MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

Čtvrtý týden

21. 11. 2011 - 25. 11. 2011


Eilat, Be´er Sheva, Masada, Ein Gedi, Jeruzalem, Tel Aviv, Praha, České Budějovice


 


21. listopad 2011 - pondělí (EILAT - BE´ER SHEVA)

     Poslední den u moře. Ráno balíme věci do batohů a po snídani míříme k pláži. A abychom měli ještě zážitek navíc, nebude to jen pouhé lenošení u vody. Zvolili jsme další z místních lákadel, kterým je návštěva Delfíního útesu, který se nachází o něco blíž, asi v polovině cesty, než včerejší podmořská observatoř, vzdálená 2 km od egyptského hraničního přechodu Taba. A tedy i cena jízdného je poloviční.
     Jak už název místa napovídá, nachází se tady jakási stanice s delfíny. Platíme vstupné každý 64 NIS za vstup do areálu, který zahrnuje pouze možnost pohybu na pláži, ve vodě a po molech s možností pozorovat tyto nádherné mořské tvory. Varianta se šnorchlováním s delfíny stojí 280 NIS a potápění s nimi dokonce 320 NIS. S tím náš rozpočet nepočítal a tak se spokojíme s pouhým vstupem.
     Naše velké batohy bereme s sebou pod slunečník a šup do plavek. Skoro nikdo tady ještě není. Je teprve 9:00 hod. Vyrážíme na dřevěná mola, ze kterých je možné fotografovat delfíny z bezprostřední blízkosti. Jsme tím divadlem fascinovaní. Pozorujeme nejdřív jen hřbetní ploutve, ale za chvíli už delfíni dovádějí a ukazují se nad hladinou častěji. Ti kdo si koupili šnorchlování s delfíny se s nimi mohou pohybovat v bezprostřední blízkosti i kontaktu. Ale i my jsme od Cindyho a spol. doslova na dosah ruky. Je to jediný samec ve skupině. Má za úkol pářit se a rozmnožovat řady delfínů skákavých. Na počátku devadesátých let byli přivezeni z Černého moře a vládní projekt je má postupně znovu vysazovat do otevřené vody. Zatím se však tak nestalo. Delfíni prý mohou z ohrazeného prostoru v moři volně proplout ven, ale zatím se vždy vrací zpátky. Není divu, třeba teď v 10:00 hod začíná krmení. Je vidět, že ošetřovatelé a zvířata se spolu rozumí. Předvádí dychtivým čumilům legrační představení. Nechybí skoky, polibky i sprška slané vody.
     Když už jsme se konečně vynadívali, jdeme si projít areál. Další atrakcí jsou totiž relaxační bazény, které se nacházejí na dřevěných konstrukcích, obklopené svěží zelení, naplněné dešťovou vodou, slanou vodou a vodou z Mrtvého moře. Jsou vyhřívané, vybavené podvodní hudbou. Háček je v tom, že nemáme ani rezervaci ani další peníze. Dvě hodiny relaxace stojí 160-190 NIS a zahrnuje vstupné do celého areálu Delfíního útesu.
     Co si ale už ujít nenecháme, je odpočinek na soukromé pláži ve tvaru podkovy. Čisté, obklopené zelení, opravdu osvěžující. Koupeme se, odpočíváme, dáváme si meloun. Takto se oddáváme lenošení asi do 14:00 hod. Pak se osprchujeme, oblečeme, popadneme krosny a jde se na stopa. Z jízdního řádu z nástěnky v hostelu, víme, že autobus by nám měl jet kolem 15:30 hod. Před vstupem je autobusová zastávka, takže když to jinak nepůjde, pojedeme od pláže hromadnou dopravou do Eilatu.
     Spatřili jsme tady zajímavý výjev. Na parkovišti tady pobíhá tak ošklivý pes, až je krásný. Zuby křivé, chundelatý voříšek. Připomíná nám Viktorova a Dianina Tobíka z Českých Budějovic. Verča se s ním hned přátelí a drbe ho v kožichu. Hned by ho chtěla domů. Dozvěděli jsme se o něm, že je to místní miláček. A tuhle historku zde musím také tlumočit. Toto je tedy příběh o skupině delfínů a jednoho psa.
     Příběh začíná před několika lety. Jednoho dne načechraný šedohnědý pes našel cestu k Delfínímu útesu. Nikdo si ho ani nevšiml a on šel dál, dolů k molu a díval se na delfíny. On by tam snad seděl i celé hodiny a zíral na delfíny. A samozřejmě, že i delfíni jsou zvědaví tvorové a shledali také psa velmi zajímavým. Poté, co získal určitou důvěru, rozhodl se pro velký skok a připojil se k delfínům ve vodě. Od té doby se Joker, jak psa pojmenovali, rozhodl plavat s nimi každý den.
     Joker je velmi zvláštní pes, a to nejen proto, že plave s delfíny, ale i pro mnoho dalších vlastností. Jednou z nejzajímavějších věcí je, že jde každý den pěšky k Delfínímu útesu od města, které je vzdálené několik kilometrů a stráví den v areálu. Když je čas jít domů, obvykle jede stopem s jedním z pracovníků. Je velmi zábavné vidět, jak čeká u vchodu a když některý z pracovníků přichází po schodech směrem k parkovišti, přidá se k němu a poté, co se u auta otevřou dveře, skočí dovnitř s výrazem "Jsem připraven jet".
     Jednou ale jeho zvyk vyšel draho, když nastoupil k jízdě s nesprávnou osobou a skončil daleko od domova. Zaměstnanci areálu použili tenkrát všechny zdroje, aby se pokusili najít Jokera. Podívali se všude ve městě a na silnici vedoucí do města, ale Joker nebyl k nalezení. Pak se rozhodli inzerovat prostřednictvím internetových stránek a prostřednictvím novin. Až po několika týdnech získali informaci, že pes splňující popis, je na farmě přibližně 100 km! Úleva přišla, když se ukázalo, že je to pravda. Joker byl zpět už další den, šťastný jako nikdy předtím a znovu plaval s delfíny. Jeho malé dobrodružství stálo celé jmění, ale Joker stál za veškeré to úsilí a náklady. Joker zase stává na konci mola u delfínů a dívá se do vody s velkým úsměvem ve tváři.
     Joker si naskakuje do právě odjíždějícího auta a my zase do přijíždějícího autobusu, kde platíme dohromady 9 NIS. Za pár minut jsme v Eilatu, ale autobus ještě krouží kolem hotelů a rozváží ubytované hosty. Jsem z toho nervozní. Snad to stihneme. Konečně vyskakujeme a jdeme na autobusové nádraží.
     Hnedle u nádraží je pekárna, kde Verča kupuje dvě bagety, abychom měli k hummusu co zakousnout a já mezitím kupuju lístky na autobus do Be´er Shevy. Na nádraží je před nástupištěm společná budka na jízdenky. Kartou platím za oba 110 NIS. V rychlosti ještě běžím na toaletu, protože v autobuse nebude. V 15:30 hod odjíždíme. Myslel jsem, že pojedeme Negevskou pouští, kolem Micpe Ramon a skrze národní park Ein Avdat, ale nakonec jedeme po silnici č. 90, podél hranice s Jordánskem. Později přes Dimonu, která je domovem africké židovské izraelské komunity, po pětadvacítce až do Be´er Shevy. Příjezd do města je v 18:50 hod. Pomalu se šeří. Město je se svými 186.000 obyvateli, čtvrtým největším v Izraeli. Žije v něm početná ruská komunita, ale je také univerzitním městem s 20.000 studenty.
     Z nádraží jdeme rovnou hledat ubytování. V knížce jsou uvedeny tři možnosti, jdeme do té nejlevnější. Hotel Ha Negev na ulici Ha Atzmaut, jsme našli s malým doptáním celkem snadno. Ovšem s cenou 250 NIS nás moc nepotěšili. Recepční vypadal dost arogantně, když jsme jej žádali o slevu, nebo levnější pokoj. Rozhodli jsme se proto zkusit štěstí ještě jinde. Jdeme potemnělým městem k Ben Gurionově univerzitě, kde by měla být další možnost noclehu. Našli jsme jen univerzitní ubytovnu, která má ovšem pokoje za 400 NIS! Izraelští studenti se asi mají hodně dobře. Levnější pokoje snad také mají, ale jsou obsazené. Odmítáme takovou skvělou nabídku a odkráčíme ven. Nohy už nás skoro nenesou, taháme s sebou těžké batohy. Vrátili jsme se zpět k nádraží, kde je nedaleko velké nákupní centrum, kde trávíme čas do zavíračky. Pak se jdeme podívat na autobusové nádraží, zda by se nedalo nouzově přenocovat na lavičce. Jenže nádraží se také na noc zavírá, protože nemá noční spoje. Před vchodem na nás volá taxikář a slibuje, že nás odveze někam, kde bude ubytování o dost levnější. Jedeme k hotelu, kde jsme už předtím sami byli, takže mu říkáme, že tady je to pro nás drahé. Někomu telefonuje a pak dává instrukce. Odveze nás prý na studentskou kolej, kde je ubytování prý kolem 100 NIS. No a jsme tam, kde jsme byli, to je ale k pláči. Ale dostáváme radu, aby dovnitř šla jen Veronika, která se má prý ubytovat sama a pak si pro mě, načerno dojít. No to je ale tip! Hele na ně, na židy. Jsou chytří, ale poctiví už tolik ne. K tomu jsme mu ještě zaplatili 20 NIS za taxi, takže se nám to ještě více prodražuje. Přesto to zkoušíme. Po chvíli se Verča vrací s nepořízenou. Dostala stejně špatnou odpověď jako předtím. Levné pokoje už nejsou...
     Nemáme kde spát, tedy pokud nechceme platit 2.000 korun. A to my nechceme. Jdeme znovu zpět do města a rozhlížíme se, kde bychom se mohli vyspat pod širákem. Ale nevypadá to dobře. Museli bychom až někam za město, a to už je pro nás daleko. Kousek od muslimského hřbitova je plocha parkoviště s několika stromy a keři. Napadá mě, že snad tady by to šlo? Sedáme si na lavičku a přemýšlíme. Začíná být zima, jsme na okraji pouštní oblasti, kde v noci klesá teplota o hodně stupňů. Ne, tak ne. Potřebujeme se vyspat, unavení, utahaní, upocení. Spaní poblíž hřbitova také není to pravé. Tu a tam projde pochybné individuum. Ne, jdeme do hotelu!
     Naše kroky vedou do hotelu Aviv, kde jsme již byli s taxíkářem. Znovu zkoušíme smlouvat o slevě. Podařilo se nám snížit na 250 NIS za pokoj z původních 300 NIS. Dolů už to prý nejde. Ani pokus o vyvolání soucitu a návrhu, že bychom napsali jen jednoho z nás a druhý by bydlel zadarmo, s tím, že bychom dali recepčnímu bokem 50 NIS jako úplatek, se nezdařil. Pán za pultem jemně naznačuje, že tady má kamery, a tím odpadá jakákoliv nečistá machinace. Tak tedy nezbylo než koupit nocleh za 250 NIS (1250 CZK) za dvojlůžkový pokoj. Alespoň je ale v ceně i snídaně, tedy doufáme... Je 21:30 hod a my jsme konečně ubytovaní. Ještě slastná očista v horké sprše a šup do měkkých peřin. Při představě, že jsme dnes mohli být bezdomovci, je to o to větší úleva.


22. listopad 2011 - úterý (MASADA - EIN GEDI)

     Probuzení zařídil budík, jak jinak, nevíme totiž přesně, v kolik nám jede autobus. Odhadujeme to hrubě, podle nepřesného knižního průvodce. Takže po sedmé jsme na recepci. Za pultem sedí černovlasá dáma a usmívá se. Co prý si dáme k snídani? Kafe, to je jasné. Dostáváme i buchtu a k tomu pár otázek ohledně Čech. Ano vyptává se nás na Československo. Ukázalo se, že tam měla předky. Proto je taková milá. Rádi bychom si povídali i déle, ale musíme pomalu odejít na nádraží. Batohy na záda a jde se.
     Na nádraží kupuji lístky k Masadě za 80 NIS oba a platím je kartou. Autobus má číslo 384, nebo 385. Stavíme se na nástupiště, Verča jde nakoupit svačinu na cestu. Nevíme co nás dnes čeká, takže to jistí dvě plněné bagety, kola a kyblík humusu s dalším pečivem, dohromady za 50 NIS. Jak tak diskutujeme o včerejším fiasku s návštěvou Be´er Shevy a nad tím, že přestože tady mají UNESCO chráněné vykopávky z 10. století př. n. l Tel Be´er Sheva i nejhlubší izraelskou studnu (70 m), nebo pochybným beduínským tržištěm, kde místo ovcí a velbloudů, mají náklaďáky, obchodují s teplákovkami a teniskami, nehodláme v tomto městě zůstat už ani půl dne, zaslechnu povědomý jazyk. Čeština? Ne, to je přece nějaká podivná slovenština! Oslovil nás usměvavý chlapík s havraními vlasy v culíku a šibalskými tmavými očky. „Jsem Yaron", představuje se. Pracuji v Popradu! Roztomilé slyšet Izraelce mluvit po našem. Je lékařem v nemocnici a v Be´er Shevě má příbuzné. Rozpovídali jsme se o životě v Izrali a u nás, probrali životní úroveň a potvrdili si, že v Izraeli je sice draho, ale nikoliv pro domácí, jejich výplaty jsou oproti našim královské. Jaká novinka, že? A to se v Čechách považuji za střední třídu. Nu což, je hodně zemí kde se mají mnohem líp, ale také dlouhá řada těch, kde jsou na tom daleko hůř. Buďme rádi, za to co máme.
     Cesta nám v družném hovoru rychle utíká, do rozhovoru se přimíchal Rus, cestující do Ein Gedi, tedy stejným směrem. Umí skvěle anglicky. Asi za 50 minut zastavujeme v Aradu a pokračujeme dál k Mrtvému moři. Je vidět, že před pár dny pršelo, podle mnohých struh, kudy se valila voda. Nemá ji tady totiž co zadržet. Když projíždíme kaňonem, Yaron vtipkuje ve slovenštině o tom, že míjíme moc vysoké hory. Prý mínus 200 metrů…
     Napojili jsme se na hlavní silnici č. 90 a jedeme k severu. Kdybychom jeli dolů na jih, po 10 km bychom našli horu Sodom, ale my jedeme opačným směrem. Zanedlouho se loučíme s Yaronem, se kterým jsme si vyměnili adresy a slíbili si, že až pojede za známými do Českého Krumlova, sejdeme se pro změnu u nás. Vystupuje v Ein Bokek, v bohatém a podle našeho názoru odpudivém centru zdravotní turistiky. Je tady spoustu x-hvězdičkových hotelových komplexů. Prostředí pro nás absolutně nepřijatelném a neestetickém. Samozřejmě využívají blahodárných léčebných účinků soli z Mrtvého moře, takže se to tu hemží bohatými lidmi, důchodci z Ameriky, Ruska, atd. Rychle pryč.
     Po nějakých 30 km zastavuje náš autobus u Masady. Není ještě ani půl dvanácté. Od zastávky je to ještě pár set metrů do kopce, k návštěvnickému centru, kde prodávají vstupenky a zároveň je to nástupní stanice lanovky. Dalo by se tady i ubytovat, ale hotel s názvem Masada Hostel and Guest House, má levné jen jméno. Základní ceny za postel ve společné ložnici začínají na 150 NIS za osobu! Kdepak, peníze utrácíme za něco docela jiného.
     V hale návštěvnického centra je celá řada pokladen, na všechno jsou tu připraveni, Masada je jedním z hlavních cílů v Izraeli. Pro turisty i pro domácí, včetně školních výletů, takže každý den je tady narváno. Za vstupenky platím kartou 54 NIS za oba a 20 NIS za úschovnu zavazadel. Před vstupem jsou plechové skříňky na zámek, kam se dají uložit krosny. A jde se! Nevím kolik stála lanovka, my jdeme pěkně pěšky, Hadí stezkou, nejsme přece z másla! Hadí stezka dostala svoje jméno bezesporu podle klikatící se pěšiny. V poledním slunci se člověk poměrně dosti zapotí, ale rozhodně to není tak náročné, jak jsme se občas dočetli. Je jasné, že to píší ti, kteří nějakým způsobem vydělávají na provozu lanovky. Už ani nevím, jak dlouho nám výstup trval, snad půlhodinku, míjeli jsme pubertální školní mládež, kteří mají návštěvu v osnovách, ale zájem asi jako mládež všude jinde na světě, při podobných výletech. To vojáci už mají trochu jiný přístup. Skládá se tu vojenská přísaha a heslo „Masada už nikdy nepadne", se stalo symbolem židovského státu.
     Masada znamená doslova „pevnost", je starověké opevnění na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okraji Judské pouště, nedaleko Mrtvého moře. Roku 2001 bylo místo zapsáno jako památka světového dědictví na seznam UNESCO. Pevnost byla postavena v 1. století př. n. l., využíval jí Herodes Veliký, který se obával židů i Egypťanů a později, během první židovské války se Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců (Zelótů) proti Římanům.
     Útes, na kterém byla pevnost vybudována, je vysoký až 450 m, na vrcholu se nachází plošina o rozměrech 600 × 300 metrů. Plošina je obklopena hradbami o celkové délce 1 400 metrů a tloušťce 4 metry a je doplněna mnoha věžemi. V pouštním okolí se nenachází žádný pramen, a tak byly přehrazeny dvě říčky, které měly vodu jen na jaře v období dešťů. Během jara pak byla veškerá voda svedena do jímky vytesané ve skále. Tato cisterna měla obsah 40 000 kubíků. Díky tomu se z pevnosti mohl stát skutečný palác, který byl vystavěn na třech terasách. Mnohé prostorné pokoje byly zkrášleny nástěnnými malbami a mozaikami. Obrovské množství vody, které bylo v pevnosti zadrženo, dokonce dovolovalo zřídit také lázně a bazén. Byly zde kasárna i zbrojírny.
     Co se týká legendy o dobití pevnosti, čerpá historie ze zápisů Josepha Flavia. Roku 66, na počátku první židovské války proti Římanům, obsadila Masadu (v té doposud sídlila římská posádka) lstí skupina židovských povstalců, kteří se nazývali Zelóté (či Sikarioni). Roku 70 se k nim připojili další Sikarioni s jejich rodinami, kteří byli vyhnáni z Jeruzaléma jinými Židy krátce před zničením Druhého chrámu. Během nadcházejících dvou let užívali Zelóté Masadu jako základnu ke svým útokům. Roku 73 přitáhl římský velitel Lucius Flavius Silva k Masadě s 10. legií. Bylo nemožné, aby vojsko k pevnosti vystupovalo po strmém úzkém chodníku, a tak vojáci z obléhajících táborů navršili na západní straně vyvýšeniny rampu. Josephus Flavius neuvádí nějaké významné pokusy Zelótů Římany napadnout v průběhu jejich činnosti, což ukazuje na vyčerpání a ztrátu naděje. Rampa byla dokončena na jaře roku 74 (podle posledních geologických výzkumů je jejím podkladem skála o výšce přes 100 metrů, takže Římanům postačilo navršit jen asi 10 metrů kamení) a nakonec se jim podařilo prolomit hradbu za pomoci beranidla. Když vtrhli na nádvoří, zjistili, že téměř 1000 obránců vypálilo všechny stavby a upřednostnili masovou sebevraždu, než aby padli do zajetí nebo aby byli poraženi. Příběh o sebevraždě se Římané dozvěděli díky dvěma ženám, které se před hromadnou sebevraždou spolu s pěti dětmi ukryly v nádrži na vodu. Údajně mezi sebou vybrali 10 mužů, kteří zabili ostatní a pak mezi sebou vylosovali posledního, který zabil zbylých devět. Sám pak spáchal sebevraždu.
     Zpátky do přítomnosti. Procházíme se celým areálem a obdivujeme mistrovství a důvtip dávných stavitelů. Ať už Římanů, nebo Zelótů. Jsou tady paláce, nejstarší synagoga na světě, byzantský kostel, mozaikové podlahy a davy lidí. To nám však nebrání vychutnávat si krásné výhledy do okolí. V dálce v oparu je Mrtvé moře. Jednu chvíli slyšíme hřmění. Že by bouřka? Tady? Teď? Kdepak, odpověď zní stíhačky. Izraelské letectvo! Téměř v naší úrovni o něco dál jsme zahlédli prolétnout dva stroje. A stihl jsem je i vyfotografovat. Jen je trochu škoda, že jsme si návštěvu nemohli načasovat na dopoledne a spojit výstup s ranním úsvitem. Východ slunce je tady prý zážitkem.
     Je veliké horko. Jsme už hodně unavení, prohlídka je jistě skvělá, ale už bychom si raději odpočinuli někde v klidu a stínu. Proto se vydáváme zpět, opět Hadí stezkou. Cesta dolů je pochopitelně rychlejší a tak si brzy vyzvedáváme batohy z úschovny a scházíme dolů k zastávce autobusu. Je nás tady asi šest. Jak tak čekáme, zastavuje u zastávky mikrobus. A že prý nás sveze. Jsme nedůvěřiví, stejně jako ostatní. Na svých cestách jsme už zažili hodně vykutálených „dobrodinců", snažících se nás napálit, nebo z nás vytáhnout peníze. Ne raději si počkáme na obyčejný autobus, o kterém víme, že stoprocentně jezdí. Řidič se skoro rozčiluje, že s ním nechceme jet a ani ostatní se k tomu nemají. Podle loga na dodávce odhadujeme, že je to hotelový mikrobus a řidič si chce bokem přivydělat nějaké šekely. Skoro naštvaně odjíždí s pohrdavým pohledem: „Tak si tady čekejte!"
     Nečekali jsme dlouho v 15:15 hod je tu autobus a bere nás za 38 NIS/oba do Ein Gedi. Je to o dva šekely méně, než chtěl samozvaný dopravce. Náš odhad se potvrdil. Cesta netrvala ani půlhodinku. Spoj zajížděl a zastavoval u lázní i kibucu Ein Gedi, až jsme konečně vystoupili u veřejné pláže. Přešli jsme parkoviště a zamířili mezi stromy do stínu. Tady si dnes postavíme stan. Není to oficiální kemp, prý kdysi býval, ale nikdo nás odtud nevyhání. Jeden stan tady už stojí. Mezi stromy jsou rozvody vody a plechová umývací koryta, nedaleko jsou veřejné toalety. Co víc si může znavený baťůžkář přát? Stavíme stan a těšíme se z toho, že budeme nocovat na divoko a na takovém místě. Přichází k nám žena z druhého stanu. Je to klasická hippie. Trochu bláznivá Francouzka tu prý bydlí už několik let. Prohodili jsme pár přátelských frází, potvrdila nám, že tady můžeme zdarma stanovat a že voda z kohoutku je pitná. Usmála se a odkráčela za vůní marihuany.
     Jdeme si to tady prohlédnout. O něco níž k moři jsou plechové slunečníky, převlékací kabinky, betonový povrch. U břehu je už ale kamenitý svah. Rozhledna pro plavčíka a sprchy se sladkou vodou. Není už zrovna nejtepleji a tak koupání necháme na zítra, beztak už se slunko začíná sklánět k obzoru a nikdo jiný už tady není.
     Výhodou je otevřené okénko s občerstvením, hned vedle nyní už zavřené restaurace. V takzvaném snack baru, který by měl být otevřený 24 hodin, mají základní potraviny, vodu, pivo, nanuky a další podobné dobroty. Když už je tak hezky a ušetřili jsme na ubytování, koupili jsme si chips a dvě bagety, abychom měli co přikusovat k hummusu k večeři. A jak nám chutná, pod širým nebem. Dýcháme zdravý, slaný mrtvo mořský vzduch, hrajeme karty, křupeme Pringles a drobíme si do spacáků. Venku na parkovišti se sjelo několik aut a dělají si pikniky u stolů a lavic pár desítek metrů od nás. Přibyly tady ještě dva stany. My pomalu usínáme ve svém uprostřed oázy. Máme radost i z toho, že jsme si vzpomněli, jak už ráno říkal Yaron, že dnes je po týdnu první slunečný den, po týdnu, kdy neustále pršelo. Zdá se, že nám štěstí přálo, protože celý okruh naší třítýdenní cesty unikáme o den, či dva dešti.


23. listopad 2011 - středa (EIN GEDI - JERUSALEM)

     Je krásné, slunečné ráno. Paprsky nám pronikají skrze zčásti rozepnutý stan. Vchod máme na východ. Trochu rozlámaní z tvrdého povrchu se drápeme ven. U nerezových koryt s tekoucí vodou si odbýváme ranní hygienu. U nedalekého kiosku snídáme kafe a buchtu a džus. Vše za 48 NIS. A mezitím dobíjíme baterie v kameře. Prodavač nás opět nechává použít zásuvku uvnitř. Jenže se ukázalo, že se nám zlomil malý kabel, který spojuje naší neoriginální baterii a kameru. Pokouším se ho opravit, ale nedaří se. Budeme tedy odkázáni na originální baterii, která kabel nepotřebuje, ale zase nemá takovou kapacitu. Snad bude stačit. Dnes máme v plánu jen krátký výlet. Vypravíme se do nedaleké přírodní rezervace.
      Nejdřív se porozhlédneme po okolí, protože jen kousek od nás jsme zahlédli kozorožce. Jsme trochu překvapeni, protože stejné kozorožce jsme stopovali v Jordánsku, kde žijí divoce a jsou velmi plaší. Zatímco zde se pasou jen několik desítek metrů od oázy, kde máme stan. Je to legrace, je jich tady asi pět a připadá mi, jakoby to byly kozy. Žijí si tady volně a nemají nepřátele. Vždyť také název Ein Gedi znamená Pramen kozorožce.
      A to už se blížíme ke vstupu do rezervace, je to pouhý kilometr. Areál má moderní vstupní návštěvnické centrum, pokladny, prodejny, interaktivní prezentaci. Vstupné platím kartou, za oba 54 NIS. Vyrážíme po nenáročné stezce směrem Davidovu vodopádu. Jsou tady samozřejmě ještě další možnosti a odbočky na jiné okruhy, nabízející zajímavé túry. Ale my už se nikam neženeme, chceme se osvěžit a pokochat zelení a sladkou tekoucí vodou. V rezervaci se nacházejí čtyři prameny: David, Arugot, Šulamit a Ein Gedi. Prameny jsou zdrojem života pro flóru a faunu v zelené tropické oáze, která kontrastuje s pustinou okolní pouště. Stromy a rostliny, bohatá vegetace na březích vodních toků připomínající porosty u řeky Jordánu. Oáza přitahuje mnoho zvířat, některá pozbyla, stejně jako kozorožci svou plachost a můžete je pozorovat zblízka. Setkáte se tak s roztomilou rodinkou damanů skalních, kteří připomínají morče, nebo králíka, ale příbuzní nejsou. Tito býložravci mají nehtová kopýtka a díky žlázám vylučujícím lepkavý sekret na chodidlech, mohou se dobře pohybovat po skalách i větvích. Můžete tušit přítomnost vlků, lišek i hyen. Slyšíme zpěv bezpočtu druhů ptáků. Cestou se osvěžujeme v tůni pod jedním malým vodopádem. V tom vedru je to povznášející zážitek. I proto, že jsme zde dlouhou dobu sami, protože všude je dnes velké množství lidí. Když přichází třída hlučných dětí, pakujeme se odtud. Vůbec všechen ten dav je nějak hlasitý. Dál procházíme Wadi David a přicházíme k Davidovu vodopádu. Opět je tam spousta lidí a tak si uděláme jen pár obrázků a vracíme se zpět. Celá túra není delší než 3 km. Po návratu ke vstupnímu areálu, utrácíme za tričko a sukni v obchůdku se suvenýry.
      Vrátili jsme se ke stanu, převlékli se do plavek a vyrazili, směr slaná polévka. Opět si užíváme toho jedinečného pocitu, plovat jako korková zátka. Ať se otočíte jakkoliv, neutopíte se, ruce ani nohy nemusí nic dělat, jen si tak hovíte v kaši a necháte se nést. Ale Verča se chystá ještě k jednomu zážitku. Nějaké dvě, německy mluvící slečny, odněkud přinesly pytel černého bahna. A tak pobaveně pozoruji, jak se z bledých bělošek stávají antracitové Afričanky. Prý je to dobré na pleť i kožní choroby. Naštěstí je bláto možné i po zaschnutí docela dobře omýt. Když ne ve slané vodě, tak pod sladkou sprchou na břehu pláže. Ale to už je čas se rozloučit s Mrtvým mořem, sbalit a vydat se zase dál.
     V 15:35 hod dobíháme na zastávku a naskakujeme do autobusu, který nás za drahých 72 NIS/oba veze do Jeruzaléma. Cestou zastavuje na dalších místech podél Mrtvého moře a nabírá další cestující. Jsme už plní, a tak někteří mají i smůlu. Musejí si počkat na další spoj. Jezdí jich tady více a jízdní řád jsme si ofotili v kiosku.
     Příjezd do města, odkud jsme před dvaceti dny vyráželi, je, v 17:00 hod. Na nádraží se pro jistotu ptáme, jak a kdy se dostaneme odtud na letiště. Velice ochotná a pohledná slečna nám podrobně vysvětluje, že spoje jezdí každou půlhodinu, ale poslední ve 20:40 hod. Městským autobusem č. 1, jsme od nádraží dorazili opět do New Palm Hotelu u Damašské brány. Bohužel už nemají levné společné ložnice. Vše je obsazeno. V Jeruzalémě je lépe vždy rezervovat předem. Ale majitel si na nás vzpomněl a za to, že jsme se znovu přišli ubytovat k němu, nabídl nám věrnostní bonus. Máme dvojlůžkový pokoj s vlastním sociálním zařízením jen za 150 NIS. Což je v Izraeli opravdu levné. Sice je pokoj špatně větraný, spíše zatuchlý, ale je to předposlední noc. Zítra už přenocujeme na letišti.
      Večeři si vaříme z vlastních zdrojů, těstoviny z pytlíku, v místní kuchyňce, která je poměrně hodně využívaná. Venku je tma jako v pytli a tak si vaříme ještě kotel čaje s citronem a dáváme se do řeči s ostatními obyvateli hotelu. Jsou tu tři muslimové. Bratři, Pákistánci, ale žijící v Anglii. Rozhodli se jet prozkoumat domovinu a poté i svět a cestují, aby poznali končiny, kde mají své kořeny. Velice milí a přívětivý muslimové. Nemají předsudky a vřele s námi vtipkují. Zejména Verča jim připomíná slavnou tenistku. A když jim říká, že hrála závodně i reprezentačně frisbee, neváhají sednout k internetu a najít si její jméno. Jaké je jejich nadšení, když jim internetový prohlížeč opravdu vysype sestavu s jejím jménem. Považují ji za celebritu, div nechtějí autogram!

24. listopad 2011 - čtvrtek (JERUSALEM - TEL AVIV)

     Poslední den ve městě. Po snídani balíme batohy a uvolňujeme pokoj. Vrátíme se pro ně později. Máme naposledy namířeno do starého města. Lepší rozloučení s Jeruzalémem jsme si snad ani nemohli přát. Muslimům se po dlouhé době zželelo jinověrců a je povoleno navštívit Chrámovou horu. Od Zdi nářků vidíme, že po dřevěném mostku mohou vstoupit nemuslimové bránou Bab Al-Magháriba. To je jediné místo, odkud to lze. Ženeme se tam, aby si to náhodou někdo nerozmyslel. Procházíme kontrolou a jsme tady! Rozlehlé náměstí s cypřiši a starověkým dlážděním pokryté prostranství Chrámové hory budí respekt a úctu. Úctu k posvátnému. Místo opředenému legendami i historickými teoriemi. Kdysi zde prý stával legendární Šalamounův chrám s posvátnou Archou úmluvy. Archa obsahovala dvě kamenné tabulky se zákony, které Mojžíš obdržel od Boha na hoře Sinaj. Podle svatých svitků Tóry je Chrámová hora místem, kde Bůh konal stvoření. Skála z bájné hory Mórija je prý základním kamenem světa. Ze skály vzal Bůh hmotu a vymodeloval z ní Adamovo tělo. Zde měl také Abrahám, pro muslimy Ibrahim, podstoupit zkoušku, při které měl obětovat syna Izáka. Bůh jej ale zadržel a obětován byl beránek. Prorok Mohamed z tohoto místa na hřbetě koně jménem Buraq, za doprovodu archanděla Gabriela vystoupal až k samotnému Bohu aby se s ním radil. Před návratem na zem obdržel modlitby, které jsou nyní pro muslimy povinné. Prohlížíme si prostranství, mešitu Al-Aksá, tam je Šalamounův trůn, tam Šalamounovy stáje. Míjíme kašnu Al-Kás a stoupáme po schodech ke Skalnímu dómu. K jedné z nejfotografovanějších staveb světa. Stavba původně ze 7. století, prošla bouřlivou historií, přírodními i jinými katastrofami. Nyní její třpytivá zlatá kopule nese 80 kg zlata, které zaplatil jordánský král Husajn, její stěny zdobí tisíce mozaikových dlaždic. Obdivujeme tento skvost jen zvenčí. Dovnitř nás totiž nechtějí pustit. Vykazují nás dost nekompromisně. A za chvíli nás vyhánějí i z celého území Chrámové hory. A tak scházíme po schodišti Vah duší a naposledy se ohlížíme za sebe, než odcházíme bránou obchodníků s bavlnou.
      Poslední věcí, které potřebujeme zvládnout, než odjedeme, je nákup suvenýrů. A tak se projevuje Verčin talent ke smlouvání. V ulicích starého města chceme koupit vyřezávané betlémy. To bude panečku dárek k blížícím se Vánocům. Už máme představu, co je a není drahé, jaké ceny čekat, ale stále nás překvapuje, o kolik jsou si ti prodavači schopni říct. To se rovnou obracíme a s klidem jdeme jinam. Olivové dřevo je všude. Kupní síla je velká, díky ruským, japonský, ale i německým, nebo dokonce africkým zájezdům! Zaplatí tolik, kolik si obchodník řekne! Nakonec se Verče přece jen podaří udělat obchod století a prodavač se chytá za hlavu. Koupili jsme betlém sobě i rodičům, ale ta velikost, velká krabice! Jsem zvědav, jak to proneseme do letadla, protože do batohu nemáme šanci. Nějaká ta trička s motivem izraelského piva, to je zase můj koníček a sbírka. Samozřejmě pravá mletá, místní káva. Utratili jsme spoustu peněz a musíme si ještě nějaké vyměnit. Směnáren je tu také dost. Jen je třeba vybrat tu s dobrým kurzem, hodně se totiž liší.
      Vyhládlo nám a tak se pod Damašskou bránou cpeme tím nejlepším a nejlevnějším faláfelem za celou dobu, museli jsme si jít přidat. Milý majitel, když vidí, jak se nám dělají boule za ušima, dává velkou porci a tak máme na večeři. Potom ještě nakupujeme nějaké ovoce a pití na cestu na trhu pod hotelem a vyzvedáváme si batohy.
     Na nádraží se hodláme dostat městskou. Už jen pro ta ohromná zavazadla, plná suvenýrů. Došli jsme na zastávku, kam nás poslali místní. Ale čekáme a čekáme, ale žádný z autobusů nejede, kam potřebujeme. Setmělo se a začínám být nervózní. Na zastávce stojí i Židovka s dcerou a také se jí to zdá divné. Společně tedy jdeme zpět, dolů k zastávkám tramvaje. Ty jsou v Jeruzalémě nové, nedávno zprovozněné. Pomocí Liny pak nasedáme do správného spoje. Ptáme se na placení, ale říká, že jde o zkušební provoz a tak jezdí zdarma. I když angličtina není její silná stránka, velmi dobře si rozumíme. Je to vřelé až přátelské vyprávění, zakončené pozvánkou k ní domů a adresou. U autobusového nádraží Egged se loučíme a my pospícháme k nástupišti. Všude jsou davy a my se musíme prodrat přes kontrolu. Kupujeme lístky za 39 NIS/oba a odcházíme na nástupiště do patra. Opět davy lidí. Máme oprávněnou obavu, že se nevejdeme do autobusu. Samí studenti a vojáci. Nakonec se nám daří v té tlačenici nastoupit a autobusem č. 947 odjíždíme směrem letiště Ben Gurion Tel Aviv, vzdálené 51 km.
      Opět jsme vystoupili na křižovatce u Airport City Commercial Complexu, přecházíme silnici a čekáme na další autobus, tuším, č. 5. Je tma. Jedna Němka, které se vybil telefon a tak trochu tápe ve složitosti místní dopravy a přestupů, se má s někým sejít. Verča jí proto půjčuje telefon, aby dala vědět, co je s ní. Autobus je tady a my zbylý kousek cesty dorážíme už v klidu. Celkem nám trval přejezd z Jeruzaléma na letiště 65 minut.
      V letištní hale si nacházíme místečko, kde bychom hlavu složili. Večeříme falafely a granátová jablka. Samozřejmě, že jsme neušli pozornosti ostrahy letiště. Jsou to lidé v civilu a neustále ve střehu. Musíme předložit pasy i letenky. Jsou velice slušní, ale nekompromisní. Pokud je vše v pořádku, ještě se omluví.
     V jednou z koutů letiště rozkládáme karimatky na dlažbu a usínáme zavrtaní ve spacácích.     

25. listopad 2011 - pátek (TEL AVIV - PRAHA - Č. BUDĚJOVICE)

     Celkem slušně vyspaní sbíráme svoje fidlátka a na dlaždicích po nás nezbývá ani stopy. Hygiena na toaletách je rychle za námi a míříme k odbavení. Vše proběhlo bez komplikací a my můžeme do duty free zóny. Protože nám zbylo ještě něco šekelů, hodláme je zde utratit. Trošku jsme se neshodli, za co poslední izraelské peníze utratit. Já jsem si chtěl přivézt dobré víno ze Svaté země, ale Verča vidí poslední útratu jinak a prosazuje kosmetiku z mrtvého moře. Jenže to i to je v letištních obchodech drahé až běda. No kdo myslíte, že ustoupil? Ano, silný argument, že víno vypiju sám a nezbude nic, než prázdná láhev je odzbrojující. Místo toho jsme koupili krém se solí z Mrtvého moře za 78 NIS! (S odstupem času mohu potvrdit, že nám tuba doma stále straší už několik let, protože tělový krém příšerně páchne, a nikdo ho nepoužívá. Zatímco víno mohlo učinit tolik blažených požitků…)
      V v 6:05 hod už odlétáme opět s ČSA, letem OK 287 do Prahy. Za tři hodiny a deset minut, pěkně na čas v 9:15 hod už sedáme v Ruzyni. Cesta na vlakové nádraží probíhá vzápětí. Využili jsme letištní autobus spojující pravidelně Ruzyni a centrum Prahy, i vlakové nádraží. Stojí 50 korun. Brzy poté odjíždíme vlakem domů do Českých Budějovic za 160 CZK/os. Odpoledne už vybalujeme batohy a zapínáme pračku. Letošní výprava je za námi.
      Bylo to fajn, nakonec jsme díky úsporným opatřením zase tak moc finančně nekrváceli. Jsme naopak bohatší o nové zážitky, nové zkušenosti i o nové přátele. A to jsou věci, které za peníze nikdy, nikde nekoupíte. Podívali jsme se do míst, které svými protiklady a bouřlivou historií i současností stále vyvolávají nejrůznější diskuze. Měli jsme štěstí na relativní období klidu zbraní v oblasti, kde minimálně napětí nikdy nekončí. Ale naše zkušenosti při setkávání s obyčejnými lidmi jsou jen a jen pozitivní. Ať se jednalo o Židy, Palestince nebo muslimy v Jordánsku. Věříme, že běžní lidé se mezi sebou vždy domluví, pokud je nezfanatizuje nikdo s chorým mozkem. Ano stálo to za to, jistěže zůstalo hodně míst, kam jsme se ve Svaté zemi, či v Jordánsku nestihli podívat, ale tak je to vždycky. Často opakujeme, že nejtěžší na cestě je rozhodnout, která místa vynecháme. Při první příležitosti po návratu jsem připravil náš nový oblíbený orientální pokrm, podle tamního receptu. Jak tak dopřáváme vzpomínky našim chuťovým pohárkům, říkáme si: „To byl ale hummus, dáme si ještě?"

--- KONEC ---

OBRÁZKY K DENÍKU ZA TŘETÍ TÝDEN:

PŘEDCHOZÍ TÝDEN:

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014