MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

ČTVRTÝ TÝDEN

26. 9. 2005 - 2. 10. 2005

Aquas Calientes, Machu Picchu, Ollantaytambo, Urubamba, Pisaq, Cuzco, Lima

 

26. září 2005 - pondělí (MACHU PICCHU)

  Nezačíná to zrovna hezky. Budí nás vydatný déšť za oknem. Jsou 4h ráno a za chvíli bychom měli vstávat a vyrazit. Abychom tam byli první a viděli východ slunce. Ale tohle vypadá špatně. Vyčkáváme, až přestane pršet. Do toho nás bombardují SMS o zemětřesení v Peru. Píší nám rodičové, kteří viděli v TV zprávy o peruánském neštěstí. Ale my o ničem nevíme. Tady nic. Vycházíme v 6h. Konečně přestalo pršet, ale je mlha a zataženo. No tedy, taková změna. Včera slunečno a teď? Cestou vidíme v místní TV, co se stalo. Nakukujeme do autobusu, kde běží zprávy. Na severu 800km od nás se 40 vteřin otřásala zem. 7st. Richtera, nějací mrtví. Na optimismu nám to rozhodně nepřidá. Ale jdeme dál. Cesta vede asi 1km po cestě a pak volba: buď klikatou cestou pro autobusy (10x delší), nebo přímo do strmého kopce, stezkou v džungli. Hodíme si solem, ať to za nás rozhodne Pachamama. Padá volba pro přímý a příkrý směr. Hned od začátku dřina. Strmé, kamenité schody a pěšina. Začínám se potit. Bodejď by ne, je tu téměř 100% vlhkost vzduchu a ten krpál před námi. Nahoře jsme za 45 minut. Cca 5km, slušný výkon. Úplně mokří. Nahoře nás vítá mlha. Co se dá dělat? Věřím, že se počasí umoudří. Zdeny se mračí, není divu. Pro film a kameru to není moc ideální. Takže jdeme na to. Procházíme turniketem. Před námi první kamenné domy. Úplně se třesu. Jdeme výš. Teď! Je to tady. Otevírá se ohromný rozhled na ztracené město. Je to úžasné a slovy těžko popsatelné. Zahalené v tajemném oparu. Jako mlhy Avalonu. Ne však pro můj fotoaparát, ale ten záhadný pocit! Několik minut jen zírám. V pozadí se tyčí hora Huayna Piccu, s vrcholem v oblacích. Ten známý pohled z pohlednic a kalendářů. Ještě na ní dojde. Ale teď je to hmotné, stojíme tady. Máme na to celý den. Věříme Pachamamě a rozhazujeme lístky koky, jako dar matce Zemi. Takhle to dělali a dělají Inkové a jejich potomci, aby ji uctili. A tu se to stalo. Během několika minut slunce trhá mraky a hladí svými paprsky první kamenné zdivo posvátného města. Tato situace se nám zopakovala už po druhé. Nejdřív, když to vypadalo, že kondoři nepřiletí a bude zataženo. A teď znovu. Taková tajemství, která souvisí s touhle zvláštní zemí je třeba respektovat. Dějí se tady podivné věci. A už je fajn. Procházíme posvátnými místy, Míjíme chrám Slunce, chrám Tří oken. Zastavujeme se u Intihuatany, kamene na uvazování slunce. Takové "sluneční hodiny". Významný symbol. Někde jsem četl, že tu v roce 2004 natáčeli reklamu na pivo a jeřáb urazil horní část. Nevím, jestli firma zkrachovala, ale určitě se jí nevedlo dobře, soudě podle různých záhadných příhod, které se tady dějí. Sestupujeme k nádvoří. Je vystavěné velmi hezky. Na trávníku se pasou lamy, je tam zákaz vstupu. To je dobře, alespoň jedno místečko, bez turistů. Ti se sem valí v davech a to je teprve 10h. Už se nedá vůbec fotografovat. Do každého záběru se vám přimotají. Tu Japonec, tu Američan, nejvíc nepříjemný je řev Němců! Přisel čas znovu si vyzkoušet fyzičku. Vydáme se na Huayna Picchu. Na protější horu smí jen 400 lidí denně. A turistů jsou tisíce. Stoupáme po staré incké stezce. Před pár lety se ještě nevědělo, že tahle hora skrývá další ruiny. Až požár odkryl staré terasy a budovy. Snaha Peruánců o uvedení celého komplexu do původní podoby je zřejmá. Ještě nedávno neměly domy štíty. Práce probíhají neustále. Za několik let si budeme moci prohlédnout město tak, jak ho znali Inkové před dávnými časy. A myslím, že je to dobře. Světové kulturní dědictví. Stále lezeme nahoru. Nedokážu si představit, jak sem ti Inkové vláčeli ty balvany a všechno ostatní. Nadmořská výška 2634m. Nahoře jsou kamenné domy a terasy. Ta hora je téměř kolmá! Konečně jsme tu. Opět mě mrazí v zádech. Tentokrát vidíme Machu Picchu z jeho druhé strany. A také celé okolí z ptačí perspektivy. Vrcholek není moc prostorný. Je nás tu asi desítka. Pod nohama máme celé údolí, klikatí se tam divoká Urubamba, která je jedním z přítoků Amazonky. Jednou větou jsme blíž ke slunci a přírodě. Stáli bychom tu i hodinu, ale ještě chceme navštívit chrám Měsíce a jeskyni na odvrácené straně posvátné hory. Sestupujeme jinou cestou. Potkáváme asi 20 Čechů. Jsou tu se zájezdem Jihotransu. Člověk aby se bál v Peru otevřít zobák a někdo mu nerozuměl. Jsme u chrámu, jeskyně. Obřadní místo. Tahle část hory je asi 400m pod vrcholem. Okolí tvoří vysokohorská džungle. Je ale čas k návratu. Okruhem opět stoupáme, protože se potřebujeme napojit na cestu, která je pro změnu zase o 200m výš. Dáváme si to, a máme radost, že: "jedeme na ty nohy". Celý měsíc jsme v Peru moc nesportovali. Po návratu z hory uděláme ještě pár filmových záběrů, poslední fotografie a v 14:30h odcházíme z areálu. Nechce se mi. Před vstupem je drahý bufet, ale nemáme už vodu a jsme nuceni zaplatit za 0,5l Coca-Coly hříšných 65kč. Sestupujeme stezkou zpátky dolů. Klepou se mi kolena, ale jsem šťastný. U mostu přes řeku je muzeum, kde si prohlížíme některé nálezy z Machu a velmi zajímavé dobové fotografie. Vidíme, jak vypadalo tohle místo při jeho znovuobjevení v roce 1911, Hiramem Binghamem. Ještě se zmíním o smutném poznatku, že přes všechnu tu krásu, popularitu a parádu místa, se najdou lidé, kteří tady odhazují odpadky, plasty, lahve, papír a dokonce se vykálí za zdí, v historické památce! To nikdy nepochopím. Váží tolik kilometrů, aby se tu nacpali, napili a vyprázdnili! Po našem návratu do Aquas Calientes, si sedáme do místní "rustic" restaurace na kuře s hranolky. Máme takovou žízeň. Poroučíme si litr koly a 1,1l lahev piva, komplet za 28S dohromady. Na místní poměry dosti levné. Doplňujeme energii a ztracené tekutiny. Odměníme se nanukem, koupíme 3l Fanty a litr džusu na noc a zítra. Usínáme s vědomím, že jsme navštívili jednu z největších světových památek, bájné Machu Picchu.

27. září 2005 - úterý (OLLANTAYTAMBO)

  Dnešek si trochu ulevíme. Nebudeme tak pospíchat. V 8:35h odjíždíme z Aquas Calientes. Vlak je plný Frantíků. Nesnesitelných důchodců. Ale ani tak nemají na Izraelce, kteří se hlučností a rozeřvaností vyrovnají Němcům. Za 1,5h jsme v Ollantaytambu. Hned na nádraží kupujeme choclo, kukuřici se sýrem za 2S. Ubytujeme se v hostelu 300m od nádraží směrem k vesnici. Jdeme na kuře a pivko. Po jídle míříme na sýpky z incké doby vysoko v kopcích nad vsí. V RG průvodci stojí: "schody a stezka". Nic z toho není pravda. Dále naproti v kopci se má nalézat skalní útvar. Obličej Inky, ducha Wirakočana. Nic! Slézáme dolů. Vidíme americké turisty, jak jsou u vytržení z hus. Domorodce jak kamenuje potkana. Jdeme alespoň do místního muzea. Místní historie, zvyky, zemědělství. Ptáme se, kde se nachází onen reliéf ve skále? Ukazují nám na druhou stranu, v tom místě, kde jsme lezli. Opravdu tam je. Ohromný profil tváře. Knižní průvodce RG už mě opravdu štve. Nejen že není aktuální, jsou v něm i faktické a historické chyby. Tady zaměnili i světové strany a dokonce jsme narazili i na zrcadlově otištěnou mapu!!! Myslím, že to „zvoral“ někdo z vydavatelství, či překladatel. Rok vydání je o 4 roky zpožděný oproti vydání originálu a tak jej čtete spíše jako historickou knihu! Věci a ceny se tu mění každý rok! My ale znovu vyrážíme na ruiny pevnosti. Vypadá jako hrad a samozřejmě je opět na kopci na skále. Procházíme terasami a stoupáme vzhůru. Směrem výše se opracování kamene zlepšuje. Nahoře už je naprosto geometrické. Váží stovky tun. Ohromující. Chrám Slunce není dokončený. Veliké kamenné kvádry leží podél cesty nahoru. Procházíme areál až k systému rozvodu vody. Je tady místo s velice zajímavým úkazem. Vodní kanálek tady končí u jakéhosi umyvadla. Pouhým dotekem prstu, nebo přejetím po okraji ústí, lze změnit a regulovat sílu i směr proudu! Zkoušíme to také. Funguje! Poradil nám to jakýsi peruánský profesor, který se tu vyskytl na výletě. Záhada mazaných Inků. Teoreticky to může způsobovat mikroskopický porost řas, které prsty "přičísnete" a voda po nich teče jinak. Můj skromný odhad. V plánu je ochutnat pravou domácí chichu. Kukuřičné pivo se tady vyrábí tradičním způsobem. Zjednodušeně řečeno, kukuřice je přežvýkána a naplivána do nádoby, kde se nechá kvasit. Místo, kde ho můžete okoštovat, je v uličkách mezi domy označeno červeným igelitem na klacku nad vchodem. Vejdeme do jedněch starých prkenných dveří. Sedí tam po tmě asi 12 stařen. Za rozladěného zvuku tranzistorového rádia, mlčky konzumují svůj domácí výtvor. Jedna je namol a spí. Zdravíme a ptáme se, zda můžeme také ochutnat. Jistě, přitaká jedna z žen a doširoka roztáhne svou bezzubou hubu, ve snaze o přátelský úsměv. Dáváme si každý po poháru za 1S. Nalévá nám ho další stařena ze sudu, který snad pamatuje ještě Atahualpu. Smočím rty a ke svému údivu zjišťuji, že mi chutná. Je o moc lepší než to, které jsme pili v Aquas Calientes. Je sladší. Rádi bychom udělali pár záběrů kamerou a tak se dovolujeme, zda je možno rozsvítit temnou místnost. Otočením žárovky v objímce se nám otvírá malé divadlo. Podlaha je z udusané hlíny, mezi lavicemi pobíhají morčata. V rohu je pro ně ohrádka. Odhaduji počet. Je jich něco kolem padesátky. Špinavé zdi. Prostě chlívek. To je to pravé a pravdivé Peru. Chválíme jim chuť piva. Babky se smějí a cení své bezzubé dásně. Evidentně potěšeni zájmem dvou gringos o jejich domácí mok. Prý pět pohárů je základ! Z obavy co na takový přísun řeknou naše střeva, s díky odmítáme. Odcházíme s pocitem nevšedního, příjemného zážitku a mírně přiopilí. Pivo má asi o trochu více procent, než se zdálo. Prudké slunce nás při východu z temné sluje téměř oslepuje. Jdeme na Plaza de Armas. Koho to nepotkáme? Naše známé, se kterými jsme se rozloučili v Arequipě. Jdeme s nimi na pivo a na večeři. Dávám si rybu. Čas utíká, po milém setkání se vracíme do hotelu. A zase čeština. Holka, která přiletěla v neděli a nedorazila jí zavazadla. Vyptává se nás na Peru. Klábosíme asi půl hodiny. Prý neteče teplá voda. Tak buď poteče ráno, nebo zaplatíme menší obnos. Sprchu bych dnes vážně ocenil.

28. září 2005 - středa (URUBAMBA)

  Tentokrát spíme, co se do nás vejde. Nemáme žádný časový rozvrh. Necháme to náhodě. Budím se ale už v půl sedmé. Válím se ve spacáku. Teplá voda pořád neteče. Platíme tedy o 5S méně, 30S za oba. Jdeme s krosnami na náměstí. Sehnat odvoz do Urubamby. Ujdeme sotva 300m a už na nás volá chlap, že nás vezme do "colectivos", což je sběrné taxi, kde jede více lidí a skládají se na jízdné. Osobní auto, minibus, či pick up. My jedeme Toyotou combi, osobákem. Celkem jsme pobrali 10 lidí. K tomu naše obr krosny. Sedíme v kufru. Cesta za 2S trvá 20min. Vystupujeme na hlavní silnici a pěšky míříme do centra. Po dvou neúspěšných pokusech o ubytování, bereme hostal Urubamba, s teplou sprchou a WC za 30S/pokoj. Je čas snídaně. Opět vyhledáme domácí kuchyni. Za 5S si dáme smažená vejce, sýr, housky, kávu, mléko, kolu a sušenky. Nasyceni se vydáváme sehnat výlet na zvláštní místo jménem Moray. K tomu chceme přidat ještě soliska. Na náměstí, kde mají kašnu ve tvaru kukuřice, nám nabízí cenu 80S. Tak to ne. Zkoušíme colectivos u cesty. Do Maras na půl cesty platíme 2S. No vida, že to jde. Jedeme úžasnou a úrodnou krajinou. Obdělaná políčka. Jako mozaika. Na horizontu zasněžené vrcholy And. Zahlédneme i kaktusy. Slunce svítí, pastevci pasou dobytek, rolníci orají dřevěným pluhem, jako v minulém století. Neskutečná dřina. Opět potkáváme nádherné, ušmudlané, ale rozesmáté děti. Tady nežebrají o peníze. Chtějí "caramelos". Jaká příjemná změna. Jsme mimo běžné turistické trasy. Na peruánském venkově. Ale už se blížíme do Moray. Jsou tu zvláštní soustředné kruhové terasy v zemi. Připomínají řecké amfiteátry. Průměr největšího je 40m. Postupně jdoucí nahoru a zvětšující se. Údajně se tady šlechtily plodiny. Už v dobách Inků. Potom prý výsledky z experimentů uvedli do praxe. Potom nás taxikář ještě bere na méně známé místo, kde se plodiny, zejména brambory sušily před uskladněním. Mazanost Inků nás znovu udivuje. Další zastávka bude v "salinas". Znovu plesáme nad nádhernou krajinou. Salinas jsou incká soliska v údolí. Moc a moc dobrá volba, tenhle výlet. Tisíce malých nádrží ve svahu. Nalepené k sobě, jako včelí plásty. Nádrže zásobuje potok, bohatý na minerální soli. Voda se odpařuje za pomoci slunce. Zůstane sůl. Těží se a využívá v běžné kuchyni. Bazénky tvoří sněhobílé terasy. Vypadají jako ledovce. Prostě pohádka. "Sůl nad zlato" v reálné podobě. Vracíme se do Urubamby. Nakonec platíme našemu řidiči dohromady 50S. Pozdravujeme jeho šest dětí. Jsme moc rádi, že jsme jeli. Vyhládlo nám. Jdeme se za 34S dohromady přejíst do restaurace, kde dostáváme ohromné porce. Valíme se na pokoj. Zdeny pere a sprchuje se, já vyrážím s fotoaparátem do ulic. Fotím místní trh a cítím se tady dobře. Vládne tu venkovská atmosféra. Po 18h si také peru ponožky. Na pavlači našeho hotýlku si dáváme siestu. Popíjíme čokomléko. Posloucháme odněkud znějící hudbu, která nám připomíná japonskou tvorbu. Už jsme ji slyšeli na Machu Picchu. Je prý místní.

29. září 2005 - čtvrtek (PISAQ)

  Nemohl jsem spát. Zdenek se celou noc převaloval (spali jsme na společné velké posteli, protože v hotelu nebyl dvoulůžák). Vzbudil jsem se brzy a zůstal ve spacáku do 8:30h. Sbalili jsme věci a vyrazili na náměstí. Najali si motorikšu a za 2S odjíždíme na nádraží. Okamžitě nastupujeme do autobusu. Za 4S jedeme do Pisaqu. Vystupujeme dole na hlavní silnici. Opět hledáme hotel. Dnes je čtvrtek a to znamená den trhů. Nedá se tu hnout. S našimi batohy je to celkem fuška. Proplétáme se mezi trhovci. Tady už je znovu draho. Nejspíš kvůli trhu. Cena bývá okolo 50S za pokoj. Kvalita bydlení tomu však neodpovídá. Nejlevněji jsme se ubytovali za 48S/pokoj, na náměstí. Na večer objednáváme zapnutí teplé vody. Je na požádání. Nasnídáme se za 7S. Housky, vejce, džem, džus a káva. Tentokrát podávaná formou horké vody v hrnku, mléko zvlášť a silný roztok husté kávy také zvlášť. Přilévá se do té horké vody. Snídáme přímo na náměstí a pozorujeme ten cvrkot. Po snídani si neodpustím kukuřici. Projdeme se trhem, kupujeme drobnosti. Ale dnes nás čeká ještě pevnost Pisaq nad městem. Hledáme odvoz. Taxi je drahé a tak se domlouváme se dvěma Angličany a bereme colectivos za 4S. Cesta stoupá hodně do kopce. Prohlídka ohromného komplexu je ztížená silným větrem. Slunce se schovalo do mraků. Ruiny jsou impozantní. Nezadají si ani s MP! Krása a znovu nás udivuje, kolik práce to muselo dát. Zpět dolů jdeme po svých. Vydáváme se po incké stezce. V 16h jsme opět na náměstí. Je vítr jako hrom. Večeříme za 31S za oba i s pivečkem a sušenkou. Na pokoji opravdu teče teplá voda, jak nám slíbili. Nic moc se už neděje, čas trávíme přebalováním batohů.

30. září 2005 - pátek (CUZCO)

  Takže jako obvykle v posledních dnech nechvátáme. Spím, než se vzbudím. Budík odpočívá v batohu. Je 8:30h. Přesouváme se z centra k silnici, kde hned chytáme místní autobus do Cuzca. Cestou přistupují další a další domorodci. Tenhle autobus za 2S, vozí opravdu ty nejchudší, nejšpinavější a nejsmrdutější Peruánce. Není to dvakrát komfortní a luxusní cestování. Ale my jsme tady na návštěvě. Není na nás to hodnotit. Takhle to tady funguje. Naopak mi to přichází zajímavé. Hlavně si teď člověk uvědomí ten propastný rozdíl mezi odlišným způsobem života lidí, jejich chudobou, oproti nám Evropanům. Každý kdo si u nás stěžuje, by se měl podívat do světa, aby viděl, co je opravdová bída. Zdeny má hlavu jednoho indiána mezi koleny. Hledá zapadlý Sol na podlaze. V autobuse pro 30 lidí se postupně tlačí dobrá šedesátka. Jízdné se nevybírá při nástupu, ale až když je plno. Až když je po střechu narváno, výběrčí se protlačuje mezi námi. Stojící padají do klína sedícím, je cítit moč ze zatuchlých suknic domorodek, otírají se nám o tvář. Já mám na rameni malého klučinu, to je o dost lepší. Konečně Cuzco. Autobus nás vyvrhne na nádraží. Bereme taxi na Plaza de Armas. Ubytujeme se v El Chaski hotelu, za 40S/pokoj. Původně na nás zkoušeli 18USD/os! Už se nedáme! Po snídani následuje návštěva dalších památek z Cuzco ticketu. Těšili jsme se na Koricanchu, oboru, která byla do příchodu Španělů celá zlatá. Zvěř, stromy, hmyz, plevel. Všechno to dobyvatelé ukradli a přetavili. Dnes tu stojí malé muzeum a obyčejná zahrada. Jen ohromné kamenné zdi připomínají zašlou slávu Inků. Dnes celé město stojí na základech inckých paláců. Jdeme ještě na nádraží koupit lístky na zítřejší přesun do Limy. Pak se vydáváme hledat slavný incký kámen. Má se nalézat v obrovském zdivu. Je jedinečný tím, že je 12-ti úhelný. Perfektně zapracovaný do dalšího zdiva. 12 jako dvanáct měsíců, údajně. Další zastávka je v kostele a katedrále. Tady je zákaz fotografování. Ale tady s tím popisem: "úžasná výzdoba", přehání. Viděl jsem již mnohem okázalejší kostely. Hlavně v Mexiku. Daleko víc zlata a daleko udržovanější. Tam se fotit mohlo. A zadarmo. Tady je vstupné zvlášť, obrazy jsou osvětlené jen dvěma, ze šesti žárovek. Jsou vidět stlučená prkna a potrhané plátno. Zdá se, že v Peru se snaží ždímat z turistů každý Sol. Na to, kolik se jistě vybere, je to ostuda. Trochu nafouknutá bublina. Tím však nemyslím incké památky. Ty jsou úžasné. Jdeme na večeři a internet. Chvíli sedíme na náměstí. Snažím se fotografovat noční Plazu. Ale dnes nerozsvítili kašnu. Další věc k naštvání. Dneska to byl takový ne moc povedený den. Moc nás to nebavilo. Zítra jedeme do Limy s Cruz del Sur. Až v 18:30h. Za 105S/os. Drahé, ale autobus by měl být pohodlný. Je to přece jen velká dálka.

1. října 2005 - sobota (CUZCO)

  Tento den se nic zvláštního nestalo. Už se nám do ničeho nechce. Celý den bloumáme po městě. Ale nebylo to dobré rozhodnutí. Lepší by bylo jet do Chinchera. Velká chyba! Dopoledne se jde na jídlo. Každý spořádáme tres hamburgesas za 2,5S. Prohlídka domu Garsilaso de la Vegy, kronikáře incko-španělského původu. Nyní je zde regionální, historické muzeum. Posedáváme na četných náměstích Cuzca a pozorujeme cvrkot na ulici. Zjišťujeme, že děti v ulicích si už na turisty zvykli a nastavují ruce a žádají rovnou dolary. V 15:30 si opět dopřáváme jídlo. Menu za 5S: salát, polévka, kuře, limonáda. Výborné a hlavně za dobrou cenu. Obzvláště na Cuzco. Restaurace v San Blas, asi 10 minut z náměstí. Pak si jdeme vyzvednout batohy. V hostalu El Chaski musí Zdeny použít, jako po každém jídle WC. Potom si mávneme na taxi za 2,5S na autobusové nádraží. Tam čekáme na odjezd směr Lima. Autobus společnosti Cruz del Sur je tu na čas. Je to noční přesun a tak schováváme filmy, peníze a kreditky do bot a kalhot. Ale zdá se, že to bude v pořádku. Před odjezdem jsme každý natočen na kameru, kvůli dokumentaci pasažérů a můžeme vyrazit. Hned nám rozdávají večeři, jako v letadle. Stewardka roznáší kuře s rýží, mini hot dog, ananas a Inca Colu. Film na DVD o golfovém šampiónovi z USA. Pohodička, jsem ospalý. Pokládám sedadlo a usínám. Ještě registruji průjezd městem Avancay a jedem přes Andy, což se projevuje zalehnutím uší.

2. října 2005 - neděle (LIMA)

  Celou noc se budím zhruba každé 2-3 hodiny. Není to moc pohodlné spaní, ale jde to. V 6:30 už nespím. Jdu na WC (ranní pravidlo) a najednou slyším pořádnou ránu a syčení. Praskla pneumatika. Přímo pode mnou, pod WC! Zastavujeme a během výměny za rezervu, snídáme housku s džemem a kafe, které nám roznesla sličná stewardka. Film Terminátor 3 nefunguje a náhradní Pán prstenů se také po 20min zasekl. DVD se už do konce cesty nerozběhlo. To je mrzuté, neboť je před námi ještě 8 hodin jízdy. Projíždíme Nazcou a už to upalujeme po panamerické dálnici. Zkouším cestu zaspat a chvílemi se to i daří. Potom se v autobuse hraje Bingo. Neúčastníme se. Později zjišťujeme, že jsme to měli zkusit. Komu padne bingo, má cestu zadarmo, vrátí mu peníze. Takhle to vyhrála jedna nepříjemná teta! Doklepeme si to do Limy. Zastavujeme na terminálu na předměstí. My potřebujeme do centra a tak pokračujeme dál. Vystoupíme a batohy nikde! Dozvídáme se, že jsou vyložené na prvním nádraží na předměstí, že naše průvodka k zavazadlům byla určena právě tam. Po telefonu se domlouváme, že si tam dojedeme. Musíme sami. Bereme taxi a jede se zpět. Máme je, jsou uschované. Sláva. Byla to má chyba, nepodíval jsem se na lístek. Ovšem na svou obhajobu uvádím, že nám nikdo o těchto dvou možnostech výstupu nic neřekl. To, co bylo natištěno na lístku bylo nečitelné. Stálo nás to 20S za taxi. Alespoň nás odvezl i zpět, a to rovnou k hostalu Espaňa, u centra. To je tedy paráda. Za 45S/pokoj. Bydlení ve starém koloniálním domě. Jak na zámku. Obrazy, sochy, terasy, dvorek, papoušci, květiny. Všechno nádherné a dýchající příjemnou atmosférou. Opět máme hlad. Dnes je fiesta. Církevní procesí. Lima nám dnes ukázala svou hezčí tvář a přijde mi oproti našemu prvnímu pobytu velice milá. Jdeme se podívat do supermarketu Metro, kousek odtud. Ohromný obchodní dům. Všude ochutnávky. Kdo nemá peníze, může se tu pohodlně stravovat. Jídlo je tady přímo nuceno kolemjdoucím. My kupujeme občerstvení. Konečně ochutnám i druhou veriantu piva chicha. Tentokrát barvy červeno-fialové. Z fialové odrůdy kukuřice. Kupujeme karton piva na pokoj. Mexickou Coronu. U pokladny jsem zahlédl náramky za 5S. Peníze za gumový kroužek jsou určeny na fond ohrožených dětí v Peru. Každý kupujeme jeden. Alespoň drobný příspěvek a jistota, že je to vládní program a peníze přijdou tam, kam je potřeba. Večer internet, sprcha, pivo a spát.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA ČTVRTÝ TÝDEN:

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014