MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

První týden

21. 10. 2009 - 25. 10. 2009 

České Budějovice, Vídeň, Frankfurt, Sao Paulo, Curitiba, Paranaguá, Ilha do Mel

21. říjen 2009 - středa (Č. BUDĚJOVICE - VÍDEŇ - FRANKFURT)

Vyrážíme v 13:30h z Českých Budějovic. Na vídeňské letiště nás veze Hanka. Přesněji, ona odveze Peugeota domů. Teď řídí Verča. Cestou si ještě musím zaparkovat svou T4 v Lišově. Přece jen nechci nechat svůj vůz měsíc bez dozoru na ulici. S jednou zastávkou na kafe, trasu dlouhou 220km, zvládáme za 3h. V 17h se loučíme před terminálem č.1 a za pár minut se už odbavujeme pomocí elektronických terminálů Quick check in. Děláme to poprvé. Není to však složité. Elektronická letenka má své výhody. Pak už jen odbavit velká zavazadla. Letos má můj batoh jen rekordních 12kg. Za rok to zkusím stáhnout na 10kg! Nechali jsme je nasměrovat až do cíle v Sao Paulu a poprosili o místa vedle sebe. Informovali nás o možnosti dělat rezervace místa i na zpáteční cestu. Dokonce je možnost toto učinit už při koupi letenky, ale to nám Student Agency jaksi opomněla před půl rokem nabídnout! Jsme v duty free a za chvilku už procházíme kontrolou. Můj 250ml sprchový gel, řádně zabalený v sáčku, se jim nelíbí a tak o něho v mžiku přicházím. Celníci se umyjí a já budu smrdět! Paradoxní nařízení o limitu 100ml, zesměšňuje automat na nápoje hned za kontrolou, kde si každý může koupit a vzít do letadla třeba i litr tekutin! V 19:45h startujeme na čas. Náš Airbus A319 poletí asi hodinu. Tak se i stalo, a po rychlém občerstvení sedáme na frankfurtském letišti. Ale za hodinu už sedíme v dalším stroji. Následuje let v obrovském Boeingu B747-400. K našemu nemilému překvapení máme palubní lístek do úplně poslední řady, kde nelze sklopit opěradla. Tedy nás čeká 12h ve vzpřímené poloze. Tohle letadlo nepromítá ani filmy, není tu moc místa pro nohy a o obrazovkách v opěradlech nemluvě. Jsem rozmazlený z předchozích cest. Ale nakonec, asi díky konzumaci vína, usínám. 7 z 12h jsem prospal. O půlnoci servírují kuře a k snídani pak omeleta s pečeným bramborem a špenátem. Sýr, jogurt a džem. Cesta proběhla nezvykle dobře a cítím se odpočatě.

22. říjen 2009 - čtvrtek (SAO PAULO - CURITIBA)

Přistáváme s 20min zpožděním. Museli jsme kroužit, asi měli na saopauloském letišti fofr. V Brazílii prší. Za letu jsme vyplnili imigrační formulář, celní prohlášení a papír na prasečí chřipku. Postupně je odevzdáváme federální policii, celníkům a zdravotníkům. Potom už jdeme k pásům. Zavazadla dorazila v pořádku. Kontrola u proclení nás pouští bez povšimnutí. V hale terminálu č. 2, si vyměníme Eura. V 1. patře měli lepší kurz. Přesto je směna bolavá, když za 1Euro dostáváme 2,47RS(reálů). Letuška nás varovala, že nyní je v zemi draho. A když to řekne Němka, asi na tom něco bude. To jsme pocítili velmi brzy. Při východu jsou nalevo stanoviště Airport busů. Jezdí do centra nebo na rodoviária Tieté. Tam potřebujeme. Cena ovšem šílená. 30RS/os. To je v přepočtu 300Kč, protože reál odpovídá desetikoruně. Lístky musím koupit v kanceláři označené BUS/ONIBUS poblíž stanovišť. Za 35min jsme na autobusovém nádraží Tieté. Sháníme nejlevnější spoj do Curitiba. Společností je mnoho a každá má svou pokladnu. U Comety je cena 60,5RS. Síla co? Šest stovek. Nejlevnější lístek je za 50RS, ale až na 22:20h a my chceme z města ven. Voda je taky drahá. 0,5l za dvacku. Naštěstí v zadní části haly 1.patra jsou picí fontánky a toalety zdarma. Tak rychlý „prievan v penaženke“ nikto nečakal. V 11:00h usedáme do supermoderního busu s WC a pitnou vodou. Batohy jsou dole, dostali jsme stvrzenku. Na jízdence se vyplňují osobní údaje, čísla pasů. Navíc se musíte prokázat. Nám stačila kopie pasů, vozím ji po kapsách, když mám originály „pod zámkem“. Cesta trvá asi 6,5h a je to kolem 500km. V polovině stavíme v motorestu. Obědváme v restauraci na váhu. 2,39RS/100g. Naberete cokoliv a oni to zváží. Lhostejno zda maso nebo mrkev. Záleží na vašem hladu a chuti. Pokračujeme a cestou se počasí střídavě kazí i vylepšuje. Prší a je zataženo. Vyhlídky jsou moc fajn. Banánovníkové plantáže, kopce a malebná krajina. Přemýšlím o tom, že tahle země má obyvatele v chýších uprostřed bujné vegetace, chudinu v rozlehlých slumech v džunglích velkoměst, ale i honosné domy a mrakodrapy. Drahá auta. Je tady zatraceně draho, pro středoevropana středních vrstev. Z čeho tady žijí běžní Brazilci? Po příjezdu do Curitiby jdeme ihned do vedlejší, přilehlé budovy. Vlakové a autobusové nádraží je tady společné. Potřebujeme si na zítřek zakoupit lístky na vlak jménem Serra Verde Express. Nejlevnější coach class je za 37RS a jezdí v 8:15h. Hned potom hledáme levné ubytování. Dostáváme tip na Hostel Roma, ale tam mají jen oddělené noclehárny za 28RS/os. Hledáme dál a blíž k nádraží na Avenida Sete de Setembro nalézáme Hostel Piemont za 35RS/pokoj. Se sprchou a WC. Mají i pokoje bez sociálů za 25RS. Je to jen 5min chůze od rodoviária. My zamířili ještě na nákup a do směnárny. V blízkém shoping centru je kurz o desetinu lepší než na letišti. Potraviny a pití pořizujeme za rohem v Mercadorama. Na pokoji pak večeříme housky se salámem, cibulí, mrkví a to všechno konečně zapíjím litrovým brazilským pivem Skol za 2,69RS. Koupili jsme i slavnou limonádu Guarana za 2,69RS/2,5litr. Ceny potravin v obchodech jsou většinou srovnatelné s našimi, ale hodně produktů jsou 2-4x dražší než v Čechách. Zejména sýry. Jsou o dost dražší než maso. Po nutné hygieně uléhám ke kýženému spánku v posteli.

23. říjen 2009 - pátek (CURITIBA - PARANAGUÁ - ILHA DO MEL)

V 7:00h se rozezní Kaťuša. To můj starý cestovní budík a kalkulačka v jednom dává znamení vstát. Před 4 lety mě stál jen 39Kč a stále dobře slouží. Balíme a odcházíme na „vlakáč“. V 8:15h odjíždíme známým vlakovým spojem do Paranaguá. Verča si neodpustila vylézt do kabiny lokomotivy za strojvůdcem a natočila krátký filmový šot. Sedíme v nejlevnějším vagónu. Není důvod kupovat drahé jízdné. Jedná se o stejnou soupravu, jen jiný, skromnější vagón. Nemáme polstrovaná sedadla a o něco menší okna. Nedostaneme plechovku Guarany. To je celý rozdíl. Ještě tam chybí ukecaná portugalsky mluvící průvodčí. Výhledy máme stejné a na obou stranách je co sledovat. Průvodce upřednostňuje levou, ale stejně to vychází tak na 60:40%. Cestu Serra Verde Expressem rozhodně doporučuji. Opravdu je na co koukat. Na stěžejních místech nakonec stejně průvodčí z "drahých" vagónů vezme mikrofony do ruky a mluví pro celý vlak. Co, kde vidět, co, kde fotit. Občas něco řekne i německy a teatrálně u toho pronáší: „aáách, wundršén“ a podobné citoslovce, které jsou naprosto příšerné. Na rozdíl od skutečně nádherných výhledů, atlantským deštným pralesem porostlých hor. Serra Verde Express je nejznámější brazilská železniční trať. Během 70 km klesne o 900m. Vede 13 tunely, překoná 67 mostů a viaduktů. Stavěli ji devět let v 19. stol. a během stavby zahynulo asi 1 000 dělníků. Nejdříve jedeme docela dlouho předměstími Curitiby. Pak už konečně začíná smaragdová zeleň, nejdřív zemědělské statky a potom už nefalšovaný neproniknutelný prales. Mlha se konečně začíná trhat, a když jsme v nejzajímavější části cesty, kdy se vlak pomalu proplétá mezi skalami, projíždí tunely a překonává po vysokých mostech údolí. Zelené pohoří alias Serra Verde je kam až oči dohlédnou, celé zarostlé pralesem. Trať lemují palmy i banánovníky, kvetoucí rostlinstvo. Míjíme i hezký vodopád. Vlak na nejzajímavějších místech zpomaluje, abychom se mohli dostatečně kochat. Na některých místech je nám jasné, proč při stavbě umřelo tolik lidí. Nejzajímavějším mostem po cestě je Sao Joao, který překlenuje hluboké údolí. Po té co ho přejíždíme, se ještě na chvíli ukáže a čím dál víc se ztrácí v džungli. Krásný je i vrchol, nejvyšší hory v okolí Pico Marumbi (1 555m). Po avizovaných 3,5 hodinách přijíždíme do Morretes.V Morretes je konec. Dál to nejede. Tahle trať je už od roku 2001 v rekonstrukci. A vypadá, že tak už i zůstane. Od vlaku je po 800m ulicí vpravo, malé autobusové nádraží. Odtud v 12:45h odjíždí místní autobus do Paranaguá. Lístek se kupuje až uvnitř. Stál nás 34RS/os. Procházíme turniketem. Krosny se musí přehodit vrchem. Jinak se do autobusu nelze dostat. Za jízdy svačíme housky a salám od včera. Za hodinu jsme v Paranaguá. Z nádraží jdeme ve velkém horku směr nábřeží a pak podél palmového háje doleva. Míjíme historickou budovu Mercada a v rohu zátoky už vidíme přístaviště lodí na Ilha do Mel. Odjíždí nám to až v 16:30h a my máme ještě 3,5h čas. Lodní lístky na ostrov se kupují v kanceláři, jen pár desítek metrů od mola na stejné ulici. Nedá se minout. Cena za zpáteční jízdu je 27RS, s návratem kdykoliv. V kanceláři nám ochotně nechali velké batohy na ty 3h. Ovšem neřekli, že při vyzvednutí budou chtít poplatek 2RS. V Brazílii je tvrdá komerce, nic není zadarmo. Trochu nás straší informace o cenách na ostrově. A tak pro jistotu hledáme směnárnu. V celém městě není oficiální „cambio“. V jedné bance nás vyhodili: „No possible“, v druhé je fronta až za roh. Prodavač popcornu a pumpař nás posílají do mercado Condor. Asi 15min pěšky od přístavu. Je tam obchoďák, ve kterém nás směrují do Green House? Vždyť je to ubytovna, či škola? Jakási charita nebo podpůrná organizace pro námořníky. Nevadí. Velmi sympatický recepční nás vítá kupodivu anglicky. Vyměnit peníze? Zajisté! „Napište se do knihy“. Jméno, národnost, jméno lodi. Cože? „Vy nejste námořníci? Ale my pomáháme jen námořníkům.“ OK, pro dnešek budu Pepkem námořníkem, mořským vlkem. Muž se usmívá. Vysvětlujeme mu, že jiná možnost není. Nikde není směnárna. Chápe a přikyvuje. Na cestu dostávám desatero, jak přivést námořníka k Bohu. Malá nepravda nám tentokráte hodně pomohla. Na Ilha do Mel není směnárna a platí se v reálech. Některé pousady přijímají platební karty, ale úspěch transakce je nejistý. Nakonec využíváme jmenovaného supermercada Condor a děláme zásoby potravin abychom moc neutráceli. Vypadá to, že se budeme muset stravovat takto nehezky. Pivo si ale neodpustím. Na rozdíl od Verčiny zmrzliny za 2,5RS. Poslední hodinu čekání trávíme u přístaviště, pod palmami. Vleže na trávníku, pozorujíce koupající se omladinu. Vyplouváme a do osady Brasilia se dostáváme za 1,15h. Ubytování nacházíme v jedné z mnoha kouzelných pousad „Cair do Sol“, za 40RS/pokoj. Se snídaní, usmlouváno z 50RS. Ptali jsme se i jinde, ale všude chtěli víc. Naopak levněji se dá bydlet za 30RS/pokoj bez příslušenství a snídaně, v mírně ušmudlaném prostředí. Jdeme na jistotu a jsme velice spokojeni. Vyrážíme na zevrubnou prohlídku okolí. V dálce už vidíme maják, zapadá slunce. Ale to vše až zítra. Dnes se unavení osprchujeme, na verandě dojíme svačinku a upadám do bezvědomí.

24. říjen 2009 - sobota (ILHA DO MEL)

V 8:00h nás čeká slíbená snídaně. Káva, mléko, sendviče, marmeláda, papája. Výborně. Takhle opravdu vypadá Medový ostrov. Za hodinu už si to šlapeme na maják. Pharol da Conchas je postaven na vrcholu kopce. Od něho je výborný panoramatický výhled do všech světových stran. Od rána je nádherně slunečno, ale také velké horko. Je jasno a dohlednost více než velká. Ale po hodině mě začíná pálit obnažená kůže. Honem namazat! Seběhneme dolů na pláž. Na Praia do Pharol jsou skvělé vlny. Jó Atlantik! Fotografuji surfaře. Úplný kýč. Pláž, jemný písek, skály, nad nimi maják. Vlnobití a „prknaři.“ Po hodině koupání se vydáváme na tůru do Encantadas, přes Praia Grande a Praia Miguel. Je tam pár úseků, kde přelézáme veliké balvany, ale stezka je dobře značená. Za 2h se dá s jistotou zdolat. Pozorujeme přitom další surfaře, psi, ptáky, jenž chrání svá hnízda před nezvanými vetřelci-námi. Nevědomky jsem totiž zašel příliš blízko hnízda v mokřině. Je s podivem jak odvážně se ptačí rodiče vrhají střemhlav na mou hlavu. Neklovají, jen zastrašují. Samec odvádí pozornost a láká mne dál od hnízda se čtyřmi vajíčky. Nejdřív dělá velký rámus, pak nalétával přede mne a nakonec by se snad i obětoval a sedá si přede mne. Úžasný zážitek. Rodiče by dali život za své potomstvo. Navštívili jsme i zde na ostrově vyhlášenou jeskyni. Ke Gruta das Encantadas vede na posledních metrech dřevěný chodník. Jako k nějaké katedrále. Je to jedna ze tří hlavních atrakcí ostrova a i když je to jen díra ve skále opředená myslím dost vykonstruovanou pověstí o mořských pannách, je v rámci poznání ostrova dobré ji navštívit. Hned vedle v osadě Encantadas zavítáme do místního obchůdku a kupujeme pivo, vodu, křupky a lahev červeného vína. Je podezřele levné. Osada samotná je pěkné místo. Upravené, samá zahrada se stromy, ale na naší Brasilii nemá. Protože Brasilia, to je ráj. Oáza klidu, pohody a ticha. Jednotlivé dřevěné pousady, chatky a kempy jsou uprostřed husté džungle. Bez veřejného osvětlení. Nesmí sem žádná auta ani motorky. Cestičky jsou vysypané jemným plážovým pískem. Žádný asfalt, žádný beton. Přesto je tu internet a vkusné telefonní budky. Vrátili jsme se z 15km tůry, osprchovali se a vyrazili na večeři. V restauraci Pousadina objednávám rybu. Pro dvě osoby, se všemi přílohami, saláty, hranolky, rýží a caipirinhami, jsme zaplatili 53RS. No ano, jsme v Brazílii. Po krátké procházce temnými houštinami naší osady ještě dopisuji deník na terase. Otevřel jsem zmíněné červené. Varování všem! Campo Largo za 5,5RS nikdy více! Je kyselé a nedá se polknout. Příště koupím něco úplně jiného. Na ostrově mají pravidlo, že po 22:00h nastává noční klid. Takže psst a dobrou noc.

25. říjen 2009 - neděle (ILHA DO MEL)

Kolem 6:30h jsme na nohou a vyrážíme zkusit vidět, vyfotit a natočit východ slunce. Smůla, je úplně zataženo. Vracíme se zpět do spacáků. Cestou už i mrholí. V 8:00h je snídaně. Drtivá většina ubytovacích zařízení v celé Brazílii podává snídani jako součást noclehu v ceně. Paní domácí se vytáhla a přidala navíc džus a bábovku. V tuto chvíli už venku prší naplno. Přibylo i hostů. Na terase před pokoji nás snídá celkem osm. Pršet nepřestává a tak celé dopoledne trávíme klábosením s Italem, Japonkou a dvěma Brazilkami. To je na tom individuálním cestování skvělé. Potkáte se s lidmi, co mají podobný světonázor a zájmy. Ať už jsou z kteréhokoliv místa na Zeměkouli. Vždycky se domluví a rozumí si, pomáhají a předávají zkušenosti a poznatky. Kéž by to tak fungovalo i v běžném životě, mezi politiky a mocipány. Déšť polevil. Bereme nepromokavé větrovky a vyrážíme k pevnosti. Ještě předtím jsme se podívali do několika stánků a i do prodejny. Koupili jsme trička. Zkoušíme smlouvat, ale nešli ani o reál dolů. Je tohle vůbec jižní Amerika? Třicet a hotovo. Místo toho jsme dostali jako prezent plakát a mapku ostrova. No hurá, vždyť to jsou materiály, které tady všude mají zadarmo! Fortaleza je další zajímavé místo na ostrově. Nejdeme stezkou, bereme to po pláži. Za hodinu volné chůze jsme pod hradbami. Malá strážní pevnost dnes hostí klub capoeiry. Alespoň poprvé na chvíli vidíme tento proslavený bojový tanec. Prohlídka nám pak zabrala hodinu, včetně výstupu na 500m vzdálenou vyhlídku nad pevností. I tady se nalézají kanóny a bunkry. Tentokrát z 2. sv. války. Počasí je stále mizerné. Prší, nebo mrholí. Přesto je cesta zpět, s pozorováním pobřežní bujné vegetace, zajímavá. Cestou tam jsme viděli mrtvou želvu s vajíčky a zpět zase kvetoucí rostliny, kraby, kolibříka a jiné ptáky. Barevné písky ve sladkovodním přítoku. Po čtvrté odpolední jsme zpět. Svačíme housky se salámem, které máme ještě z pevniny. Civíme chvíli i na televizi. Hrozné, když není kvůli počasí co jiného dělat. Televize je také skoro standardním vybavením i těch nejlevnějších hotýlků. Celý den nebylo hezky a večer je stejný. Před setměním jdeme ještě koupit pitnou vodu do obchůdku patřícímu k pousadě. Doufáme, že zítra už uvidíme slunce. Na jednom z obchodů se suvenýry jsem zahlédl nápis „Cambio, exchange“, takže nakonec i tady je možné vyměnit dolary i eura. Kurz bude asi o něco horší než na pevnině. Před spaním ještě píšu zápisky a se sebezapřením dopíjím trpké víno.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA PRVNÍ TÝDEN: 

 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014