MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

TŘETÍ TÝDEN

19. 9. 2005 - 25. 9. 2005

Copacabana, La Paz, Tiwanaco, Puno, Cuzco, Aquas Calientes (Machu Picchu)

19. září 2005 - pondělí (COPACABANA)

  Po noci v rustic hostalu Isabel, jedeme opět na hranici. V Yunguyo je to na dlouho, Vládne tady byrokracie. Čekání na razítka, vyplnění nejrůznějších formulářů. Imigrační lístek. Místo závory tu mají natažený řetěz přes cestu. Pro Evropana zvyklého projíždět celkem volně dost legrační. Všichni uniformovaní úředníci se tváří velice důležitě. Po hodině jsme konečně v Bolivii. Posouváme si hodinky o jednu hodinu dopředu. Jedeme minibusem, co domluvil Cézar, do 10km vzdálené Copacabany. Ubytujeme se v zatím nejlepším hotelu El Mirador. Je už moderní, ale stále ve výstavbě. Je v ceně našeho výletu. Sprchujeme se, perem ponožky. V 13h musíme být připraveni k výletu lodí na Isla del Sol. Odtud prý podle legendy přišl první Inka Virakoča. Máme chvíli čas a tak jdeme okounět po městě. Potkáváme Cézara, který nám dává lístky na dnešní loď a autobus zítra do La Pazu a následně zpět. Alespoň něco. K obědu si dávám rybu z jezera, tzv. trucha, něco jako pstruh. Pečený s limetovou šťávou a zeleninou v alobalu. Je hezky a zdá se, že v Bolivii je líp, levněji a příjemněji než dosud v Peru. Tak nějak oddechově. Nakupovat suvenýry se vyplatí zde. Já kupuji fotoalbum s nádherně, látkou potaženými deskami s inckými motivy. Odcházíme na loď a plujeme k Isla del Sol. Zabere nám to celé odpoledne. Je opravdu slunečno a jezero je nádherné. Na palubě se seznamujeme s dalšími Čechy. Je to párek z Moravy. Na ostrově je, zdá se, o něco bujnější a bohatší příroda. Stoupáme po inckých schodištích, znovu popadáme dech. Bylo by hezké na ostrově přenocovat, ale máme málo času, vracíme se. V Copacabaně jdeme na tržnici, nakupujeme obrovské buráky, datle a nějaké křupavé cosi. Chutná to dobře. Ještě na internet a do hotelu. Zítra si konečně přispíme, bus do La Pazu odjíždí až v 13:30h. Dnes byl takový odpočinkový den.

20. září 2005 - úterý (LA PAZ)

  V posteli jsem vydržel do 9h. Potom snídáme v hotelové jídelně. Klasická houska s marmeládou. Sbalíme věci a batohy ukládáme do recepce. Máme dost času, takže jdeme do města. Zajdeme si na nádvoří a do velikého kostela Panny Marie Copacabanské. Chceme si projít i křížovou cestu, která vede až nad město, příkře nahoru na skálu nad Copacabanou. Výstup dá zabrat. Nahoře stojí kaple, kde se modlí několik poutníků. V době oficiálních slavností se sem sjíždějí věřící z celé Bolivie. Výhled na město a jezero je velmi krásný a za tu námahu jistě stojí. Slézáme dolů a jdeme obědvat. Objednám si opět truchu, na způsob "a la diablo", pikantní a výborná. Poté už vyzvedáváme batohy v hotelu a kráčíme na autobus. Jedeme se společností Combi Tour, batohy máme na střeše. Vzdálenost do La Paz je 150km a je třeba v jednom úseku překonat jezero na trajektu. Autobus najede na ponton a pasažéři musí za 1,5B motorovým člunem zvlášť (1 Bolivián = 3 Kč). Na druhé straně opět nasedáme do našeho autobusu. Projíždíme krásnou krajinou. V Bolivii rostou stromy i ve výškách 4500 m. V La Pazu, nejvýše položeném velkoměstě světa, jsme v 17h. Kdysi to bývalo hlavní město. A přesto, že dnes je oficiálním hlavním městem Bolivie Sucre, v La Pazu nadále sídlí nejdůležitější úřady. Na nádraží nastupujeme do taxi a jedeme do centra. Vystupujeme u kanceláře Combi Tour, potvrzujeme si zpáteční jízdenku. Zároveň kupujeme na zítřek výlet do Tiwanaco. Ubytujeme se hned vedle v hotelu Copacabana. Cena na místní poměry trochu vyšší, ale je to se snídaní a internetem, navíc s opravdu horkou vodou, za 118B/oba. K večeru jdeme na nákupy. Je toho tu mraky a velmi levně. Kdybych se s tím mohl druhou polovinu výpravy tahat, určitě bych to všechno koupil. Procházíme i proslulou ulicí s čarodějnými a šamanskými amulety, přípravky a prostředky. Jsou tu k dostání léky, vysušená embrya lamy, žáby, netopýra. Magie taky frčí. Je to součást jejich způsobu života. Kupuji si lahvičku, která mi má zajistit zdraví, lásku, dobrou práci, i peníze. Uvidíme, jestli to bude fungovat. O kus dále se učíme tvrdě smlouvat a nutno říci, že Zdenek se v tomhle směru neztratí. Večeříme v pizzerii. Posíláme emaily domů, v hotelu si přemáchnu kalhoty. Už se těšíme na zítřek. Začínáme si v Bolivii zvykat, cítíme se tady moc dobře, i přesto, že velkoměsto La Paz je jeden veliký mumraj.

21. září 2005 - středa (TIWANACO)

  Budík zvoní v 6:45h, lezu z postele, nechce se mi, ale dole v hale je snídaně a teplý coca tee. Dělá mi dobře na rýmu a nastydnutí. To už pár dnů mám, způsobené rozdíly a kolísáním teplot od 3 do 27 st. C. V 8:40h přijíždí před vchod minibus. Je nás osm a míříme do Tiwanaca. V La Pazu, který má 2 miliony obyvatel, začíná dopravní zácpa. Místní řidiči jsou mistři v tom jak jet 4 vedle sebe v jednom pruhu. K tomu je dnes den studentů a v ulici jsou průvody mládeže. Cestou zastavujeme na původním místě, kde byl La Paz založen Alonzem Mendozou. Později byl kvůli nepříznivému klimatu výše položeného místa přesunut na dnešní místo. Dál pokračujeme po silnici asi 60km. Na každých 100m je pes. Zajímavé, lemují celou silnici. Sedí, leží, jsou divocí, ale vypadají klidně. V 10:30h jsme ve vísce Tiwanaco. Kupujeme vstupenky do naleziště za 10USD/os. Výlet s průvodkyní sám stojí 50B. Jdeme do muzea, je moc dobré. Vyčerpávající informace od naší průvodkyně. Doplňujeme si znalosti o tomto posvátném místě. Nalezla se tu spousta podivných věcí, jako sošky čínsky vyhlížejících postav, mořských koníků, se kterými se tehdejší lidé nemohli setkat. Záhady a tajemství. Hezká expozice. Lebky, mumie, keramika, sochy, plodiny, zbraně, obětní kameny. A pak jdeme ven do areálu. Je tu dnes moc turistů a dětí, mají ve škole, volno, je studentský den a jdou tedy na exkurzi. Tiwanaco je 100% památka. První, bájná říše lidí z oblasti Titicaca. Odsud pochází Inkové. Palác, Kalasasaya, brána slunce z jednoho kusu andezitu, brána měsíce. Některé artefakty z Tiwanaca jsou i u nás v Praze. Dvě hlavy z kamene jsou v Náprstkově muzeu! Smekáme, klaníme se s úctou tomuto místu. Dnes je navíc 21. 9., den slunovratu. Taková symbolika. Právě tento den byl pro pradávné obyvatele tohoto místa posvátný. Když máme všechno za sebou, míříme do přilehlé restaurace. Zkouším steak z lamího masa. Spolu s polévkou za 20B. Chutná výborně, přirovnal bych ho k mixu vepřového a skopového masa. Potom už jen návrat. Cca za 1,5h. Zastavujeme v zatáčce nad městem La Paz. Máme ho jako na dlani. Leží v kotlině, roztažené na svazích hor, obrovské, podobné ostatním velkoměstům ve střední a jižní Americe. Začouzené, chaotické, plné odpadků a bídy. A zároveň krásné. Odpoledne věnujeme opět nákupům v uličkách kolem třídy Sagarnaga. Chtěl jsem si vyfotit ty vysušené zárodky, ale už nebylo dobré světlo. Jednou se sem vrátím a napravím to. Bolivie je nádherná, veliká a my jsme trochu ochutnali a moc nám šmakuje. Má ještě tolik co nabídnout. My však musíme zpět do Peru. Máme už jen málo času na bližší seznámení. Večeříme v místní rychlovce. Klasicky kuře, rýže, hranolky, salát a pivo. 12 Boliviánů! Jdeme do hotelu, očista a spánek.

22. září 2005 - čtvrtek (PUNO)

  Dnes se vracíme do Peru. Vstáváme v 6:15h a balíme. Díky včerejším nákupům, máme problém to všechno dostat do močíly. Obvyklá snídaně v hale a v 8h stojí před hotelem autobus Combi Tour zpět do Copacabany. Vyrážíme, poslední rozhledy po Bolívii a v 11h jsme v Copacabaně. Jeli jsme stejnou trasou. Tady máme do 13:30h čas, než bude navazovat další spoj. Utrácíme poslední Boliviány. Obědváme v restauraci. Pizza napůl a litr koly za 33B. Pizza je obrovská. Zjistil jsem, že číšník mi vrátil o 10B více než měl, takže zbylo ještě na nanuk. V půl druhé odjíždíme s Colectour na hranici. Odevzdáváme zelené bolivijské imigrační listy, napíšeme nové bílé peruánské. Další orazítkování a můžeme jet. Ještě vrátit hodinky o hodinu nazpátek. Cestou spím, což je škoda, protože minule jsme jeli za tmy a teď jsem se mohl kochat krajinou. Ale jízda mě ukolébala. Uteklo to a v 15:30h jsme znovu v Punu. Na nádraží na nás mává ten lotr Cézar, tváří se jako největší kamarád. Chce nás zase obrat a tak se nám snaží vnutit zas nějaké super akce. Poděkovali jsme mu a se slovy, zvládneme to sami, si jdeme koupit lístky do Cusca. Ale ne, všude je vyprodáno! Ale přece jen jsme mezi mnoha dopravci objevili společnost San Luis, která nás zítra v 7:45h vezme. Cena je 20S/os. Jdeme do města sehnat nocleh. Další lidový agent nám doporučuje hotel Don Tito za 30S/pokoj.Dnes se koná karneval. Také mají den studentů. Musíme si vyzkoušet svezení taxi na tricyklu. Sedáme si oba dva a maník má co dělat. Centrum je do kopce. Je nám ho líto, a tak po 1km vystupujeme a stejně mu dáváme 2S. Město je plné masek a průvod je nekonečný. Maškary mají asijský charakter. Mezi průvodem se motá i několik opilců, tančí a je to legrace. Zdenymu znovu přestává fungovat kamera. Máme smůlu, ale jen na chvíli, pak je zase OK. Až se vrátíme, půjde do servisu. Zatím sháníme limpiador cassete - čistící kazetu, ale marně. K večeři pro změnu opět kuře, za 5S. Návrat do hotelu a už jen čučíme na TV, ve sprše už neteče aqua caliente. A naštěstí kamera se opět tváří, že funguje. Čert se v tom má vyznat.

23. září 2005 - pátek (CUZCO)

  Čeká nás přesun do bývalého centra incké říše, do Cuzca. Pupek inckého světa. Před hotelem sedáme do taxi za 3S a frčíme na nádraží. Jsme tu včas, kupujeme housky a sýr. Krájí ho tu z velkých bochníků a je naprosto vynikající. Odjíždíme v 8:15h dvoupatrovým luxus busem. Sedli jsme si samozřejmě nahoru. V Juliace je 20 minut pauza. Od peruánských žen kupujeme zapečenou zeleninu, brambor, hrách, kukuřice v listovém těstíčku. V takovém šátečku. Výborné a za 2ks chtějí 1Sol. Na varování chytrých knih, o opatrnosti při konzumaci jídla z ulice, kašleme. Jím všechno, co je dobré pro místní, dám si i já. Kdo neokusí místní krmi, hodně prohloupí a o moc přijde. I chuťové buňky potřebují na cestách zaměstnat. A nakonec si doma vzpomenete nejen na to, jak co vypadá, a co jste vnímali sluchem. Je třeba mít i nos a chuť, protože i takhle si utvoříte v hlavě vzpomínku, jaké to tu bylo. Když se zmiňuji o sluchu, nemůžu nenapsat, že jsme tady viděli a zaslechli spoustu tradičních kapel. Andská hudba je báječná. A nejen notoricky známá píseň El Condor Pasa. Bubínky, píšťaly, chrastítka je slyšet hodně často. Cesta ubíhá, je dlouhá více než 300km. Asi za polovinou vzdálenosti, začíná být krajina členitější. Objevují se hory, úžasné scenérie, tekoucí řeka, zemědělci obdělávají svá pole středověkým způsobem. V dřevěném pluhu zapřažený dobytek, nebo silný chlap, sejí rozhazováním zrní z ošatky. Okopává se motykou. Nádherná cesta do pravěku. Jsme rádi, že nejedeme v noci. Přišli bychom o to. Lidé jsou tu opravdu závislí na půdě a přírodě. Domy staví z hliněných cihel, tzv. adobe - vepřovic. Máme defekt, píchli jsme pneumatiku. Výměna obrovského kola proběhla v nejbližší vsi za 15 minut. Jsou to šikovní lidé. V 16:30 jsme v Cuzcu. Je větší, než jsem čekal. Na nádraží se necháme přemluvit a jedeme s chlapíkem, co nám nabízí ubytování ve starém rodinném domě ze středověku. Voní jako starý, začarovaný hrad. Mě by to i vyhovovalo, ale Zdenek nechce. Chce pohodlnější pokoj a nechce načáchnout. Přece stačí postel a voda Zdeny. Jdeme tedy jinam, není to problém, je tu plno dalších. Na druhý pokus bereme hotel na ulici Caceres, za 35S/pokoj. Je to jen co by kamenem dohodil od pěkného náměstí Plaza de Armas. Hotel má dvorek a pavlač, dřevěné podlahy. Všechny domy v centru, jako tento, jsou z dob španělské kolonizace. Hned jdeme na večeři. Pizza velká, ale pivo je tu drahé. 8Solů za malé! Celkem dáme dohromady za večeři 31Solů. Máme chuť dát si do nosu a trochu popíjet. V supermarketu nakupujeme lahváče a já konečně i víno. Levné je argentinské červené 0,7L za 9,5S, ale výborné. Otvíráme ho na lavičce v parku u fontány. Lidé se hemží. Je pátek. Zdenek popíjí místní pivo Cusqueňa, za 4,5S/0,65L. Taky mu chutná. Ale co to, přichází strážník, a že je zakázáno pít alkohol na veřejnosti. Máme smůlu. Musíme to schovat. Jdeme na hotel a dopíjíme načaté lahve. Je nám fajn.

24. září 2005 - sobota (CUZCO)

  Dnešní úkol zní jasně! Zajistit lístky na vlak do Aquas Calientes, neboli k Machu Picchu. Nejprve se však vydáváme zakoupit "Boleto turistico", což je hromadná vstupenka na památky v Cuzcu a okolí. Podražila. Za 70S, ale je to stále lepší než platit každý vstup zvlášť. Máme. A teď jízdenky. Cestou na vlakové nádraží, si vyměníme 200USD. Chvilku tápeme a nemůžeme to najít. Už jsme našli, ale ouha, podobný nápad mělo spoustu dalších turistů. Musíme si vzít nejdřív lístek s pořadím a čekat. Zjišťujeme, že lze jet jen vlakem turistickým, nikoliv obyčejným "local". Ten stojí 30S. Turistický však, jednosměrná cesta, 38USD! Mají tu i jeden vlak pro snoby za 500USD!!! Nebude to ani 100km, ale tohle je nejdražší vlak na světě. Je to monopol a poptávka je trvalá. Nebude trvat dlouho a cena se ještě zvedne. I přesto bude plno. Nakonec se nám podařilo vše vyřídit podle plánu. Pojedeme zítra a vrátíme se za dva dny. Potřebujeme na prohlídku alespoň celý jeden den. Obvyklý návrat prý bývá hned za 3hod? Tomu opravdu nerozumím. Největší super památka vyžaduje podrobnější prohlídku. Původně jsme chtěli jít na Machu Picchu pěšky. Jenže Inca trail stojí nejméně 280USD. Povinně jen ve skupině. Takový rozpočet bohužel pracující třída v República Checa nemůže zvládnout. Kvůli rozpočtu vypouštíme i plán zajet se podívat do džungle. Letenka jedním směrem vyjde na 60USD, průvodce do džungle na 3 dny vychází na 150USD. No nekupte to! Tak a co teď dál? Jde se na památky. První je monumentální socha Pachacutec. Stojí na vyhlídkové věži ve městě. Pěkné rozhledy asi z 60 výšky. Pak chytáme taxi a za 10S nás odváží 11km do kopců za městem. Jdeme do Tambo Machay, inckých lázní, kde voda protéká v kanálcích a padá jako malý vodopád. Okolo jsou zbytky inckých staveb. Tady se umývala šlechta Inků při slavnostech. Myji si v posvátné vodě alespoň obličej. Křišťálová voda pramení uvnitř hory. Je tu i pár prodejců suvenýrů. Chlap chce vyměnit 2 ručně vyšívané dečky za hodinky. Odmítáme a Zdeny toho dodnes lituje. Měl hodinky za pár set a mohl je vyměnit, za tak nádhernou práci. Odcházíme pěšky a směrem zpět, ke Cuzcu. Další památky jsou při cestě. Puca Pucara, strážní pevnost. Natáčíme video na koni, pro pobavení v TV. Jdeme po silnici a zastavujeme se v chatrči, kde je malá restaurace. Osvěžujeme se čerstvě vymačkanou šťávou z pomerančů, za pouhé 2 Soly za 2x2dcl. Následuje Quenco, mýtické místo. Tady Inkové věštili úrodu a budoucnost. Je tu i labyrint. Potkáváme místní tradiční kapelu. Chtějí, abychom je vyfotili na obal CD. Mačkám pár snímků na jejich zastaralý fotoaparát. Za odměnu nám zahrají před kamerou. Jsou hodně přátelští. Čeká nás Saqsaywaman. Je to obrovský zážitek. Hradby z 300 tunových balvanů. Stovky metrů a tisíce bloků, pevně sesazených do sebe. Nikde ani skulinka. Hradby mají tvar zubů a vybíhají střídavě ven. Další mocný zážitek. Naproti na kopci stojí socha Cristo blanco, obrovský bílý Ježíš, asi 30m vysoký. Má rozpažené ruce, shlíží na město jako jeho větší dvojník v Riu. Působivé. Jdeme dolů do města. Konečně narážím na vařenou kukuřici. Tady jí říkají "choclo", je to bílá odrůda s velikými zrny. Podává se vařená se solí, se sýrem (con queso), který přikusujete. Lahůdka. Mají už jen dva klasy. Hlad zaženeme jinde. Večeříme v restauraci s balkonem a výhledem na náměstí. Menu za 15S(polévka, hl. jídlo, limo a salát) Pochutnali jsme si na omáčkách s andskými bylinkami a nebo rocotu. Ještě povinné zprávy na internetu a do hotelu. Vstáváme brzy.

25. září 2005 - neděle (AQUAS CALIENTES)

  Přesun nejdražším vlakem světa. Je 6:15h. V našem vagónu je jen 10 lidí. Vlak je poloprázdný. Prý z důvodu, že je neděle. Alespoň se netlačíme. Stoupáme nad Cuzco stylem cik-cak. Tzn. kus dopředu, kus dozadu tak, aby vlak zvládl prudké stoupání. Jsme bokem ke svahu. Potom už jedeme normálně. Kocháme se krásnými výhledy. V Ollaytaytambu kupujeme na peróně další choclo, delikatesní vařenou bílou kukuřici se sýrem. Má ohromná zrna. V dalším úseku cesty už začíná houstnout vegetace. Zeleň je všude. Horizont dokreslují vrcholy ledovců. Dole pod námi burácí řeka Urubamba. Je to tak krásné až kýčovité. Mrzí nás, že se nám nepodařilo jít Inca trail, abychom byli součástí toho všeho. Bohužel nám to rozpočet a časový plán nedovoluje. V 10:30h přijíždíme do Aquas Calientes. Nyní již pod názvem Machu Picchu pueblo. Necháme se vést naháněčkou do hotelu Chaska, za 50S/oba. Je to celkem drahé ale levněji jsme nic nenašli. Další naše kroky míří do turistické kanceláře, koupit lístky na ruiny. Můj chabý pokus prokázat se falešnou ISIC kartou ztroskotal, a platíme každý 25USD. Zatím už nás tahle památka s dopravou stála každého 100USD. Jo tady to lítá! Jdeme nasytit své žaludky. Obrovská pizza s pivem za 23S. Pozor zde si restaurace počítají navíc 10% ceny za servis. Komerční prostředí. Není se čemu divit. Městečko je situované v působivém prostředí. V rokli, kolem jen kolmé, bujnou pralesní vegetací porostlé hory. V nadmořské výšce kolem 2500m. Protéká tudy divoká řeka Urubamba. Nad městem vyvěrá horký pramen, který dal tomuto místu původní název. A nad tím vším, kdesi nahoře, jedno z nejkrásnějších míst světa, Machu Picchu. Po jídle jdeme na procházku po cestě, která je uvedena v průvodci. Buď jsem hlupák já, nebo autor popisu v knize. Neodpovídá to. Fakta se rozcházejí a my bloudíme. Došli jsme až k mostu přes řeku, kudy půjdeme zítra na Machu. Zdenek by šel nahoru nejraději hned, ale já bych raději nechal na prohlídku celý zítřek. Trochu se naše názory kříží a chvíli spolu nemluvíme. Vracíme se do hotelu. Jsme utahaní z horka. Usínáme. Najednou je 16:30h a my odpočatí, vymýšlíme další plán. Půjdeme omrknout koupele v horkých pramenech. Jdeme tam, ale hlídač říká, že otevřen je jen jeden bazén. Ostatní procházejí rekonstrukcí. Ten jediný je veřejný, je špinavý, a téměř studený. Přesto skáčeme do vody a plaveme mezi domorodými dětmi a rozmlácenými betonovými zdmi. Vydrželi jsme to celých 15 minut. Cestou zpět do města (1km), se stavíme na pivo, 6x0,3l za 20S. Poprvé ochutnáme kvašené pivo Chicha 0,2l za 5S, je kyselé, moc nám nejede. Má žluto - bílou barvu. Prý existuje ještě červené, to je údajně sladší. Chuť si spravíme hamburgerem s hranolky a coca-colou, jako správní konzumenti! Za 6S. V 21:30h už jsme ve sprše na našem pokoji a chystáme se spát. Zítra nás čeká velký den! Chystáme se vstát před 5h a půjdeme na Machu pěšky. Minibusy pro mastňáky jezdí za 6USD, je to jen 5km! Musíme šetřit, propočet dosavadní útraty je: 1450USD z našich 2000USD, už nám mnoho nezbývá a máme před sebou ještě týden.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA TŘETÍ TÝDEN:

 
Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014