. Po jídle usínáme a tak 4 hod 20 min letu, uteče jako voda.
  Přistáváme na nejodlehlejším místě na světě. Na Velikonočním ostrově, Isla de Pascua, nebo Rapa Nui. Nacházíme se 3.600 km od pobřeží Jižní Ameriky. 

  Na ostrově je o dvě hodiny méně, než na chilské pevnině a tak je naštěstí vlastně jen 23:00 hod. Lovci turistů nezklamali a příletová hala je jich plná, i s jejich nabídkami na ubytování. Hotely za 50 a více dolarů rovnou vynecháváme. Dohodli jsme se s lidmi z kempu Tipanie Moana. S vlastním stanem zaplatíme jen 4.000 CLP/os. To je 8 USD a 160 CZK. Měli jsme i další nabídku, ale za 2x tolik. Verča dostala od nadháněčky mobil a volala si s nějakým rozespalým, anglicky mluvícím majitelem kempu. Oddechli jsme si. U formálního vstupu na ostrov odevzdáváme vyplněný formulář a bereme si batohy z pásu. Autem nás odvezou lidé z kempu. Je to sice jen 2 kilometry, ale ve tmě bychom to těžko našli. V mapě ještě zakreslený není. Na zahradě příjemného Rapanujce, Benjamina Tukiho, dostáváme instrukce, předvádí nám sprchy, společnou kuchyni a místa pro stan, který si hned stavíme. Na hlavách čelovky, přijímáme nabídku dát si velké krosny do prázdného erárního stanu. Takže je zřejmé, že lze přijet bez něj a jednoduše trochu připlatit za vypůjčení. Mimo nás tu bydlí ještě 4 lidé. Dostali jsme mapky a několik dobrých rad ohledně půjčení skútru. Prohlídka ostrova bez cestovky není problém. Kápli jsme na dobré lidi. Konečně horká sprcha. Spát jdeme v půl druhé, když v tom nám na stan skočil Ninja. Majitelův pes, který si musel počůrat nový stan.

9. říjen 2010 – sobota (VELIKONOČNÍ OSTROV, část I.)

  První probuzení na Velikonočním ostrově není zrovna nejrůžovější. V noci pršelo a i teď, v 8:00 hod je zataženo. Snídáme čínskou polévku, uvařenou v místní společné kuchyni. To je dobrá cesta, jak lze také snížit náklady. Přivezli jsme si malé zásoby z pevniny i z domova. Vždyť jen voda tady stojí skoro 80 CZK v supermarketu. Je také stejně drahá jako limonády a kola. Nechceme ztrácet drahocenný čas a rovnou míříme na hlavní ulici v městečku Hanga Roa. Tady nacházíme doporučenou půjčovnu dopravních prostředků Insular. Je to nějakých 15 min chůze, kolem místního kostela a tržnice s rukodělnými výrobky a suvenýry. Půjčujeme si na dva dny skútr za 30.000 CLP, který jsme usmlouvali z původních 40.000 CLP. Potřebovali jsme mezinárodní řidičák a buďto zálohu, nebo okopírování kreditní karty na zvláštním strojku, který funguje jako lis a obtiskne plastické údaje na stvrzenku. Dostali jsme červený stroj s automatickou převodovkou. Vyrážíme a je nám zima. V kempu se tedy zastavujeme pro oblečení, a když nám ještě začíná pršet, říkáme si: „Aha, tak tohle je Polynésie?“ Péřové spacáky, péřová vesta a bunda! Ale času není nazbyt, takže i přes nepřízeň počasí vyrážíme po asfaltce na asi 15 km vzdálenou pláž Anakena, doufajíce že se počasí umoudří.
  A opravdu, mraky se trhají a tu a tam se mezi nimi objevují nesmělé paprsky slunce. Všude kolem se pasou stáda krav a koní. Projeli jsme eukalyptovým lesem. Přece jen už je na ostrově znovu o trochu více stromů. To dobře. Dorazili jsme k pláži. Parkujeme a hájem kokosových palem přicházíme k úchvatné pláži s jemným bílým pískem a tady i našimi prvními spatřenými moai na Ahu Nau Nau. Přesto, že lije jako z konve, jsme nadšení. „Konečně tady!“ A to ještě není zdaleka vše, co nás čeká. Opodál stojí moai na Ahu Ature Huki, první, kterou vrátili na plošinu do vzpřímené polohy. Nebyl to nikdo jiný, než slavný Thor Heyerdahl. Škrábeme se na vršek a obědváme housky s paštikou. Dole pod nohama nám leží Playa Anakena. Sluníčko sílí a my pro změnu slézáme po prudkém svahu. V sandálech mám potíže a dvakrát padám po zadku do trnitých keřů. Procházíme se po pláži a slibujeme si, že zítra, až bude ještě lepší počasí a hlavně, zbude-li nám čas, přijedeme sem znovu a vykoupeme se v Pacifiku. V místě kde se začala psát zdejší slavná historie. Tady podle legendy přistál král Hotu Matua se svou družinou. Jak si tak představujeme dávný příběh, najednou se do nás opřelo slunce a ozářilo celé to tajemné divadlo. Nebe je teď jako šmolka! To budou obrázky. Fotíme jako Japonci.
  Když jsme se nabažili nádherných, sluncem zalitých obrazů, vracíme se k motorce. Limonádu tady nechanou nám nikdo nevzal ani nevypil. Vyrážíme dál. Jenže co to? Po pár metrech nejisté jízdy se ohlédnu a vidím prázdné zadní kolo! Jedeme po ráfku. Píchli jsme, co teď? Není tady ani signál. Zastavujeme ženu v autě. Souhlasí s tím, že nás vezme do Hanga Roa, ale až za hodinu, dvě. Provází nějakého archeologa, kterého právě přivezla. Ale čas je neúprosný, proto na parkovišti u toalet zkoušíme i jiné vozy. Ochotný pán nám zastavil a sveze nás. Náš skútr tady necháme zamčený.
  Asi za 25 min jsme zpět před půjčovnou. Ochotný řidič se zle vybarvil. Těžký vydřiduch! Za svezení si poroučí 7.000 CLP. Marně argumentujeme, že o penězích nebyla předem řeč. Prý je taxikář, ale malá cedulka za čelním sklem nebyla vůbec vidět. Pasažéra už měl a tak cestu měl již zaplacenou. Dělá mu potěšení nás oholit a vysmívá se nám do očí. Neudržel jsem se a vyslovil ošklivé: „Fuck You!“ To jej vyprovokovalo, že vyskočil z auta a vypadalo to až na rvačku. Ustoupil jsem jeho zavalitosti, která za volantem nebyla poznat, a omluvil se. Ale jen za nadávku! Později jsme zjistili, že to byla opravdu dvojnásobná cena, která se běžně účtuje za cestu tam i zpátky! Byli jsme v právu a dlouho to ve mně vře, jako v tlakovém hrnci!
  V kanceláři nám bez problémů půjčují jiný, tentokrát modrý stroj a my se vydáváme pro změnu na jižní okruh. Poprvé jsme odbočili jinam, ale potom už správnou cestu nacházíme a najíždíme na pobřežní silnici. Jedeme cestou plnou výmolů a děr. Míjíme několik ahu s poválenými moai. Bouřící Pacifik nám předvádí úchvatné divadlo. Ohromné mnohametrové vlny se tříští o ostrá pobřežní skaliska. V dálce už vidíme, zdvihající se terén kráteru Rano Raraku. První značená odbočka nás nedovedla k cíli a vracíme se na hlavní cestu a o pár set metrů dál už jedeme správně. Po rozbité cestě jsme za pár minut u vstupu na naleziště. Vstupenka za 30.000 CLP nám vyráží dech. 1.200 CZK je opravdu šílenost! Přestože platí i na naleziště v Orongu a po dobu 5 dnů, ale je to asi nejdražší vstupné, které jsem na cestách po světě zatím zažil. Jak se tak nešťastně rozhodujeme, co dál, mladá pokladní nám přistrčila jiný bloček, kde je cena 10.000 CLP. Honem to bereme, vypadá to, že tahle cena platí pro místní či studenty, ale úplně jasné nám to není. Kdo ví, raději platíme a jdeme, protože máme už jen hodinu. Zavírají v šest. Podíváme se dnes tedy jen na úpatí lomu, kde moai vznikali. Je jich tady na stovky, všelijak roztroušené po okolí a dokonce v různých fázích dokončení. Jedna obrovská leží ještě neodtesaná ze skalního masivu. Je tu i pravděpodobně první moai ze všech. Úplně vzadu. Moai Tukuturi je jediná ze všech, která klečí. Jiná má na břiše obraz lodi. Trojstěžník, plachetnice, se kterou připluli první námořníci. Rytina tedy musela vzniknout v dobách prvního kontaktu domorodců s cizinci.
  Člověku tady čas přímo letí. Hodina utekla jako voda a my se naprosto fascinovaní vracíme zpět. Ujišťujeme se, že zítra budeme moci přijít znovu a prozkoumat to, co jsme dnes nestihli. Především vnitřek kráteru. Slunce si s námi dnes hraje na schovávanou. Chceme se ještě zastavit dole u moře. Pouhý kilometr odsud se nachází atraktivní seskupení Ahu Tongariki, kterou jsme už zahlédli od zmíněné klečící sochy na Rano Raraku. 15 mlčenlivých a ohromných skulptur s oceánem v zádech. Každý záběr je tutovka. A že jich bude! Navíc tady skoro nikdo není a podvečerní slunce se přece jen rozhodlo odměnit nás svým jemným svitem. Maluje teď hladce a měkce stíny ve tvářích tajuplných soch. Okolo ahu se pasou koně a atmosféra je vskutku mystická.
  Když slunce definitivně sbalilo fidlátka a vzduch se ochladil, je čas k návratu. Zpět je to nějakých 16 km. Po cestě se už třeseme zimou. Před Hanga Roa nás zastavuje policie a kontroluje všechny doklady. Shledali vše v pořádku a brzy už přijíždíme do kempu. Vaříme těstoviny k večeři, dáváme si horkou sprchu. Až když jsem svlečený a mokrý, zjišťuji, že nám chybí ručník. Před pobaveným osazenstvem kempu pro něj běžím v trenkách přes dvorek. Dnes svůj pobyt končí francouzský pár a v jídelně je veselo. Do placu je dáno pivo, klábosíme spolu, i s majitelem a jeho kamarádem, rastamanem, který by mi pasoval spíše na Jamajku. Spát se jde až po půlnoci.

10. říjen 2010 – neděle (VELIKONOČNÍ OSTROV, část II.)

  V noci se změnil čas. Ručičky hodin poposkočily o hodinu dopředu, takže jsme spali o hodinu méně. Ale vstali jsme první! Včera jsme si po návratu z výletu nakoupili čaj a tak jej s chutí snídáme, společně s čínskou polévkou a párky ještě z pevniny.
  Startujeme skútr a ouha, zadní kolo je opět měkké. Navíc jsem objevil puklinu v pneumatice. Míříme tedy nejdříve k čerpací stanici dotankovat, dofoukat kolo a vrátit do půjčovny. To riziko, že zase někde píchneme, za to nestojí. Po včerejší epizodě se logicky bojíme dalších komplikací. Zastavili jsme se v kanceláři LAN Chile, abychom se ujistili, že náš přesunutý let na zítra opravdu platí. A jsme v půjčovně, ale další skútr už nemají. Dáma v půjčovně Insular nechce slyšet, že to není náš problém. Navrhujeme, že si pronajmeme čtyřkolku za stejnou cenu, ale ani to ne. Musíme tedy doplatit rozdíl v ceně, což dělá 10.000 CLP, jinak můžeme jít pěšky. Nakonec jsme našli kompromis, že při návratu nebude dotankováno a startujeme stroj o objemu 250 ccm, s pořádnými, tlustými koly.
  Znovu směřujeme k Rano Raraku, po jižní cestě. Je krásný a slunečný den. Pozorujeme honáky dobytka, předjíždíme mikrobusy s turisty, abychom tam byli dřív a co možná nejdéle o samotě. Povedlo se, jsme dnešní druzí návštěvníci. Vstupenky ze včera opravdu platí, na pokladně je stejná slečna, smějící se na nás svým širokým polynéským úsměvem. Od brány jdeme doleva, do kráteru. Pohled je impozantní. Nádherné okrouhlé jezero vyplňuje dno. Po straně ze 160 m valu sestupují dolů četní moai, majestátně hledíc do prostoru i na rákosem zarostlé břehy vodní plochy. Nikoho jiného zde není, než nás, pár pasoucích se koní a kamenní obři. Azurové nebe a klid, který rozráží jen občasný zpěv ptáků a vítr nesoucí tajemné poselství země ticha. To je to pravé, posvátná úcta a respekt k přírodě a světu minulému, současnému i budoucímu. Myšlenky, které se mi honí hlavou na všech takových úžasných místech.
  Stoupáme vzhůru do vršku, abychom se posledním pohledem rozloučili s tímto místem, a vracíme se ke stroji. Upalujeme kolem Ahu Tongariki po dosti rozbité asfaltce směrem k pláži Anakena. Cestou se totiž nachází několik zajímavých míst, zejména Ahu Te Pito Kura.
Po pravé straně míjíme poloostrov Poike a zastavujeme u Papa Vaka, místa s petroglyfickými obrazci. Jen co vypnu motor, slyším syčení, že by snad výfuk? Ne, to ne! Píchli jsme! Znovu, už potřetí! Nééé! V drapáku je otvor velikosti malíčku. Snažíme se jí, jako děti ucpat prstem. Ale co teď? Rychle, myslet. Opět jsme bez signálu, asi 25 km od Hanga Roa. Tu projíždí muž v malém náklaďáčku. Mávám na něj a on zastavuje. Snažím se mu vysvětlit náš problém a žádám jej, aby v Hanga Roa, kam má namířeno vyřídil v půjčovně, že jsme opět nepojízdní a aby pro nás někoho poslali. Kdy tam však dojede, není jisté. Cestou prý jede pro ryby. To je nadělení. Jediné, co mě napadá je, že máme pytlík žvýkaček. A tak si každý cpeme hrst do pusy a kousáme. Verča ucpává díru a jistí to špuntem z větvičky. Zoufalý pokus o opravu defektu. Zdá se, že se podařilo úniku vzduchu zamezit. Záhy dorazila skupina turistů a nabízí odvoz mikrobusem. Děkujeme, ale pokusíme se nouzově dojet a tím i vrátit vozítko. Prohlédli jsme si dokonce i záhadné rytiny na kamenech. Poznali jsme tvary ryb, lodí apod.
  Pomalu a opatrně pokračujeme k Ahu Te Pito Kura, ohromné, nejvyšší kdy vztyčené, avšak dnes už povalené soše. Leží obličejem k zemi dole na pobřeží. Musíme se spokojit jen s pohledem od cesty. Těch 400 m dolů nepůjdeme a tak se připravujeme ještě o jednu zajímavost, kterou je balvan zvaný Pupek světa. Nedaleko od sochy se nachází hladce zaoblený, magnetický kámen Te Pito o Te Henua, což je také jedno ze jmen celého ostrova, a podle legendy jej na ostrov přivezl první král Hotu Matu'a a jeho lidé, kteří věřili, že se zde nalézá střed světa.
  Musíme dál, nálada klesá. Potřebujeme dojet, ale krokem, abychom nevyrazili ucpávku. Čas letí a nabíráme ztrátu. Na křižovatce k plážím Anakena a Ovahe si jen posteskneme, že koupání v Pacifiku nám není přáno a jedeme dál, dokud kolo drží. Po silnici, která už je rovná, bez děr, dorážíme kupodivu až k okraji Hanga Roa. Proti nám rozeznáváme paní z půjčovny a jejího manžela, jedoucí na našem včerejším skútru. Zastavujeme je, ještě nic neví. Ukazujeme jim náš další problém. Kroutí nad tou smůlou hlavou a muž chválí Verču za opravu žvýkačkou. Paní nás posílá do kanceláře a slibuje, že zavolá dceři, která převzala službu v půjčovně, aby nám půjčila džíp. Tak se také stalo. Usměvavá žena nám ochotně a soucitně podává klíčky od Suzuki Samurai 4x4 a přeje šťastnou cestu. Je to ta dáma, která nám včera pomáhala volat na pevninu, do autobusové společnosti. Potřebovali jsme totiž odložit odjezd ze Santiaga do Calamy. Jízdenky máme koupené, ale v sobotu na druhém konci drátu nikdo kompetentní nebyl. Nakonec se dozvídáme, že změny se musí činit osobně. Snažila se statečně, dokonce několikrát a také s kamarádkou hledali na internetu další telefonní čísla, ale vše marně. Smiřujeme se s propadnutím 50.000 CLP. Dali jsme jí 2.000 CLP na telefon.
  Ale zpět k dnešku. Auto je prý nové, takže snad už žádné problémy. Snad je to i poslední výměna vozidla.Vyrážíme k obřadní vesnici Orongo. Cesta stoupá nad Hanga Roa a my si vychutnáváme pěkné výhledy. Zastavujeme na miradoru Rano Kau, kde se nám tají dech z té nádhery, krásy dokonalé kružnice kráteru pod námi. Kolem nás se po zemi povaluje množství lesklých, černých kamenů – obsidiánu. Na první pohled to vypadá, jako kdyby tady někdo rozbil skleněné láhve. Několik si jich posbíráme na památku. U vstupu do areálu Oronga, se prokazujeme včerejšími vstupenkami a zapisujeme se do návštěvní knihy. Areál je krásný, upravený a obřadní domy zrekonstruované. Brzy tu bude stát i nové návštěvnické centrum, namísto plechové budky pro hlídače. Procházíme se vysoko nad mořem a bičuje nás opravdu silný vítr. Tam dole pod námi v nádherně modrém oceánu už také vidíme i ostrovy Motu Nui, Motu Iti a Motu Kau Kau. Ano ony ostrovy, kam se vypravovali náčelníci, či jejich zástupci pro první ptačí vejce. Podle dravých vln a příkrých skalisek to byl opravdu nadlidský výkon. I proto, že ve vodách oceánu se prý hojně vyskytují i žraloci. Motu Nui je vrcholem podmořské sopky která měří ode dna asi 2.000 m! Všechny tři ostrůvky jsou osídleny mořským ptactvem a Motu Nui proto hrál hlavní úlohu v tzv. Kultu Ptačího muže. Ono první vejce v sezóně, které patří rybáku černohřbetému, muselo být v soutěži několika mužů doneseno neporušené do Oronga a určilo tady, kdo bude dalším náčelníkem. Na ostrůvcích jsou i dvě jeskyně. Jedna z nich sloužila jako úkryt při čekání na vejce a v druhé se nacházela malá socha moai, která je dnes v muzeu v Oxfordu. Záhadou, jitřící fantazii a popírající všechnu logiku je to, že na příkrých útesech se také nacházela platforma s mnohatunovými moai. Ti dnes leží sraženi hluboko pod hladinou. Jakým způsobem se tam dostali? Pane Heyerdahle, pane Pavle, slovutní vědci? Vaše teorie a praktické pokusy v ideálních podmínkách taky shoří jako suché listí toromiro. Legendy domorodců hovoří o síle zvané mana. Tedy nikoliv fyzické, ale nám neznámé a tajemné ... 
  Pokračujeme a na skalním výběžku o kus dál zkoumáme překrásné petroglyfy ptačích mužů a rozeznáváme i obličej boha Make Make. Tady ožívají legendy z dob mezi érou stavitelů moai a érou křesťanskou. Po vrchním ochozu kráteru se vracíme k autu a jedeme zpět do vnitrozemí.
  Cestou potkáváme stařenku o holi, která šlape po prašné cestě. Zastavíme a nabízíme jí svezení, ale ona s díky odmítá. Má prý ráda pěší chůzi. Dáváme se spolu do řeči, protože se z pohádkové postavy vyklubala Rakušanka, a tak s ní Verča klábosí německy o stošest. Sympatická, vitální dáma má v plánu prochodit ostrov po svých a všechno zakusit na vlastní kůži. Odhaduji jí něco přes 70 let. Cestuje úplně sama. Popřáli jsme jí pevné zdraví, ukázali naší knihu o ostrově ze šedesátých let od francouzkého autora Francise Maziéra. Neznala jí a jako fanoušek historie jí velice ocenila.
  Další zastávkou na trase je Puna Pau, lom, odkud pochází pukao, čili onen zvláštní a typický klobouk, který měli, nebo mají některé sochy na hlavách. Dnes už víme, že se nejedná o klobouky, ale o účes, vlasový uzel, typický pro domorodé obyvatele ostrova. Sopečná struska má tmavou rudohnědou barvu a je o něco lehčí než tuf a basalt, neboli čedič. Pukaa se umysťovala na hlavy moai a nasedala pomocí vydlabané díry.
  Z Puna Pau jedeme dál po opravdu náročné cestě, kterou zvládají jen terénní vozidla. Naším dalším cílem je Ahu Akivi. V jednom místě musíme brodit a tak oceníme kvalitu našeho Samuraje. Přijíždíme k terase. Pohled na sedm moai na pozadí modré oblohy s bílými mraky působí nádherně. Nedaleko odsud se nachází další zvláštnost ostrova, jeskyně Te Pahu, o kterých jsme četli jen samou chválu. Velmi rádi bychom se k nim vydali. Jedná se o sopečné dutiny, které vznikly před miliony let při chladnutí lávového proudu. Hluboké jeskyně a podzemní tunel. V dávných dobách sloužily jako úkryt a obydlí. Mají uvnitř i jezírko s pitnou vodou, tak vzácnou na tomto ostrově, který nemá žádnou řeku. Přirozenou filtrací přes horninu, sloužil kdysi jako zdroj pitné vody. Někdy se označují jako podzemní zahrady. To proto, že zde roste taro, sladké brambory, avokádo, citroníky i třtina. Bohužel tento skvost si díky našemu časovému skluzu, způsobenému třemi defekty, musíme nechat ujít.
  Před sebou máme ještě velmi zajímavou zastávku, kterou je nejhezčí a nejlépe opracovaná plošina Ahu Vinapu. Jedná se totiž o zeď, která se nachlup podobá naprosto přesně sestaveným kamenným stavbám, které už známe z Peru a Bolívie. Tyto kamenné dlaždice na sebe nasedají bez jakékoliv mezery. Otřepané přirovnání o spárách do kterých nezasunete čepel nože tady dostalo další rozměr. Nedostanete tam totiž ani žiletku! A to prosím na odlehlém ostrově, kde se tehdy žilo jako v době kamenné. Sochání probíhalo pouze za použití primitivních kamenných sekyr. Nemohlo to snad být i jinak? Vždyť tato skládačka je naprosto dokonalá. Dokonce i malé nedokonalé škvíry jsou vyplněny na desetiny milimetrů přesnou kamennou "záplatou!" Sochy na plošině však už nestojí, povalují se kolem, obličejem k zemi a kolem se válí i několik kamenných vlasových uzlů, na kterých je patrné množství zdobných rytin. Když se k místu dostal mikrobus s výpravou turistů a chilských dětí, které nemají absolutní zájem o tajemné místo a pletou se do záběru, křičí a poskakují po staletých rozvalinách, vracíme se kolem nebezpečně vypadajícího skotu, kde musíme projít hodně na těsno. Trochu se obávám, že provaz který svazuje oběma býkům rohy k sobě povolí a my budeme mít natržený zadek. Nestalo se tak a my odjíždíme.
  Spěcháme do Hanga Roa, abychom náš poslední večer zakončili pohledem na zapadající slunce v ceremoniálním centru Tahai. Přijíždíme právě včas! Parkujeme u hřbitova, který působí tak nějak příjemně a barevně v podvečerním slunci s oceánem v pozadí. Slunce už měkce hladí siluety soch. Míříme k Ahu Vai Uri se čtyřmi moai. Přímo před nimi je ohromná plocha a obydlí pro šamany a náčelníky Hare Paenga se základy ve tvaru kanoe. Na Ahu Tahai stojí poničená socha a nakonec známá Ahu Ko Te Riku, kde stojí socha, které navrátili oči a pukao. Oči se sochám „otevírali“ až nakonec. Teprve potom moai ožívá. Za několik století, už ale sochy oči ztratily. Podle nálezů úlomků korálu a obsidiánu se archeologové pokusili oči složit a jejich kopie tomuto moai znovu vsadili. Právě tahle scenérie je nejčastějším námětem pohlednic. I nás inspiruje úžasný zapadající sluneční kotouč. V pozadí pluje loď a na nebi se objevilo letadlo, které za pár minut přistane a kolotoč začne nanovo.
  U stánku se suvenýry si kupuji přívěsek s hlavou moai a vracíme se do centra, kde v zapadlém krámku doplňujeme náš nákup o dvě sošky, přívěsek a dokonce vyprosím i malinké pukao jako bonus. Teď už jen osprchovat, uvařit čaj a těstoviny k večeři. 

OBRÁZKY K DENÍKU ZA PRVNÍ TÝDEN: 
 

 

 

 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014