MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Zajímavosti

Velikonoční ostrov (Chile)

Anakena
Velikonoční ostrov (Rapa Nui) je ostrov ve východní části Polynésie na jihu Tichého oceánu spravovaný Chile. Nachází se 3 600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky a 2 075 km východně od ostrova Pitcairn. Má rozlohu 163 km² a obývá jej 3 791 obyvatel (2002).

Název ostrova

Běžný polynéský název ostrova je Rapa Nui (Velká země). Přivlastek Velká odlišuje Velikonoční ostrov od jiného ostrova jménem Rapa, již dříve osídleného (a později přejmenovaného na Rapa Iti, tj. Malá země). Jiný název ostrova je Te Pito o Te Henua (Pupek světa). Stejné jméno má kultovní zaoblený magnetický kámen, ležící v blízkosti Ahu Te Pito Kura. Podle rapa-nuiských legend první jméno ostrova bylo Te pito o te kainga a Hau Maka (Malý kus země Hau Maka).[1] Existují další poetická jména např. Mata-ki-Te-rangi, (Oči, které hledí do nebes) nebo Hiti Ai Rangi (Kraj nebes).

Jacob Roggeveen, který ostrov objevil o Velikonoční neděli roku 1722 jej nazval Velikonoční ostrov (nizozemsky Paasch Eyland).

Felipe González Ahedo, španělský mořeplavec, který ostrov roku 1770 anektoval pro Španělsko, jej nazval na počest španělského krále Karla III. Isla de San Carlos.

Oficiální španělský název je Isla de Pascua.

Když byl ostrov objeven pro Evropany o Velikonocích roku 1722, to nejhorší už bylo za nimi, a ostrov i ostrované začínali pomalu regenerovat. Malé stromky ještě někde existovaly. Příchod bělochů však bohužel přinesl další katastrofy: většinu obyvatelstva zdecimovala v 19. století jak epidemie neštovic, tak otrokáři, kteří chytali domorodce pro práci v peruánských dolech. Ve 20. století byl ostrov pronajat jako ovčí farma a eroze půdy a ničení původní vegetace pokračovalo dále. Dnes je ostrov pokryt travnatou plání. Všechny původní druhy stromů jsou dnes vyhynulé (jen toromiro přežívá v anglických sklenících). Všechny druhy pozemních ptáků byly vyhubeny.

Geografie

Velikonoční ostrov je nejodlehlejší obývaný ostrov světa. Jeho nebližším obývaným sousedem je ostrov Pitcairn, vzdálený 2075 km západně. Pobřeží Chile je vzdálené 3600 km východně od ostrova. Nejbližším ostrovem je Isla Sala y Gómez, 8 km dlouhý, neobydlený ostrov, tvořící nejvýchodnější bod Polynéského trojúhelníku.

Velikonoční ostrov je zhruba trojúhelníkového tvaru a má plochu 163 km². Délka ostrova je 24 km. Nejvyšším bodem ostrova je vrchol sopky Maunga Terevaka ve výšce 507 m n. m. V okolí ostrova se nachází několik menších ostrůvků. U jihozápadního výběžku ostrova jsou to ostrůvky Motu Iti, Matu Kau Kau a Motu Nui. Západně od ostrova se nalézá ostrůvek Motu Tautara a v blízkosti poloostrova Poike pak ostrůvek Motu Marotiri.

Celkem se v okolí nachází 15 ostrůvků do vzdálenosti 1,5 km od ostrova.

Na Velikonočním ostrově nejsou žádné stálé vodní toky. Jsou zde však tři sladkovodní kráterová jezera: Rano Kau, Rano Raraku a Rano Aroi.

Makemake

Geologie a morfologie

Velikonoční ostrov je vulkanického původu. Je tvořen třemi sopkami: Maunga Terevaka, která tvoří největší část tělesa ostrova, Poike, tvořící východní poloostrov a Rano Kau, formující jihozápadní výběžek ostrova. Tyto tři sopky se v průběhu geologických procesů spojily lávovými toky a dnes určují zhruba trojúhelníkový tvar ostrova. Na ostrově je dále množství menších, pobočných sopečných kuželů; jen sopka Teravaka jich má více než 100. Dva z nich: Rano Raraku a Puna Pau se v době osídlení polynéským obyvatelstvem staly významnými lomy. Lávové toky vytvořily na ostrově množství jeskyní. Stejně jako celý Velikonoční ostrov, také přilehlé ostrůvky Motu Nui jsou vrcholky sopky, která od mořského dna dosahuje výšky více než 2 km. Jsou součástí podmořského pohoří Sala y Goméz, které je vymezeno podmořskými horami Poike a Moai, nalézajícími se západně od Velikonočního ostrova a horou Nazca, která vymezuje pohoří Sala y Goméz na východě. Hory Pukao, Moai i Velikonoční ostrov se formovaly do dnešní podoby během uplynulých 750 000 let. Poslední vulkanická erupce proběhla zhruba před 100 000 lety. Celé pohoří Sala y Gómez vzniklo pohybem podmořské desky Nazca, která se přesunula přes Velikonoční horkou skrvnu. V dnešní době je Velikonoční ostrov sopečně neaktivní.

Klimatické podmínky

Podnebí na ostrově je teplé, subtropické. Roční období jsou jen málo výrazná. Na ostrově vanou silné pasátové větry. Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 21 °C. Nejstudenější měsíce jsou červenec a srpen s průměrnou teplotou 19 °C, nejteplejší jsou leden až březen s průměrnými teplotami 23 °C. Roční dešťové srážky jsou v průměru 1150 mm. Duben a květen jsou měsíce nejbohatší na srážky s průměrnými měsíčními hodnotami okolo 130 mm.

Osídlení polynéským obyvatelstvem

Ostrov byl osídlen polynéským obyvatelstvem snad již v polovině 1. tisíciletí. Podle ústních legend, zaznamenaných tahitským biskupem Tepano Jaussenem, místem přistání dvou kánoí prvních polynéských osadníků, vedených Hotu Matu'ou, byla pláž Anakena. Veliké kánoe přivezly údajně 300 - 400 lidí z ostrovů Maroe-Orega a Maroe-Tohio. Tito první mořeplavci dovezli na ostrov také prasata, kuřata a rozmanité rostliny a plodiny jako sladké brambory, jamy, taro, banány, cukrovou třtinu, toromiro, ibišek, maute a jiné.

Společenská struktura

První ostrované byli rozděleni do 10 klanů, které žily v 16 osadách. Tyto vesnice byly založeny Hotu Matu'ou po příjezdu na ostrov. Jména nejvýznamnějšíců klanů byla: Miru (Fregatčí klan), který obýval sever ostrova, Marama (Měsíční klan); Haumoana (Pobřežní klan); Tupahotu (klan Tupa), který pravděpodobně ovládal lomy v Rano Raraku, Ureohei, Hamea, Kotu’u, Roca, Ngauré a další. Podle legend, zaznamenaných misionáři roku 1860, měl ostrov původně přesně definovaný třídní systém v čele s Ariki, náčelníkem, který měl na ostrově absolutní moc. Každý klan měl svého kněze (inetao), bojovníky (matatoa) a zemědělce a služebníky (mata kio).

Původní stav ostrova

Když na Rapa Nui připluli první Polynésané (snad kolem 900 n. l. nebo i dříve), našli ostrov pokrytý subtropickým listnatým lesem a s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku. Půda byla sopečného původu, tedy velmi úrodná, ale deště zde nebyly tak časté jako na jiných polynéských ostrovech. Novým usedlíkům, kteří s sebou přivezli jen slepice (a nechtěně i krysy jakožto černé pasažéry), se tu dařilo, a život byl celkem bezpracný. Jejich původní potrava pocházela hlavně ze zahrádek, ptactva (mořského i pozemního), krys, ryb a oblíbených delfínů, které bylo možno lovit s pomocí velkých kánoí na otevřeném moři.

Lesy byly plné vysokých palem, příbuzných chilským palmám vínovým (Jubaea chilensis, dosahujících výšky 18 m a téměř 2 m v průměru). Tyto palmy poskytovaly ideální kmeny na stavbu kánoí a později na transport soch, kromě jedlých ořechů a sladkého sirupu. Také stromové astry (tree daisies), moruše, stromy toromiro a hauhau (příbuzné lípě, ze kterých vyráběli silné provazy) a malé druhy palem rostly v hojnosti, tvoříce baldachýn nad keři, bylinami, kapradinami a travou.

Konec mořeplavby

Jak populace rostla, rozdělila se na 11 klanů. Podobně jako jinde v Polynésii, vedl každý klan náčelník, a každý klan měl po čase svou elitu včetně kněží a své ceremoniální centrum. Protože obživa byla snadná, zbývalo spoustu času na rituál a stavění platform ahu, sloužícím k pohřbům a uctívání předků. Na tyto platformy se pak začaly vztyčovat sochy moai. Sochy byly tesané v kráteru vyhaslé sopky Rano Raraku. Obsidiánové nástroje vystačily, ale práce šla pomalu. Hotová socha se pak musela odtáhnout k pobřeží na příslušnou platformu. Tento těžký úkol byl zvládnut pomocí velkých kmenů, sloužících jako válců a saní a také jako „jeřábů“ ke zdvižení soch na ahu.

Ježto vysoké palmy Jubaea byly používány také na stavbu kánoí, domků a rituálních center, všechny tyto stromy byly vykáceny nedlouho po roce 1400. Krysy se postaraly o to, aby zbylé ořechy nevyklíčily. Konec této palmy znamenal, že obyvatelé Velikonočního ostrova ztratili nejenom možnost lovit delfíny, ale také schopnost mořeplavby vůbec. Lidé Rapa Nui se sami úplně izolovali od ostatního světa. Genetické studie ukázaly, že Thor Heyerdahl se mýlil a krev ostrovanů byla jen polynéská. Ale existují doklady, že se ostrované pouštěli (tedy v dobách, kdy ještě měli kánoe) na daleké cesty, patrně i do Jižní Ameriky.

Katastrofa

Není úplně jasné, kolik lidí žilo na ostrově v době největšího rozmachu, kolem roku 1550, snad kolem 12 000 (někteří archeologové tvrdí víc, jiní méně). Přestože ostrovní životní prostředí zřetelně trpělo, tesání, transportování a stavění soch pokračovalo zrychleným tempem, sochy byly větší a větší, až nakonec v lomu byly vyrobeny i některé sochy, které byly úplně nesmyslně rozměrné, bez jakékoliv šance na postavení. Řevnivost mezi klany zřejmě hrála velkou úlohu v tomto kulturně sebevražedném chování.

Víme ale bezpečně, že kolem roku 1600 se podařilo ostrovanům Rapa Nui zničit veškeré lesy ostrova. Kdysi tak úrodná půda se sesouvala a ztrácela se kvůli erozi. Nebylo z čeho stavět, na čem vařit. Studánky a potoky vyschly. Lidé vyhubili veškeré ostrovní ptáky, i hlemýždě. Bez papírových moruší nemohli už ani plést rybářské sítě. Začali žít v jeskyních a kamenných chyškách, vyhrabaných do svahů. Pak přišel hladomor, válka všech proti všem, i kanibalismus. Sochy moai byly navždy opuštěny, mnohé ještě v kráteru či na cestě.

Velikonoční ostrov je malý, dá se obejít během jednoho dne. Ostrované viděli následky svého chování před sebou jako na dlani. Přesto však nebyli schopní zastavit svou ničivou činnost. Kamenní obři, symbolizující zkonzumování celého ostrova, byli pak zvandalizováni potomky těch, kteří je tak pracně vytvořili. Velká většina soch byla povalena a rozbita už v době, kdy Evropané začali navštěvovat ostrov.

Mapa

Sochy Moai

Díky sochám moai je ostrov světoznámý. Víme, kde sochy vznikly. V lomu na úpatí kráteru Rano Raraku dokonce ještě jedna nedokončená a od skály ne zcela odtesaná moai leží. Celkem jich Rapanujci vztyčili asi 300. Daleko víc jich zůstalo v lomu nebo na cestě na své kamenné plošiny ahu, z nichž měly shlížet do vnitrozemí ostrova. Dnes stojící moai byly znovu vztyčeny během 20. století. Většina moai je asi 3,5 m vysoká, najdou se však i takové, co měří až 12 m a váží až 90 t.

Kromě neobvyklého tvaru – nemají nohy, tělo je jen naznačeno a nejpropracovanější je hlava – na některých moai zaujme klobouk pukao z červené horniny. Podle nejvíce přijímané teorie nejde o klobouk, ale styl účesu, který se na Rapa Nui nosil v dobách vzniku posledních soch.

Moai, obří kamenné sochy Velikonočního ostrova, patřily kdysi mezi světové záhady. Dnes je ale jasné, že jsou úzce spřízněné s podobnými tradicemi kultu předků rozšířených v Polynésii. Americký archeolog Kirch píše: „Ideologie je daleko vlivnější, když je možno ji konkrétně projevit prostřednictvím symbolicky nabité architektury a objektů. Velká většina monumentální architektury společností Oceánie byla vystavěna přesně pro tento účel. Tonžské hrobky langi, sochové chrámy Velikonočního ostrova, havajské svatyně heiau a pohřební ostrůvky Nan Madol - všechny připomínají mocnou roli ideologie v legitimizaci sociopolitické struktury.“

Petroglyfy

Na Velikonočním ostrově je největší kolekce petroglyfů v celé Polynésii. Na ostrově se nalézá zhruba 1000 lokalit, kde se vyskytují petroglyfy a celkem je zdokumentováno více než 4000 jednotlivých petroglyfů. Tesání petroglyfů mělo často náboženské, jindy i praktické důvody, jako např. označení teritoria či zaznamenání důležité události. Obrazy vytesané v horninách na Velikonočním ostrově mají jak náboženské motivy, jako je tomu např. v oblasti Oronga, kde se nachází celá řada petroglyfů spjatých s kultem Ptačího muže a boha Tangata manu, tak i motivy z běžného života. Existují vyobrazení ryb, mořských želv i vulvy.

Rongorongo

Rongorongo je systém doposud nerozluštěných glyfů, objevený Evropany na Velikonočním ostrově v 19. století. První zprávu o písmu Rongorongo podal roku 1864 francouzský misionář Eugène Eyraud. V té době již napsanému písmu jen částečně rozumělo pouze několik ostrovanů. Toto písmo používala pouze malá část původní populace, a to privilegovaná skupina kolem vládnoucí rodiny. Po odvezení královské rodiny do otroctví a zdecimování obyvatelstva byla znalost písma Rongorongo ztracena. Znaky se navzdory množství pokusů dosud nepodařilo rozluštit. Až na několik glyfů vytesaných do kamenů jsou všechny nalezené znaky vyřezány do dřevěných tabulek. Do současné doby se v rozličných muzeích po celém světě dochovalo 26 tabulek s písmem Rongorongo. Na Velikonočním ostrově nezůstala jediná.

Rei-miro

Rei-miro je dekorativní předmět ve tvaru půlměsíce, kterým se zdobily ženy z Velikonočního ostrova. Rei-miro znázorňuje polynéskou kánoi. Každý konec ozdoby je ukončen stylizovanými lidskými hlavami. Vnitřní strana ozdoby obsahuje prohlubeň, vyplněnou pudrem vyrobeným z mořských ulit. Tento dekorativní předmět je v různých podobách znám i z jiných polynéských ostrovů, dvě lidské hlavy se však nacházejí pouze na Rei-miro z Velikonočního ostrova. Obraz Rei-mira je také na vlajce Velikonočního ostrova.

Kult ptačího muže

Není jasné, zda kult Ptačího muže existoval už za dob stavění soch; zanikl kolem roku 1867. Snad skupina militantních vůdců nazývaných matatoa přinesla nový kult, který nahradil původní kult boha Make-make. Tangata manu, kult Ptačího muže, vyvrcholil každoroční soutěží o získání prvního vejce ptáka manutara, rybáka černohřbetého (Sterna fuscata), z ostrůvků Motu Nui, nalézajících se v blízkosti jihozápadního mysu Velikonočního ostrova. Soutěžící museli překonat průliv plný žraloků, oddělující ostrůvky, nalézt ptačí vejce, vrátit se zpět a na ostrově na závěr vyšplhat útesy před vesnicí Orongo. Vítěz získal titul „Ptačí muž roku“. Tento muž a jeho rodina pak měli po dobu jednoho roku kontrolu nad obchodní distribucí na ostrově. Kult Ptačího muže je doložen i archeologickými nálezy. Na útesech v okolí Oronga byly nalezeny petroglyfy Ptačího muže. Někteří odborníci si myslí, že kult Ptačího muže byl částí snahy zbylých ostrovanů o kulturní obnovu.

Tetování

Rapa-nuici běžně zdobili svá těla tetováním. Tetované obrazce nevycházely z jednotných vzorů, ale vzájemně se značně lišily. Často byly omezovány pouze fantazií a schopnostmi umělce. Tetováni byli jak muži, tak ženy, avšak u žen pokrývalo tetování obvykle větší část těla a bylo propracovanější než u mužů. Tetovací barva se získávala spalováním listů rostliny zvané ti. Popel byl pak zvhlčen šťávou z bobulí zvaných poporo. Jako tetovací nástroj sloužila kost, často rybí, zaostřená v hrot, kterým se propichovala pokožka.

zdroj: Wikipedia

Anakena

Vstupte zpět do COLLOWARA 2010:

INFORMACE ZAJÍMAVOSTI DENÍK SPECIALITY HUDBA FOTOGALERIE
 
Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014