MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

Třetí týden

2. 11. 2009 - 8. 11. 2009 

NP Pantanal, Campo Grande, Belo Horizonte, Ouro Preto

2. listopad 2009 – pondělí (PANTANAL - lov piraní)

V 4:50h se hrabu z postele. Začínám balit, tak abych byl připraven na půl šestou. Verču budím po páté. Stihneme to dobře a v šest už čekáme na odjezd autobusu do Corumbá z rododoviária Bonito. Hodně lidí tudy míří do Bolívie a tak už teď je jasné, že namísto drahé letenky do z Čech do La Pazu, se příště vydáme cestou po zemi, z Brazílie. Teď mě mrzí, že jsem to takhle nepřipravil už na letošek. Bolívie je nádherná a je tam o poznání levněji. Odjíždíme s 20min zpožděním. Loučíme se s Douglasem a malým autobusem, bez WC, frčíme směr Národní park Pantanal. Čeká nás odhadem 200km. Malou přestávku v Bodoqueně využíváme k toaletě a kávě. Začíná to tady být mnohem lepší než moderní pobřeží Brazílie. Takové domáčtější, přátelštější snad i domorodější a pravdivější. Projeli jsme Mirandou a jsme na hlavní silnici BR 262. Ve střevech se mi po cestě začíná cosi dít. Hlavně nehoupat! Na cedulích u cesty stojí, že do Buraco das Piranhas je to ještě 50km. S vypětím sil a sevřením svěračů se potím a koukám, že i Verča nevypadá zrovna o moc lépe. Nedá se nic dělat, natož to vydržet. Musím zastavit autobus a potupně stáhnout kalhoty u cesty. První autobus co nemá WC a zrovna dnes! Asi jsem včera neměl dělat led z vody z kohoutku. Pozdě! Utíkám do křoví a propadám se do bažiny. Slunce pálí a my jsme v oblasti největší mokřiny na světě! Jistě chápete, že tahle nerovnice nemůže správně vyjít. Tisíce komárů atakují mou bílou zadnici a já nevím, co dřív. Zpocený prchám se staženými kaťaty, před zraky šoféra i osazenstva autobusu. Naštěstí jsem nejdůležitější část úkonu stihl a čistý si dopínám knoflík u kalhot. Předávám štafetový kolík v podobě role toaletního papíru Verče, přidám zkušeně dobrou radu, nestahovat kalhoty, jinak tě to sežere! „A jak to mám asi udělat?“ Za pár minut se vrací se stejně zuboženým výrazem jako předtím já. Pokračujeme zbývajících 15km do Buraco das Piranhas. Řidič nám kyne, tady vystupovat. Jsme na silnici uprostřed ničeho. Na jedné straně policejní stanice, na druhé jakási hospoda. Ze zasíťovaných dveří na nás volá stařík a otevírá opatrně stejně sítí chráněnou verandu. Pronásledováni hejnem moskytů se běžíme skrýt. Děd se ptá, kam máme namířeno. „Santa Clara?“ „Ne, Ecological Expeditions“, odpovím.“Aha, tak tady čekejte“. Verča musí znovu na toaletu, která se nachází naproti, přes silnici, v policejní stanici. A já za pár minut také. Ke slovu se tedy musí pustit farmaka. Nasazuji Endiaron a Ercefuryl. Kupujeme vodu, hrajeme karty a rozprašujeme kolem, i na sebe repelent. Čteme si v knize hostů, která leží na stole. Jsou tam vzkazy předchozích návštěvníků Pantanalu. Našli jsme i jednu z Čech. Venku zaburácel motor silného auta. Přijíždí Ford. Náklaďáček s korbou je tu pro nás. Batohy do korby a vyrážíme do Ecological kempu. Je to snad 20km, nevím. Cestou už potkáváme první zvířata. Velikého čápa s černou hlavou a červeným krkem. Jabiru je symbolem Pantanalu. Dále pak pásovce, papoušky, orla. Vypadá to velice slibně. Prašná pantanalská „polňačka“ je přerušovaná desítkami mostů. Před mostem přes Rio Abobral sjíždíme do nitra džungle a jsme tady. Kemp Ecological Expeditions, bude po příští čtyři dny naším domovem. Teplota vzduchu 35st.C ve stínu. Vítá nás jeden z průvodců a bere si náš voucher. Představuje nás malému černému chlapíkovi, který je obklopený skupinou turistů. To je Ronny, náš guide. OK! „A kde chcete spát?“, ptá se nás. Na výběr máme buďto stan, nebo houpací sítě ve společném kruhovém přístřešku. Jasně, že v hamaku! Zabíráme si dvě sítě, zavěšené do kruhu na středovém sloupu a obvodovém trámu. Podlaha je betonová a kolem je metrová podezdívka. Mezi střechou a podezdívkou jsou dokola nataženy jemné sítě proti moskytům. Saháme pro repelent a stříkáme a rozprašujeme. Pot ze mě jen tryská a moskyti hladově číhají a zákeřně bodají. Během pár minut je člověk skrz na skrz propocený a vzdor repelentu ihned poštípaný. Někde jsem četl, že malárie už tady neřádí. Doufejme, že je to tak, protože kdyby jí měl jen jeden z tisíce, tak jí dostaneme. Tolik bodnutí za těch několik dnů ještě schytáme. Jak to tady přežijeme čtyři dny? Jdeme se seznámit s naší skupinou, kterou tvoří 4 Němci a 4 Kanaďané. Poměr žen a mužů je vyrovnaný. Něco vyrábí. Aha, to jsou zuby krokodýla? Jistě! Vyrábíme přívěsky na krk. Přidáváme se. V 15:00h se půjde na ryby. Do té doby máme čas. Je po poledni a dostáváme oběd. Jídla je dost. Každý si tady vybere z táců ovoce, rýže, masa, těstovin. K pití je džus a pitná voda. Mají tady veliké filtrovací zařízení s chlazením na vodu. Ještě, že máme s sebou láhve na pití. Alespoň PET lahev je nezbytná. Velká nádoba je důležitá. Budeme podnikat výlety a předem je třeba „natankovat“. Všechno tohle jídlo, pití, káva po celý den, vše je v ceně. Nic víc už po celé čtyři dny platit nebudeme. V kempu jsou sprchy i toalety. Společná jídelna s oddělenou kuchyní je taktéž opatřena sítěmi v oknech. Každé otevření dveří znamená nálet krvežíznivého hmyzu. Uprostřed dvora je ohniště. Elektřinu zajišťují baterie a sluneční kolektory. Po třetí odpoledne si bereme bambusové pruty a pěšky vyrážíme na ryby. Řeka teče jen pár desítek metrů od tábora. Po 50m lesem narážíme na pasoucí se kapybaru. Pokračujeme po břehu polo vyschlého řečiště a pozorujeme kajmany. Máme je na dosah ruky. Dělí nás pouhé 2m. V jedné zátočině rozbalíme nádobíčko. Maso na háček, háček do vody a chňap, je tu piraňa! Postupně tahám z vody 4 kusy. Jedna se smekla a prchá na svobodu. Verča byla úspěšná dvakrát. Ostatní také nezahálí a po hodině lovu máme 10 kousků. Bude večeře. Komáři zatím velice agresivně útočí. Výraz „mračna moskytů“, je více než na místě. Vracíme se s úlovkem navlečeným na bambusové větvi. Nebýt hmyzu, bylo by to malebné místo. Antimalarika máme pro jistotu v lékárničce a použijeme jen v případě pozitivních příznaků. Vlastně to tady dělá podobně každý, koho jsme se ptali. Máme v záloze Malarone a Lariam, ale především ten druhý je prý pěkný prevít. Po návratu do tábora si chystáme hamaky na spaní a hlavně moskytiéru. Nejdůležitější věci do Pantanalu jsou: Repelent, repelent a repelent, spirála proti hmyzu na noc, moskytiéra, opalovací krém, sluneční brýle, čelovka, dlouhé lehké rukávy a nohavice. Pokrývka hlavy, odvaha. Zavřené boty i sandále, lehký spacák nebo deka, pláštěnka. Mezitím už kuchař usmažil ryby. Maso piraně je pochoutkou. Nejlepší je za hlavou. Je ho málo a tak kdo má hlad, musí sníst alespoň deset kusů, aby se nasytil. Chutná po kuřecím i rybím mase současně. Pochutnali jsme si, ale večeře za pár hodin přijde ještě vhod. Venku zastavil náklaďák a z jeho korby seskakuje velká skupina lidí. Vracejí se z celodenního výletu. Jídelna a klubovna zároveň se rychle plní. Večeře je skvělá a vydatná. Kdybychom si před příjezdem nakoupili třeba pivo do zásoby, mohli jsme si jej dát do lednice v kuchyni. Kapka alkoholu se hodí především před spaním. Abych usnul, musím si dát hlt cachaçy. To horko je k zalknutí. Na okně se válí platíčko Diazepamu na spaní, což jen potvrzuje mou teorii. Po večeři ještě slastná sprcha a hajdy do sítě. Od ohně sem doléhají tlumené hlasy a v korunách stromů je slyšet papoušky. Z dálky zní cvrčci a cikády. Kdesi zařvala divá zvěř. Nastala noc a džungle ožívá...

3. listopad 2009 - úterý (PANTANAL - celodenní výlet)

„Wake up!“, volá Ronny, je 5:30h. Dnes bude dlouhý a pestrý den! V jídelně je snídaně a záhy nasedáme na zastřešenou korbu náklaďáku s lavicemi. Odjezd. Na pozorování je pravý čas. Pokusíme se „chytit“ anakondu! Drncáme po Estrada Parque a co chvíli zastavujeme, abychom spatřili tu jabiru, tu kajmany, papoušky ara modré i barevné, tukani tady posedávají jako u nás holubi. Tam je opice, tam orel. U vody jsem vyfotografoval vydru. Další stovky a stovky krokodýlů. To není vtip, na březích se tady proplétá minimálně tisíc těchto tvorů. Jacarés! Jsme jim na dosah, jen natáhnout ruku. Nebo raději ne. Další ptactvo nad hlavami, plameňáci a další, které neumím pojmenovat a jejichž jména v portugalštině jsem už zapomněl. Jeleni a laně. A tu náhle zahlédnu cosi na cestě. Asi 20m před námi leží dlouhé, žlutozelené hadí tělo. Rychle zastavujeme vůz a vyskakujeme jak nějaký partyzánský výsadek a ženeme se k tomu místu. Na obrázky je však už pozdě. Byla příliš rychlá. Ano dozajista jsme právě viděli anakondu! Míjíme gauchos, honáky kteří ženou své stádo dobytka. Další zvířata, supy, volavky. Zastavujeme u močálu a jdeme pátrat po té největší hadici, po anakondě. Tentokrát nemáme štěstí a musíme se spokojit jen se suchou svlečenou kůží hada. Našli jsme jen vyvržené kosti toho co pozřela. Ale den ještě neskončil a my opouštíme bažinu po hodině brodění. Dojeli jsme k přístavišti Porto Manga na Rio Paraguai. Naskakujeme do malého motorového člunu a přepravujeme se na opačný břeh. V jednom domě si odpočineme, a také nám tady připravili oběd. Vařilo se ze surovin, které jsme vezli v pytlích s sebou. Hrajeme kulečník a ping pong. Potom karty a pleteme další přívěsky ze zubů aligátora. „Relaxing“, volá Ronny a my usínáme a na další cestu lodí se vydáváme až v 15:00h. Opět nasedáme do člunů a jedeme po Rio Paraguai, až k soutoku s Rio Negro. Při jízdě máme možnost vidět další stovky vodních ptáků. To je podívaná. Vysoká koncentrace druhů a množství se jen tak nevidí. Cestou nám kolem člunu i do člunu skákají piraně. Jedna mi přistála na moment na hlavě. Přirážíme ke břehu a opět se pokoušíme vypátrat anakondu. Chodíme po břehu v žáru slunečním, kdy teplota ve stínu vyšplhala na 39,5st.C. Moje hodinky dokonce ukazují dnešní maximum a tím je teplota 45st.C! A to je i na anakondu asi moc. Po hodině pátrání podél břehu to vzdáváme a lodí se vracíme. Na soutoku Rio Negro a Rio Paraguai zastavujeme na naplaveném písku malého ostrůvku a vystupujeme. Znovu hledáme hada. Nalézáme však jen kosti a mršiny krokodýlů. Vypadá to tady jako hřbitov těchto tvorů. Z vybělených lebek se páčením snažíme dostat zuby. Povedlo se a tak můžeme napříště vyrábět náhrdelníky se zuby. Ronny nás vybízí k plavání. Dělá si snad legraci? Mám se tady ponořit do řeky plné kajmanů a v místě, kde se to jen hemží masožravými rybami? Všichni chvíli váháme. První odvážlivec kráčí do vody. Stahuji si kalhoty a v trenkách šup do Rio Negro. Voda je teplá jako kafe a stejně tak tmavá. Dělá čest svému jménu. Teplotou dosahuje 40st.C, stejně jako vzduch. Na protějším břehu, vzdáleném 50m se sluní aligátoři se zlověstně otevřenými tlamami. Cení své silné zuby, ale ani se nepohnou. Dno řeky je bahnité a občas cítím drobné oždibování nohou pod vodou. Kontroluji, zda nemám ránu, která by krvácela a jejíž krev by mohla přilákat piraně. Plaveme si teď už celá skupina. Tu a tam nad hladinu vyskočí piraňa, dámy vykřiknou, ale nikdo nebyl sežrán či ohlodán na kost. Nakonec ani aligátoři nejeví zájem a líně se válí naproti a sem tam si odfrknou. Na kůži lechtá malý rybí potěr. Vracíme se zpět a co čert nechtěl, došel benzín. Ještě, že druhý člun má ještě decilitr v nádrži. Odléváme si velkého panáka a dojíždíme už na výpary. Krátká zastávka v domě našeho hostitele, doplnit tekutiny a přeplouváme na druhý břeh, tam odkud jsme před polednem vyrazili. V přívozu Porto Manga nakládáme věci do náklaďáku, startujeme a ono nic! Motor ne a ne naskočit. Řidič se dává do opravy a my pozorujeme trojici gauchos, kteří táboří poblíž, poté co své stádo úspěšně přihnali a nahnali na nákladní loď. Náš náklaďák stále nic. Říkám si, že problém je v přívodu nafty. Ale jak jen to portugalsky mluvícímu řidiči naznačit. Snaží se vůz roztlačit a není to nic platné. Nakonec na to sám přišel a motor zaburácel. Můžeme vyrazit. Zapadající slunce maluje barevné obrazce nad mraky na obzoru. Brzy bude tma. Ronny vytahuje výkonný příruční reflektor. Za jízdy pátráme po nočních tvorech. Míjíme kapybary, divoká prasata, jeleny. Velmi poutavý je pohled na tisíce zářících očí krokodýlů, odrážejících světlo lampy. Pohled připomíná světla velkoměsta viditelná třeba z letadla. Na oblohu vystoupal ohromný měsíční kotouč. Včera byl úplněk a tak když si oči přivyknou temnotě, je poměrně dobře rozeznatelné okolí. Po půl deváté jsme z nočního safari doma v táboře. Čeká nás večeře, sprcha a káva. Ronny s humorem přednáší denní rozkaz na zítřek, který zní: „Tomorrow horse riding, my friends!“ Výborně, koně mám rád, těšíme se na projížďku. V dáli se blýská, zvedá se vítr. Ještě neprší.


4. listopad 2009 - středa (PANTANAL - jízda na koních)

Dnes jsme si přispali a snídáme v 8:00h. Dlouhé kalhoty, čepici, boty. Bude opět horko a slunečno. Vyjedeme si na koních. V 9:00h vyrážíme na autě k farmě Arara Azul. Tady usedáme ve stínu stromů a čekáme na návrat předchozí skupiny z jiného tábora, abychom převzali otěže jejich ořů. Z dlouhé chvíle obcházím ranč. Kolem dokola jsou vysychající močály, krokodýli a čápy jabiru. Teplota znovu vyšplhala na čtyřicítku. Usínám na lavičce. Konečně! Více než po hodině čekání slyším dusot kopyt. Přijíždí naši předchůdci a my skáčeme do sedel. Jeden s větším, jiný s menším úspěchem. Nikdo však nepadá a tak můžeme vyrazit na projížďku ve slunečním žáru. Ale jízda je to krásná, jen co je pravda. Nadarmo se neříká, že nejkrásnější je pohled z koňského sedla. Moje kobyla má s sebou hříbě, které se od ní nehne. Při zastávkách ještě saje mléko. Chvílemi klušeme, chvílemi jdeme. Jeden z hřebců je temperamentnější, a co chvíli se dává se svým „žokejem“ do cvalu. Škoda, že díky časovému skluzu nešlo uskutečnit větší okruh. Po hodině a půl jsme zpět poté, co jsme jeli savanou, buší i lesem. Poplácáme koně na znamení díků a spokojenosti, což zvířata opětují frkáním. Vracíme se zpět do tábora na oběd. Po obědě se zbytek naší skupiny balí a všech osm odjíždí. My máme den navíc. Loučíme se jako staří přátelé. Vyměnili jsme si adresy a emaily. U kávy dopisuji deník, Verča pere prádlo a používá přitom přírodního mýdla z ořechů místního stromu. S Ronnym se domlouváme na odpolední rybaření. Ten však tvrdě usnul a není možné ho probudit. A tak v 15:30h jdeme sami podél řeky, kde je možné i zakopnout o krokodýla. Pozorujeme vše živé, zejména ptáky. Za hodinu, po návratu, vidíme v táboře nové tváře. Právě vyráží na ryby. Jdeme s nimi. Ovšem dnes nějak neberou. Tahám jednu pěknou velkou a jednu malou piraňu. Nato předávám bambusový prut Australanům. Chvíli pozoruji, jak podivně muškaří a jejich úspěšnost tomu odpovídá. Úlovek je bídný. Sám se vracím do tábora. Verča už šla napřed, schovat schnoucí trička před blížící se bouří. Ta se už z dálky ohlašuje mohutným hřměním. Také náš průvodce spěchá zavřít stan. To znamená, že asi opravdu něco přijde, když i zkušený domorodec říká: „Dnes bude hodně pršet!“ Jak tak sám kráčím po písečném, naplaveném břehu, pár metrů přede mnou vychází z houští nosál a míří k vodě. Hodnou chvíli jej pozoruji, jak pije. Je ode mne takových 5m, ani nedutám. To je jiné pozorování, než napůl ochočení nosálové u vodopádů Iguacu! Nosál mizí, ale v houštině stále něco slyším. Plížím se mezi větve a vidím velkého kura s vysokou modrou chocholkou. Je veliký asi jako náš krocan. Je tam samec se samicí. Stačí se dívat kolem a lze objevit mnohé. Včera například jsme viděli i velkého nandu. V táboře usedám před večeří k deníku. Pršet nakonec nezačalo. Za chvíli už Ronny přináší dnešní upečený a chabý úlovek. Věnuji svůj díl ve prospěch nováčků, aby okusili křehké rybí maso. Není mi dvakrát dobře a piji jen ledový mátový čaj. Ve skupince nových příchozích poznáváme Davida z Čech. Ten však už několik let žije a pracuje na Novém Zélandu. Je tady spolu s manželkou, která je pro změnu z Německa. Vyprávíme si a po večeři se osprchujeme. Za tmy se vrátila i skupina z celodenního výletu, jako my včera. Oni měli větší štěstí a viděli i chytili anakondu, a to ještě dvakrát. Poprvé měřila 5m, tu vylovili z vodního porostu a po vyfotografování pustili na svobodu. Druhou viděli zápasit s krokodýlem. Ten jí v mžiku ukousl hlavu a stáhl pod hladinu. Měli jsme si opravdu o čem vyprávět!

5. listopad 2009 - čtvrtek (PANTANAL - CAMPO GRANDE)

Poslední noc a poslední den v nejrozlehlejším mokřadu světa nastal. Vstáváme velice brzy. Už v půl páté jsme po snídani a v 5:00h odjíždíme. Čerstvá včerejší skupina jede na farmu a bude jezdit na koních. My dva však jen s Ronnym vystupujeme někde na cestě. Vyrážíme pěšky, ještě za tmy na pěší tůru do džungle, savany a močálů. Moskyti si nás ihned našli a útočí. Já jsem je podcenil a vyrazil jen s krátkým rukávem. Od prvního dne to však už není tak zlé. Buď jsem si už zvykl, nebo už jim tolik nevoní. Říká se, že v džungli je lepší se tolik nemýt, hmyz pak není tak dotěrný. Další radou je užívání vitamínu B, no a repelent po kapsách. Pozorujeme stromové opice, řvoucí jako tygři. Ptactvo je také snadné zahlédnout. Ale co je to tamhle v dálce? Tam na otevřené louce. Divoké prase? Ne to ne, běžíme opatrně blíž. To je přece mravenečník! Je veliký. V kohoutku asi metr, dlouhý tak dva. A tam je další. Je to ale jiný druh. Menší a bíločerný. Vypadá jako by měl bílou vestu a hlavu. Je to stromový mravenečník dvouprstý. Jsme jim tak blízko. Bude to jen nějakých 5m! Vůbec jim nevadíme. Líně pochodují, rozhrabávají savanu a svým lepkavým jazykem slídí po mravencích a termitech. Tohle je opravdu dobrý úlovek. Pokračujeme dál. Třeba uvidíme pumu, či jaguára. Ronny říká, že se tudy vracívá z nočního lovu. Dnes však máme smůlu. Pokračujeme vysychajícími močály, pozorujeme stádo kapybar. Tito největší hlodavci na světě jsou spolu s krokodýli nejčastěji pozorovanými zvířaty v Pantanalu. Našli jsme i mršinu kapybary, kterou před časem jistě ulovil kajman. V tichosti sledujeme další čápy jabiru, ibise, čejky, modré ary hyacintové které podle slov průvodce létají a žijí vždy v páru. Další opice, další hnízda jabirů i papoušků. Přímo je vidíme, jak hnízdo budují. Lituji, že nemám dostatečný teleobjektiv. Se svým 28-135 je to žalostně nedostačující. Hnízdo je veliké, v průměru 2m. Po třech hodinách se vracíme na farmu odkud se poté vrátíme. Je to tatáž farma, kde druhá skupina jezdí na koních, jako my včera. V palmovém lese jsme narazili na houby k nerozeznání od našich suchohřibů. Na pastvině pak na drsného, šlachovitého farmáře, budujícího nové hrazení. Obloha je zatažená, slunce nepálí, ale horko je stále. Pod 35st.C jsme se v Pantanalu nedostali. Snad jen v noci je „pouhých“ 30ct.C! Po návratu se odměníme v baru na fazendě koupeným pivem za 3RS a čekáme ještě 2h, než se vrátí ti co rajtují na koních. Oběd už máme v našem táboře. Po jídle sbalíme batohy, osprchujeme se a připravujeme se na odjezd. Mezitím se spustil tropický liják. V mžiku je kolem spousta vody. Úplné provazy se valí z oblohy. Spouštím fólie kolem naší noclehárny. Ještě nemám sbaleno, tak aby nám nenapršelo do věcí. Za 30min je po všem. Jako když zavřete kohoutek u sprchy. Loučíme se s Ronnym a ve 13:30h nastupujeme na korbu náklaďáku a rozbahněnou cestou míříme k hlavní silnici spojující Campo Grande s Corumbá. K zastávce, kde naše pantanalské dobrodružství začalo. Cestu přes čtyřiadvacet mostů máme za hodinu za sebou. Část našich nových kamarádů jede do Bonita, část do Corumbá. My a dalších pět do Campo Grande. Na křižovatce už čeká několik minibusů, které přivezli čerstvou krev pro pantanalské moskyty. Ti se však nevzdávají ani nás a do posledního zabouchnutí dveří a výměny lidí z náklaďáků do mikrobusů a naopak, bodali a sáli. Ve 14:50h odjíždíme, za znovu se spustivšího deště směr Campo Grande. Na silnici se pracuje a zdržuje nás několik dopravních omezení, na kterých často musíme čekat. Provoz je sveden do jediného pruhu a řízen kyvadlově. Našim spolucestujícím není do smíchu. Potřebují stihnout autobus do Fozu v 20:00h. Blížíme se ke Campo Grande a tři Dánové se nechávají vysadit po cestě na letišti, které je 7km od centra. Stihli jsme to a v půl osmé jsme na autobusovém nádraží. Loučíme se a jdeme rovnou najít spoj do Belo Horizonte. Jezdí tam společnost Motta. Jejich vozy stojí hned na kraji. Jeden má zrovna cedulku Belo Horizonte. Ptáme se jejich výpravčího, ale tento vůz se právě rozjíždí. Další jede ve 20:30h a my musíme koupit jízdenky v kanceláři. Chlapík nás vede k pokladně a za 188RS/os ji máme. Lze bezpečně platit kartou, ale já se vydal z hotovosti. V peněžence po takovém průvanu zbylo jen 250RS a víkend je před námi. Čekání trávíme v nedalekém bufetu, kde si poroučíme kuřecí a hovězí steak. Platíme dohromady s pitím 22RS. Přejedení nastupujeme do nočního autobusu. Přestože je to opět convencional, což znamená nejlevnější třída, je mnohem pohodlnější než letadlo. Krátce nato už spím jako pařez, ve sklopeném sedadle s oporou pro nohy.


6. listopad 2009 - pátek (BELO HORIZONTE - OURO PRETO)

Cesta je pohodlná. Ve 3:00h se budím, kdesi na trase. Zastavujeme na desetiminutovou přestávku. Na místním nádražíčku využiji tradičně jen toaletu a zase dál. V 7:30h jsme v Sao José do Rio Preto, v 10:30h jsme v Barretos, v 12:00h v Uberaba, kde několik kilometrů na předměstí obědváme při 30min přestávce, v jídelně místního non-stopu. Jídlo na váhu a kafe mi udělalo dobře. Závěrečná třešinka na dortu v podobě kukuřičného nanuku mě úplně odzbrojila! To vše bratru, pouze za 20RS dohromady. V 17:30h projíždíme město Nova Serana. Do samotného Belo Horizonte jsme dorazili v 20:15h. To jsme si mezitím ještě posunuli hodinky o hodinu dopředu. Opět jsme se dostali do jiného časového pásma. Hned jdu do pokladny společnosti Pássaro Verde. Vida autobus do Ouro Preto jede za 45min, v 21:00h. Možná by bývalo bylo lepší zůstat na velkém nádraží do rána. Hala je obrovská, se spoustou obchodů i občerstvení. My ale odjeli a za 2h stanuli před nádražíčkem v Ouro Pretu, městě zlata. Je noc a do centra nás před chůzí pěšky varují knižní průvodce a tak se ten 1,5km necháme svézt MHD. Překvapeni vysokými cenami za ubytování hledáme kompromis v okolí Praca Tiradentes, kam jsme dojeli právě MHD za 1,20RS. Ceny za pokoj se zdají být neuvěřitelné. 140, 190RS za pokoj bez příslušenství chtějí téměř všude. Tlačí nás tma. Je krátce před půlnocí. Na čtvrtý pokus se nám podařilo obměkčit recepčního v Pousada Solar do Ouvidor, na ulici Claudio Manoel 23. Od náměstí Tiradentes pouhých 20m. Nechá nás přespat v pokoji za 80RS. Zdá se však, že načerno. Zapisuje si jen jednu osobu. Je to krásný, opravený koloniální dům s dřevěnou podlahou a stropem. Koupelny a WC jsou na chodbě společné, ale velice vkusné a čisté. Ubytování pro nás až příliš honosné. Zítra uvidíme, zda najdeme náhradní a levnější možnost. Večeři dnes díky vysokým výdajům vynecháme a do nočního města už nejdeme. Po osprchování sníme tři pomeranče, do zásuvky zapojíme všechny naše přístroje a nabíjíme baterie.


7. listopad 2009 – sobota (OURO PRETO - Minas de Passagem)

Na 7:00h mám nastavený budík a v půl osmé se jde na snídani. Je královská. Mohl by to být klidně i oběd, vstát o trochu déle. Podávání jídla končí až v 10:00h. Poprvé v životě ochutnávám džus z kešu. No tedy paráda, to ještě neznám. Nejen oříšek, ale i plod se dá zpracovat. Chutná trochu trpce a u nás by určitě nezdomácněl. Po jídle balíme, ale batohy zůstávají ještě na pokoji. Check out je až v poledne. Máme čas na hledání levnějšího hotelu. Jdeme po městě a pátráme po levné pousadě. Pod 80RS se ne a ne dostat. Nakonec máme kliku a v ulici Rua Direita asi 200m od náměstí Tiradentes je Pousada Imperatriz, trošku sešlá, pamatuje jistě lepší časy, ale čistá. V koloniálním domě a za 60RS. Bez koupelny, ta je společná, ale zase s TV (jako bychom o ní stáli…) a se snídaní. Plácli jsme si a vrátili se pro batohy. Kartou platím pokoj za předchozí noc. V Brazílii je určitě lepší mít kreditku. Zejména pak VISA. Všude už jsou na ní zařízeni, zatímco směnáren rapidně ubylo. Zato bankomaty jsou na každém rohu. Projdeme se městem směrem k zastávce MHD u Praca Tiradentes, odkud jezdí spoje do Mariany a tudíž i do Minas de Passagem, kam se dnes chystáme vydat. Od zastávky je pěkný výhled na polovinu Ouro Preta. Autobus přijíždí za 30 minut a my platíme 5,9RS/oba. Pokladní u turniketu nám slibuje dát znamení, kde vystoupit. Po pravé straně, při cestě z města je úžasný výhled na město s dominantou hory Itacolomy. Vyskakujeme asi po 8km. Do Mariany by pak ještě zbývalo 4km. Od zastávky už nás šipky vedou dolu k dolu. Jednomu z nejznámějších zlatých dolů v Brazílii, možná i celé jižní Americe. Zároveň je to největší, turisticky zpřístupněný zlatý důl na světě, jak hrdě stojí na oficiálních webových stránkách. V recepci restaurace, po dlouhém pátrání po pokladně, kupujeme předražené lístky za neuvěřitelných 24RS na osobu! Očekáváme tedy skvostný zážitek. Zpočátku to tak opravdu vypadá. Do štoly jedeme vozíkem po hodně příkrých kolejích. Vozík visí na laně, které odvíjí starý parní stroj z minulého století. Dnes už však funguje na stlačený vzduch. Jsme součástí skupiny asi 40 rozjívených žáků, kteří evidentně nestojí o hlubší zážitky. A tak jsme svědky pubertálních projevů kluků i holek. Pod zemí jsme 30min. V angličtině ani slovo. Dostali jsme se 20m nalevo a 50m napravo. Stojí tady oltáříček se svatou Barborou, kde se horníci modlívali, aby je nezasypal zával. Na konci je jezírko, které však oproti tvrzení v průvodci Lonely Planet nelze využít ke koupání. No a zase nahoru. Jsou to jen vyhozené reály, nic víc. Nahoře si ještě prohlédneme malinké muzeum s dobovými fotografiemi a starodávnými hornickými pomůckami. Vrchol adventury tvoří možnost vyzkoušet si rýžování zlata za pomoci pánve v kádi. Personál se děsně diví, že nám to nepřišlo nijak ohromující a jeden dokonce utrousil, že pro nás je to až až dobrá cena. Raději odcházím, nebo se mi splaší kladiva. U silnice zkoušíme místo čekání na autobus stopovat. Hned první auto zastavuje. Zdá se, že stopovat v téhle zemi lze s velikým úspěchem. Za volantem sedí sympatická dáma, hraje jí autorádio s příjemnou brazilskou hudbou. Náš rozhovor v portugalštině je opravdu „plodný“, přesto ale pár slovíček už dám dohromady. Po návratu na náměstí, kde se necháme vysadit, jdeme směrem k naší pousadě, ohlížíme se po bufetu „na kila“. Máme úspěch a pěkně si nacpeme pupky. To i z toho důvodu, že se mi úspěšně podařilo použít místní bankomat a vyloudit z něho reály. Nebylo to jednoduché, chce to jistou dávku trpělivosti a několik pokusů k tomu. Nakonec jsme bohatší o 600RS. Brazilci tu mají většinou více druhů bankomatů vedle sebe, přičemž jeden každý umí jiné věci. Ten, který dává peníze je označen E-něco. Dokonce umí nastavit angličtinu. Ale pozor! Je potřeba dokončit operaci, neboť po načtení karty, vám bankomat tuto vrátí a teprve pak se zadává PIN. Takže neodcházet i když máte kartu zpět v kapse, přesvědčte se, že operace je dokončená, jinak je možno dál pokračovat. Ať vám nikdo nestojí za zády! Po vydatném obědě máme v plánu obejít nějaký ten kostel. Ale sotva uděláme pár kroků, spustí se prudký déšť. Ještěže k ubytování je to pár kroků. Schováváme se na pokoji a po 3/4h je po dešti. Klikatou uličkou vedoucí z kopce přijdeme ke kostelu č. 1, Igreja Matriz de N. S. do Pilar, který je prý druhým nejhonosnějším v Brazílii. Na jeho výzdobu bylo použito 434 kg zlata a stříbra. Socha Ježíše má na hlavě údajně pravé Kristovy vlasy, které věnoval jeden kajícník. V sakristii je zajímavé muzeum. Bohužel ve všech kostelech v Ouro Pretu je zákaz fotografování i filmování. Dál bloumáme úzkými uličkami, je zataženo a tak už jdeme jen nakoupit. Cestou polykáme pivo, proběhneme kolem Casa Dos Contos a šup do, prý nejlepšího, kostela, který vyzdobil slavný Aleijandinho, neboli Mrzáček. Kostel nese název Igreja de Sao Francisco de Assis. Tento je mistrovským dílem génia období baroka, jenž vytvořil nádherné skvosty i navzdory své strašné chorobě. Lepra jej připravila o ruce i nohy. Umělec si k pahýlům přivázal dláta a pracoval až do své smrti. Před skonáním vytvořil dílo, jenž nemá ve své době obdoby. Slavné Proroky v Congonhasu. Tam se žel nepodíváme, ale i zde je nač se dívat a co obdivovat. Uvnitř je nutno zaplatit, ale vstupenka platí i pro Alejandinhovo muzeum a kostel Matriz de N. S. da Concencáo de António Dias. Ale tam až zítra. Blíží se 17h a to budou zavírat. Ještě poslední pohled na přenádherný malovaný strop, který je prostorově řešený. Skvělé! Po celodenním šlapání jsme žízniví a proto v nejbližším mercadu kupujeme 1,5l Guarany. Zasyčela do nás jako do písku. Na ulici kupuji kukuřici za 2,50RS a vracíme se do hotelu. Chvíle oddechu a beru stativ. Venku se mezitím setmělo. Vyrážíme na noční focení. Pár obrázků určitě bude. Město je plné lidí a působí přátelsky. Nemáme pocit jakéhokoliv ohrožení. Fotoaparát nosím volně i v noci. Dnes je sobota a rozjíždí se párty. Bary praskají ve švech, lidé sedí a popíjejí na ulicích i chodnících. Začíná tu být hodně hlučno. Na náměstí i pod okny naší pousady, která stojí přímo v ulici, kde to nejvíce „frčí“. Přetrpíme studenou sprchu, neboť ohřívač stávkuje a zahřívám se kořalkou v plastu, která stála 1,5RS/0,5l. To abych usnul. Ukázalo se, že do Ouro Preta se sjíždí mládež z celého okolí flámovat až do rozednění. Zbytek pokojů v naší pousadě zaplnili právě tito studentíci, kteří jsou neskutečně hluční a bezohlední. Celou noc zní z ulice i potom z ostatních pokojů hlasitý řev.

8. listopad. 2009 – neděle (OURO PRETO, BELO HORIZONTE)

Noc to byla opravdu „za trest“ a ráno není lepší! Na celý hotel dvě toalety se sprchou. Snídaně v ceně je v 8:00h a hned jdeme ven, navštívit ještě několik zajímavostí. Je moc hezké počasí a obloha blankytně modrá. První dnešní zastávkou je kostel Matriz de N. S. da Concensáo de António Dias. Právě probíhá nedělní bohoslužba. Uvnitř svatostánku se hraje na kytaru a zpívá. My pokračujeme středověkými uličkami, kolem trhu s ovocem, pod oratoriem Vira-Saia. Oratoria stavěli zdejší lidé na ochranu před zlými duchy, jenž je pronásledovali a dokonce prý i okrádali. Jsou to takové malé kapličky s vitrínami a soškami svatých uvnitř. Stoupáme ke kostelu De Santa Efigénia Dos Pretos z 18. století, postaveného černými otroky z okolních dolů. Ti stavbu financovali zlatem schovaným za nehty, ve vlasech i ve vykotlaných zubech. V kostele si vymyli zlato z vlasů a nehtů. Právě z tohoto kostela měli tehdy létat zlí duchové. Stojí na kopci a je od něj skvělý výhled na město. Hlavně dopoledne je dobré světlo v zádech pro malebné obrázky. Městečko máme jako na dlani. Zpět už je to z kopce, vracíme se do pousady pro věci. Po dlážděných uličkách, kde nás z oken středověkých domů sledují místní, převážně černí obyvatelé. Jsou milí a na pozdrav odpovídají širokým úsměvem. Do opuštění hotelu v poledne zbývá ještě asi hodina a půl. Poslední sprcha, tentokrát už konečně teplá, zaplatit a s batohy na zádech pochodujeme ten kilometr k rodoviáriu pěšky. Spoje do Belo Horizonte jezdí co hodinu a je právě poledne. Lístky platíme až průvodčímu v autobusu. Za dvě hodiny cesty malebnou krajinou jsme v Belo Horizonte na nádraží. Neleníme a hned kupujeme lístky na další přesun do Salvadoru da Bahia. Stojí 192RS jeden, u společnosti Gontijo. Platím opět kartou. Odjezd je až večer v 19h. Dostali jsme dvě z posledních deseti míst v autobusu. Máme teď 5h čas na malou sondu do centra Belo Horizonte. Krosny dámě do úschovny v prvním patře nádraží. Mají tady skřínky za 6RS, kam se pohodlně vejdou oba naše 80l batohy. Po Av. Afonso Pena, je to k městskému parku asi kilometr. Je to také hlavní třída, široká a rovná přímo od nádraží. Právě končí nedělní trhy. V parku je opravdu hodně lidí, hlavně rodiny s dětmi. Využívají nedělní odpoledne k odpočinku v příjemném, zeleném prostředí uprostřed moderního velkoměsta. Všechny kolotoče, stánky i lodičky na jezírku jsou v obležení. Jen se tak procházíme ve stínu zeleně s nanukem v ruce a pozorujeme Brazilce. Dostali jsme hlad a cestou zpět hledáme náš oblíbený bufet typu á quilo. Jenže je neděle odpoledne. Rolety dole a navíc bude fotbal! Všechny bary jsou obsazeny, lidé si notně přihýbají piva, potkáváme už hodně opilých. Mají dresy a hlasitě fandí před televizní obrazovkou, přímo na ulici. Jediná restaurace bez TV a proto i s volnými místy je u nádraží, vedle hotelu Madrid. Akce plný talíř čehokoliv za 5RS, se nám líbí a tak návdavkem posíláme za výborným pozdním obědem do krku dvě piva Skol. Na ulici se tančí, pije, fandí. Jinak je opravdu všude zavřeno. Policie má pohotovost a jen se to hemží jízdními policisty na koních. Vypadá to na remízu. Zápas je u konce. My platíme a přesouváme se na nádraží, vyzvedáme batohy z úschovny a nastupujeme do autobusu. Poprvé žádají k jízdence, kde jsme poctivě vyplnili jména, čísla pasu a telefon, i originál cestovního pasu. Dosud nám vždy stačila kopie, kterou mám v kapse, zatavenou ve fólii. Takhle musím pas lovit z tajného místa v ledvince. Současně je Gontijo zatím nejhorší společností, kterou cestujeme. Ale do Salvadoru zřejmě jediná. Na předpokládaných 22h žádná pitná voda, jak jsme si už zvykli. Navíc po 3/4h jízdy předměstskými favelami, domy chudiny, začíná cosi páchnout a WC to není. Záhy stojíme a řidič oznamuje poruchu a 30min do její odstranění. Než se tak stalo a přijel jiný autobus s náhradním dílem či nářadím, uběhla hodina. To nám ta cesta začíná. Hned ze začátku taková sekera! V čem byl problém nevím, nedozvěděli jsme se nic. Pokračujeme stejným vozem. Sedíme úplně vzadu u WC a tak tady neustále někdo bouchá dveřmi. Jedna babka se zavřela uvnitř a neumí se odemknout. Uvězněná na toaletě volá na dceru, která lomcuje dveřmi a mě se ptá, co má dělat. Nakonec důchodkyně pochopila, že musí otočit kličkou. Záhy poté přichází další muž a ptá se opět mě, jak se otevírají dveře a zda je volno. Asi vypadám jako „hajzl dědek“. Nerozumím, jak je možné nechápat zelené a červené světýlko nade dveřmi a madlo u dveří. To bude noc. Ještě před půlnocí stavíme v motorestu, kupujeme si vodu, abychom neumřeli žízní.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA TŘETÍ TÝDEN:

 

 

 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014