MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

Druhý týden

26. 10. 2009 - 1. 11. 2009

Ilha do Mel, Foz do Iguacu, Puerto Iguazu, Ciudad del Este, Itaipu, Bonito

26. říjen 2009 - pondělí (ILHA DO MEL)

Vstáváme v klidu. Snídaně je v 8:00h. Verča vyrazila o hodinu dříve, aby zaznamenala ranní, probouzející se ostrov. Po příjemném vyprávění s našimi sousedy, jdeme zabalit. Dnes v 17:30h odjíždíme. S paní domácí jsme už od včerejška domluveni, že si tady můžeme až do odplutí nechat zavazadla, což dnes pro jistotu potvrzujeme. Platíme 120RS za tři noci a pokoj. Nakonec vlastně ani není potřeba balit, pokoj je volný a tak nám zůstává k dispozici a zadarmo. Jdeme na pláž pod maják. Opět super vlny, počasí jako z filmu. V Altlantiku se koupeme až do 16:00h. Pak se vracíme do pousady, osprchujeme se, dobalíme, poděkujeme: „obrigado“ a odcházíme. V obchodě paní domácí kupujeme pivo, abychom jí oplatili její laskavost. Svačíme v přístavišti. Loď odplouvá na čas a za 2h jsme zpět na pevnině v Paranaguá. Ještě cestou na lodi zvažujeme další plán a měníme jej. Upouštíme od cesty do Florianopolis. Chtěli jsme odtud zamířit na Praia Da Rosa, kde bývá možnost pozorovat nádherné velryby jižní. V průvodci se dočítám, že ideální období je od června do října. Tím nám pravděpodobnost trochu spadla, nebude už příliš pozdě? Navíc čas nás tlačí a ta drahota v dopravě! Přesun by nás stál poměrně dost. Ze zdrojů víme, že i vyhlídková vyjížďka na lodi za těmito savci je hodně drahá. Vzdáváme se. V Paranaguá míříme okamžitě na autobusové nádraží. V průvodci stojí, že v PO, ST, PA jezdí přímý autobus do Foz Do Iguacu. Není tomu tak! Přímý jezdí naopak jen v ÚT a PA v 19:30h a stojí 92RS. I kdyby však jel, nebyli bychom jej o čtvrt hodiny stihli. Ale ochotný pokladní reaguje rychle. Obratem máme lístky z Curitiby do Fozu za 105RS na osobu. Pojede v 22:45h. Posílá nás hned do vedlejší pokladny společnosti Graciosa, kde si kupujeme lístek na autobus z Paranaguá do Curitiby za 16,69RS/os. Ten pojede v půl deváté. Měli bychom to zvládnout, návaznost je jasná. Do odjezdu zbývá 35min a tak si dopřejeme večeři v restauraci poblíž nádraží. Hned u rybího trhu. Objednali jsme si vynikající rybí kousky obalené a smažené v těstíčku, které i s velkým pivem stojí 19,5RS. Jak jsme spěchali, spálil jsem si dásně a mám ústa plná puchýřů. Vyrazili jsme přesně a za 2h dorazili do Curitiby. Na správné nástupiště, kde má stát další spoj nás nasměrovali ochotní zřízenci. Ovšem naše místa 9 a 10 jsou obsazená a bus odjíždí. Jsme mírně zmatení, jako Japonci, ale ukazuje se, že jede ještě další autobus. Přestože jsme jízdenku dvakrát ukázali a vyplnili dva formuláře, které zkontrolovali zaměstnanci, přesto si musíme dávat pozor, kam nastoupíme. V Brazílii se totiž musí na útržku vyplnit jména a číslo pasu i autobusu. Ten vám pak před vstupem do vozu kontroluje řidič. Ukazujeme kopie pasů, kterou mám zatavenou ve fólii. Jedeme se společností Catarinense a máme třídu convencional, což je nejlevnější varianta dálkového autobusu. I tak je tam spousty místa pro nohy, sedadla více než pohodlná. Kam se hrabe ČSAD. Po loňském cestování po Indii, je to nebetyčný rozdíl. Žel i v ceně. Dopisuji deník a usínám jako v peřince, ehm ve spacáku, který je dobré spolu s polštářkem brát s sebou na palubu. Dělají to i domorodci. Cesta by měla trvat 13h. Projeli jsme noční Curitibou a jsme ve tmě.


27. říjen 2009 - úterý (FOZ DO IGUAÇU)

Procitám za svítání. Zjišťuji, že jsme ještě asi 140km od Fozu, v Cascavel. Využívám čisté a voňavé toalety vzadu v autobusu. Beru si pitnou vodu, která je k dispozici zdarma. Před desátou jsme na meziměstském autobusovém nádraží Rodoviária Foz Do Iguacu. Ještě na nádraží, které leží od centra 4km zjišťujeme odjezdy do Bonita. Nabízí se tři možnosti. Přes Dourados v 18:00h a přes Cascavel v 16:00h. Cena je podobná. Posledním je jet přes Campo Grande, ale to se nám nehodí, protože bychom přes CG jeli dvakrát, budeme se totiž tudy vracet do vnitrozemí. Na nádraží je i informační kancelář, kde mluví anglicky a poradí co je třeba. Dobrá, nyní je otázkou ubytovat se ve Fozu, nebo v argentinském Puerto Iguazu? Hlášky jsou takové, že v Argentině bude levněji. Na to slyšíme. Navíc to alespoň bude opravdová návštěva v další zemi, ne jenom na skok. Teď ale jedeme na vodopády ze strany brazilské. Neztrácíme čas a jdeme před halu, kde jsou zastávky přípojných spojů městské dopravy. Nasedáme do vozu s nápisem CENTRO, platíme 2,20RS a za pár minut jsme na městském nádraží, kam jezdí místní autobusy a MHD. Je to v centru blízko Av. J. Kubitchek. Na peróně se ptáme na spoj k národnímu parku. Ochotně nás směrují do správného autobusu. Poznáváme, že pokud přestupujeme na nádraží, už nemusíme platit. Nádraží je uzavřené, nelze se tam dostat jako chodec. Slouží vlastně jako přestupní stanice, dopravní uzel. Nastupujeme zadními dveřmi, mimo turniket. Autobus je označen AEROPORTO/PQ NACIONAL IGUAÇU. Za necelou hodinu už vystupujeme u 20km vzdálených vodopádů Iguacu. Své velké batohy ukládáme do skříněk vedle pokladen. Cena za úschovnu je 3RS, ale vejdou se tam obě krosny. Žeton musíme koupit v obchodě se suvenýry naproti. Vstupné do parku je 21,15RS. Před samotným vstupem do parku svačíme předražené sendviče v občerstvení před pokladnami. Legenda kmene Guaraní vypráví, že bojovník utekl s mladou dívkou po řece na kánoi před žárlivým bohem lesa. Strašlivá zloba boha však způsobila sesuv břehu do řeky a tím se vytvořil obrovský vodopád. Mladá dívka prý spadla do vod vodopádu a proměnila se ve skálu, zatímco bojovník se přeměnil ve strom nad vodopádem. Prý dává pozor na svou dívku. Ve skutečnosti má tento přírodní úkaz původ v sopečné činnosti. Hornina pod vodami vodopádu je totiž sopečného původu. Řeka Rio Iguacu pramení v pohoří Sierra de Mar, na brazilském pobřeží Atlantiku. Po mnohasetkilometrovém putování vod této řeky směrem na západ, vytvořila příroda fascinující přírodní výtvor – vodopády Iguazú. V roce 1986 byly vodopády Iguaçu zapsány do seznamu přírodního dědictví mezinárodní organizace UNESCO a vyhlášeny národním parkem. Tento park pokrývá území o rozloze 64 000 hektarů. Nastupujeme do autobusu, který nás odváží parkem k zastávce u hotelu Cataratas. Tady začíná stezka. Po pár krocích je to konečně tady! Nádherné počasí, modré nebe a panorama o kterém se mnoha lidem může jen zdát. Předčilo to všechny mé představy. Je to mnohem více než úchvatné. Ten pohled bere dech! Jen tady tak stojím a civím. Možná mám i otevřená ústa! Na nic víc se pár okamžiků nezmohu. Rychle jsem se vzpamatoval, popadl foťák a začal dělat obrázky. Ale pokračujeme, jdeme proti proudu a skvělých výhledů a vyhlídek je bezpočet. Potkáváme první nosály. Oproti očekávání nikoho neobtěžují a nekradou svačiny, jak to stojí v mnohých cestopisech. Přicházíme k místu odkud se dá po železobetonové lávce dojít velmi blízko před Ďáblův chřtán. Jdeme tam. Garganta do Diabo je mokrá podívaná. Jsem úplně promočený a svůj fotoaparát schovávám do nepromokavého vaku. Občas jej na vteřinu vytáhnu a fotím. Stojí to za to. Je mnohem více vody, než je v tomto období obvyklé. Voda má hnědou barvu a valí se s velikou silou. Kdesi na horním toku jsou záplavy. Možná, že takhle je to vlastně ještě lepší. Na snímcích se další barva a odstíny skvěle vyjímají. Došli jsme téměř na konec stezky. Poslední fotky a na konci jsou výtahy o patro výš. Odtud je lépe vidět na chřtán z výšky. Není to sice to, co let helikoptérou nad vodopády, ale zase to nestojí 120USD. Poslední vyhlídka a pak už jen sušit promočené svršky, pouzdra od elektroniky a filtry. Všude se dostala voda. Naštěstí kamera i aparát jsou suché, ale bylo to o fous. Hodilo se pončo a nepromokavá větrovka. Nebo jít rovnou v plavkách. Jistě, že všude jsou k dostání předražené igelitové pláštěnky na prodej za 5RS. Konec trasy je zároveň i konečná parkobusu. Je tu restaurace, suvenýry. Švédské stoly za paušál 25RS typu sněz, co můžeš. My ale loupeme pomeranče a banány, kupujeme jen kolu, Verču bolí hlava. Potom už jen nastupujeme po čekání v dlouhatánské frontě do parkbusu a jsme venku. Jdeme ještě do ptačího parku, nachází se blízko vstupu do areálu vodopádů. Parque das Aves je velmi dobře a působivě uspořádaná ZOO. Téměř nechá zapomenout na klece a ploty. Chodí se přímo ve voliérách. Kde jinde si pohladíte tukana a zblízka uvidíte většinu pralesních ptáků, papoušků i plazů? Za chvíli zapomínám i na poměrně drahé vstupné za 25RS. Po prohlídce si ještě v návštěvnickém centru kupuji tričko, jak jinak než ve slevě, za polovic a Verča alespoň nášivku. Konečně nasedáme do autobusu směr CENTRO, odjíždějící od brány parku. V 17:30h jsme za 2,20RS na městském nádraží. Hledáme bus do Argentiny. Ten jezdí z ulice mimo toto nádraží, přímo naproti přes ulici. Tady je zastávka s oprýskaným nápisem ARGENTINA. V přilehlé jídelně kupuji litr Coca-Coly za 3RS, který do nás zasyčel „na ex“. Poslední odjíždí v 19:30h. Brzy nastupujeme do právě přijíždějícího autobusu do Puerto Iguazú. Na hranici vystupujeme a necháváme si dát do pasu další cenné razítko. Češi nepotřebují vstupní vízum. Netrvalo to ani 3min. Autobus míří na nádraží v Puerto Iguazú. Před nádražím se ptáme na tip na levné hostely mladého páru. Jsou to Kanaďané a slečna umí skvěle španělsky. Mě je sice španělština blízká, ale po dvou letech, kdy ležela u ledu se ochotně nechávám zastoupit. Jsou to lidé aktivní a místo rady rovnou činy. Vedou nás a ptají se nám na levný nocleh. Ceny se pohybují kolem 100 Pesos za pokoj, což odpovídá necelým pěti stům korunám. Čekal jsem lepší ceny, ale nakonec jsme se dostali na 80 Pesos v neoznačeném ubytování patřící k restauraci a pizzerii Choro na Av. Cordoba, nedaleko autobusového nádraží. Dovedl nás sem místní dohazovač z ulice. V Argentině má většina podniků otevřeno do 21:00h, vyjma restaurací, které zavírají podle návštěvnosti. Stihli jsme najít směnárnu a vyměnit Eura v Casa Dick, vedle Casina a potom i nakoupit v Don Pancho supermercado u benzinové pumpy. Housky, lunchmeat, zelenina a hlavně skvělé argentinské víno za „hubičku“. Večeříme na pokoji, přejedl jsem se a vypil půl lahve červeného. Sprcha a zasloužený spánek. První noc v Argentině.


28. říjen 2009 - středa (PUERTO IGUAZU)

Je 7:00h ráno, zazvonil budík. Za půl hodiny by měla být snídaně, ale nikde nikdo. Jdeme se podívat na nedaleké nádraží, jak jezdí autobusy. Není těžké koupit jízdenku k parku a vodopádům. Mají tu několik kanceláří se stejnými cenami. Jeden dopravce s pevnou taxou 10P/zpáteční. Lístek tedy máme. Nástupiště také, první jede v 7:10h, každou půlhodinu. Poslední autobus se vrací od vodopádů v 20:15h. Vracíme se do pokoje a najednou mi to došlo. V Argentině mají o hodinu méně. Posunujeme ručičky hodinek a čekáme na snídani. Pokoje jsou ve dvoře. Přijíždí seňora na mopedu. Za půl hodiny volá, že snídaně je hotova. Pochutnáváme si na dvojitém expressu, houskách a krémové karamelovo-mléčné pomazánce, která je velmi chutná a populární. K tomu plátky sýra a máslo. Procvičuji si španělštinu hovorem s touto ženou, která mezitím uklízí prostory restaurace po včerejším večeru. Mluvíme o argentinském mase a radíme se jaký steak je nejlepší. Po jídle vyrážíme k 20km vzdáleným kataraktům. V pokladně mají dvojí ceny. Zatímco Argentinci platí dvacku, cizinci to mají za 60P. V přepočtu je to tedy pětinásobek, tedy 300Kč. Nespravedlnost. V Asii bych to pochopil, takový Ind či Kambodžan je na tom opravdu špatně, ale tady to není fér. Ale nezbývá než zaplatit, jistě nebudeme litovat. V parku jezdí vláček. Stanice je pár set metrů za branou. Naše první kroky však vedou do infocentra, kde získáváme mapu a shlédneme moc pěknou výstavu fotografií, expozici fauny a flóry i historie. Pak už spěcháme k „vodě“. Strážci parku nás upozornili, že vláček je zahlcen turisty a že doporučují použít pěší stezku Green Trail. No problemo seňor, caminando, bueno. Jdeme po svých a za chvíli potkáme rodinku nosálů. Rozhodli jsme se, že první okruh který si prohlédneme bude „circuito superior“. Horní okruh, což je chodník ze železa, přímo na hraně prvních vodopádů. Opět je krásné počasí a jestliže jsem byl včera uchvácen, dnes jsem v tranzu. To je něco neskutečného. Bouřící voda v takovém prostředí. Velké vody Iguazú. Vzpomínám na nedávno přečtenou knihu pánů Zikmunda a Hanzelky. Příroda není mocná, příroda je nejmocnější. Právě mi rozehrála veškeré struny emocí. Snímky už nepočítám. Každé zmáčknutí spouště je tutovka. Vracíme se a sedáme na vláček ve 2. stanici. Příval turistů už opadl a jede se. Potkáváme tady staré známé angličany z Medového ostrova. Svět je malý. Na konečné vystupujeme a ihned nás obklopují stovky, snad tisíce motýlů nejrůznějších barev a druhů. Opět necháváme dav, ať se hrnou vpřed. Věnujeme se těm krásným tvorům. Až po půl hodině se vydáváme po lávce doprostřed rozvodněné řeky k nejznámějšímu místu, zvanému Garganta del Diablo. K Ďáblovu chřtánu, na jeho samý okraj je nutno přejít řeku. Odtud vede cesta do pekla i nebe zároveň. Je to obrovská síla! Omamná a intenzivní. Zůstávám stát v tom ohlušujícím hřmění masy rozbouřené vody s otevřenou pusou a slzami v očích. Tohle nelze popsat. Pocit štěstí, hrůzy, dojetí a slasti naráz. Hlavou se mi mihla hříšná myšlenka, že pokud bych měl někdy zepřít skokem do vody, tak právě tady! Tohle je místo plné magie. Drží mě tu jakási neviditelná síla. Je toto konec světa? Je to vstupní brána do jiné dimenze? Ďáblův chřtán! Co je uvnitř? Co je na druhé straně? Co je uvnitř? Drsná i něžná podívaná. Pozoruji rorýse, jak hbitě loví hmyz, jak se vrhají do lůna valících se vod a jak vylétají zpět, aby si sedli na ta nejnemožnější místa, přímo uprostřed mezi proudy na kámen, či travnatou plošinku. Desítky fotografií, metry filmu nemohou zachytit to, co se tady už po staletí odehrává. Děkuji, že mi bylo umožněno zde stanout. Díky, díky! Nevím kolik času uplynulo, pro mě se svět na chvíli zastavil. Už ale musíme dál. Čeká nás ještě spodní okruh. Vláčkem se vracíme o stanici zpět a vzhůru na circuito inferior. Znovu potkáváme mnoho zvířat. Od velikých 3cm mravenců, ptáků po nosály a opice. Spodní okruh je nejbohatší na „mokro“ a duhu. Další až kýčovité fotografie. Ale tohle je kýč přírodní, ten hladí po duši. Další nosál se tentokrát pokouší o naší svačinu, ale není zlý. Obchází a vyčkává. Nekrmit! Mají dost potravy. Ta lidská jim jen škodí. Poslední, jistě velmi atraktivním zážitkem by býval byl lodní výlet na ostrov San Martin. I tam je stezka, ale jak už bylo řečeno, po povodni je hladina hodně zvednuta. Přívoz nefunguje a tak se tam nelze dostat. Alespoň se podíváme dolů k molu. Ihned se sprchujeme ve vodní tříšti a mlze. Ale vidíme, že dole lodě jezdí. Jedná se o extra placený výlet Jungle agentury. Za jízdu v silném člunu přímo pod vodopády zaplatíte 75P a to my si nemůžeme dovolit. Rozpočet je rozpočet a před námi ještě dlouhá cesta. Alespoň se podíváme, kam až se dá vjet. Je to opravdu hodně, hodně blízko. Závěr patří mostku pod Salto Bossetti. Tam se dostáváme nejblíž jak jen to jde. A jde to přímo do proudu padající vody. Je to stejné jako se sprchovat vysokotlakou hadicí. Opravdový zážitek. Není slyšet vlastního slova. A to je vše přátelé, vracíme se k východu. A pokud se někdo ještě ptá která strana je lepší? Vodopády z Brazílie, nebo z Argentiny? Je třeba říct, že z obou, pokud máte čas. Pokud ne, zvolte Argentinu. Je intenzivnější, drsnější, prožijete si jí víc. Ano Argentina je živel sám. Z Brazílie je to o něco učesanější podívaná. Taková jako když se díváte na skvělý brazilský film, zatímco v argentinském si rovnou zahrajete... Brzo bude půl sedmé. Věnovali jsme vodě 8h a vůbec to není na škodu. Navíc, kdo má potřebu vidět vodopády znovu, nechá si orazítkovat vstupenku, dostane identifikační kartičku se jménem a číslem pasu, aby se nepodvádělo, a na druhý den máte vstup za polovic. U vchodu ještě nakupujeme suvenýry u domorodých indiánů Guarani. Dřevěné hračky, foukačku z tykve a bambusu. Po návratu do města vyměníme ještě nějaká eura za pesos, protože tu zůstaneme ještě zítra. Rozhodli jsme se povečeřet u majitelů jednak našeho ubytování a druhak restaurace. Šéf slíbil slevu a tak si poroučíme pravý argentinský, hovězí steak. Rovnou říkám, že byl tlustý 5cm a medium propečený. V české restauraci by taková porce byla minimálně pro čtyři. Ale tady kdo umí ten umí a my čumíme a také jíme. Opravdová lahůdka. Platíme 80P za kompletní večeři se dvěma steaky, přílohou, pitím a salátem. Nemůžu se pohnout, jak jsem sytý, lépe řečeno přejedený. Slíbená sleva znamenala sodovku zdarma, ale nevadí jsme nadmíru spokojení. Odvalím se do sprchy a potom na postel. Dnes jsme nachodili minimálně 10km.


29. říjen 2009 - čtvrtek (PUERTO IGUAZU - CIUDAD DEL ESTE) 

Dnes máme volnější den. Máme namířeno na trojmezí tří států a potom do Paraguaye. Až do rána byla někde za zdí, velice blízko, nějaká fiesta. Hlučná, moderní hudba burácela až do 7:00h ráno. Přesto jsem odpočatý. Spal jsem tvrdě, díky únavě z předchozích dnů. Začínáme obvyklou snídaní a kolem 9:00h vyrážíme pěšky na trojmezí z argentinské strany. Je to asi 40min chůze. Od autobusového nádraží se dáme dolů (benzinová pumpa je po pravé ruce) a na konci ulice odbočíme doleva u kostela. Znovu cesta klesá až k řece. U přístaviště nám nabízejí plavbu motorovým člunem. Ne díky! Je po povodni a je to znát. Voda zaplavila budovy na břehu. Sympatický říční policista nám ukazuje cestu k trojmezí. Je to odsud ještě kilometr do kopce. Je tu pěkný park, indiáni i neindiáni prodávají suvenýry. Vlaje vlajka, stojí tu hraniční betonový monolit v argentinských barvách. Podobný mají naproti Brazílii i v Paraguayi, za řekou. Hranice tří států na soutoku řek Paraná a Iguazú. Od indiánských dětí kupujeme vyřezávaná dřevěná zvířata a návdavkem si můžeme udělat pár záběrů jejich roztomilých obličejů. Ve stánku se osvěžíme nanukem a odcházíme zpět. Vykročili jsme jinou cestou. Po ulici, kudy jezdí El Trafico. Je to kousek, asi půl hodiny pěšky, k autobusovému nádraží. Cestou kupujeme tričko pro malou Lindu, Zdeňkově a Markétině dceři. Hned na nádraží naskočíme do kyvadlového spoje do Paraguaye. Na argentinských hranicích razítko do pasu, na brazilských jen projíždíme. Na hraničním mostě do Ciudad Del Este nás nekontroluje nikdo a tak jsme najednou v Paraguayi. Měli jsme vyskočit hned za mostem, ale dojeli jsme až k nádraží. Omyl z neznalosti. Kolem nádraží na louce, pod plným slunečním žárem, v igelitových a hadrových chatrčích bydlí ti nejchudší lidé. Vůbec se zdá, že tady je to mnohem větší „bordel“ a bída. Procházíme zeleninové mercado a jsme na hlavní třídě, o 100m dál. Nikdo nás nepřepadl ani neohrozil. Jen zvědavé pohledy nás provázejí skoro neustále. Zřetelně je cítím v zádech. Na hlavní se ptáme jednoho studenta, kudy že k mostu. Je to jen jednu míli, říká Američan. Studuje tady. Ciudad Del Este je univerzitním městem. OK, to už dojdeme snadno. Jezdí tady staré autobusy, pestře malované Mercedesy. Míjíme čínský park a jsme v centru všeho obchodu. V bance jdeme směnit nějaké peníze. Sousedé tenkrát na ostrově radili, že tady je výměna valut mnohem výhodnější, a měli pravdu. Navíc bez poplatku. Namísto 2,60RS za Euro, namísto 2,40. Vyměnili jsme rovnou 600Euro. K tomu 10Euro na paraguayské Guarani a dostali jsme 70.000! Poprvé vidím minci v hodnotě jednoho tisíce. Na tržišti jsou především cetky a šunty. Levná asijská elektronika, pálená CD, DVD, hodinky, rádia. Neustále mi nutí ponožky, či trenky. Koupili jsme jen bombily, picí lžičky na Yerba maté. Jsou stříbrné a stály 32 tisíc, usmlouváno ze 40 tisíc. Jdeme i do postranních ulic. Tam se také najíme, kuře s rýží, bramborový salát a smažené palmové srdce za 30 tisíc. Určitě nás natáhli! No nic je čas jet zpátky. Jedno odpoledne stačilo. Po 15:00h už se trh stejně uklízí a balí. Jako na potvoru nejede během 45min žádný argentinský autobus. Nezbylo než použít brazilský spoj do Fozu. Těch je tu až přespříliš a bez problémů jedeme za 6RS/oba. Na brazilské straně nastupuje do vozu kontrola a nahlíží do tašek i batohů. My prošli bez výhrad, měli jsme jen pár drobností a ovoce. Za 30min jsme u Urban Terminal Foz. Jsme tak vyprahlí, že v hospodě u známé zastávky do Argentiny vypijeme během 15min, 2 litry koly. Za chvíli pokračujeme za 5Pesos autobusem opět do Puerto Iguazú. Na brazilských hranicích bez kontroly, na argentinských opět razítka. V Puerto si vyskočíme rovnou na křižovatce naší ulice. Nakupujeme v Don Pancho. K večeři budou housky, paštika, výborné víno za hubičku. Jako dezert ananas z Paraguaye. Procházíme se večerním městem, nakupujeme trička, pohledy a vracíme se. Sprcha dělá své. Vyzkoušeli jsme hned picí lžičky v kombinaci s šálkem plným Maté. Má to něco do sebe. Pořídili jsme studenou i teplou verzi, každou po půl kile. Tak to teď budeme vláčet ještě 22 dní s sebou. Dobrou s kobrou. 

30. říjen 2009 - pátek (ITAIPU)

Poslední snídaně v Argentině a hurá na autobusák. Odtud jedeme do Fozu. V kapse nám zůstalo 9,95Pesos, což je asi 50Kč. Na argentinských hranicích výstupní razítko a ejhle! Tentokrát nás řidič vysazuje před brazilskou celnicí a žene nás na kontrolu. Prý nechte si dát razítka a počkejte si na další autobus. Dostali jsme lístečky s tím, že jízdné je zaplaceno, kterým se máme prokázat v následujícím voze. Byl to nějaký poctivec, anebo neměl rád turisty. Projeli jsme přes hranice 3x a nikdy to po nás nikdo nechtěl! Jsme trochu zmatení. Pomocnou ruku podal jeden z hraničářů. Odhadl nás na Němce a rovnou nás oslovuje německy. Verča se svou bravurní němčinou „šlechtí“, já jen přihlížím a chytám každé páté slovo. Udivená úřednice civí do našich pasů, že máme 4 argentinská razítka a brazilské žádné. Nakonec nás nechá jít, stačí jí naše turistické vstupní karty a razítka z letiště. Německý přistěhovalec se chce vypovídat a nutí nám taxi. Prý jinak nestihneme plánovanou návštěvu přehrady Itaipu a odjezd z města. Podléháme jeho argumentům a bereme taxi, které nám domluvil za cenu 50RS/dohromady. Odveze nás na rodoviária a tam počká. Hned potom i k přehradě Itaipu. Celník s pistolí za pasem se nakonec ukazuje jako nacista, nebo alespoň rasista, když se loučí se slovy: „My, co mluvíme německy, si musíme pomáhat, nebo nás ti černí pohltí“! Tak to mě dostal, ale s taxikářem už jsme si plácli a batohy byly v kufru. Jinak bych od takového člověka rozhodně pomoci nechtěl. Odjíždíme na rodoviária, kde kupujeme lístky na autobus do Dourados u společnosti Novo Integracao-Eucatur za 74RS/os. Dourados je přestupním městem na cestě do Bonita. Šlo by jet až do Campo Grande, ale je to zajížďka. V Brazílii počítáme přibližně 10RS/hod jízdy. Zatím všechny autobusy jsou bez výjimky luxusní a prostorné. U všech dálkových je vzadu WC a lednice s vodou zdarma. Odjezd je v 18:00h. Do té doby ukládáme velké batohy do úschovny přímo na nádraží. Taxi čeká venku a za 15min pokračujeme k Itaipu. Na přehradě jsme záhy nemile překvapení. Začali vybírat vstupné a to nemalé. Základní dělá 18RS. Když chcete něco navíc, jako procházku po hrázi, nebo přímo uvnitř, zaplatíte dvakrát tolik. Ekomuzeum je za 8RS. Komerční využití a pro nás dosti vysoké ceny. Aktuální český průvodce LP 2007 ještě uvádí, že prohlídky jsou zdarma! No ale když už jsme tady a vyhodili majlant za taxi... Jdeme na základní okruh pod názvem Panoramico. V 13:00h, v kině začíná 30min film o výstavbě a přednostech největšího vodního díla na světě. Přehrada ITAIPU je opravdu monument. Použili železa jako na 380 Eifelovek, betonu jako na 210 stadiónů Maracaná. Hráz má 9km a vodní plocha pokrývá 1.350 kilometrů čtverečních. Naplnění této obrovské nádrže trvalo 14 dní. I přes zjevnou snahu vyjít ekologům vstříc, přesídlením fauny, lidí, zbudování umělého kanálu pro ryby, putujícím vytřít se proti proudu, je nesporné, že člověk tady chce poroučet přírodě. To se ale nedělá a jednou to poznáme! Sedáme do vyhlídkového autobusu a opisujeme okruh se dvěma zastávkami a vyhlídkami na hráz. Ta se svými turbínami pokrývá elektrickým proudem 30% Brazílie a 90% Paraguaye. Jako stín za námi jezdí a chodí ostraha. Naše průvodkyně nám dělá výklad. Hrázného Palizu jsme nepotkali. Hodinový okruh před hrází i po ní je u konce. Venku před turistickým návštěvním centrem jdeme na zastávku MHD. Nasedáme a jedeme směrem CENTRO na Urban Terminal. Tam nasedáme do dalšího, který má za sklem nápis Rodoviária, což mi potvrdila i seňora, které se ptám: „hodovijáhja“? Objeli jsme město a frčíme po výpadovce. Když už jedeme moc dlouho, ptám se paní průvodčí u turniketu, kdy tam budeme? Kroutí hlavou, něco mumlá. Ach ta portugalština! Rozumím jen číslovky a úplnému základu. Zdá se, že jedeme nějakým místním spojem, který obráží i ty nejmenší osady v okolí Fozu. Nejdřív se horší asfalt, pak jsou kameny, pak hlína a nakonec výmoly a polní cesty. No výborně! Zastavujeme u nějakého domečku a řidič vypíná motor. Tak a jsme na konečné, kdesi v pr....! Verča ukazuje lístek na náš autobus z Fozu do Bonita a ukazuje na čas 18:00h. Stihneme to? Ano, usmívá se paní. Kámen mi spadl ze srdce. Tímto máme za 2,2RS okružní dvouhodinovou jízdu po venkově. Jak už bylo řečeno, MHD se platí paušálně a dokud nevystoupíte, můžete se vozit, jak dlouho chcete. Konečně vystupujeme u rodoviária a protože stále ještě máme čas, jde se do bufetu naproti. Máme hlad. Tady funguje jídelna za paušál. Naberete si co sníte a co zvládnete. Nejlevnější je bezmasé jídlo, pak vepřové, pak ryba... My máme na talíři rýži, nudle, fazole, salát, vepřové výpečky a to vše za 8RS! Pivo je zvlášť, jakož i ostatní nápoje. S plným žaludkem už vyzvedáváme batohy v úschovně. Platíme 4RS za kus. Zkusil jsem zaplatit i argentinskými pesos, kterých nám zbylo 10 a vyšlo to. Zbavili jsme se jich a netratíme. V 18:00h sedáme na autobus do Cascavel, kam přijíždíme za 2,5h. Tady jsme přesazeni a v 21:05 jedeme autobusem který míří do Campo Grande. My však vystupujeme už v Dourados, odkud budeme pokračovat už přímo do Bonita.

31. říjen 2009 - sobota (BONITO)

Do Dourados přijíždíme v 4:30h. Na nádraží je klid. Většina kanceláří je zavřena. Čekáme na otevření té „naší“, jediná Cruzeiro Do Sul jezdí do Bonita. Čekáme a čekáme. Prodavač v občerstvení říká, že v 5:20h otevřou. Ono je 6:15h a nic! Konečně máme lístky do Bonita za 49RS + 2,50RS, taxa pro město. A že to jede v 6:00h. Říkám, že to už dávno je? Je přece už půl sedmé! Koukám udiveně, ale v momentě, kdy mi ukazuje na svých hodinkách čas, mi to došlo. Tady jsme už v jiném časovém pásmu. Tady mají o hodinu méně. Takže máme čas na kávu za 1,50RS a seřizuji hodinky. Pak už odjíždíme do Bonita a za 6,5h jsme na místě. Nádraží leží jen 10min chůze od páteřní ulice. Odchytávají nás dva kluci z Ecological HI Hostelu. Nabízí ubytování za 50RS/pokoj. To nebereme. Najdeme něco sami. Kousek od nádraží, po 5min pěšky, kdy jsme se dali levou spojnicí s hlavní třídou, jsme objevili hostel Ecological Expeditions. Jsou prý tady teprve měsíc. Ano, jsou pobočkou té z Campo Grande. Mluví tu anglicky, ale chtějí 70RS za pokoj. To je samozřejmě moc. Jak je to možné? Prý je to ještě dobrá cena na zdejší poměry, říká mladík za stolem. Jsou tu prázdniny! „Hi season“! Město je plné. Zajímáme se o pobyt v Pantanalu. A to je ono, kluk roztaje a ukazuje fotografie z výletu do rezervace. Nabízí a my smlouváme. Hrajeme i nehrajeme, že nemáme moc peněz. Když vezmeme variantu pro delší pobyt, na 4 dny a 3 noci, bude to za rovných 300RS, s dopravou a se vším všudy. K tomu jedna noc zadarmo tady v hostelu. Tím je nocleh na polovině, protože tu zůstaneme 2 dny. Plácli jsme si. Tak batohy shodit a hurá k vodě! V Bonitu je jen jediná atrakce, která je zadarmo a přístupná bez průvodce. Tou je Balneario Municipal, 7km za městem. V chytré knize čtu, že jezdí mikrobusy, či MHD. Kdepak, vůbec nic. Jen taxi a mototaxi! Je 35stC. Motorkáři chtějí 7RS za jednoho. Nabízím 5. Sešli jsme se chtě nechtě na šesti. Nic jiného nezbývá a jedeme. U vstupu na městskou plovárnu mám v drobných jen 15RS a řidič mi zkouší vrátit jen reál. Nějak mě to rozlítilo, že jsem na něj zvýšil hlas i výraz. Nakonec naštvaně vrací. Rozhodně netratil. Naštvalo mě, že nedržel slovo. Benzín je stejně drahý jako v Čechách, nafta je levnější. Viděli jsme, že auta tady jezdí i na alkohol. Jakýsi líh, či co. Prý z cukrové třtiny. Vstup na koupaliště stojí 15RS/os. Je víkend a hlava na hlavě. Přesto se dá najít stinné místo. Voda je čistá, průzračná. Říčka Formoso tu dělá několik zákrut a záliv. Je to prostě přírodní koupaliště a je tu moc hezky. I ta bujná vegetace v odlehlejších místech tu je. Voda je křišťálová a plná ryb. Obědváme housky a párečky se sýrem, co jsme stihli nakoupit v supermarketu v Bonitu. Plaveme s rybami, fotografujeme pod vodou, odpočíváme, jen kdyby tu nebyl takový dav lidí. V 17:30h se vracíme pěšky a zkoušíme stopovat. První dvě auta jsou plná, třetí zastavuje. Trojice mladých Brazilců nás veze až do centra. Ještě nám nabízejí maté z kravského rohu na žízeň. Poděkujeme a jdeme si ještě koupit pivo, kolu a ½ litru cachaçy za 3,20RS. Těstoviny a směs na špagety. Vaříme si v kuchyni na hostelu, která je volně k používání. Ptáme se na možnost výletu na zítra. Chceme se podívat do Gruta do Lago Azul. Marně, je plno. Mají tu kvóty na počet návštěvníků. Tento výlet spolu se splutím řeky La Prata, je nejznámější a tedy na několik dní dopředu vyprodaná. Zítra ráno ještě zkusíme zjistit, zda někdo svou účast nezrušil. Vypili jsme ¼ litru cachacy z plastové láhve a usnuli.


1. listopad 2009 - neděle (BONITO)

V 7:00h, sotva vstaneme, ptáme se, zda nemůžeme někoho nahradit na výlet. Všechno marné. Beznadějně obsazeno. Jeskyně s modrým jezerem nebude. Snídáme v hostelu a královsky. Tolik jídla, jako pro regiment. Sladké, slané, maso, sýr, ovoce. Dnes nezbývá než dát si den odpočinku. Hodinu trávíme na internetu, který je k dispozici zdarma. Píšeme domů. V recepci platíme za Pantanal trek 2x300RS a Douglas slevil i z ceny za pokoj na 60RS, tudíž součtem + 1x noc zdarma, jsme na 30RS za pokoj a noc. Šikovný kluk. Tváří se tajně a prý nikomu ani muk. Navíc odvoz po skončení pobytu v mokřadu zdarma a slevu na ubytování v sesterském podniku v Campo Grande za 50RS. Tenhle Douglas, potomek Turka a Paraguayky, je najednou velmi vstřícný. Ptáme se ho, kolik si vydělá průměrný Brazilec, neboť nám přijde divné, jak je v zemi draze. Jak vyjdou s penězi? Prý tak 300-400RS. Tomu nevěříme, to si ještě ověřím. Vzhledem k cenám potravin a hlavně dopravy, by tu muselo být minimálně 50% bezdomovců. Což rozhodně není vidět. Pak se vydáme k hlavní silnici a znovu se ujišťujeme v agenturách, že žádné výlety nelze uskutečnit. Jen se usmívají. Vyprodáno na 2 dny dopředu. Je sezóna, je víkend, jsou prázdniny. To se to pěkně sešlo. No nic, půjdeme znovu k vodě místního přírodního koupaliště. Jdeme stopovat a za 10min jsme na místě. Vypůjčili jsme si masku a šnorchl za 2RS/hod. Potápění a plavání ve společnosti stovek ryb nám nahrazuje podobnou atrakci na Rio La Prata. Koupili jsme krmení pro ryby a ty nám téměř žerou z ruky. Při potápění asi do 3m jsme vylovil 2 reály a tak máme půjčovné zpátky. Takto odpočinkově jsme strávili den. Hráli jsme karty, spali ve stínu, nebo se vyhřívali na slunci. Opět je tu hodně lidí, dnes i hodně dětí. No jo, neděle. Vracíme se v17:30h a znovu stopujeme. Vzala nás parta tří kluků posilněných pivem Skol. Jsou veselí a družní, pokřikují na holky a Veronika se jim evidentně líbí. Chtějí se naučit česky „I love You“. Brblají „Milújú te“ a jsou nadšení. Vysazují nás na náměstí, chtějí společné foto. Mají ho mít. Pozvání na společné popíjení do hospody s díky odmítáme. Obcházíme obchody se suvenýry. Mají toho tady hodně, ale jsou to samé kýče. Nic mě nezaujalo. Setmělo se a dostáváme hlad. Na hlavní ulici je mnoho restaurací. Nahlížíme do jídelních lístků a aligátora za 700Kč rozhodně dnes nepovečeříme. Asi v polovině ulice, křižuje tuto Rua Felinto Müller. Hned po 20m narážíme na restauraci „Da Vovó“. Je to samoobsluha. Skvělá jídla. Na výběr je 22RS/kg, nebo 13,90RS a co sníte to sníte. Přeloženo do češtiny, jez dokud můžeš, za paušál. Nápoje jsou zvlášť. Ochutnáváme od všeho něco. Domácí kuchyně. Maso vepřové i kuřecí, sladký brambor, maniok, palmové srdce, dýně, sýr, saláty. Škoda psát, lepší je jíst! V Čechách by tenhle podnik zkrachoval, určitě by jej vyjedli. Tady funguje skvěle. Vyplatí se mnohonásobně. Přejedení se vracíme do hostelu. Míjíme dva svatostánky Páně, kde dnes, v předvečer svátku všech svatých, slouží mše. Zajímavé jsou mše černochů. Všichni zpívají a tančí. Hrají na bicí a kytary. Prostě párty na kterou nás srdečně zvou. Všichni se objímají a vzpínají ruce jako v transu. Po návratu si dáme v klubovně hostelu kávu, projdeme zprávy o epidemii prasečí chřipky na Ukrajině a o výskytu v Čechách! Přichází Douglas, náš dobrodinec a přináší autobusové lístky na zítra. Vyrazíme směr Corumbá, k Piraní jámě. Tam nás vyzvednou, spolu s ostatními, kteří mají dorazit z Campo Grande. Takže zítra budeme vstávat brzy. Proto dnes jen lehký drink na verandě, pozorujíc nadcházející úplněk a dobrou noc.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA DRUHÝ TÝDEN:


 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014