MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

TŘETÍ TÝDEN

 

19. 11. 2007 - 25. 11. 2007

Phonsavan, Luang Prabang, Kuang Si, Pakbeng, Chiang Kong, Chiang Mai

 

19. listopad 2007 - pondělí (PHONSAVAN)

  Vstávám ještě před zvoněním budíku. Kupodivu. Odjezd do Phonsavanu je až v 9:30h. Takže si ještě můžeme dát v klidu snídani. Jdeme do ulic. Objednáme si vejce ala "volské oko", toasty, džem a vynikající laoské kafe. V 9h jsme zpět u hotelu. Recepční nás vede na hlavní silnici, kde je kancelář a jakési malé autobusové nádraží. To nám měl říci hned, kde to je a nemusel nás vést! Nejsme přece hloupí. Ale zřejmě většina turistů ano, když jsou zvyklí je vodit jako ovce. Ukázalo se, že recepční lhal. Nevěřte nikomu, kdo v Laosu cokoliv zprostředkovává. Jen z vás tahají peníze navíc. Nakonec se vždycky ukáže, že všechno si lehce zařídíte sami. Nám tvrdil, že autobus tady nestaví a že musí být dopředu známo, že někdo z Vang Viengu nastupuje. Taková pitomost. Autobus tady běžně zastavuje a dokonce dlouho čeká. Jízdenky jsou běžně k mání na zastávce u silnice. Levnější o 1,5USD než u prodejců ve Vang Viengu. Ale není to tak velká suma, abychom se kvůli tomu trápili. Nasedáme a vyrážíme. Ze starších internetových cestopisů jsme čekali zpoždění, ale raději na to nespoléhat. Náš autobus vyjel ještě před udávaným odjezdovým časem! S několika zastávkami na toaletu, občerstvení, jsme tu příšerně klikatou cestu zdolali za 6h. To je výrazné zrychlení oproti knižnímu průvodci. A to jsme stáli v Kasi 3/4 hodiny! Tady jsem si koupil naslepo 2CD laoského karaoke rocku. To jsem zvědavý, co to bude. Cesta vedla úžasnou krajinou. Stoupali jsme, samá zákruta, postupně mizela civilizace a my častěji viděli primitivní příbytky z prken, jak ve středověku. Plné malých a roztomilých dětí, které v jednom kuse mávají. Řidič je šílenec a profesionál zároveň. Je patrno, že tady zná každý metr silnice. V zatáčkách troubí, aby dal vědět, že jede. To v prxi znamená, že troubí neustále, protože tady jedna zákruta střídá druhou. Asi v polovině cesty přistupuje ozbrojený doprovod. S kalašnikovem AK-47, který je větší než jeho skoro nezletilý majitel, se nám cestuje o něco "klidněji". Je znát, že nedávná doba, kdy se tu střílelo do autobusů, je ještě stále v paměti zakořeněná. Ale zdá se, že jde spíše o preventivní opatření. Několikrát zastavíme, to aby řidičův pomocník nabral vodu z potoka nebo pramene do kanystru a mohl doplnit vařící chladič a polít rozpálené brzdové bubny kol. Náš stroj je opravdový vrak, naprostý šrot. Pro Evropana nepochopitelné. V Laosu však stále slouží a jistě ještě dlouho bude. V 15h jsme dorazili do Xieng Khouang. To je pravé laoské jméno Phonsavanu. Vystupujeme na novém autobusovém nádraží s halou, nástupištěm a okolními obchůdky s občerstvením. Je ale úplně mimo město. Poblíž je jen jeden, také celkem nový, hotel. Jsme 4km od centra, což můj "aktuální" průvodce s rokem vydání 2006, úplně ignoruje. Při výstupu opět tradiční přivítání v podobě desítek dohazovačů ubytování. Překřikují se, strkají se a mávají reklamami na ten jejich zaručeně nejlepší a nejlevnější hotel. Výhodu to mělo jednu. Odvezli nás minibusem do centra. Stejně bychom do jednoho z těch guest houseů zapadli. Určuji strop 5USD za oba. To se na druhý pokus daří v hotelu "Dokkhoun". Je zataženo,větrno a hodně chladno. Téměř bouřkové počasí. Náš agent ujišťuje, že pršet nebude. Je si jistý a my mu věříme. Je tu doma a zná místní poměry. Kupujeme u něho výlet na "Planinu džbánů" za 15USD. Zahrnuje všechny tři lokality, dopravu, průvodce, svačinu, jeskyni, návštěvu vesnice a kompletní vstupné. Plácneme si, zaplatíme a budeme doufat, že není podvodník. Vypadá jako slušný Laosan. Snad nás nepodvedl. Uvidíme ráno v 9h. Jdeme se najíst. Oběd i večeře v jednom. Ještě předtím si uděláme pěší kolečko ponurým městečkem. Navštívili jsme mini muzeum MAG, což je organizace zabývající se odminováváním a osvětou. To co vidíme v muzeu je čistá hrůza a zoufalství. USA svými bombardéry shodili na Laos 20 tun bomb na hlavu každého obyvatele, včetně dětí. Po dobu 9 let, nepřetržitě každých 8 minut na Laos dopadl plný náklad bomb! Již nikdy více takovéto Americe! Raději jdeme na tržnici. Koupit se dá všechno, nač si vzpomenete. Od proutěného zboží a drogérie, po ovoce, zeleninu i jakékoliv jídlo živé i neživé. Nás zaujalo především oddělení s pulci, žábami, sumečky, kobylkami, ptáky, šneky. Co se hýbe, dá se i sníst. V nedaleké restauraci "Sammaly" si přeci jen trochu konzervativně objednáváme rybu. Na tvory z trhu nejsme zatím připraveni. K tomu ještě kuře, ale lepkavou rýži už nemají. Polévka je naprosto bezkonkurenční, nudlová s čerstvou zeleninou v obrovském hrnci. Jen tuku a oleje by mohlo být méně. Po jídle ještě internet, nákup koly na míchání s whisky. K tomu pár oříšků na pokoj.Co nám schází? Nic. Je nám fajn. Láhev whisky za 8000Kip, což dělá necelý dolar, nám vydržela už 3 dny. Aby ne, je litrová. To je dražší ta kola. Před spaním hrajeme žolíky a zalézáme do spacáků a pod deky. Opravdu je chladno.

20. listopad 2007 - úterý (PHONSAVAN)

  Zaspali jsme. Přesněji řečeno, Verče omylem přehodila čas na budíku a kalkulačce v jednom, když včera něco počítala. Ostuda. Hlavně že jsem včera našemu průvodci slíbil, že budeme včas připraveni. Klepe a volá na nás za dveřmi. Rychlý úprk a za rekordních 10min sedíme v mikrobusu. Jedeme nejdříve na policejní stanici nahlásit naší skupinu, protože do míst, kde jsou ještě stále nevybuchlé miny, musí být každý organizovaný výlet registrován. Naše první zastávka na "Plain of Jars", je planina džbánů, Site 1. Ještě je zataženo, ale zdá se, že slunce dnes přece jen mraky přemůže. Na Site1se nachází asi 200 džbánů a mimo jiné i ten největší, u kterého se všichni fotografují. Váží přes 600 tun a je vysoký 2 metry. Pohled na ostatní pole, poseté kamennými záhadami dole pod kopcem je nezapomenutelný. I proto, že dodnes se o tomhle místě vlastně skoro nic neví. To co se říká, je informace stará 30 let, kdy tady začali bádat francouzští archeologové. Jejich výzkum však ukončila válka dříve, než se na něco přišlo. Oficiálně se tedy tvrdí, že se jedná o 2-3 tisíce let staré kamenné nádoby snad z pískovce, buďto vytesané, nebo vyrobené a vypálené. Snad urny, nebo sýpky. Prý v nich nalezli i kosti, figurky z bronzu a korálky. Nálezy se však záhadně ztratily. Takže v rukou nemá věda vůbec nic. Záhadou je i to, že hornina ze které hrnce jsou se nachází až desítky kilometrů daleko. Jak byly těžké mnohatunové nádoby přemístěny a umístěny ponejvíce na vrcholech kopců? Jen jediný z několika set má na sobě vytesanou jakousi postavu. Jediný! Některé mají i poklici. Odjíždíme a další zastávku děláme v domorodé vesnici, kde je nám v palírně předvedena výroba rýžové pálenky araku. Tady honosně nazývané whisky nebo Lao-Lao. V primitivních podmínkách tu pálí velmi lahodný a velmi silný alkohol. Záhy provedeme ochutnávku místní produkce. Většina soudruhů z naší skupinky se kroutí a šklebí. Já si dávám druhé kolo a vyprávím o českém přísloví "do druhé nohy, abych nekulhal", které slaví velký úspěch a ohlas. Ale když i Verča, s požitkem pijáka vráží do sebe dalšího panáka, Japonky berou mrákoty...Lahodný mok. Vyrážíme na Site 2, která je ještě hezčí a to hlavně kvůli své poloze a umístění mezi stromy a keři. Následuje zastávka u atrakce jménem "ruský tank". Je to zrezivělý vrak bez kol a pásů a bez kanónu. Věž se válí hned vedle. No, už je asi rozebraný a odvezený do kovošrotu. Ale budiž. Okolí je plné válečných artefaktů. Potom je čas na oběd. Dostáváme v restauraci, přesněji řečeno dřevěné boudě nudlovku s kuřecím masem. Tady v Laosu znamená slovo polévka obrovský lavor plný nudlí, zeleniny, masa a asi litr vývaru. Stojí necelý dolar a člověk má co dělat, aby tu porci zvládl sníst. Zvlášť když chce udělat dojem, jako my, a pustí se do toho jejich hůlkami. Takhle nějak to vypadá, když drží prase kost. Drtivá většina Laosanů si jídlo vždy dochutí z připravených lahví rybí, sójové a ústřicové omáčky, pastou z chilli, solí, octem nebo citrónem a pepřem. Tohle vše je součástí prostřené tabule. Po obědě pokračujeme na poslední lokalitu, Site 3. Dostáváme se k ní po odminované pěšině, ohraničené betonovými patníky organizace MAG, která celou oblast metr po metru minohledačkami monitoruje. Miny poté vykope a zlikviduje odpálením, nebo rozebráním. Všude po okolí jsou krátery po bombách. Jen pár metrů od nás jsou ještě stále nevyčištěná pole. My pokračujeme přes rýžová pole s důmyslným zavlažovacím rozvodem vody až na kopec číslo 3, kde je obehnán bezpečnostním ostnatým drátem poslední přístupný kus Planiny džbánů. Odsud je široký rozhled po okolí. Hezké a fotogenické místo. Zhruba po 15h se vracíme. Škoda, že se do programu výletu nedostala návštěva vesnice Hmongů, kteří rozebrané 3m letecké pumy využívají jako stavební materiál, koryta pro prasata nebo kůly v plotě. Ale i tak jsme těch hrozných kusů železa smrti viděli v Phonsavanu dost a dost. Naštěstí dnes se v nich už jen griluje. Tzv. "Bomb Barbeque", je tu često vidět na reklamách místních restaurací. Zajdeme si ještě prohlédnout další tržnice a na večeři do Sammaly restaurantu, kde znovu dostáváme veliké porce. Potom do směnárny a pro pohlednice. Prošvihli jsme zavírací dobu pošty a tak odeslání pozdravů necháváme na zítra. Ve stylovém baru "Crater" si dáváme skvělou kávu a prohlížíme fotografie majitele, který pracuje pro MAG. Kupujeme pivo na pokoj a nějaké suvenýry pro přátele doma. Jedná se především o, v Asii nesmírně populární, šňupací tyčinky s olejem obsahujícím mentol a eukalyptus. A tím dnešek končí, zítra nás čeká další přesun.


21. listopad 2007 - středa (LUANG PRABANG)

  Autobus jede v 8:30h. Vstaneme pro jistotu už v 7h a vyrážíme s předstihem, chytit tuk-tuk. Na nádraží je to 4km. Jistě si ho postavili mimo město záměrně, aby dali práci taxikářům. Za dolar jedeme oba. Zakoupíme lístky do Luang Prabang, za 85 000 Kip za jeden. V jedné z nádražních restaurací si objednáváme polévku k snídani. Stihli jsme se najíst a už podáváme batohy na střechu autobusu. Mimo zavazadel putuje na střechu ještě náklad toaletního papíru. Přivezl ho náklaďáček a celá korba se přesunula na naší střechu. Neuvěřitelné. Někde je asi epidemie salmonelózy? Dovnitř putují pytle s rýží a další zboží a vyplňuje uličku do výšky 1m. K sedadlům se musíme plazit skoro pod stropem. Startujeme a vyrážíme pouze s 10min zpožděním. Radujeme se předčasně. Nejdřív se zastavujeme u benzínky a tankujeme. Máme plnou. Ale pořád nejedeme správným směrem. Stojíme v servisu, přesněji vyjádřeno jakési garáži. Ještě je potřeba svařit zadní nápravu. S vypínáním motoru si řidič hlavu neláme a mechanik s cigaretou v ústech vesele svařuje jen pár centimetrů od plné nádrže. Všichni cestující sedí uvnitř. Laos je prostě originální. Nikdo se nad logikou tohoto postupu nepozastavuje. My raději vystoupili a pozorujeme a dokumentujeme tohle hazardní divadlo z bezpečnější vzdálenosti. Povzbuzeni tím, že máme čerstvě opravenou nápravu a hodinové zpoždění ještě před vlastní cestou, důvěřivě nastupujeme a konečně vyrážíme. Po 15min je první zastávka a do plného autobusu přistupují další pasažéři. Na hromadu toaletního papíru přibyl motocykl. Teď už jsme jednou tak vysocí a asi 10 krát těžší než na počátku. Procedura vytažení a přivázání motorky zabrala další hodinu. Cesta z hor do nížiny je jedna zatáčka za druhou. Levá střídá pravou. Roviny tady neexistují. Ve svařované nápravě to podivně praská. A naše místo je přímo nad koly. ve 13h jsme zhruba v polovině cesty. Dorazili jsme na křižovatku s hlavní silnicí na Vang Vieng a Luang Prabang. Máme hodinovou přestávku na oběd. Další cesta pokračuje ve stejném stylu. Jsme házeni ze strany na stranu. Až do Luang Prabang, kam dorážíme v půl šesté večer. Vystupujeme na nádraží, které se opět nalézá asi 3km od města. Znovu domlouváme tuk-tuk do centra.Překvapuje nás vysoká cena. Tady už zvítězil turistický ruch a ceny vylétly o 100% nahoru. Jsme v nejturističtějším místě v Laosu. Tady už si místní zvykli na peníze a tak brzy poznáváme realitu vyšroubovaných cen za cokoliv, i o 300% vyšší než uvádí knižní průvodce. A ceny 2-5x vyšší než jinde v zemi. Hledáme levné ubytování za 2 dolary jak se píše v průvodci. Naháněči nikde, co se to děje? Jaká změna? Musíme obcházet sami. První nabídku za 12 USD s díky odmítáme. Jenže ono je to všude stejné. V nejlevnější ubytovací čtvrti kolem pošty stejně vysoké ceny a navíc plno. Jeden guest house vedle druhého je obsazený. S trochou štěstí nakonec najdeme nocleh za 6USD/oba se společnou koupelnou a WC. Oddechli jsme si, už je tma. Shazujeme zavazadla a jdeme se najíst. Brzy nalézáme tržnici a jídelní uličku. Osvědčená levná polévka za 7000Kip. Tyhle nudlovky jsou chutné a vydatné. Je toho plný "lavor", se spoustou čerstvé zeleniny. Tudíž zdravé a ještě doplníte tekutiny. Pak si kupujeme celou grilovanou rybu za 18000Kip, je veliká a stačí pro oba. Přílohou je tradičně lepkavá rýže. Na závěr neodoláme voňavým, čerstvě upečeným zákuskům z kokosu či rýže ve formě placek, pusinek a kuliček. Chceme se předběžně rozhlédnout a tak procházíme "bělošskou" suvenýrovou tržnici. Ceny jak jsem se už zmínil jsou na laoské poměry až nehorázné. V porovnání s českými, ale stále nízké. Začíná se na 5 USD a smlouvat skoro nejde. Movití západní turisté to tady dost pokazili. Jsou to ti, kteří sem jezdí s naditou peněženkou letadlem nebo VIP busem s cestovní kanceláří. Poznáte je na první pohled. A je jich jako much. "Kobylky a běloby". Užívají si exotiky, ale po pravdě řečeno ji pomalu a jistě ničí. Kapitalistický trh v socialistické zemi. Kupní síla těchto zájezdů je veliká a místní to rychle pochopili. Jdeme raději spát.

22. listopad 2007 - čtvrtek (LUANG PRABANG + KUANG SI) 

  Máme nařízený budík. Na 5h. Venku je úplná tma, takže ještě počkáme. Chtěli bychom vidět a zaznamenat pravidelné ranní obdarování mnichů rýží. Koná se každý den ze rozbřesku. No nic, nepovedlo se. Zaspali jsme. Jdeme do města až před osmou hodinou. Dopoledne věnujeme prohlídce historického Luangu a jeho pamětihodností. Bereme to hlavní třídou až na samotný cíp poloostrova, na soutoku obou řek. Chrám Xiang Thong, pak královský palác a hora Phou Si. Vstupné vždy 20 000Kip, což je opět o 100% více, než jsme předpokládali. Chrámy jsou to krásné, nicméně s restaurováním mají Laosané ještě co dohánět. Unesco ještě asi neotevřelo své finanční kohouty naplno. Vidíme i slavnou, posvátnou sošku Buddhy, Pra Bang, podle které se město jmenuje a která byla několikrát ukradena Barmánci či Siamci. Vždy přinesla lupičům smůlu a byla proto vždy vrácena. Dnes je vystavena v zamřížované místnosti královského paláce. Lze ji spatřit z terasy před vchodem. A tak, když už jsme slavného posvátného Buddhu viděli, ani dovnitř nejdeme. Nechce se nám utrácet za další vstupné. Je tu navíc zákaz fotografování a filmování. Výstup na horu Phou Si, je příjemná procházka po 370 schodech. Z vrcholu máme celé město Luang Prabang jako na dlani. Tedy alespoň v místech, kde nepřekáží větve bujné vegetace. Začíná mě hodně bolet hlava. Únava, horko a špatný pitný režim si vybírá daň. Ale Veronika na mně vyzkouší pár masérských hmatů a je mi lépe. Jdeme omrknout, jak to vypadá s lístky na zítřejší "slowboat" do Pakbengu. Hodláme odplout po Mekongu a dva dny se pohybovat pomalou lodí proti proudu. V cestovní kanceláři, která se tváří jako oficiální lodní pokladna a je také chytře umístěna blízko přístaviště, nás chtějí natáhnout o 3,5USD. Cena se nám nezdá, odcházíme. Je nám to divné. A opravdu. O 30m blíž k vodě, stojí budka, kde se prodávají lístky na loď, bez provize. Tohle je ta správná lodní budka! Na tabuli je ceník a jízdní řád. Jednoduše kupujeme lístky za 9,5USD/os. Tentokrát jsme nenaletěli. To nás potěšilo natolik, že si za odměnu dopřejeme ovocný koktejl. Za 3 000Kip, nám líná, pomalá a unuděná prodavačka loupe špinavýma a zapatlanýma rukama ovoce. Když jí Verče posílá umýt ruce, záměrně ještě zpomalí a snaží se nám svým chováním okyselit jinak sladký šejk. Jinde v Laosu by se o zákazníka přetrhli, ale tady ne. Tady jsme v Luang Prabangu. V trochu jiném Laosu. Na vylepšení nálady si dáváme výbornou plněnou bagetu a už nás (ne my jeho) chytá tuk-tukář, a že pokud chceme, že má volná místa a odveze nás k vodopádům Kuang Si. Na korbě už sedí čtyři běloši a stejně jsme tam chtěli jet. Bereme to za 30 000Kip/os, tam i zpět. Je to asi 35km daleko. Naše vozítko evidentně nesplňuje jakoukoliv ekonormu, celou cestu inhalujeme mračna výfukových plynů. Ve 13h jsme tam. Z parkoviště je to ještě asi 15min chůze. Čas návratu si domlouváme na 17h. Do té doby rozchod. Pokračujeme lesem stále do kopce. Míjíme záchrannou stanici medvědů a tygrů. První jezírko je tu. Krásná modrá voda láká ke koupání. Četné menší vodopády dokreslují atmosféru místa. Bohužel ne tak davy turistů. Proto jdeme výš, abychom viděli samotný vodopád Kuang Si. Míjíme další a další malé laguny a vodní kaskády. A jsme tu. Vodopád je nádherný a turistů ještě 5x více. Všichni pózují před svými foťáčky. Nám to nestačí a vydáváme se výš. Úzkou pěšinou po pravé straně padající vody k prvnímu balkonu, kam už se podívá méně průzkumníků. Nacházíme se asi v polovině vodopádu. Prostě nádhera. Už se ale namočíme. Cesta je mokrá a prochází se pod drobnými sprchami. Verča se vrací dolů a já zkouším ještě cestičku na samý vršek vodopádu. Tady už se brodím nad kolena ve vodě a i blátě. Ale stojí to za to. Rozhled je parádní. Cestou zpět se vykoupu v jednom z dolních jezírek. Na parkovišti Verča usmlouvala dobrou cenu za nádherného dřevěného slona a vracíme se do Luang Prabang. Večeříme opět na tržnici. Potřebujeme vyměnit dolary za kipy. Směnárny už jsou ale po 18h zavřené. Zkoušíme prodejnu letenek v místní aero agentuře. Kurz je dobrý a personál ochotný. Zbytek večera trávíme nákupem suvenýrů na předražené tržnici. Takže procházíme zatěžkávací zkouškou smlouvání a tvrdého dohadování. Někdy se daří, jindy ne. Vesměs se všechno dá srazit o 1/4 původní ceny. Ale je to jen pro otrlé. Chci si koupit whisky na zítřejší loď. Chtějí za ní trojnásobek toho, co stojí v hlavním městě a slovy tady není Vientiane ale Luang Prabang, mě prodavačka úplně odzbrojila. Alespoň se ze mně nestane alkoholik, alespoň ne dnes. Na pokoji počítáme útratu, prohlížíme nakoupené zboží a chystáme se spát. K naší hrůze ve 3h ráno propuká na verandě našeho hotelu neskutečný randál. Hned pod naším oknem se parta cizinců rozhodla hlasitě řvát. Verče se naštěstí a třetí pokus daří hlučnou společnost trochu ztišit a spíme dál.

23. listopad 2007 - pátek (PAKBENG)

  Dnešek začínáme velmi brzy. V 5h budíček. Druhý pokus o zaznamenání mnišské ranní obchůzky. Podle informací, má průvod mnichů za rýží začínat okolo 6h. Balíme se a s krosnami, ještě za tmy, vyrážíme z hotelu. Kupodivu mnoho lidí mělo stejný nápad a už číhají s připravenými fotoaparáty. My se přichystáme nedaleko královského paláce. Tady už sedí většinou staré ženy s mísami rýže, kterou dávají mnichům do jejich plechových džbánů.Je to výraz dobročinnosti a vychází z prastaré tradice konání dobrých skutků. Mniši v počtu asi 30 mužů, jdou v řadě za sebou a každý dostává hrst vařené rýže od každého dárce. První okruh jsme filmovali a fotografovali ještě za tmy. A protože klášterů a tudíž i mnichů, je v Luang Prabang hodně, opakuje se celá akce ještě asi 3x. Potkáváme naše známé dámy z Londýna, které jsme poznali na výletě ve Vang Viengu. Pak už se vydáváme směrem k lodnímu přístavu. Cestou stihneme dát oblíbenou kávu v bambusovém poháru. Hlad zaženeme polévkou. Před 8h jsme na lodi a ukázalo se, že právě včas. Obsazujeme polstrované autosedačky. Za 10min bychom už museli vzít zavděk jen dřevěným a tvrdým lavicím. Čeká nás devět hodin plavby. Vyplouváme v 9h. Cesta je poklidná. Celé dopoledne je chladno. Chce to svetr i čepici. Okolí Mekongu je krásné. Hladina je zhruba o 20m níže, protože je zrovna období sucha. Když si představím tu masu vody, když jsou deště, vzbuzuje Mekong velký respekt. Potkáváme rybáře, dobytek na břehu, domorodé chatrče a skály. Propluli jsme kolem jeskyně Pak Ou, kde se nachází tisíce "odložených" soch Buddhů. Vchod do jeskyně je dobře vidět i z paluby. Hned od řeky začíná schodiště. Vidíme i útroby první části se soškami. Nezastavujeme. Plujeme pomalu proti proudu, který je i přes období sucha celkem silný. Občas nějaké drobné peřeje, občas cítíme, jak lehce narazíme do některého z kamenů, zákeřně schovaného pod hladinou. Ale jinak bezpečně a jistě směřujeme k dnešnímu cíli. O rozptýlení cestujících se postarala posádka tvořená jednou rodinou. Otec řídí, syn se stará s matkou o kuchyň a prodej občerstvení. Všichni bydlí na lodi. Na zádi je ložnice a kuchyně. A právě do kuchyně je třeba surovin. Zastavujeme a manévrujeme proti proudu. Připlouvá místní rybářská kanoe a její posádka ve složení, otec, matka, mimino a prase, které jako pes sedí na přídi. Jako kapitán se rozhlíží po okolí, je černé s růžovým rypákem a ochočené. Náš lodivod od nich kupuje 1,5m dlouhou, obrovskou rybu. Zastavujeme v jedné z domorodých vesnic a část cestujících vystupuje. Zřejmě nějaká nová ubytovací alternativa. Pak už bez rušivých příhod doplouváme do Pakbengu. Je 18h a brzy bude tma. Hned u lodi nás obléhají naháněči se svými nabídkami ubytování. Průvodce uvádí, že nocleh se tu dá najít už od 2USD za pokoj. Kde že loňské sněhy jsou. Začíná se na 8USD a my odmítáme. O kus dál stojí dřevěný hotel. V pokoji s větrákem, sítí a koupelnou se studenou vodou na chodbě se ubytujeme za 4USD. Slevili nám dolar z původní ceny. Hned jdeme na jídlo do restaurace Salika, kde vaří Ind. Dám si nudle s kuřecím masem v kokosovém mléce. Výtečné, ale jen dětská porce. Verče si objednala oblíbenou lepkavou rýži a smaženou zeleninu. Restaurace je na pěkném místě s vysokým balkonem a moc hezkým výhledem na řeku Mekong a přístaviště. Máme ale stále hlad a proto sedáme ke stolu v další restauraci, kterých jsou tu desítky. Tahle nás upoutala tím, že každý host dostane panáka Lao Lao a oříšky. Dorážím se smaženou rýží a Verča šejkem. Viděli jsme, jak obsluha dojídá nesnědenou porci po jedné Japonce. Ani zrnko rýže nepřijde nazmar. Na cestě do ubytovny kupujeme vodu a lahev domácí Lao Lao kořalky, chipsy. Před spaní hrajeme karty a já jako obvykle prohrávám. Ale vzhledem ke konzumaci místní alkoholické rýžové produkce, se není čemu divit. Studenou sprchu dnes vynecháme.


24. listopad 2007 - sobota (CHIANG KONG)

  Budík na sedmou, loď má odplouvat v půl deváté. Musím si ještě zabalit. Večer nikdy nemívám sílu si všechno připravit. Všichni říkali, že v Pakbengu vypínají elektrický proud v 20h. Není to pravda. My měli světlo asi do 1 hodiny ranní. Po celou dobu vrčel generátor. Takže jdeme do přístaviště. Ale pozor pro odplutí do Huay Xai, je přístaviště o něco dál po proudu, jinde než jsme včera vystupovali. Budka na lodní lístky je tady také. Kupujeme je za 10USD. Později zjišťujeme, že by asi bylo lepší koupit lístek až na lodi, jak to dělali místní, a kde jsme viděli cenu o dva dolary nižší. Ale báli jsme se, že se na loď nevejdeme, takže jsme koupili u "agentury" v boudě. Zjišťujeme, že máme ještě čas a tak vyrážíme na snídani. Míříme opět do hotelu Salika, hlavně z důvodu překrásné vyhlídky přímo na řeku. Nudlovka a káva na terase při východu slunce nad Mekongem, je okouzlujícím zážitkem. Na celodenní cestu si u stánku na ulici necháváme připravit čtyři plněné bagety. Tady poněkud bídně plněné a poněkud předražené. Chtějí po nás 4USD, ti zatracení, turismem zhýčkaní Laosané! Už neví kolik si říct, jen aby nás natáhli. Vypadáme snad jako chodící peněženka? Ale my moc dobře víme, že bageta běžně stojí polovic. Ale pro tentokrát uděláme kompromis. Platíme 3USD. My se mračíme a prodavačka také. Je mi jasné jak to je. Většina turistů jede po Mekongu opačným směrem, tak jak káže cestovatelská bible Lonely Planet, a tudíž je Pakbeng jejich první zastávkou. A toho tady domorodci využívají a nasazují vysoké ceny lidem, kteří se ještě nezorientovali. Jenže my už jsme v Laosu nějaký ten den a máme přehled o cenách! V přístavu vidíme, jak místní borci vykládají náklad asi stovky mopedů Honda Dream z nákladní lodi. Tlačí je do kopce, asi 100m písečnou dunou. Legrace je pozorovat, jak se jim stroje boří do písku. Jak tůrují nové motory aby si usnadnili tlačení. Nastupujeme do naší dnešní bárky. Je o dost horší než ta včerejší. Tvrdé a úzké dřevěné lavice, které pak tvrdnou víc a víc. Člověk se kroutí, aby si střídavě ulevil levé a pravé půlce. Postupně se v lodi schází téměř celé včerejší osazenstvo. Po deváté odplouváme. Cesta proti proudu vede opět velmi pěknou krajinou. U jedné domorodé vesnice křižuje řeku člun. v něm sedí starý mnich. Zpomalíme a on přistupuje k nám na palubu. Jede s námi několik dalších hodin. Sedí sám vpředu. Jeho tvář je vrásčitá a působí moudře a vyrovnaně. Jeden z našich spolucestujících, takový Všeználek, jej obdarovává banánem. Mnich si nesmí nic vzít z ruky do ruky. Cokoliv mu chcete dát, musíte položit před něho a teprve poté si mnich položený předmět vezme. Po několika hodinách vysazujeme svatého muže na útesu, kam si pro něho dojdou obyvatelé další vsi. Další cesta se neskutečně vleče. Ke konci, když už vidíme na druhém břehu thajské vlajky, snad ještě více zpomalujeme. Myslím, že se hraje o čas. Později se nám má potvrdit naše domněnka, že nás chtějí nechat vystoupit až po 18h, abychom byli nuceni ještě jednu noc strávit v Laosu a tudíž vylepšit rozpočet některého ubytovacího zařízení, či restaurace. Takový malý trik. Přistáváme v 17:30h. A je tady spousta naháněčů a všichni zpívají stejnou písničku. Hranice je zavřená. Už od 17h. Jeden z našich spolucestujících ví na beton, že to není pravda. Otevřeno je do 18h. Začíná hra nervů a hra o čas. Dva pick-upy. Jeden z řidičů nevydržel a vidina jistějšího výdělku ho přinutila kývnout. Říká OK, na hranici. Ta leží asi 2km zpět od přístaviště. Jaká náhoda, že nás nechali vystoupit jinde. Mažeme to na plný plyn. Zdržuje jen Japonka, která málem vypadla z korby při nalézání do rozjíždějícího se vozu. Není divu, její krosnu aby nosil slon. Piští jako nějaká gejša. Jsme v laoské hraniční oficíně. Dostáváme výstupní razítko za dolar. Zdržuje Japonka, nemá drobné ani za tuk-tuk, ani za poplatek. Běžíme k přívozu na druhou stranu řeky a tudíž do Thajska. Převoznice volá: "Honem, za 5 minut se hranice na druhé straně zavře!" a navýší cenu převozu, vědoma si situace a svojí převahy. Opět zdržuje Japonka, nemá drobné a neumí nalézt do člunu. Je poslední a sedá si na špici. Je mi jasné, že svou krosnou bude blokovat výstup. Všechno za ní musí zaplatit náš "Big Man", ten který to vše začal svým výrokem o otvírací době hranice do 18h. Upalujeme přes řeku. Dáváme kolovat naše zásoby pálenky Lao-Lao, kterou jsme si včera koupili. Za minutu bude šest! Přirážíme ke břehu, ale je tu mělčina a po kotníky vody. Zdržuje samozřejmě Japonka, tentokrát se bojí skočit z lodi asi 1m na břeh. Náš "Big Man" velí výsadku. Všem pomáhá přeskočit suchou nohou a sám stojí po kolena ve vodě. Připomíná to vylodění v Normandii. Útokem bereme thajskou celnici a poslední dobíhá ... Japonsko! Je minuta po šesté. V kanceláři sedí usměvavý oficír a s širokým úsměvem říká: "Easy, easy, welcome to Thailand. No problem. Only one dolar for over time." Všichni jsme úspěšně přešli do Chiang Kong a jsme v Thajsku. I Japonka. Teď už v klidu kráčíme asi 1km do centra. Nalézáme guest house za 150B. Máme hlad a hned vyrážíme do ulic na něco k snědku. Zapadáme do jídelničky, kde si poroučíme smaženou rýži. Venku se něco děje. Je úplněk. Tento víkend se koná oslava svátku Loi Kratong. Dnes vrcholí. Po ulici jedou krokem alegorické vozy, taneční průvod, masky, všude plno květin a lampionů. Všichni Thajci pijí alkohol, většina už je namol. Ale tak trochu jinak a hezky. Všichni do jednoho tančí a smějí se. Vtahují nás mezi sebe do průvodu. Chtějí slavit i s námi. A my se tomu vůbec nebráníme, naopak. Nabízíme naší lahev Lao Lao a oni na oplátku zase Mekong whisky. Krásné. Průvod končí na školním hřišti, volí se královna a nejlepší ozdobený vůz. Na pódiu hraje příšerná rocková kapela. Nevadí, každých 10m stojí pick-up narvaný reprobednami a z každého se ozývá jiná hudba. Úplná kakofonie. Pouť, balónky, střelnice, stánky, ohňostroj. U řeky se po vodě pouští košíčky květin a svíčky. K obloze létají papírové balóny. Je to veliký festival. Kolem půl noci jdeme spát, protože ráno jede autobus do Chiang Mai už v 6h. Alespoň v to doufáme. Bude neděle.

25. listopad 2007 - neděle (CHIANG MAI)

  Vstáváme v 5h, hrůza. Včera jsme trochu popili a tak to není snadné. Jdeme tmou. Více do centra je to asi ještě 1,5km. Nevíme odkud vyráží autobusy do Chiang Mai. Jdeme jen instinktivně. Nejsme si jistí, ale nakonec opravdu přicházíme ke kanceláři společnosti Green Bus, kde kupujeme lístky za 160B, u transvestity jak vyšitého, na venku stojící autobus. Po 6h opravdu odjíždíme. Několikrát zastavujeme na nádražích různých městeček, s obvyklou pauzou 30 minut. Do Chiang Mai dorážíme po asi 8 hodinách. Nádraží Arcade je nějaké 3km od centra. Odmítáme "výhodné" nabídky taxikářů za 100B a jdeme před budovu, odkud jezdí červené pick-upy do města. Letos je cena 20B/os. Jedeme k východní bráně Tae Pae. Tady nacházíme hned poblíž před branou malý gust house Mr.Bean za 200B. Větrák a balkon. WC se sprchou na chodbě. Super. Před tím jsme prošli několik jiných G.H., m.j. i Gab´s House, který je nádherný, v rozkvetlé stinné zahradě, ale cena 550B je pro nás příliš vysoká. Dáme si na hlavní ulici v jídelně pozdní oběd a jdeme omrknout město. Srovnáváme nabídky agentur na nejrůznější treky, kterými je okolí Chiang Mai proslavené. Vypouštíme dnešní plán cesty na Doi Suthep. Je už pozdní odpoledne a ve městě dopravní zácpa. Kdybychom s půjčenou motorkou vyrazili teď, jistě bychom to do tmy nestihli. Jdeme tedy na hlavní místní pamětihodnosti. Chrám je krásný. Ale v Thajsku jsou chrámy na každém kroku a soch Buddhů snad milion. Foto, video a zpět. Na hlavní třídě se začínají množit stánkaři a stánky. Se vším, co vás napadne. Dozvídáme se, že dnes se koná velký nedělní trh. Opravdu. Snad stovky stánků. Nějaké suvenýry si také kupujeme. Nelze odolat. Smlouvat se dá a dobrou cenu nakonec dostanete. Mnohem levněji, než v laoském Luang Prabangu. Ještě zbývá zajít do cestovky. Měníme plán a bereme jen dvoudenní trek. Máme málo času a tak na pozítří kupujeme za 1250B/os výlet zahrnující domorodou vesnici, treking, slony, vodopády, rafting na bambusu a spaní v domorodé chatrči. Zbytek večera užíváme atmosféry nočního města, popíjíc lahváče ze 7eleven samoobsluhy a sledujíc vznášející se papírové balóny. K noční obloze jich stoupají stovky. V ulicích opět visí lampiony a nám je krásně. Verčě zvoní telefon. Volá si s domovinou. Hlas z druhého konce světa. Zítra půjčíme motorku a pojedeme na horu Doi Suthep a k horkým sirným pramenům. To jsem zvědav jak v místním silničním provozu obstojíme.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA TŘETÍ TÝDEN:


 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014