MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

ČTVRTÝ TÝDEN

8. 12. 2008 - 14. 12. 2008 

Bhantabari, Darjeeling, Silliguri, Allahabad, Aurangabad, Ajanta

 

8. prosinec 2008 - pondělí (BHANTABARI)

Ráno nás zastihlo rozlámané. Během dopoledne se ale blížíme k Bhantabari. Projíždíme po prašné silnici, kterou lemují opravdu hodně početné tábory, plné stanů. Jsou jich stovky, snad tisíce. Lze se jen dohadovat, zda jde o uprchlické tábory, nebo tábory pracovní. Blížíme se totiž k přehradě Koshi Tappu a je vidět čilá stavební činnost v terénu. Na druhou stranu do Nepálu uprchly stovky tisíc utečenců z Tibetu, ale i Bhútánu. Je k desáté hodině a autobus definitivně staví v Bhantabari. Sem jsme se měli dostat a dál pokračovat nějak alternativně. Údajně je nejlepší sednout na člun a nechat se převézt někam, odkud se zase dá pokračovat místním autobusem k nepálsko - indické hranici. Ale proč loď? Jestliže jsme opravdu v Bhantabari, znamená to, že jsme už na druhé straně řeky. Vystoupili jsme ptáme se, jak se dostat do Kakarbhitty? Nikdo nám buď neumí, nebo nechce odpovědět. Kroutí hlavou. Nic nejede! Žádný spoj. A pak nás jeden Nepálec odvádí k autobusu. Počkat, co je tohle za hloupost? To je přece stejný autobus, kterým jsme přijeli? Ale ten přece neměl jet až k hranici. Co se tedy stalo? Nechce nás tu někdo nějak podvést? Ale údajně se bude pokračovat. Je nám to více než divné. To jsme si mohli přeci koupit přímou jízdenku a bylo by to jednodušší. Pak se dozvídáme, že v Nepálu je dnes a zítra stávka dopravy. Takže takhle to tedy je! V cestovce nám nic neřekli, aby dostali svoje peníze, zapřeli nám to. A řidič, se svým kumpánem se asi rozhodli vydělat peníze bokem, na sebe a stali se z nich stávkokazové.  Povezou zboží a lidi načerno.  My ale přijímáme.  Vyrážíme, nic netušíc, vstříc neznámému.  Autobus se otáčí a my jedeme zpět. Nezbývá než věřit, že jsme udělali dobře a že nás nevysadí Buddha ví kde.  Přijíždíme do vsi a hned máme zastoupenou cestu. Lidé nás nechtějí nechat projet a tlučou do plechu karosérie. Řidič se s někým dohaduje, snad i uplácí. Pouští nás. Najednou jsme na hranici. Nepálští celníci,  indičtí celníci. Pasy, kontrola. Nedůvěřivost. Nakonec nás pouští. Jsme v Indii. Ne tak, jak jsme si představovali a také  úplně jinde! Cesta je příšerná, plazíme se asi desetikilometrovou rychlostí po cestě, snad horší než oranice. Také jsme brzy nuceni zastavit v pneuservisu a nechat opravit defekt na kole. Je nám jasné, že se asi naši dopravci rozhodli blokádu v Nepálu objet po indické straně. Ale nikdo nám nechce říct, kdy budeme v Kakarbhittě. Neustále se nám dostává vyhýbavých a neurčitých odpovědí. Pokaždé trochu jiných. Snad odpoledne, snad večer, v deset a tak podobně. Nezbývá než přijmout roli diváka. Pokračujeme hlemýždím tempem. Projíždíme městem Madhepura. To už je pěkně daleko. Přes 70km od hranic. Stále doufáme, že přijedeme na hranice včas. Když se začíná stmívat, naděje nás opouští. Je jasné, že ti hlupáci v Indii zabloudili. Jedeme temnou nocí a nevypadá to, že řidič pospíchá. Neustálé zastávky. My nevíme, kde jsme a naše osádka taky ne. Zastavujeme a my si jdeme dát jídlo do blízké domorodé jídelny. Klasická kuchyně, dal bhát, ostrý jako břitva. Naše špinavé ruce, příbor neexistuje, jsme přece v Indii. Desinfikujeme ruce alespoň mým Steriliem z práce. Ještě, že ho máme, jinak bychom chytli asi kde co a já už takhle chodím 5x denně. Veronika se vytáhla s tábornickým nožem, který má v sobě příbor. No vida. Měla dobrý nápad. Sice se na nás dívají podivně, ale nám je to fuk! Vracíme se do autobusu a čekáme, že pojedeme. Ale co to? Řidič si rozložil deku a chystá se spát na palubní desce. Vždyť jste říkali v deset? No ale neřekli, že až zítra! Začínám to tu nemít rád! No tak nic, nenaděláme nic. Jdeme spát na svá sedadla, stojíme někde v Indii a někdy se musíme vrátit do Nepálu, abychom se dostali zase do Indie, ale na jiném místě. Tohle přece dává smysl, nebo ne? 

9. prosinec 2008 - úterý (DARJEELING)

V noci nás žerou komáři, jsme zabalení ve spacáku s kapucí přes hlavu, ale to nám je zase horko. Kolem čtvrté ráno startujeme. Motor se rozeřve a my pokračujeme. Snad se už blížíme k hranicím. Silnice už má i asfalt. Ale zase nějaká porucha. Zastavujeme na otevřeném prostranství. Zase rány kamenem někde na podvozku. Běžím si odskočit. Využívám příležitosti a po tmě s čelovkou stahuji kalhoty za svodidly. Ale sotva skončím, autobus se rozjíždí. Ještě s nezapnutými gatěmi běžím za mizejícím vozem! Ještě že Verča nespala a řidiče zastavila, jinak jsem tam mohl leda stopovat. Uf, ani si nejsem jist, jestli jsem se stihl vykonat řádnou očistu! Tohle je tedy výlet... Nevybíravým způsobem jsme vyzváni k zaplacení cesty navíc. Nic nepomohlo dohadování o tom, že nám vůbec neřekli kam pojedeme, kudy pojedeme. Nemluvě o tom, že nám pořád lhali o tom, kdy dorazíme do cíle. Trvají na svých 700NR. Ví dobře, že jsme uprostřed tmy a neznáma velice snadnou kořistí. Nezbývá, než zaplatit. Abych to upřesnil. Počítali jsme, že budeme cestu hradit, jak by také ne. Zadarmo to nechceme, ale to, že pojedeme takovou oklikou, nám nikdo neřekl. Cestu, která činí za standardních podmínek po nepálské silnici 39km, jsme jeli DVA dny!!! Rozednilo se a my přijíždíme do hraničního města Jogbani. Musíme na kontrolu. Jsme dost podezřelí. Přes hranice, sem a tam. Jako Hujer! Papírování a vyptávání. No ale přece jen dostáváme své pasy a můžeme jet dál. Jsme zase v Nepálu. Tady se už řidič cítí jistější a konečně jedeme rychleji. Míjíme Biratnagar, projíždíme Itahari. Ale opět zdržení a namísto abychom rovnou pokračovali na východ po Mahendra Highway, zajíždíme ještě do Dharanu, kde ti naši mafiáni mají kšefty a vykládají balíky zboží a jiné zase putují na střechu. No a tak to je pořád. Naštěstí už bez zajížděk projedeme Damak a za zhruba 50km jsme konečně na hraničním přechodu Kakarbhitta/Mechinagar. V okolí se dají pozorovat čajové keře a plantáže. Dává to tušit, že se blížíme do oblasti jeho pěstování. Je 11h dopoledne. Stojíme na nepálském imigračním úřadu. Čekáme na výstupní razítka a já samozřejmě využívám místního turečáku. Zatraceně, kde mám ten toaleťák? Velmi milý úředník nám popřeje šťastnou cestu a my se vydáváme v příšerném horku pěšky po mostě přes řeku Mechi do dva kilometry vzdálené vesnice, kde je zase indický imigrační úřad. Tady je nutno opět vyplňovat formuláře. Byrokracie tady nevesele nadále vládne a oficír indické armády nás autoritativně staví do latě, jako nějaké bažanty. Stačí špatně vyplnit jedinou kolonku a už se rozčiluje: "It´s so simply!" Omlouváme se a rychle mizíme. Po pák desítkách metrů chytáme místní autobusovou linku do Silliguri. Dnes se musíme dostat do Darjeelingu a právě Silliguri je místem odkud jezdí jeepy do hor. Na hlavní ulici v Silliguri je nespočet zastávek, kde stojí jeepy jedoucí nahoru do Darjeelingu. Není těžké se nechat chytnout nějakým dohazovačem, či přímo řidičem. Nás si našli také za 190R/oba. Sedíme v jeepu a čekáme, až se zaplní. Vyráží jen když je obsazen. Lokáme studenou kolu, jsme vyprahlí jako step. Za 40min odjíždíme. Cestou tankujeme a přibíráme opilého, páchnoucího Inda. V autě je mimo nás i matka s miminem. Opilec se na něj sápe svýma špinavýma prackama a myslí si, jak je hodný strýček. No fuj. Naštěstí prcek mu dává pláčem najevo, co si o něm myslí. Klikatými serpentinami stoupáme výš a výš. Několikrát přejíždíme koleje Toy Trainu, což je malá, úzkorozchodná železnice vedoucí stejným směrem. Vláček hračka, mu tady říkají. My zvolili rychlejší a jednodušší dopravu. Zprvu horké slunečné počasí se s výškou mění na sychravé zataženo a chladno. Odpoledne přijíždíme konečně do Darjeelingu. Díky počasí nám to tu přijde trochu pochmurné. Po šílené několikadenní cestě máme teď jedno přání. Jídlo a postel. Po chvíli hledání podle průvodce, nacházíme kousek od centra úplně jiný hotel jménem Buddhist. Za 300R. Je tady vlhko a chladno, ale to je teď ostatně všude v Darjeelingu. Jdeme se najíst a to pořádně. Ve stylové restauraci se odměňujeme delikatesním steakem a pivem. Píšeme zprávy domů o tom, že jsme ve zdraví dorazili až sem. Závěrem ještě horká káva, která nám opravdu bodla. I přes přísun kofeinu, jsme tak vyčerpaní, že teplá sprcha je tím posledním co si od této chvíle z dnešního dne pamatuji.

10. prosinec 2008 - středa (DARJEELING : čajové plantáže, ZOO)

Tak a máme tady, pokud dobře počítám dvacátý den putování. Jsme v Darjeelingu, světově proslulém zejména mezi milovníky dobrého čaje. Co je tedy tématem č. 1?  Ano je to čaj a návštěva staré továrny na zpracování čaje. Ale ještě předtím vedou naše kroky na vlakové nádraží. No nádraží, spíše zastávka. Musíme se pozeptat, jak a kdy odsud  odcestujeme. rezervace lístků bude asi nutná. Odjet musíme, protože na nějaký zajímavý pobyt je už v prosinci  pozdě. Nějak jsem to při plánování opomenul. Je tu pořád mlhavo, téměř nic není vidět. O tom jsme se přesvědčili už brzy ráno, když jsme si naivně natáhli budík před svítáním, se záměrem vyrazit na vyhlídkový bod zvaný Tiger Hill. Při pohledu z okna, jsme tento záměr okamžitě zavrhli. Jak by řekl Rákosníček, mlha hustá tak, že by se dala krájet! Takže na pohled na 250km dlouhý himalájský horizont si můžeme nechat zajít chuť. Tak to mě tady dost namíchlo, ale můžu si za to sám. Podcenil jsem roční období. Jde se na vlakáč. Před pokladnami jsou příšerné fronty. Vyplňujeme formulář, ale špatně. U okénka zoufale žádám úředníka o pomoc. Potřebujeme se odtud dostat co nejdřív. Lhostejno jakou třídou. Vše je obsazeno. To není možné. Ale ano, vždyť to chcete na zítra, to by byl zázrak. Rezervujte s předstihem. Nakonec ten trpělivý úředník vyhrabal přeci jen 3 volná místa v Mahananda Expresu. Pojedeme zítra z New Jalpaiguri do Allahabadu, poblíž Varanasí. Je to 859km. Pak už si budeme muset poradit sami s přesunem do střední Indie. Vlak stojí necelých 800 Rupek na osobu, tedy kilometr asi za 40 haléřů. V 10:30h je  máme v kapse. To byla dřina. A teď to přišlo Veronika má krizi. Už jí zmáhá neustálý spěch a dlouhé přesuny. Je to pravda, zvládnout severní Indii a Nepál v necelých pěti týdnech je nadlidský úkol. Neubránila se pláči. Zítra zase přesun a navíc předlouhý. No a do toho se ještě objevil problém s kamerou. Prostě přestala fungovat. Nenatáčí. Nenahrává. Nerozezná pásku a neustále vysunuje a zasunuje kazetu. Takže teď budeme používat jen fotoaparát. To je alespoň slabá útěcha. A jsme na dně. Máme tady ponorku . Zkusíme to zvládnout. Musíme, co nám zbývá! Takže se musíme rozptýlit. Míříme na čaj. Cíl je jasný Happy Valley, jdeme uličkami směrem který nám pomáhají držet místní, když se jich kontrolně zeptáme. Pozorujeme kratochvíli obyvatel a jejich zálibu ve stolních hrách. Přicházíme postupně k vyhlášené čajové plantáži. Dnes je zahalena do mlžného oparu, ale i tak se nám naskýtý příjemný rozhled na okolní svahy porostlé keříky čajovníků. Už z dálky vidíme budovu továrny na zpracování čajových lístků. Pěšina k ní vede nízkým porostem. Procházíme kolem malého domku ze kterého na nás už volá starší dáma. "V továrně teď nic nedělají, není tam nic k vidění",  říká anglicky. To jistě, asi další trik. Chce nás klofnout a  vydělat si jako soukromý průvodce, myslíme si. Ale nakonec zjišťujeme tu smutnou novinu. Je po sklizni a továrna zeje prázdnotou. Jen se tady uklízí, po čaji ani památky.  Dozvídáme se, že nejvíce rušno je zde od března do května a pak ještě při druhé sklizni od léta do listopadu. No a co máme dnes? Desátý prosinec! Co tu vlastně děláme? Nezbývá než vzít zavděk malé náplasti, v podobě pozvání té milé dámy. "Uvařím vám čaj, ochutnáte jej a něco o něm povím", pravila a dodala, že tady pracuje už léta. Nám je jasné, že si takto jistě přivydělává peníze bokem a nemýlili jsme se. Bude z toho i obchodní nabídka. Zaručeně nejlepší čaj, když budete chtít, ale nikomu ani muk. To prý by se mnou bylo zle, kdyby se provalilo, že si takto načerno vydělávám Rupie. Sedíme v malém pokoji a paní připravuje šálky. Přitom se dozvídáme, že čajovníkové keře sem přivezli Angličané z Asamu. Dnes představuje čaj z Darjeelingu 25% indické produkce.  Po natrhání se usuší, pak se lístky lisují a zbavují další vody. poté se lístky s vlastní šťávou na povrchu fermentují v regálech v místnostech s vysokou vlhkostí vzduchu. Tady vzniká ta správná chuť a vůně. Následně se znovu suší horkým vzduchem. Nakonec přichází třídění. Nezlomené lístky, porušené lístky . Méně kvalitní a rozdrcené lístky jsou součástí běžných čajů a sáčků. Vykládáme, ochutnáváme opravdu lahodný čaj a trochu se vzpamatováváme z dnešních špatných zpráv. Nakonec jsme si opravdu koupili nějaké sáčky toho nejkvalitnějšího čaje. Je čas jít dál. Pokračujeme dál a Veronika se stále zastavuje a očichává každý kvítek čajovníku. Asi kilometr severozápadně je náš další dnešní cíl. Nachází se zde ZOO a Himalájský institut a muzeum dobývání Everestu. Aby také ne, vždyť Tenzig Norgay žil právě zde a žije tu i jeho syn Jamling. Za necelou půlhodinu už platíme vstupné do ZOO. Nejprve zamíříme do zmíněného muzea Everestu a prohlížíme historické vybavení prvních výprav na nejvyšší horu světa. Představy o tom jaké to tenkrát bylo doplňují dobové fotografie. Venku má Norgay sochu, nejslavnější šerpa, který spolu s Hillarym stanul první na střeše světa. Potom už věnujeme čas zvířatům v jedné z nejlepších zoologických zahrad v Indii. Byla založena v r. 1958 a k největším atrakcím patří bezesporu panda červená,  himalájský černý medvěd, tibetský vlk, levhart sněžný nebo tygr. Cestou ze zahrady bych rád zašel na Observatory Hill. Všude se dočtete o úchvatných horských vyhlídkách na himalájské štíty, na Khangchendzongu a jiné  vrcholy. Ale to by nesměl být dnešek. Dnešek je opravdu smolný den a tak není vidět  absolutně nic. Zklamaní se jen vracíme do centra a jdeme si dát na tu černou náladu černou kávu. Už ráno jsme zjišťovali ceny jeep taxi do Silliguri. Ale pro jistotu se ptáme na stanovištích ještě znovu. Cože? 2000 Rs! Za tři osoby. Co se děje? Nahoru za 275 a dolů téměř za desetinásobek? A pak se dozvídáme proč. Je stávka dopravců. Zítra od šesté ranní nic nepojede, lhostejno jestli je to státní, nebo soukromý dopravce. A tak ceny vyletěly nahoru. Navíc stávkují i banky a kdoví kdo ještě. Je to nějaká politika, nějaký boj za autonomii oblasti, či co vlastně. Tak a jsme v tom znovu. Máme málo rupií a potřebujeme vyměnit dolary. No ale kurz, respektive přirážka směnárníků je také vyšroubována uměle. Nemáme na vybranou. Musíme vyměnit. Zašli jsme do banky. Celá procedura výměny je zdlouhavá a hrozně byrokratická. Asi 6x jsem se podepsal, pas kopírují, všechno trvá hrozně dlouho. Je čas večeřet. Tak peníze máme, ale jak se zítra dostaneme pryč? Nevíme, jak dlouho stávka potrvá. Chtiví taxikáři nás nutí odjet hned teď! Blbost, co kde budeme dělat přes noc někde na ulici, nebo nádraží? Vlak jede až zítra dopoledne. Trochu zoufale pospícháme na hotel, že tedy budeme balit. Ale náš recepční se ukázal v nejlepším světle. "Pomohu vám!" Pojedete zítra ještě před stávkou. Brzy ráno. Už ve tři ráno. To nevadí, i to je vítězství. Ulevilo se nám, ale pochyby trvají. Klapne to? Nebude v tom nějaký háček? Cena je domluvena na 600 Rs, za všechny tři. To je rozdíl! Platíme i za dvě noci v hotelu 350 Rs/oba. Tak a teď se jdeme uklidnit do restaurace. V Glanary´s si dáváme pořádnou večeři, steaky různých druhů které nám servírují kouřící a pečící se  ještě při servírování na stůl. Zapíjíme pivem a doufáme, že zítra se zase vše v dobré obrátí. Po večeři ještě píšeme internetové zprávy domů a pak už spát, vstáváme opravdu časně.

11. prosinec 2008 - čtvrtek (SILLIGURI, NJP)

Vstáváme v neskutečných 2:30 hodin ráno! Tak to tu ještě nebylo. No a je tma jak v pytli. Budíme Zbyszka. S naším mladým hoteliérem jdeme absolutně tmavými ulicemi. Svítíme si čelovkou. Vede nás kamsi, kde snad bude odjíždět spoj. Čekáme ještě s několika Indy. Jsme jediní běloši. Když se dlouho nic neděje, musí náš hoteliér někam telefonovat mobilem. Po další chvíli přichází ospalá postava a tluče na okno poblíž stojícího jeepu. Uvnitř spí řidič. Buď zaspal, nebo se domluva koná právě teď. Každopádně nikdo se tady nepřetrhne a nikdo se do ničeho nehrne. Nakonec přece jen v 3:30h nastupujeme a vyrážíme. Jsme našemu recepčnímu neskonale vděční. Jedeme temným Darjeelingem, nabíráme další pasažéry, kteří se kdoví odkud berou a za chvíli jsme v autě opět jako sardinky. Po zhruba 2h jsme v Silliguri. Končíme na parkovišti taxíků. My ale potřebujeme na vlakové nádraží New Jalpaiguri. Taxikář si žádá příplatek, který se nám zdá příliš vysoký. Ještě stále je tma. V ten okamžik se odkudsi vzal starý rikšavála a že prý nás odveze na svém vehiklu. Je to nějakých 2-3 km, odhaduji. Nakonec se nám cestou zdá, že je to mnohem dál. Vzali jsme dvě rikšy. Máme naše velkolitrážní batohy a to by se na jeden stroj nevešlo. A tak Zbyszek jede sám. Pomalu se rozednilo. Přijíždíme po heroickém výkonu našeho šlapáka k nádraží, kterému se říká NJP. Platíme smluvených 40+40 Rs. Ale po takové tvrdé práci se sluší přidat a tak přidáváme ještě 20 Rs navrch. To se ale nelíbí druhému rikšovi a chce prvnímu vzít půlku. Nic naplat, že argumentujeme tím, že se tolik nenadřel. Prostě mu deset sebral. Dobře tak si je nech! A našemu vychrtlému hrdinovi strčím raději ještě dvacku navíc a on je celý blahem bez sebe. Vlak by nám měl odjíždět v 11:15h. Bude teprve 8h, máme spoustu času. Takže si v klidu zajdeme do nádražní restaurace na snídani. K tomu masala čaj. V patře pátráme po čekárnách. V Indii jsou jak už bylo řečeno rozděleny čekárny podle třídy na kterou máte zakoupenou jízdenku. Někdy jsou kontrolované, jindy ne. Někdy jsou oddělené ženy a muži. My jsme hledali tu nejčistší, respektive nejméně špinavou. Máme úspěch a volná místa. Během čekání doplňuji svůj deník, stejně tak i Zbyszek. Veronika zapisuje výdaje do deníku peněžního. Informaci o tom, ze kterého nástupiště odjíždí náš vlak na jízdence nemáme. Má to prostý důvod. Vlaky mají v Indii běžně zpoždění, jezdí si jak chtějí a do poslední chvíle se neví v jakém pořadí, který dorazí. Proto je číslo nástupiště až do doby těsně před příjezdem zpravidla jen orientační, nebo neznámé. Lze ho zjistit jen na světelných tabulích nebo u okénka v informační budce. My se dozvídáme o hodinovém zpoždění našeho expresu a zatím tedy nevíme, kde budeme nastupovat. Ovšem za další hodinu dostáváme stejnou odpověď. Prostě jen fakt, žádné vysvětlení. Typické zakroucení a zároveň kývnutí s nakloněním hlavy je zvláštní posunek. Znamená spíše ano, nebo věc je jasná a vyřízená. Není to zápor, nebo nerozhodnost, jak se může na první pohled zdát. Vypadá to jako kdyby hlava Inda byla na pružině a rozkývala se do všech stran. Ale vraťme se ke zpoždění. Když už se ptáme potřetí, berou mě mrákoty. Jak může mít vlak, který v této stanici začíná mít už 3h zpoždění?! Ale to je prostě Indie. Tady je to zcela normální, nikoho to nepřekvapuje. Vlaky si jezdí a žijí svým životem. Je to anarchie, nepořádek a zmatek. Všechno je sice v kompjutru, ale nám je to na houby. Skutečnost je jiná. Tady nikdo nechvátá. Snad jen s vyjímkou valících se davů lidí do vagónu, když přijíždí vlak. Ostře to kontrastuje s dochvilností a pořádkem, na který jsme zvyklí na západě. Nezbývá než čekat. Bloumáme po nádraží a okolí. Pozorujeme život rodin na kolejích. Krys, žijících v kanálech. Posvátných krav pasoucích se v kolejišti. Psi živořící, hladoví a žízniví kdekoliv. Jsme svědky demonstrace s vlajkami se srpem a kladivem, zaťatými pěstmi a provoláváním socialistických hesel. Lidé jsou všude. někdo spí, někdo pracuje. My obědváme v bufetu parathu a pakoru. Zbyszek je nervózní a stojí na peróně. Už máme informaci o tom odkud pojedeme. Přesto čekáme další hodinu. Jestli má tohle zpoždění něco společného s avizovanou stávkou dopravy nevíme, ale ostatní spoje průběžně přijíždí a odjíždí. Takže asi ne. Prostě jen běžný, o 4h zpožděný odjezd ze startovní stanice v NJP. Máme před sebou asi tisíc kilometrů a už teď víme, že na čas určitě nedorazíme...

12. prosinec 2008 - pátek (ALLAHABAD)

Cesta probíhá dobře. Jsme v otevřeném kupé druhé třídy, sleeper. To znamená, že lehátka jsou v době denní sklopená a tvoří opěradlo. Pokud se jede v noci, nebo pasažéři hodlají jen tak pospávat, vyklopí se a zajistí hákem do polohy lůžka. Spali jsme dobře. Studoval jsem mapu, průvodce a vytištěné cestopisy. Jde o to, že naše lístky jsou do Allahabadu, zde do Illahabadu. Ptám se spolucestujících, zda pro cestu na jih nebude vhodnější vystoupit ve Varanasí, kudy projíždíme, i když jen okruhem na příměstském nádraží. Ale zdá se že to je nerozumné. Myslel jsem, že třeba z Varanásí bude lepší spoj dál. Ale jsem přesvědčován, že i z Illahabadu bude jistě nějaký vlak vypraven. Našimi společníky jsou příjemní lidé. Usmívají se našim krátkým kalhotám. Pochází ze Sikkimu a jedná se o matku se synem jménem Saif Ali. Jejich náboženstvím je islám. Povídáme si o Indii i Nepálu. O stávce i o životním postoji. Jako všichni se ptají odkud jsme. Jakým zaměstnáním se živíme. Znají škodovky. Octavia je v Indii jedním z nejlepších a nejdražších vozů. Bohužel jsou překvapeni, že to není německý vůz. Několikrát jim musíme potvrdit, že se vyrábí v Čechách. Dozvídáme se, že továrna na licenční  Octavie je v Indii také. Náš vlak by měl podle jízdního řádu dorazit do stanice v 6:20h. Už je daleko poté a stále nejsme v cíli. No ale vzhledem ke čtyřhodinovému zpoždění již při odjezdu, se nedalo čekat, že dodržíme příjezd. A tak se nedá dělat nic jiného, než klábosit a spřádat plány. Spíše bych řekl, rušit plány. Vzhledem k narůstajícímu zdržení v nejen posledních dnech, začíná mizet naše představa závěrečné cesty k plážím, v posledních dvou až třech dnech. Vypadá to, že letos jsem byl až příliš velkorysý a má připravená trasa je neuskutečnitelná. Prostě v Indii není nic, jak se zdá a člověk s tím nic neudělá. Nezbývá než se s tím smířit.  V přátelském rozhovoru, kdy si navzájem nabízíme svačiny s milými muslimy, docházíme i na otázky rodiny a vztahů. Zejména vztahů nemanželských o rozdělených rodinách, rozvodech a podobně. Mladý muslim Ali říká, že západ nechápou. V muslimských rodinách se žije pospolu, partneři se berou a v případě problémů je společně řeší. Ví, že západní svět si zvykl na jiný způsob, ale dodává, že takhle to rozhodně dobré není. On už je moderní člověk s přístupem na internet, televizi, ale jeho matka je stále ortodoxní. Myslím, že mají velkou dávku pravdy. Mimo jiné si vyměňujeme kontakty a dostáváme vřelé pozvání do Sikkimu, někdy v budoucnu. Pokud se do Indie znovu vypravím. Určitě to zkusím. O to víc, když slyším, jak krásný kus země to je. Prý úplně jiná Indie. Rád věřím. Naproti sedící muž má knihu s jízdním řádem a vlakovém spojení po celé Indii. Půjčujeme si ji a hledáme trasy v mapě. Je tu opravdu vše. Vyplatí se jí pořídit. Čísla i jména vlaků, odjezdy, příjezdy, mapy, stanice. Opisujeme si možnosti, které doufám uplatníme již brzy. Jméno naší další stanice zní Manmad. Tam jsme opravdu nemířili, ale ukázalo se, že pro cestu do Aurangabadu, výchozího města k jeskyním v Elloře i Ajantě, je to dobrý dopravní uzel. Ale to už začínáme být nervózní. Čas plyne a my stále jedeme a jedeme, stavíme v každé díře a rychlost je hlemýždí. Potřebujeme dorazit co nejdříve. Vždyť potřebujeme ještě dnes pokračovat dál. Už je odpoledne. To by tak ještě scházelo, abychom v Allahabadu museli přespat. A vzhledem k tomu, že nemáme další lístky a musíme si je obstarat, moje obavy nabývají obřích rozměrů. Rezervační kancelář je instituce sama pro sebe. Přestože dostáváme radu, že lze koupit obyčejný lístek bez rezervace a nastoupit. V případě, že najdeme místo, je možné u průvodčího doplatit a vyrovnat rozdíl. Ale na cestě více jak tisíc kilometrů, ve třech lidech, spoléhat na to, že bude volná spací třída? A je to vůbec pravda? Uf, to bude ještě zajímavé. Nebudu to natahovat. Do Allahabadu přijíždíme v 16:00h, tedy celkem s jedenáctihodinovým zpožděním! Okamžitě míříme do rezervační kanceláře ve vedlejším vchodu. Stovky Indů ve frontách. Známý obrázek. Vyplňujeme rezervační formulář podle taháku, který máme z knihy o jízdních řádech z vlaku a podáváme jej v okénku, kde je menší řada. Čert ví proč. Prostě spoléháme na to, že se nás, ubohých bílých turistů někdo ujme. Záměrně působíme hloupě a bezradně. Nedá to práci, opravdu tací teď jsme. Stmívá se a my nevíme co bude dál. Máme kliku, v okénku sedí starší drobný pán. Něco vytiskne a podává lístek, platíme. Ale co to? Na jízdence stojí, že jsme na waiting listu. Máme čekačku. Co když to nevyjde? Prosíme pána aby se ještě přesvědčil, jakákoliv možnost je vyloučena. Vlak je plně rezervován. Měl by odjíždět v 23:30h. Jediná rada je, přijďte se zeptat po 20h. Takže máme čekat 4h v obavě, že se do vlaku nevejdeme. Pak budeme nuceni hledat ubytování. Už mě ta Indie zmáhá. Tohle je cesta pro silné povahy. Žel taková je realita a my jdeme alespoň na něco k snědku. Dali bychom si maso, ale tady je ho pomálu. Večeříme a naproti si zajdeme do cukrárny na kávu. Tady si trochu spravíme chuť, všechno je přeslazené, ale tentokrát to nevadí. U holčičky sedící na pultu sklízíme úspěch, řehtá se na nás na celé kolo. Bloumáme nočními ulicemi. Fotografujeme lidi, děti. Nejrůznější stánky s jídlem i pitím. V 20h jdeme do rezervační kanceláře. Jsme napjatí k prasknutí. Podáváme čekací jízdenky. V ten moment vypoví službu počítač. To snad ne? Jak se dozvíme máme-li místo, nebo ne? Hodný pán dělá co může, běhá od jednoho počítače ke druhému. Běží dozadu. Minuty trvající věčnost. Pozor, už se vrací! Ano máme místa, zázrak, usmálo se na nás štěstí. Už jsem přestal doufat. Děkujeme muži na stotisíckrát. Tak to je radosti. Tentokrát jsme měli opravdu úspěch. Takže za pár hodin pojedeme. To si žádá ještě nějakou oslavu. Času je relativně dost. Jdeme podruhé večeřet. Veronika ochutnává nejrůznější podivnosti na ulici. Všude tu připravují zejména sladkosti a to smažením ve velkých kotlích a pánvích s vroucím olejem. Postupně se přesouváme na nádraží. Na vlak už počkáme v čekárně. Na každou třídu je tady odpovídající místnost. Odpovídá čistotou i vybavením. Na základě předložení jízdenky hlídači dveří, jsme vpuštěni do relativně čisté a pěkné čekárny se zásuvkami a toaletami. Dobíjíme kameru i telefon. Veronika je unavená a usíná. Já chodím po nástupišti a pozoruji ty, kteří mají jen obyčejnou jízdenku, nebo jen tak bydlí na nádraží. Ti si ustelou přímo v hale. Musím zjistit, ze kterého nástupiště odjíždí náš spoj. Ale ani ve 23:30h, v době uvedeného odjezdu, se ještě neví. To může znamenat jediné, opět nevyjedeme na čas.

13. prosinec 2008 - sobota (MANMAD, AURANGABAD)

Je po půlnoci. Vlak opět nikde. Jsme s tím smířeni. Na tabulích se objevilo číslo nástupiště. Jdu se tam podívat. Nechci se dostat do situace, že najednou vyhlásí příjezd a my nebudeme včas na peróně. Je to hodně daleko. Allahabadské nádraží je opravdu rozlehlé a ztemnělé. Naše nástupiště je úplně vzadu. Tedy pokud to tak zůstane. Informace na tabulích a od různých zřízenců se různí. Je potřeba přejít několik nadchodů, zdolat desítky schodů, nahoru a dolů. Pěší chůze osamělého bělocha mezi černými tvářemi zamračených bubáků, polehávajících na temných chodnících, je opravdu nepříjemná. Stopuji si, jak dlouho trvá dojít z čekárny na nástupiště. Ostrou chůzí je to asi deset minut. No tak se raději vypravíme z bezpečné čekárny na druhý konec vlakového nádraží. Náš vlak ne a ne přijet. Nervózně sledujeme displeje, ale naše číslo vlaku se neukazuje. Na nástěnkách visí dlouhé sjetiny seznamů cestujících. Ano opravdu, každý vlak má své papíry z počítače. Jste-li tam, máte napůl vyhráno. Pátráme mezi snad tisícovkou jmen. A opravdu. Našli jsme naše jména! S příjmením si tady hlavu nelámou, ale věk, jméno a pohlaví tady je. Zapomněl jsem říci, že Zbyszek, jakožto důchodce dostal na indické železnici slevu. Tak tedy to koukám. Čekáme a čekáme. Odkládám batoh na beton. Pronese se. To jsem však neměl dělat. Všudypřítomné krysy a potkani mi jej chtěli doslova sežrat. Okousali mi bederní popruhy. Vypadají jako třásně. Nestačím se divit. Několikrát se změnilo nástupiště na tabulích odjezdu našeho AC Sleeperu II. třídy. Nakonec ale opravdu přijíždí. To je úleva. Začíná boj o vagón. rezervace, ne rezervace, Indové si hlavu nelámou. Hrnou se dovnitř. S velikým batohem na zádech máme velký handicap. Nakonec opravdu, po velkém boji přicházíme k našim místům. Jako obyčejně se na našich rezervovaných postelích válí Indové. Ale na nás holenkové to neplatí. Nejdřív zatřeseme, když to jinak nejde vynadáme jim, a nakonec je potřeba na ně řvát a vytlačit je pryč. Ostré lokty, to na ně platí. Dožadujeme se lůžkovin, které nám tihle samozvaní podnájemníci ušpinili. Nakonec si pro ně nekompromisně dojdu k průvodčímu a prostě si beru, co nám náleží. Jde se spát. Jsou skoro 3h ráno. Zpoždění před startem naší další etapy jsou pouhé 4h, to je na místní poměry standard. Tentokrát máme opravdu soukromí. Každý své lůžko, které má závěs. Relativní čistota a opravdové pohodlí. Usínáme spánkem spravedlivých. Rušeni jen občas procházejícími prodejci čaje a pochutin, spíme až do oběda. Ten si objednáváme u vlakových zřízenců. Přinesou ho až pod nos. Je to snah hygienicky balené jídlo, placky, voda, džus. Vypadá i chutná skvěle. Platíme každý po 60Rs. Ve vlaku jsou zřejmě Indové vyšší střední třídy. Příjemní lidé s dětmi. Je vidět, jak mají děti rádi. Jsou přátelští a tak nemají nic proti, když si s nimi chvíli hrajeme. Tahle cesta, více jak 1000km dlouhá je překvapivě hodně příjemná a pohodová. Trávíme ji čtením, pitím čaje, lassi a konzumací sušenek. Moje střeva se zatím drží. Předpokládaný příjezd do Manmadu je 16:15h. Je nám ale jasné, že na to se spolehnout nemůžeme. Nezbývá, než doufat, že to nebude příliš pozdě. O Manmadu nevím nic. Potřebujeme pouze přestoupit na další vlak do Aurangabadu, kam máme namířeno. No a nemýlím se. Do Manmadu přijíždíme v sedm večer! Tak a co teď? Rozhlížíme se po nádražní hale, hledáme rezervační kancelář nebo pokladny. Naší situace si všiml jeden indický student. Přistupuje k nám a ptá se, co hledáme, kam máme namířeno. Zprvu jej moc nevnímáme. Mám za to, že je to jen další neodbytný Ind. Ale ukázalo se, že nám opravdu chce pomoci a navíc nezištně. To je pro nás milé překvapení. Umí anglicky a tak se domlouváme co a jak. vede nás k té správné pokladně. Předbíháme s ním dlouhou frontu. Jako rukojmí je Veronika. Ženy totiž požívají na úřadech jistá privilegia a přednosti. Trochu se diví, že je nám jedno, jakou třídu vlaku koupíme. Několikrát se ujišťuje, zda to myslíme vážně. Ano, opravdu. Nám záleží jen na tom, abychom co nejdříve seděli ve vlaku do Aurangabadu. Lhostejno v jaké kategorii. A tak se stane, že držíme lísky na tu nejlidovější třídu ze všech. Bez jakékoliv rezervace a jistoty. Nacpi se, kam můžeš. Ta cesta je dlouhá 114km a my máme lístek za 19 Rs! To znamená přibližně za deset korun! No tedy takový rekord tu ještě nebyl. Takže máme lístky a teď za pomoci našeho nového známého směřujeme k nástupišti. Vlak by měl odjíždět co nevidět. Ovšem čekáme ještě téměř hodinu. Nebýt kluka co nás odvedl až na perón, bylo by to celkem komplikované. Tady žádný turista není, anglicky se dá sotva pozdravit. Místňáci nevěří, že chceme cestovat s nimi. Neustále nám doporučují jiný vlak. Ale ten jede až mnohem později. Ano, ano, my pojedeme s vámi. Vlak je tu. Do vagónu se hrnou davy lidí. My s nimi. Každý jeden se rve o své místo. Rozhodně nám dávají najevo, že sem nepatříme a že se nikam nevejdeme. OK, postojíme, nebo sedneme na batohy. Okukují nás a nakonec se ledy prolamují. My se usmíváme, nikým nepohrdáme a za chvíli už volají, aby si sedl Zbyszek, jako starší pán a potom i Veronika, jako žena. Takže nevychovaní asi nebudou. Nakonec sedím i já a začínáme se dorozumívat. První se osmělují děti, pak učitel, nakonec se projevuje indická zvědavost a celý vagón chce vědět, co jsme vlastně zač. Vlak je totálně našlapaný, lidé sedí a leží v uličkách na podlaze nebo na policích na tašky. Cesta ubíhá a tak si ani nevšimneme, že po pár hodinách přijíždíme do cíle. Jsme v Aurangabadu. Je naprostá tma. Vycházíme do temných ulic okolo nádraží. Cestou jsem si vytipoval několik možností, kde se ubytovat. Odoláváme náporu rikšistů a jejich řečem, že je to tu všude nebezpečné a náš hotel zrušili a všechno je hrozně daleko. Mapu mám načtenou. Jediné co je proti nám, je pokročilá noční hodina. Takže po třech neúspěšných pokusech o ubytování, kdy v prvním případě měli plno, druhý byl předražený a třetí by byl jen nouzovou zálohou, narážíme na přijatelnou variantu a ubytováváme se v hostelu nedaleko nádraží. Není sice nejčistší, ale s našimi igelitovými prostěradly to zvládneme. Na neprané matrace navlékneme jednorázové potahy. Byla to dobrá volba, vzít si něco takového s sebou. Chtějí si nechat naše pasy, ale to jim nedovolujeme. Je kolem půlnoci a i přesto máme ještě chuť zajít někam na pivo a na malou druhou večeři. Nacházíme jedinou otevřenou restauraci, která vypadá spíše jako doupě zločinných živlů. Je tam nehorázná špína a všechno je umaštěné do černa. Přesto si statečně objednáme kuře, rýži, polévku. Aurangabad je muslimské město a tak s masem, vyjma vepřového, tu není problém. Útrapy posledních dnů a cestovních trampot splachujeme studeným podpultovým pivem. Za pár chvil už jsme konečně v posteli a zaslouženě, tvrdě usínáme.

14. prosinec 2008 - neděle (AJANTA, jeskyně)

Vstáváme jak jinak než opět brzy. Dnes nás čekají skalní chrámy ve světoznámé Ajantě. Vycházíme na ulici a sháníme rikšku na nádraží. Rozhodně pojedeme místní dopravou. Jak se sluší a patří na baťůžkáře! Na autobusovém nádraží snídáme v bufetu čaj a kávu. K tomu nějaké sušenky. V 8h už sedíme v prastaré popelnici, které tady říkají autobus. Jeho nepravidelný chod motoru mě trochu znepokojuje. Doufám, že dojedeme do cíle! U průvodčího platíme 75Rs za osobu. Cesta  vede  zvlněnou indickou krajinou. Míjíme několik vesnic, zastavujeme na nádraží v jednom z měst. Dokonce z oken autobusu vidíme jakýsi aquapark. Ptáme se spolucestujících a ti nám říkají, že je normálně v provozu. Takže když nám zbyde trochu času v příštích dnech, je možné se zde, nedaleko Aurangabadu i vykoupat. Cestou se dáváme do řeči s místními a díky mému měsíc neholenému obličeji se stávám v jejich očích muslimem. Jen se tomu usmívám. Vystupujeme na parkovišti. Zde se nachází mnoho zděných stánků se suvenýry, restaurací. Odtud je to k jeskyním ještě pěkný kus cesty. Určitě se dá dojít pěšky, ale horko sílí a za cenu 7Rs je možné se pohodlně  nechat svézt autobusem obyčejným, nebo za 12Rs klimatizovaným. V 11h stojíme u pokladen a platíme  250Rs za vstup do areálu Ajantských jeskyní. Připlácíme 25Rs za foto a video a  kráčíme do vršku. Za pár chvil nás čeká první, ale nikoliv poslední úžasný pohled na celý komplex. Jsme u vytržení. Jsme podrobeni důkladné prohlídce. Prý z důvodu vnášení zbraní. No dobrá. Chápeme, že nedávné teroristické útoky v Mumbai, nastolily přísná pravidla. Procházíme prvními ve skále vytesanými chrámy. Jsou očíslovány a jsou nádherné. Ajantské jeskyně byly vytesány v malebném prostředí podkovovité soutěsky říčky Waghore. Jeskyně jsou vytesány na obvodové straně soutěsky a na vrcholku protější strany stojí na kopci altánek, ze kterého je na všechno skvělý výhled. V ajantských jeskyních spatříme kamenosochařské umění i množství fresek, jež se v jeskyních zachovaly. Všechny byly vytvořeny s použitím přírodních barev. Vydržely dodnes, protože podle všeho byly namalovány v letech 200 př. n. l. až 650 n. l. Jakmile ale vznikly jeskyně ellorské, adžantské byly opuštěny a zapomenuty až do roku 1819, kdy na ně narazili britští lovci. Úplnou náhodou stanuvší právě v místě dnešního altánu na vrcholu. Odtud byla spatřeny zarostlé vchody, téměř jako v nějakém dobrodružném filmu. Začátkem 20. století bylo mnoho fresek restaurováno. Mnoho fresek se váže k Buddhovi a jeho životu, velký počet ale zobrazuje ženy v mnoha různých situacích.  Nástěnné malby patří k největším dochovaným sbírkám buddhistického umění na světě. Pro svou mimořádnou historickou a uměleckou hodnotu byl celý jeskynní komplex v roce 1983 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Všude je dav lidí, indické školy. Procházíme celou podkovu, většinu jeskyní dokončených i nedokončených a nakonec se rozhodujeme vystoupit nahoru. I na plošině je mnoho k vidění. Představujeme si, jak vypadá celé místo v období dešťů, kdy stěny omývají četné vodopády. Přesně v místech, kde dnes vidno jen světlé pruhy na skalách. I jezero pod největším z nich je kouzelné. Připomíná kotel. Cestou nahoru jsme doprovázeni třídou idndických školáků. Závodíme s nimi, kdo bude nahoře dříve. Jeden z nich mi z kapsy batohu vytahuje prázdnou PET lahev a odhazuje do křoví. Ptám se proč? Prý, protože je prázdná! Marně se snažím vysvětlit, že plast je nutno odnést do koše a recyklovat. Ani to že jim říkám, že tenhle nepořádek tady bude ještě 2000let! Nerozumí tomu. Tady chybí osvěta už od útlého věku. Proto Indie vypadá, tak jak vypadá. Jako smetiště světa! I na takovém místě jako je toto, bude brzy skládka! Nahoře děláme fotky se školáky a doufáme, že si snad zapamatují něco o ekologii, kterou se jim v těch pár minutách snažíme přiblížit. Snad... Vracíme se dolů a od prodavačů kupujeme kámen, který po "rozlousknutí" skrývá nádherné krystaly. Ta cena je směšná. Za 3ks smlouváme na 70Rs, z původních 500Rs! Dole se setkáváme se Zbyszkem, který si výstup v horkém slunném odpoledni nechal ujít. V restauraci u pokladen se osvěžíme limonádou a klimatizovaným autobusem se vracíme na záchytné ajantské parkoviště plné neúnavných stánkařů. Najíme se v jedné z restaurací za 75Rs/os. Nakoupíme nějaké řetízky. U stolu jsme svědky opravdového boje o zákazníka. Dva se téměř poprali, aby nás mohli odvézt zpět do Aurangabadu. Tady nabídka evidentně a mnohonásobně převyšuje poptávku. Za 240Rs jedeme nakonec všichni pohodlně až do města. Vystupujeme si poblíž našeho hotelu nedaleko vlakového nádraží. Pěšky jdeme hlavní třídou najít nějakou z restaurací, kde bychom si dali dobrou večeři. Setmělo se. Nakonec končíme v sympatické zahradní restauraci Sagar Kinara na Rly. Station Road 34, kde si objednáváme speciality z tandooru. Tedy hliněné grilovací pece. Maso chutná báječně, špízy v jogurtu, nebo koření. Tady převažují muslimové a maso je zde běžně k mání, což já osobně velmi vítám. K tomu mango lassi a úslužný vrchní. Ceny za jídlo jsou mírné. Za kompletní večeři s pitím, polévkou, salátem, lassi pro 3 lidi platíme v přepočtu jen 175,-Kč! Sem se určitě zítra vrátíme znovu. Cestou pěšky na hotelový pokoj zastavujeme  u obchodu, nebo spíše okénka s alkoholickými nápoji a kupujeme Budweiser a placatici whiskey. Přestože jsme v městě muslimů, obchod s alkoholem kvete a před okénkem jsou neustále dlouhé fronty. Krásně, po 23h, zakončíme den na pokoji, za připíjení studeným pivem a panáky na dobrou noc. 

OBRÁZKY K DENÍKU ZA ČTVRTÝ TÝDEN:

 
Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014