MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

TŘETÍ TÝDEN

18. 10. 2010 - 24. 10. 2010

Putre, La Paz, Trek "El Choro", La Cumbre, Chucura, Cha´llampampa, Choro, Casa Sadillani, Chairo, Coroico, La Paz, Potosí

18. říjen 2010 – pondělí (PUTRE – LA PAZ)

  V 8:00 hodin už sedíme na snídani. Hned potom balíme a Němec Thomas se nabídl, že nás odveze nahoru nad Putre, k hlavní silnici, kde je autobusová zastávka. Přímo do vesnice totiž dálkové autobusy, směřující k hranici a dál do Bolívie, nezajíždějí. Ušetří nám tím 5 km do slušného vršku, s plnou polní. V hostalu jsme zaplatili účet, rozloučili se s majitelem i lamími mláďaty na dvorku a opustili tohle místo.
  Cestou nahoru jsme znovu uznali, že by nám stoupání dalo opravdu zabrat a určitě bychom přišli i o čas. Thomasovi jsme ještě vrazili 5.000 CLP na benzín a alespoň trochu mu oplatili jeho pomoc a ochotu. Vyměnili jsme si adresy a jsme sami. Byl to správný chlápek, jen příšerně užvaněný a „rozežraný.“ Za chvíli ještě přiváží ony dva Francouze, kteří se nakonec rozhodli také pro Bolívii. On sám si chce udělat ještě jeden výlet do parku, k trojmezí Chile, Bolívie a Peru.
  Čekáme na zastávce na autobus, který by tudy měl projíždět v 11:30 hod. Ve tři čtvrtě na dvanáct je jeden opravdu tady. Máváme a on zastavil, ale je obsazený. Nevešli bychom se. Čekáme dál. Pozorujeme policii, jak dole pod námi kontrolují všechny projíždějící kamiony. Jezdí jich od hranic velké množství. Hotová kolona. Když se den přehoupl přes poledne, scházíme k policistům, zeptat se nervózně, zda ještě nějaký autobus dnes pojede? Ano, kývají, pojede v poledne. V tu ránu se objevil autobus. Policisté ho zastavují, ale my musíme zpátky k zastávce pro batohy, běžíme do kopce a řidič nás ochotně nabral a popovezl. Nakládáme batohy a Francouzi také. V tom spěchu jsem na zastávce zapomněl láhev s vodou, ale jsme rádi, že se vezeme. Jízdenka do La Pazu stála 5.000 CLP/os. Dostáváme formuláře k vyplnění, potřebné k překročení hranic. Tam se dostáváme poté, co jsme projeli kolem jezera Chungará. Dnes je mnohem dramatičtější obloha, více malebných oblaků. Na hranici v Tambo Quemado musíme ven z vozu. K okénku na celnici, pro výstupní razítko. Musíme se prokázat a pak odevzdat zelenožlutý lístek, který máme od chvíle vstupu do Chile. Ještě, že jsme ho tak bedlivě opatrovali. Celník se nás s úsměvem zeptal, proč jedeme do Bolívie, že prý Chile je lepší. No to se ještě uvidí! U bolivijské přepážky si necháme dát vstupní razítko, odevzdáváme formuláře a útržek znovu vkládáme do pasů. Po namátkové kontrole zavazadel jsme v Bolívii.
  Náš autobus mezitím také projel hraničním pásmem. Velké batohy uvnitř, nejsou kupodivu zkontrolovány vůbec. A už tu máme dívenku v buřince. Přímo do autobusu nastoupila Bolívijka a nabízí výměnu Pesos za Bolivános. My jí odmítáme, neb jsme byli poučeni, že v hlavním městě je kurz mnohem výhodnější. Na hranici panuje čilý ruch, je zrovinka čas oběda a tak před četnými restauracemi a obchůdky pozorujeme strávníky. Mnozí z nich si svůj oběd odnášejí v plastové krabici, nebo sáčku. Stejně tak i nápoje. Nejhorší je, že potom všechen ten odpad skončí pohozený a roztahaný po okolí. Toulaví psi se postarají o zbytky a vítr odnese ten nepořádek pěkně dál do lůna matky přírody! Jedeme dál a naši Francouzi vystupují u vísky Sajama, s úmyslem pobýt ve stejnojmenném bolivijském národním parku. Trochu udiveně se rozhlížejí, protože tady stojí jen nějakých deset hliněných chatrčí uprostřed rozlehlého prostoru. Hodně štěstí kluci!
  Po naší levici se majestátně vypíná, zasněžená Nevado Sajama, vulkán a nejvyšší bod celé země. Opravdu překrásná scenérie se stády lam v popředí. Národní park Sajama je zrcadlem, nebo chcete-li dvojčetem národního parku Lauca v Chile. Říká se, že místy je i krásnější. Po zhruba 40 km od hranice najednou zastavujeme. Od šoféra se dozvídáme, že máme závadu na chlazení, a že dál to nepojede! Musíme čekat nejméně 2,5 hod na jiný autobus. A to kdoví, jak to dopadne. Není tady signál a tak zprávu o poruše řidič posílá po jiném projíždějícím autobusu. No skvěle! Trčíme v pustině se Sajamou na obzoru. Nikde nic, jen asi 200 m od nás stojí nějaká bouda. Odhadujeme ji na motorest. Ale nemáme Boliviány, protože jsme si „chytře“ nevyměnili hotovost na hranici. Říká se, že s plným žaludkem vypadá vše lépe a proto zkoušíme přemluvit obsluhu, aby nám nějaké chilské peníze vyměnila. Podařilo se usmlouvat solidní kurz 10.000 CLP za 135 BOB. Takže máme prostředky a objednáváme almuerzo, což je vlastně menu. Tentokrát polévka a rýže s vejcem a bramborem. Verču zaujaly pletené čepice a kupujeme ještě džus. Dohromady za 50 BOB. Konečně vítejme v levné Bolívii.
  Mezitím polovina našich spolucestujících nevydržela čekání a zastavili mikro (minibus-dodávka). Vrátili se zpět na hranici. Jiní se pohotově nacpali do jiného projíždějícího autobusu a pojedou stovky kilometrů vestoje. My zůstali. Sblížili jsme se s ostatními Bolívijci. Verča se snaží směsicí jazyků radit, jak opravit přehřátý motor. Česko-španělsko-anglicko-německý výklad, jak zapnout topení, aby to lépe chladilo, by nepochopil nikdo! V družném rozhovoru u otevřené kapoty se dozvídáme, že máme čas, protože se posouváme o hodinu mínus. Přesto Verča skepticky nevěří, že za 1,5 hod přijede náhradní vůz. Říká, že v Bolívii se jedno hodina vždy násobí dvěma, žádný problém, mañana! Bezzubí domorodci se smějí a přikyvují. Ukázalo se, že závada je jinde. V chladiči nebyla voda! Pat a Mat v bolivijském podání, tak asi vypadá oprava, které se účastní všichni cestující.
  Verča se mezitím seznámila s rodinkou, která se vrací z klavírní soutěže v Chile. Jejich syn se stal vítězem! Vyfotografovala také kouzelnou ušmudlanou dcerku našich domorodých spolucestujících. Řidič stále dolévá vodu do vychladlého chladiče. Už se tam vešlo 20 litrů! Ještěže můžeme přinést vodu z restaurantu. Hle, zdá se, že pojedeme dál. Pomocník řidiče ještě pro jistotu vleče dva plné kanystry s vodou jako rezervu. Sotva jde, jdu mu tedy pomoci.
Šťastni, že jsme se rozjeli, rozdávají nám kolu na účet podniku. Uháníme směrem k La Pazu. Krajina je zde překrásná. Tu erodovaná měsíční oblast barvy krve, tu hliněná obydlí, tu téměř stolové hory. Farmáři orají svá políčka párem volů a dřevěným pluhem. Jaký kontrast s technickými vymoženostmi už jen v autobusu. Tady běží film se Seanem Connerym. Po třech hodinách jízdy, kdy jsme minuli Patacamayu, jsme konečně v El Altu. To je město na okraji kráteru, ve kterém leží La Paz. Nevábné dřívější předměstí je prý dnes nejrychleji rostoucím městem v jižní Americe. Trvá ještě celou hodinu, než přijíždíme do centra La Pazu. Právě jsme v dopravní zácpě a setmělo se. V sedm večer vystupujeme na autobusovém terminálu Terrestre, uprostřed města. Na nádraží potkáváme Angličany, kteří se od nás v poledne, při poruše trhli.
  Předem jsme si vytipovali levné ubytování v hostalu El Carretero, jen asi 15 min chůze z nádraží. Celkem rychle jsme se zorientovali a podle mapky přicházíme k hostelu na ulici Catacora. Postele mají, za pokoj bez toalety chtějí 50 BOB. Bereme a hned po odložení zátěže jdeme do města. Zkusíme ještě najít otevřenou směnárnu. Žel otevřeno bývá do šesti a my máme půl osmé. V ulicích je pořád živo. Do centra je to jen 20 min chůze, přímo na ulici Sagárnaga. V ten moment se mi vrací vzpomínky na rok 2005, kdy jsem tu byl se Zdeňkem Tomášem.
  Takže s penězi jsme neuspěli ani na recepci hotelu Maya, kam nás všichni posílali. Nějaké Bolivány ještě máme z výměny v motorestu u hranic, tak je jdeme utratit za večeři. Našli jsme si jednu z místních jídelen na ulici Illampu. Kuře, hovězí plátek, rýže, nudle, smažené brambory a banány a kolu jen za 32 BOB pro oba. Bolivián pro jednoduchost násobíme 2,5 CZK. S plnými žaludky se vracíme přes pěší zónu, která stále žije, do hostalu. Sprchujeme se a probíráme plány. Původní záměr vyrazit hned ráno do hor na trek El Choro, byl zamítnut. Jednak musíme vyměnit peníze a jednak nakoupit pár dárků domů. A vůbec, trochu zpomalíme!

19. říjen 2010 – úterý (LA PAZ – Nákupy a Muzeum koky)

  Původně jsme chtěli už dnešního rána vyrazit na túru do hor, ale vzhledem k včerejšímu pozdnímu příjezdu a nemožnosti vyměnit dolary za bolivány, dnes ještě zůstaneme v La Pazu. Navíc tento den věnujeme praktickým věcem, nákupům dárků pro naše vzdálené blízké. Nějakou tu kulturu, když bude nálada.
  A tak nás nic nežene z postele. Z vyhřátého spacáku se klubeme až v devět hodin. Pěkně v poklidu jdeme na dopolední procházku na Plaza Murillo, kde snídáme ovocný pohár od pouliční prodavačky. Před prezidentským palácem pozorujeme cvrkot na náměstí. Čističe bot, kteří v černých kuklách vypadají jako přepadové komando. Nahlédli jsme do katedrály a vyfotografovali čestnou stráž.
  Vracíme se pěší zónou Comercial a pomalu porovnáváme kurz dolarů a eur v Casas de Cambio, místních směnárnách. Nakonec nejlepší kurz nacházíme opravdu v hotelu Maya. Za dolar jsme dostali 7,05 BOB. Chtěl jsem vyměnit najednou 700 USD, ale dvě stovky mi vrátili s tím, že je to riziková série CB B2! Za tu nabízí jen 6,5 BOB. Banky v Bolívii je nechtějí brát, série totiž byla prý nejvíce falšována. Jsem za to naštvaný na směnárnu Petra Tour v Českých Budějovicích, která nám tyhle bankovky bez varování prodala! 
  Tak zatím tedy dostatečnou hotovost máme. Jde se rozhazovat. V oblasti ulic Sagárnaga a Illampu je suvenýrů v podobě tradičních látek, oblečení, šperků atd., až oči přecházejí. Tu najednou stojíme před muzeem koky. Půjdeme se podívat. Proč ne? Expozice není velká, přesto je zajímavá. Na malém prostoru tu nejdete odpovědi na nejčastější otázky týkajících se této rostliny. Stojí za to sem jít. Výstava mapuje historii užívání koky až po její současnost. Její význam jako léčivé rostliny v lékařství, nebo při výrobě Coca-Coly. Nakonec i při smutném chemickém přetváření na kokain a s tím související problémy. Koku si tu také může každý vyzkoušet i koupit. Jako ostatně i všude jinde v Bolívii, Peru a okolí.
  Potom začíná kolotoč kolem nákupů pletených čepic, svetrů, triček, šperků a nevím, čeho všeho ještě. Přibližně osmihodinový maraton byl přerušen jen obědem v 15:00 hod. Zašli jsme si na ulici Illampu, kousek od hotelu Copacabana a kanceláře Combi Tours, kde jsme před pěti lety bydleli se Zdenym. V malé restauraci schované v jednom dvorku jsme si dali kompletní menu pro dva za 30 BOB. Předkrm, salát, polévka, kuře se špagetami a nakonec i pudink.
  S nacpaným břichem míříme na čarodějnický trh, kde jsou k mání všelijaké podivnosti, jako je sušené lamí embryo, nebo vycpané lamí mládě, pásovec, byliny a amulety. Nakonec jsme i koupili nějaké amulety v lékových lahvičkách. Je potřeba vědět účel, ke kterému bude ampule sloužit a podle toho vybrat. Nakonec ji stařena omotá barevnými vlákny a fouknutím aktivuje. Ano, tady se dějí různé věci.
  Už mě to nakupování přestává bavit. Počáteční nadšení je to tam. Najednou mám aymarských vzorů nad hlavu. Tuny látek a šatstva. Prodejci nás tahají do svých krámků a jen co se člověk zastaví, nebo se podívá, ba dokonce i sáhne, už ho mají. Od samého děkování a kroucení hlavou, mě už bolí za krkem. Musíme tvrdě smlouvat. „Kolik to stojí?“ „Ne to je drahé.“ Nakonec se vždy dá domluvit, ale i když jsou ceny dle našich měřítek opravdu levné, je znát, že jsme v hlavním městě, plném turistů. Kolikrát jsme se přistihli, že smlouváme i třeba jen o jeden bolivián (2,5 CZK). Jen tak, z principu. Ne všichni turisté jsou z USA nebo Německa!
  Když se konečně smráká, přestává ta hra bavit už i Verču. Poblíž ulice Sagárnaga jsme zahlédli směnárnu s dobrým kurzem vůči chilským pesos. Nějaké peníze z Chile ještě máme a tak se jich obratem zbavujeme. Ale začarované dolary nechtějí ani tady. Příšerně mě rozbolela hlava. La Paz je plný aut a smogu, smradu a lidí. Špatně se mi dýchá. O to víc, že chodíme neustále nahoru a dolů, z kopce do kopce. To v téměř čtyřech tisícovkách nad mořem dá hodně zabrat.
  Na cestě zpátky jsme koupili parádní kožený opasek, s motivy z Tiwanaka. Zašli jsme i do Mercado Central, nakoupit zásoby na túru do hor. Centrální tržnice je betonová obluda, odporně hyzdící tuhle oblast. Vyrostla v těsné blízkosti nádherného kostela San Francisco. Uvnitř jsou betonové chodby a kobky se stánky. Fuj!
  Skoro bych zapomněl napsat o vtipných převlecích zeber a oslů, které měli na sobě lidé, kteří celý den řídili provoz a přecházení na frekventovaných silnicích. Konečně jsme zpět v hostalu. Koupili jsme vodu a kolu a mohutně doháníme ztrátu tekutin, během dne. Pakujeme batohy na zítřek. Na recepci jsme se domluvili. Velice ochotně nám tady uschovají velké krosny po dobu, kdy budeme pryč. Mají tady úschovnu, zcela zdarma. Výborně zítra vyrazíme nalehko. Nakonec jsme však do malých batůžků vměstnali každý asi 10 kg. Péřové spacáky, stan, vařič a kotlík, společně s potravinami a náhradním oblečením udělají své. Do postele padáme okamžitě po očistné sprše.

20. říjen 2010 – středa (EL CHORO – Trek den 1.)

  Budík nám zazvonil v 6:30 hod. Vyrazíme poté, co odneseme krosny do místnosti připomínající sklad. Obdržel jsem stvrzenku a rozloučili jsme se. Kousek od hostalu, na rohu jeden blok odsud jsme si mávli na mikro do Villa Fatima, odkud jezdí spoje do Yungas. Tedy směrem na Coroico, Rurenabaque a dalších míst. Poprosili jsme nadháněče z dodávky, aby nám zastavil a řekl tam, kde stávají tyto spoje a zaplatili 2 BOB dohromady.
  Tak se také stalo a jen co jsme vypadli z plného vozu, už je tady další agentka. „Ahorita Coroico,“ vyvolává. To určitě! Nevěříme už všemu, na to jsme si zvykli, že inzerují okamžitý odjezd, ale nakonec se stejně čeká, až se vozidlo zaplní do posledního místečka. Vybrali jsme proto jeden, který už byl slušně plný a zaplatili každý po 25 BOB, což je jistě plná sazba až do Coroica. My však vystoupíme už v La Cumbre, v sedle vzdáleném přibližně 20 km.
  Nakonec jsme odjeli až za půl hodiny. Mezitím jsem si stačil vyzkoušet baño público, veřejné záchodky, což nikomu nemohu doporučit. Ještě jsem koupil k snídani teplou quinou s jablky. Nápoj, nebo spíše kaše z nejvýživnější rostliny na světě.
  V osm hodin odjíždíme. Cestou tankujeme, projíždíme okrajovým La Pazem, pak i kontrolou při vjezdu na nejnebezpečnější silnici světa, zvanou jednoduše Silnice smrti. Náš úsek však nebezpečný není. Míříme jen k nejvyššímu bodu obávané cesty. Minuli jsme přehradu, která má za dešťů zadržet vodu nad La Pazem.
   Vystoupili jsme v sedle a už tu nejsme sami. Vidíme dvě skupiny, chystající se na sjezd „Death Road“ na horských kolech. Také nás to láká, ale čas je neúprosný. Letos se nesvezeme. Namísto toho se v 9:00 hod zapisujeme do knihy, na túru El Choro, v chatě horské služby.
  Cesta začíná jasně vlevo od sochy Ježíše a chaty. Je projetá auty a tak se po ní jde dobře. Okolo se producírují lamy a cesta se stáčí doleva a začíná stoupat. V místě rozdvojení je žlutý kámen s modrou šipkou – vlevo. Dál vede po pláni a prochází mezi dvěma jezírky.
  A pak jsme sešli! Nechali jsme se zmást šipkami a bílými nápisy na protilehlé skále, kde stálo něco jako: „Pampala …“ Tam jsme měli jít rovně, ne vlevo. Zašli jsme si asi hodinu, než mi došlo, že jdeme bůhvíkam. Kompas ukázal sever a my se vracíme. Opravdu, moc dobře ta cesta značená není! Chtělo to trochu štěstí. Na pláni je totiž hodně vyjetých kolejí a cest. Žádný ukazatel na El Choro.
  Obloha se začíná zatahovat. Když v 11:00 hod konečně přicházíme do sedla Apacheta, je už mlha, že by jí ani Rákosníček nezvládl krájet! A stejně taková zima. Jsem rozmrzelý, protože začalo dokonce sněžit a padají kroupy. Dosáhli jsme nejvyššího bodu túry. Jsme v 4.880 m n. m. Od teď už budeme jen klesat. Verče dělám vrcholový obrázek a sám spílám osudu. Nahoře je jen hromada kamení, jak jí tady navrstvili poutníci a pocestní. Není vidět ani na 5 m.
  Po štěrko - kamenité suti klesáme rychle dolů a občas už objevíme i nějakou tu žlutou šipku. Ale tady je stejně jen jediný směr a to dolů. Míjíme několik malinkých vodopádů, stékajících po stěnách skal. Za hodinu už stojíme u rozvalin starého inckého odpočívadla. Vstupujeme do údolí. Je docela zahalené v mlze a stále trochu prší. Oblékli jsme si pláštěnky. Po pravé ruce si to svěže zurčí říčka Chucura a nebýt té mlhy, jistě i skvostné výhledy. Žel nám není dopřáno. Minuli jsme stádo lam a ovcí, i několik kamenných chatrčí.
  V 13:00 hod přicházíme k chatrči z hlíny v Samaña Pampa. Tady se zapisujeme do knihy turistů. Z nedalekého kamenného domku vybíhá babka, která to tady má na povel. Náš zápis do knihy poutníků je dnes jediný. Včera tudy také nikdo nešel. Předevčírem tu byl jeden krajan. Vida. Abychom staré paní udělali radost, objednali jsme si čaj z koky na posilněnou, k tomu smažená vajíčka. V chatě je stůl, kam se schováme před sílícím deštěm. Verča si stěžuje na úpornou bolet hlavy. Nejspíš od krční páteře a od batohu na zádech. Čekáme do druhé hodiny, kdy déšť polevil, ale pokračujeme stále v pláštěnkách. Dalo by se tady i kempovat, ale my máme na cestu jen tři dny a tak si usteleme až někde dál. Ve zmíněné chatrči je k dostání voda i limonády, nějaké jídlo i sladkosti a baterie.
  Za hodinu chůze jsme v Chucura (3.500 m n. m. ). Sem vede už pěkný, kamením dlážděný chodník. Na návsi je škola a hřiště. Kluci i holky tam hrají fotbal. Když jdeme kolem, zvědavě nás pozorují. Na konci vesnice sedí významně se tvářící stařešina a kyne nám, abychom se zapsali do knihy. Přitom nás také velmi roztomile kasíruje o 20 BOB za oba. Peníze jsou prý určeny na údržbu cesty a mostu. Děti chtějí sladkosti, ale my jim můžeme rozdat jen chicle. Ale i žvýkačky jdou na dračku, jak u dětí, tak u dospělých. Dozvěděli jsme se, že do Cha´llapampy nám zbývá ještě 2,5 hod cesty.
  Kousek za vesnicí k nám přiběhlo malinké jehně. Nechá se hladit a chovat. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, je tady pasák a požaduje zaplatit za to, že hladíme ovečku! „ To jsi tedy, uhodl!“ Kroutíme hlavou a jdeme dál. Zanedlouho potkáváme paní, co před sebou žene další stádo ovcí. Prohýbá se pod těžkým břemenem. Na jejích zádech leží ohromná otep klestí. I ona by ráda vydělala peníze a za fotografování požaduje 10 BOB. Dostala však zase jen žvýkačku a tak si můžeme udělat jen obrázek jejích zad. Asi uprostřed cesty, mezi vesnicemi Chucura a Cha´llapampa jsme potkali ztracené tele. Které jde s námi pořádný kus cesty. Jak tak jdeme, narazili jsme na překrásné místo, evidentně sloužící i jiným cestovatelům jako tábořiště. Soudě podle ohniště uprostřed plácku. Měkká rovinka, jako balkon nad řekou, od cesty oddělená keři. Malá mýtinky má i blízko k vodě, stačí jen sestoupat po přírodním schodišti. Tak tady zůstaneme. Stavíme stan, táboříme. Z čisté říční vody vaříme na našem vařiči čínskou polévku a těstoviny. Je nám blaze.
  Po setmění začíná ožívat fauna. Slyšíme podivné zvuky, připomínající ťukání dřevěných hůlek. V 19:00 hod jsme už ve stanu. Dopisuji deník a usínám. Je právě 20. 10. 2010, 20:10 hodin.

21. říjen 2010 – čtvrtek (EL CHORO – Trek den 2.)

  Probudili jsme se v sedm. Venku už je světlo. Hezké ráno, jen trochu chladné. Balíme své věci a vyrážíme směrem k osadě Cha´llapampa (2815 m n. m. ). Za hodinu, tj. v 9:00 hod jsme u mostu. Dole pod ním, perou dvě ženy prádlo v řece. V průvodci stojí, že toto je roztomilá vesnička. Nám spíše přijde jako osada. Je tu jen shluk několika skromných domků, ale je tu opravdu krásně. Zelené trávníky, řeka a klid. Všehovšudy čtyři lidé, přičemž jedno z nich je nemluvně. U stařenky si dáváme čaj z koky a dvě smažená vejce. Dozvěděli jsme se, že tady žije jen jeden mladý pár a ona. Ostatní vymřeli, nebo se odstěhovali. Totální samota. Verča si povídá s babičkou v její černé kuchyni, při přípravě čaje, uvnitř hliněné chatrče.
  Obloha je zatažená. Ptám se muže, který vyrábí popruhy z lamí kůže. Jsou určeny k nošení nákladu na zádech. Prý nás dnes čeká „mucho aqua“, zase zmokneme! V deset se loučíme, platíme 10 BOB a pokračujeme dál. Je nutné mít s sebou drobné. Domorodci jsou rádi, když si přivydělají, ale jsou opravdu neuvěřitelně chudí. Nelze čekat, že budou mít nazpátek třeba jen na stovku.
  Po chvíli chůze po mokrých inckých kamenech, se dává do deště. Je nesmírně namáhavé a obtížné scházet po mokrých kamenech starodávné stezky. Nohy začínají bolet a každý krok je třeba rozmyslet. Strašně to klouže. To už pochodujeme džunglí a vegetace je všude kolem nás. Kapradiny s 1,5 m velikými listy, kolibříci, jiní ptáci, motýli, housenky. Cesta stále klesá, je vlhko jako hrom. Zvenku prší a uvnitř pláštěnky je jako v pařeništi.
  Už dost unavení přicházíme do Choro. Opět jsme našli jen pár opuštěných chatrčí, bez známek života. Nikdo nikde. Rozchází se to s údaji v Lonely Planet. Žádný podomní prodej, žádné potraviny, ani nápoje. A ani inzerovaný kemp nevidíme. I když stanovat nadivoko by se tady jistě dalo. U mostu přes řeku Rio Chucura odpočíváme. Znovu se rozpršelo. Čeká nás stoupání o 200 výškových metrů.
  Je to makačka, ale za 20 min jsme nahoře. Cesta se hodně klikatila, ale výhled byl skvělý. Otevřelo se nám ohromné údolí, kam až oko dohlédne a dokonce i dál. To jsme ještě netušili, že tento nekonečný prostor, je náš dnešní úsek. Za dalších 40 min celkem nenáročné cesty po horizontále, vedoucí a lemující jednotlivé kopce, asi v polovině jejich výšky, jsme došli do zřejmě nového kempu Buena Vista. Je na nádherném místě, s výhledem do údolí. Opět jsme nikoho nepotkali, nic se nedá koupit. Stanovat se tady dá pohodlně. My však půjdeme v dešti dál. Kemp byl sice opuštěný, ale oknem zakrytým jen pytlem, vidím uvnitř postel a polici s balenou vodou. My však vodu máme a pokračujeme k lanovému mostu. Je v jednom z bočních údolí, kam jsme museli sestoupit po znovu zmoklých kamenech. Celá stezka slouží nejen lidem, ale i zvířatům. A ti se s tím nemažou. Všude, opravdu všude jsou hovna, mokro a bláto. K mostu jsme došli za hodinu, už hodně vyčerpaní. Cesta vede neustále sem a tam, klesá dolů, nohy hoří. Boty s gore-texem jsou promočené, dělají se nám puchýře a kůže mokvá. Klouže to, bolí lýtka i stehna. Navíc tento lanový most je teprve prvním, nikoliv tím, kterým jsme mysleli, že je. Další nás teprve čeká.
Dostáváme se k němu až po další hodině a půl. Je to dnešní nejnižší bod trasy, Puente Colgante ve výšce 1.640 m n. m. Mezitím jsme prošli dalším, kdysi kempovacím místem. Znovu tu není nic a nikdo. Pod přístřeškem je prostor k ležení, vystlaný suchým kapradím. Tady jsem měl krizi. Sundat batoh a sednout si, okamžitě bych usnul. Ne, musíme to vydržet.
  Najednou se proti nám objevila kráva s malým býčkem. Jdou proti nám. Kravka si zřejmě řekla, že je pánem situace a přestože se vyhýbáme, jak jen to na uzoučké cestě jde, aby mohli laskavě projít, milá zlatá se do mě pustila svými rohy! Chtěla mě nabrat a trkla mě do stehna. Jelito tam budu mít až do konce dovolené. Verču už naštěstí šílená kráva nechává být.
  Ale vraťme se k druhému mostu. Potřebujeme se dostat co nejdále. Plánujeme nocleh v kempu San Francisco. Jsme dezorientovaní, protože zmíněné kempy jsme už dávno minuli a navíc byly na místech, kde podle mapy nemá být nic a stejně byly opuštěné. Znovu stoupáme ve dvou etapách o dalších 250 m výškových. To už se vlečeme, jen co noha nohu mine. Sotva popadáme dech a síly. Potkali jsme jen několik koní a oslů. Cesta je stále poseta jejich koblihy. Minuli jsme rozvaliny nějaké chatrče a za 30 min, v místech kde měl ležet kemp San Francisco je jen chalupa s domorodci.
  Za další čtvrthodinu jsme u místa označeného jako Bella Vista. Jak jinak, ani živáčka. Tak to je věc. Nakonec, kdybychom neměli vlastní zásoby a vodu, nenarazili bychom na žádný avízovaný servis. Byli bychom odkázáni na vodu z potoka, několika vodopádků a řeky. Naštěstí máme s sebou kapky na dezinfekci vody a také jsme je využili pro vodu na vaření.
Nezbývá než se úplně zrušit. Pokusíme to dnes dotáhnout až k Casa Sandillani (2.000 m n. m. ), kde má být poslední šance k dostání tekutin, či jídla a místa k noclehu. Zde by měl žít i legendární Japonec Tamiji Hanamura, kterému by dnes bylo nějakých 97 let. Fůra cestopisů na internetu jej popisuje jako vitálního, sečtělého staříka, který se přes celý svět dostal až sem a rozhodl se zde zůstat. Má mít nečekané znalosti zeměpisu a kupodivu i povědomost o České Republice.
  Tam se ale nejdřív musíme dostat. Stoupáme táhlým kopcem o dalších výškových 150 m a už dávno to není romantika, nebo alespoň sport. Je to pustá dřina, plná vysílení a sahání si hluboko do vlastních rezerv. Až za další hodinu jsme konečně u shluku stavení, které jsme sice již několikrát z dálky viděli přes údolí, ale kam se člověk musí dostat oklikou a celé monstrózní, až závratné údolí obejít. Jsme u Japonce! Osada byla založena ve 40. letech minulého století. Přibíhá babka a otevírá obchůdek. Mají pivo! Na to jsem myslel několik posledních hodin jako na zázrak. I přes vyšší ceny si poroučíme 2 litry piva (36 BOB) a 2 litry Coca-Coly (17 BOB). Ptáme se po Nipponés? Ten prý chodí brzy spát. Bydlí naproti. Dobrá tak snad ráno. Babka nám ukazuje, kde je možné postavit stan. Jsme mokří od deště a potu. Vidíme, že zóna vpravo (babka) je zařízení Alberque Ecoturístico Urpuma, s větší ubytovací kapacitou i v chatkách a postelích se společnou ložnicí. Zeje to tu prázdnotou. Ptáme se na cenu, ale 50 BOB za jednoho nás zase vrací do stanu, který si můžeme postavit za 10 BOB na hlavu.
  Setmělo se a my se převlekli do suchého, kromě bot. Pod přístřeškem vedle krámku vaříme na lihovém vařiči večeři. Obvyklé čínské nudle, těstoviny a párky. Po té dnešní rychtě je to rajská hudba, zalitá pivem a kolou. Tekutiny do nás mizí a vsakují se jako do školní houby. Zbytek večeře, který jsme nedojedli Verča věnuje Perle, psovi, který patří babce, nebo jejímu (snad) synovi. Ale nevím, jestli to nesnědli sami. Nádobí myje Verča v jejich kuchyni.
Za svitu čelovek děláme zoufalý pokus o rozvěšení promočených triček a bot. Pochybuji, že v tomto vlhku to do rána uschne. Sotva chodíme a ve stanu se otíráme vlhkými kapesníky, vzájemně si masírujeme nohy a v pár vteřinách spíme jako zabití!
 

22. říjen 2010 – pátek (EL CHORO – Trek den 3.)

  Budík jsme si nastavili na sedmou a tak chtě nechtě musíme vstát. Ale ono to nejde! Jednak se nechce ven z péřových spacáků a jednak nám nechtějí sloužit nohy! Natažená lýtka a stehna i otlačená chodidla nás nechtějí nést ven ze stanu. Když se mi přeci jen podařilo vysoukat se ven, chodím jak kachna, kývajíc se ze strany na stranu. Ze žebříku sbírám stejně mokré boty a ponožky, jako byly včera. I Verča chodí jako dřevěná loutka a já mám teď problém vstát ze záchodového prkénka.
  Ale dnes je krásně. Slunce začíná svítit a hřát. Sušíme tedy stan, mokrý od rosy zvenku a od našeho dechu zevnitř. Snídáme skromně. Dojídáme sýr a rajčata, spolu se zbytkem sušeného lamího masa. To by nám mělo dodat energii. Čekáme ještě, zda se neobjeví Japončík, ale i dnes máme smůlu. I branka do jeho zahrady před domem je zamčená. Už nemůžeme čekat a v 9:00 hod odcházíme směrem do Chaira.
  Kolébáme se jako husy. Naštěstí cesta už není tak kamenitá, jinak bychom se asi nikam nedostali. Jak tak sestupujeme, potkáváme domorodce s osly, v rukou třímající mačety. Jsou to jen farmáři, žádná guerilla. Za čtvrt hodiny také dva gringos, jdoucí proti nám. Australan a Novozélanďan se rozhodli jít El Choro v opačném gardu. Nevím, zda jsou si vědomí, do čeho se pouští. Přejeme jim hodně štěstí a přidáme několik dobrých rad.
  Nádherným údolím klesáme k vesnici Chairo a už zdálky vidíme odjíždět mikrobus. Tak to je smůla! Stačilo vyrazit o půl hodiny dříve! Sestup nám trval celkem 2 hod, když jsme přišli do vesnice, ptáme se několika místních, za kolik by nás jiný dopravní prostředek do Coroica? Před jedním z domků stojí podobný mikrobus. Chlap se ani neobtěžuje vylézt z domu a přes závěs huhlá: „150 boliviános!“ Tak to si může nechat. Hrdinně se otáčíme a jdeme pěšky, naštvaní z hamižnosti turisty rozmazlených dopravců.
  Později nás hrdost opouští a zpuchýřená chodidla nás nutí zatnout v bolestivé křeči všechny obličejové svaly. Doplazili jsme se do vesnice Pacallo. V protisměru nás minul mikrobus, vracející se z Coroica. I ten si řekl o sto padesát, když jsme jej zastavili. Takže z toho znovu nebylo nic. Chtějí zaplatit za celý vůz, i když náklady jsou mnohem menší! Nohy už necítím a chodidla jsou naopak v jednom ohni. Je poledne a Verča odchytla jednoho muže, majícího malý krámek s občerstvením. Za rohem totiž stojí jeho dodávka. Usmlouvala s ním cenu 80 BOB do Coroica. Je to i tak dost, ale naše nohy jsou KO. Muž stahuje roletu obchodu a v tom přijel taxík a přivezl nějaké lidi. Běžím se ho zeptat: „Por cuánto a Coroico?“ Zdráhá se mi odpovědět a pak plácne: „Cincuenta!“ Je rozhodnuto. Omlouváme se tomu prvnímu dopravci a už sedíme v taxíku. Ten nás odvezl až do Coroica. Auto je pěkná herka, ale na zdejších cestách to není výjimka. Jel, jako by nás ukradl a Veronika mi několikrát téměř rozdrtila ruku, jak často se lekla, když jsme se málem srazili s protijedoucím náklaďákem.
  Coroico Viejo (Staré Coroico) bylo založeno nad řekou Huayco Kori (což znamená v aymarštině "zlaté údolí"). Toto malé městečko s 2.300 obyvateli žilo kdysi z těžby zlata, ale dnes je spíše výletní a prázdninovou destinací pro turisty i mnohé paceños, obyvatele La Pazu. Je malým bolivijským rájem, umístěným na úbočí Cerro Uchumachi, v nadmořské výšce 1.500 m. V městě je pěkná vřava. Opentlovaná auta a každý, koho vidíme je opilý a veselý. Na ulicích vyhrává muzika, tančí se a pivo teče proudem. Je tu fiesta. 20. října tady slaví svátek Panenky Marie, na počest vítězství 500 obyvatelů, kteří odolali útoku 5.000 aymarských bojovníků, v době bolivijské války za nezávislost. Okolní zeleň se stala pro cestovatele unavené tvrdostí Altiplana pravým balzámem. Výhledy na okolní kopce jsou krásné, v blízkosti jsou malebné turistické stezky, bary a restaurace. Tady v tomto tropickém městě, najdete, ovocné sady, zvuky štěbetání ptáků, koková pole, nekonečnou zeleň. Teplé počasí a přátelské místní obyvatele. Jsou tu také možnosti pěkných výletů k vodopádům, či řece. Pokud máte dostatek času, zůstaňte pár dní.
  My čas ale nemáme, jaká škoda. Zatím jsme se dostali na náměstí, kde kněz žehná dopravním prostředkům, které stojí ve frontě před kostelem. Kdyby jenom kněz, ale i místní šamani. Auta přijíždějí a motory jsou pokropeny svěcenou vodou. Stejně tak i karoserie a kola. Pak jsou na řadě, pro jistotu, i další síly. A tak přichází šaman a vykuřuje kabinu. To vše pro štěstí a šťastný návrat. Jak by ne, v Coroicu končí i začíná „silnice smrti“ z/do La Pazu. Pozorujeme ten rituál a vše dokumentujeme.
  Jak tak trávíme čas mezi rozdováděnými Bolivijci, dostali jsme také chuť na ledové pivo. Kupujeme litrovku a popíjíme také. Nic na plat, ale v tomto momentálně přeplněném městečku bychom asi těžko hledali ubytování a tak se vydáváme na autobusový terminál. Do 20 minut odjíždíme.
  Nacpali nás na zadní sedadla. Okna nejdou otevřít, jsou špinavá a poškrábaná. Záběry z cesty zpět tedy nebudou stát za nic. Ale ona nejnebezpečnější silnice už dnes tak děsivá není. Je nová a na opačné straně údolí. Široká, betonová i asfaltová. Po obou stranách se lesknou nová svodidla. Původní silnice už veřejné dopravě, zdá se, neslouží. Jezdí po ní jen cyklisté organizovaní agenturami. Za 3 hodiny jsme zpět v La Pazu, ve čtvrti Villa Fatima. Ihned přesedáme na mikro směr Plaza Murillo. U našeho hostalu jsme co nevidět.
  V El Caretero nás vítají jako staré známé a bereme si znovu jeden nocleh a vyzvedáváme krosny z úschovy. Dostali jsme sice horší pokoj, ale je v patře s balkonem. Začíná víkend a je obsazeno. Dali jsme si sprchu a vyrazili do večerního města na večeři. Mezitím jsme rozvěsili promočené boty na balkon. V místní jídelně si objednáváme kuřecí menu a v jednom z obchodů s hudebními nástroji na ulici Linares, sledujeme zkoušku úžasné tradiční bolivijské kapely.

23. říjen 2010 – sobota (LA PAZ – POTOSÍ)

  Ráno po osmé jdeme na autobusový terminál, vzdálený jen 15 minut chůze. Včera jsme museli udělat zásadní škrty v plánu cesty. Padlo rozhodnutí vynechat Santa Cruz! Tím pádem i následná návštěva Samaipaty a El Fuerte. Hodně mě to mrzí! Moc jsem toužil vidět záhadnou inckou stavbu, která se objevila i v knihách pana Dänikena. Kvůli časové tísni se nepodíváme na vrch s předinckým obřadním místem, vzdáleným jen 10 km od Samaipaty ani na vodopád Pajcha a skalní malby v Cueva Mataral. Nedá se nic dělat, Samaipata zůstává plánem někdy do budoucnosti.
  U jedné z mnoha pokladen kupujeme levný lístek do Potosí. V Trans Sucre žádají jen 30 BOB na osobu. Mohli jsme si vybrat místa a tak máme sedačky nahoře v patře vozu, přímo vpředu u čelního skla. Říkají tomu panoramico. Pojedeme až večer v půl osmé.
  Cestou z terminálu si dáváme snídani v jídelně na Plaza Riosinho. Pochutnali jsme si na salteñas a čokoládový koláček a kafe. Posilnění se vracíme do hostalu a balíme. V 11:00 hod se musíme odhlásit z pokoje. Batohy znovu putují do hotelové úschovny a my vyrážíme do centra na poslední rozlučku s metropolí. Verča ještě utrácí za dárky pro rodinu, připravuje se na blížící se vánoce. Došli jsme až k mercado negro, ale v místech „černého tržiště“ už to není ta tradiční Bolívie. Je to současnost, jakkoliv se nám zdá trpká, moderní, nevkusná a bez fantazie. Je to dnešní realita. K dostání jsou tady věci běžné denní potřeby, asijské šunty, moderní oblečení, elektronika. K doplnění tekutin si dáváme čerstvě vymačkanou šťávu, ovocný salát, mrkvový džus. Udělali jsme menší okruh, viděli slavnosti svatého přijímání i svatbu.
  Dostali jsme hlad. Na ulici Murillo jsme zahlédli arabskou restauraci. Říkáme si, proč ne? Trochu změny neuškodí a objednáváme jídlo pro dva a litr piva. Na podnosech je výběr všech možných arabských specialit a polévky. Jídlo bylo znamenité. Po samotném obědě trávíme v příjemném prostředí ještě dvě hodiny. Klábosíme, holdujeme karbanu a dopisujeme deník a výlohy. Znenáhla nám střeva dávají najevo, že něco nebylo v pořádku. Za kuchyní jsou baños, naše první zastávka na štafetě od toalety k WC. Na cestě do hostelu už jen taktak dobíhám do jídelny podobné Mc´Donald´s na pěší zóně. Nebýt této možnosti, dozajista si nadělám do trenek! Další možnost využívám už v hostelu, kde si vyzvedáváme batohy a kupujeme toaletní papír. Srdečně se loučíme a jdeme na nádraží.
  Cestou se potím a trénuji svěrače. Vypadá to špatně. Závidím toulavému psovi, když jednoduše nabíhá nad kanál a spořádaně koná svou potřebu. Posledních 100 metrů do nádražní haly jsou opravdu horké chvilky. Batohy shazujeme před vchodem, Verča hlídá a já pospíchám na záchodky. Nebudu to prodlužovat. Z veřejných nádražních toalet mám pěknou sbírku pokladních lístečků! Verča je na tom o něco lépe, ale arabskou kuchyni obviňujeme oba dva.
  V 19:00 hod přistupujeme k autobusu a ke svému zděšení jsme zjistili, že nemá WC! To chce dávku Endiaronu a zelené řasy. Doufám, že už ve mně nic nezůstalo a těch 8 hodin jízdy přečkám bez nehody. Prý budeme zastavovat jen jedenkrát. Přistupuje ještě Němka Dagmar, která má maminku Bolívijku a žije tady už rok, aby poznala svoje kořeny. Společně s Verčou si dobře rozumí. Přistoupila i třída dětí, kterým „velmi vhodně“ pouštějí film Parfém na obrazovkách DVD u stropu. Než nás nechali odjet, vybral ještě personál nádraží doklady o zaplacení 2 BOB za použití nádraží. Tak jak to ostatně chodí všude v Bolívii. Při nastupování jsme také málem přišli o naše VIP místa v čele, protože byla špatně označena čísly a naše A+B tam chybělo. Naštěstí dorazila paní z pokladny s rozpisem a neurvalou dámu z našich míst vyprovodila.
  Cesta z La Pazu přes El Alto byla otřesná a trvala více než 2 hodiny. Stavěli jsme na každém rohu v totálně hustém, dýmu ze spálené nafty ostatních vozidel. Vůbec se nedalo dýchat a ani vidět nebylo absolutně nic. Zápach, smog, emise, plasty, odpad, prostě ekologická katastrofa! Verča tahá rozumy z naší nové známé, baví se o politické situaci i ekonomice země. Údajně je to horší, než se zdá. Nesvoboda, bída a zoufalství vře pod pokličkou hrnce jménem Bolívie.

24. říjen 2010 neděle (POTOSÍ - Casa de La Moneda, město)

  V autobuse je příšerná zima. Klimatizace nastavená na plný výkon i v noci! V jednu hodinu ráno stojíme kdesi na cestě u nějaké restaurace. Verča jde do krosny pro spacák. Ten je nutný, jinak bychom tady umrzli. Já zase s potěšením zjistil, že moje střeva se uklidnila a na „velkou“ už nemusím. Zbytek cesty jsme prospali, zachumlaní do spacáku a do Potosí přijeli na sedmou ranní.
  Autobusové nádraží leží asi 2 km od města. S Dagmarou si bereme napůl taxík do centra. Ona tady má příbuzenstvo. Její teta už jí vyhlíží a po přivítání nabízí pomoc s hledáním levného ubytování. Na třetí pokus máme pokoj za 40 BOB v Hospedaje Oruro, na stejnojmenné ulici. Ještě za tepla se od milé tety dozvídáme znepokojivou zprávu o dvou zavražděných turistech z Evropy. Za bílého dne byli probodnuti nožem, kvůli oblečení! Naše nálada jakoby zmrzla, pochopitelně. Takové informace se neposlouchají zrovna s nadšením.
  Zabydleli jsme se ve skromném pokojíku s dřevěnou, vrzající podlahou. Vybalili věci z batohů a v 8:00 hod se jdeme poohlédnout po nějaké snídani. Jenže dnes máme neděli. V Potosí je až podivný klid a „mrtvo“. Konečně, nahoře nad náměstím“ jsme našli jedinou otevřenou restauraci „Kaypichu“. Posnídali jsme typicky bolívijsky. Čaj z koky, vajíčka a marmeláda. Klasika, kterou tady servírují turistům. Pro domorodce, jak se později přesvědčíme, vypadá snídaně trochu jinak.
  Naše první kroky v Potosí, městě stříbra, směřují do Casa Real de La Moneda. Bývalá královská mincovna je jednou ze dvou hlavních potosíjských atrakcí. Komplex budov zabírá celý jeden městský blok. Kupodivu je otevřeno i v neděli dopoledne. Od 18. stol se tady razily mince pro španělskou korunu. Expozice za 20 BOB ukrývá dřevěné, koloniální, razící stroje, popisuje způsob ražby od primitivních začátků s využívání tažných zvířat, jako jsou muly k pohonu ohromných dřevěných ozubených kol až po tavení stříbra, parní stroje i dobu elektřiny. Za shlédnutí stála i mineralogická sbírka či expozice stříbrných nádob a dobových dekoračních předmětů. Stříbro bylo ve zdejší zemi objeveno v roce 1544. Podle legendy se indiánskému pastevci Diegovi ztratilo ze stáda několik lam. Celý den je hledal, a když je nenašel do setmění, rozhodl se na úpatí kopce rozdělat oheň, aby se ohřál. Ze země pak začalo vytékat roztavené stříbro. Tak praví pověst. Po dvou hodinách dáváme sbohem rozesmáté tváři boha Bakchuse na nádvoří a jdeme něco poobědvat.
  Hned naproti je restaurace Koala. Poroučíme si vynikající almuerzo s kotlem polévky a grilovaným lamím plátkem s hranolky. Zapíjíme místním nevalným pivem Potosíña a skoro se nemůžeme zvednout od stolu. Proto nejdeme nikam daleko. Přesunuli jsme se jen o pár kroků na náměstí 10 de Noviembre, kde si vychutnáváme slunečného dne a klid nedělního, ospalého Potosí. Jak jsme se dozvěděli, dnes je také „Den vlajky“, jak jsme si vyslechli ráno u snídaně. A tak všude po městě vlají červenobílé, městské prapory. Podřimujeme si v parku až do pozdního odpoledne. Dopsal jsem i kus deníku. Mám co dohánět, protože na třídenním pochodu přes Cordiliera Real, jsem se psaní moc nevěnoval.
  Je čas popojít dál. Prošli jsme si tržnici, kde není k vidění nic tradičního. Vlastně mi to připadá, že tradiční výrobky a oblečení jsou už jen lákadlo pro turisty. Dnešní Bolívijec, žijící ve městě se od nás moc neliší. Ani to po něm nemůžeme vyžadovat. Život a vývoj jde prostě dál. Dál jdeme i my a směřujeme do jihozápadní části města až k oblouku „Arco“, odkud jsou fotografovány pohlednice s kopcem Cerro Rico. Cestou s podivem zjišťujeme, že v ulicích města je ohromné množství vývěsek advokát, právník, student práv atd. Příčina takové koncentrace těchto chytrých hlav je nám záhadou. Zda se váže na množství horníků v městě a okolí, nevíme. Rádi bychom se podívali i do některého z krásných kostelů, či katedrály, ale všude je jednoduše zavřeno. Takovou Bolívii jsem dosud neznal. Ani provoz aut v ulicích není takový, jako obvykle. Jen tak si bloumáme. Verča zkoumá neuvěřitelně nízké ceny obuvi u Baťi. Posloucháme vystoupení slepého hráče na charango. Tak nás dojal, že jsme mu museli věnovat alespoň malý obnos do jeho otlučeného hrnku. Porovnáváme ceny exkurzí do dolů v různých agenturách. Zítra se rozhodně podíváme pod zem.
  V neděli neděláme nic jiného, než že se pořád cpeme. I teď k večeru jsme zamířili do místní jídelny, kde servírují kuřata. Hned vedle našeho alojamiento nás nasytí jedna z takových restaurací. Obsluhuje nás asi osmiletý kluk. Jak tenhle mrňous kmitá, to jsem ještě neviděl. I děti se tady umějí a musí umět otáčet. Při jídle nás znenadání našla i Dagmara a domlouvá se s námi na zítřejší výlet mezi horníky.
  Vrátili jsme se na pokoj. Sprcha dnes nebude. Vrátný drmolí něco o tom, že není voda. Prý až ráno. No, spolu s tím faktem, že na pokoji není zásuvka, jsme hodně rozladění. Jak teď dobijeme přístroje? Naše chyba, měli jsme si to ověřit ráno. Na svém lihovém vařiči si vaříme čaj s citrónem, protože mě bolí v krku a jdeme si lehnout.
Ochladilo se, vždyť jsme v nadmořské výšce 4.000 m a tak oceňujeme naše péřové spacáky. 

OBRÁZKY K DENÍKU ZA TŘETÍ TÝDEN:


 

 
Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014