MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

Pátý týden

16. 11. 2009 - 21. 11. 2009

Rio de Janeiro, Paraty, Sao Paulo, Mnichov, Vídeň, České Budějovice

 

16. listopad 2009 – pondělí (RIO DE JANEIRO – Corcovado)

Vstáváme v devět. Zaspali jsme, protože jsem na budíku zapomněl nastavit čas o hodinu. Těch časových pásem je v Brazílii tolik! V recepci se ptáme, zda můžeme nechat batohy na pokoji do 15:00h. Jsem odhodlaný i připlatit, ale kupodivu nechtějí nic. Pokoj je náš až do odpoledne zadarmo. Pak už navečer plánujeme odjet. Venku hned sedáme na MHD známé trasy do Cosme Velho a za pár desítek minut jsme pod horou. Znovu taxikáři a my jsme rozhodnuti je využít. Jeden skvělý a veselý postarší šofér nás vede do dodávky. Jsou to vozy společnosti s licencí na 700m vysokou horu Corcovado. Pán překvapuje, když potom, co se představíme jako Češi, předvádí povědomost o původu presidenta Kubitcheka. Vypráví, ukazuje kde, co a jak. Rozumíme si asi každé 3-5 slovo, ale hlavně, že je veselo. Zastavujeme v polovině cesty. Před námi je Cukrovka jako na dlani. Také Maracaná, největší stadion na světě. Celé Rio, jezero, záliv, favely jako je Rocinha s 200 000 obyvateli. To je síla, takové chudinské velkoměsto. Na druhé straně je heliport, ale opět se zatáhlo a tak nic nestaruje. Socha Ježíše Krista se úplně oděla do mraků. Jedeme výš, kde nás řidič předává do jiného mikrobusu, který má jiné oprávnění vyjet až nahoru. Říká „conexión“ a že počká do 12:00h na náš návrat. Rozdal nám vstupenky a lístky na další cestu. Nahoře pod sochou je parkoviště, kde si u kiosku dáváme kafé. Stále je zataženo. Na prohlídku máme 1,5h. Vyčkáváme jestli se počasí neumoudří a mraky rozestoupí. Vstupujeme přes turnikety a po několika desítkách schodech jsme přímo u podstavce, ve kterém je malá kaple. Nad ní stojí On. Vidět jsou jen dolní partie a podstava samotná je žel také obehnána lešením. Opravuje se. Rio bude hostit mistrovství světa ve fotbale a pak i olympiádu. Vlastně po celém městě se něco opravuje. Fotíme a točíme. Občas se i mraky rozestupují. Není to ono, ale má to své kouzlo. Jaksi mystické. Až na stovky lidí fotografujících se a pózujících s rozpřaženýma rukama. A opravdu jsme se dočkali. Stalo se. Oblaka se rozplývají. Je půl dvanácté, v pozadí modrá obloha a majestátní Cristo Redentor. Tuto sochu si roku 1921 objednala arcidiecéze v Riu de Janeiru. Socha je vysoká 39,6 m a váží 1145 tun. Je dílem francouzského sochaře Landowského, který ji vytvořil na návrh Heitora da Silva Costa. Slavnostně odhalená byla 12. října 1931, jako památník brazilské nezávislosti na Portugalsku, vyhlášené roku 1822. Roku 2007 byla zařazena do seznamu novodobých sedmi divů světa. Teď tu stojí před námi, nebo vlastně my stojíme před ním. Hledí smířlivě na město Bohů, na lidi pod sebou a jeho tvář vyzařuje klid a rozvahu. Jeden z nejznámějších monumentů, přesto vidět jej na vlastní oči a pohlédnout mu do tváře, je zážitek vskutku nezapomenutelný. Vrývám si jej do paměti, tak jak to v podobných situacích dělám. Úplně jsme zapomněli kolik je hodin. Tu a tam se oknem v mracích objeví Copacabana, nebo celý záliv. Slunce na nebesích sílí. My už ale musíme dolů. Zde je na místě říci: „Sbohem“. Dolů jedeme v opačném pořadí. Příjemný stařík nám radí, že na Copacabanu odtud jede přímá linka č. 584. Vzápětí do ní nastupujeme a brzy přijíždíme k nejslavnější pláži světa, dalšímu rioskému magnetu. Popravdě nevím, co na ní všichni mají. Možná to dělá to zatažené nebe, ale mě osobně se více líbilo na Flamengu. Možná, že ve všední den to tady nežije a proto vypadá tak nezajímavě. Vysoké věžáky a hotely lemují Av. Atlantico, páteř vedoucí kolem. Na pláži, která dostala jméno podle jedné bolívijské vesnice se sv. Pannou Marií, na břehu jezera Titicaca, trávíme sotva 20min. Popojdeme na metro a jedem z Estación na Gloria. V hotelu popadneme krosny a znovu pod zem. Koupili jsme si podle přehledného plánku jízdenku zvanou Integraçao. Na vybraných stanicích jezdí totiž autobusový přípoj navazující na metro právě například na Rodoviária Novo Rio. Na zastávce však čekáme drahých 10min a tak těsně prošvihneme autobus do Paraty v 16:00h! Přišli jsme o devět minut pozdě. Kupujeme tedy až následující spoj v osm večer. Zbývá nám dost času na jídlo. Na nádraží, dost velkém a trochu složitějším, přesto dobře značeném je všechno občerstvení dost drahé. Proto jdeme ven. Jistě najdeme nějaký podnik pro místňáky. Za protějším terminálem Rio MHD, je právě taková jídelna. Za malý peníz tady nabízejí jídlo na váhu a pití co hrdlo ráčí. Večeříme ve společnosti podnapilé brazilské mládeže a já pak ještě dopisuji deník. Veronika běží na nádraží najít poštu, koupit známky a odeslat právě napsané pohlednice. Venku mezitím začalo znovu, jako včera večer, silně pršet. Přímo před odjezdem pozorujeme profesionální ochranku, jak doplňuje peníze do bankomatu na nádraží. Počíná si jako komando speciálního nasazení. Není se čemu divit, tahle práce je jednou z těch, kterou bych tedy rozhodně nechtěl dělat, právě tady v Riu de Janeiru. Ve 20:10h odjíždíme spojem společnosti Costa Verde a brzy usínáme v pohodlných sedačkách. Cesta by měla trvat 4h.


17. listopad 2009 – úterý (PARATY)

V 0:30h vystupujeme z autobusu v městečku Paraty. Rozhlížím se, vzpomínám na větu z jednoho českého cestopisu: „Autobusák v Paraty je veliká díra“ a musím mu dát za pravdu. Vlastně je to jen budova se stánky, WC a prodejnami jízdenek. V tuto dobu samozřejmě zavřeno. Žádná hala, jen přístřeší a lavičky. Žádné uvnitř není, takže noc na nádraží nepadá do úvahy. Obcházíme okolí nádraží. Pousady podle LP levné, už neexistují. U jedné zvoníme a rozespalý vrátný si říká o 120RS. To ne, na půlnoc je to až moc. Temnou nocí míříme do centra, snad na něco narazíme. Vtom nás zastavil policejní terénní vůz. „Kampak máte namířeno?“, ptá se po zuby ozbrojený policista v neprůstřelné vestě. Snažíme se mu vysvětlit, že hledáme levný nocleh. Věřte nebo ne, důstojník odložil svůj samopal a pomáhá nám s batohy do kufru policejního auta. Přes celé město nás odvezli až na městskou pláž, zazvonili u jedné z recepcí a domlouvají nám ubytování. Tomu se říká „Pomáhat a chránit“, vážení čeští policajti! Myslím, že drtivou většinu příslušníků u nás doma by tohle ani nenapadlo! V prvním hotelu bylo plno, na druhý pokus bereme spaní ve společné ložnici s příslušenstvím. Na palandě už chrápe jeden nájemník. Cena je 25RS/os, což ještě není ono, ale zas až tak moc si v jednu ráno nemůžeme vybírat. Už se nemíním nikam trmácet a budit kohokoliv ze sna. Ráno bude i snídaně v ceně a vypadá to tady nově a tak trochu nóbl. Takže první noc strávíme hned u Praia do Pontal. Na zítra slíbili dvojlůžkový pokoj, ale za 80RS, až se nějaký uvolní. No to pravděpodobně odmítneme. Rychle se umyjeme a do postele. Není mi vůbec dobře, ozývá se žaludek a střeva. Teplota vzduchu je i v noci 30st.C. Ani ráno mi není lépe. Naopak. K snídani už nesním více než plátek ananasu. Na recepci si řekneme o internet, abychom odeslali potvrzení zpáteční letenky. Ještě dopoledne vyrážíme do historického centra hledat levnější bydlení. Do dvanácté, kdy je check-out, máme čas. Je tomu tak ve většině brazilských hotelů. Na několikátý pokus jsme nakonec našli střechu nad hlavou v ulici za základní školou. Původně, námi hledaná, českým cestopisem popsaná a průvodcem LP doporučená, pousada Careca již neexistuje. V Bed & Braekfast budeme platit 50RS za pokoj se snídaní neboli Café da Manha. Zašli jsme i na nádraží a koupili pro jistotu už dnes jízdenku na autobus do Sao Paula. Pojedeme až pozítří, se společností Reunidas za 43RS/os. Ale mě je stále nevolno. Vracíme se k pláži do původního bydlení pro zavazadla a stěhujeme se. Těžký batoh na zádech v kombinaci s velkými kameny dlážděnými ulicemi způsobuje, že jsem brzy úplně vyčerpaný a klopýtám. Ani nevnímám nádheru tohoto pobřežního, koloniálního města. Raději si jdu lehnout a do 13:00h spím. Verča jde na obhlídku sama. Potom přece jen vyrážím také ven. Je zataženo, ale neprší. Odpočíváme na Praia do Pontal. Začíná být i větrno a mě je čím dál tím hůř. Křeče v žaludku a okolí mě zahnaly zpět do postele. Pomohl mi až Algifen v kapkách. Vyčerpáním po zřejmě žlučníkovém záchvatu usínám. Ale jak mohu mít záchvat, když jsem skoro nic nejedl? Možná ten kousek manga k obědu? V 18:30h se už zase cítím lépe. Nenechám si ujít noční, pestře osvětlené městečko. Zkusím udělat nějaké obrázky. Bereme si na pomoc stativ. Je to tady kouzelné. Klid, pohoda a bezpečí. Hodně obchůdků se suvenýry a oblečením. Ceny jsou různé, od levných až po opravdu drahé věci. Před odjezdem uvidíme, kolik nám zbude peněz a zda si také budeme moci dovolit něco na památku. Prozatím vedou naše kroky do vynikající restaurace Sabor da Terra, kde si na váhu nakládáme nejrůznější ryby, mořské plody, ale i běžná brazilská masa a jídla. Riskuji další nevolnost a dávám si něco na zub. Budu opatrný a jenom si zobnu. Naproti přes ulici hraje slepý stařec na kytaru a děsně falešně zpívá. Přesto je to báječná atmosféra a nápěv téhle teskné písně mi bude dlouho ležet v hlavě. Po návratu do hotelu chceme zkontrolovat elektronickou poštu, ale internet teď večer vůbec nefunguje. A protože to pro mne byl náročný den, rychle pod sprchu a pod deku. Doufejme, že zítra budu fit.


18.listopad 2009 – středa (PARATY – Praia do Sono)

Vstáváme na osmou. Snídáme a kontrolujeme e-mail. Čekám na potvrzení zpáteční letenky od agentury. Slečna co má na starosti naše letenky má dovolenou a tak přeposílám e-mail její kolegyni. Rozhodli jsme se dnes vydat na vzdálenou pláž, 40km od Paraty, jménem Praia do Sono. Ta se nachází v blízkosti vesničky Laranjeiras, kam jezdí místní autobusy. Ta linka má č. 1040. Namísto v 9:30h odjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním. Platíme každý 3 reály. Za necelou hodinu jsme v Laranjeiras. Vystupujeme na konečné, kde je místní točna se zastávkou. A potom už musíme po svých. Místní domorodec posedávající ve stínu nám ukazuje směr a my se vydáváme po pěšině stoupající vzhůru. Nelze se ztratit, cesta nikam neodbočuje. Lemují ji sloupy s elektrickým vedením. Vede tu do kopce, tu z kopce. Prochází atlantským deštným pralesem. Za 60min chůze, se před námi mezi bujnou vegetací otevírá pohádkový výhled dolů na pláž Sono. Je liduprázdná, tvoří jí jemný písek a při okrajích ji lemují skaliska. Po celé délce pláže jsou stromy a palmy, takže stín se také najde. Moře je průzračně modré a slunce nad hlavou nemilosrdně pálí. A ty vlny! Senzace. Zůstáváme hned u bližšího konce pláže, která má odhadem délku něco málo přes kilometr. Pod stromem blízko vodě rozkládáme naše ležení. V háji je několik dřevěných chat. Většina vypadá opuštěně. Ale některé jsou evidentně obývány načerno. O kus dál je pár ospalých plážových barů a rybářských loděk. Trávíme tady celý den. Jenom koupání a relaxace. V 17:00h se chystáme k odchodu. V tom přichází starší dáma a ptá se, zda nechceme jet s ní, rybářskou loďkou zpátky do Laranjeiras. Vychytralí domorodci jí postrašili, že cesta pěšky je nebezpečná. Že na cestě číhají jedovatí hadi a divoká zvěř. Smějeme se tomu a odpovídáme, že ráno jsme dorazili také po svých a jsme tu živí a zdraví. Potkali jsme jen ještěrku, cesta je bezpečná. Nabízíme jí společnou hodinovou procházku. Tak se stalo a vracíme se společně ve třech. Paní je z Hamburku. Odhadem tak padesátiletá. Na zpáteční cestě potkáváme dělníky, co ráno natahovali elektrické dráty na sloupy podél cesty. Oslovili nás a chtěli zapalovač. Naše nová známá, silná kuřačka neváhala a vytáhla zapalovač. Hbitě mládencům připálila voňavého jointa… U zastávky jsme si koupili ledovou vodu u místní podnikavé ženy, která bydlí hned vedle. Stačí mrazák a můžete obchodovat. V těchto končinách jsme za studenou vodu, či dokonce pivo opravdu vděční. Po sedmé večer jsme zpět v Paraty. Z nádraží rovnou do supermercada. Nachomýtli jsme se k ochutnávce opravdu dobré brazilské kávy. Je vynikající a tak hned přidáváme do košíku několik balení domů pro přátele nebo rodinu. Stylový dárek, co říkáte? K tomu na dnešní večer láhev vína. Za celý den nám vyhládlo, měli jsme sice svačinu, ale právě teď nás to opět táhne do Sabor da Terra, na rybí pochoutky. Procházka večerním městem s dalším fotografováním a obhlídkou obchodů končí náš den. Ještě nezbytná sprcha, protože jsme z moře naložení v soli, jako slanečci a usínáme pod roztočeným ventilátorem. Tedy byl to pěkný den, až na to znovu příšerné brazilské víno. I za 7RS je to další patok. V této cenové relaci se znovu utvrzuji, že nekoupím ani to nejhorší víno, jaké známe u nás v krabicích! Tohle víno chutná jako přeslazená šťáva ze všeho možného, jen ne z hroznů. Fujtajbl!


19. listopad 2009 – čtvrtek (PARATY – ostrovy)

Budík zvoní už v 7:00h. Vycházíme ven ještě před snídaní. Procházíme ranním, probouzejícím se městečkem. Potkáváme školáky a děláme pár záběrů. Vracíme se poloprázdnými uličkami, z nichž ty blízko přístaviště nesou známky nočního zatopení přílivovou vodou. Město má, už v historii vybudovanou, unikátní síť kanálů. Systém propojuje hladinu moře a ulice. Stává se, že město je zaplaveno vodou, jako Benátky. My už registrujeme jen pár kaluží po přílivu u kostela Santa Rita, který je symbolem Paraty. V osm je snídaně. Opět chutná a bohatá. Platíme dvě noci a také dnešní lodní výlet. Poplujeme na přilehlé ostrovy a pláže. Lístky kupujeme rovnou od slečny co nás má v hotelu na starost. Cena výletu je 25RS. Někomu volá a hlásí nám, že je vše zařízeno, stačí přijít do přístavu. Sbalili jsme si věci a batohy nechali uschované ve skříni v hostelu. V přístavu nastupujeme na výletní loď. Je to velká loď, pro velké skupiny turistů. Na té naší je naštěstí asi „jen“ dvacet osob. Kdo by chtěl, může si individuálně najmout i menší plavidlo. Cenu jsme ale nezjistili. Program, jak jsme vypozorovali, je víceméně shodný. Čtyři zastávka s koupáním. Vyplouváme po jedenácté a na cestu nám hraje živý kytarista. První zastávkou je koupání u ostrova s průzračnou vodou a tisícovkami ryb. Nechají se krmit a „zobou“ mi z ruky. Další plavba vede k pláži Lula, neboli Chobotnici. Posádka nás každého jednotlivě obešla s nabídkou jídla a možností objednat si oběd. Děkujeme, ne. Obědvat nebudeme. 30RS je více než stál celý výlet. Na pláži jsme se osvěžili čerstvým, chlazeným kokosem a jeho, prý velice zdravou, vodou. Aqua de Coco. Po jejím vypití jsme požádali prodejce, aby nám ořech rozseknul mačetou. Do slupky vysekl klín, který se pak používá na vyškrabávání dužiny kokosu uvnitř, jako pazourek. Další zastávkou je zátoka, kde spouštíme kotvu a ten, kdo si objednal jídlo, obědvá. Někdo se vrhá do blankytně modré vody, my si dopřejeme caipirinhu. Je čertovsky silná, zejména na poledním slunci, funguje dvojnásobně. Až mám pocit, že mám halucinace. Na hladině vidím pádlujícího piráta z Karibiku? Ó ne, to je jen jedno z dalších turistických divadel. Občerstvujeme se ovocem. Melouny, pomeranče, banány jsou zdarma k dispozici na palubě. Poslední zastávkou je Praia Vermelha. Na škodu je, že i ostatní lodě mají stejnou trasu. Je tady hodně našlapáno. Jinak by tu bylo krásně o něco víc. Čas utekl rychle a o páté přirážíme k molu v Paraty. Plavba byla opravdu odpočinek a pohoda na závěr. Jedinou skvrnou na kráse byl nedobrovolný, povinný poplatek za živého muzikanta. 5 reálů zaplatil každý. Není to fér, neměli jsme na vybranou a nikdo nás na to neupozornil dopředu. Pan kytarista si na brazilské poměry přijde na pěkné peníze a navíc prodává svoje nahrávky na vypálených CD za 15RS! Světe div se, lidé to i za takovou cenu kupují… Hrál sice dobře, ale že bych si koupil „pálenku“? Po námořní plavbě se ještě zastavíme na městské Praia do Pontal, abychom vstřebali poslední sluneční paprsky, jedno pivo Skol v ochranném futrálu proti horku a pak už „Ciao“ Atlantiku. Ve městě nakupujeme nějaké ty suvenýry, trička apod. Vše zakončíme večeří jedině a tradičně v Sabor da Terra a jdeme pro batohy. Ochotně nás nechávají ještě vysprchovat. To se moc hodí. Čekání na noční autobus si krátíme dílem na náměstí u kostela Matriz N. S. dos Remédios a dílem už na autobusové zastávce, kam v 23:00h přijíždí autobus, kterým o půl hodiny později cestujeme do Sao Paula.


20. listopad 2009 – pátek (SAO PAULO)

Na rodoviária Tieté přijíždíme v 5:00h ráno. Tady to před měsícem všechno začalo. Do sedmé čekáme na rozednění. Poté se vydáváme metrem do stanice Bresser, jak radí moudrá kniha LP, ale i jeden český cestopis. Tady se informujeme na autobusy, které by snad odtud měli jezdit na letiště. Ovšem nikdo nic neví, všichni oslovení jen kroutí hlavami. V informační budce a prodejně lístků na metro se dozvídáme, že je potřeba jet ještě další dvě stanice metrem do Tatuapé. Protože ani po třiceti dnech mi ta portugalština dělá problémy, vymyslela Verča, že si pro jistotu názvy stanice a trasu necháme napsat na papír. Tím předejdeme nedorozumění v rozpoznání slov a názvů. V Tatuapé seběhneme dolů, kde už se nachází shluk zastřešených zastávek. Takové malé nádraží. A opravdu tady stojí autobus s označením Airport Service. Po snídani u stánku s občerstvením nastupujeme a za 3,65RS/os, pohodlně dojíždíme na letiště zhruba za 30min. Tím jsme ušetřili dohromady 60RS, které stojí přímý Airport Bus z Tieté přímo na mezinárodní letiště a který jsme z neznalosti použili při našem příjezdu. Je něco po deváté a my čekáme na odbavení. Bloumáme halou a nahlížíme do drahých letištních obchodů. Konečně jsme odbaveni a batohy poletí rovnou do Vídně. Jdeme rovnou do bezcelní zóny. Ale obchodníci jakoby nevěděli, že jsou v této zóně, protože ceny jsou tady ještě o dalších 100% dražší, přestože nesou honosný název „duty free“. Naše zbylé reály jsme nakonec nuceni utratit za jídlo. Obložená bageta tady stojí 150Kč a káva 90Kč! Ještě nějaké čokolády z Brazílie jako dárky a jdeme do letadla. To má kvůli špatnému počasí a hustému dešti odložený start o 30min. Let airbusem A 340-300 je pohodlný. Lufthansa se překonala, co se týká jídla i pití. K večeři servírují hovězí s bramborovou kaší, nebo kuře s rýží a spoustu dalších doplňků. Víno teče proudem. Vedle sedící Rus vypil za cestu sedm piv a je pěkně rudý. Já si dám po jídle whisky s ledem, Veronika Bailies. O co si požádáme, to dostaneme. Podívali jsme se na pár filmů a s hudbou ve sluchátkách usínáme.


21. listopad 2009 – sobota (MNICHOV – VÍDEŇ – Č. BUDĚJOVICE)

Během letu si posouvám rafičky hodinek o tři hodiny dopředu a tím si krátíme spánek. Ve 3:00h už letušky rozdávají teplou snídani. Omeleta, salám, sýr, jogurt a ovoce. Na mnichovském letišti přistáváme v půl šesté. Přecházíme jen k přípojnému letu, ale i přesto procházíme pasovou kontrolou s důkladnou osobní prohlídkou. Můj Canon 400D si vybral velice nepříjemný, odměřený a arogantní Němec. Rozkázal mi dokázat, že můj fotoaparát není atrapa a že fotografuje. Chce po mě předvést focení a ukázat obrázek. Co by po mě chtěl, kdybych býval měl analog? V bezcelní zóně si opět krátíme čas do odletu bloumáním ve free shopech. Tady už je o poznání levněji než v Brazílii a navíc mají hodně akčních, vánočních nabídek. U některých jsme se opravdu nechali zlákat a kupujeme pár dárků pod stromeček. Mezitím nám už potřetí změnili „gate“, ale naštěstí se opozdil i let o půl hodiny a my jsme snadno našli tu správnou bránu. V 7:30h rolujeme a vzlétáme směr Vídeň. Za hodinku jsme v Rakousku, bez problémů vyzvedáváme batohy z pásů a odcházíme čekat před halu na odvoz do Českých Budějovic. Venku je nám pořádná zima. Přece jen jsme si zvykli na tropické teploty. Ale za několik desítek minut se už vezeme v teple Zdíšovým mercedesem domů. V Třeboni se zastavujeme na kávu a začínáme s líčením dojmů. Těch je tolik, že by se dalo vyprávět hodiny. Jsme ale unavení a z časového posunu rozházení. Těšíme se domů, na horkou vanu, na rodiče, sourozence, přátele, známé a vlastní postel. Odpoledne už odemykáme domovní dveře v Českých Budějovicích. Jen co se ale zavřely, kdosi řekl: „ Tak kam to bude příště?“

---KONEC ---

OBRÁZKY K DENÍKU ZA PÁTÝ TÝDEN:


 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014