MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

DRUHÝ TÝDEN

24. 11. 2008 - 30. 11. 2008

Poušť Thár, Jaisalmer, Jaipur, Agra, Váránasí, Goraghpur, Sauraha


24. listopad 2008 - pondělí (POUŠŤ THÁR)

Úžasné probuzení! Právě včas. Přímo proti nám, se začíná rozednívat. Ležíme tak, abychom byli čelem k východu. Kus od nás se k sobě  choulí dva psi. Ti kteří nás doprovázeli už včera. Patří k té včerejší vesnici. Nebo také nepatří nikam. Prostě tuláci. Našli si nás. Jsou neškodní. Rudý východ slunce nás uvádí v úžas. Mimořádný zážitek. Kluci už rozdělali oheň a horký čaj s mlékem voní na dálku. Z plechových pohárů chutná báječně. Zvlášť, když si ním ještě na chvíli zalezeme pod přikrývky. Později už snídáme vajíčka a toasty.
Špinavé nádobí se ale v poušti čistí jinak. Nemyje se vodou, nýbrž se použije toho, čeho je tu nejvíc. Písku. Plechové nádobí se pak leskne jako zrcadlo.
Je čas sedlat a vyrazit. Už si také zkoušíme osedlat svého velblouda. Není to jen tak, chce to cvik. Salim mi musí pomoci, sám bych to ještě určitě nezvládl. Putujeme dál do pouště. Nyní je pro změnu, už zase pořádné horko. V některých místech, kde ještě zeleň neprohrála svou bitvu s pískem, zahlédneme i několik jelenů. Potom už ale přicházíme na jedny z největších písečných dun v okolí Jaisalmeru. Vedro dosahuje čtyřicítky. Kouzlo písečných boulí je ale neoddiskutovatelné. Nemůžeme se zde nezvěčnit a tak fotografujeme stále dokola. Po další hodině cesty přicházíme k háji akácií. V této oáze budeme obědvat. Příprava se opakuje. Pro začátek smažené trubičky. Po zeleninovém a plackovém obědě asi dvě hodiny odpočíváme. Není dobré kolem poledne vystrkovat nos do spalujícího slunce. Nedělají to ani domorodci.  I velbloudi líně okusují mladé větvičky stromů. Asi kolem druhé se snažím už více pomáhat při sedlání našich korábů pouště. Začíná mi být trochu zle od žaludku. Hlava také začíná bolet a v břiše tu a tam zazní divný zvuk.
Můj velbloud Johny je samorost. Trochu líný, trochu tvrdohlavý. Už dopoledne mi dělal ostudu a vydal se vlastní cestou ignorujíc moje rozkazy. Neustále ztrácíme tempo a jsme poslední, daleko za ostatními. Moje pobídky ke zrychlení zatvrzele odmítá a nespokojeně odfrkává. Nechce se mu do kopce. A tak se pro nás musí malý Talib vracet. Trochu se zadostiučiněním sleduji, že i on má problém přinutit stávkující zvíře k poslušnosti. Není to jen mým neprofesionálním řízením.
Situace se pravidelně opakuje. Opět se nám skupinka vzdaluje. Milý bloud zavětřil v houštinách volně se pasoucí samici. A jak jinak, než že se za ní okamžitě vydal. Je mu úplně fuk, že jsem v sedle a zoufale tahám za uzdu. Rozběhl se a prohnal trnitým porostem! Jen tak tak, že jsem se stihl sehnout a krýt obličej. Triko a záda to ale odnesla. Trny zanechaly několik krvavých šrámů! Tak tohle ne! Už toho mám dost a třímám uzdu pevně v rukou. Konec volnosti a svačinkových zastávek. Žádné okusování křoví. Žádné výhonky milý dromedáre. Tady velím já! Trhám za oprať a patami pevně do slabin. Jedeme za ostatními. Máme co dohánět. Kluci pobídli zvířata k úprku. Cváláme, běžíme tryskem. S malými přestávkami asi hodinu, abychom se někam dostali.
Po zbytek odpoledne ale putujeme nepříliš zajímavou krajinou. Míjíme desítky kilometrů dlouhý i široký pás obrovských větrných elektráren. Tedy kochat, se tedy nekochám! Z praktického hlediska jistě chvályhodné a účelné využití nehostinného kraje, ale že bych si takhle představoval velbloudí karavanu, to ne. Navíc je mi čím dál hůř. Žaludek trpí a jdou na mně mrákoty. Vidím pávy? Že bych už i blouznil? Prý ne, říká Salim, tady opravdu žijí divocí "peacocks". Dobrá, ale teď už cítím s jistotou. Mám úžeh, a možná i úpal. Podcenil jsem pitný režim? Nebo to je tím jídlem? Možná obojí. Mám pocit, že z hrbu už brzo spadnu jako zralá švestka. To tu ještě chybělo. Do dnešního cíle zbývá prý ještě 2h cesty. Verča je v pořádku. Jídlem to tedy není. I když ta dnešní vajíčka k snídani, kdo ví?
U napaječky už sotva slézám a o pár set metrů dál musím sesednout, lehnout a zvednout nohy nahoru. Málem jsem omdlel. Později ještě potupně zvracím sotva stihnu zastavit nebohé zvíře. Málem jsem mu pozvracel hlavu. Patřilo by mu to, za to dnešní trápení! Mám dojem, že tohle je má poslední hodinka.
Jeden z  průvodců nás opouští. Dnes večer se koná v jeho vesnici svatba. Někdo z příbuzných. On nesmí chybět. Odchází stopovat na prašnou cestu vinoucí se krajinou.
My, s několika "zdravotními" přestávkami pokračujeme až k vyschlému korytu řeky. Tady dnes definitivně končíme. Tady se bude tábořit. Okamžitě rozkládáme ležení. Tedy vlastně jen Veronika. Já skučím a ležím jako lazar. Cloumá mnou zimnice, začal průjem. Mladý průvodce vystrašeně vaří na ohni černý čaj s citrónem. Čaj je pro Indy všelék. Černý pak na nejlepší žaludek. Snažím se do sebe vpravit nějaké tekutiny a minerály. Do vody sypeme sůl a hodně citrónu. Nabízenou rýži s odporem odmítám. Je krásná noc, ale pro mne je teď nejdůležitější usnout a čekat jak bude zítra. Pod dekami se už teď cítím lépe.

25. listopad 2008 - úterý (JAISALMER)

Budíme se za zvuků letících stíhaček. Asi má indické letectvo na pákistánské hranici pohotovost. Ale jaké milé překvapení. Zdá se, že už je mi dobře. Přesto si k snídani dávám jen suchý toastový chléb a čaj s citronem. Ale Verča říká, že ani jí nebylo v noci nejlépe. Dnes už si velblouda sedlám skoro sám. Po včerejších potížích pojedu dnes na rozvážné a klidné Moraye. Ona je o poznání poslušnější. Cestou zastavujeme v muslimské vesnici. Nejdřív se fotit nechtějí. Pak souhlasí, ale jenom za peníze. Nakonec ještě chtějí, abychom si něco koupili. Nabízí hračky, deky a jiné výrobky. Nechceme nic koupit a tak máme smůlu. Několik snímků jsme přece jen zvládli. Obydlí jsou z hlíny, mají hliněné dvorky, krásně do hladka vymazané. Střechy jsou z klestí. Některé budovy mají bílé zdobení. Přecházíme do dalšího stavení. Ukazuje se, že se jedná o dům strýce našich mladých průvodců. Dáváme si čaj, laškujeme s dětmi a prohlížíme jejich rodinné foto album. Bylo to milé, ale je čas k návratu. Míjíme vodní zdroj, studnu u které se zrovna plní vaky nesené oslem. Životodárná tekutina je tady stále vzácná. Putujeme k silnici, kam má dorazit džíp, který nás vezme zpět do Jaisalmeru. Loučíme se s velbloudy i s hochy. Darujeme jim stovku na přilepšenou. Talib ode mne dostává tričko "Suffer", které mi jeho vykutálený velbloud potrhal při záletech. Ptáme se, na kolik přijde majitele takové zvíře. Prý 20 - 100.000 rupií. Tedy 10 - 50.000 korun, asi tolik co u nás ojetá Škodovka. Loučíme se jako dobří přátelé. Cesta džípem zpět, nás ještě zavádí, na naše přání k Amar Sagar, starým a nyní vyschlým studnám a k Bada Bagh, přehradě, kde momentálně voda také není. Nad středověkými altány se opět tyčí elektro větrníky a nedaleko odsud je nová silnice. Srdce památkářů jistě zapláče nad takovou formou pokroku. Po příjezdu do města a guest houseu si můžeme dát sprchu. Máme čas a tak na střešní terase večeříme. Objednáváme si nudle se zeleninou a kečupem a osvěžující kolu. Pak už jen bereme velké batohy a nabité baterie a vyrážíme na autobus. Himalayan GH je opravdu fajn. Úschovna, nechají vás umýt po návratu, dobít přístroje a ani tam nemusíte bydlet. Ovšem musíte mít jejich safari. Navíc nám objednali odvoz autem až k autobusu. Náš sleeper už čeká. Na cestu dostáváme vizitku na další hotel do Agry, který je s tímto spřátelený. Prý je dobrý a levný. Máme i pár slov s doporučením pro majitele našeho budoucího ubytování. Tak to prostě funguje. Boj o turistu. Indický seriál o miliónech pokračování. Po nezbytném handrkování o 10R za otevření dvířek zavazadlového prostoru pomalu opouštíme Radjastán a vyrážíme směr Agra.

26. listopad 2008 - středa (AGRA  a TAJ MAHAL)

Tak tahle noc bude dlouhá! Cesta nočním spacím autobusem je pohodlná pouze do doby, než se stroj rozjede. Silnice, tedy to co se v Indii silnicí honosně nazývá, je souvislá řada výmolů a děr. Možná tam kdysi byl i asfalt, ale asi ho tam naházeli lopatou a ušlapali nohama. Spaní téměř nepřichází v úvahu. Neustále nadskakujeme až ke stropu. Jako na trampolíně. Navíc to neustálé troubení, ve dne i v noci. Doporučuji vzít si na cestu sedativa a ucpávky do uší. Zastávky na toaletu, se i přesto, že cesta trvá dobrých 12h, nevedou. A tak v 5h ráno, když vystupujeme v Jaipuru, není mojí první starostí kde stojí onen další spoj do Agry, nýbrž to, kde bych mohl stáhnout gatě. Posílají mě kamsi do temného dvora. Záchodky tu jsou, ale také naprostá a úplná tma. Raději nejdu dovnitř, abych nešlápl kam nemám a namísto toho potupně dřepím pod stromem. Ostatně rozhodně jsem nebyl prvním ani posledním. Sláva, tak to bychom měli. Tak a teď sehnat navazující spoj. Samozřejmě, že náš předplacený lístek všichni oslovení nedůvěřivě otáčejí v rukou. Vypadá to, že budeme platit znovu. Naštěstí nám pomáhá jeden mladý, slušně oblečený Ind a domlouvá něco u jednoho okénka cestovní agentury. Všechny nápisy jsou hindsky a my jsme jim vydáni v temném městě na milost. Vypadá to, že nejsme ani na žádném nádraží. Posílají nás s nějakým rikšou, že nás doveze na místo odjezdu autobusu do Agry. Ani on neví odkud to jede, ptá se na každém rohu, abychom nakonec objeli blok a vrátili se na stejné místo. No vida, a tady je to správně. Tomu se říká veliký chaos a zmatek. Ale přece jen jsme nasměrováni do správného autobusu. Rikša za naší okružní jízdu chtěl samozřejmě peníze. No, měl smůlu. Náš spoj do Agry už je jen pro sezení. Odjíždíme v 6:30h. Příhoda s batohy se opakuje. Denní spoj už zastávku dělá, a tak v 9h už stojíme před motorestem a dáváme si snídani. Banány a čaj. Do Agry se dostáváme s pořádným zpožděním. Je 13h a my vystupujeme uprostřed Agry, opět v chaosu a hluku. Indie je chaotická. I pro Indy, ale ti si už zvykli. Lidské sardinky, smetiště, výkaly, smrad a hluk. Agra není vyjímkou. Paradoxně nad tím vším tady visí nápisy a bilboardy "CLEAN AGRA, GREEN AGRA". To jistě!Bereme rikšu a za 60R jedeme k vybranému hotelu Sai Palace v Taj Ganj. Dostáváme nejlepší pokoj a díky vzkazu spřáteleného hotelu v Jaisalmeru, i slevu. Cena je tedy 400R za dvoulůžák. Pokoj máme úplně nahoře. S výhledem na opravdový Táj. Neztrácíme čas, odkládáme batohy a hned vyrážíme na památky. Agra Fort je odsud asi 3km. Svezeme se motorikšou. U pevnosti kupujeme hromadnou vstupenku za 500R! Jenže k této hromadné "slevence", je třeba stejně koupit další přímé vstupenky a tak stejně návštěva památek v Agře přichází na indické poměry zatraceně draze. Místní mají ceny 10-20x levnější. Diskriminace turistů, chce se křičet! Stážníci jsou tady na každém kroku. Nicméně pevnost je opravdu skvělá a je z ní vidět z hradeb, přes řeku Jamunu na Taj Mahal. Je ale horko a i místní odpočívají. Mají tu krásné zahrady, lázně. Překrásná architektura. Po 2h prohlídce odcházíme. Musíme ještě dnes stihnout pomyslný kulturní super vrcholný a legendární Taj Mahal! Na ostatní položky ze slevového kupónu není čas. To je ale naše zásadní chyba. Kupón za 500R totiž platí jen jeden den. My jsme si z něho tedy vyčerpali jen dvě památky ze šesti. Rikša nás veze zpět k jižní bráně komplexu.  Za neustálého vnucování davů nabízečů, dohazovačů a prodavačů všeho nač si jen vzpomenete, se probojujeme ke vstupu. Platíme vstupné. I se slevou jsme se dostali na 2000R, zahrnující Agra Fort, Taj Mahal a onen slevový kupón. Procházíme důkladnou kontrolou, včetně nakouknutí do kalhot! Hlídka nás vrací, odložit musíme zapalovač, cigarety, stativ, jídlo. Úschovna je ale zdarma. Za kameru se platí 25R, ale použít ji smíme jen na dálku od vstupní brány. Pak už ne. Táj Mahal je bomba! Překonává všechny, i ty nejskvělejší představy. Je tu ale také dav turistů i domácích návštěvníků. Tisíce lidí, hlava na hlavě. Všichni se chtějí vyfotit před novodobým divem světa. My nejsme vyjímkou a dojde i na nás. Svých 5min slávy na profláknutém místě, si také užíváme. V areálu je čisto a útulno, zeleň a fontány. To snad ani není Indie. prostě nádhera. Jdeme zajisté i dovnitř, spatřit tu nádheru zblízka. Uvnitř je fotografování zakázáno a my to na rozdíl od jiných respektujeme. Vstřebáváme vyjímečnost toho místa. Uvnitř je kenotaf Mumtaz Mahal uprostřed a vedle menší patří Shah Jahanovi, který zde spočinul vedle své milované choti. Dál už jen bloumáme kolem, dokola dokonalé stavby a čekáme na západ slunce. Přiznávám bez mučení, že romantika to opravdu je! Jen lidí neubývá, naopak. Přece jenom je to velká atrakce. Po setmění nás už ale definitivně vyhání zřízenci ochranky. Tak ještě se naposledy ohlédnout a zamávat. Zbývá se jen těšit na záběry, které jsme pořídili. Na kameru jsme pak v zahradě načerno také točili. Nechytili nás. Dnes ráno jsme si v našem hotelu u recepčního objednali jízdenky na zítřejší vlak do Varanasí. Nyní zjišťujeme, jak to dopadlo. Ano, lístky jsou potvrzeny, ale do ruky je dostaneme až zítra. Na střeše našeho hotýlku si vychutnáváme čaj a kolu. Vstřebáváme zážitky. Ovšem jídlo jsme si nevybrali. jednak tu jsou vyšší ceny, ale panuje i nedůvěra, při pohledu do místní kuchyně. proto se přesouváme do jedné z početných místních jídelen v  Taj Ganji. Naslepo zaboříme prst do jídelního lístku. Já si po dlouhé době objednám maso. Kuřecí směs se zeleninou v placce a Veru rýži se sýrem a jednou z neupřesnitelných rozvařených omáček, jakých je tu spousta. Zapíjíme konečně pivem Kingfisher. Pivo je k  dostání všude, ale hrají tu s ním takovou hru na utajení. Přinesli nám pivo a schovali pod stůl. Naléváme si jej do hrnků na čaj. Po večeři si ještě koupíme vodu a vracíme se na pokoj. Asi 3x vypadl elektrický proud. Prý to udělaly opice, prohánějící se po střechách, říkají na recepci. Nebo že by výpadek dodávky? Při pohledu na zauzlované rozvody drátů, může být příčinou cokoliv a nebo všechno najednou. Dostáváme svíčky, dáváme si studenou sprchu naslepo a padáme únavou.  

27.listopad 2008 - čtvrtek (FATEHPUR SIKRI)

Budík si nastavujeme na pátou. Podle knihy Lonely Planet, mají být vidět ze střech cvičení holubi a jejich cvičitelé. Každé ráno trénují svá hejna. Ale v tuto dobu je pořád buď tma, nebo takový opar, že ani Tádž není z naší terasy vidět. Proto si zalézám zpět do spacáku a dopřáváme si ještě 3h spánku. Potom už ale musíme vstát a zabalit, dát batohy do hotelové úschovny a opět na výlet. Dnes máme namířeno do 40km vzdáleného "města duchů", Fatehpur Sikri. Hned před hotelem na ulici odmítáme zaručeně nejlepší nabídky rikšistů a vydáváme se na vlastní pěst místním autobusem. Před tím je ale potřeba dostat se na 6km vzdálené autobusové nádraží. K tomu poprvé využíváme rikšu šlapací. Přesněji řečeno, na lidský pohon. Je nám to až trapné, nechat se vozit ve dvou vyzáblým Indem. Nutno ale říci, že tím vlastně dáváme alespoň příležitost nechat mu vydělat nějakou tu rupii. Šlape statečně, ale když se silnice začne zvedat do kopce, začíná čím dál častěji slézat a tlačit. Dívá se na zadní kola a zjišťuje, že jedeme téměř po ráfku. Zvažujeme užití raději motorikšy. V tom pískne na dalšího kolegu a musíme se rozdělit. Prý nic navíc platit nebudeme. Je až neuvěřitelné, že nás tudíž vezou za 20+20 rupií, což dělá 10+10 korun! Na nádraží nás ještě odvádí ke správnému vraku autobusu. Není to nádraží, jaké známe u nás. Je to dvůr se spoustou rozpadlých plechovek na kolech, smrad špatně spálené nafty (v Indii má nafta 50-200x více síry než ta evropská, normovaná) a neodmyslitelný pach výkalů a moči. Opět jeden velký veřejný záchod. Z každého autobusu visí nadháněč a huláká na kolemjdoucí, aby zaplnil vůz. Na přilehlém tržišti kupujeme banány a vodu. Cesta do Fatehpur Sikri trvá víc než hodinu. Přijíždíme na tržnici pod hradbami města duchů. Říká se mu tak, neboť bylo opuštěno krátce po smrti svého zakladatele, císaře Agbara pro nedostatek vody. Nejprve projdeme tržnicí a stoupáme k mešitě. Obrovská 50m vstupní Brána vítězství je opravdu monumentální. Těžká vrata jsou pobita podkovami a u stropu visí včelí roje. Vcházíme dovnitř. Neustále čelíme silnému nátlaku místních samozvaných průvodců a prodejců suvenýrů. Uprostřed nádvoří stojí bílá mramorová alabastrová hrobka Salima Čištího. Jde o hrobku onoho světce, jenž předpověděl narození syna vládci Agbarovi a na jehož počest bylo následně po vyplnění proroctví město vystavěno od základů. Dodnes se sem v ohromném množství chodí modlit lidé prosící o narození potomstva. Dovnitř památníku přináší obětiny. Nejčastěji uvazují na vyřezaná mramorová okna bavlněné nitky. Dovnitř se smí jen bez bot a s pokrývkou hlavy. Proto u vchodu dostávám umělohmotnou muslimskou čapku. Odrážím neodbytného vtěrku, snažícího se vnutit mi své vypravěčské služby. Nic. Ignorovat je všechny, nebo mluvit česky. Na všechny. To je znejistí. Přesto je mi stále v patách a cosi mumlá. Nezajímá mě to! Nech mě být. Odpal! Nic platné. Verča zatím čelí náporu desítek dalších venku. Vyměníme si role. Veru dovnitř, já ven. Hlídám batohy a boty. Někteří mi ukazují českou stokorunu. Chtějí jí rozměnit. Prý, kolik je to rupí? Asi 200, říkám, ale nechci. Co já v Indii s korunami? kdo ví, kde k ní přišel, pochybuji, že mu někdo z Čech dal kilo, jen tak. Neustále mě otravuje jeden takový. A že má vzadu rodinu a že bych je udělal šťastnými, když je pozdraví sáhib ze západu. Nepříjemné, ale tady v Indii nás neustále někdo fotí, nebo se chtějí zvěčnit s námi, myslím, že tak tomu je i teď. jdu s ním za roh. Tam prý jsou ostatní. No a co jsem našel? Rodinný stánek se suvenýry. To ne, už ne! Nic nechci, polibte mi! Otočka na patě a jsem pryč. Začínám je nesnášet. No to tedy brzy. Odcházíme ke vstupu do Fatehpur Sikrí. Tam už se platí za lístek 260R. Do opuštěného, krásného komplexu jdeme přes několik budov z červeného pískovce. Centrum tvoří velké nádvoří. Uprostřed je hezké umělé jezero a dlažba tvoří zvětšeninu herního pole hry Pičuli, kde vladař používal jako figury své dámy. Prohlídkou trávíme hodinu a půl. Vracíme se k zastávce na tržnici, kde sedáme na local bus, odjíždějící co půl hodiny do Agry. Při návratu sledujeme z okna předměstí Agry, skládky odpadků, zahrnutých do řeky a kanálů, sušení kravinců, které používají k topení. Vyhlížíme naše ranní dopravce. Rikšové slíbili, ža si nás vyzvednou, aby vydělali další rupky. Je ale o 20min víc než jsme domluvili a oni nikde. Pochybuji, že měli hodinky. Možná mají jiné rito. Sedáme k jinému šlapákovi a za 20min jsme v Taj Ganji za 40R. V jedné z restaurací večeříme. Kupujeme nějaké suvenýry pro naše blízké. A do hotelu pro batohy. Konečně dostáváme do ruky i naše jízdenky do Varanasí. Vlak odjíždí po 21h. Rikšou se přemisťujeme na nádraží. Tady nám přichází poplašné textové zprávy na mobil. V Mumbaii se vylodili muslimští teroristé. Ozbrojení radikálové obsadili hotely, vybuchují bomby. Jsou tam mrtví i mezi turisty. Tak to je síla! Co budeme dělat? Doufáme, že se to uklidní. Zatím jsme odtud daleko, ale za pár týdnů budeme právě z Mumbai odlétat. Co když to nebude jen ojedinělý útok? Kdo za tím vězí? Svět se zbláznil. Kam se to lidstvo žene? Dobrovolně do záhuby? Spoustu otázek, málo rozumných odpovědí. Posíláme uklidňující smsky domů. Jsme v pořádku. Tady je klid.  Mezitím přijíždí vlak a my hledáme a nacházíme správný vagón i lůžko. Protlačili jsme se na sklopné postele. Místa máme nad sebou. Usínáme vzápětí, s batohem pro jistotu pod hlavou
.

28. listopad 2008 - pátek (VARANASÍ)

Dopoledne přijíždíme do Varanasí, jak jinak než se zpožděním. Tentokrát 2h. Poslední hodinu cesty jsme už nespali. Cestování 2nd class sleeperem je celkem pohodlné. Jen ty naše velké bágly nás trochu tlačily pod hlavou. Je nutno napsat, že i na rezervovaném místě vždy najdete někoho ležet, sedět či spát. Je potřeba dotyčným pořádně zalomcovat, mávat jízdenkou a poslat jej pryč. Trvat na svém, protože vždycky ten bubák huhlá a ukazuje vám, jděte tamhle, tam je volno. Ale to se nevyplácí, neb o stanici dál by zase mohl vyhazovat někdo jiný vás. Kdepak pořádek musí být! Na začátku a na konci trasy mezi Agrou a Varanasí chodí ochranka a nutí nás vyplnit list o spokojenosti a o zavazadlech, zda jsou v pořádku. V minulosti se prý stávalo, že byla zavazadla odcizena, nebo vykradena. Zámek se vyplatí. Při výstupu z vlaku už nás čeká dohazovač. Dostal hlášku z Agry. A zase jsme horké brambory. Právě jsme byli předáni. Někdy je to pohodlnější a rychlejší, jindy to otravuje. Ale máme možnost toho nevyužít. My to vzali, výhodou je odvoz zdarma z nádraží k hotelu. Šetříme čas a v přelidněném městě plném miliónu bubáků, přecpaných ulic a pochybných ubytoven máme alespoň malou naději na jistotu. To by se hodilo zvlášť v noci, kdybychom přijeli do tmy. To však dnes není náš případ a my jedeme rikšou k našemu hotelu Ganga Yogi Lodge. Je v zapadlé špinavé uličce, uprostřed starého města. Jako ostatně většina jemu podobných. Uličky tam jsou tak úzké, že se tam ani rikša nevejde. Z hlavní ulice se proplétáme pěšky asi 3min. Ale hotýlek je slušný a s cenou 275R za pokoj nám vyhovuje. Má střešní restauraci, kam jdeme hned na oběd. Dobrá tomatová polévka a dokonce i kuře, nás staví na nohy. Tady se praktikuje platba najednou, až při opouštění hotelu. Takže vše se píše na účet pokoje. Výhled ze střechy nám skýtá podívanou na labyrint uliček plných posvátných krav, méně posvátných kravinců, špíny, pachu a velice rozbitých a zanedbaných, rozpadajících se domů. Varanasí je nejstarší souvisle a dosud obydlené a fungující město na světě. Bohužel je ve velmi zuboženém stavu. Vyrážíme do ulic, směrem kde tušíme, že najdeme posvátnou řeku Gangu. Není možné chodit, aniž by jste si nešlápli do výkalů, nebo odpadu. Ucpané, špinavé kanály, krysy, mezi tím kouzelné děti, svatí muži, žebráci, starci čekající na smrt. Šmelináři nás nenechají ani na vteřinu vydechnout. Hlavu by si člověk ukroutil. Ne, neznamená odpověď. Ignorujeme je, už jsme otupělí. A jsme u řeky. Řeky? Tahle bahnitá, smrdutá stoka plná bordelu je posvátná Ganga? Ano, je to tak. Lidé se v ní koupou, očišťují, myjí nádobí, rybaří, pijí a umírají. Je počátkem i koncem životů. Skonat zde, být spálen a rozptýlen do Gangy je největším přáním hinduisty. Tady končí koloběh životů a znovuzrození. Nepřetržitě tady hoří lidská těla. Ta jsou nejdříve přinesena, zabalena do zlatavého roucha, na bambusových nosítkách ponořena do vody. Potom předána plamenům na hranici. Jak tak hoří, pozůstalí proces sledují a spalovač bambusovou tyčí různě láme a vrací trčící končetiny do ohně. Po spálení je popel smeten do Gangy. Fotografovat a filmovat je zakázáno. Jste-li přistiženi, vystavujete se velké zlobě a poté nuceni zaplatit. Peníze jsou prý určeny na velice drahé dřevo. Nám se stalo i to, že různí "průvodci spalováním", nám rovnou nabízejí obchod. Zaplať a foť, neváhej a toč. Nutí se nám, chce vysvětlovat proces spalování. Odmítáme jej, už máme načteno z knih. Raději v tichosti sedíme a pozorujeme, jak plameny pohltí pozemskou schránku. Tu se ozve hlasitá hudba. To Bengálci ukončili pohřeb a začali divoce tančit. Tančí muži i ženy, mladí i starci. To je podívaná. Procházíme nábřeží, dál podél řeky. Kromě krav potkáváme i kozy. Děti se tu baví, stejně jako jinde v Indii, velice populárním pouštěním draků. Jiné žebrají, jiné prodávají květinové pohárky se svíčkou. "Kup si štěstí", škemrá malé děvčátko. "Štěstí se přece nedá koupit", odpovídám, ale za 10R si Verča jedno štístko kupuje. Večer ho pošleme po proudu. Prochodili jsme celé odpoledne. Navečer přicházíme k hlavnímu spalovacímu ghátu Manikarnika.Tedy tady je dřeva pro celé Varanasí! Už je tma a ohně vypadají ještě dramatičtěji. Smrt je zde chápána zcela odlišně než u nás doma. Pozorujeme nosiče dřeva, jednotlivé rodiny smlouvají cenu dřeva u prodejců s obrovskými vahami. Na jeden žeh je třeba 250-350kg! To je ale velice drahé, často se příbuzní musí i zadlužit. Nejdražší je prý santalové. Sledujeme prodejce betelu, jak připravuje listy, maže je pastami a sype do nich tabák. Skoro všichni v Indii jej žvýkají. Kus odsud je večerní slavnost. Zpěv, modlitby. Hare Krišna, pozdrav Ganze. Je tu hlava na hlavě. Místní i turisté. Ti jsou pak zejména v člunech a sledují rituál z hladiny. Vládne až mystická atmosféra. Verča poslala svojí svíčku pro štěstí. Snad se přání vyplní. Závěr večera trávíme bloumáním po nočním bazaru, ochutnávkou džusů, sladkostí, zeleniny a sýrů. V hliněném kalíšku kupujeme výborný sladký jogurt nebo pudink. Vracíme se za úplné tmy. Nemůžu se zorientovat. Ve tmě vypadá všechno jinak. Ukázalo se, že Verča si tentokrát o moc lépe zapamatovala cestu. Přesto trochu bloudíme v temných ulicích. Sem tam vypadne proud v celé ulici. To je potom pocit! Raději si mávneme na rikšu. Došlapal s námi až k ústí naší uzounké ulice. K našemu GH už musíme po svých. Studená sprcha a spánek. Zítra nás čeká brzké vstávání. V plánu je plavba po řece.  

29. listopad 2008 - sobota (VARANASI)

Nejraději bych ani nevystrčil nos! Je ještě tma, ale nemohu si přece nechat ujít východ slunce a ranní očistnou koupel hindů v Ganze. Kamera i foťák v pohotovosti. Baterie nabité. Odcházíme. Je černočerná tma. Máme na hlavách čelovky, jinak bychom se v úzkých uličkách brodili v exkrementech. Na břehu už pokřikují jednotliví lodníci a vábí nás na projížďku. S jedním šilhavým jsme si plácli. 100R za hodinu. Vyplouváme ještě za šera. Jen tiché šplouchání vesel narušuje klid chladného rána. Na hladině postupně přibývá lačných turistů a Gangou se za chvíli prohání celá flotila lodí. Nejprve plujeme proti proudu, poté se obracíme a vydáváme se na druhou stranu. Ještě nenastalo to pravé světlo, proto se necháváme vozit ještě další hodinu. To už se gháty halí do zlatavých ranních paprsků. Z paluby je možné sledovat očistnou koupel místních. Hranice stále a nepřetržitě hoří. Odvažujeme se udělat z loďky několik nenápadných fotografií. Mačkám spoušť téměř naslepo. Uvidíme co z toho bude. Krásné ráno a světlo, společně s rituální koupelí teď ostře kontrastuje se špinavou, kalnou řekou, plnou odpadků, popela, mrtvých zvířat, výkalů a bahna. Lidé ale věří že její vody jsou svaté a očišťují. Myjí se, modlí, čistí zuby, pijí. Po dvou hodinách naše plavba končí. Ne však podívaná. Ještě další hodinu pozorujeme celé dění z břehu. Turisté odešli do svých hotelů snídat. A tak je tato podívaná teď ještě zajímavější. I místních je v řece víc. Další začali prát. Doporučuji zůstat zde déle po rozednění. Místní už ví, kdy budou mít na "cachtání" větší soukromí. Dnes má dorazit Zbyszek, náš polský přítel. Známe se z předchozích let. Potkali jsme se už v Guatemale a potom i v Jihovýchodní Asii. Je to legrační. Nikdy jsme se nesešli v Evropě, ale na cestách po světě se scházíme již pravidelně. On už si tak trochu plánuje termíny podle nás. Pro třiašedesátiletého pána je pohodlnější, když se "veze", přiznává. V Indii je už 14 dní. Byl u moře na jihu v Goa, pak na Andamanech. Dostávám sms zprávu, že sedí ve vlaku z Kalkaty do Varanasí. "Dorazím pozdě odpoledne". My si do té doby projdeme bazary kde prodávají ovoce, zeleninu, koření, třtinu, betel a eventuálně něco koupíme. Už od včera máme nějaké koření, zejména masala na čaj. Dnes mám kliku. Koupil jsem levně krásnou jednoduchou plátěnou košili. 150R, co dodat? Verča zase nějaké křišťálové přívěsky, další koření. Navštěvujeme prodejnu draků, procházíme okolo čajoven, nebo i zubních ordinací, které vypadají jako kovárna. Svatí mužové nás míjí jeden za druhým. Zbyszek dorazil a ubytoval se v našem hotelu. Jdeme za ním, je pozdní odpoledne. Srdečné setkání s objetí. Starší pán s neoholenou tváří a typickým hlubokým hlasem. Moc se od loni nezměnil. Je v šoku. Přijel z čistých ostrovů a pláží do ruin města Varanasí. Navíc jej unavila 24h cesta vlakem, "dobytčím expresem", je vyčerpaný a nastydlý. Při večeři v naší střešní "roof top" restauraci si povídáme o zážitcích z Indie. Trochu jsme jej zaskočili tím, že ještě dnes odjíždíme z Varanasí směrem k nepálské hranici. Původní plán odjet zítra ráno turistickým autobusem padl. V neděli nejezdí. V recepci nám rezervovali lístky na vlak do Goraghpuru a pak už musíme vlastními silami a lokálními spoji dál na hranice. Ve druhé třídě už nebylo místo a tak máme první. No uvidíme. Docela se těším na pohodlnou noční cestu. Moje střeva totiž vykazují podezřelé stavy. Vypadá to na průjem. Dnes již po čtvrté! Po večeři se loučíme se Zbyszem a slibujeme si, že za námi dorazí do Kathmandu v Nepálu. Až se jeho nachlazení zlepší. Dostává od nás instrukce a my vyrážíme na nádraží. Dnes je nějaká slavnost? Potkáváme davy lidí pod vlivem větších dávek betelu i alkoholu. I rikšové chtějí 10x víc peněz než obvykle. Využívají toho, že je noc a že nám to jede z nádraží za hodinu. Je to hra nervů. Jsou pěkně prohnaní. Ale nakonec, když už skoro nedoufáme, domluvíme přijatelný kompromis. Jedeme rozdováděným městem na vlak. Ten odjíždí v 23:15h. Špinavé nádraží s nedostatečnými informacemi na tabuli. Lidé se válí a spí po celé hale na podlaze. A k tomu můj průjem. Asi jsem neměl zkoušet ten žvýkací tabák! Tedy to byla síla. div, že jsem sebou nesekl a nepozvracel se. Nikdy více! No tak to je dobré, deset hodin vlakem před námi. na jízdence není ani číslo kupé, sedadel ani nástupiště. U jednoho nádražního okénka se dozvídám písmena lůžek, ale na nástupiště se musím zeptat zase u jiného okénka. Hlavně, že všude mají napsáno plně kompjůterizováno a počítač je v každé kanceláři. Dobrá stavím se tedy do fronty na další informace. Ale ta se nehýbe, všichni předbíhají. Až to nevydržím a jednoho bubáka loktem odstavil. Česky na něj řvu, ať kouká mazat na konec, je li mu život milý! Tak se na ně musí! konečně víme i nástupiště. vlastně jen na 50 procent, protože prý se to může změnit. jak změnit? Za deset minut máme odjet! To, že má vlak 1,5h zpoždění nám nikdo neřekl. A moje střeva moc naděje nedávají. Konečně je tu vlak. Označení na polovině vagónů chybí. Běháme sem a tam. nakonec nás místní posílají do jednoho zamřížovaného plecháče. No tohle? Prý ano, kupé písmeno "E". Je to jako žalář na kolejích. Plechové šoupací dveře, špína a smrad. horší než kriminál. V našem éčku je samozřejmě obsazeno. Bubák ukazuje prstem na dolní lehátko a říká: "vezměte si tohle lůžko". V žádném případě, máme rezervaci, ven! Naštvaně odchází. Na olepenou, zpocenou koženku pokládáme naše papírová prostěradla. Ještě, že je máme. Uléhám s křečemi v břiše. Po chvíli přichází dva vojáci. Vypadají jako bandité s puškou. Nejdřív to vypadá, jakože se k nám vecpou, ale pak něco prohodí a radí mi, že se můžeme zevnitř zamknout a dávat pozor na batohy. Tak to je tedy 1. třída. Máme kupé, ale jaké... Noc je krutá. 6x jsem musel na toaletu, dá li se tomu tak říkat v dobytčáku. Navíc se k nám neustále někdo dobýval a bouchal na dveře. Neotevřeli jsme nikomu. takže ani nevíme, jestli to mohl být průvodčí. Do Goraghpuru přijíždím vyčerpaný a zesláblý. V noci jsem začal užívat Ercefuryl.

30. listopad 2008 - neděle (SAURAHA)

Namísto v 7:40h, přijíždíme se zpožděním, kolem desáté do Goraghpuru. Asi 300m přímo před nádražím odjíždějí autobusy z rohu ulice do Sonauli. To je hraniční městečko. Ihned nasedáme. Rychle kupujeme banány a vodu na cestu. V rozviklané plechovce s námi cestují ještě další tři "bílí". Za 4h jsme na hranici. Vystupujeme a ignorujeme rikšáky. K "čáře" je to jen 15min chůze. Vyplňujeme výstupní indický formulář a v další budově zase nepálský vstupní. Jedna fotografie a 25USD, za 15 denní vízum. Cena je přímo úměrná délce pobytu. Jsme v Nepálu. Za hranicí podléháme náporu velice přesvědčivého agenta a kupujeme lístky na autobus za 360NR. Peníze jsme si vyměnili v jedné z mnoha směnáren. Kurz je jen o něco málo horší, než ve vnitrozemí. Na 100USD ztrácíme 200NR, což je asi 50Kč. Ukazuje se, že jsme neměli hned skočit na lep dohazovači. nakonec se ukázalo, že bus je na rozdíl od slibů, obyčejný lokal, a že nádraží o kilometr dál by bylo bez jeho provize. Žádný "jeho" autobus neexistuje. Stačilo jít po ulici a poslouchat kam to jede, nebo se ptát přímo řidičů. Jezdí jich desítky. Ovšem přímo do Saurahy jsme teď odpoledne nesehnali nic a tak nás noční výsadek z této linky, která pokračuje do Kathmandu. Bude to v půli cesty v městečku Narayanghat. Tam už si musíme poradit sami. Cesta trvá téměř 5h. Cestou řešíme co dál. Je tma jako v pytli. Noční spoje do 30km vzdálené Saurahy nejezdí. vedle sedící mladík se s námi dává do řeči. Je to Nepálec asi 24 letý. Také vystupuje v Narayanghatu, kde bydlí. Slibuje pomoc při hledání odvozu až vystoupíme. Tak se i stalo. nebyl to však velký problém. U zastávky postávají taxikáři a hned nabízí odvoz. Ale ta cena? 1500NR je snad jen zlý vtip? Jsou si vědomi naší situace. Je noc. Nakonec díky konkurenčnímu boji jedeme za 700NR, což je taky hrozné, ale pořád půlka. Nemáme na výběr. Vypadá to hodně šíleně, když v mikrobusu řízeném dvěma marihuanou zkouřenými a mix hip hopu s nepálskými vlivy poslouchajícími individui, sedí dva běloši, nechávajíc se odvézt Buddhaví kam. Hurá! Za necelou hodinu jsme v Sauraze. ještě se nás snaží odvézt do jiného hotelu, než my chceme a hned dohodit výlet do rezervace. neuspěli. Stojíme si na svém. Annapurna View Lodge, jinak nezaplatíme! Konečně. Mají volné chatky za 300NR. je 21:30h a my si ještě objednáváme pozdní večeři. Zelenina s rýží a vejcem chutná po dnešním půstu a nočním průjmu skvěle. Den končíme horkým masala čajem a odmítáme další nabídky na organizování našeho programu. O žádných "aktivitách" teď nechceme ani slyšet. Po téměř 24h přesunu jdeme vyčerpaní spát. Sprcha? Dnes v žádném případě!

OBRÁZKY K DENÍKU ZA DRUHÝ TÝDEN:


 

 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014