MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

První týden

2. 11. 2011 - 6. 11. 2011


České Budějovice, Praha, Tel Aviv, Jeruzalem, Betlem, Tiberias





2. listopad 2011 - středa (Č. BUDĚJOVICE - PRAHA)

     Ještě ráno jdeme do práce! Ale už po obědě začíná cestovatelský maratón. Auta odvážíme na parkoviště k Filipovi do areálu českobudějovického letiště, kde budeme celý měsíc parkovat. Je příšerná dopravní zácpa. Filda nás veze svým autem nazpátek domů. Tlačí nás čas. Ještě v 15:00 hod je Verča ve vaně, ale za 40 min už musíme nastupovat do autobusu směr Praha! Sbaleno máme od včerejška, teď jen dodělat tousty k svačině a pochodujeme na nádraží. V 15:40 hod odjíždíme se Student Agency. Ve voze sledujeme film a dostáváme kafe, tak jak to je zvykem v jiných zemích, a konečně už i u nás.
     V 18:00 hod jsme v Praze Na Knížecí. Přestupujeme na metro a frčíme na Florenc, kde máme hodinu času, než pojedeme linkou SA směr Karlovy Vary, která staví na letišti v Ruzyni. Svačíme a splachujeme to pivem. Na letišti jsme v 20:00 hod. Zevlujeme v hale a odbavujeme se u automatických stojanů self check-in. Dvě hodiny před odletem jdeme odbavit batohy. Malý výslech českých letušek: „Kdo vám balil zavazadla, nevezete zbraně, nože, plyn, vařič?" Přiznávám vařič na tuhý líh. Hlupáku! Odhalil jsi sám sebe! Holky si neví rady s mým doznáním a vedou mě do security místnosti. Listují v manuálech a volají dispečink. Nakonec mi líh zabavili. A máme tady první malér, na čem budeme vařit?
     Pak už můžeme krosny odbavit. Putují na pás s váhou. Můj váží 18kg a Verčin 14kg. Jdeme si ještě osladit život zmrzlinou z Meka. Telefonujeme domů, loučíme se. Mezi řečí se dozvídáme, že Izrael na někoho střílí rakety, že včera vzali Palestinu do UNESCO a znovu se zvyšuje napětí v oblasti…
     Jdeme do Gate B5. Česká pasová kontrola proběhla hladce. Celník si dává vousáče z Izraele, že nemá platný pas, že je nepodepsaný. Ten na to kouká jak husa do flašky a nechápe, co se po něm chce, legrační. V duty free zóně očicháváme parfémy a čekáme, než nás vpustí do letadla. Dojídáme tousty. V 23:10 hod nás pouští k další kontrole, před vstupem. Batohy jedou rentgenem, který odhalil zapomenutou ledovou kávu. Ta má ¼ litru a tak je zabavena. Obsluha přístroje už se těší, jak si jí vysrkne.
     Konečně v letadle. Sedačky 11D a 11E v menším stroji Airbus A 319 s trojicí sedadel po obou stranách. Dostáváme noviny, startujeme a s 15 min zpožděním. Usínám jako špalek a tak jsem propásl odlepení od rodné hroudy. Za chvíli se roznáší jídlo - houbovka s masem a rýží.

3. listopad 2011 - čtvrtek (TEL AVIV - JERUZALÉM)

     Celou cestu jsem prospal. Budíme se, až když hlásí, že jdeme po více jak 2500km na přistání. Posouváme si ručičky hodinek o hodinu dopředu a vystupujeme z letadla. Jdeme k pasovce. Běžné otázky, kde pracujeme, koho známe v Izraeli, co budeme v zemi dělat. Nic hrozného, jak bylo psáno v mnohých, ale dlužno říci, starších cestopisech. Po 2 minutách máme razítka v pasu a tím i uzavřený ostatní arabský svět, mimo Jordánska a Egypta, se kterými má Izrael mírové dohody, a jejichž hranice lze běžně překračovat. Pokud bychom chtěli i jinam, museli bychom si obstarat jiný, nebo další pas. To ale pro náš letošní plán nebude potřeba. Naše cesty povedou právě jen do těchto zemí.
     A jsme ve Svaté zemi. Ve směnárně měníme 100 Euro, ale berou si zde poplatek, takže doporučujeme všem, kteří tak učiní po nás, aby si vyměnili jen nezbytné množství na cestu do nejbližšího města. Tam už většina směnáren poplatek nemá. Čekáme na rozednění a z 2. patra Ben Gurionova letiště jdeme ven na stanoviště taxíků a autobusů. V půl sedmé přijel vůz Egged Bus, ptám se řidiče na cestu do Jeruzaléma. A on, že nás sveze před letiště na křižovatku dálnice, kde si vezmeme jiný autobus. Tak se stalo, zaplatili jsme každý 23 NIS a lístek platí i pro další autobus. Vysadil nás na křižovatce. Než přeběhneme silnici k zastávce, před nosem nám ujel autobus č. 947, který zrovna potřebujeme. Musíme tedy čekat až do 7:30 hod na další. A opravdu lístky skutečně platí a my jedeme asi 35 min na Centrální autobusové nádraží v Jeruzalémě.
     Doprava v hlavním městě houstne. Vystupujeme v suterénu a než můžeme projít budovou, znovu nám kontrolují zavazadla. Procházíme RTG rámem. Tak tomu bude v každé veřejné budově v zemi. Před vchodem, na ulici Jaffa Rd. Hledáme zastávku MHD č. 1, který nás doveze k Damašské bráně. Díky dopravní zácpě desetiminutová cesta trvá minut 20.
     Padesát metrů od zastávky u hradeb, naproti malému, místnímu autobusovému nádražíčku, stojí náš, přes internet rezervovaný, New Palm hostel. Tady se rozkládá arabská čtvrť. V recepci platíme kartou 300 NIS za tři noclehy. Spát budeme v šestilůžkovém pokoji. Je to ta nejlevnější možnost, jakou jsem našel. Jsme hodně unavení, ve společenském pokoji srkáme kávu, která je stejně jako čaj k dispozici zdarma, po celý den. Sociální zařízení je společné, možné je i využívat skromnou kuchyňku.
     V 11:00 hod vyrážíme do ulic starého Jeruzaléma, do kterého vstupujeme nejbližší Damašskou branou. Muslimů je tady hlava na hlavě. Jeden takový bubák strká neurvale do Verči. V téhle tlačenici musíme mít ostré lokty, aby nás nesemleli. Jsme uvnitř. Pokračujeme změtí obchůdků se vším, na co si jen vzpomenete. Chtěli jsme ochutnat čerstvou mrkvovou šťávu, ale 2 dcl za 50 korun? Musíme si zvykat na vysoké ceny. Alespoň zaháníme hlad faláfelem za 7 NIS. 1 izraelský šekel je zhruba 5 korun. A už jsme na Via Dolorosa, podél které zní arabské modlitby, a jejíž část si procházíme. Za chvíli stojíme před kontrolním stanovištěm před vstupem na prostranství u Zdi nářků. Nejposvátnější místo Židů se nachází na západní straně Chrámové hory. Patří mezi nejstarší a nejuctívanější památky Jeruzaléma. Je pozůstatkem chrámu z 10. století př. n. l., založeného na pahorku Moria autorem Písně písní králem Šalamounem, synem Davida a Bethseby. Je to vlastně část opěrné zdi, která byla postavena okolo chrámové hory při jejím rozšiřování za Heroda Velikého. Své jméno dostal tento nyní 170 metrový úsek zdi podle zvyku Židů přicházejících oplakávat zboření svého chrámu římským císařem Titem F. Vespaniem v roce 70 našeho letopočtu.
     Rozdělujeme se, protože ke zdi nemají opačná pohlaví stejný přístup. Fasuji erární jarmulku a jdu se dotknout historie. Je to velmi zajímavá podívaná. Fotografujeme a natáčíme ostošest. Zrovna probíhá obřad Bar Micva, během kterého se ze židovského chlapce ve 13 letech stává nábožensky dospělý muž, který na sebe přijímá odpovědnost za dodržování micvot - přikázání. Nakonec vydržíme sledovat tu zvláštní podívanou více než hodinu. Úporně se kývající Židy, dopředu, dozadu, ze strany na stranu, odříkávajíc tóru. Velice zajímavý je i pohled pod Wilsonův oblouk, kde je nejvíc tradičně oděných ortodoxních Židů, knihovny i pohled pod podlahu, proskleným oknem k základům chrámové zdi.
     Opouštíme západní zeď západním směrem. Fotografujeme mladé vojandy se samopaly, odcházíme turniketem a stoupáme na vyhlídku, abychom se ještě podívali na celkové divadlo kolem slavné zdi.
     Cpeme se našlapanými uličkami, kde téměř výhradně arabští obchodníci, prodávají zboží s křesťanskou tématikou. Obchod je obchod. Přicházíme k bráně zvané Řetězová, ale ke Skalnímu dómu nás vojáci nepustí. Prý až v neděli. Namísto toho jdeme k bazilice Svatého (Božího) hrobu. Vstupujeme na místa, kde svou pouť zakončil Ježíš Kristus. Celý vnitřní prostor je v obležení Rusů, stejně jako celé město. Jako první vidíme naproti vstupu kámen posledního pomazání, veliký plochý kámen, kam položil Josef z Arimatie Ježíšovo tělo. Po pravé straně vystupujeme po schodech na Golgotu, vršek skály, kde došlo k ukřižování. Stavíme se do fronty, abychom se také mohli sklonit a dotknout posvátného místa a zapálit svíčku. Postupně procházíme celý vnitřní prostor chrámu spravovaného šesti církvemi. Místo kde pukla skála, když Ježíš umíral, vězení kde Ježíš pobýval před ukřižováním. Tady jsme náhodnými svědky, jak zbožná Ruska ukradla kámen z těchto míst. Vrcholem návštěvy je možnost vstoupit do kaple Andělů a navštívit Kristův hrob. Kolem celé kaple se tlačí dav věřících. Uběhla celá hodina a to díky tomu, že téměř výhradně Rusové z hromadných zájezdů předbíhají ostatní a není jim ani trochu hanba. To žel přispívá k nepříliš pokojné atmosféře. Klid a mír, pokora a slavnostní atmosféra tady díky nim vůbec nevládne. Žádná zbožná úcta k bližnímu. Je to jako pouťová atrakce, masové divadlo. Dnes nesnáším Rusy, jejich roztahování, panovačnost a ano, i pohrdání. Jejich tlusté zlaté řetězy a kříže jsou jen pozlátkem. Ale co mají v srdci?
     Na návštěvu uvnitř Ježíšova hrobu máme jen pár vteřin. Pouští nás a hned zase vyhánějí ze stísněného mramorem vykládaného prostoru s náhrobní deskou. Snažíme se alespoň na pár okamžiků nasát genius loci tohoto místa.
     Zbytek dne, neboť slunce zapadlo krátce po páté, trávíme na tržišti v uličkách starého města. Kupujeme první suvenýry z olivového dřeva. Začínáme smlouvat, a jde to dost špatně. Ceny jsou díky bohatým turistům vysoké a ochota prodejců handlovat malá. Z města odcházíme křesťanskou čtvrtí, Novou branou.
     V arabské restauraci, nebo spíše jídelně pod naším hostelem si dáváme k večeři shawermu a grilované kuře. K tomu několik misek se saláty, humusem, zeleninou, polévkou a pitím za 40+45 NIS. Drahé, ale výborné a je toho opravdu hodně. V hostelu si dáváme kávu a čaj a jdeme do horké sprchy. S plánováním na zítřek to nedopadlo. Večer máme společnost, na pokoji s námi spí sourozenci z Chile. Chtěl jsem si půl hodiny zdřímnout a v 20:00 hod si nastavit budík, ale únava nás přemohla, spíme jako zabití ve spacáku, na papírovém prostěradle, které si vozíme pro případ špinavého hotelového povlečení, což je právě zde.

4. listopad 2011 - pátek (BETLÉM - JERUZALÉM)

     Vstáváme v sedm a snídáme kávu a chléb, který máme spolu s pomazánkou z domova. Přesně v 8:23 hod stojíme venku před hostelem, na východním autobusovém nádraží, ano, na tom, u kterého jsme včera vystoupili z MDH. Je to 50m od Damašské brány, kde sedáme okamžitě do autobusu č. 21 a odjíždíme za 7 NIS/os do Betléma. Cesta trvá jen půl hodiny a nikdo nás nekontroloval.
     Vystupujeme na zastávce, na ulici Hebron Rd. A hned jsme obklíčeni taxikáři. S námi vystoupily ještě dvě holky a párek Němců. V „novém" průvodci od Joty (Bradt) ignorují palestinská území a tak nemáme mapu a nevíme jakým směrem se vydat, čímž jsme se stali pro taxíkáře snadnou kořistí. Bereme společně jeden vůz ve čtyřech lidech a vezeme se na náměstí za celkových 15 NIS. Později zjišťujeme, že pěšky se á do centra dojít po ulici Papeže Pavla II. Je to jen kilometr.
     Jedeme oklikou po silnici, zastavujeme a děláme panoramatické záběry. Za chvíli už stojíme na náměstí. Řidič je neodbytný a neustále se vnucuje se svými službami na celý den a celou okružní cestou po okolí Betléma. My jsme sem však přijeli jen a pouze kvůli kostelu Narození Páně. Tam se také hned vydáme. A děláme dobře. Za hodinu se to tu totiž začíná hemžit kým jiným, než Rusy.
     Procházíme skloněni zazděným, sníženým vchodem. To z důvodu toho, aby dovnitř nemohl nikdo vjíždět na koni, či velbloudu a tím nepohrdal takovým místem. Jsme uvnitř velmi hezkého a skromného kostela. V podlaze jsou poklopy, kudy je možné vidět původní mozaikovou podlahu, vpředu je zdobený oltář. Stavíme se o fronty po pravé straně. Před námi jsou již poutníci, tak na ¾ hodiny čekání. Kupujeme svíčky a před vstupem do jeskyně, u obrazu usmívající se Panny Marie s Ježíškem je zapalujeme. Protlačili jsme se dovnitř a za chvíli se už dotýkáme betlémské hvězdy, symbolizující místo, kde se Ježíšek narodil. Dostáváme pamětní svatý obrázek od pravoslavného mnicha, dohlížejícího na pořádek. Výklenek mi připomíná tak trochu krb u podlahy. V podzemí je celkem místo a tak se stavíme do kouta a chvíli zůstáváme, pozorujeme nekončící zástupy lidí líbajících posvátné stříbro a mramor. Nasáváme atmosféru místa a samosebou dokumentujeme. Na všech těchto místech jak v Jeruzalémě, tak zde je povoleno natáčet a fotografovat.
     Prohlížíme si i ostatní prostory kostela a jeho podzemí, kupujeme ještě svazek betlémských svíček domů a vycházíme ven. Venku je chladno, zataženo a fouká studený vítr. Míříme do informačního centra na přilehlém náměstí a tu spustí muezzin příšerně nahlas svůj řev do ampliónů. Zajímavý kontrast. Za chvíli je už náměstí plné Palestinců, klanících se a klečících na dlažbě, modlících se Alláh Akbar. Natáčím tu podívanou, prý se to smí, tvrdí dívka v infocentru, kam jsme si došli pro mapu města.
     Jdeme necelý kilometr k mléčné jeskyni, kam se svatá rodina ukryla před Herodovým vražděním neviňátek. Podél cesty tam i nazpátek se zastavujeme v dílnách na výrobu olivových sošek a betlémů. Sledujeme, jak se rodí figurky v rukách palestinských řezbářů. Hezky jsme si popovídali a paní majitelkou, která nám popisuje, jak se ošetřují, ořezávají olivovníky, jak rostou a kolik vydrží chladu. Bavíme se o rozdílech počasí v našich zemích a změnách podnebí v posledních letech.
     Pomalu se vracíme uličkami zpět. Hlad zaženeme v místním McFaláfelu, za 2 kusy shawermy, masem plněných arabských placek platíme 35 NIS, což je i přes bonus v podobě zákusku hodně. Prostě nás tady berou na hůl. Uklidňujeme se tím, že nám dopřáli opravdu hodně jehněčího masa. Verča si poručila pitu a já velký list tenkého těsta, do kterého se směs zatočí, jako do tortilly. Potom procházíme sem a tam uličkami, skrze tržnici zvanou souq (súk). Tady si Verča s pomocí starého Palestince kupuje granátová jablka za místní cenu a ne za tu kterou nám je nabízejí. Jinak bychom opět platili dvojnásobek. Během chůze řeznickou částí jsem někde vytrousil nátisk hledáčku k fotoaparátu. Vracíme se, hledáme, ale bez úspěchu. Kupujeme si alespoň něco na zub, což jsou boby a veliké žluté fazole.
     Došli jsme na zastávku a v 15.00 hod je tady č. 21, do které se jen taktak vejdeme, jaký je tady počet cestujících. Tentokrát musíme na check pointu všichni ven z vozu. Vojáci procházejí autobus, kontrolují každému zvlášť pasy. Ale nic co by nás zdrželo. Největší zpoždění je dopravní zácpa v Jeruzalémě. Cesta zpět trvá hodinu a u Damašské brány jsme až ve čtyři odpoledne. Míříme do hostelu, odpočíváme, pijeme kafe a pochutnáváme si na ohromných granátových jablkách.
     Po setmění, tedy po páté, se jdeme projít podél vnější strany hradeb, k Herodově bráně a zpět. Panuje tady čilý, typicky arabský obchodní ruch. Mlsáme pražené oříšky, mandle, falafel k večeři za 6 NIS. Po návratu hrajeme karty, popíjíme čaj, zobeme oříšky a využíváme internetu, který je k dispozici zdarma a mají tady i wifi. Sprchovat už se večer nebudu.

5. listopad - sobota (JERUZALÉM)

     Vstáváme po sedmé. K snídani si dáváme vlastní chléb a pomazánku z Čech. K tomu kávu z hostelového zázemí. Dnes máme namířeno na Olivovou či Olivetskou horu. Dnes je šabat, ale ulice jsou stejně plné jako jindy. Lidé, automobily, autobusy. Jak se zdá, staré zvyky už dodržují asi jen ortodoxní Židé.
     Jdeme pěšky podél hradeb, směrem k hoře. Míjíme Zedekiášovu jeskyni a Herodovu bránu. Pokračujeme vpravo, podél hradeb, skrz muslimský hřbitov až po Zlatou bránu. Tady se dáváme doleva dolů k úpatí Olivové hory. Kocháme se výhledem na Getsemanskou zahradu. Přecházíme ulici ke kostelu Všech národů s krásným průčelím a uvnitř s kamenem, kde se Ježíš modlil. Před kostelem je zahrada s olivovníky s kmeny úctyhodných rozměrů, někdo říká, že mohou pamatovat Ježíše, jiní, tvrdí, že to není možné.
     Velkým a milým překvapením je pro nás návštěva nedalekého hrobu Panny Marie. Kostel je spíše jeskyní s kamenným schodištěm a klidem, který jsme v Jeruzalémě zatím nezažili. Nádhera.
     Z kostela se už vydáváme vzhůru, míjíme kostel Máří Magdalény, který vypadá jako vystřižený z ruské pohádky, s pozlacenými (cibulovými) věžemi. Pokračujeme podél židovského hřbitova, ohromných rozměrů. Židé totiž věří, že až tudy půjde Mesiáš, budou první vstávat z hrobů a budou spaseni s dostatečným náskokem.
     A už jsme na vrchu hory. Panoramatický rozhled na město však kazí mraky a zanedlouho i déšť. Vracíme se proto dolů kolem kostela Nanebevzetí. Když jsem dole, vysvitne najednou slunce a je znovu krásné počasí. „Musíme znovu nahoru", uděláme znovu záběry, které budou jistě mnohem přitažlivější než temná oblaka. Za tu námahu to stojí, neboť zlatá kupole Skalního dómu se v poledních slunečních paprscích blýská, až oči přecházejí. Teď už můžeme v klidu sestoupit dolů, opustili jsme horu s davem turistů, velbloudem a oslem, jehož majitel jej inzeruje jako Ježíšův taxík, a i když je oděn vpravdě biblicky obchod se nekoná, nikdo nemá zájem o svezení. Hádají se tu jen Arabové mezi sebou o prodej plastových hloupostí a kýčovitých suvenýrů.
     Do starého města nyní vstupujeme onou Zlatou bránou, která je otevřena a zlatým klíčem odemčena. Vešli jsme, hlava nám nesešla, ale na sporné území s mešitou Al-Aksá nás policie stejně nevpustila. Zákaz vstupu pro ne muslimy je stanoven do odvolání. Pokusili jsme proniknout odjinud, ale bez úspěchu. Namísto toho procházíme celou Via Dolorosu a jsme pohlceni arabskými obchody a stánky s křesťanskými suvenýry. Máme hlad, který tišíme vařenou kukuřicí za 5 NIS a obědem za 55 NIS pro oba. Kuře s rýží a skopový karbanátek s rýží ve žlutohnědé omáčce.
     Verča kupuje figurky z olivového dřeva u Araba s rozumnými cenami a ještě usmlouvala množstevní slevu o 50 NIS méně (za 6 ks platíme 120 NIS). S cenami a smlouváním to tady není jednoduché. Masový turismus tady úplně zničil ceny. Ochota boháčů platit mnohem víc než je reálná cena způsobila, že trhovci si rovnou říkají 6x více než je obvyklé.
     Docela ošklivý konflikt měla Verča, když v krámku varovala nakupující starší dámu před prodejcem, který prodával figurku za 65 NIS to, když ona pořídila jinde za 25 NIS, což je rozdíl dvou set korun. Zlodějský Arab jí vyhodil z krámu a sprostě a nenávistně jí urážel. Raději jsme zmizeli, než abychom se pustili do křížku s Palestinci v jejich čtvrti.
     Náladu si zlepšujeme nákupem mosazného tvořítka na faláfel za 20 NIS a já tričkem s motivem izraelského piva Goldstar za 30 NIS, poblíž ulice Muristan, kde jsou také mnohé kavárny a točí tady i Budvar! Ovšem za, pro nás, vysoké ceny.
     Vracíme se na hostel, ze starého města odcházíme Jafskou bránou a jdeme podél zdi. Na hostelu pauzírujeme u kafe a čokolády. Po krátkém odpočinku vyrážíme ještě znovu do města, tentokrát do Arménské a Židovské čtvrti. Zvedl se ale vítr, je zima a prší. Vyměnili jsme tričko, které se ukázalo být příliš malé, za větší velikost. Prvotní neochota obchodníka je rozptýlena poté, když kupujeme ještě jedno podobné navíc. Cestou zpět si v malém obchodě kupujeme ještě místní lahvové pivo Macabee za 5 NIS a je tma. Na hostelu došlo kafe, takže tekutiny hojně doplňujeme čajem s citrónem, mlsáme granátové jablko, velké jako meloun. Po osprchování ještě klábosíme ve společenské místnosti. Nevydrželi jsme a Verča vyběhla ven koupit ještě dva faláfely za celkem 12NIS. Na závěr dne píšem emaily domů a jde se spinkat.
  

6. listopad 2011 - neděle (TIBERIAS)

     Vstáváme v 6:30 hod, káva a k snídani chlebová pochoutka. Po sbalení ranců vyrážíme pěšky na autobusové nádraží. S těžkými batohy je to celkem štreka, takové 2-3 km. Směr je jasný. Ulice Hanevi´im a potom Jaffa str. Pro kontrolu se cestou ptáme ještě dvakrát.
     Při vstupu do haly jsme kontrolováni a batohy jsou rentgenovány. Jízdenky kupujeme u pokladny ve 2. patře. Dvakrát do Tiberias za 68 NIS, platím kartou. Za půl hodiny, tj. v 8:30 hod nám to pojede z nástupiště č. 20. Verča jde pro kávu do stánku, kde stojí 9 NIS, ale zato je veliké a chutné. Stíhám i toaletu, protože v autobusech je nemají. Velké batohy ukládáme dolů do zavazadlového prostoru.
     Asi polovičku spolucestujících tvoří vojáci. Mladí kluci, ale i holky se samopaly. Vůz je pohodlný, takže usínám a dost toho prospím. Registruji místo zvané Megiddo - Armageddon, kde se podle legendy mají jednou zformovat šiky k poslední bitvě. Je tam odbočka. Krátce zastavujeme v Afule a poloprázdní (už bez vojska) jedeme dál. Před poledním jsme v Tiberias.
     Míříme rovnou k hostelu Tiberias, který má být podle všech zdrojů tím nejlevnějším ubytováním ve městě. Jenže stojí už 85 NIS za osobu ve společném pokoji i čtyřech lůžkách. V ceně je kafe po celý den, ale žvásty typu nový a čistý si můžou nechat. 425 korun za postel v již lehce ošuntělém, ubytovnu připomínajícím hostelu! Co je nám platná televize na pokoji? Kola půjčují za 70 NIS a den. Taky hodně, když jak později zjišťujeme, auto v Avisu stojí 120 NIS/den. Při dvou lidech to vyjde levněji než bicykl... K dispozici je kuchyňka, ale čistotou rozhodně nezáří. Běžně tu používají plastové talíře, pohárky, příbory, které po použití jednoduše vyhazují. Sám recepční nás přesvědčuje, že je to lepší, než umývat nádobí. Třídit odpad? Neexistuje! Pokoj je nevysátý, ale prostěradla čistá. Vlastní koupelna a malá lednička. Zatím pokoj obýváme sami. Odhazujeme krosny, bereme plavky, pro všechny případy, a jdeme na procházku.
     Je slunečno, máme hlad, ale faláfel stojí třikrát více než v Jeruzalémě, celých 14 NIS! Tak to tedy ne. Hledáme nějaký supermarket a máme štěstí. Za autobusovým nádražím jeden veliký stojí. Kupujeme kyblík hummusu a pečivo. Láhev červeného vína z této oblasti. Vše za 47 NIS.
     Jdeme na místní promenádu. Místní restaurace lákají hosty na rybu sv. Petra, která nejlevněji stojí 68 NIS. Poděkujeme a jdeme dál podél břehu a pláží. Kromě té veřejné, přímo pod promenádou, která není příliš romantická, jsou všechny oplocené a zavřené. Sezóna skončila v říjnu. Neutěšený pohled na ošklivé, železobetonové, zohýbané a rezavé ploty. Nepořádek, dráty, sklo, plasty a oprýskané zdi. Tak to je vyhlášené izraelské letovisko, jak prohlašuje tištěný průvodce Bradt od Joty... A hle, neoplocená oblázková pláž? Aha, ještě větší bordel, ohořelé matrace, plasty atd. Ale dalo by se tady nadivoko přespat. Ale romantika nulová. Hladina je -213 m. p. m. S ubývající vodou mají starosti i tady. Na jednom místě, kde jsou mezi odpadky vidět i kamínky si dáme svačinu. Hummus a bagety jsou výborné.
     Chceme se podívat k inzerovaným horkým pramenům, ale našli jsme jen resort lázní za 65 NIS vstupného. Ale v knížce stojí, že naproti se nachází i prameny v archeo parku. Podle prospektu u vstupu a zároveň pokladny, je tady jen jeden 2x2 m velký bazének, kam můžete ponořit jen chodidla. Vstupné je 14 NIS, ale není důvod. O kus dál je plážička bez oplocení, kde místní chytají ryby a grilují. Stojí tady stan a všude kolem... nepořádek. Zvedá se studený vítr, ale jinak je 26 st.C ve stínu. Jsme asi 2,5 km od hostelu a vracíme se. Po Galilejském jezeře plují dřevěné lodě, kopie těch biblických. Vypadá to moc pěkně.
     Po návratu do města jdeme ještě jednou nakoupit. Zásoby na zítra jsou 1 kg hummusu za 13,9 NIS a 0,6 kg párků stojí 13,5 NIS. Musíme ušetřit. V pokoji zatím nikdo nepřibyl a tak jej máme celý pro sebe. Alespoň tak. Sprcha je opravdu horká, a zatímco si užívám vodní slasti, Verča vaří těstoviny z pytlíku. Ovšem vařič skoro nehřeje, ale recepčního závada nezajímá. Je to líný a neochotný namyšlenec. Kuchyňka je plná špinavého nádobí. Těstoviny ohříváme ¾ hodiny a po jídle usínáme u zapnuté televize. Já se ještě vzbudil a do půlnoci píšu deník. Večery jsou tady dlouhé, protože tma přichází rázem a už v 17 hod.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA PRVNÍ TÝDEN:

DALŠÍ TÝDEN:
 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014