MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

Čtvrtý týden

9. 11. 2009 - 15. 11. 2009

Salvador, Lencois, NP Chapada Diamantina, Salvador, Brasilia, Rio de Janeiro

9. listopad 2009 – pondělí (Směr SALVADOR DA BAHIA)

Ve 3:00h ráno stojíme kdesi na cestě a v 7:00h je 15min pauza, kdy si cestující chtějí dát kávu, ale řidič je žene zpátky. Na snídani není čas. Potřebuje dohnat zpoždění způsobené poruchou. Já svou ranní toaletu ale stihl. Přetínáme obrovský úsek Brazílie a před polednem projíždíme město Vitoria de Conquista. Zastavujeme na předměstí, obědváme ve velké jídelně, kde zrovna pokládají dlažbu. Po rychlé dvacetiminutové pauze a znovu na cestu. Každé 3-4h zastávka. Na té předposlední kupujeme předraženou vodu za 4RS/1,5l! To jsou ale ceny! Nic jiného nám nezbývá. Jinde koupit nelze a když jste 24h na cestě ve voze s nevýkonnou klimatizací, voda je potřeba. Uvnitř autobusu je stále 31stC. Nabíráme čím dál větší zpoždění a v 17:00h je už jasné, že v 17:00h, jak sliboval pokladní, nestihneme být v cíli. Když najíždíme na dálnici, zbývá ještě 130km. Což o to, projíždíme opravdu překrásnou krajinou, jako z westernového filmu a je se na co koukat. Mix mexické, středoamerické a australské krajiny. Stromové kaktusy, slamáky s širokou krempou, oblá a vystouplá skaliska, prérie. Ale už teď víme, že do Salvadoru dorazíme za tmy. Už teď se stmívá a my pozorujeme veliké ohně na poměrně velkém území. Domnívám se, že jde o požáry, nebo vypalování křovisek a trávy. Ovšem vypadá to děsivě. Konečně jsme v Salvadoru. Konečný součet je 25,5h. Na nádraží zjišťujeme, že si znovu musíme vrátit rafičky hodinek o hodinu zpět. Na ulicích je patrná velká dopravní zácpa směrem do centra. Přeplněné linky MHD. Ještě v autobusu jsme se domluvili s párem Francouzů, že pojedeme společně do centra najít hotel. Nakonec však u nás vítězí šetřílkovský duch a přenocujeme na lavičkách hlavního autobusového nádraží. Do centra je to stejně ucpané a kdo ví, jak dlouho potrvá, než se dostaneme do postele. Navíc všechny knihy varují před pohybem po nočních ulicích. Takže kupujeme rovnou na zítřek lístky do Lençois v 23:30h u společnosti Real Expresso. Noc přečkáme tady na rodoviária a po rozednění vyrazíme na prohlídku Salvadoru da Bahia, hlavního města stejnojmenného regionu. Omlouváme se Frantíkům, že je opustíme a v infocentru fasujeme mapu města. Pro klid duše se ptám na nejbližší levný hotel v okolí nádraží. Dozvídám se o třech, přičemž nejlevnější je Pyramida za 70RS/pokoj. Díky, to nás ještě více motivuje k nezvyklému kroku. Do půlnoci je na nádraží rušno a živo. Do 22:00h má otevřeno většina početných obchodů a restaurací v hale. Je tady samoobsluha i jídelny. V 23:00h zavírají i bufety a o půlnoci už nekoupíte nikde nic. Všichni cestující odjeli a zůstali jsme tu jen my, uklízecí četa, policejní hlídky a dvě slečny od cafématu, které už 2h uklízejí svůj kiosek. Pro ukrácení času hrajeme žolíky u stolečků před jídelnou. Kromě vyjmenovaných osob v hale nocují v různých polosedech asi ještě 20-30 lidí. Mají tady i stojany se zásuvkami k nabíjení mobilů, takže veškerou naší elektroniku zásobujeme drahocennou energií.

10. listopad 2009 – úterý (SALVADOR DA BAHIA)

Noc na autobusovém nádraží proběhla kupodivu rychle a dokonce jsem i trochu spal. Sice jen 3h a přerušovaně, ale šlo to. Kolem páté se začíná rozednívat a to už se opět haly plní lidmi. Dospávám v předklonu i záklonu, opřený o krosny. Hygiena se odehrává na toaletách. Nevybočuji, protože většina Brazilců dělá to samé. Zubní kartáčky, ručník a mýdlo nikoho nevyvádí z míry. Toalety v Brazílii se dají celkově hodnotit kladně. Čisto, často se vytírá a myjí umyvadla, papír je vždy k dispozici. Odpadkové koše se pravidelně vynáší, jsou s poklicí a ještě mají jednorázové pytle. Všude na veřejných místech visí osvětové letáky s obrázky, pro méně chápající. Týkají se osobní hygieny a chování v době hrozby prasečí chřipky a horečky dengue. V šest ukládáme zavazadla do regálu úschovny. Opouštíme nádraží a ptáme se, odkud jezdí MHD na Praca da Sé. Musíme po lávce nad dálnici a v její polovině sestoupit dolů. Tady se nachází krytá zastávka. Z pohledu, kdy máme nádraží v zádech je směr jízdy do centra napravo. Po několika zcela odlišných radách už víme, že musíme nasednout na minibus s nápisem Praca de Sé. Ten náš je červený a přijel za 20min čekání. Je klimatizovaný a stojí 3RS, oproti neklimatizovanému onibusu za 2,20RS to je velká výhoda. Je méně našlapaný a čistý. Na každý vůz je nutno mávat na znamení, jinak v zastávce nestaví. Stejné je to i při vystupování. U stropu mají natažené lanko ke zvonku, za které se před zastávkou zatahá a zvoneček dá řidiči znamení STOP. Za 40min jsme na autobusovém mininádraží s několika krytými zastávkami, za rohem u Praca da Sé, nedaleko výtahu Lacerda. Město je ještě ospalé a většina rolet zatažena. Slunce už ale pálí, je 30st.C. Prohlížíme si z výšky starého (Cidade Alta) horního města, město dolní, zvané „ Cidade Baixa“. Couráme se probouzejícím centrem od Terreiro de Jesus, dlážděnými chodníky kolem kostela Sao Francisco, před kterým leží bezdomovec. Je polovinou těla ve vozovce a spí. Kolemjdoucí jej překračují, jakoby nic. V Salvadoru už narážíme i na četné směnárny a cestovní agentury. Nabízejí výlety kamkoliv v Bahii. Další naše kroky vedou ulicí Inácio Accioli, kolem kostela Santissimo Sacramento do Paso, kde si dáváme kávu v malé restauraci s vyhlídkou na přístav a na Baía de Todos os Santos. Na ulici snídáme sladký rýžový nákyp, nalitý z velikého hrnce u pouličního prodavače, tak jak to dělají domorodci. Zakousneme si masový koláč se sýrem. Míjíme slavnou lanovku, spojující stejně jako Elevador Lacedra obě části města. Plano Inclinado Goncalves vozí obyvatele nahoru a dolu po nakloněné rovině už od roku 1874 za současných 0,05RS. My však jejích služeb prozatím nevyužíváme a pokračujeme až k náměstíčku Largo do Carmo, kde chvíli pozorujeme domorodce při jejich běžných denních starostech. Jak telefonují, jak se hádají, jak si děti hrají. Zpět do centra se vracíme paralelní uličkou a napojujeme se u oratoria. Po ulici s domácími potřebami, koberci, látkami a řemeslnickými dílnami, kde například krejčí opravují na už historických šlapacích šicích strojích cokoliv je třeba. Ševci opravují podrážky starých škrpálů. Přešli jsme těch 72 výškových metrů do dolního města. Tady dole je hodně starých a polorozpadlých domů. To je hodně smutné, uvědomíme-li si, že historické centrum je pod ochranou UNESCO. Tady je jistě co dohánět, protože i tyto domy jsou historií města. Na druhou stranu procházka kolem původních domů, bez příkras má něco do sebe. Cesta kolem kostela v Pelourinhu s jeho slavným schodištěm z filmu "Dané slovo" (1962), oceněného v Cannes. Pohled do oken obyčejných, někdy i odstrašujících obydlí. Navštívili jsme i antikvariát s knihami a dobovými předměty na nás dýchal zvláštní „černobílou“ atmosférou. V Cidade Baixa už je zase o něco moderněji. Ale obchody s oblečením nabízejí jen dost ošklivé a drahé zboží. Zato jídlo na ulici je levné. Akční hot dog s nápojem za deset korun! Ochutnáme, ale na pořádný oběd jdeme do bufetu na váhu. Tady je zase nápoj gratis a tak si dopřejeme. Přicházíme k Mercado Modelo, staré budově tržnice, kde se kdysi obchodovalo s otroky. Dnes je z ní megamercado se suvenýry. Ovšem jeden obchodník jako druhý nabízí stejné zboží a to se opakuje do nekonečna, do omrzení. Jen samé tretky, nic pro nás. Jsou tam i restaurace, kde se tancuje capoeira, dámy v typických afrických dobových krojích. Další venkovní stánky s dalšími zbytečnostmi. Jen jeden stánek byl originální. Prodávali tam kabelky, opasky, peněženky z hliníkových oček od uzávěrů plechovek od nápojů. Dáváme si nanuk a jedeme výtahem Lacerda. Tento obrovský 80m vysoký výtah v Salvadoru slouží k tomu, aby přemísťoval obyvatele z jedné úrovně města do druhé. Překrásný výhled je zdarma, samotná jízda, která trvá 38 vteřin a kterou absolvuje kolem 50 000 lidí denně, stojí pár drobných. Jsme zpět v Cidade Alta, v centru. Je poledne a my se poohlédneme po kancelářích nabízejících vnitrostátní letenky. Zajímá nás cena letu do Ria. Nabízejí nám jej za 350RS, ale to je pro nás stále drahé. Rádi bychom ušetřili těch předpokládaných 30-36h cesty autobusem. Ve směnárně měníme dolary a míříme k zastávce MHD. K tomu mininádražíčku, kam jsme dorazili ráno. Za zády nás k našemu překvapení kdosi oslovil česky. Jedná se o pár Čechů se kterými prohodíme pár slov a dozvídáme se, že manžel pracuje v hlavním městě Brasilia a jeho paní za ním dorazila na dovolenou. Ze zvědavosti se ptáme kolik si tady lidé vydělávají, protože ta drahota zde je opravdu k neuvěření. Když si představím tady žít, asi bych za několik let neměl co jíst. Mzda tady prý dělá 300-400RS, což jsou pouhé 3-4 tisíce korun. Jen doprava, nebo jídlo ale nic víc, bych si dovolit nemohl a musel bych zatraceně přemýšlet. Ale tohle nám řekl směnárník. Náš krajan však dodává, že to je mzda pro pomocnou uklízečku. Vzdělaní, studovaní lidé jsou na tom prý mnohonásobně lépe. Aha, tak to ano, takže my, jako turisté s batohem, patříme k chudině. To mě uklidnilo. Nasedáme na bus MHD s nápisem Barra a ještě s jedním německým klukem vystupujeme na zastávce jen pár metrů od pláže pod majákem, u shopping centra Barra. I Salvador má svou sochu Krista. Kolem Morro do Cristo je stinný palmový háj. Všude je jinak příšerné horko. Němec nám na svém fotoaparátu ukazuje opravdu pěkné a lákavé snímky z Ilha Grande, ostrova nedaleko Ria. Hmm, ale na to asi nezbude čas, myslím si. Jinak to místo jistě stojí za návštěvu a 2-3 dny relaxace a koupání v kouzelném prostředí se spoustou přírody, stylových chat a čistého moře. Pokračujeme pod maják podél Praia do Farol da Barra, který obejdeme ve stínu hradeb. Sedáme do trávy a Verča se snaží rozbít kokos, který dostala od místních kluků, kteří je shazovali z vysokých palem. Čerstvý kokos a jeho voda celkem chutná a hlavně osvěží. Dole pod námi se nachází několik plážových barů. Jdeme tam, neb všechno jsme už vypili a žízeň je veliká a nikde poblíž není žádný obchod, kde by se dalo koupit pití. Za jedním z barů nabízejí i sprchování sladkou vodou. To se po koupeli v mělké vodě hodí. Zvlášť, když dnes nemáme zázemí a není kde umýt svá propocená těla. Čvachtáme se na střídačku, hlídáme si batohy a pijeme už druhý ledový Skol. Každou chvíli přicházejí prodejci s brýlemi, klobouky, přívěsky, oříšky. Ten poslední nám byl osudným. Přímo před očima nás okradl o malý fotoaparát položený na stole před námi. Musel ho nepozorovaně shrnout do kyblíku s ořechy. Zjistili jsme to jen minutu po jeho odchodu. Ale už bylo pozdě, byl ten tam. Ani nedaleko stojící tři policejní vozy těmhle syčákům nezabrání v jejich zločinu. Verča měla ve foťáku mnoho momentkových obrázků. Vzpomínky! Cítíme se bezmocní a vztek jednak na zloděje i na sebe. Jak jsme to jen mohli přehlédnout? Co si tady člověk nepřiváže, či přímo nedrží, není nikdy v bezpečí. Verča ještě zoufale pobíhá po pláži a vyptává se. Nic platné, aparát je pryč. Jistě si jej předávalo víc lumpů jako štafetu. Prý se to tak dělá, aby, kdyby ho náhodou chytili, neměl u sebe kradené zboží. Uklidňujeme se jen, že to mohlo dopadnout hůř. Máme s sebou daleko cennější a důležitější věci. Naštěstí lépe schované. V 16:30h odcházíme a nasedáme do MHD, zastávku nám pomohli najít a vůz identifikovat místní obyvatelé. Ptáme se na Iguatemi. Jezdí asi 500m od pláže a bývá jich víc, po různě dlouhých trasách. Ta naše trvala až do setmění. Jeli jsme 1,5h k shopping centru naproti rodoviária. Byla veliká dopravní zácpa. Vystupujeme ve zmíněném nákupním megacentru Iguatemi, z natřískaného autobusu. Jdeme hned do kanceláře Salvatur, přímo do nádražní haly. Ráno si Verča všimla vývěsky s akční cenou letenky do Ria. Cena za obě letenky Salvador-Rio de Janeiro pro oba i s taxami dělá slušných 527RS. Ušetříme nervy i čas. Pohodlně a nakonec i levněji, protože i nejlevnější autobus za 260RS/os, stojí víc než letadlo. Vzápětí si pro jistotu jdeme koupit i zpáteční jízdenku na linku Lençois - Salvador za 3 dny, aby se nestalo, že se nevrátíme včas z důvodu vyprodání míst a nestihneme letadlo. Jediná komplikace je, že k zaplacení letenky chtějí hotovost a ne platbu kartou. Tahle transakce nám rázem vyprázdnila zásobu reálů v peněžence. Později budeme muset někde „dotankovat“ finance. Ještě v kanceláři si zjišťujeme, odkud a jak jezdí městské spoje na letiště, protože taxikáři u nádraží nám dávají cenu 59RS a my šetříme. Pro nás je to moc. Tak vyřízeno a protože dnes začíná vánoční prodej, všude je plno lidí. Před nákupním centrem naproti, je ozdobený vánoční strom a začíná ohňostroj. Máme čas a na nějakou dobu se necháme pohltit klimatizovanými obchody a prohlížíme si to, co si nekoupíme. V jednom výprodeji si Verča přece jen vybrala sukýnku za stovku (korun). Ale Brazilci do jednoho utrácejí o sto šest. Značkové zboží je i na evropské poměry drahé. Raději se budeme věnovat našim žaludkům. Po nákupu v samoobsluze se vracíme na nádraží a večeříme v restauraci por quilo. Čekáme unavení, už pomalu usínající na 23:00h, kdy pojede spoj do Lençois. Znovu využíváme nabíjecích sloupů pro naše přístroje. Autobus jede na čas. V momentě, kdy sklopíme sedadla, tvrdě usínáme.


11. listopad 2009 – středa (LENÇOIS a okolí)

V 5:30h se v autobusu rozsvítilo a řidič hlásí: „Lençois!“ Jsme v městečku, které je označováno za základnu, či vstupní bránu do Parque Nacional da Chapada Diamantina. Rozespalý vystupuji a ze zavazadlového prostoru vytahuji batohy. To už jsme v obležení „agentů – naháněčů“, nabízejí ubytování. Zachováme rozvahu a nejprve se v klidu rozkoukáme. Nakonec se s jedním domlouváme.Cenu kolem 40-50RS/os odmítáme a stanovujeme strop na 40RS za pokoj. O.K. Jdeme ještě setmělým městečkem, liduprázdnými dlážděnými uličkami. Náš nový „kámoš“ umí kupodivu anglicky. V první pusadě jsme se na nikoho nedotloukli a tak jdeme o dům dál, do Pousada Corona de Perda, kde už máme štěstí. Pokoj s koupelnou ve starém, kamenném, hornickém domě je jednoduchý a prostý. Nám stačí a s cenou 40RS/noc souhlasíme. Snídaně až od zítřka je v ceně. Osprchujeme se a na 2h ještě uléháme. Musíme dohnat deficit a ještě se konečně natáhnout v normální posteli. Před devátou už jsme na nohou a jdeme ven. Na dolním náměstí, vedle mostu, je taková veliká obecní hala. Snad krytá tržnice. Ovšem stánky jsou tady jen s občerstvením, ale to my právě hledáme. Dáváme si kávu. V malém mercadu zase housky. Rozhodli jsme se dnes věnovat pěšímu výletu za zajímavostmi místního okolí. Samotné staré hornické městečko Lençois s 9000 obyvateli a kouzelnou atmosférou dává naději, že tady to bude stát za to. Nejprve jsme zamířili proti proudu Rio Lençois. Pitnou vodu doplňujeme u veřejného kohoutku naproti autobusové zastávce. Sem si chodí pro vodu celé město. Dole v říčce je nízký stav vody. Proud je mírný. Jdeme po kamenech kolem Cachoeira Serrano, kde početný dav místních žen pere prádlo ve vodách těchto kaskád. Jejich ratolesti se koupají a dovádějí v malých jezírkách vytvořených v korytě řeky. Chlapci shazují kamením avokáda z vysokých stromů. Postupujeme výš proti proudu. Tady jsou už připraveni místní dorostenci se svými nabídkami na průvodcování. Ale my, že ne, nemůžeme si dovolit vydat nic navíc. Zvládnem to snad najít sami. Máme mapku v naší knize. Mladíkovi, který nás i přes odmítnutí chvíli následuje, se to zjevně nelíbí a vytrvale nás pozoruje v naději, že změníme názor. Nezměnili. Minuli jsme Poço Halley, jezírko, nebo přesněji hlubší zátoku s písečnou pláží. Ještě tady vidíme několik ohnišť od táboření načerno. Dál už nás vede pěšina po levém břehu proti proudu. Vede k Cachoerinha, kouzelnému vodopádku s průzračným jezírkem u kterého také sedí opálený mládenec a pro změnu prodává studené nápoje ze své polystyrénové bedny. Ukazuje nám želvu plavající v jezírku a následně i cestu dál. Nahoře nad tímto vodopádkem se na pár minut zastavíme a vykoupeme v jedné z tůněk. A míříme k Cachoeira da Primavera. Pěšina se rozdvojuje, držíme se té, která se stáčí napravo. Nakonec jsme tam. Díky nízkému stavu vody je Jarní vodopád o něco méně prudký, ale stále na pohled krásný. Šplháme po skalách nahoru nad něj. Je přibližně 10m vysoký. Přitékající voda vede strouhou dole mezi skalami. Při honbě za snímky se šplhám pod převis a najednou cítím po celé hlavě strašlivé štípání, bodání a pálení. Lekl jsme se a vykřikl jako smyslů zbavený. Něco jsem srazil hlavou. Jsem svlečený do půl těla a napadá mě, že jsem zavadil o hnízdo pavouků. Prchám po okraji srázu a Verča mě zachytává na poslední chvíli. Nechybělo moc a mohl jsem se zřítit 10m do úzké průrvy nad strouhou. Jsou to vosy, nebo sršně. Narazil jsem hlavou do jejich roje. Verča se snaží setřást ze mě útočící hmyz a sama dostává několik žihadel. Já jich dostal minimálně dvacet do hlavy, kterou mám teď v jenom ohni. Obávám se alergické reakce. Nevím jaký jed mají brazilské potvory. Nevzal jsem si s sebou na výlet lékárničku. Zásadní chyba! Antihistaminika a kortikoidy na pokoji v pousadě jsou mi k ničemu. Improvizuji a nořím hlavu do chladné vody v řece. Namáčím ručník a urychleně se vydáváme na cestu zpět. Verča dostává instrukce, jak provést koniotomii, kdybych otekl a dusil se. Zatím je to dobré. Proti nám jde dvojice mladých lidí, které si pamatujeme z autobusu. Verča je zkouší oslovit, má dojem, že zaslechla češtinu. Strefila se na 50%, jsou to Slováci. Líčíme jim svůj zážitek a varujeme je. Upalujeme dál a u Cachoeirinhy skáču do jezírka se želvou a chladím hlavu. Mladík je tam stále a tak se lámanou portugalštinou ptáme co to mohlo být za hmyz a zda je jedovatý. Dozvídáme se, že pro člověka jedovatý není a ulevuje se mi. Ze samé radosti, že neumírám si kupuji plechovku Guarany za 2,50RS a relaxujeme u vody. Najednou za závojem vodopádu zahlédnu kolibříka. Právě hnízdí. Samička sedí v jednom ze tří hnízd na vejcích. To je úlovek! Filmujeme a fotografujeme na vzdálenost 20cm. Statečný ptáček se nás snaží odlákat a vystrnadit. Raději jí dopřejeme klid. Při focení mi sklouzla noha na kluzkém kameni a jak jsem máchl rukou a vyrovnával pád, praštil jsem sklem objektivu o skálu. Mám tam šrám asi půl centimetru. Zatraceně! Naštěstí jsem jej neutopil a škrábanec je mimo zorné pole. Na obrázcích jej není vidět. Ještě kontrolní snímek pavouka a jdeme dál. Ještě chvíli stejnou cestou, ale u kaskád se dáváme do vsi podél vodovodního potrubí. Vede tudy pěšina. Přicházíme do Lençois shora. Poštípaná hlava sice pálí, ale neotekla moc. Máme relativně dost času a tak to střihneme na protější stranu města a opět vyrážíme na tůru k přírodním skluzavkám. Podle mapky v průvodci je to blízko asi 250m, ale pozor, z centra je to ke koupání a klouzání v Rio Riberáo dobrá hodina svižné chůze! Cesta vede lesem (Bosque). Na konci zástavby se raději zeptejte. Není to složité, ale nač bloudit? Jakmile jsme se dostali do lesíka, už se nedá sejít z cesty. Klesáme po kamenném chodníku, pak přechod potůčku a pak stoupání a rovina. Cesta se stáčí doprava a stále vede lesem. Mineme pár primitivních lesních barů a my jsme klidnější, že jdeme správným směrem. Při závěrečném klesání už slyšíme šum vody. Tam dole je už opravdu krásné koupání v jezerních tůních, mezi obrovskými říčními balvany. Přírodní skluzavku tvoří hladká asi 20m plocha. Zkouším sjet po zadku, na rozdíl od místních frajerů, zteří to bravurně zvládají ve stoje. Za hodinu musíme zpátky. Stmívá se tu rychle a tak polovinu cesty už jdeme s čelovkami. Málem jsme přehlédli velikou žábu. Prý je kamarádská, říká jeden domorodec. Po příchodu do Lençois už vidíme plné ulice, je tu živo, stolky na ulicích, zvoucí do nejrůznějších restaurací. Obchůdky, cestovní agentury s výlety a treky. Většina má otevřeno až do 22:00h. Bary pak dokud se pije. Na jednom z náměstíček potkáváme naše známé Slováky. Přijali jsme pozvání ke stolu a seznámili se ještě jednou s Mirom a Evou. Popíjíme společně caipirinhu. Jsou fajn a nám je dobře. Na zítra plánujeme společný výlet. Kdo sežene levnější, ten dá vědět. Oficiální ceny za jednodenní výlet je 70RS/os. Od 8:30-18:00h. Na hlavním náměstí je agentur dost. Nejprve se ptáme v naší pousadě. To by v tom byl čert, abychom nedostali lepší cenu, když tam bydlíme. Ze zkušenosti vím, že jsou všichni se všemi propojeni. Recepční volá tomu mládenci, co nás do hotýlku ráno přivedl. My se mezitím jdeme najíst. Ještě jsme nedojedli a už je tady. Našel si nás na náměstí plném lidí. Náš předpoklad se potvrdil a máme výlet za 50RS, háček je jen v tom, že průvodce neumí anglicky. Nu což, alespoň bude příležitost rozvíjet naší zatím nevalnou portugalštinu. Posíláme Slovákům SMS, že zítra ráno vyrážíme společně. Ještě jedno ledové pivo a dobrou noc.


12. listopad 2009 - čtvrtek (NP CHAPADA DIAMANTINA – Tour 1)

V 7:00h vstáváme a jdeme na snídani, kterou máme nachystanou v domě přes ulici. Jídlo je zaběhaná brazilská klasika, plus domácí bábovka a pečivo. Snídáme ve společnosti policejního komisaře a dalších důstojníků. Také spali v naší pousadě a odjíždějí nadupaným černým off-roadem. Před vchod přichází náš agent. Potvrzujeme mu opravdu 4 osoby a jdeme k mostu na domluvené místo setkání. Přijíždí bílý Fiat Uno a veze nás před agenturu Cirtur. Tak hele, nakonec přece agentura? Ne naštěstí jen registrace. Opravdu máme privátní vůz a svého řidiče a průvodce v jedné osobě. Cirtur to zastřešuje. Stejně je doporučován v knize RG. Uvidíme. Vyjíždíme a Miro zkouší konverzovat se šoférem ve španělštině. Celkem to jde, umí dobře mluvit. Takže se naše volba bez anglicky mluvícího průvodce vyplatila.
1. První zastávka je po 20km u Rio Mucugezinho u silnice. Dolů k řece jdeme po svých. Jsou tu moc pěkné kaskády přes mohutné balvany. Po cestě se dozvídáme, že voda barvy „čaje či coca-coly“ je bohatá na železo a organické látky z rozkládajícího se listí a rostlin. A hle, už jsme u druhé zastávky.
2. Poço do Diabo, neboli Ďáblova studna se honosí 25m vysokým vodopádem a temnou tůní s výborným koupáním, čehož ihned využívám. Po 30min se vracíme zpět do auta.
3. Po dalších kilometrech se už před námi otevírá scenérie se stolovými horami na pozadí. Vpravo od silnice se vyjímá slavná Morro do Pai Inácio. Dole u silnice je jakási monumentální železná spirála se špicí. Právě tady je prý geografický střed státu Bahia. Pokračujeme po silnici a ta se horší, až odbočujeme na polní cestu, mezi kaktusy, které se dají jíst a přijíždíme ke čtvrté atrakci.
4. Tou je Gruta da Lapa Doce. Tady platíme vstupné 10RS a přebírá si nás místní průvodce. Jeskyňář s plynovou lampou nás vede dolů k jeskyni. Sestupujeme několik set metrů a mladík nás upozorňuje na mnohou flóru i faunu. I na četné mosquitos. A jéje, repelent zůstal v pousadě. Vchod do jeskyně je velkolepý. Sama trasa v podzemí je dlouhá 850m. To je ale jen malá, zpřístupněná část mnohonásobně většího systému chodeb. Údajně až 30km vyhloubila podzemní řeka. Obdivujeme všudypřítomné nádherné krápníky od malinkých brček až po několikametrové velikány. Bílé i barevné, nahoře i dole nebo spojené. V různých tvarech připomínají tu vlka, tu anděla nebo sovu. A hle tam je Betlém. Naše fantazie pracuje na plné obrátky. Průzračná voda v podzemních jezírkách. Když pak ještě v jeskyni na několik minut zhasneme lampu všichni ztichneme a stojíme v naprosté a nejčistší tmě. Připadám si jako v nekonečném vesmíru. Z různých koutů se ozývají jen tu a tam dopadající kapky vody. Škoda jen, že tahle jeskyně nemá prehistorické nástěnné malby. To už by pak nechybělo mnoho k naprosté spokojenosti. V okolních jeskyních jsou prý malby poměrně časté. Po výstupu na denní světlo a horko opět nasedáme do Fiatu a přejíždíme dál.
5. Další místo se zve Pratinha. I tady platíme 10RS. Je tady možnost se naobědvat v restauraci na kilo za 17,9RS, to je OK, tak si dáváme. Sestup ke Gruta da Pratinha je po schodech a komáři ihned útočí. V jeskyni se smí šnorchlovat pouze za další poplatek, ale my s díky odmítáme. Rychle zdokumentovat a rychle pryč z dosahu nemilosrdných komárů. Nějak nás nenadchla, stejně jako sousední mělké koupaliště připomínající kachní rybník. 30Min stanovených na relax u vody dobrovolně rušíme. Mosquitos jsou nepředstavitelně dotěrní. Kromě opic na stromech a tisíců housenek plundrujících koruny stromů tady mnoho zajímavého není.
6. Jdeme pěšky přes kopeček, kde se na druhé straně pod ochranou ještě větší a agresivnější armády moskytů skrývá pěkná Gruta Azul s modrou lagunou na dně jeskyně. Sestupujeme po vyšlapaných a pak dřevěných schodech. Zde je koupání zakázáno. Nejlepší doba k návštěvě je mezi 14-15:30h. To svítí do jeskyně slunce, jehož paprsky barví vodu do modra. V jiné denní době bychom neviděli nic zvláštního. Tentokrát se to ale podařilo. Vracíme se kolem fazendy (farmy) do auta. Na větvi stromu sledujeme velikou cikádu a odjíždíme na zlatý hřeb dnešního dne.
7. Morro do Pai Inácio je nádherná, a po Roraimě na hranicích s Venezuelou, nejznámější brazilská stolová hora. Lze na ní celkem snadno a zadarmo vyběhnout. Nás auto dovezlo asi do poloviny cesty, kde stojí budka, kde se zapíšete, případně složíte dobrovolný příspěvek. Pak už se stoupá pěšky. Odměnou je nádherný, ohromující výhled do krajiny. V pozdním odpoledni jsou efektně sluncem osvíceny další desítky hor. Jednoduše spektakulární panorama! Pobíháme po veliké plošině na vrcholu hory. Fotí se, točí se okolí i překrásná a překvapivě pestrá flóra. Člověk se nemůže nabažit a odtrhnout. Hodina uběhla jako nic.
Pak už jen návrat, poděkování šoférovi. Miro mu dává pár reálů na přilepšenou a my v kanceláři platíme smluvených 200RS za čtyři. Jde se na drink do tržnice. Každý s chutí otočí tres caipirinhas a jsme čím dál veselejší. My jsme si pro jistotu dali tradičně večeři na váhu. Dnes se však kuchař moc nevytáhl. Náš mladý dohazovač se dnes neukázal a tak jdeme sami znovu do Cirturu a smlouváme o dalším výletu na zítřek. Chceme se opět společně a na celý den vypravit pro změnu na jihozápad. Vyžadujeme stejnou cenu. Trochu se cukají. Muž za stolem někam volá a pak kývne. „Nikomu to ale neříkejte!“ Miro použil argument, že pokud bude spokojený a dostane dobrou cenu, bude ještě dvakrát využívat jejich služeb. To zabralo. Na závěr dne ještě pivo a hamburger na náměstí. Potkali jsme tam našeho už namazaného řidiče. Přemlouváme ho, aby nás vezl i zítra. Není si jist, jestli ho k nám znovu přidělí.

13. listopad 2009 – pátek (NP CHAPADA DIAMANTINA – Tour 2)

Olé, v 7:00h na nohou, o hodinu později po snídani a sbaleno. Chceme si do našeho návratu z výletu v pousadě nechat batohy. Nabídli nám, že za 20RS si můžeme nechat i pokoj do večera. Ale my šetříme. Když přijede náš vůz s řidičem, nakládáme velké batohy do kufru. Jak milé překvapení. Přijel stejný člověk jako včera. Usmívá se od ucha k uchu. Máme lepší auto, černý VW Gol. Už nasedáme a ze dveří vychází šéf pousady a říká, že krosny nám schová za schody, zamkne je a zadarmo. Tak to už je lepší. Rychle je tam odneseme a vyrážíme autem k mostu. Tady už potkáváme Evu a Mira, kteří také zjevně rádi vidí našeho starého známého. Jedeme. Dnes nás čeká nejvyšší vodopád Brazílie. 400M vysoký Kouřící vodopád, neboli Cachoeira da Fumaça. Cesta je zpočátku stejná jako včera, později se stáčíme na jih. Po několika desítkách kilometrech zastavujeme v Palmeiras, vesničce s malým obchodem se smíšeným zbožím. Nakupujeme vodu a svačinu. Na cestě už další příležitost k nákupu jídla nebude. Pokračujeme po polní cestě až do osady Caeté-Açu, výchozímu to bodu jednodenního pochodu. Tady se ještě dá koupit pití. Pak už jen divočina. Registrujeme se do návštěvní knihy. Je znovu příšerné horko. 30st.C ve stínu. Vyrážíme a čeká nás rovnou pořádný stoupák do kopce. Brzy jsme poprvé odměněni nádherným výhledem do Vale do Capáo a částečně i Vale do Patí. Postupujeme po náhorní plošině a nestačíme vstřebávat tu nádheru. Setkáváme se s chráněnými rostlinami i zvířaty. Hotová botanická zahrada. Nahoře je slunečno a přesto, že tady vane osvěžující vítr, nesmíme podcenit sílu paprsků. Je nezbytné natřít se opalovacím krémem na tělo i rty. Tady nahoře je příjemný klid. Za celý den jsme potkali jen tolik turistů, kolik se dá spočítat na prstech obou rukou. Za hodinu a půl jsme dorazili k říčce. Ptám se: „Tohle je Fumaça“? Průvodce přikývne. Je málo vody, v tomto ročním období. A kdepak je ten slavný vodopád? Prý ještě kousek. Překonali jsme rychlostní rekord výstupu a cesty sem. Je vidět, že jsme překvapili svou výdrží i ostříleného průvodce. Zprvu jsem trochu zklamán, šli jsme sem pro tohle? Ale ne! To co nás čekalo o 100m dále, mi vyrazilo dech. Jsme na vrcholu. Kam jen oko dohlédne jsou čtyřsetmetrové kolmé skály. Obrovská, gigantická propast. Chtělo by se křičet do širokého, otevřeného prostoru, ale jen polykám slzy štěstí a vzrušení. Tohle místo je dokonalou ukázkou geniálního umu Matky Země. Přes potoky potu, mám po těle husí kůži. Cítím se jako král a sluha zároveň. Obrovský respekt k tomuto dílu přírody. Člověk je tady tak malý. Stojím na okraji srázu. Strachy se bojím i předklonit. Pomalu a vleže se posouvám břichem přilepený k vysunutému kameni, který tvoří jakési molo, čnící metr do prostoru. Shlížím do propasti a opatrně fotografuji. Po pravé straně vpředu, jsou mokré zbytky toho, co jindy bývá onen 400m vysoký vodopád. Kapky rozfoukané vodní tříště tvoří závoj mlhy. Dolů vlastně ani nedopadne. I proto se vodopádu přezdívá „Kouřící“. Udělal jsem několik opravdu roztřesených snímků. Veronika mě vystřídala s kamerou. Po chvíli si dodáváme odvahy a pózujeme při okraji. Náš průvodce neustále opakuje, že už tady zahynulo pět nešťastníků. Jeden uklouzl z okraje vodopádu, další slaňoval a utrhl se. Tři těla byla nalezena dole, poté co se nevrátili z tůry. Jeden odvážlivec ze Sao Paula skočil dolů s padákem a to hned dvakrát. Ve zdraví a slávě. Svačíme a krmíme houskou místní vrabce. Po hodinové přestávce obcházíme vrchol vodopádu na druhou stranu. Vidíme dolní jezírko u kterého je patrno několik barevných teček. To jsou trekaři, odpočívajících po některé z vícedenních tras vedoucích pod vodopád a do údolí Patí. Pohled odspodu musí být také krásný, ale vrchol je vrchol. Zpět se vracíme stejnou cestou a v cíli, který byl zároveň dnešním startem, se odměníme ledovým pivem s příznačným jménem Antarctica. Cesta trvala od půl dvanácté dopoledne do třetí odpoledne. Pak už jen koupání a oddech. To si zasloužíme. Míříme k blízkému vodopádu Riaçinho, s přírodní kamennou skluzavkou, kterou vzápětí také testujeme. Vracíme se unavení, ale plní dojmů. Několik posledních obrázků a malebných rozhledů do krajiny. V kanceláři Cirturu platíme smluvených 200RS za všechny a desítku do dlaně řidiči tisknu tentokrát já. Slováci si na zítra domlouvají další výlet. Rádi bychom ve zdejším kraji zůstali déle. Chapada Diamantina je fascinující kout Brazílie. Ale zbývá už jen týden pobytu, pevný program a na zítra letenku do Ria. Jdeme se osprchovat do hotelu ke slovenským přátelům. Mají opravdu pěkné, ale drahé ubytování za 150RS. Posedíme na terase, poklábosíme a vyrážíme společně na večeři. V centru si dáváme menu za 22RS, kuře s rýží, salátem a s caipirinhou navrch. Je to večeře na rozloučenou. Na horním náměstí hraje živá hudba. Místní kapela tam válí regge. Pohodová atmosféra. Opravdu se nám nechce odjet. Verča tančí v první řadě. Musíme ale pro batohy uschované v pousadě a vydáváme se na zastávku. Tam už vidíme našeho dohazovače, který jako každý den i dnes čeká spolu s několika dalšími na „novou krev“. Každý příjezd autobusu je doprovázen tímto bojem o turisty. A tak to jde dokola. Loučíme se s oběma sympatickými Slováky, žijících a pracujících v Německu, kteří se během těch pár dní stali našimi kamarády. Ano cesty jsou nevyzpytatelné a nikdy nevíte koho potkáte a co potká vás. To je kouzlo života a na cestách ještě intenzivnější. Hlt Cachaçy na zdraví a na shledanou a autobus je tu. Přichází půlnoc a my frčíme nocí do Salvadoru.

14. listopad 2009 – sobota (SALVADOR, BRASILIA, RIO DE JANEIRO)

V půl šesté vystupujeme na salvadorském autobusáku. Chvíli ještě dospáváme na lavičkách. Ve veřejných dobíjecích stojanech ládujeme baterie. Dáváme si kafe a kolem jedenácté i oběd v místní jídelně. Začal jsem platit kartou, co se dá. I ten oběd. Hned poté si podle rady hledáme MHD na letiště. Je to opět ven z nádraží a nadchodem nad dálnici. Jdeme první odbočkou doleva, dolů na zastávku. Čekáme na ten správný autobus s nápisem Itingua (Aeroporto je na téhle trase). Jízdné stojí 3RS/os. Příjemné šetření, namísto 59RS za taxi! U letiště vystupujeme za 35min. V hale si kupujeme kafe a hlavně konečně ve směnárně měním 410USD v kurzu 1:1,7, což je slušné. Odbavíme velké batohy. Trochu to trvá, ale v 15:35h odlétáme do hlavního města Brasilia. V letadle jsme občerstveni obloženou houskou, nápojem a kávou. Za letu pozorujeme nádherné hory, vzduch je průzračný. Mraky jakoby ležely na neviditelné hladině pomyslného oceánu, jehož dno tvoří právě tyto hory. Za necelé 2h jsme v Brasilii. Z výšky to město vypadá opravdu geometricky. Doslova narýsované podle pravítka. Tak takhle to vypadá, když se staví na zeleném. Slavný architekt Oskar Niemayer se tady vyřádil. Podnět k výstavbě celého města dal nejlepší a nejváženější (dle všech dotazovaných Brazilců), president Juscelino Kubitchek. Ano potomek dědy Kubíčka z Kolného u nás v jižních Čechách. Od Miletína 11km, od Velechvína 5km. Takže to byl vlastně náš soused! Místo pro nové hlavní město vybral opravdu báječně. Vodní plochy, řeky, zeleň. Přistáváme a hned na letištní ploše přesedáme do dalšího stroje společnosti Ocean Air, již čekajícího vedle. Z Brasilie odlétáme s 35min zpožděním. Než se setmí, pozorujeme zajímavé tvary polí pod námi. Stovky kruhů, jeden vedle druhého. O kilometrových průměrech. Možná nějaký pěstitelský experiment, netuším. Během letu jsme znovu občerstveni, hlady tedy rozhodně netrpíme. Posádka nás požádala o přesednutí od nouzových východů. Za to dostáváme jako bonus slané oříšky. Za půldruhé hodiny jsme nad Riem. Pilot udělal dva oblety nad městem. My se kocháme pohledem na noční osvětlené velkoměsto. A tam na špici, tam už svítí malá figurka. Je to On, či není? Ale ano, je to Cristo Redentor! Tak to je velkolepé přivítání. Přistáváme na vnitrostátním letišti Santos Dumont, přímo v centru města, na pobřeží. Je 21:30h, co teď? Všichni nás varovali. Rio je v noci nebezpečné, stojí v každém prospektu, průvodci, či článku. Je to líheň zločinu. V noci se máme vydat do ulic plných kriminálníků? Vypadá to jako bláznovství a hazard. Takto varováni jsme se rozhodli neriskovat. Zůstaneme do rána na letišti a teprve ráno si půjdeme hledat ubytování. Jenže, nevykáží nás z letištních prostor? Poslední let je v 22:00h a další zase až v 7:00h ráno. V prvním patře mají pohodlné čalouněné sedačky. Obchody už mají zavřeno. A je to tady. Pán od ostrahy jde přímo k nám a cosi portugalsky vykládá. Určitě nás vyhazuje! Říkám, že neumím portugalsky, že nerozumím. „Musíš anglicky“, kroutím hlavou. Odchází a studuje tabuli s odlety. Po chvíli se vrací a říká: „Departure tomorrow?“, „Ano, ano, tomorrow“ horlivě přikyvuji a zvedám palec. Verča se ptá, zda je to problém? Není, v pořádku, usmívá se náš „sekuriťák“, šťastný, že dokázal anglicky říci, zda letíme zítra ráno. Oddechli jsme si. Noc máme v kapse. Jsme tady jediní nezaměstnaní, jediní turisté. Za hodinu nastupuje úklidová četa v počtu asi 20 lidí. Zvědavě nás pozorují, jak se válíme na sedačkách, ale nic neříkají. Není to zrovna klidný nocleh, ale oni za hodinu mizí a my to doklepeme pohodlně do rána.


15. listopad 2009 – neděle (RIO DE JANEIRO – Pâo de Açucar)

Rozednilo se. Jen co otevřu oči, vidím skrze prosklenou stěnu letiště ten nejznámější obraz Ria. Z hory Corcovado na město shlíží Ježíš. Je přesně 7:00h a my opouštíme bezpečné zázemí letiště, abychom hledali kam příští noc složíme hlavu. Je neděle a na ulicích žádný provoz. Nikde ani živáčka. Do centra je to jen asi kilometr. Přesto jsme opatrní. Vždyť všude se píše o nebezpečí, číhajícím na každém kroku. Před odletem jsme v českých zprávách sledovali válku gangů a sestřelený policejní vrtulník právě zde! Míříme do čtvrti Gloria, kde prý bývá levné ubytování. A je to tady, na silnici se válí černý pytel. Je to mrtvola. Právě přijíždí Policie. Není jasné co se stalo. O nehodu asi nešlo, žádný havarovaný dopravní prostředek tady není. Asi ten hrozný pytel kdosi v noci vyhodil z jedoucího auta. Ještě, že jsme přespali na letišti. Vidět to v přímém přenosu by se mi ani v nejmenším nechtělo. Rychle přecházíme na druhou stranu. Je příšerné horko. Se sedmnácti kily na zádech je to znát o to více. Jdeme podle doporučení LP do jednoho z nejlevnějších hostelů Turistico. A ouha 120RS za pokoj tedy není to co zrovna hledáme. Časy se mění. Smlouváním jsme se dostali na stovku, ale volný pokoj bude až v 13:00h. Hledáme dál. V postranní uličce se ptáme staříka, zda by o něčem levném nevěděl. Ochotně nám ukazuje doleva a zase doleva. Zkusmo tam jdeme a opravdu! Hostel se sloganem: „Pokoje na jednu noc nebo měsíc“. Hospedaje Benjamin Constante na stejnojmenné ulici, hned vedle metra. Chtějí po nás jen 15RS na osobu. Pečlivě zavírají mříže. Výborně, sice ubytování dosti omšelé, mírně zatuchlé, ale kde to v těch vedrech není zatuchlé? Sprcha a toaleta na patře je společná. Náš pokojík na konci chodby s oknem do ulice je čistý a světlý. Dokonce jsme dostali čisté ručníky a deky! Za tu cenu? V Riu budeme bydlet nejlevněji za celou dobu putování po Brazílii. Odhodíme zátěž, osprchujeme se a na hodinu ještě usínáme. Kolem deváté jdeme ven. Nakupujeme vodu v mercadu za rohem a vzápětí zastavujeme MHD s nápisem Cosme Velho, která jezdí pod Corcovado. Cesta tam trvá asi půl hodiny a průvodčí nám dává znamení vystoupit. Ihned se na nás sesypalo hejno taxikářů se svými nabídkami. Cena je 40RS/os. Vytahují se dvěma zastávkami s panoramatickými výhledy na Rio. V tom mají pravdu, protože vláček opravdu jede rovnou nahoru a nestaví. Ovšem v tuto chvíli je zataženo. Rozmýšlíme se. Pro srovnání se informujeme u pokladny vláčku. Ten stojí 36RS, tedy jen o 4 reály méně. Takže je rozhodnuto, vstupné je v ceně obého. Pojedeme taxíkem a rozhlédneme se po okolí. Ale ne dnes! To bychom opravdu viděli jen mraky. Nastupujeme na zpáteční MHD směr Centro (Gloria). Z náměstí Gloria jdeme pěšky na Cinelandia, odkud někde blízko jezdí historická tramvaj do Santa Teresy. Cestou procházíme nedělním trhem s ovocem, zeleninou, rybami, masem atd. U jednoho rybáře si dáváme právě rozlousknuté čerstvě nalovené ústřice. Ještě ráno byly v moři. 4Ks za jeden reál. 10Kč! Zkuste něco takového v Evropě. S limetou chutnají báječně. Vlastně jím něco takového poprvé v životě. Po kilometru chůze už vidíme viadukt, po kterém jede tramvaj. Dole pod ním se ptáme na náměstí hlídajících policistů, odkud že to jezdí „bonde“? Výslovnost mi dělá potíže a tak až na třetí pokus jsme se domluvili na „bondži“. Mladý usměvavý příslušník nám poradil dobře a my jsme jen obešli blok a našli malinké nádraží, konečnou stanici. Jízdné na tuhle atrakci stojí šest korun. Za 20min odjíždíme. Tramvaj je plná zejména turistů, ale jak tak jedeme přidávají se i místní a visí z oken jako hrozny. Stojí na stupačkách, drží se madel na bocích vozu. Občas je to dost nebezpečné, často míjíme auta, zdi, sloupy, jen o pár centimetrů. Místní pobertové, zdá se, větří co by komu sebrali a pak zmizeli. Nic se však nestalo, jede i policejní doprovod. Projeli jsme trasu do St. Teresy a rozhodli se nevystupovat a na točně se rovnou vracíme. U průvodčího platíme každý dalších šest kaček. Celá cesta je za 30min za námi. Ještě pár záběrů a odcházíme. Jsou skoro tři hodiny odpoledne a my se rozhodli vyrazit ještě na Cukrovou homoli. Uděláme si procházku kolem moře. Předtím se ale posilníme v čínské restauraci u stanice metra Cinelándia. Potom už pochodujeme po celé délce pláže Flamengo, která je narvaná lidmi a stánky se vším možným. Ale je to pěkný pohled. Je slunečná něděle a celé Rio je na plážích. Dálnice kolem moře je uzavřena pro motoristy, místo toho tady běhají běžci a jezdí cyklisté. Je hodně horko. Flamengo střídá Botafogo a to už zřetelně vidíme lanovku. Jenže podél moře je to kolem zálivu, než se dostaneme do čtvrti Urca. Ono je to nakonec dobrých šest kilometrů. V 16:00h jedeme konečně lanovkou na slavnou Páo de Açucar, neboli Cukrovou homoli, jež dostala svůj název podle tvaru, který připomíná. Jízdné je nehorázně drahé. 44RS/os! Ale jiná varianta není. Šplhat po stěně se nám opravdu nechce. Lanovka má dvě zastávky. Uprostřed na Morro da Urca je už také slušný výhled. Zároveň odtud startují vyhlídkové helikoptéry. Máme obrovskou žízeň, po té dnešní tůře. Co jsme měli, to jsme vypili a tady už jsou ceny dvojnásobné. Přesto si pivo zasloužíme. Vyjíždíme až na vrchol a Krista máme v protisvětle! No jo, je odpoledne. Ráno by byl vidět po směru paprsků slunce. Ale stejně je zataženo, mraky a opar. Přesto je ten pohled úchvatný. Jako na dlani je pod námi Copacabana, Flamengo, Niteroi, záliv i letiště, ze kterého co chvíli startuje letadlo. Uběhla možná hodina, snědli jsme dva nanuky za 50Kč a jedeme dolů. V mezistanici promítají film o historii lanovky. Scény z Jamese Bonda, natáčené na léto lanovce. Dole padla opět volba vrátit se znovu po svých. Dalších 6km pěší tůry. Ale my se stavíme ve Flamengu v jedné z nejvyhlášenějších churascarií. Verča dostala speciální tip a dotaci od jedné své známé z Rakouska. Prý: „Užijte si to“! Takže jak to funguje? Jde o to, že zaplatíte určitý obnos a od té chvíle co sníte to sníte. Třeba do prasknutí. Samoobslužné pulty s vybranými pochoutkami, suši, parmazán, krevety atd. Do toho asi deset druhů vybraných grilovaných mas na jehle. To roznášejí a odkrajují číšníci. Dostali jsme kulaté žetony, kde červená strana znamená STOP, nenosit maso a zelená ANO, noste jídlo-mám hlad. Co mám vyprávět. Je to tady samý jachtař a přehlídka boháčů. S našimi propocenými tričky a batohy jsme spíše pěstí na oko, než vážení hosté. Asi jsme to přehnali, vždyť cena kterou platíme je taková, že by se těchto peněz dalo večeřet skoro týden. Ale je to na výslovné přání a sliby se musí plnit. Jídlo je opravdu prvotřídní kvalita, lepší steak jsem v životě nejedl. Snad jen ten pravý argentinský před pár týdny se může měřit s těmito delikatesami. Jenže už opravdu nemohu. Maso už mi trčí snad i z uší. Vzdávám se. Ještě na toaletu. Tam mají mušle až po okraj naplněné kostkami ledu na které se močí. Mám předčasně narozeniny a oslava je to velkolepá. Odcházíme v předklonu. Naše břicha nás táhnou k zemi, jako v té pohádce o Karkulce a vlkovi. Předklonit se u studny, určitě se do ní zřítíme. Jdeme pěšky. Dnes večer se nám Rio vůbec nezdá nebezpečné. V devět večer si to špacírujeme po pláži Flamengo, kterou pilně uklízejí městské služby, až do hotelu do Glorie. Kupujeme ještě něco k pití, odmítáme nabídky transvestitů na nezapomenutelný zážitek a jdeme na pokoj. Na recepci si za 3RS pronajmeme ventilátor, jinak bychom neusnuli. I v noci je třicet stupňů. Venku se spustil prudký liják.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA ČTVRTÝ TÝDEN:

 

 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014