MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

DRUHÝ TÝDEN

 

12. 11. 2007 - 18. 11. 2007

Sihanoukville, Bangkok, Ayutthaya, Vientiane, Vang Vieng

 

12. listopad 2007 - pondělí (SIHANOUKVILLE)

 Budíček v 6 hod. Balím si batoh, Verča už má hotovo od včera. Provokuje mě válením se, zatímco já kmitám. V 6:45 hod jdeme na ulici čekat na odvoz. Minibus nás nabírá opodál. Naše ulice je slepá, a tak nerovnici o třech minibusech, 1 osobáku a 1 policejním autě na deseti čtverečních metrech, sledujeme s velkým zájmem. Je až neuvěřitelné, co místní řidiči dokážou. A vše v klidu, bez nadávek a emocí. Za chvíli už stojíme na "autobusovém nádraží". Tady přestupujeme do velkého autobusu spol. GST a kupodivu na čas v 7:30 hod vyrážíme. Cesta je dobrá, na rozdíl od severu země je tu i asfalt. Je to jediná asfaltka v zemi. Národní silnice č. 4. Král po ní, stejně jako my, jezdí k moři. Co už ale dobré není, je pověstné asijské používání klimatizace. Mohu tuto skutečnost v hojné míře potvrdit! Sedíme tu jako v lednici, nebo spíše v mrazáku. Cestou začíná pršet, pak liják a později souvislý proud vody, jak z tlakové hadice. To už zastavujeme v motorestu na snídani a WC. Mě se nějak vaří obsah střev, takže zobnu jen ananas a jede se dál. Na Verčinu žádost a poté i ostatních bílých cestujících řidič vypíná klimatizaci. Sláva mu! Trochu rozmrzáme. Oslava však trvá přesně 5 minut. Potom řidič pouští klimatizaci znovu a na maximum. Do konce cesty už ji nevypnul. Asi pomsta bohatým bělochům... Kolem 13h jsme v Sihanoukville na autobusové zastávce. Jen co vystoupíme, jsme obsypáni naháněči. Rozhodli jsme se používat nohy a dojít si k moři pěšky. Místní to nechápou a kroutí hlavami a smějí se nám. Cena za odvoz je totiž pouhý dolar. No nic, skoro už neprší a tak jdeme po svých. Měli by to být nějaké 3km. Máme namířeno k pláži Serendipity, kterou jsme si označili v mapce v průvodci. Za neustálého pokřiku místních motogangsters tvrdošíjně odmítáme výhodné nabídky na odvoz. V momentě znovu sílícího deště čelíme přibývajícímu posměchu, že si to stále pochodujeme s ohromnými batohy pěšky. Teď už ale couvnout nemůžeme, musíme svoje předsevzetí dotáhnout do konce. Konečně přicházíme k pobřeží. Zadní části budov, stánků a bývalých barů, jsou totálně "zabordeleny" odpadky. Jdeme až téměř na začátek pláží, směrem doprava. Nejprve zkoušíme doporučovaný GH Eden, je pěkný, ale podražil. Chtějí zde 10USD/pokoj. To nebereme, říkám: "číp is fajf, nou ten" a jdeme hned vedle do Nap House za bůra. Pokoj má dvě letiště, dva větráky, WC a sprchu. Mírně vlhký, ale to jsou tady u moře všechny levné hotely. Pak si s chutí dáváme oběd v místní hotelové restauraci na dřevěné terase. S radostí zjišťujeme, že tu vaří výtečně a levně. Dokonce tady čepují točený Angkor Beer. Přestalo pršet a my se vydáváme na procházku podél pobřeží. Jdeme až na samý konec ke skalám. Je ale stále zataženo a tak sondujeme jak odsud vypadnout, když se počasí neumoudří. Bus do Bangkoku je za 30USD, nebo na hranici za 12USD. Lodí se na hranici dostanete za 20USD. Tak uvidíme. Zaujal nás i tip na celodenní trip na ostrovy se šnorchlováním, plážováním, snídaní, obědem, pitím a dopravou za 10USD/os. Ale co když bude pršet? Náhodou potkáme tři Čechy z Prahy. Poklábosíme, projdeme se kolem moře na druhou stranu. Opět začíná pršet a tak se dnes už asi nevykoupeme. Déšť se mění v tropický liják. Zahnal nás na pokoj, kde jsme až do večeře, hrajeme karty a přemýšlíme co dál. K večeři si objednáme konečně i plody moře. Barbecue za 3,5USD dle libosti. Poroučíme si sépie, krevety a rybu. Přílohou je tradičně bageta, salát, brambor a dresinky. Ohromná porce, koncert pro naše chuťové pohárky. Po večeři jdeme na smluvené rande s krajany, vedle do baru. Verča testuje ovocný šejk za 0,75USD. Bomba večer. Důrazně doporučuji nezapomenout na repelent, nebo vám místní hmyz udělá z večera noční můru. Stále nás trápí co podnikneme zítra. Nechceme se v případě nepřízně počasí zdržovat, protože máme našlapaný plán další cesty. Čeká nás Laos. Rozhodnutí necháváme na ráno, které snad bude moudřejší večera. Pokud se udělá hezky, zůstaneme. V opačném případě zvedneme kotvy a pokusíme se odjet.

13. listopad 2007 - úterý (SIHANOUKVILLE)

  Vstávačka na budík v 6 hod. Opatrně otvíráme dveře a sondujeme počasí. Sláva, je krásně. A je rozhodnuto. Zůstáváme ještě den a pojedeme lodí na výlet. Pospícháme k už včera vytipované agentuře a na poslední chvíli kupujeme lístky na dnešní špás a bookujeme lístky na zítřejší autobus do Bangkoku. Moto nás veze na snídani, do blízkého restaurantu. Po jídle nasedáme do minibusu, který nás pro změnu veze zpět k pláži, kde nastupujeme na loď. Napočítal jsem nás celkem 13 výletníků. Poplujeme k přilehlým ostrovům na šnorchlování. Masku a šnorchl máme půjčenou zdarma. Moře je sice trochu kalnější, ale korály tam jsou a hojně. Méně už ryb, přesto však jedna Australanka volá z vody na celé kolo: "Clown Fish", div se sama neutopí. Po 30min zvedáme kotvu a plujeme k Bamboo Island, kde je velice pěkná pláž, pár chatek a tři bary. Je to klidné odlehlé až vesnické místo. Jenom pár lidí. Tady by se nechalo strávit pár dní. Kdybychom měli víc času. Doporučuji. Po hodině čvachtání v průzračné vodě a fotografování kýčovitých fotek, nám posádka naší bárky připravila rybí barbecue. Vůbec opékání čehokoliv je v těchto končinách velice populární. Oběd tradičně skvělý, navrch Coca-Cola a zákusek v podobě všemožného tropického ovoce. Další hodinový rozchod a koupání, opalování. Poté vyrážíme lodí k poslední zastávce a poslednímu dnešnímu potápění u dalšího z mnoha okolních ostrovů. Krátký ponor a po 20min návrat. Cesta zpět se dost vleče, protože táhneme na laně rybářský člun, který jsme potkali a kterému se porouchal motor. V 16h přirážíme ke břehu. Vysprchujeme se a hned spěcháme do agentury koupit lístky do Bangkoku. Stojí nás 29USD/os. Je to dost, ale levnější jsme nenašli. Odjíždíme zítra ráno v 7h. Zbytek odpoledne trávíme bloumáním po okolí pláže a sháněním trička Tiger Beer pro Veroniku, která ho viděla na jedné slečně a moc ho chce mít také. Bohužel neúspěšně. Večeříme opět "doma" a kuchař si znovu zasluhuje jedničku. Tentokrát testujeme tradiční khmérské jídlo Lok-Lak s hovězím a curry polévku s rybami. V závěru dne píšeme v internetové kavárně zprávy a emaily domů, našim blízkým.

14. listopad 2007 - středa (BANGKOK)

  Vstávačka v 6h. Už mě zmáhá ta dovolená na útěku. Říkám si, že to dospím v autobuse. Ale to ještě nevím, co nás čeká. Bereme si tuk-tuk od pláže na autobusové nádraží. Ten náš do Bangkoku už tu stojí. Dostali jsme místa na zadním 5-ti sedadle. Všechna sedadla mají asijskou velikost. Mačkáme se na sebe. Vyrážíme v 8h. Nebudu tu dlouze popisovat cestu. Trvala 14,5h. Přestupovali jsme 5x. Hrůza, běs. Agentura slibovala 1-2 autobusy a výměnu řidičů na hranici. Tohle byla síla a zmatek. Ale je mi jasné, že domorodci cestují mnohem hůř. Jen pohled středoevropana na tenhle způsob přepravy je jiný. Venku je nepředstavitelné horko. Odhaduji to na nějakých 40 st.C, možná víc. Při každém přestupu, nebo převozu, přes vodní plochu vystupujeme, Spát se nedá. Místo toho se koupeme ve vlastním potu. Bolest hlavy, úžeh. Tlačenice. V autobuse neustále vyřvává karaoke s plytkým asijským popem v DVD přehrávači. Konečně jsme na kambodžsko - thajské hranici. Úspěšně překračujeme. Na obou stranách nerozumí celníci našim více vstupným vízům, které máme už z Prahy. Nevěděli jak se co označuje, a tak máme v pase spoustu škrtanců a poznámek psaných ručně. Nakonec nám celou stránku přeškrtli. No v Laosu bude asi veselo. Poslední úsek cesty už jedeme parádním mikrobusem Mercedes s DVD. To ovšem řidič neumí spustit a tak telefonuje někomu, někam. Trvá to asi 10 minut a tak se zapojil jeden spolucestující. Španěl zmáčkl veliké zelené tlačítko Play a už to jede. Němci podávají film American Gangster, který bude mít brzy premiéru v Hollywoodu. Já se pokouším usnout a zbavit se bolesti hlavy. To se mi po dvou hodinách částečně daří. Seznamujeme se, se sympatickým Španělem a zbytek cesty mluvíme o cestování, Španělsku, Maroku a Seville odkud pochází. Kolem 22h jsme v Bangkoku. Vystupujeme na Kao San. Celý dlouhý den jsme strávili přesunem. Jdeme se ubytovat. Jdeme však mimo Kao San. Tam je to opravdu hrozné. Randál a pseudo cestovatelé si užívají pseudo Asie. Směrem k řece je to klidnější. Náš minulý drahý hotel New Siem míjíme a na jednu noc hledáme něco levného. Nacházíme Thara House za 250B/pokoj. Mají poslední pokoj až pod samotnou střechou v 6 patře. Je to vedle prádelny, ale pěkný. Jdeme se najíst, píšeme sms Zbyškovi, který bydlí někde poblíž. Sedáme na rohu v pouliční jídelně. Ten chytrák se už otrkal a za 10 minut je u nás. Osvěžíme se pivem Chang, jíme nudle a kuře. Procházíme večerní ulice v okolí Kao San. Narazili jsme na rock klub, kde mladí Thajci mydlí svůj pop punkrock. Zpívají thajsky, to se musí vidět a slyšet. Paráda. Zbyšek to hodnotí jako diskotéku. Domlouváme se na ráno. Sejdeme se v 7h a vyrazíme vlakem do Ayutthaya. Spát jdu až v 1:30 h, po dopsání deníku.


15. listopad 2007 - čtvrtek (AYUTTHAYA)

  A tak se budím před 6 hod. Letím na WC. Včerejší večeře asi nebyla z nejlepších surovin. Snad to nebude nic vážného. Pro jistotu nasazuji uhlí a Endiaron. V 7 hod se scházíme se Zbyškem a bereme tuk-tuk za 120B na vlakové nádraží. Ve třech se ta cena dá přijmout, ale šlo by to i níž, kdyby tam bylo takhle po ránu víc vehiklů. Dalo by se hrát na nechci, jdu vedle ke konkurenci. My tam našli jednoho a navíc spěcháme. Potřebujeme chytit ranní vlakový spoj. Za necelých 20min jsme na nádraží Hualompong. Kupujeme lístky na vlak do Ayutthaya za 20B/os. Čas odjezdu je 8:20h. My navíc kupujeme lístky na večer z Ayutthaya do Nong Khai. Ještě dnes pojedeme nočním vlakem na laoské hranice. Lůžkové vagony už jsou vyprodané a tak musíme vzít sedačkový vůz s polohovacími sedadly. Ten jede v 20:13h a v cíli (N. K.) má být v 7:45h ráno. Stihneme si ještě dát kávičku a koblihu na nádraží a už nastupujeme do vlaku. Je to local train, jedeme asi 2h a máme zpoždění. S tím jsme počítali. Ale nepočítali jsme s tím, že nás ze sedadel vykážou domorodci, údajně mají místenky. Kdo ví, pustili jsme je sednout, byla to rodina s dětmi. Další legrace byla, když si Verča sedla vedle mladého mnicha. A to se nesmí. Vzápětí byla upozorněna ostatními cestujícími, že vedle mnichů se smí posadit jen muž, nikoliv žena. Dorazili jsme na nádraží v Ayutthaya. Ptáme se na nástupišti u informací, zda mají úschovnu. Oni, že ano, ale ať se zapíšeme do knihy. Proč do knihy otázek? Po chvíli mi došlo, že oni musí svou potřebnost zde, doložit seznamem podaných informací. Jakýmsi výkazem činnosti. Batohy jsme nakonec uložili do úschovny o 2 metry dále, za 10B/ks. Máme čas, a tak jdeme líným krokem k přívozu vzdálenému asi 100m rovně od východu z nádraží. Za 3B jsme převezeni na druhý břeh řeky. Jsme v centu UNESCO chráněného královského historického města Ayutthaya. Odmítáme tuktukáře, půjčovny kol a taxi. Dnes budeme šlapat pěšky. Je zataženo, a tak nevypustíme duši. Za plného slunce je to prý pořádně nepříjemná procházka. Teploty tu mohou vystoupit opravdu vysoko. Památek je tu opravdu mnoho. Bývalé královské město je plné chrámů a paláců. Vybíráme si opravdu jen ty nejdůležitější. Po čase stejně všechno splývá a kdo není odborník na dějiny, archeologii a stavby, se jen těžko orientuje v záplavě informací a vjemů. Cihlové věže začínají připomínat cihelnu a hromady rozbořených nebo nakloněných zdí volají po další finanční injekci od Unesco. Přesto však je místní archeologický park velice hezký a stojí za návštěvu a alespoň minimální prozkoumání. První zastávkou je Wat Mahathat. Právě tady se nachází asi nefotografovanější hlava Buddhy v celém Thajsku. Jedná se o hlavu sochy zarostlou do kořenů stromu. Když Barmánci za války ničili město, ulamovali všem sochám hlavy. Jedna byla vyzvednuta ze země rostoucím stromem. Jeho kořeny hlavu dokonale obemkly a vytvořila se tak velice fotogenická podívaná. Thajci toto místo samozřejmě velmi uctívají a neustále zde drží stráž. Hned vedle je slavný sedící Buddha, který tu opravdu sedí modelem pro nespočet pohlednic. Další naší zastávkou je Wat Ratburana s nejzachovalejší věží, neboli prangem, s původní štukovou výzdobou. Do nitra se dá vlézt katakombou. Právě tady spatříte nádherné nástěnné malby. Pak už jdeme jen do královského paláce se známými třemi věžemi v zástupu, Wat Phra Si Sanphet. Ty však lákají všechny turisty a tak udělat fotku bez davů lidí je nadlidský úkol. Ostatní chrámy už vypouštíme, je nesnesitelné horko. Navíc jsme hladoví a tak naše další kroky směřují k tržnici. Mě bolí břicho, a proto dnes neriskuji. Sním jen pár kousků ovoce. Zbyšek se cpe kuřetem jak sloní noha. Odpočinek se protáhl a přiblížila se pátá hodina. Najednou se zatáhlo a přichází liják. Máme to zpět na nádraží asi 1,5 km. Bereme si tuk-tuk. V tom shonu, abychom nezmokli rozumím cenu fifty namísto fiftýn (pozor obvyklý trik při smlouvání cen) a tak se s řidičem málem pohádám. Dávám mu 30B jako kompromis. A on se klaní až k zemi. Pak mi to došlo, tady to bylo obráceně, nechtěl nás ošidit. Chtěl patnáct, takže jsem za osla já a řidič si vydělal jednou tolik. Budiž mu přáno. Přívozem zase zpět za 3B a jdeme na vlak. Cestou se rozhlížíme, zda tu nemají sprchu na prodej. A ono ano. Jsou to hlavy ti Thajci, už vypozorovali, že valná část se zde neubytuje a pokračuje nočním vlakem dál. Takže se potřebují po vyčerpávajícím horkém, upoceném dnu umýt, před další cestou. Pronajímají sprchy. Výborně vyprovodíme Zbyška, vyzvedneme batohy a zajdeme se osprchovat za 20B/os. Zbyškovi kupujeme lístky na zpáteční cestu do Bangkoku a za půl hodiny se naše cesty po Asii definitivně rozdělí. Zamáváme mu do vlaku a je pryč. Celkem se nám i bude po tom chlapíkovi stýskat. Jdeme do sprchy a já hlavně na WC. Mám definitivně průjem. Borec v recepci klade obligátní otázku "Wér ár jů fróm?" A my že Czech. Zamyslí se a sype z rukávu: „Nasrat a rozmazat“! No skvělé, prý tu měl Čechy, co neustále pili a řvali pivo, pivo, pivo! Češi se zřejmě nikde nezapřou a neztratí. Po osvěžující očistě jdeme na vlak, který má odjíždět za půl hodiny. Má ale 50 minut zpoždění, jak se dalo čekat. Verča kupuje sušenky a populární mentolový inhalátor do nosu. Má ho každý Thajec. Osvědčil se při bolení hlavy, nevolnosti a nachlazení. Nastupujeme do vlaku. Po pravdě řečeno, čekal jsem něco, ehm, jak to říci. Lepšího, čistšího, méně rozbitého. Je to právě naopak. No ale nejsme z cukru. Naše místa v místenkovém voze jsou obsazena! Čtveřice asiatů si sedla tak, aby mohli být spolu a celo cestu hrát karty a pít whisky. Sedačky se otáčejí proti sobě. Ale ukazují nám jejich původní místa a jako omluvu nabízejí pohár alkoholického nápoje. Verča se nezdráhá a dává si Ballantines whisky se sodou. Spaní na sedačkách nedoporučujeme, pokud nejste masochisté. I když jsou sklopené, za 12 hodin kodrcání v poloze skrčence, je člověk rozlámaný až hanba. Nejvíc trpí krční páteř. Ve vlaku se nezhasíná. My měli po celou dobu ostré světlo a ventilátor naplno. Noc ve vlaku hrůzy.

16. listopad 2007 - pátek (VIENTIANE)

  S 2 hodinovým zpožděním jsme zastavili v Nong Khai. Nakonec jsme přece jen pár hodin spali. Před nádražím už stojí tuk-tuky a jsou připraveni nás vzít na hranice. Tak smlouváme na 30B/oba, až na celnici. Je to cca 2-3 km. S batohem se nechceme tahat. Kdo má chuť a sílu, může se vydat pěšky od nádraží doleva, první křižovatka opět doleva a další křižovatka doprava. A jste tam. Ovšem nikde, ani v průvodci, jsme se nedozvěděli, že re-entry permit pro lidi, kteří se chtějí do Thajska vrátit, se na hranici nevydává. Pokud nemáte více vstupné vízum v záloze, vyženou vás. Je třeba dojít na imigrační oddělení ve městě! Pouze ve všední den. My máme štěstí, že je teprve pátek. Jinak bychom tu museli trčet celý víkend. Musíme se ale vrátit do města. Nevíme, kde úřad sídlí a tak bereme taxi. Za 50B tam i zpět oba i s hodinovým čekáním. Je to od celnice pouhý kilometr rovně po hlavní silnici, po levé straně, (jiná cesta než jsme přijeli z nádraží), velká modrá cedule. Tady vyplníte formulář, přidáte fotku, kopii pasu a stávajícího víza. K tomu 1000B a stoupnete si do dlouhé fronty. Nám to trvalo hodinu. Hurá, máme re-entry permit! Zpět na hranici. Teď už nás pouští a my víme, že se můžeme vrátit. Toto opatření je pro nás nutné, protože na hranicích na severu Thajska a Laosu se víza nevydávají. Hned za thajskou budkou si kupujeme lístky za 15B shuttle bus na druhou stranu po mostu přátelství. Tenhle dopravní fígl je povinný, pěšky se most prý přecházet nesmí. Na laoské celnici si vyžádáme další formulář se žádostí o laoské vízum, přidáme 30USD/os a je to. Pokračujeme kolem směnárny, vyměníme si dolary za kipy v kurzu 1:9500, ale všude jinde se běžně počítá 1:10000. Vzhledem k tomu, že 1000 kipů je asi 2,5Kč, tak to neřešíme. Máme v kapse milión. Batohy putují do RTG a další uniformovaný úředník přikazuje zaplatit poplatek 2500K , bez vysvětlení. Dáváme 3000K, ale nevrací se, koruna mu zůstala jako spropitné, zmetkovi rozkazovačnému. Pak další soudruh zkontroluje, jestli jste těch 5 korun zaplatili a tváří se u toho jako Stalin. Ano komunisté a jejich manýry. Armáda! Vítejte v Laoské lidově demokratické republice, aneb Laos PDR. Z hranice je to do centra asi 20km, bereme tuk-tuk za 2USD/oba. Vyklopil nás u autobusového nádraží a zároveň tržnice. Informujeme se o autobusech na zítra do Vang Viengu. Jezdí od 7 - 14 hodin, asi 6 spojů. Obědváme pověstné bagety a pochodujeme do centra téhle hlavní vesnice. Po 1,5km nacházíme u muzea guesthouse Santisouk. Máme nejlevnější pokoj za 7USD dohromady. Vyrážíme do ulic. Jaká změna, na rozdíl od Kambodži a Thajska, se tady anglicky moc nedomluvíme. Půjčujeme si moped za 1USD/hod a frčíme. Je to zábava, zároveň je potřeba být opatrný. Provoz je velmi podivný, ale dá se to okoukat. Přijíždíme k vítěznému oblouku Patouxai. Má jistou podobnost s tím pařížským. Jen je to monstrum z železobetonu, určeného původně k stavbě letiště. Materiál darovaný, byl naschvál použit laoskými soudruhy na stavbu slavobrány. Nesmírně vykutálená rebélie. Potom se vydáváme k symbolu Laosu, zlaté pagodě That Louang. Je známá snad každému z bankovek a pohlednic. Ještě před nedávnem trčela na špici budhistického chrámu hvězda! Tak a co teď? Rád bych viděl ještě Buddha park. Ten se nachází nějakých 20km za Vientianem. Startujeme motorku. Jedeme, ptáme se kudy. Směr je dobrý, ale rychlost, vzhledem k provozu nízká. Prý ještě 6km, pak ještě 4km, radí cestář, co si vzdálenost počítá na prstech ruky. Jedeme výpadovkou směrem k Mostu přátelství. Pořád nic. Pak dorážíme k nějakému odlehlému etnickému parku. Vrátná nám říká, že to je ještě 7km. Vzdáváme to. Nestihli bychom vrátit motorku. V půjčovně zavírají v 17h. Teď je 16h a ještě musíme najít cestu zpět, do centra. Otáčíme to a vracíme se. Na studené pivko v místní restauraci u cesty ještě čas nacházíme. Beer Lao je vynikající. Stavíme se u benzinové pumpy. Vrací se s plnou nádrží, a tak doléváme 2 litry za 2 dolary. V půjčovně Verča usmlouvá slevu. Stihli jsme to nakonec hladce do 17h. Míříme za romantikou. Jdeme k břehu Mekongu, vychutnat si západ slunce. Sedáme si do jedné z desítek nábřežních hospůdek. Sedíme si pěkně v pochybném park restaurantu, se sebezapřením srkáme pochybnou laoskou polévku. Efektně servírovanou v hrnci, který má uvnitř kamínka na dřevěné uhlí. Dojem a atmosféra na jedničku, chuť tak za tři. Tohle mě tedy nepřesvědčilo. Chuť si zlepšujeme až nákupem Lion whisky v krámku naproti. Je to vlastně pálenka z rýže. Navíc za neuvěřitelných 16 Kč za 0,7 litru! Výborná. Popíjíme u fontány na pěší zóně, která však netryská. Povinný internet a směr postel v hotelu. Bolí mě hlava, pravděpodobně z nočního krkolomného sezení a ležení ve vlaku.

17. listopad 2007 - sobota (VANG VIENG)

  Vstávačka opět v 6 hod. Úprkem na WC a stále problém. Úplná obleva! Musím nasadit účinější léky. Ercefuryl prý zabírá. Jdeme pěšky na autobusové nádraží. Cestou nás míjí masový běžecký maratón. Připomíná mi to spartakiádu. Běžce vystřídali mnichové. Sledujeme jejich každodenní ranní obchůzku městem. Lidé je obdarovávají rýží a konají tak svůj dobrý skutek. Mnichové jsou z jejich rýže živi. Na nádraží už stojí náš autobus. Stačilo se kohokoliv zeptat na Vang Vieng a hned jsme ochotně vedeni, spíše vecpáni do vozu. Batohy na střechu a co se nevejde na střechu, musí dovnitř. Takže nakonec sedíme sice na sedačkách, ale pod nohama máme pytle s rýží, dřevem na otop, ovocem, zeleninou, dětskými plenami, plastovými kbelíky, pracími prášky, cementem, cukrovou třtinou, povlečením, smetáky, motykami a domácí drůbeží. Autobus je děsná plechovka, zmačkaný, rezavý a špinavý. Prostě krása. Local public, se vším všudy. Na každé zastávce se dovnitř hrnou nejrůznější prodejci jídla. Japonci vedle nás si koupili vejce na klacku. Nejspíše vařená natvrdo, ale uvnitř bylo něco úplně zeleného! Snad koření? Rád bych tomu věřil. Ale Japonci mlaskali, tak to zřejmě nebylo špatné. Autobus byl herka rozviklaná, takže jsme po 4h natřásání byli rádi, že jsme dorazili do Vang Viengu. Je půl dvanácté a jsme na vsi. Je tu relativní klid a okolní scenérie úchvatné. Vysoké vápencové hory. Spousta jeskyní, potoků a řeka. Laoský malý přírodní ráj. Mapka v RG je už dávno zastaralá a neaktuální. Od doby vydání, se to tady změnilo. Je tedy pouze orientační. Ubytujeme se za 4 USD/pokoj a hned jdeme na oběd do jedné z mnoha místních restaurací. Půjčujeme si kola za dolar a frčíme v příšerném vedru směrem k jeskyni Phou Kham. Původní bambusový most už dávno není z bambusu, ale ze železobetonu. Nachází se o 50m dál, než uvádí průvodce z loňského roku. No nic, nebudeme se rozčilovat. Platí se na něm při přejezdu malý poplatek. Jedeme dál, projíždíme podle značení asi 6km mezi vesničkami a rýžovými políčky. Potom odbočka a jsme tam. Zaplatíme každý 10 000 Kip, za vstup do jeskyně a koupání v jezírku vpředu. Tipuji, že za pár let už to bude mnohem horší. Ale teď je to ještě paráda. Šplháme o 100m nahoru, ke vstupu do jeskyně. V první části ohromného dómu odpočívá ležící Buddha v životní velikosti. Dopadají na něj paprsky z otvoru v jeskyni. Velmi působivé. A my jdeme do zadní části jeskyně. Tady už musíme používat naše čelovky. Nikdo se tak hluboko do nitra skal nevydává a to je na tom to nejlepší. V gigantických, tichem a tmou zalitých dómech, jsou spousty krápníků. Člověk se v té temnotě a prostoru cítí až bojácně. Pokračujeme asi 400m hluboko. Stále nejsme na konci. Jeskyně se začíná klikatit, musíme překonávat balvany a kamenné překážky. Krápníky vytváří opravdu krásné útvary. Včas se otáčíme a vracíme se. Dokud si pamatujeme cestu. V té tmě jsme přehlídli několik odboček, ale nakonec jsme v pořádku venku. Zážitek vskutku monstrózní. Ale teď je čas na koupání. Jezírko, nebo spíše záliv říčky je úplně modrý. Voda je naprosto čistá a chladná. Je tu i dost hloubky a tak skoky z výšky jsou tu častou zábavou turistů i místních. Ve větvích je odrazový můstek a houpačka. Je tu dokonce i stylový stánek s občerstvením. Ale zaznamenáváme i počínající komerční záměr v podobě výstavby bungalovů. Brzy se tady bude možno ubytovat, a kdo ví, co z tohoto romantického místa udělají za rok, za dva. Vracíme se už za tmy. Před mostem u Vang Viengu se zatavujeme v restauraci, kde si objednáváme si laoskou národní krmi, jejíž název jsem si zapomněl poznamenat. Polévka s masem dle výběru a miska rýže. Jí se tak, že si rýži jen zčásti polijete a jíte. Bylo to hodně pálivé a kyselé. Moc jsem si kupodivu nepochutnal, přestože mám pikantní jídla v oblibě. Porce byla veliká a pivečko za dolar. Vracíme kola a zbytek večera trávíme korzováním po městečku, internetem a konzumací whisky. Na zítra kupujeme celodenní balíček za 30 USD oba dohromady. Zahrnuje treking, tubing, rafting na duších, jumping a lunch. Uvidíme, co se z té snobárny vyklube. Teď večer teprve vidíme kolik turistů ve Vang Viengu je. Stáhli se k večeru z různých denních výletů a vodních zábav. Je jich tu opravdu hodně, zejména mladých nezávislých cestovatelů ze západních zemí. Američané vedou. A ne vždy se chovají s úctou a klidem. Začíná být rušno, desítky barů jsou plné opíjející se mládeže ve falešném značkovém oblečení, na TV sledují americké filmy a seriály, rozhazují peníze a nadělají hodně hluku. Zdá se, že tato forma cestování za čas pohltí tento kus zapomenutého kraje klidu. Brzy se tady díky nim všechno změní a bude 10x dražší, přizpůsobí pohodlí a potřebám takovéhoto "turisty" aby nemusel hnout prstem.

18. listopad 2007 - neděle (VANG VIENG)

  Budím se před osmou, musím hned na toaletu, ale kupodivu a k mé radosti je všechno v pořádku. Střeva si zvykla a průjem je ten tam. První dnešní dobrá zpráva. Ercefuryl zabral. Ještě ho pro jistotu dnes nevysadím. Do půl deváté si užíváme, že nemusíme hned vstávat. Otevřenými balkonovými dveřmi pozorujeme probouzející se Vang Vieng. V 9h jsme už ale dole na recepci a čekáme na odvoz na dnešní výlet. Za půl hodiny je tu náklaďák a vyrážíme. Nabíráme postupně dalších 25 lidí. Doufám, že tihle všichni nejedou s námi! Míříme proti proudu řeky asi 10km směrem na Luang Prabang. Pár lidí vysazujeme na kajaky a další mají jiný trip. Zůstalo nás sedm. Vyrážíme k sloní jeskyni, kde leží i sedí ohromný Buddha a otisk jeho stopy. A také skalní útvar připomínající tvarem slona. Zřejmě je i poupraven lidmi do této podoby, což se ukazuje při bližším ohledání. No tedy to není moc slavný začátek. Jdeme krajinou, v horku mezi políčky rýže. Tady už mají sklizeň a tak moc zelené barvy nevidno. Spíše je tady nažluceno. K mému vzteku zjišťuji, že baterie v mém Canonu docházejí. Doufejme, že vydrží. Pak jsme u jeskyně Loop a prolézáme dvě. Svítíme si čelovkami. Máme svoje, ale je možné si je půjčit. Dostanete svítidlo na laoský způsob. Baterie z motocyklu přes rameno a na hlavě svítilna. Zapíná se zašroubováním žárovky. Jeskyně to jsou opravdu velké a krásné. Za války se v nich schovávali lidé a svolávali se signály boucháním do krápníků. V obou je Buddha. Ten se však nachází téměř v každé jeskyni. Jeskyně jsou téměř všechny posvátné. Po prohlídce jdeme na oběd, který nám průvodci připravili v plechovém přístřešku. Vynikající a v hojném množství. Nejdříve ovoce (něco jako grapefruit), které na první pohled vypadá jako obrovská zelená koule. Potom grilovaná zelenina a kuřecí maso na špízu se zeleninovým rizotem a bagetou. Nakonec banán. Voda je k dispozici celou cestu. Přichází další skupinka výletníků a o naše uši zavadí čeština. Poznáváme páreček z Břeclavi a jednu Slovenku. Popovídali jsme si o zkušenostech a vzájemně si předáváme tipy. Oni jedou Laosem v opačném směru. Pokračujeme dál a další zastávku děláme ve "Water Cave". Nasedáme na traktorové duše a s čelovkami plujeme dovnitř, prozkoumat zatopenou jeskyni. Je tam natažené vodící lano, takže se nelze ztratit. Voda je ledová, ale super. Další zastavení je v "Hmongská vesnice". Cestou mi definitivně došla baterie v aparátu. Já hlupák jsem si s sebou nevzal náhradní. Nechtěl jsem mít těžký batoh! Nadávám si, co se do mě vejde. Počasí je exklusivní a mohl jsem udělat tolik krásných, kýčovitých snímků! Od krajiny počínaje, přes farmáře na rýžových polích, při rybaření nebo v zavlažovacích kanálech koupající se děti. Nebude nic. A nebude nic ani z hmongské vesnice. Tady kluci metají Káču, domorodci sedí na zápraží. Nedělám si iluze, jistě je to dnes už i divadlo pro turistické skupiny, ale je působivé. Ještě že má Veronika kameru. Líbí se jí zahrádka a rostoucími ananasy. Po návštěvě vesnice pokračujeme přes most a nasedáme do tuk-tuku. Míříme k řece, kde začíná vodní část našeho výletu. Tubing znamená splavování řeky na traktorových duších. Start je je u "Organic Farm", asi 5km od Vang Viengu. Tady si ještě než vyplujeme, dáme v místní restauraci malé občerstvení. Podávají se tady produkty čistě organického a nezávadného pěstění rostlin, ovoce a chovu dobytka. Objednávám si znamenité palmové pivo. Verča víno z plodu "Star fruit", v nabídce je i ostružinové víno, ibišek a různé koktejly. Poté už nasedáme na duše, fotoaparát a cennosti do nepromokavých vaků a hurá do proudu. Agentury, u kterých kupujete výlet, je půjčují, nebo je tady kdekoliv koupíte za 15 USD. My měli své. Nechat se unášet proudem je veliká pohoda. Relax a tak trochu i "mastňárna". Mezi mládeží, která tady tvoří 99% všech návštěvníků, velmi oblíbená zábava. Spolu s alkoholem a hlasitou hudbou. Podél řeky je bezpočet barů s Lao Beer a Lao Lao kořalkou. Všude jsou rozestavěny rampy a jakési skokanské jeřáby, lanovky, houpačky a věže. Hraje neskutečně hlasité techno a namol opilá mládež se vrhá z výšek i 10m střemhlav do řeky. Řeka prý je dost hluboká, tvrdí Lo, náš dnešní průvodce. U baru "Last Stop" zastavujeme a lezeme z vody. Objednáme si Lao Beer za dolar, ohřejeme se u ohně, protože se ochlazuje. Slunce zapadá za vrcholky skal. Sledujeme skokany a nakonec nám to nedá a z jedné takové věže si také skočíme. Je to adrenalin a opravdu silný zážitek. Naše skupinka se roztrhala a tak poslední úsek plavby jedeme jen se dvěma staršími ženami. Vitální ženy kolem šedesátky. Vypráví nám, že v roce 1972 se spolu vydaly do Indie, nyní si po tolika letech chtěli zopakovat něco podobného v Laosu. Jsou z Londýna a je s nimi legrace. Po vodě je to už jen kousek a brzy vystupujeme definitivně. Do centra nás odváží auto z agentury. V hotelu se převlékáme a vyrážíme utišit hlad do centra. Večeříme v naší oblíbené a ověřené restauraci. Dávám si rybu na zelenině s omáčkou a kokosovým mlékem. Verča curry kuře s lepkavou rýží "sticky rise", podávané v malé ošatce. Jí se rukama jako příloha. Po dojedení se má nechat otevřená. Místní tvrdí, že zavřená ošatka po jídle, přináší smůlu. My jí omylem zaklopili... Po dobrém jídle dobrý zákusek. Dopřejeme si sladkou palačinku s banánem, čokoládou, medem a burskými oříšky. V četných obchodech pátráme po nějakém zajímavém zboží. Mě se moc zalíbily šortky a tak je za 8USD kupujeme. Verča má také objev, ale její šortky mají jen ve sloní velikosti. Bere jen tílko za 3,5USD. Vyměníme ještě peníze ve směnárně. Kupujeme si kolu, abychom smíchali naší whisky Lion na pokoji. Stačili jsme ještě předem koupit lístky na autobus do Phonsavanu na zítra.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA DRUHÝ TÝDEN:

 
Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014