MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

ČTVRTÝ TÝDEN

 

26. 11. 2007 - 2. 12. 2007

Chiang Mai a okolí, Bangkok, Suratthani, Ko Phangan

 

26. listopad 2007 - pondělí (CHIANG MAI a okolí)

  Dnes jsme si malinko přispali. Vstáváme v 8h. V 7Eleven kupujeme buchty a kakao. Bereme s sebou. V půjčovně si bereme motorku 125ccm za 150B/den. A vzhůru do levostranného provozu. Žádná legrace to tedy není. Ale vcelku rychle si zvykám a silnici na vrch s chrámem Doi Suthep nacházíme poměrně snadno. Za městem je to jen a jen do kopce. Chrám je překrásný. Samé zlato. Vede k němu 306 schodů. Upravený a rozhodně stojí za návštěvu. Posnídáme ve stínu náš ranní nákup. Taková pohoda na terase v oáze klidu. Po poledním se vydáváme dolů. V plánu máme ještě výlet k horkým pramenům. Zatím jsme urazili asi 20+20km tam a zpět z Doi Suthep. Za tu vyhlídku a nádheru posvátného chrámu Bílého slona z legendy to stálo. Cestou míjíme odbočku k vodopádu, který vynecháváme a spěcháme k Hot Springs. Uháníme po Super Highway, po okruhu kolem Chiang Mai. Cesta k pramenům je právě na druhé straně města. Navíc ještě musíme zajet na vlakové nádraží koupit lístky na noční vlak do Bangkoku, kterým pojedeme pozítří. Průvodce radí koupit včas, aby se nestalo, že nebude ve vlaku místo. K nádraží je to jen minimální zajížďka. A opravdu, už jsou jen lístky na sedačkový vůz, který cestu urazí za 12h. Lůžkový je vyprodaný! Máme 2.třídu za 611B, special expres. Uvidíme, jak moc bude speciální. Hotovo, vyřízeno, můžeme vyrazit k sirným pramenům, vzdáleným zhruba 30km. Snad máme dost benzinu. Ráno jsme natankovali plnou nádrž. Museli jsme. V půjčovně jsme dostali motorku bez benzínu. Prý je to tak obvyklé. Palivo je na zákazníkovi. Celkem snadno sledujeme cedule s nápisy Hot Springs. Cesta vede přes vesnici San Kampaeng, což je dnes už vlastně předměstí Chiang Mai. Je to stejná silnice u které je vlakové nádraží. Nelze se splést. Míjíme četná rýžová pole. Konečně přijíždíme k pramenům. Parkujeme moped za 10B na hlídaném parkovišti. Vstup do areálu je 30B. Vypadá to tu jako nějaký park. Chodníky, květiny, občerstvení. Vrcholem je kašna s obrovskými betonovými vejci. Později nám dochází proč. Největší atrakcí je totiž vaření vajec v horké vyvěrající vodě. Teplota je asi 105 st. C. Tabule u vřídel informuje o tom na jak dlouho je třeba ponořit vejce aby bylo na měkko, napůl a natvrdo. Kupujeme si stejně jako ostatní bambusový košíček s 4 vejci a jdeme to také zkusit. Tabule buď lže, nebo byla voda tentokrát chladnější, ale na měkko, bylo spíše na syrovo. Tak je tam ještě vracíme. Za chvíli si už ale konečně sedáme k potůčkům, rozvádějícím vodu po parku a noříme nohy do horké vody. Loupeme vejce a mácháme chodidla. Jsme ale blízko pramene a potok je příliš horký. Nohy máme červené jako raci. Je to příjemný odpočinek a rychle to uteklo. Musíme se vydat nazpět. Nestihneme využít koupelí v minerálních bazénech, které se však platí zvlášť. Motorka musí být zpět v 18h, takže raději pospícháme. Cesta do města utíká rychle. Pro jistotu tankujeme ještě litr benzinu. Obsluha se směje, že za tak málo peněz netankují ani místní. Občas zastavujeme a zaznamenáváme na foto a video sklizeň rýže. Tu nás přepadne hlad a hlavně chuť na něco bezvaječného. Asi v polovině trasy zastavujeme v místní jídelně. Objednáme si pivko a beef curry. Tady jsme narazili na Thajce neovládající angličtinu, ale nepřiznali to. Jen kývají na souhlas a přinesou něco úplně jiného, než objednáváme. Nám donesli polévku a extra rýži. Ale ta beef polévka byla bez masa jako takového. Byl to talíř plný loje, odřezků, špeku, kůže a chrupavek. Omlouvám se předem, ale byl to hnus, jaký jsem ještě v životě nejedl. Málem jsem se pozvracel. Flaksa na flakse. Jestli je tohle opravdu tradiční jídlo, tak ode dneška kašlu na thajskou kuchyni. Úplnou korunu tomu nasadila paní domácí, když si řekla o 35B za jednu porci. To je na thajskou polévku velice přemrštěná cena! Nehádali jsme se a zaplatili, snědli rýži a vypili vývar. Hromadu flaks nechali být. Z našich tváří ale musel vyzařovat vztek a zklamání. Právě jsme se nechali ošidit a napálit. A dobrovolně. Je nám jasné, že na hromadě zbytků si někdo ještě pošmákne. Zřejmě skončí zpět v hrnci s vývarem. Raději mizíme. Doprava mezitím zhoustla a my se blížíme k centru totální zácpou. Podjíždíme auta při krajnici, to jsme odkoukali od místních. Ukazuje se to jako běžné a účinné řešení. Pro Evropana ale jistý adrenalin. Motorku vracíme 5 minut před zavírací dobou a v pořádku. Už se setmělo. Probíháme pár stánků, jen tak ze zvyku. Kupujeme pytel místních lupínků a v samoobsluze pivko. Sedíme u východní brány, popíjíme a Verča telefonuje domů. Později na pokoji a sprše upadám do komatu. Soustředění na řízení v thajském provozu mě zcela vyčerpalo.

27. listopad 2007 - úterý (TREK 1. den)

  První den treku. Vstáváme v 8h. Balíme si malé batohy. Míříme do 7Eleven pro snídani. Čekáme na verandě našeho Guest Houseu. V 8:45 přijíždí týpek a bere si naše kopie pasu. To kvůli nahlášení naší výpravy na turistické policii. Máme čekat, v závěsu za ním prý dorazí pick up, který nás odveze i s našimi velkými batohy do jejich kanceláře, kde nám je uschovají po dobu našeho výletu. Přijel se zpožděním. Jedeme naložit ještě další účastníky. Jsou to dva bratři z Kalifornie, Španělka a Francouz. Poslední dva mají i den delší trek a později se odpojí. Po úschově našich zavazadel v cestovce, vyrážíme do hor na sever. Stavíme se ve vsi pro zásoby. Nějak se to protahuje. Jedeme do první domorodé vesnice Hmongů. No to je kšeft! Vedou nás do domluvené vesnice poblíž silnice. Takové divadýlko. Tady nám vykládají bláboly a posílají dělat obrázky do hliněné chýše. Tady sedí několik domorodců po tmě u ohně jako v nějaké lidské ZOO. Žádné tradiční oděvy, kroje. Mají trička Chiang Mai a tepláky Yamaha. Hrůza. Z toho plyne ponaučení, nechat se dopodrobna informovat předem, kam jedete a co se bude dít, dříve než si koupíte výlet. My jsme, zdá se naletěli. Jestli to takhle bude pokračovat, tak nevím. Středně náročná tůra thajským venkovem. Po návštěvě pseudo horské vesnice trávíme další hodinu jízdou na korbě k motorestu. Tady máme domluvený oběd. Rizoto, nic moc. A to je už 13h. Další jízda asi hodinu po asfaltce a pak po lesní cestě. Konečně zastavujeme. Vyrážíme, konečně pěšky do lesa. Husím pochodem přicházíme do osady tří domků, kde se nám snaží prodat Coca Colu. Další pochod už je trochu náročnější. Vede do kopce. Hezká příroda kolem. V podvečer přicházíme do vesnice s pár desítkami obyvatel. Tady budeme dnes nocovat. Průvodce nás zavedl k bambusové chatrči na kůlech. Výborně, to se mi líbí. Tohle už je něco jiného, netradičního. Záhy se k nám sbíhají místní děti. Starší nám nabízí náramky na prodej. Zkoušíme rozdat pár pohlednic s českými městy a hokejisty. Verča vytahuje bublifuk. A hned slaví velký úspěch. Hlavně nejmenší děti výskají nadšením. Dělám fotografie místních kluků s pohlednicemi hokejistů. Je legrační, jak působí kontrast ledního hokeje v tomhle pralese v rukou krásných, ušmudlaných dětí. Mezitím průvodci připravili na ohni uvnitř chaty vynikající večeři. Pití si kupujeme sami. Nějaké plechovky s limonádou a pivem jsou v kbelíku s vodou. Ve vsi není elektřina. Večer za svitu mihotajících žárovek, čerpajících energii z autobaterie je kouzelný. Vedle chatrče je sluneční kolektor, který baterii přes den dobíjí. Později svit žárovek vystřídají svíčky. Scházíme se u ohniště a povídáme asi do půlnoci. Poté se odebereme ke spánku na rákosové rohože na podlaze naší boudy. Nad námi visí moskytiéra a začíná být opravdu velká zima. Využíváme několika erárních přikrývek, kterých je naštěstí dost. Můj spacák jsem si nevzal a tento půjčený nestačil. Na hlavu čepici a to už celkem stačí. Verča si vzala spacák vlastní a má vyhráno.

28. listopad 2007 - středa (TREK 2. den)

  Po studené noci, kdy jsem se musel přikrýt navíc ještě třemi dalšími dekami, jsem měl v úmyslu vstát na šestou a fotografovat ranní rozbřesk nad vesnicí v horách. Nevím co se stalo, snad zamrzl i nastavený budík na hodinkách. Je sedm a vstávám poslední! Přesto jdeme na procházku probouzející se vesnicí. Vzadu za chatou se už v očouzené konvici na ohni vaří voda na kávu a čaj. Moc fajn. Na verandě si dáváme snídani od průvodců. Toastový chléb, míchaná vejce z místních zdrojů a marmeláda. Kouzelné ráno. Za hodinu vyrážíme dál. Další zastávkou budou sloni. V lese přicházíme ke stanovišti, kde čekají tři slonové a jejich majitel. Za 10B jim nejdříve kupujeme trs banánů na seznámenou. Po chatrné, dřevěné rampě nastupujeme po dvojicích slonovi na hřbet a už se vezeme. Hodinová cesta za krkem slona. Houpáme se lesem. Jdeme po cestě a každou chvíli mám pocit že se musíme vyklopit. Ale slon ne, je to velice rozvážné a inteligentní zvíře. Takový slon, ač se to zdá nemožné, je schopen projít téměř jakýmkoliv terénem. S jakýmkoliv sklonem a povrchem. Od vody po skálu. Třímetrový kolos se protáhne i půlmetrovou skulinou. Krásné zvíře s legračními štětinami na hlavě si ihned zamilujete. Na konci cesty už čekají naši průvodci. Předběhli nás zřejmě nejakou zkratkou. A tu hned, zda nechceme obrázek. Nechápeme kdy a jak nás fotili, ničeho jem si nevšiml. Nevíme ani jakým způsobem zvládli vyrobit v lese fotografie i s rámečkem. Za 100B je naše, tahleta upomínka na příjemný zážitek. Nyní jsem je odhalil. Vedle v chatrči mají, ti filutové, přímou tiskárnu fotografií na baterie. Inu podnikání Thajcům opravdu jde. A další pochod a další zastávka. Stanoviště střelby z praku. Začínáme si připadat, jako na pionýrském táboře při nějakém branném závodě. Na každé zastávce jiný úkol, nebo atrakce. Ale brzy nám soutěž o nejpřesnější zásah a nejvíce sražených PET lahví připadá velice zábavná. Netrefil jsem ani jednu. Na rozdíl od Veroniky, kterou uznale plácají i Thajci. Nadešel čas rozdělit se na dvě skupiny. My "dvojdeňáci" jdeme jinam. Ostatní "třídeňáci" mají delší trasu. Loučíme se snašimi novými přáteli, vyměňujeme si e-maily kvůli posílání fotografií a jdeme každý svou cestou. Další náš stop je u vodopádu. Tady se také zároveň vykoupeme v ledově studené horské tůni, přímo pod padající vodou. Chladím si rozedřené puchýře. Brzy je připravena i nudlovka na posilněnou v chatrči o kousek dál. A nyní už míříme k poslední atrakci na tomto výletě, kterou je sjezd řeky na bambusovém voru. Tzv. bamboorafting. Vor je poskládán z 9 kůlů a sedíme na něm v pěti a později i v šesti lidech. Nestihli jsme se převléci a tak jsme nuceni usednout na zadek v kraťasech. Na řece plné peřejí a kymácejícího se vratkého voru to znamená být po pás mokrý. Můj ne příliš chytrý nápad fotit za jízdy vychází naplano. Beru svůj Canon do nepromokavého vaku. Plavba je od začátku mokrá. 10-20cm pod vodou. Možná, že jsme vor přetížili. Je nás moc. V jednom místě musíme vystoupit a peřeje obejít, zatímco profíci nám sváží vor o 200m dál. Znovu nastupujeme a pokračujeme dál. Zkouším si i bidlovat, ale opravdu to není taková legrace. Amíci nechtějí sedět na zadku ve vodě a tak vrávorají ve stoje a naklánějí naše plavidlo ze strany na stranu. Mám strach, že nás vyklopí. Ne o sebe, ale o fotoaparát! Po 3/4h jsme v cíli. Kotvíme u břehu. Tady čeká náš pick-up, který mezitím přijel i s našimi batohy. Vor je rozebrán a jiný vůz jej veze zase proti proudu, ale po cestě na start. A tak to jde dokola, další a další skupiny si zkouší tuhle mírně adrenalinovou plavbu na bambusu. My odjíždíme do Chiang Mai, kde si vyzvedáváme velké batohy z úschovny v naší agentuře. Jsou tak laskaví, že nás ještě odvezou až na vlakové nádraží. Tady si naše zavazadla dáme do další úschovny za 10B a jdeme na večeři. Vlak jede až za 3 hodiny. No a jaký vlastně trek 2 dny / 1noc byl? Kriticky musím říci, že jako estráda dobrý. Ale jako výprava za poznáním krajiny a domorodých vesnic téměř bezcenný. Skoro by se řeklo, ztráta času. Zda jsme měli smůlu, nebo už je tohle v okolí Chiang Mai, vyhlášeného to místa trekingu, standard, nevím. Nám se zdálo, že takhle hloupě to funguje ve všech agenturách a je to zbytečné vyhození peněz. Možná vícedenní treky hlouběji do hor jsou autentičtější. Tohle nebylo v podstatě nic moc hodnotného. Pokud máte zájem o místní kmenové menšiny, rozhodně si nechte konkrétně potvrdit, co uvidíte a kam vás zavedou. Osobně si myslím, že okolí Chiang Mai je už jen cirkusová ZOO. Ušetřete se zklamání a za horskými kmeny se vypravte na sever Laosu! Tam je snad ještě k vidění svět lidí bez komerčních výdobytků a nebudete si připadat jak v mateřské školce na výletě. My jsme žádné slibované kroje a typické představitele menšin neviděli. Pokud nepočítám krojované ženy, chodící v ulicích města a neustále drhnoucí dřevěnou žábu po hřbetě. Ale to můžete zůstat na Khao San v Bangkoku. V 21h nasedáme na noční vlak do BKK. Opravdu pohodlná 2. třída s klimatizací a semišovými, sklopnými sedadly. S obsluhou a večeří zdarma! To jsme ale netušili a před chvílí snědli dvojitou večeři v restauraci u nádraží. V Thajsku, oproti Laosu servírují miniporce, ale i tak s vypětím všech sil, do sebe ládujeme erární pokrm, abychom nenechali zrnko rýže nazmar.

29. listopad 2007 - čtvrtek (BANGKOK a cesta na JIH)

  Cesta byla až na neskutečné házení, díky nerovnosti kolejí, celkem dobrá. Dost místa pro nohy. Dalo by se říci, že se člověk i vyspal. Jen to hrozné házení a kývání vagónů, je v Thajsku snad pravidlem. Koleje jsou nějak hrbolaté. Svítá a podává se káva a pečivo. Projíždíme Lopburi, město opic. Za 3h budeme v cíli. Na nádraží Hualompong si dáváme batohy do úschovny. Máme v úmyslu několik posledních dnů strávit na jihu u moře. Na některém z mnoha ostrovů. Volba padla na Ko Phangan. Vlak jezdí odsud do Suratthani a zároveň státní železnice zajišťuje tzv. Joint Ticket. Společnost "Songserm" se stará o dopravu od vlaku až na ostrovy. Lístek na vlak 398B + 300B loď a bus od vlaku, protože stanice je asi 1h cesty od přístavu. Pro porovnání cen uvádím, že noční, lůžkový vlak stojí jednou tolik, ale máte v ceně i jídlo a právě tu postel a klimatizaci. Náš rozpočet to ale nedovouije a tak volíme levnější sedačkový vlak v 19:30h. Ale zpět k úschovně. Naše batohy ohodnotili jako large, tedy velké a podle tabulky vyhlásili cenu 70B/ks. Hrůza, oproti včerejšku 7x více. Thajci pracují tržně a my nemáme na výběr. Máme celý den do odjezdu a tak hodláme stihnout projít nějaký ten chrámeček v hlavním městě. Za rohem nádraží, je zastávka místní MHD. Sedáme na č.53, za 7B/os, poté co jsme odmítli lukrativní nabídku tuk-tukem za 5B, která by obnášela návštěvu nějakých obchodů. Řidič mívá od obchodníků provizi když přiveze bělochy co nakoupí. Známý trik na který jsme byli připraveni. Díky zkušenostem ostatních cestovatelů, kteří o tomhle jevu psali na internetu. Jízda skrze čínskou čtvrť trvá zhruba půl hodiny. Vystupujeme vzadu za Wat Pho, neboli za chrámem ležícího (odpočívajícího) Buddhy. Uvnitř se nachází opravdový kolos. Obrovitá pozlacená socha měří 46m. Leží tady s blaženým výrazem ve tváři. Právě toto místo, spolu s královským palácem je asi nejznámější a turisty nejvíc obléhaná památka v Bangkoku. Filmovat a fotit lze jen s nesmírnou dávkou trpělivosti, díky tlačenici davů turistů. Po prohlídce Wat Pho se přesouváme do královského paláce. Je to opravdu reprezentativní komplex. Úplně jako z pohádky. Striktně se dodržují pravidla pro oblékání. Povinné jsou dlouhé nohavice a triko kryjící ramena. Ani pantofle mít nelze. Sandály vám ale dovolí. V opačném případě vás dovnitř nepustí. Některá místa nesmíme fotografovat. Například uvnitř chrámu Smaragdového Buddhy a některých vnitřních částech paláce. Venku to lze bez omezení. Po pár hodinách máme dost. Je úmorné vedro. Jsme plni nádhery, zlata a davů lidí naráz, kteří se tlačí a navzájem si chodí do záběru. Mraveniště a mumraj. Odcházíme po prohlídce malého palácového muzea. Jdeme nasytit naše žaludky. Najíme se na ulici kousek od Khao San. Odpočatí přemýšlíme co ještě dnes dál? Je odpoledne. Zkusíme plavbu po řece Chao Praya. V knize stojí 250B za hodinový okruh. Omyl. Dnes je to 900B! Tak to ani náhodou. Nakonec až u třetího dopravce slevují na 600B za oba. Plujeme na dlouhoocasé lodi, neboli long tail boat k Wat Arun, chrámu úsvitu. Nezastavujeme, jen zpomalujeme. Tenhle bizarní výlet na poslední chvíli tedy rozhodně nedoporučujeme. Nějak nám to nevychází, s těmi posledními akcemi. Taškařice. Hodinový výlet po Chao Praya nebrat! Jeli jsme kolem muzea královských lodí, které je zavřené, pak dál ošklivým kanálem. Nutili nás krmit ryby v řece. Ať mi někdo vypráví, že Bangkok jsou Benátky východu... Bordel a špína jako všude jinde v Asii. Další téměř bezcenný výlet. Jen jakýsi informativní pohled na čtvrť Tonburi z vodní hladiny. Vracíme se zpět a v 18h vystupujeme. Musíme se teď dostat na vlakové nádraží v Hualompong. Šlo by to i pěšky, ale setmělo se, a kdo ví, zda bychom to stihli včas. Proto pátráme po MHD. Dozvídáme se, že č.53 jezdí okruhem a než bychom to celé objeli, bylo by už pozdě. Ptáme se místních lidí, jaký spoj nás doveze na nádraží. Co osoba, to jiná rada, každý nás posílá na jinou stranu. Tak se stalo, že jdeme 2x za roh a 2x zpátky. Jednou jsme dostali místo odpovědi mandarinku. Jsou hrozně povídaví a místo rady chtějí vědět kam pojedme vlakem, odkud jsme, zda už máme jízdenku. Jsem nervózní, protože čas nemilosrdně utíká, v takové situaci člověk takovou konverzaci moc neocení. Taxikář vidí, že spěcháme a tak nás chce hned oškubat o 200B. Zatracení šmejdi, vypadám já snad jako milionář? Ušmudlané kraťasy a měsíc neholený vous snad jasně ukazuje, jak hluboko mám do kapsy! Nakonec se na nás štěstí přece jen usmálo a chytáme jednoho staříka s tuk-tukem a za 60B jedeme. Je to opravdu divoká jízda. Za 10 minut závodního kličkování na ucpaných silnicích jsme na místě. Máme to akorát. Batohy z úschovny, WC a jdeme do vlaku. Náš vagón je až na konci vlaku, takže musíme projít celé nástupiště. Vůz je podobný tomu našemu prvnímu do Nong Khai, koženková sedadla, ale více místa pro nohy. Téměř se dá i ležet, po sklopení opěradel. Nabízejí nám večeřové menu za 150B, ale my odmítáme. Jízda je znovu kodrcavá a můj plán dopisovat deník se nedá realizovat. Neuvěřitelně poskakujeme a kýveme se na obě strany. Díky několika hltům pálenky Lao-Lao, která ještě stále zbyla se mi po chvíli daří otupět, zavrtat se do spacáku a pokoušet se o spánek. Po chvíli se mi to skutečně a celkem dobře daří.


30. listopad 2007 - pátek (SURATTHANI - KO PHANGAN)

  Probouzím se v 6h. Brzy bychom měli být v Surat Thani, ale máme cca 30min zpoždění. To je ale zdejší norma. Na nádraží vystupujeme a rozhlížíme se, koho a kde bychom se zeptali, jak je to s naším lístkem a odvozem na ostrov Ko Phangan. Ale není třeba. Agenti naší i jiných společností si své ovečky ohlídají a odvádí nás k příslušnému autobusu. Nejprve jedeme asi hodinu za město. Na jakémsi malém autobusovém nádraží se rozdělují barevné samolepky, jako označení, kdo a kam jede. Odsud se skupiny rozjíždějí podle toho na který z thajských ostrovů se rozhodli dopravit. Pak už vyrážíme do přístaviště trajektů. Tady nás už podle barev rozdělují na lodě a jedeme. První zastávka je za dvě hodiny, na Ko Samui. Polovina cestujících vystupuje a my pokračujeme další dvě hodiny plavby na Ko Phangan. Jsme na místě a ještě nevíme kam se vydat, kterou část ostrova si vybereme jako naše dočasné bydliště. Sázím na knížku, že oblíbený kus ostrova je Hat Rin, čili jižní výběžek, který má jak východní (Sunrise), tak západní (Sunset) pláže. A tak to říkáme naháněčkám. Agentky nás vedou k taxíkům. A že za 100B za osobu. A sakra! Hned je poznat, že jsme se dostali na turisticky frekventované a tudíž i cenově zkažené místo! Navíc ostrov. Vyšší ceny budou asi všude. Navíc vím, že cíl je pouhých 12km. Tak to ne, nedáme se. Vedle stojí pick-up od Coral resort za 50B/os. Sedáme si tam a možná budeme bydlet tam, ale není to podmínkou. Pojedeme za polovic. Dámy, co nás původně lapily jsou hodně naštvané. Skoro agresivní. Jejich rozčilování a křik nás celkem překvapil. Ale mají smůlu, konkurenční boj o zákazníka hraje tentokrát v náš prospěch. Jede se a za 20min už stojíme v recepci. Je to zřejmě atraktivní místo. Hlavně pro mládež. Bazén, velký bar, sál. Ale nejlevnější ubytování za 300B jsou už obsazena. A za 550B se nám tedy bydlet nechce. Ceny jsou opravdu "ostrovní", jak bude ještě řeč. Jdeme to zkusit hned vedle. Nechce se nám chodit s velkými batohy. Je tu jedna chatový resort vedle druhého. Budeme tu pouhé dvě noci a tak nějaký velký komfort nehledáme. Kdybychom tu ale měli být třeba týden, určitě by se vyplatilo zajít na lepší, hezčí, ale i odlehlejší místa. Je jich tady dost a jsou opravdu krásná. My nakonec bereme bungalov v Rainbow resort a smlouváme cenu na 250B/noc. Klasická chatka s verandou, sítí v oknech, větrákem a sprchou s WC. Plně dostačující. Přes zahradu je vidět 50m vzdálené moře. Pěkné a klidné místo. Za celé dva dny jsme nikoho v ostatních chatkách neviděli. Dokonce i naši dva noví známí Švédové, kteří jeli s námi se rozhodli jít hledat dál. Osprchujeme se a vyrážíme na obhlídku okolí a do přilehlé vesničky. Turistům je přizpůsobeno vše. Spousta ubytovacích míst, obchodů, restaurací, barů, diskoték, cestovních agentur a směnáren. Nechápu nic. Kouzlo místa je to tam. Pláž ještě ano, ale kolem zase jen bary a restaurace. Ceny jsou i proti Bangkoku trojnásobné. Zejména jídlo. Smlouvání se tady moc nenosí. Ano poptávka je velká a tak není důvod snížit cenu. Naopak. Opravdu levné jsou tady skútry. 150B za celý den a noc. A nemusíte vracet s plnou nádrží. Cizinci jsou tu pouze mladí turisté, nebo starší a staří hipíci. Naštěstí žádné skupinové zájezdy. Kdo však hledá ztracený tropický ráj, ten na tomto místě hledá marně. Tady už se život zaměřil na zábavu, plážové párty, nákup falešných značkových oděvů. Přes ostrovní drahotu jsou ceny plavek a triček čtvrtinové, oproti Evropě. Vypadají kvalitně a myslím si, že někdy jsou pravější než značky u našich oficiálních prodejců. Každý měsíc se na tomto konci ostrova konají tzv. Full Moon Party. Prý je to legendární akce. No a aby se mezitím nikdo nenudil, dělají tu teď už i Half Moon Party. Prostě každý den se najde důvod k pití a utrácení. Dnes není slunečno, takže ani koupání si neužijeme. Projdeme se "městečkem" a jdeme na oběd. Hledáme jídelnu pro místní Thajce, protože v restauraci pro farangy je pro nás draho. Navíc už takhle malé thajské porce jsou ještě menší! Volba je jasná. Na jídlo jdeme dvakrát. U zastrčeného stánku mají Verčinu oblíbenou lepkavou rýži a grilované kuře. Tady se stravují obyčejní domorodci. Ale ochotně nás vítají a hostí. Cestou si v supermarketu 7Eleven kupujeme čepovanou ledovou kávu. Když víte jak, dokáže si člověk poradit i s přemrštěnými cenami. Jen je třeba hledat ta správná místa. Ale i státní supermarkety mají vyšší ceny zhruba o 5-10B. Následuje siesta, rauch paza, chill out na verandě naší chatky. Pivko u moře. A i když není zrovna slunečno, začíná nám být fajn. Spřádáme plány na zítřek a jdeme se projít podél pláže Sunset. Potvrzuje se to, co už jsme tady v Asii tolikrát viděli. Nehorázný nepořádek, spíše smetiště je všude. Plasty odpad za každým domem i podél pláže. Recyklace v podobě odpadkových košů je jen divadlo. Obsah se později vyveze a vysype za dům, do lesa, do moře. V Evropě bychom tohle neunesli. Čisto je jen tam kde je to na první pohled. Na ten druhý se už bohužel nehraje. Tuny pytlíků, plastů, lahví a zbytků čehokoliv. Asie chrlí obrovské množství plastů a nedělá vůbec nic pro jejich likvidaci. Všechno se balí do igelitu. Třeba jen brčko, sebemenší nákup. Na co si vzpomenete zabalí a šup do plastiku. No fuj a třikrát hanba! Totální bordel. Uklízí se jen naoko. Thajsko má co dohánět. Nedivím se ale, že ekonomicky slabé a zaostalé země to nedokáží řešit, ale Thajsko, které se řadí (nebo by chtělo), mezi silné a vyspělé země Asie, by mělo a musí toto vyřešit! Po setmění relaxujeme, hrajeme karty a popíjíme kolu s třtinovým rumem. Nedaleko začíná pool party. DJ´s pouští příšernou hudbu a tak se couráme na Sunrise Beach na druhé straně. Tam to vypadá podobně a tak po romantice na odlehlé části pláže míříme do hajan, ačkoliv dunění hudby slyšíme až do rána.

1. prosinec 2007 - sobota (KO PHANGAN)

  Budík je nastaven na šestou, ale my nejsme schopní dostát předsevzetí, vstát a jít kilometr na pláž slunce východu. Ze spacáků se soukáme až v osm. Co bude na programu dnes? Vypadá to na slunečný den. Zbývá nám jen jeden den a mnoho plánů. Zkombinovat to zkusíme následovně. Na odpoledne kupujeme "boat trip", výletní plavbu lodí kolem ostrova za 500B. Hříšné peníze, nicméně levnější neseženete. Odjezd je v 12h s návratem v 18h. A co dopoledne? Motorka! V půjčovně se nedaří získat slevu na půlden. Všude mají jednotnou cenu minimálně jeden den za 150B, ale i to je pohoda. Nakonec si plácneme a návdavkem dostávám banánové doutníčky, o které jsem se zajímal při přebírání stroje. Vyrážíme na vodopády do rezervace. Údajně nejhezčí na ostrově. Vodopád "Pang" není vůbec těžké najít. Na motorce se dá dojet k bráně parku a pak pěšky 500m pod vodopády. Podél říčky s umělým bazénem. Opravdu pěkná podívaná. My ale pokračujeme dál a šplháme výš po značené stezce. Děláme krátký okruh. Vyhlídka je nádherná. Celý ostrov jako na dlani. Máme naspěch. Míjíme další velmi hezké kaskády a vodopády. Je hodně horko a tak zpocený lezu do umělé tůně u brány rezervace. Vracíme se 15km zpět na Hat Rin. Motorku parkujeme před agenturou, kde máme stát před odchodem do přístaviště na náš lodní výlet. V zápětí přichází náš dnešní guide, tmavokožec, ze kterého se vyklubal Barman, tedy Barmánec. Cestou se na různých rozích městečka přidávají další účastníci zájezdu. Nakonec je nás celkem 14 lodníků. Hned na úvod zklamání. Jsou velké vlny na východní straně ostrova a tak nepoplujem okolo celého ostrova! Jen po západní straně a zpět. No nazdar. Začíná mě to štvát. Šejdíři, skoro jako u nás v Čechách. Reklamu nafouknou a pak jen těží peníze, služby neodpovídají nabídce. Vypadá to, že jsme se napálili. Vyplouváme a celkem to cáká a šplouchá. První stop je šnorchlování u ostrůvku naproti Thong Sala. Ani do vody nevlezeme. Prý není nic vidět a jede se dál. Plujeme severně, k pláži Ao Mae Haad. Cestou sledujeme pobřeží. Vypadá slibně. Kotvíme u břehu a na první pohled je tahle část ostrova o 1000% lepší než Had Rin. Kdo sem pojede a chce mít klid a kokosové palmy, čisté okolí, volte cokoliv jiného, než Had Rin. Jde se k vodopádům, což je asi kilometr. Tohle je moc hezký mini výlet. Kazí ho jen naši souputníci. Tři osoby, které nejsou schopny vylézt z lodi, přeskočit 20cm potok. Totální "pučmidráti". Neustále se na ně čeká. A to jim není více než 25 let. Každá výprava má černého Petra. My máme rovnou tři... Pod vodopádem je jezírko. Všichni se na povel připitoměle fotí pod proudem padající vody. Po 20min se vracíme. Jdeme zpět a stavíme se na oběd. Ten je součástí výletu a v ceně. No a jak jinak, čeká se na tři výtečníky, kteří na jediné cestě zabloudili. K jídlu je rýže s kuřecím masem, ale téměř nikomu z nás mini porce nestačí. Přidat si můžeme, ale připlatit musíme. 50B navrch! Přinesli nám ještě menší porci než tu původní. I dítě by mělo málo. Hrůza, tohle je zatím největší extrém v poměru cena a množství. Chybělo málo a došlo ke konfliktu. Raději odcházíme na pláž. Za 30min se odplouvá. Ne daleko, naproti k ostrovu Ko Ma. Se slovy: "Tohle je nejlepší místo k šnorchlování na ostrově", nás Barmánec vyzývá ke skoku do vody. Dodává však: "Ale dnes není voda čistá". No to máme radost. Pod vodou vidíme sotva na metr. Další super kšeft. Po 15 minutách to vzdáváme. Jede se na ostrůvek Ko Tae Nai, kde inzerují krásnou bílou pláž, táhnoucí se do moře jako zub. No co vám mám povídat. Opět je všude nepořádek, lahve po plážových večírcích, střepy a plasty. A naše skupinka primitivních oveček se tu mezi tím vším válí v písku a dokonce se tváří spokojeně!Trochu se straníme, protože jsme zklamaní. Nicméně nebýt toho odpadu, byla by bílá, štíhlá pláž opravdu hezká. Návrat zpět je už jen přesun. Západ slunce sledujeme z paluby našeho motorového člunu. Posádka se nás snaží uplatit nakrájeným ananasem a kyblíkem koly s whiskou. Navrch rozdávají lízátka. Hrozné je to, že při přistání a návratu do přístaviště, většina našich spolucestujících přihlouple tleská! Mizíme a říkáme si nikdy víc... Jdem si pro motorku. Potřebujeme si vyměnit peníze. Dalších 100USD. Cestou na večeři děláme menší nákup triček a šortek. I batohy a jiné zboží světových značek jsou tady za půldarma. Jinde v Thajsku jsou i levnější, ale tady je obrovský výběr. Večeře v jídelně je vynikající. Jen ty dětské porce! Původní záměr jet na motorce do Thong Sala vypouštíme. Koupíme jako obvykle rum a kolu a užíváme si posledního večera u moře.

2. prosinec 2007 - neděle (přesun do BANGKOKU)

  Tentokrát vstáváme včas, abychom stihli rozlučku s mořem za východu slunce. Na motorce jedeme do 7Eleven, koupíme snídani a čepovanou ledovou čokoládu. Sedáme si na pláž slunce východu a loučíme se s Ko Phanganem. Je sedm ráno a je tu klid. Všichni vyspávají včerejší bujarý večírek. Pak vracíme motorku do půjčovny a jdeme zabalit. Trajekt odplouvá v 12:30h, ale my raději vyrazíme dřív. Do přístavu v Thong Sala je to 15km a my bychom ještě rádi v klidu poobědvali. Ceny za odvoz taxi jsou bohužel jednotné, 100B/os. Verča sehnala vedle v Coral resortu odvoz od místních za polovic. Jedou náklaďáčkem pro nějaký materiál a vezmou nás s sebou. Jsme tam s dostatečným předstihem. Batohy necháváme v lodní agentuře a jdeme do města. Máme celé 2h. Nějaké super výhodné nákupy se střídají se skoro až agresivním jednáním prodavaček, které se tváří zle, když si chcete zboží vyzkoušet a ještě více, když se snažíme smlouvat. Bohužel jsou už moc rozmazlení přísunem peněz od bohatých, rozhazovačných turistů. Raději se půjdeme najíst. Kupujeme celé grilované kuře a dva pytlíky lepkavé rýže. Zjistili jsme, že čas pokročil a bereme si oběd s sebou. Celkem za 150B, pěkné čtyři porce. Nasedáme na trajekt a vyplouváme. Na palubě sníme oběd a kolem 16h jsme na pevnině. Následuje zmatený odvoz na známý mini "autobusák" firmy Songserm, kde čekáme na to, co bude dál. Měli jsme za to, že budeme v 17h pokračovat, ale ukázalo se, že nás prodali jinému dopravci a tak nás na korbě pick-upu vezou do Surat Thani a vysazují před restaurací. Tady máme čekat, prý až za 2h přijede autobus. Další špatný vtip. Čekání si krátíme sledováním videa uvnitř restaurace. Autobus má samozřejmě zpoždění. Přivážejí další skupiny turistů co připluly trajekty z Phuketu, Krabi, Ko Phi Phi. Odjíždíme až ve 20h. Luxusním klimatizovaným spojem. Chytili jsme úplně nejlepší místa v první řadě s velkým místem pro nohy. Alespoň si odpočineme. Pohodlně se uvelebujeme ve spacáku, sklopíme opěradla téměř do polohy vleže a sledujeme DVD s Brucem Willisem. Klimatizace jede naplno, ale naše spacáky nám umožnili spát téměř celou cestu. Jedna zastávka na toaletu a občerstvení v půl jedné a v 5h ráno stojíme na Khao San v Bangkoku.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA ČTVRTÝ TÝDEN:

 

 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014