MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

Druhý týden

7. 11. 2011 - 13. 11. 2011


Beit She´an, Amman, Jerash, Madaba, Nebo, Hammamat Main, Mrtvé moře, Karak, Dana (NP), Wadi Musa, Petra




7. listopad 2011 - pondělí (GALILEJSKÉ JEZERO, YARDENIT) 

     Vstáváme v 6:30 hod a za půl hodinky snídáme. Tedy řeknu vám, nic moc. Toustový chléb, máslo, příšerně sladký jahodový džem, který má jahodu asi jen na etiketě. Dnešek jsme vyhlásili „dnem úspor" a soutěžíme o co nejnižší náklady. Proto jdeme stopovat.
     Chtěli bychom objet celé Galilejské jezero, krásné to místo opředené mýty o Ježíšových zázracích. Je také hlavním zdrojem vody pro celý Izrael. Jezero je známé i pod různými jmény: Kineretské, Galilejské, Genezarethské. Po 10 min nám, kousek za centrem, zastavilo auto. Řídí jej Američan Roy a se svou manželkou mají vůz z půjčovny Avis. Jsou to hluboce věřící lidé, jako ostatně mnoho jiných turistů, kteří se po Izraeli pohybují. Zpovídají nás. Zda jsme také věřící, zda jsme četli Bibli atd. Jedou do Yardenitu. Tam máme namířeno i my. Po nějakých 10 km jsme tam. Na parkovišti, ještě při loučení dostáváme letáček a olověnou minci se symboly Ježíše Krista.
     Vstup do areálu je zdarma. Tvoří jej návštěvnické centrum s prodejnou suvenýrů. Yardenit (Jardenit) je nazýváno místem křtu Ježíše, což není tak docela pravda. O přesném historickém místě, kde Jan Křtitel, Ježíšův bratranec, ve skutečnosti křtil, se vedou dohady. Pravděpodobněji se tak stalo v Betánii v Zajordánsku. Vody Jordánu jsou však posvátné a Izraelci a ti kdo nechtějí, či nemohou vážit cestu do Jordánska, směřují sem a nechávají se zde také pokřtít.
     Schody do vody jsou z betonu a lemuje je nerezové zábradlí. Opět se tu vyskytuje nejvíce Rusů, krmících chlebem rodinku nutrií, což je na tomto místě druhá největší a veselá atrakce. Ve smaragdově zelené a opravdu čisté vodě jsou vidět i hejna ryb, malých, větších i velikých sumečků. Dosahují i 70 cm délky. My pozorujeme zástup křtu chtivých věřících. Hromadně, či jeden po druhém se noří do svatého Jordánu. My si počkáme u nutrií, až se odvalí Rusové a po kolena si hovíme ve vodě. Oplachujeme alespoň obličeje. Verča je z těch myší vele a krmí je naším obědem. Po vyfocení českého textu v plotě jdeme ven a pokračujeme v cestě proti směru hodinových ručiček, kolem jezera.
    
Opět stopujeme. Po čtvrt hodině nám zastavuje bílý vůz. Necháme si zastavit u kibucu En Gev, který je zároveň přístavištěm přívozu do Tiberias. Kibuc je jakási zemědělská osada, působící jako ostrov socialismu uprostřed kapitalismu. Je to označení také průmyslovou osadu, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví, podobně jako zemědělská družstva. Zisky jsou investovány zpět do osady poté, co jsou zajištěny základní životní potřeby členů kibucu - strava, oblečení, ubytování a také zdravotní a sociální péče. Kibuc poskytuje svým členům i kulturní a sportovní vyžití.
     Projdeme okolo kravína a usedáme v altánu nad vodou. Obědváme hummus, chléb, párečky a okurky. Přichází Francouzi a ptají se nás na odjezdy trajektů, které vypadají jako Noemova archa. Asi vypadáme jako znalci místního jízdního řádu, ale musíme je zklamat. Mezitím se odkudsi objevilo štěně vlčáka, které se k nám díky Verče, která jej začala krmit pamlsky, připojuje.
     Prošli jsme si park u přístaviště a vracíme se k silnici. Psisko jde s námi a ne a ne se ho zbavit, lepí se nám na paty. Nebezpečně se motá prostředkem silnice, ohháníme jej, ale je jako bumerang. Za chvíli je tu zas. Aut jezdí dost, ale až po 20 min nám zastavuje paní a veze nás kousek, na křižovatku Kursi, odkud opět musíme mávat. Zastavují nějací kluci, evidentně veselí, po konzumaci notného množství konopí. Prý končí vojnu, která je v Izraeli povinná jak pro muže, tak i ženy, ale anglicky toho moc neumí, což vyvrací většinové tvrzení o anglické gramotnosti izraelské mládeže. Ale daleko jsme s nimi nedojeli, možná je to vzhledem k jejich divnému chování dobře. Vystupujeme u benzínky u odbočky na Ramot. Odtud musíme dlouhatánský kus cesty po svých, nechce se nám stopovat tam kde už stopuje někdo jiný, stojí tady nějaká žena. Došli jsme až na křižovatku Ma´ale Gamla, kde nás bere starší pán až ke křižovatce Yahudyia, kde vidíme ošklivě havarovaná auta. Uvědomujeme si, že nás cestou míjela sanitka. Ale už tu nejsou žádní zranění, jen Policie hlídá místo nehody.
     Popojdeme kousek dál a za chvíli už nás přes řeku Jordán veze další starší muž. Ruiny Kafarnaum vynecháváme a necháváme se vysadit až v Tabgha u kostela Primátu sv. Petra, ze 4. stol., nicméně přestavěného r. 1933. Hezký kostel z tmavého čediče a ještě hezčí, klidná pláž, kde pozorujeme ledňáčka v rákosí. Ale koupání je zde zakázáno. Kostel totiž má stát v místě, kde se udál Ježíšův zázrak chození po vodě. O kus dál je v klášteře ukrytá, známá podlahová mozaika s rybymi. Nachází se zde kostel Rozmnožení chlebů z 5. stol. Odkazuje k příběhu Matoušova evangelia, Ježíš zde měl nasytit pětitisícový dav zázračným rozmnožením několika chlebů a ryb.
     Před klášterem, který prochází již nějakou dobu rekonstrukcí, stopujeme pick up. Milý chlapík nás dovezl až ke křižovatce u pláže Migdal. Cestou se rozpovídal a nakonec jsme od něho návdavkem ještě dostali dárek v podobě fíkové marmelády, kterou sám vyrábí. To je gól.
     Dírou v plotě jdeme na pláž, kde se už mezi stromy vesele griluje a dovádí. I tady cedule upozorňují na zákaz koupání? Nechápeme proč je všude, i na plážích, zákaz koupat se. Ale je vidět, že jsou to jen tabulky. Ve vodě se pár místních čvachtá a jezdí na vodním skůtru. Brzy se však slunce schovalo za okolní hory a v tu ránu je zima. Fouká studený vítr. Ještě chvíli sedíme, pozorujeme hladinu, ale pak už odcházíme skrze bránu. Na vrátnici nikdo nesedí, asi se tedy vstupné nevybírá.
     Šlapeme odhadem 3-5 km až do Tiberias. Cestou vidíme staré naleziště s židovskými hroby. Město nese název po římském císaři Tiberiovi, jemuž bylo vystavěno na počest. Je největším městem v oblasti a také centrem cestovního ruchu. V létě, kdy je zde sezona, se sem sjíždí davy turistů, část za rekreací a přírodou, velká část však přijíždí kvůli památkám v okolí, které je prošpikováno příběhy židovského a křesťanského Písma. Město samotné příliš pamětihodností nenabízí, slouží především jako centrum rekreace a zábavy, svoji historickou pozici mocného centra zanechalo v dějinách. Dokládají ji zbytky hradeb v jižní části města.
     Konečně jsme v hostelu, je něco po čvrté. Slastná sprcha a ještě se jdeme projít ven, na promenádu. Kramáři tam prodávají příšerné cetky všeho druhu a je zde neobyčejně rušno. V supermarketu si kupujeme kolu za 6,99 NIS, což je dnešní jediná útrata a tak se nám částečně vyrovnává deficit rozpočtu. Na pokoji večeříme párečky, popíjíme víno a hltáme kolu. Jsme vyprahlí jako step. V televizi běží hudební kanál, Verča usíná a já smolím do půlnoci deník.

8. listopad 2011 - úterý (BEIT SHE´AN - AMMAN)

     Po snídani se vydáváme na autobusové nádraží. Bude osm hodin. Cestou jsme zahlédli Mc Donald´s s kosher menu. Košer či kašrtut je soubor stravovacích zvyků v judaismu. Jedná se o celou sestavu pravidel pro rituální čistotu jídla židovské kuchyně. Název je odvozen od slova kašer (v aškenázské výslovnosti hebrejštiny košer), což doslova znamená vhodný, přeneseně pak rituálně čistý. Košer se obecně používá ve vztahu ke gastronomii, v širším slova smyslu ale označuje v judaismu vše, co je povolené, vhodné nebo správné. Vhodnost pokrmů a nápojů určuje Tóra, která je normativním zdrojem židovského náboženského práva (halacha). Jedním z názorů je i ten, že košer je vyvozen z hygienických norem a z empirických zkušeností života na poušti. Tóra stanovuje druhy nápojů, pokrmů, zvířat, která jsou povolena k jídlu i která jsou zakázána.
     Hned jede autobus de Beit She´an, zde psáno Bet Shean, č. 28 (15 NIS/os). A už se vezeme na jih. Všímáme si asi kolem pátého kilometru od Tiberias, že pláže a odpočívadla tvořená alejemi jsou plná aut a kempujících a stanujících Izraelců. Pro příště budeme vědět, že jakou nouzové nocoviště by to dobře postačilo. Ale co by bylo s batohy, když se vydáme na výlet? Věřit či nevěřit poctivosti lidí, to je otázka. Obecně v Izraeli bych si to asi troufl, ale co když se tam budou potloukat turisté? Znáte to!
     Celkem snadno se podél Jordánu, s vyhlídkami na pohraničí, kolem zavlažovaných polí a fóliovníků, dostáváme de Bet Shean. Vystupujeme na nádražíčku. Rozhlížíme se po nějaké dopravě na hranici. Řidič v autobuse jen znuděně mává rukou kamsi do neznáma. Lidé tu moc nápomocní nejsou a nic nám neusnadňují. Ptáme se vojáků, studentky, policisty. Všichni raději dělají, že nerozumí anglicky. Volá na nás jen taxíkář a nabízí odvoz za 50 NIS. Kdepak, to je drahé, jdeme se pozeptat do nedalekého hotelu, před nímž stojí autobusy. Co kdyby jeli stejným směrem? Nejedou, ale tu k nám míří mladík a sám se nabízí, že zatelefonuje na infolinku Egged bus, kde se lze domluvit anglicky. Spojení ale nevyšlo. Zkoušíme to v recepci a nápomocná paní upřesňuje, že to je 10 min jízdy autem, což je asi 6-8 km? To dojdeme pěšky! Zkoušíme stopovat tím směrem. Zastavuje děda, zkouší to na nás francouzky, ale popovezl nás jen asi 2 km, potom odbočuje. Na další křižovatce máme štěstí a za 5 min už se zase vezeme. Mladý muž tvrdí, že vždy, když tudy projíždí, sveze nějaké poutníky.
     Vystupujeme na hraničním přechodu Sheik Hussein Bridge. Platíme nehoráznou výstupní taxu 101 NIS/os. Používám platební kartu. V Izraeli je dost míst, kde mají terminály. Pokračujeme přes duty free zónu na povinný autobus za 5 šakalů/ os. Přejíždíme most a na jordánské straně musíme do fronty.
     Nejdříve do směnárny, v nevýhodném kurzu vyměnit dolary za dináry. Potom další okénku, kde se platí pouze v hotovosti v jordánské měně za vízum, které stojí 20 JOD. Dinár odpovídá zhruba euru. Takže jsme o 1000 korun lehčí než bys řekl šejk! A to jen za přechod hranice. Následuje další fronta u dalšího okénka, kde vydávají vstupní razítko na základě zakoupeného víza. Celá procedura trvá více než hodinu. Nakonec se stavíme u okénka čtvrtého s turistickými informacemi. Ptáme se na dopravu do Ammánu. Jak se dalo čekat, z hranic není do hlavního města žádný veřejný spoj, kromě taxi. Ale stařík nám poradil, abychom se dostali na hlavní silnici a zkusili stopovat minibusy do Dayr Alla (Dear Alla, Deer Alla, Dir Alla), jak se zrovna komu líbí, protože v Jordánsku se vše píše a vyslovuje jinak, a anglické přepisy mají mnoho variant. Z toho města už autobusy pojedou. Přidává ručně malovaný plánek s popisy, světe div se, v latince.
     Jdeme tedy ven a už se hrneme pěšky, abychom ty 2 km k silnici došli. Ale ouha, taxíkář i policisté nás vracejí zpět. Pěšky se nelze u hranice pohybovat. „Povinně si zaplaťte taxík!" Stojí 1,1 JOD/os k hlavní silnici, nebo přímo do Ammánu za 39 JOD. To tak! Vystupujeme na křižovatce, kde je minimarket. Tam na nás hulákají mladíci z obchodu, že dnes už nic nepojede, prý možná zítra. Ale nabízejí svezení za ještě vyšší cenu než taxík! Musíme si zvyknout na „arabský systém obchodování". Ne díky, během 2 min zastavuje dodávka, a že ano, svezu vás. Nakonec jedeme asi 25 km. V Dayr Alla nás vysazuje uprostřed trhu na „nádraží", ale nastavuje ruku a chce 5 JOD, což se nám stále zdá moc, ale už nás vlečou do minibusu a tak mu ty peníze dávám.
     Mikrobus do Ammánu ujede asi 40 km za 35 min a stojí pro oba 1,5 JOD, vysazuje nás na silnici někde na předměstí. Jsme vydáni napospas džungli velkoměsta. Nevíme, kde jsme a jakým směrem se vydat. Všichni mluví pouze arabsky, nápisy na autobusech i taxi rovněž arabsky. Někdo nás posílá do jednoho mikrobusu, snad to bude ten správný. Jedeme po široké silnici a klesáme dolů. Platíme dohromady dinár. Srovnávám mapku v knížce s tím, co vidím kolem sebe a opravdu jsem se chytil. Název ulice, kterou se řítíme, jsem objevil v mapě. Naštěstí nápisy jsou konečně také v angličtině. Verča viděla stadion po levé straně. Jeden z cestujících umí anglicky, kýve, když platím dinár průvodčímu, na znamení, že tolik to opravdu stojí, a radí, že už máme vystoupit. Sláva, jsme na Al Malek Faisal Street.
     Už po svých jdeme najisto do Hotelu Palace, který je doporučen v průvodci jako nejlepší mezi levnými, ale dnes už stojí také 20 JOD, za double se společnou sprchou a WC na chodbě, za noc. Což dělá pětistovku korun. Časy se rychle mění! Navíc hotel poněkud zašel, ale Aláhví proč, ceny rostou. Recepční je však milá dáma. Posílá nás na jídlo do vyhlášené pouliční jídelny Hashem, kterou vzápětí testujeme. Je to klasická falafel restaurace, schovaná v úzké uličce mezi domy. Objednali jsme si menu s mátovým čajem za 3,5 JOD pro oba.
     Pak si jen tak bloumáme městem, nakukujeme do arabských obchodů, u mešity zahýbáme do nitra souku Sukkr, tržnice s ovocem, zeleninou či kořením. Vynořujeme se na ulici Quraysh. U nymfea z roku 191 n. l., kde stála původně dvoupatrová fontána a bohatě zdobené sochy a mozaiky se zastavujeme jen na chvíli. Je totiž v rekonstrukci a pořádně se tam nelze podívat. Stejně tam není moc k vidění. Pokračujeme k amfiteátru, římskému divadlu. K naší smůle už dovnitř nepouštějí, pochopili jsme, že kvůli nějakému svátku, či co. Vstupné sem dělá 1 JOD. Plocha před divadlem se zvelebuje a je obehnaná plotem z plechu. Přesto je tady lidí dost. My jsme rázem atrakcí pro malé kluky, kteří se chtějí s Verčou hned fotit. Ona je učí stínohru dlaní na stará dřevěná vrata, měkce nasvícená podvečerním sluncem. Cvičí si angličtinu a chtěli by poslat fotky na Fecebook… Fotografovat se s námi chtějí i rodiče s holčičkou. Tohle se nám v příštích dnech bude stávat častěji, pokřikování: „Hello, where are you from? How do you do?" To budeme v Jordánsku slýchat na každém kroku.
     Je 17:00 hod a už je tma. Verča nakukuje do stánků se suvenýry i do obchodů. Všude nás znovu a znovu tahají, jen co se zastavíme u vystaveného zboží ve výloze i na ulici. Tu nás oslovil anglicky mluvící chlápek. Už nemáme náladu na konverzaci, ale slušnost velí opětovat pozdrav. Nakonec se z pána vyklubal cenný poradce. Říká o sobě, že pracovat 11 let v Itálii. Radí, jak se zítra dostat do Jerashe. Píše nám na lístek jméno severního nádraží v arabštině, abychom jej mohli ukázat řidiči servisního taxi. Ukázal nám, i odkud taxíky jezdí. Trošku jsem čekal, že si nakonec řekne o peníze, ale jsem rád, že se pletu. Nezištně nám přeje šťastnou cestu. Tady musím uvést, že nádraží Abdalí je zrušeno. Namísto něho se jezdí ze severního nádraží, jehož jméno však neznáme. Právě tam se zítra musíme dostat. Prý je to daleko.
     Nyní, večer, jdeme po cukrovinkách. V cukrárně si poroučíme tácek mixu všelijakých sladkých jednohubek a taštiček. U mě vítězí závitek z karamelu a uvnitř s oříšky a pistáciemi, které dostáváme před nákupem ochutnat. 250g stojí 2 JOD. Před cukrárnou nás odchytl taxikář a nutí nám výlet do Jerashe a Ajlunu za 45 JOD! Vykládá, jaká je to super cena a že uspoříme jak čas, tak peníze a nervy. Děsný frajer nám vnutil vizitku i jeho neprůbojného kamaráda. Dopředu víme, že jejich služby nejsou pro nás. Raději nakupujeme vodu dvě 1,5 litrové láhve, stojí jen 0,7 JOD.
     Na ulici King Faisal jdeme do jedné z mnohých kaváren. Vonící vodní dýmky jsou cítit z balkonu až na chodník. Uvnitř jsou jen samí domorodci, navíc výhradně muži. Dýmu je tolik, že by se do něho dalo vrazit vidle. To nás naopak povzbudilo a v mžiku sedíme na bočním balkonu, objednáváme dýmku a mátový čaj. Ten chutná skvěle, stejně tak i dýmka. Hrajeme karty, ostatně jak všichni tady. Čoudíme, až se nám motají hlavy. Verča je opět středem pozornosti, když se postaví s kamerou doprostřed lokálu plného Arabů. Všichni chlapi jsou však milí, vstřícní a zdvořilí. Nevadí jim, že je natáčí prostovlasá ženská z Evropy.
     Za hodinu se vracíme do hotelu Palace. Teplá voda neteče, dnes tedy hygienu vynecháme. V pokoji je velmi chladno, k večeru vane vítr. Pouštíme se do přinesených zákusků už v posteli. První noc v Jordánském království.

9. listopad 2011 - středa (JERASH) 

     V 7:00 hod jdeme na snídani. Arabský chléb, tavený sýr, máslo, džem, vajíčko a káva. Pak už ven na stanoviště bílých servis taxi, které jezdí po určených trasách. Zkoušíme štěstí v minibusu MHD, ale ten naším směrem nejede. Opravdu musíme jet taxíkem za 2 JOD na severní autobusové nádraží.
     Tady čekáme, až přijede autobus, na zastávce, kam nás na třetí pokus posílají místní. Čeká tady už 5 místních a jeden cizinec. Minibus přijel, ale čekáme, až se zaplní, což se daří po 30 minutách. Jízdné dělá dinár za osobu a cesta do Jerashe trvá hodinu.
     Vystupujeme poblíž jižního vstupu. Odtud také pojede spoj zpět. Vstupné do historického areálu dělá 8 JOD, což je dost a my u sebe nemáme dost peněz. Chtěl jsem rozměnit později, ale nezbývá než najít směnárnu už teď. Ale kde? Právě je nějaký muslimský svátek a všechny banky mají zavřeno. Pokladník volá na kramáře z jednoho z mnoha stánků se suvenýry. "No problem, mister", 68 JOD za 100 USD. Oficiálně bychom v bance dostali 70 JOD, takže 50 korun dělá provize do kapsy, kterou si ti dva potom rozdělí. Co dělat? Platíme vstupné a jdeme.
     Areál je ohromný, vstupujeme do něj triumfálním obloukem. Procházíme kolem hipodromu, který kdysi pojmul až 15 000 diváků. Zde od 11:15 hod začíná představení z římských časů. Vojáci, závod koňských spřežení, gladiátoři. Cenu nevím. Koná se dvakrát denně, ještě v 14:00 hod. To je ještě daleko a my pokračujeme k oválnému náměstí, míjíme kontrolu lístků a vstupujeme do malého výstavního prostoru s expozicí obrázků a artefaktů staré Gerasy. Zajímavé jsou fotografie sošek, vypadajících jako mimozemšťané. Vykopávky dokazují, že Jerash byl osídlen již v neolitických dobách, ale význam nabírá až někdy kolem období panování Alexandra Velikého. Další rozvoj nastal po dobití regionu Římany - dobyvatelem byl známý z Caesarova triumvirátu Gaius Pompeius Magnus neboli Pompeius Veliký. V roce 63 před naším letopočtem se město stalo součástí římské provincie Sýrie a také členem Dekapolis - což bylo římany vytvořený obchodní spolek deseti měst. Obchod během následujících dvou staletí přinesl městu obrovská bohatství a rozvoj, který je vidět na zdejší výstavné architektuře. V prvním století bylo město kompletně přestavěno podle římského vzoru. Další rozvoj Jerashe nastal po Trajánově vítězných taženích - tehdy dokonce se strhávaly nově postavené stavby, aby se nahradily ještě většími a nádhernějšími. Další rozvoj nadešel ve třetím století, kdy město získalo status kolonie, ale ten byl již poslední. Poté nastal pomalý úpadek města, protože zdroj bohatství, jakým byly volně cestující karavany byl pomalu vytlačen stálými obchodními trasami. Město postupně ztrácelo na významu, velkou ranou pro něj byl rok 747, kdy bylo silně poničené zemětřesením a počet obyvatel zde tvořil přibližně čtvrtinu stavu z jeho vrcholného období. Ještě během křížových tažení si zde křižáci vytvořili vojenské stanoviště, ale poté Jerash zanášel už jen písek. Nové osídlení se zde objevilo až v roce 1878.
     Později už stojíme uprostřed oválného náměstí, mezi řadami římských sloupů. Odtud na skok do muzea, které se nachází vedle na vršku a je v zoufalém stavu. Polorozbořené, zaprášené. Je to velká škoda, mnoho exponátů je opravdu zajímavých a zasloužilo by si důstojnější prostředí.
     Hlavní třídou Cardo Maximus, dlážděnou obrovskými balvany, které pamatují největší slávu a provoz města. Dokazují to vyježděné koleje od těžkých povozů. Došli jsme tudy ke schodům, vedoucím k Artemidině chrámu. V nymfeu s oválnou kašnou dole si dnes hrají děti. Nahoře, ukrytý v úbočí kopce se nachází severní amfiteátr pro 2 000 diváků. Ale nyní máme divadlo pro sebe a tak si zkoušíme báječnou akustiku. Dodnes se zde občas konají představení.
     Dostáváme se k nejhezčímu chrámu bohyně Artemis, s obrovskými korintskými sloupy. Sloupů je však v areálu všude hodně. Vracíme se kolem Diova chrámu a hlavního amfiteátru pro 5 000 lidí. V dálce při pohledu zpět, vidíme probíhající gladiátorské představení a povozy, prohánějící se po oválu hipodromu. Ale už končí. Nestihli jsme se vrátit včas.
     Kontrolou vstupenek, kde je i toaleta a restaurace, návštěvnické centrum s průvodci k najmutí, se pomalu vracíme stejnou cestou zpět. Je vidět, že areál se kdysi začal velkoryse rekonstruovat, avšak dnes je poznat, že práce stagnuje a započal proces chátrání. Domnívám se, že je to z lenosti Jordánců. Zvyšovat ceny a nastavovat ruku jim jde, ale tím to končí.
     Vycházíme skrze tržnici se suvenýry a neustále jsme vtahováni do obchůdků. Na nic se nesmíte podívat, když to uděláte, jste ihned osloveni a vtaženi do kolotoče. Všichni se snaží cokoliv prodat. Ceny většinou nadsadí třikrát, podle toho, jak vás obchodník odhadne. Když se nedáte, koupíte za třetinu. Smlouvá se ale tvrdě a my na to dnes nemáme náladu. Alespoň jsme si popovídali o obrazech s prodejcem v galerii, který nebyl tak dotěrný a chtěl si popovídat.
     Odcházíme na křižovatku, odmítáme nabídky taxíkářů na výlet do Ajlúnu, na další ruiny. Ceny, které pokřikují, jsou beztak nad naše možnosti. Nasedáme do minibusu směr Ammán, ale odjíždíme až po 3/4 hod, v 13:00 hod. Cesta nazpět trvá déle, provoz houstne. Vystupujeme na stejném nádraží jako ráno a hned nasedáme do servis taxi do centra za 2 JOD. Vyskakujeme potom, co jsme obkroužili kopec s
citadelou a hradbami, u římského divadla.
     Máme hlad a tak si dáme pozdní oběd v restauraci s balkónem nad ulicí Hashemi. Z výšky sledujeme, jak se v dopravní zácpě nabourala dvě auta. Řidiči vystupují, ale co to? Žádný křik a hádky, nebo nadávky, jak to známe z Čech. Ještě se ani nepodívali na rozbité nárazníky a už si podávají ruce a políbí se na pozdrav. Až potom jdou spolu obhlédnout škodu. Žádný vztek, auta jsou pojízdná a tak si každý jede dál po svém. To je škola!
     Mezitím úslužný číšník přinesl vynikající kuře, ale při placení říká namísto 7 JOD, 12 JOD! Tvrdí, že jsme snědli dražší jídlo, ale my jsme si ukázali v jídelníčku podle ceny na jiné, jak máme poznat, které nám nakonec přinesl? Nechce tomu rozumět! A to se tady platí 2 JOD za servis! Pokladní vše vyřešil a milý vykutálený číšník je bez spropitného.
     Vrátili jsme se do hotelu, kde už teče teplá voda a po nezbytné očistě jdeme znovu ven. Už se setmělo a chceme udělat nějaké večerní snímky divadla. Potom nás napadlo dát si na ulici King Faisal za Arab bank, ve vyhlášené cukrárně Habíba, proslulou kunáfu. Neskutečně dobrou pochoutku ze sýrového těsta. Připomíná to smažený sýr posypaný drcenou pšenicí a politý sladkým sirupem. Místní tady stojí frontu. Úplný dav. Cena za tuhle lahůdku je 1/2 JOD za porci odkrojenou z velikého oválného plechu.
     Jak si tak olizujeme sladké rty, chodí okolo opravdový chudák, ale nežebrá, nabízí kapesníčky, aby si vydělal drobné. Dávám mu za ně 20 piastrů. Pohlédl mi do očí s tak pronikavým pohledem plným vděčnosti, ale i hrdosti, dotkl se mě a přikývl. Dobře věděl, že ubrousky nepotřebujeme... Verče se chtělo plakat, jaký to byl silný zážitek.
     Ještě musíme koupit vodu na zítřek a výjimečně kolu, protože mě bolí hlava. 3 litry vody a litr koly stojí jen 1,2 JOD. Potřebujeme také vyměnit více peněz, ale směnárny mají stále zavřeno. Obracíme se tedy na recepční, kde nám vyměňují ve standardním kurzu 0,7 JOD za dolar, jako v bance. Hlava bolí stále a tak se snažím usnout.

10. listopad 2011 - čtvrtek (MADABA a HORA NEBO)

     V sedm jdeme na jídlo. V recepci platím kartou účet za dva noclehy se snídaní dohromady za 40 JOD. Mezi řečí se ptáme odkud, že to jezdí autobusy do Madaby? Recepční radí, abychom našli autobusové nádraží ramadán, a že nás tam odveze taxík za dinár. Necháváme si na lísteček napsat požadovanou destinaci a název jižního nádraží v arabštině.
     Před hotelem bereme žlutý taxík. Řidič si říká o 2 JOD a my, že nám na recepci řekli, že nemáme platit víc než dinár. Nato on lakonicky odpovídá: „Ať si recepční vezme oba batohy a odnese je za dinár sama!" Nakonec domlouváme kompromis a za 1,5 JOD jedeme k oboustranné spokojenosti na nádraží. Tam už nás místní navádějí do správného vozu a za chvilku už jedeme za pouhých 1,3 JOD pro oba do Madaby.
     Madabské autobusové nádraží leží blízko centra a tak jdeme pěšky a hledáme hotel Madaba (neplést si s hotelem Madaba Inn, který je drahý a luxusní). Dostali a usmlouvali jsme cenu 15 JOD za double, bez snídaně. Odhazujeme krosny a vyrážíme do města, znovu směrem k autobusům, s cílem zajistit dopravu k hoře nebo. Ale nabízejí se nám jen taxikáři, s cenami od 20 JOD. A tu zastavuje soukromá dodávka a nabízí odvoz do vesnice Fasalíja. Kývli jsme, ale jen co se rozjedeme, máme tady nabídku výletu tam i zpět, jak jinak… Proč ne, ale smlouvat se musí a tak se dohadujeme tak dlouho, až jsme se dostali na 8 JOD za cestu tam i zpět, i s čekáním na hoře Nebo.
     Milý řidič vozí i místní, a tak jezdíme po různých usedlostech v okolí a vysazujeme domorodce. Tu odbočujeme za vísku Chirbet Muchajját, asi po 5 km, ke kostelíku sv. Lota & Prokopa. Zde se nachází velice zachovalá a moc zajímavá podlahová mozaika s výjevy každodenního života (sklizeň hroznů, zemědělství, rybolov) z roku 557 n. l. Dovnitř nás pouští hlídač za 1 JOD spropitného. Z vršku je také výhled na Mrtvé moře a protější ruiny kostela sv. Jiří. Za 20 min pokračujeme dál k dnešnímu hlavnímu cíli - Hoře Nebo.
     Není to už daleko a jsme tam za chvilku. Dole pod námi se nachází Ujún Músá, místo kde by měl být Mojžíšův pramen, ale tam my nejedeme. Podle bedekru to není vůbec zajímavé místo, ani trochu hezké a navíc jen jedno z několika jiných možných. Kráčíme na biblickou horu Nebo. Šofér bude čekat na parkovišti a my platíme dinár vstupného. Samotný kostel je nyní nepřístupný, opravuje se a je obehnán lešením. Mozaiky a malé muzeum je možné vidět ve velkém stanu před kostelem. Jdeme se podívat dozadu, na vyhlídku, odkud máme pěkný rozhled do okolí Mrtvého moře. Přes opar, někde v dáli můžeme tušit Jericho, Jordán, Jeruzalém. Je to jen nějakých 46 km. Je tu i onen bronzový kříž, navržený Italy, symbolizující utrpení a smrt Krista na kříži, a hada, kterého Mojžíš zvedl na poušti. Za fotografii stojí i ohromný kulatý balvan, který se údajně používal k zavalení vchodu kutálením do stran. Po 45 min se vracíme z místa, odkud Mojžíš spatřil zemi zaslíbenou a vracíme se těch 10 km zpět do Madaby.
     Ve městě jdeme rovnou do kostela sv. Jiří, kde se má nalézat slavná mozaik. Opět platíme po dináru a do malého kostelíka jdeme téměř sami. Na podlaze se nachází historická mozaiková mapa Blízkého východu z roku 560 n. l. Byla původně sestavena z 2 miliónů kousků. Dnes ale se z původních rozměrů 25x6 m dochovala jen třetina. Zobrazuje všech tehdejších 157 biblických míst i Mrtvé moře. Samotný kostelík je zdoben mnoha dalšími mozaikovými ikonami.
     Tím památky pro dnešek necháme být a jdeme něco sníst. Na rohu jsme narazili na faláfel za 250 filsů. Takže si jej nadvakrát dopřáváme celkem 4 kusy. Máme takový hlad a chuť je tak skvělá, že si poblíž nádraží dáváme ještě dva. A protože Arabové připravují jídlo opravdu dobře, musíme po setmění na večeři ještě jednou. Tentokrát si v restauraci objednáváme menu za 2 JOD, které sestává z kuřecí shawermy, zapečené v placce a nakrájené jako štrúdl. K tomu je zelenina a také hranolky. Když to všechno sníme, můžeme si v klidu prohlédnout a také vyzkoušet jak se krájí shawerma, jak se maso griluje, jak se smaží faláfel a také na ulici před hotelem Madaba Inn, sledujeme proces výroby typických velikých tenounkých placek. Verča to celé natáčí a nakonec si odnášíme ještě teplý výrobek jako pozornost.
     Následuje večerní procházka, porovnávání cen, zejména za produkty z Mrtvého moře. Vešli jsme i do krámku hned vedle vchodu do našeho hotelu. Sympatický stařík tady prodává svou značku Bloom, o něco levněji než v okolních obchodech. Zdrželi jsme se povídáním s milým křesťanem a dostali i pár cenných rad na zítřejší výlet. Prý to bude vhodný den ke stopování. Hodně lidí bude jezdit auty k moři. V Jordánsku jsou zrovna nějaké oslavy, či prázdniny.
     Nákupy necháme až na zítra a jdeme se sprchovat. Ale museli jsme přijít na to, jak na chodbě zapnout bojler, abychom měli za 30 min teplou vodu. Ve společném pokoji se dáváme do řeči se dvěma Holanďankami, které jezdí po Jordánsku pronajatým autem. Vypráví dnešní zážitky z návštěvy Mrtvého moře a legrace z mazání těl černým, léčivým bahnem. Mají o poznání větší rozpočet než my (to ostatně není nic těžkého), ale sympatické to ony jsou. Popíjíme společně čaj. Zítra už mají namířeno do Dány. Je trochu škoda, že máme od jejich plánu den odstup, jinak bychom se jistě domluvili a jeli do rezervace s nimi, jednoduše autem. Loučíme se a utahaní jdeme na kutě.

11. listopad 2011 - pátek (Stopem k MRTVÉMU MOŘI)

     Vstáváme v 7:00 hod, ale už předtím, v 4:30 hod nás probudil hlasitý zpěv muezina z mešity, kterou máme přímo před oknem. Jdeme na autobusové nádraží ve městě. Rozhlížíme se po dopravě do vísky Maín, odkud chceme stopovat k horkým pramenům, lázním Hammamat Maín, vzdálených asi 27 km. Hnedle se nám vnucují taxikáři, ale za 10 či 7 JOD to odmítáme. Jeden řidič nabízí cenu 1 JOD, je to servis taxi, takže pro nás OK. Nasedáme a jedeme asi 500 m za roh. Prý: „A jsme tady" Cože? Tady to je? Ale ne, říká s kamennou tváří řidič, ale odtud jezdí taxi tam, kam potřebujete! Servis taxi tím směrem. To je ale drzost! Podvod za dinár! A je tu hádka, Verča zuří, diskuze je ostrá, Arabové valí oči, jak se ženská z Čech umí rozčertit! Ale tu se nás skupina jiných taxikářů zastává a nakonec nám pomáhá, že platíme polovic. To nás rozladilo a tak jdeme rovnou stopovat, nevěříme tady nikomu! Vtom troubí klakson narvaného servis taxíku a zve ke svezení. Smlouváme tak že víc než dinár už tady nikomu platit nebudeme a nakonec povolili i Jordánci. Ten co seděl vpředu na sedadle spolujezdce, se přesouvá mezi tři ostatní dozadu. My dva musíme oba na přední sedadlo. V osobáku nás tedy jede sem. To je síla. Během jízdy znovu čelíme nabídkám na přímý odvoz k horkým pramenům, ale zase žádá nehoráznou sumu. Po pátém odmítnutí vystupujeme na křižovatce v Maínu.
     Stopujeme a už třetí vůz zastavuje. Je to minibus, který má namířeno k Dead Sea Panorama restauraci a muzeu. Veze zaměstnance do práce. Je tam hodně žen, pracovnic muzea Mrtvého moře. Řidič si říká o 2 JOD a vysazuje nás na křižovatce, odkud to máme asi 2,5 km prudkého klesání k pramenům. Jdeme sotva pár metrů a už jede auto. Máváme na něj a zastavujeme tři kluky, kteří jedou právě do lázní. Mají volno a jsou evidentně unaveni ze včerejší divoké párty. Prý dnes budou relaxovat. Jeden už teď spí na zadním sedadle. U vchodu do areálu musíme vystoupit a zaplatit vysoké vstupné, každý 15 JOD. Místní platí o třetinu méně! Vybírají to policisté, chvíli s nimi klábosíme, s úmyslem je obměkčit a zaplatit jen 10 JOD. Jsou neoblomní, ale zato jsme dostali čaj.
     Od brány je to ještě skoro kilometr k samotným koupelím. V ceně vstupenky jsou římské lázně a vodopády. Římské horké koupele uvnitř budovy vynecháme a jdeme rovnou pod 60 °C horký vodopád, kde se čvachtáme a růžovíme spolu s místními. Je po deváté a lidí zatím není moc. Verča se koupe v košili, ale arabské ženy jsou ve vodě zcela oblečené a se šátky na hlavě. Za vodní kaskádou je jeskyně. Vodní pára a uvnitř vyvěrající horká voda zde vytvořila přírodní saunu. Je to jenom malá místnost a tak se na báječný pocit musí čekat fronta.
     V 11:00 hod pomalu balíme a odcházíme. V převlékárně se ladíme do suchého a šplháme k bráně. Policajti se hodně diví, že chceme jít pěšky a sami nám zastavují mikrobus. Řidiči přikazují, aby nás svezl. Ukázalo se, že jde znovu o zaměstnance Dead Sea Panorama, tentokrát kuchaře a číšníky. Opět máme štěstí na dobré a přátelské lidi. Smějeme se celou cestu a dokonce nás načerno provezli vstupní bránou panoramatického komplexu, kam se obvykle platí vstupné 2 JOD. Na rozloučenou dostáváme chlebovou placku. Krása! Nádherný je i výhled do okolí a dolů ze srázu, na Mrtvé moře. Nevynechali jsme ani skvělé muzeum, kde se znovu potkáváme s našimi ranními přáteli z minibusu. Ženy, které cestovaly do práce, nás nyní zvou na sklenici ledové vody. Ta se v nesnesitelném horku hodí a doplňujeme i naše láhve. Po prohlídce zajímavé expozice, mapující historii, současnost, i nejistou budoucnost moře, se loučíme a pospícháme dál.
     U brány do areálu nás volá hlídač. Máme strach, že bude požadovat vysvětlení, jak jsme se dostali dovnitř a ukázat lístky, které nemáme. Navíc nechceme prozradit, že nás provezli tajně zaměstnanci restaurace. Nejlepší obranou je útok, a tak Verča povídá a povídá, lhostejno co. Nepustí úředníka za stolem ke slovu. Ten je velice překvapený, když se dozvídá, že jdeme stopovat a při loučení nabízí, že když nám nikdo nezastaví, vezme nás po práci do Madaby, kam se vrací. Milé gesto…
     Hned u brány je check point a vojenská hlídka. Stojí tady auto s kulometem. Znovu se nás na všechno vyptávají a opět se diví, že stopujeme. Nakonec jsou však překvapivě milí a přátelští. Pěšky sice jít nesmíme, ale zato nás ujišťují, že nám zařídí odvoz. Na třetí pokus zadržují auto, kde je místo pro dva. Tedy, ne tak docela. Zastavili nám dva Angličany s autem plným krámů. Musí to všechno přeskládat, abychom se vůbec namačkali. Jedou prý až z Anglie, starou károu, přes Evropu až sem. Na některých úsecích, kde nebyla k mání nafta, jeli na rostlinný olej. Až budou končit svou cestu, auto tu nechají, prý na hraní dětem. Omlouváme se jim za komplikace a vyskakujeme po 5 km klesání serpentinami, na křižovatce silnice Dead Sea Highway. To už jsme hluboko (pod) mořem. Oni jedou opačným směrem na jih, my na sever. My máme namířeno na Amman Beach. Znovu stopujeme, provoz tady je, ale většina aut jede na druhou stranu. Zastavují mladíci z Jordánska. Svezli nás 2 km a drze se hlásí o 2 JOD a nafoukaně dávají najevo svou převahu. Když mu strkám dinár, se slovy: „Víc nemohu," jedovatě procedí: „Jste šťastni?" Autostop po Jordánsku má mnoho tváří.
     Na Amman Beach se platí vstupné celých 10 JOD! Jsou tady davy lidí a my máme pouhou hodinu času. Ne, platit nebudeme. Volíme obejít plot a slézt k vodě mimo oplocený areál. Ale ten nepořádek, ne! „Bordel" a špína, odpadky, plasty, kam jen oko dohlédne! Hnus! Taková je realita „pláží" mimo resorty s placeným vstupným. A to máme dnes poslední den volby do seznamu novodobých divů světa, kam Mrtvé moře kandiduje, jak jsme se dozvěděli v muzeu. Ne, tak tohle volit nebudu, i kdybych mohl. Dlouho trávíme tím, že hledáme a vyklízíme 2 m2 na rozložení karimatky. Sedáme si do humusu a svačíme placky s humusem. Potom už tedy hurá do slavné slané kaše. Jdeme v sandálech, jinak by nám solné krystaly potrhaly chodidla. Opravdu zajímavý pocit, plovat jako korková zátka. Pár důkazních obrázků a ven z 26 °C teplé, mastné, hořké, ukrutně slané (30%) a husté vody. Hodina je pryč, oplachujeme se vodou z PET lahve a jdeme znovu stopovat.
     A znovu nám štěstí přeje, zastavuje minibus. Jsou to studenti, čerstvě po absolutoriu. Samý inženýr, IT, atd. Veselá kopa, slaví, zpívají a bubnují. Musíme dát k dobru nějakou naší. V tu chvíli se mi vybavila jen odrhovačka „Skákal pes přes oves," která za doprovodu tabla a darbouky zní jako učiněný hit. Povinně se představit a sdělit manželský stav je již tradiční začátek konverzace v arabských zemích.
     Autobus jede dál na sever, a tak se musíme nechat vysadit v Suwajmě, odkud jezdí oficiální doprava. Ale jsou tak laskaví, že odbočují z hlavní, naším směrem. Kluci nás nechtějí pustit, chtějí znát náš názor na arabskou revoluci a nepokoje, což je ožehavé téma a tak vše dávám do autu, slovy, že respektuji všechny národy a náboženství. Evidentně slavím úspěch a oddechuji si. Dostali jsme pozvání na párty a grilování, jenže to musíme odmítnout. Každý jsme obdrželi plechovku limonády na osvěžení a tu autobus staví policejní hlídka. Řidič má průšvih. Nemá licenci na řízení autobusu. Správný řidič tady je, ale předal řízení jinému. Začíná dohadování s policisty. Jeden z „našich" je také od Policie, ale jen turistické. Nakonec to dobře dopadlo, na uplacení stačilo pár plechovek ledové limonády a jede se dál, až na severní odbočku na Madabu a horu Nebo. Srdečně se loučíme.
     Stopujeme dál. Za 5 min se už vezeme v autě páru ruských turistů, s pronajatým vozem, směrem do Madaby, kam také jedou. Dnes nám opravdu štěstí přálo. Vyprávíme si, oprašuji azbuku a mluvíme o Putinovi a Medveděvovi. Za chvilku jsme v Madabě. Je 15:55 hod. Spasibo! Jdeme se osprchovat a zbavit soli do hotelu.
     Čistí jdeme ven, do krámku, kde jsme včera byli, kupujeme sůl a mýdla z Mrtvého moře za 7 JOD. Starý pán opět přidává radu, tentokrát jak se zítra ráno dostat do Karaku. V 6:00 hod prý jezdívá univerzitní autobus se studenty do Mu´tah, přes Karak.
     Pak do městečka, kde hledáme směnárnu, ale je zavřeno. Svátek! Jsme nuceni vyměnit v hotelu Madaba Inn v horším kurzu 100:68. Kupujeme večeři, tentokrát s sebou. 4x oblíbené falafely a pár kuliček ze staré známosti zdarma. V hotelu platím za dvě noci 30 JOD, vaříme si čaj a kafe z vlastních zásob. Stejně jako včera zapínáme topení, protože v noci je zima. Na střešní terase potom hodujeme donesené jídlo a koukáme na fotbal, Jordánsko proti Singapuru. Je to asijský pohár. Domácí vedou 1:0 a město vře. Hoteliér také. V poločase jdeme fotografovat noční mešitu v naší ulici. Dlouho do noci pak hřmí ohňostroj a oslavy fotbalového vítězství 2:0.
  

12. listopad 2011 - sobota (Přírodní rezervace DANA)

     Budíček v 5:00 hod, balíme, abychom byli v 6.00 hod na nádraží. Opravdu jede autobus, co vozí studenty do Muta´h. Za 5 min se rozjíždíme. Jsme centrem pozornosti. My se ale vyptáváme, zda je lepší vystoupit už v Karaku a pokračovat jiným autobusem, nebo jet až do Muta´h, což by mělo být snad i na trase. Kluci hned vytáčí kohosi svým mobilem, kdo mluví anglicky lépe. Dozvídáme se, že je lepší jet z Karaku do Tafily a pak dál. Na okraji Karaku tedy vystupujeme. Je 7:30 hod.
     Verča čeká u batohů a já jdu najít banku. Dináry docházejí. Úřady ale otvírají až za hodinu, proto zkouším bankomat a čerpám 300 JOD. Mašinka má možnost ovládání v angličtině, takže je to snadné. Verča mezitím vyzvídá od školaček, čekajících u silnice na výpadovce, že my musíme do centra města na autobusové nádraží Mujama´a. Studentky se baví na náš účet a smějí se našim velkým batohům.
     Chytáme samozvaného taxíkáře, řidiče dodávky. Za dinár nás veze až pod hrad, kde je nádraží. V Jordánsku se stává taxikářem každý, koho zastavíte. Všichni, až na malé, čestné výjimky pak chtějí zaplatit za svezení. Na nástupišti do Tafily nestojí žádný vůz, ale stojí tam lidé, kteří říkají, že odtud něco jistě pojede. Dole v občerstvovací boudě kupuji kafe za půl dináru. Vynikající rozpustné kapučíno v kelímku. Rozhodli jsme se vynechat návštěvu středověkého hradu a spokojili jsme se jen s celkovým pohledem na hradby z nádraží.  A v 8:50 hod jede autobus. A opět jsme středem zájmu a odpovídáme na různé otázky. V Tafile jsme v deset, ale spojení do Kasadia jezdí odjinud. Všude v této zemi mají podivný systém. Ten, že do různých směrů odjíždí spoje z různých míst. Centrální nádraží je spíše výjimkou. Cestující je tedy nucen přecházet na jiné stanoviště, nebo přejíždět taxíky. My se nejprve ptáme a pak jdeme po svých. Není to daleko. Nějakých 300m u reklamní cedule telefonní společnosti Umniah. Sbíháme schody a nastupujeme do minibusu, který se záhy rozjíždí. A opět smršť otázek, kam a proč. Když prozradíme, že máme namířeno do přírodní rezervace Dana, a kdeže máme vystoupit, chlápek někam telefonuje. Později naznačuje, že tady je křižovatka s odbočkou do Dana village.
     Je 11:15 hod a do vesnice je to asi 4 km z kopce, po silnici. Najednou (náhodou?) je tady auto a nabízí svezení. A nic prý nechce, to zní podezřele. Za okamžik z řidiče vypadlo, že má ve vsi hotýlek Dana Moon Hotel, a že když nemáme žádnou rezervaci jinde, udělá nám cenu 20 JOD za pokoj pro dva. Ano, proč ne? Cena je to slušná. Hezká kamenná budova hned při vjezdu do vesnice, vlevo. Je to super místo, přátelští lidé. V ceně je, považte snídaně i večeře. Jedná se o nedávno otevřený hotel, se, zatím, třemi pokoji, ale přistavují tady další. Horká voda po 24 hod.
     Odhazujeme bagáž a jdeme na obhlídku vsi. Je to stará osmanská ves. Trvale tady mimo 3-4 hotelů žijí jen asi čtyři rodiny. Vypadá to tady spíše jako rozvalené archeologické naleziště. Je tu klid a nádherné výhledy do kaňonu. Před hotelem Dana Tower potkáváme Holanďanky z Madaby. Dnes už ale odjíždějí, byly tu také jen 1,5 dne. Takže se zase hned loučíme a vyrážíme někam na jídlo. Zkoušíme to v restauraci s vyhlídkou, patřící k hotelu Dana Tower. Ale 7 JOD za jídlo, nebo 3 JOD za placku s hummusem nebereme! Otrávení se vracíme do „našeho" hotelu, kde nám udělají čaje kolik libo zdarma a svačinu za 1,5 JOD, musím jim udělat reklamu, jsou naprosto výborní a jídlo skvělé, placky, hummus, a ještě jiná pomazánka.
     Potom jdeme na výlet. Za vsí, kde je úchvatný výhled dolů, sestupujeme do kaňonu. Verča si vymkla kotník, při špatném dostoupnutí na kamenité cestě. Se zastávkami na focení a natáčení, nám cesta dolů trvá 2 hod. Potkali jsme místního klučinu na oslu, který ode mě chce za fotku rovnou hodinky. Je neodbytný a dotěrný. Podávám mu jen gumový náramek. Míjíme oázu, olivový háj, kde stojí dům jako v nějaké rajské zahradě uprostřed pustiny. Z vyprahlé, kamenité a rozpálené země se tu a tam derou žluté kvítky. Na jaře, po deštích se tato suchá zem zazelená.
     Tu náhle Verča cosi zahlédla na protilehlém svahu. Ano, jsou núbijští kozorožci. Zdatně šplhají po skalách a pasou se na zelených listech stromů a keřů. Je to dálka, ale daří se je zaznamenat na naše digitální média. Bylo jich celé stádečko a nakonec, neobyčejně lehce, odběhli vzhůru po kolmých skalách.
     Došli jsme na dno, až k tabuli, která oficiálně označuje vstup do rezervace. Tam se smí jen s povolení, neboli se zaplaceným permitem. Jdeme ještě kousek dál, ale pak to, i vzhledem k poraněnému a bolestivému kotníku, raději v 15:00 hod otáčíme k návratu. Z túry se vracejí také další dvě dvojice a tak stoupáme společně s Mikem a Angelou, se kterými jsme se dali do řeči. Před vesnicí jsme uhnuli doleva, jinou cestou, jak nám u oběda poradili postarší Francouzi. Tam prý jsou drobné potůčky a výhled na báječný západ slunce. Potkali jsme tady i velbloudy a osly. Pár potůčků svedených do betonových korýtek jsme opravdu našli, ale prodíráme se trním. Prodírali jsme se nahoru, kde už jakás, takás cesta do vsi vede. Potkali jsme ony Francouze, ale západ slunce si chceme vychutnat z vyhlídky za vesnicí, kde jsme dnešní túru začínali. Opravdu nádherná podívaná. Páreček z Anglie sedí kousek vedle nás. Hned co zašel sluneční kotouč za obzor, což bylo v 16:45 hod, hned se ochladilo. Vracíme se na hotel, kde budeme i večeřet. Angličané chtějí zítra také odjet do Wádí Músá, do Petry. Dohodli jsme se, že zjistíme cenu za odvoz, každý ve svém hotelu, a kdo sežene levnější, řekne, abychom se podělili o náklady.
     Verče se ale udělalo zle, když jsme si sedli do společenské místnosti ke kamnům na plyn. Rozbolela jí hlav a žaludek. Sedíme tam a rozmlouváme s majitelem Raminem, když tu přichází Angličané. Prý za 25 JOD můžou mít odvoz. Ramin to kontruje solidní slevou na 20 JOD/auto. Ale naléhá, aby to bylo jen mezi námi a tajné, Nechce, aby se to říkalo dál. Angličané slibují, že Tower hotelu řeknou, že jedou soukromým autem, aby Ramina neprozradili. Ramin je vůbec skvělý. Má nejen nejnižší ceny, ale i kamarádský přístup. Tak chce dostat lidi do hotelu, patřícího jeho otci. Ale rekonstrukci, přestavbu a provoz má na starosti on. Zatím nemá webové stránky a nechce žádné poplatky a provize. Ani není napojen na jiné partnerské hotely na turistických trasách, např. v Petře, či Madabě, nebo Ammánu. Verča si jde lehnout, je jí hůř. Angličané odcházejí. Mezitím nám Mohamed přinesl opravdu obrovskou porci večeře, která se absolutně nedá sníst. Na velikém kulatém pekáči je kuře, zelenina, cibule, brambory, rýže. Vše pečené dohromady. K tomu jogurt a placky. Verča si jde lehnout, je jí hůř. Angličané odcházejí. Verču volám k jídlu, ale ona stěží něco sní. Polovina tak zůstává na podnose. Mohamed je původem z Jemenu a stará se o nás. Patří k personálu. Verča se mu líbí a tak jí vaří bylinný čaj, říká, aby jedla jogurt, aby se jí udělalo dobře. Když pak nesměle přináší starý potrhaný elastický obvaz n kotník a mléčný koktejl, padáme do kolen. Neuvěřitelné! Vřelé díky…
     Jdeme spát brzy. Škoda, že kvůli zranění nemůžeme zůstat alespoň o den déle. Je to tady báječné a celodenní túra by byla super. Ale s bolavou nohou tu zase není co dělat.


13. listopad 2011 - neděle (WADI MUSA - Petra den I.)

     Vstáváme v 7:30 hod, balíme batohy a po osmé snídáme na zahrádce před hostelem ve stylu beduínského stanu s dekami, pod vonícími, vzrostlými borovicemi. Verče je už dobře. V noci foukal vítr a ještě teď šumí v korunách jehličnanů. Platíme za ubytování a včerejší svačinu 23 JOD. Jako spropitné dáváme dva dináry, protože tady si to opravdu zaslouží. Mohamedovi strkám bokem dva dináry za včerejší soucit a starost o Verču.
     Angličané Angela a Mike nikde, je 8:45 hod. Verča se jde po nich podívat. Ukázalo se, že zaspali. Brzy je tu ale máme, nakládáme věci do osobního auta a vyrážíme s Raminem na cestu. Cestou zastavujeme na panoramatických vyhlídkách do krajiny, fotíme a natáčíme. Zastavili jsme i u vesnice Šobak, abychom se pokochali výhledem na zdejší slavný a tajemný hrad.
     Asi v půl jedenácté přijíždíme do Wádí Músá, neboli v "Petře". Angláni mají rezervaci v lepším hotelu, my se necháme dovézt k Valentinne Inn, který má dobré a ?levné? reference na českém internetu. Smlouvám tedy o ceně a dostáváme se na 20 JOD za pokoj pro dva, bez snídaně. Když se mě recepční dozvídá, že jsme z Čech, chytá se za hlavu a chvíli nemluví. Prý tady ubytoval už 8 našich krajanů. Šeptá, abychom jim neříkali cenu, za kterou nás ubytoval. Nabízí i možnost večeře za 5 JOD stylem "sněz, co můžeš" a snídaně 2,5 JOD a svačiny za stejnou cenu. Všechno odmítáme. Dostáváme čaj na přivítanou, kupujeme si v recepci 1,5 litru vody za půldinár a směle vyrážíme do Petry.
     Vstupné je na místní poměry astronomické: 1 den za 50, 2 dny za 55 a 3 denní za 60 JOD. Před devíti léty, jak jsme se dočetli z jiných cestopisů stála vstupenka 1 JOD! Kupujeme dvojdenní a v 11:00 hod vstupujeme do areálu. Spolu s námi se dovnitř valí davy zájezdových turistů a tak to vypadá jako prvomájový průvod.
     Míjíme obrovské kamenné bloky, tzv. kameny Džinů prozměnu míjí neúnavní nabízeči oslů a velbloudů. Častují nás svým: "How are you, where are you from? Donkie, camel, horse riding? Long way!" A tak pořád dokola. Ten kilometr si rádi dojdeme a uvidíme alespoň Obeliskovou hrobku a Bab As-sik triclinium. To už ale vstupujeme do soutěsky zvané sík.
     Po přechodu kamenného mostku, který je součástí přehrady, sloužící k zachytávání vody při dešti. Noříme se do stínu skal. Začátek síku tvořil kdysi i kamenný oblouk, z něhož jsou už dnes vidět jen okraje tzv. niky. Hlahol davů autobusových turistů a tlačenice trochu kazí celkový dojem. Snažíme se je předběhnout a spěcháme 1,2 km dlouhým síkem, 2-5 m širokým a 200 m hlubokým. Po stranách jsou dobře patrné kanály - koryta, kterými byla vedena voda do centra Petry již před 2000 lety. Na některých místech jsou vidět i terakotové trubky. V roce 1997 zde dokonce odkryli původní kamenné dláždění, které v některých úsecích vidíme. Procházíme kolem kamenného reliéfu velblouda a muže. Již špatně rozeznatelný obrys byl kdysi obrazem celé karavany, pod jejíma nohama protékala voda.
     Ve škvíře na konci "chodby" už vidíme prosvítat světlo a narůžovělou skálu. Před námi je Pokladnice (Al-Chazne) a oválné náměstí. Přestože je tady opravdu spousta lidí, nic nebrání srdci, aby se rozběhlo rychleji a oku, aby se nelesklo a nemohlo odtrhnout. Nejznámější obrázek ze všech knih typu Nej... světa, se před námi zhmotnil právě teď. Petra, jejíž jméno znamená v řečtině „skála", je proslulá stavbami, vytesanými v lososově zbarveném pískovci. Leží v kotlině sevřené horami, jež tvoří rozlehlé údolí, které se táhne od Mrtvého moře až k Aqabskému zálivu. V roce 312 př. n. l. se zde usadili Nabatejci, nomádský kmen arabsky mluvících Semitů. V několika příštích staletích vytesali z kamene Petru, která se stala hlavním městem jejich obchodní říše. Archeologové odhadují, že navzdory sto let trvajícím vykopávkám, bylo prozkoumáno pouhé procento tohoto města. 
     Dovnitř Pokladnice se už nesmí, ale ono tam zas tak moc k vidění není. Jen krychlový prostor. Pokladnice byla vytesány do železitého pískovce mezi lety 100 př. n. l. - 200 n. l. Vysoká 43 m a široká 30 m. Fasáda je nádherně zdobená dvěma patry a antickými sloupy. Nese stopy eroze, ale i kulek. Kdysi se věřilo, že uvnitř urny se skrývá poklad a tak se ji mnozí snažili rozbít.
     Je tady rušno, restaurace, suvenýry, velbloudi. Slušná fotka je téměř nadlidský výkon. Ještě, že máme ještě zítřek. Za síkem pokračujeme doprava, Fasádovou ulicí. Pár desítek hrobek v různém stavu zvětrání štítů a tesaných znaků. Soutěska se rozšířila a před námi se otevřel pohled na amfiteátr vlevo v dáli a po pravé straně na Královské hrobky. Uprostřed toho všeho jsou stánky se vším možným, jejichž prodejci jsou otravní. Nelze se jen podívat, projevený zájem spustí kolotoč, kdy jste nuceni koupit i to, co nechcete. One dinár, opakují do nekonečna. Verča se jim snaží vysvětlit, že tento tlak je na škodu, ale arabské obchodníky zjevně nepřesvědčila, jsou jen naštvaní, že je poučuje bílá žena. Inu obchod v Arábii je jiná káva.
     K divadlu teď ale nepůjdeme. Za ulicí Fasád začínají vlevo schody, po nichž stoupáme vzhůru a s každým patrem ve skalách se nám naskýtá stále lepší výhled. U jednoho rozloženého prkenného pultu zaujaly Verču korálky od Beduínů a tak si je koupila od mladé slečny. Už jsme skoro nahoře. Před restaurací s nápoji a kávou si prohlížíme dva obelisky zasvěcené bohům Dúšarovi a Al-Uzzá. Pokračujeme ještě výš, podle cedule k Al-Mazbah, k oltáři, známějším jako vysoké obětní místo. Jedno z několika obětních míst vysoko v horách. Stojíme na vrcholu hory Jabal Mazbah a máme opravdu skvělý panoramatický výhled, jak na Královské hrobky, tak na Wádí Músá, i na svatyni na Jabal Harún. Vrchol naší hory tvoří plošina a jakési bazény, z nichž vedou kanálky. Ano, na odtékající krev obětovaných zvířat. Sedáme si na okraj a svačíme. Je tu klid a pohádková atmosféra. Unikli jsme davům a společnost nám dělají jen tři Francouzi, Beduínka od stánku a její kocour, kterému Verča dává pít vodu. Dolů chceme jít jinou cestou a vydáváme se do Wádí Farasa, neboli Motýlí údolí. Od obelisků ukazuje cestu cedule a pak nám pomáhají pyramidy z kamení, které tu tvoří celý les. Cesta je nesmírně krásná, klesáme, místy po schodech, místy vyšlapanou stezkou. Barvy skal hrají všemi barvami a výhledy v odpoledním slunci berou dech.
     Brzy jsme u Lví fontány, do které byla svedena voda kanály ze skal tak, aby tryskala z dnes už neexistující lví tlamy. Rozeznat je možné už jen tělo zvířete 5 x 2,5 m. Po příkrých schodech se dostáváme na "náměstí" a k Zahradní hrobce s cisternou na vodu o obsahu cca 500 m krychlových. Uvnitř Zahradní hrobky je dokonale geometrická ohromná krychlová hala. Na protější straně kaňonu je možné vystoupat do malého "obydlí", které není značeno, ale je velice malebné a vnitřek hraje všemi barvami skály. Budí zdání domku hlídače, jež má přehled o všem v okolí.
     Obejdeme Zahradní palác a po pravé straně, přímo naproti hrobce římského vojáka (podle plastiky nad vchodem), je místo zvané Zahradní triclinium (pohřební hostina). Je to snad jediná jeskyně se zdobeným vnitřním prostorem. Stěny zdobí vytesané sloupy, výklenky a reliéfy. Kdysi byla hrobka s tricliniem propojena kolonádou a dvorem. Slunce a jeho paprsky pronikající dovnitř, vykouzlilo nádhernou hru světla a stínu.
     Cesta nám trvá dlouho. Neustále se zastavujeme a prohlížíme další a další dutiny a jeskyně. Míjíme i opuštěnou kavárnu s lákavým výhledem do Wádí Farasa. Další a další hrobky. Na rozcestí se dáváme namísto k Faraonově sloupu, rovnou doprava, ke Královským hrobkám. Na centrální město bude čas zítra. Slunce se sklání níž a níž, až mizí za vrcholky hor. To už se pomalu vracíme kolem amfiteátru zpět, stejnou cestou a uzavíráme tak pomyslný okruh. Moc turistů už nezůstalo. I místní prodejci balí své pulty. Sveřepě odmítáme poslední nabídky na svezení na oslu. Zato místní kluci se tudy nezřízeně prohání na všem co má čtyři nohy. Zaslechli jsme češtinu, to budou asi naši hoteloví sousedé. A už je i vidíme na oslech...
     Nikdo už není u Pokladnice, ani v potemnělém síku. V 17:05 hod stojíme u brány a opouštíme areál. Pro dnešek. I těch pár kilometrů do města jdeme po svých. Cestou nakupujeme levné placky za 0,15 JOD/ks a ptáme se na levnou místní jídelnu. Hned ji také nalézáme a objednáváme si každý 1/4 kuřete s kopou rýže, která je ochucená kardamonem a salátem. Celé za 7 JOD, takže oproti hotelové večeři jsme ušetřili. O kousek dál si v syrské vývařovně nakupujeme 4 x falafel na zítra za 2 JOD. Než nám připravili sendviče, dostali jsme každý pár cizrnových smažených kuliček, jen tak, od cesty. Už je řádná tma a ochladilo se. V obchodě u kruhového objezdu nakupujeme levnější vodu než je v hotelu. 2 x 2 litry stojí dinár.
     Na pokoji se rychle sprchujeme horkou vodou, abychom nezatížili spotřebu vody v už tak vyschlém kraji. A hurá pod deku. Dnes si to zasloužíme. Našlapali jsme dobrých 16 - 18 km. A to měla Verča ze včera zraněný kotník... 

OBRÁZKY K DENÍKU ZA DRUHÝ TÝDEN:

PŘEDCHOZÍ TÝDEN:

DALŠÍ TÝDEN:

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014