MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

DRUHÝ TÝDEN

12. 9. 2005 - 18. 9. 2005

Nazca, Arequipa, Chivay, Canyon Colca, Puno

 

12. září 2005 - pondělí (NAZCA)

  Vstávačka v 7h, stejně se tady budím kupodivu dřív, než zazvoní budík. Na 8h je domluven sraz s krajany v recepci. Platíme za minulou noc 25S/oba. Venku lapíme taxi, kupujeme čokoládu proti průjmu a toaletní papír, kdyby to nezabralo. Také bonbony Halls na naše bolavé krky. Jedeme za 5S všichni do Icy, odkud jezdí autobus do Nazcy. Hned nás jeden bere za 14S/oba. Místa ve voze je pramálo, fasujeme rybářskou stoličku. Máme přístavek v uličce. Čeká nás pouhých 150km. Cestou si dávám sendvič za 1S, houska s kuřecím masem, salátem a cibulí. Dobrota. Dopřávám si všechno a všude. Za 3,5h jsme v Nazce. Stihli jsme vidět Purpurové řeky I. a plný bus smradlavých Peruánců. Ale to nevadí, líbí se nám to. Takhle má cestování vypadat. Ne se stranit. Krásně zapadnete mezi místňáky. V Nasce opět naháněči. Odjíždíme s jedním na hotel doporučený našimi včerejšími kamarády Janou a Janem. Ale zde se nás pokouší doslova okrást. 75S za pokoj? Takhle předražené to nebylo ani v Limě! Směju se jim a jdeme jinam. Našli jsme jiný hostal "Paramonga", za 25S/pokoj. Zdenymu stávkuje kamera. Jdeme sehnat čistící kazetu. Nikde nic. Ve foto servisu je takový bláznivý děda. Čistíme nahrávací hlavy lihem a vatou na klacíku. Ale nic. Zdeny je z toho zničený. Jdeme jíst do zapadlé hospůdky. Menu za 3S (kuře, kaše, rýže, maso), Zdeny kvůli zažívání jen 3 housky a kolu za 4S. Najednou kamera funguje. Nálada se zvedá, jdeme slavit čokoládou na náměstí. Točíme film, potkáme naše Čechy. Sehnali na dnes výlet na pohřebiště v Chauchilla s návštěvou keramické dílny a dílny na výrobu zlata. Od 15h za 30S/os. Jedeme taky. Se studentem archeologie. Je výborný, učí se od nás češtinu. Hřbitov je majestátní a tajemné místo uprostřed pampy pod horami. Několik přístupných hrobů je plné mumií. Jsou pohřbeny ve fetální poloze, čelem k východu. Symbolika toho, že tak, jak na svět člověk přichází, tak z něho odejde a hledí k novému životu. Je to nádherný výklad. Kolem je patrno mnoho děr od vykradačů hrobů, tzv. Huaceros. Většina mumií má kůži, vlasy. Dreadlocky jsou dlouhé až 3m. Jedné mumii přezdívají Bob Marley. Vydáváme se zpět, projíždíme kolem klasického hřbitova. V pampě vypadá až westernově. Fotím i cestou po panamerické dálnici, která je v těchto místech 30km od Nazcy dost fotogenická. Stavíme se v dílně na keramiku. Vyrábí se tu podle starých, původních postupů. Velmi zajímavé. A ještě jedna zastávka, kterou je postup výroby a zpracování zlata. Rozmělní se vytěžená hlína, potom reakce se rtutí, kondenzace a zlato! 14 karátů. Bude video. V agentuře, kde jsme dnes koupili lístky na výlet, kupujeme na zítra let nad bájnými čarami náhorní plošiny Nazca. Cena je 38USD/os. Nejlevnější, co jsme viděli. Je to i s odvozem na letiště. Přichází tma a my jdeme večeřet. Riskujeme střevní potíže a dáváme si u místních kuřata a hranolky, salát, pivo. Za 19S/oba. Procházíme nočním městečkem, míjíme posilovnu, jdeme to omrknout. Je to tělocvična se svařenými činkami, škoda, že nemám s sebou fotoaparát. Snad zítra.

13. září 2005 - úterý (NAZCA - Letadlem nad planinou)

  Dnes nás čekají záhadné čáry! Poletíme nad planinou Nazca. Jedno z největších tajemství v Jižní Americe. Odjíždíme minibusem od hotelu na letiště za městem. Za 15 minut už nás ženou do šestimístné Cesny. Pilot se pokřižuje, políbí růženec visící na čelním okně, otočí se na nás dozadu, zašklebí se, zdvihne palec a řekne start. Jde to hladce, rozjezd a už nabíráme výšku. Stoupáme zhruba do 300m výšky. Možná výš. Je to trochu moc, kvůli rozeznání čar a obrazců. Nejsou moc kontrastní a viditelné, jako na upravených a dobarvených pohlednicích. Ale už je to tu. Vidíme to, co mohli vidět buď jen lidé co létají, nebo... mimozemšťané! Z té výšky se zdají obrazce jako: astronaut, opice, pavouk, kolibřík a další o dost menší, než jsme si představovali. Je toho tady moc. Hlavně čáry, přímky, úsečky, rovné dlouhé dráhy. Za 35 minut jdeme na přistání. Viděli jsme to nejznámější. Ke konci letu je mi dokonce trochu zle. Ale nic velkého, na rozdíl od Ondry a Radky, kteří zvraceli za letu do pytlíků. Fotili a filmovali jsme přes okénko. Uvidíme, jestli něco vyjde. Kamera, zdá se, toho moc nepobrala. Po letu nás ještě obrali o 10S, jako poplatek za použití letiště! Jedem do města na oběd. Máme hlad, protože jsme pro jistotu ráno nesnídali. Objednávám si tradiční jídlo "ceviche". Syrové, naložené mořské plody jako ryby, krevety, škeble a jiné potvory co mají ještě klepeta a fousy. Vše v ostré, limetové šťávě, k tomu sladký brambor. Veliká porce. Moc dobré. Za 6S. Tady si dovolím jednu sebekritickou vsuvku. Jsem pěkný idiot! Totiž, nechal jsem při odchodu z restaurace fotoaparát uvnitř na židli. Nebýt ochoty a poctivosti místních lidí, jsem o něj přišel. Paní mě doběhla asi po 200m na ulici a brašnu mi donesla. A pak, že se tu krade. Té dámě velice děkuji! Zdeny koštuje jídlo z ulice. Brambor, nebo bramborové těsto a uvnitř kuřecí maso a vejce. Za jeden Sol. Chválí si to. Průjem už je pryč, jedeme nanovo. Chodíme po městě, fotíme a filmujeme. Dáváme si zákusky, jahody, buráky. Všechno za směšný peníz. Zdeny se filmuje s opicí na rameni od místního puberťáka. Jestli má holka blechy, tak si ještě užije. Sháníme bus do Arequipy. Kupujeme lístky za 40S/os od společnosti Civa. Od 15h máme další tour za 30S/os. Pojedeme na Aquaductos + Los Paredones. Před incký, incký i současný podzemní systém rozvodu vody + ruiny z nepálených cihel. Navíc ještě geoglyfy, co údajně zobrazují systém tkaní látek a jehlice. Jsou velké 100 x 100m a jsou vidět jen shora z kopce. Tahle nazcaská kultura, museli být moc chytří lidé. Vozí nás mladý taxikář, který čte fakta z papíru. Je to zábavné, snaží se, ale moc mu to nejde. Setmělo se a my jdeme večeřet opět do stejné pollerie "Pollo Loco" Za 6S znovu hostina. Po jídle sedáme na lavičce v parku ke starému dědovi. Má velký přehled, překvapuje nás svými vědomostmi. Asi hodinu si vydržíme vyprávět lámanou španělštinou o kultuře, cestách i holkách. Jsme nadšení. Kontakt s místními lidmi nám umožňuje získat další úhel pohledu na Peru. Pak už jen čekáme v recepci hostelu na čas odjezdu. Nechali nás tu do 22:30h. Odjíždíme se zpožděním v hodně smradlavém autobuse Civa, který má sice WC, ale je tu zima a nerad to říkám, i příšerný smrad z místních lidí a dotyčné toalety. Lidé spí v uličce. Jízda hrůzy začíná a bude trvat cca 10h.

14. září 2005 - středa (AREQUIPA)

  A jsme o 500 km jižněji. Cesta byla opravdu strašná. Zima, puch, ráno kokrhal kohout na sedačce před námi, kterého vezla místní žena v košíku. Potom začala přednáška místního prodavače zubních kartáčků o hygieně dutiny ústní. V batohu se mi rozmačkala mandarinka a prosákla až do klína. Vypadám jak počuraný kluk. A musím na WC. Na velkou! To byl zážitek. Dorážíme do Arequipy. Je 8:30h. Krosny dole v zavazadlovém prostoru jsou úplně špinavé. Autobusové nádraží je obrovské jak letiště. Bereme taxi za 3,5S do centra. Na třetí pokus máme hostal. Všude bylo buď ubytování po čtyřech bez WC nebo plno, nebo draze. Arequipa je přece jen křižovatkou cest. Máme kliku, jsme ubytovaní v koloniálním domě a v rodině. Cena za 15S/os je přijatelná. Jdeme do města. Objednáme a platíme na zítra tour do kaňonu Colca za pěkných 20USD/os. Obědváme na náměstí, na terase s výhledem na Plaza de Armas. Ale draze za 15S za menu. Ale hraje nám k tomu kapela v krojích. Kupujeme si od nich CD s tradiční peruánskou hudbou. Bolí nás hlava, jsme ve vyšší nadmořské výšce, je tu nižší tlak a méně kyslíku. Dáváme si maté de coca. Je na to nejlepší. Jsme 2400m nad mořem. Všechny lahve, co jsme si přivezli (šampon, mýdlo, gel) pšoukají. Je to legrace, až na tu bolest hlavy. Jdeme si koupit pytlíkový čaj z koky do samoobsluhy. Je to běžné a bonbóny, sáčky čaje z koky dostanete i v lékárně. V obchodě se spolu dost pohádáme. Kvůli trsu banánů a šetření penězi. Blbost. Ale každý stojíme za svým. Zdeny je podrážděný, má rýmu, chřipku a bolí ho hlava. V jednu chvíli chci rozdělit společnou kasu a jet každý ze svého. Ale ovládneme se a za 20 minut jsme v pohodě. Dáme si pivo na dobrou pohodu. Počasí je opravdu nevlídné. Je slušně řečeno hnusně. Prší, chladno. Sopka, dominanta města není vidět za mraky. Fotky budou šedivé. Čas, kdy přestane pršet využíváme k návštěvě kláštera Sta.Catalina. Jinak úžasného místa, plného barev, stromů, květin a citrusů. Městečko ve městě, izolované za vysokou zdí. Má své vlastní kuchyně, ulice, parčíky a náměstíčka. Fakt mě štve, že nemáme slunce. To by byly krásné obrázky. Barevností mi to tu připomíná dům Fridy Calló v Mexiku, nebo Oaxacu pro svůj koloniální nádech kulturního centra. Jsme už notně unavení. Ta výška nám dala zabrat. Večeříme doma housky a salám. Zapíjíme čajem z koky. Po něm se nám trochu ulevilo. Něco na té koce je. Pak už jen sprcha a utahaní do postele. Zítra uvidíme, co s námi udělá nadmořská výška 4800m a poté pokles do 3800m. Chachá.

15. září 2005 - čtvrtek (CHIVAY)

  Vstáváme brzy, balíme a snídáme. V 7:30h máme sraz pro odjezd do hor. Potkáváme opět Češku Lucku, je trochu zvláštní. Odjíždíme a je hezky. Projíždíme Arequipu, stavíme na předměstí. Odtud lze konečně udělat nějaké fotografie vulkánů El Misti a dalších. V obchůdku kupujeme do zásoby pytlík opravdové koky a nezbytný kamínek, který katalyzuje účinky rozžvýkaných lístků. Stojí 1Sol. Hned zkoušíme, jak to funguje. Za pár minut už nás brní jazyk a tvář. Jedeme výš. Cestou zdoláváme nadmořskou výšku 4900m. Pijeme čaj z koky, navařený včera, žvýkáme lístky a cucáme bonbony z koky. Hlava přestává bolet, hůře se dýchá, hlavně při sebemenší námaze. Zastavujeme a kolem se pasou divoké vikuně, lamy, alpaky. Je to nádherná podívaná, lamy na pozadí zasněžených hor. Jsme v rezervaci. Pokračujeme a znovu zastavujeme na odpočívadle s malým tržištěm. Kupujeme pletenou čepici za 5Sol, rukavice 5Sol, přehoz s lidovými motivy za 10Solů. Za každý pořízený snímek domorodce chtějí zaplatit Sol. Nu což, také zdroj obživy. Dorážíme do Chivay cca za 5h. Vstup do oblasti kaňonu stojí 23Solů. Moc se mi to nelíbí, ale jinak to nejde. Oficiální poplatek. Pak se nás snaží cestovka, která provozuje autobus nahnat do smluvené restaurace 50m od náměstí. Jsme jako ovce. Odmítáme se podřídit a navíc je zde draho. Jdeme si po svých a sedáme na náměstí na pizzu za 9Solů a čaj za 2Soly. Začíná nám docházet, že turismus už zde zvítězil. Oproti průvodci z r. 2000 a známým co tu byli v r. 2001 a 2003, je tady o 100% dráž, vzrůstá komerce a oproti jiným místům v Peru ceny výrazně vyšší. Naší skupinku rozdělili do 4 hotelů. Neteče slíbená teplá voda, je tu celkem velká zima a prší. Nálada klesá. Jde se na horké termální koupele. Vstup 10Solů. Jsou tu malé lázně. Na prameni o teplotě 85 st. C, vyvěrající vody bohaté na síru, vybudovali sirné bazény jako na plovárně. Plno turistů, žádná romantika. Alespoň ta horká voda nám udělala dobře. Teplota v bazénech je ochlazena na 40st.C. Tak a stačilo, máme z toho rozporuplné dojmy. Kdysi prý to tu bývalo bez betonu a šaten. To musela být krása, ale to už je dávno pryč. Po 19h jdeme na večeři. Menu je za 10S, porce malá, koka tee za 2S, pivko (650ml) za 6Solů. Na závěr Cafe con leche za 3Soly. Ano tady peníze létají z kapsy o poznání rychleji. Na zítra si nakupujeme v krámku housky a čokomléko. Budeme zase trochu šetřit. Jdeme na pokoj, kde se balíme do spacáků a dek, cvakáme zuby. Věříme, že zítra bude lepší počasí. Těšíme se na kondory. Také na procházku po okolí, kterou jsme dnes kvůli počasí zrušili. Místní ale říkají, že v takovémto počasí nelétají. Ale ráno musíme urazit ještě 50km, na vyhlídku neboli „Mirador Cruz del Condor“. Doprčic v tomhle období má být sucho a hezky. Co tohle má být?


16. září 2005 - pátek (CANYON COLCA)

  Budík zvoní v 4:45h. Vstáváme do neskutečné !!! zimy. Spal jsem ve spacáku a pod dvěma dekami. V čepici. Teče stále jen ledová voda. Ani zuby si nelze vyčistit, aniž bych měl pocit, že se mi na nich tvoří led. Za 1/2h snídáme čaj z koky, housky, marmeládu, tohle je v ceně. V 6h odjezd do kaňonu. Musíme urazit zmíněných 50km. Kupodivu venku se dělá tepleji. Jedeme autobusem jako na školní výlet. Zastavujeme ve vesnici Yanque, už v 6:30h tam před kostelem hopsají místní v krojích. Tančí na reprodukovanou hudbu. Opičky pro turisty. Opravdové lidské ZOO. Skoro bych řekl, že je to potupná taškařice. Šaráda. Za 5min jedeme dál. Probíhá to stylem, tady máme 5min, foťte si. Trochu nás to zklamalo. Ale brzy se začíná ukazovat slunce a s ním i celé panorama kaňonu s řekou na dně. Tak to už je zase něco pro nás. Nádhera. Necháme si zastavit na naše přání a točíme i fotíme. V 8h máme výstup z autobusu. To co tady příroda vytvořila, se nedá popsat slovy. Něco tak krásného se musí vidět na vlastní oči. Dole cca 1200m pod námi teče řeka, terasovitá pole z dob před několika tisíci lety a nad tím vším zasněžené vrcholky hor. Je chladno, přesto zde rostou obrovské kaktusy. Slunce nabývá sil. Obloha je krásně modrá s několika bílými oblaky. Zahlédli jsme sviště. Jsme 30min pěšky od vyhlídky, kde po stovky let, ráno plachtí kondoři andští. Nejtěžší a největší letuschopní ptáci na světě. Tímto způsobem si suší v teplých vzdušných proudech svá mohutná křídla. A už jsou tu. Vidíme je z dálky. Úplně jsme zapomněli jít k vyhlídce, jak jsme se kochali tou krásou. Je zvláštní, že se každé ráno přesně v 9h, objevují na stejném místě. Běžíme tam, ale v 3000m dá ten kilometr slušně zabrat. Plíce nestíhají a srdce tluče silně a rychle. Musíme být co nejblíže. Udýchaní konečně dobíháme na to pravé místo. Hledíme na tu podívanou s otevřenými ústy. Příroda nás odměnila, za všechno to strádání. Možná, že i díky naší oběti Pachamamě, neboli matce Zemi, kterou jsme dnes ráno uctili dílem jídla a vody. Tak to dělají Peruánci po tisíciletí. Kondor těsně nad hlavami, ve volném prostoru je majestátní, úctyhodný a nádherný. Napočítal jsem 10-15 kusů. Jeden z nejhezčích pohledů co znám se mi zarývá hluboko do paměti. Kondor je tady doma a je tu králem. Chvílemi slyšíme šum křídel, když se nám kondor prožene jen pár metrů nad hlavou. 15 kg živé váhy plachtí jen tak kolem. Vydržel bych se dívat hodiny, jenže kondoři mají svůj čas a po hodině mizí. Stojím tu a rozhlížím se kolem. Je to tak nádherné místo, že se mi až slza vehnala do očí. Pohádka. Pryč od civilizace se odehrálo jedno z nejkrásnějších představení, které jsem zažil. Na cestě zpět si vynahrazujeme, co jsme nestihli cestou sem. Zastavujeme si 5x. Opravdu je co fotit a točit. Stavíme ve vsi Maca, kde si Zdeny nechává posadit na hlavu obrovského orla. V 12h jsme zpět v Chivay. Nakoupíme housky, párky, cibuli, kolu. Obědváme v parku sendviče. Vracíme se do Arequipy. Cesta už trvala jen 4h. Pohled na sopku El Misti, si také vyžádal nějaké to focení. Konečně se nám odhalila celá, bez mlžného závoje. Po 17h jsme na náměstí Arequipy. Chtěli bychom co nejdřív odjet do Puna k jezeru Titicaca. Taxi jedeme na nádraží pro lístky. Ale musíme čekat do zítra, dnes už nic nepojede. Chtěli jsme noční spoj, máme smůlu. Jede snad jen nějaká místní linka, ale tou po zkušenosti z posledního přesunu nepojedeme. Bereme tedy lístky za 30Solů na zítra v 8:45h se společností Cruz del Sur. Vracíme se taxíkem zpět, obě cesty vyšly na 6,5Solu. Jdeme si do hostalu pro batohy a poprosit ještě o jednu noc, kterou jsme neplánovali a vyklidili pokoj. Máme štěstí, mají volno. Ubytování stálo dalších 30S/oba. Večeříme opět suroviny ze supermarketu, sendviče kořeníme ostrou, pálivou salsou de rocoto. Vyháníme bacily. Trochu jsme nastydli. Odměníme se pivkem a sladkou buchtou s jablky. Deník, konečně teplá sprcha a do hajan.

17.září 2005 - sobota (PUNO)

  Přesun do Puna, k bájnému jezeru Titicaca. Odjezd je v 8:45h, berem si taxi za 3,5Solu. Na nádraží snídáme sladkou buchtu a kafe. K jízdence musíme zaplatit každý 1,5S, jako odjezdovou taxu. Autobus je perfektní. Jako v letadle. Občerstvení, obsluha, filmy. Cesta je klidná, opět přes Andy a 4900m. Projeli jsme to za 5h. Zastavujeme v městě Juliaca, kde mají zajímavý pomník s tricyklem, což je taxi na lidský pohon. Tříkolka, kde pasažér sedí vpředu a vzadu šlape taxikář na kole. Tak tohle mají na 2m podstavci. V 13:45 jsme v Punu. Autobusové nádraží je nové, přímo na břehu jezera. Puno leží ve svahu. Jedeme taxíkem za 3Soly s naháněčem, co nás lapil na nádraží. Ubytujeme se v hotelu Manco Capac Inn. Za cenu 30S/noc/oba. U naháněče si hned domlouváme zítřejší výlet na plovoucí rákosové ostrovy kmene Uros a lodí na ostrov Taquile. Celodenní výlet za 30S/os. Naštěstí ještě dnes na poslední chvíli stíháme také odpolední trip k Sillustani za 25S/os. Šlo to ráz na ráz a už sedíme v minibusu a jedeme k 30km vzdálenému před inckému a inckému posvátnému místu. Na tomto místě pohřbívali mrtvé už před 5 tisíci lety. Mumie ukládali do kamenných věžovitých hrobek zvaných Chulpas. Některé jsou vysoké až 10m. Pohřebiště se nachází na vyvýšeném poloostrově u jezera Umayo. Z dálky připomíná Stonehange v Anglii. Je zataženo. Skupina Japonců tady mává rukama a snaží se vstřebat tajemnou energii, která tady údajně působí. Dělali to prý již staří indiáni. Opět nás bolí hlava z nadmořské výšky. Jsme cca v 4 tisících metrech. Zatraceně špatně se dýchá při chůzi do kopce. Pár rychlých kroků a srdce by vyskočilo z hrudi. Na plicích to bolí. Opět pomáhá koka. Při návratu zastavujeme v jedné pravé kečuánské rodině, v hliněném domě, se střechou z trávy. Žijí tu způsobem života jako ve středověku. Orají, sejí, okopávají nástroji, které známe už jen z muzea. Jsou často celé dřevěné. Lidé jsou však velice srdeční, chovají lamy, ochutnávám jejich domácí lamí sýr. Opravdová delikatesa, jeden z nejlepších, co jsem kdy jedl. A pozor, za domem jsem objevil asi 50 morčat. Mají tu výběh. Jsou roztomilí, říká se jim qui. Chovají se pro maso a jsou součástí jídelníčku. Ale já , vzhledem k tomu, že mám doma podobného mazlíčka, bych jejich maso do úst nevzal. Návrat do hotelu v 18h. Jdeme večeřet. Zapadneme do "rustic" domácí jídelny, kam by 99% turistů ani nenakouklo. Je dost ušmudlaná. Zdeny to vzdává při polévce, kde plavou kuřecí pařáty. Dojídám za něho i grilované kuře. Menu pouhých 2,5Solu. Jdeme si pak jestě jinam dát čaj z koky do lepší restaurace a Zdeny si dává kuře. Tady mají pro změnu nechápavého číšníka. Zdá se, že dost lidí je tady trochu natvrdlých. Uvnitř jídelny prodává malý kluk houbu na nádobí. Daří se mu u vedlejšího stolu. Platíme 9Solů, což je dost. Jdeme na internet. Je tu i webkamera, takže se šklebíme a fotíme a posíláme fotky domů.

18. září 2005 - neděle (TITICACA)

  Znovu vstáváme brzy. Už v 7h stojíme před hotelem, kde čeká mikrobus. Veze nás do přístavu na loď. V noci pršelo, je mokro a chladno. U mola kotví parník z minulého století. Sloužil jako vojenská a poté jako poštovní loď. Kuriózní byl způsob, jakým se sem ten kolos dostal. Na pobřeží moře byl rozebrán na 3800 dílů a indiáni jej museli přenést stovky kilometrů až sem. Překonali přitom Andy a téměř 5 tisíc metrů nadmořské výšky. Na zádech svých a za pomoci zvířat. Tomu říkám výkon. Dobrovolně to asi nebylo! Vyrážíme se skupinou asi 30 lidí na návštěvu plovoucích rákosových ostrovů, kde žijí indiáni národa Uros. Ti na ostrovech nejen žijí, mají tu školu, ale také mladé rákosové výhonky jedí. Zkouším to také. Chuť je zvláštní, něco mezi pórkem, ananasem a banánem. Prohlídkou ostrovů trávíme asi hodinu. Není však jisté, zda tu domorodci opravdu žijí, nebo sem jen dojíždějí prodávat suvenýry. Před stovkami let, to však takhle opravdu bylo. Urové byli již tenkrát považováni za méněcenné obyvatelstvo. Chůze po hromadách rákosu je zvláštní. Houpe se a je poměrně měkký. Projížďku rákosovým člunem vynecháváme. Děláme několik záběrů, kupujeme pár suvenýrů. Další 3h plujeme po jezeře k ostrovu Taquile. Máme nádherný výhled na posvátné jezero Titicaca. Rozloha je 8500km2 a 280m hluboké. Nejvýše položené splavné jezero světa. Vypadá jako moře. Přistáváme u ostrova 1x7km. Osídlený je už tisíce let. Lidé jsou soběstační, všechnu obživu zde mají. Muži se tady věnují pletení. Pokračujeme pěšky o 300 výškových metrů. 4000m n. m. Opět se nám nedýchá moc dobře. Ne tak místní. Ti jsou vytrvalí a přizpůsobení. Obdivujeme, jak nosí na zádech obrovská břemena, dokonce i skříně a vláčí je po tisících schodech s přehledem nahoru. Rostou tu eukalyptové stromy. Cítím se jako ve středomoří. Dáváme si malé občerstvení, projdeme pár ulic a okolí a vracíme se. Po návratu nás odchytává naháněč jménem Cézar. Ten, co nám ráno prodal trip do Bolivie. Chceme se tam na pár dní podívat. Dali jsme mu každý 40USD. Říká, že zítra začne stávka dopravy. A tedy buď pojedeme až za 3 dny, nebo hned. No to je tedy zase problém, nezbývá než hned balit a jedeme s tím vydřiduchem Cézarem do Copacabany v Bolivii. Cestou je bouřka, setmělo se. Prší a sněží. Napadlo 3 cm sněhu! Řidič je kaskadér, všichni v autě se bojí. Jedeme ještě s jedním japonským párem. Cézar sedí v kufru. Za 3h jsme na hranici. A pozor. Další problém, bolivijská strana už má zavřeno. Vracíme se na peruánskou stranu do vesnice Yunguyo a Cézar nás vede do hostalu Isabel za 10S/os. To prý je mimo plán a tak musíme zaplatit nocleh ze svého. Je to pěkný mizera. Měli jsme si nechat vrátit peníze a riskantní noční přesun nepodstupovat. Zdenyho chytá běs, nadává na všechno. Stále prší. Začínáme se smiřovat s tím, že tenhle výlet budou vyhozené peníze a čas. Uvidíme. Ráno moudřejší večera.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA DRUHÝ TÝDEN:

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014