MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

PÁTÝ TÝDEN

15. 12. 2008 - 18. 12. 2008 

Aurangabad, Ellora, Lonar, Mumbai, Amman, Vídeň, České Budějovice


15. prosinec 2008 - pondělí (ELLORA, jeskyně, AURANGABAD, bazar)

Den začíná obdobně. Vstáváme v 6h, abychom se vydali do blízké Ellory. Ještě předtím však máme jiný a důležitý úkol. Tím je rezervace místa ve vlaku do Mumbai na pozítří. Máme štěstí a lístky s místenkou jsou naše za 860Rs/oba. Je 8:10h. Rezervační kancelář je hned vedle vlakového nádraží. Samostatná budova u parkoviště. Když máme hotovo, jdeme mávnout na rikšu. Toho našeho jsme chytli  za 20Rs všichni tři, před nádražím, vedle prodavačů a cyklo rozvozců mléka. Brzy jsem na autobusovém nádraží. Nastupujeme do spoje za 20Rs/os. A po 9h stojíme u pokladen jeskyní Ellora. Platíme dohromady 750Rs. K Elloře se jde pěšky. Je to jen několik set metrů. Už jen několik kroků od, pro mne jednoho z vrcholů cesty do Indie. Chrámy a jeskyně jsou znovu vytesávané do tvrdé skály dvoukilometrového útesu vznikaly celých pět století (mezi 600 a 1000 n. l.). Buddhističtí, hinduističtí a džajnští mniši vytvořili desítky jeskyň a vyzdobili je kamennými sochami, ornamenty, stupami. Dnes si můžeme prohlédnout 34 jeskyní uspořádaných do tří skupin podle náboženství tvůrců. Naše kroky však směřují rovnou za nosem. Tam, kde se před námi na otevřeném prostranství hrdě tyčí jedna z nejúžasnějších staveb, jaké znám. Nejvýraznější z hinduistických a zároveň i nejmistrnější ze všech ellorských jeskyň chrám Kailas. Tvůrci zde vytvořili podobu hory Kailas, himalájské sídlo boha Šivy a vytesali ji přímo do bloku skály. Výsledek jejich práce je prostě nepředstavitelný. Bylo třeba otesat a odvézt 200 000 tun skály a vzniklo 81 m dlouhé, 47 m široké a 33 m vysoké nádvoří vyhloubené do kamenného útesu, v jehož středu se tyčí obrovský chrám, největší stavba na světě vytesaná z jednoho kusu skály! Chrám je vyzdoben stovkami soch, malbami a ornamenty. Na některých místech jsou ještě patrny zbytky béžové omítky, která byla pomalována barevnými vzory. Nejspíš dříve pokrývala celý chrám. Z pravé strany se dá vylézt na skalní stěnu obepínající nádvoří a podívat se tak i na kamenosochařskou práci vykonanou na střeše chrámu. Skvělé! Všechno bylo stavěné ze shora dolů.  Neuvěřitelná práce a um, ta přesnost s jakou museli pracovat. Každá chyba by navíc znamenala znehodnocení celé stavby, protože chybně otesaná skála se už nedá napravit. Žasneme nad tím co dokáže člověk, jeho génius, píle a odhodlání. Znovu jsme u vytržení, když procházíme jednotlivými místnostmi. Prohlížíme kamenné sochy dam, reliéfy, sochu Kálí, slony v životní velikosti, jdeme na to od podlahy i do pater. Potkáváme zástupy turistů, ale převládají Indové. Opět se s námi chtějí fotografovat. Já pro změnu fotím jejich vojenskou školu na exkurzi do jejich hrdé historie. V místnostech je skvělá akustika a tak nám to nedá a zanotujeme si jednu známou píseň: "Kde domov můj", což tady zní jako v kostele a i trochu symbolicky. Poprvé na cestách se mi stýská po domově. Zpěvem rušíme tisíce netopýrů, a tak raději mizíme na vzduch. Podívali jsme se i do svatyně s šivovým lingamem. Ani kamera nezahálí. Pastvou pro objektiv je pohled shora. Ano. Lze se vyšplhat po okolních skalách nahoru, nad chrám. Téměř z ptačí perspektivy je celé dílo ještě kouzelnější. Důkladná, dlouhá, ale nikoliv nudná prohlídka končí v půl jedné. Jsme unaveni a tak padne rozhodnutí: "Další jeskyně už ne!" Možná je to chyba, ale po dvou dnech strávených šlapáním po památkách ve skále, jsme už mírně otupělí. Už bychom nebyli schopni vstřebat další příděl. Místo toho si dáváme osvěžení a polévku v místní předražené restauraci. Potom jsme rozumnější a před branami volíme levnější způsob občerstvení. Na křižovatce vedle pomníku se svastikou, si mávneme na autobus za 20Rs a vracíme se do Aurangabadu. Vystupujeme z autobusu a náš další úkol je najít směnárnu a vyměnit dolary za rupie. Ještě předtím chci udělat několik snímků na nádraží. Chci dokumentovat dnešní Indii, tu špínu a nepořádek, bídu i lesk. Točíme a fotíme polorozpadlé autobusy Tata, bezdomovce, vybydlené paneláky, jako někde v Chánově. Další kroky směřují do banky. Na ulici asi kilometr od autobusového nádraží je několik možností, ale kurz je trochu horší. Za 100USD máme 4600Rs. Po načerpání hotovosti míříme do muslimské čtvrti. Necháváme se svézt rikšou. Zkouší na nás vysokou částku. Někteří jsou zloději. Uhádali jsme svou cenu, podle mapy víme, jak daleko je to a neoblafne nás tím, že je to moc, moc dálka! Ale nakonec nás povozil tak, že jsme se přestali orientovat a vysadil nás jinde, než jsme potřebovali. Pomstil se nám, zmetek jeden. Nevadí, poradíme si. Jdeme pěšky ten zbytek. Přilepil se na nás jeden rádoby průvodce. Já vás provedu a povykládám. Nic! Nechceme tě. Ale on je jako stín a je nám v patách. Dokola něco omílá. Indové jsou jako lepidlo. Nelze se jich zbavit. Mluvíme výhradně česky a polsky. Aby bylo jasné, že si s ním v angličtině povídat nechceme. Ani to ho neodradilo, takže máme na pár hodin ocásek. Přesto, že jsme ho odmítli, stejně nastavuje ruku a chce zaplatit. V Indii chtějí všichni zaplatit... Vstupujeme branou do muslimského centra. Přesněji řečeno na tržnici. Snažím se nepozorovaně fotografovat zahalené muslimské ženy. Není to snadné, utíkají a otáčejí se. Přesto se mi pár záběrů daří. Procházíme bazarem s nejrůznějšími věcmi. Jsou tu prodavači betelu, sárí, barevného prášku, keramiky, potřeb pro domácnost, květinové stánky, ovocné stánky, hračky. Do toho všeho kravky, které i tady mají přednost v jízdě. Záplava barev, vůní i pachů, obličejů a zvuků. Po téhle zkušenosti se vracíme rikšou do hotelu, Verča odkládá koupené hrnečky. Je to sada malých šálků na masala čaj. Není mi jasné jak to zabalí, abychom je bezpečně dopravili domů. Ale ona si poradí. Jako vždycky. Pomalu se šeří, trousíme se po "Nádražní" ulici. U vlakového nádraží zkoušíme usmlouvat cenu za taxi na zítřek. Dočetl jsem se o zajímavém místě, kde se nalézá zvláštní jezero. Vzniklo dopadem meteoritu a je to světová rarita. Mnoho turistů k němu ale nezavítá. To se odráží i na ceně. A tak nejníže jsme se dostali na 1500Rs za nás všechny. Zítra po 6h ranní bude taxi před hotelem. Pojedeme k jezeru Lonar. Ale teď se jdeme podívat do supermarketu. Je to zcela moderní stavba s běžným evropským standardem. Takový Prior. Klimatizace, potraviny, oblečení atd. Jako by do toho, co jsme zatím poznali ani nepatřil. Další, moderní, tvář Indie. Něco nakoupíme. Nějaké dobroty, čaje a také trička. Potřebujeme dárky pro rodiny tam doma. Brzy budou vánoce. Později už sedíme na večeři ve stejné restauraci jako včera. Vítají nás jako staré známé. Opět dostáváme vynikající krmi. Zbyszek a Veronika se nechávají zasvětit do některých tajů indické kuchyně. Učí se od kuchaře udělat správně lassi a u pece tandoor, zase jak připravit dobré tandoori chicken a placky. Je po 20h. Skvěle najedeni dnes míříme do postele dříve. Únava po měsíčním trmácení se pomalu, ale jistě dostavuje. 

16. prosinec 2008 - úterý (LONAR, jezero)

Díky za každé nové ráno! Jedno z posledních v Indii. Poslední celodenní výlet. Je 7h ráno a před naším hotýlkem čeká domluvený taxík. Zdá se, že všechno klape a my nasedáme do osobního vozu značky TATA. Cesta je poměrně dlouhá. Zbyszek sedí vpředu vlevo. V Indii, jak známo mají volant napravo a jezdí vlevo. Pozůstatek po Angličanech. projíždíme několik vesnic a městeček. Platíme několikrát mýtné na silnicích. Musíme je ale platit ze svého. Cena za taxi tyto poplatky nezahrnuje. V 10h jsme na místě. Řidič nám zastavuje u velikého chátrajícího hotelu. MTDC Resort je jakýsi kemp s velikou betonovou hotelovou restaurací uprostřed. Je postavena ve stylu komunistických kulturních domů, jak je známe z Čech. Není tady jediný host a obrovský prostor zeje prázdnotou. U zjevně překvapené a líné obsluhy si objednáváme snídani. Tradiční káva a k ní smažená zelenina v těstíčku. Samá zdravá jídla, jsme v té Indii jedli... O hodinu později se vydáváme prozkoumat tuto málo známou lokalitu. Kráter se nachází blízko silnice a jeho zelená voda jsou vidět z dálky. Nejdříve je však potřeba sestoupit po kamenité stezce dolů. Společně s námi jsou Indové, ženoucí kozy na pastvu, kravky i další lidé, směřující ke svatyni na břehu jezera. Jedinečný kráter v Lonaru, není turisty příliš navštěvován. Jedná se o jezero vzniklé po dopadu meteoritu. Nabízí úchvatnou a ničím nerušenou podívanou. Hinduistická legenda praví, že jej vyhloubila padající hvězda. Pravdou je, že kráter vznikl před asi 50000 lety, po dopadu bolidu. Jedná se o největší kráter svého druhu na světě. V průměru měří 1800m a hluboký je 170m. Podle vědeckých poznatků se zjistilo, že skály a půda v okolí jsou magnetické a že voda v jezeře je silně alkalická (pH 10,5). Přesto byly ve vodě objeveny jednobuněčné organismy podobné řasám. V úmorném vedru sestupujeme dolů. Navštěvujeme jeden z hinduistických chrámů. Potkáváme veverky, krávy s rohy nabarvenými na modro. Pokračujeme kolem dalších ruin chrámu, který je pro změnu obsazen tisícemi netopýrů. Ale to už jdeme podél vody. Rozhodně svou zelenou barvou a hustotou neláká ke koupání. Přicházíme k další stavbě. Jedná se o chrám, který je doposud živoucí svatyní. Jsme tady svědky přdpovídání budoucnosti, víry ve splnění přání a rituálu, kdy vědma předpovídá budoucnost. Při svém počínání je úplně v tranzu. Cosi drmolí, chvílemi zpívá. Velmi opatrně fotografuji. Zdá se, že nikdo z okolostojících nemá námitek. Seznamujeme se s místními a převážně děti se opět snaží předvádět se před objektivem kamery i fotoaparátu. Z větví posvátného stromu visí šátky a další amulety. Mezi otočné kameny se vkládá mince. Žel úpný význam a smysl ceremonií nám zůstává utajen. Anglicky se tady moc nedomluvíme. Stejně tak nevíme, jestli porážka kozla vzadu za chrámem nějak souvisí s věštěním, nebo jde jen o jídlo? Ale vždyť maso se tu mezi hindy nejí. Přikláním se k verzi, že jde o věštbu z vnitřností. Ale kdo ví, co vlastně tu ten muslimský řezník dělal? Rozhodujeme se celé jezero obejít. To ale Zbyszek odmítá. Je unavený a vrací se zpět stejnou cestou. Počká na nás nahoře. My pokračujeme vyšlapanou, trnitou cestou, pozorujeme opice, kterých je tady dost a dost. Po obvodu jezera míjíme další zříceniny chrámů. Není divu, jezero je posvátné. Cestou potkáváme pár turistů. A co to? Slyšíme češtinu? Ano. Dozvídáme se, že jejich příbuzní žijí v Čechách. Přijeli sem místní dopravou a budou tady nocovat. Hledají vodopád. Ale v našem průvodci o něm není zmínka a tak jim nedokážeme poradit. Jen malý potůček dává tušit, že by tu něco takového mohlo být. Nejsem si však jist, je období sucha. Snad jindy ano. Přejeme jim hodně štěstí v hledání a pospícháme dál. Míjíme banánovníkové pole, vidíme divoké pávy, nebo lidi kteří sbírají suché klestí a nosí je na hlavách. Zaslechli jsme zpěvy. To bude další chrám. Tady se sešla asi desítka věřících a modlí se. Zdravíme se s nimi, ale jejich pozvání k jídlu s díky odmítáme. Musíme se vrátit. Po 14h vyzvedáváme Zbyszka na terase restaurace. Spí tam na židli. Úplně jsme ho za poslední týdny umořili! Opouštíme Lonar. Máváme na místního cyklistu s velikým nákladem větví na svém bicyklu. Cestu zpět si zpestřujeme zastávkami na bavlníkových plantážích. Tahle oblast je polí s bavlnou plná. Často potkáváme nákladní vozy s neuvěřitelným nákladem bavlny. Ve vesnicích jsou také všude k vidění dílny a výkupny bavlny. Po návratu vyrovnáváme s řidičem honorář. Náš polský kamarád trvá na tom, že zaplatí polovic, nikoliv třetinu a tak jsme dnešní výlet pořídili velice levně. Pěkný výlet se kterým jsme moc nepočítali a který nám vyplnil poslední den před odjezdem do Mumbaie. Je pozdní odpoledne a Verča chce za kažkou cenu sehnat originální čajové ponorné sítko, aby jsme si doma mohli vychutnat pravý indický čaj se vším všudy. Nebyla ale úspěšná. trhovci nechápali přesně, co chce a tak jí nakonec celá armáda prodejců po půlhodinové anabázi, vnutila obyčejné sítko. Už jen za tu snahu jej vezeme domů. Nechtěla je zklamat a koupila jej. Cena byla navíc, jak jinak než téměř směšná, 12,-Kč! Další drobné nákupy vedou do supermarketu, kde si Verča nakupuje nejrůznější koření a také anýzová semínka. Tohle najdete v celé Indii i Nepálu na stole. Po jídle si semínka naberete do hrsti, přidáte krystalový cukr a rozkoušete. Pomáhá to trávení. V obchodě jsme narazili na variantu anýzu, jehož semena jsou zalita v barevné cukrové polevě. Večeři si dáváme v naší oblíbené restauraci, kde se opět mohli přetrhnout a snesli nám modré z nebe. Po jídle už ale nezbývá, než koupit placatku rumu do vlaku, popadnout batohy v hotelu a vypravit se na nádraží. Po půlnoci vyrážíme "sleeperem" do Mumbai.

17. prosinec 2008 - středa (MUMBAI)

Jsme v Bombai, přijíždíme do města skrze předměstské slumy. Tomu říkám prostředí. Vidím, jak si lidé čistí zuby u vývodu kanalizačního potrubí, tou samou tekutinou, která v něm proudí. Potřebu konají, kde se dá. Třeba na kolejišti. Mají s sebou svou PET lahev, kde mají vodu na omytí zadnice. Tohle je smetiště světa v té nejneuvěřitelnější podobě. Bída, svrab a neštovice. Vystupujeme z vlaku a hledáme úschovnu zavazedel. Necháme je na nádraží. Dnes v noci odlétáme a nechceme je tahat po městě. Je ráno a my máme hlad. Co takhle snídaně? Přímo před historickou nádražní stavbou Victoria Terminus, je indický McDonald´s. Bezmasé burgery. Jdeme tam, ostatně je to jediná široko daleko otevřená restaurace v tuto ranní hodinu. Samozřejmě mimo typických pouličních vývařoven. My si ale chceme už sednout v klidu a relativní čistotě a nerušeni. Dáváme si snídaňové menu s lívancem. Ve chvíli nepozornosti přiletí havran a co nedržíte to sežere. Pozorujeme probouzející se město. Ale je jiné, skoro jako by to nebyla Indie, alespoň tady ne. Jezdí tady double-deckery jako v Anglii, zdá se že i předpisy na silnici těm lidem něco říkají. Palmy a vlhko. Viktoriánská architektura. Rozhodujeme se, že podnikneme procházku, kam jinam než k Bráně Indie. Podle mapy a několika kontrolních dotazech máme dobrý směr. Na jedné z křižovatek se necháváme vymalovat místním pouličním umělcem. Takže za několik málo minut máme uhlem kreslené portréty. Pokračujeme kolem muzea. Přicházíme na nábřeží a už vidíme slavnou stavbu. Žel je zahalena do lešení a tak trochu postrádá kouzlo. Celé okolí přístavu je ohraničeno zátarasy, za pytli s pískem se krčí vojáci s kulomety. Ano, víme proč! Před pár týdny se tady, právě zde konaly boje s teroristy. Naproti stojí ten hotel Taj Mahal, který byl obsazen pákistánskými vrahy. Ještě teď je vidět ohořelá fasáda od plamenů a výbuchů. Představa, že se tohle odehrálo před pár dny mě mrazí. Lidstvo se nikdy nepoučí! Tolik násilí a neštěstí! Už teď je ale vidět, že s rekonstrukcí ohořelého a poškozeného hotelu se začalo ihned. Pozorujeme jak natěrači balancují na lanech při malbě fasády ve dvacátém patře. Rozhodujeme se, zda se vypravit na Elephanta Island, ale nakonec od tohoto plánu upouštíme. Už jsme unavení ze všech památek a tak se jdeme v tomhle horku osvěžit do restaurace nějakými chladnými nápoji a nanuky. Načerpáme z kreditky v bankomatu místní banky nějaké Rupie. Další cesta totiž vede na ulici, kde koupíte vše co se týká módy, tedy alespoň toho, co si Indové pod tím slovem představují. V Mumbai se už moc nesmlouvá, ale i tak máme zase spoustu triček, šatiček, čepiček a tretek. Jo poslední den, je poslední den. Naše kroky směřují k nábřeží. I když je všude k dispozici spoustu krásných starých černožlutých taxi, my jdeme po svých. Cestou se nám naskýtá srdceryvný a zároveň příšerný obrázek. Téměř umírající a nemocná, podvyživená žena, ležící na novinách uprostřed chodníku. Možná spí nebo je opilá, možná už v kómatu leží s nataženou a otevřenou dlaní, čekajíc almužnu. Zpod roztrhaného a špínou černého trička vyčnívá prs, nebo to, co z něj zbylo. K němu se plazí po břiše stejně zbídačené dítě, velikostí kojenec, věkem batole. Následně se přisává jako štěně a snaží se neúspěšně sát mléko. Kolemjdoucí jen překračují tento bizarní propletenec. Tohle je také Indie. Pokračujeme podél Arabského moře, po betonovém nábřeží bombajského zálivu k Chowpatty beach. Je vedro k padnutí. Ale nakonec jsme pěšky dorazili až k pláži. Moře je špinavé, na koupání ani pomyšlení. Nevadí, alespoň si odpočineme ve stínu stromů. Je tu mnoho plážových barů a tak si sedáme na koberce na písku a osvěžujeme se místními specialitami. Přichází k nám německá dívka, která se nás rovnou ptá, zda nemáme zájem o účinkování v Bollywoodském filmu, který se právě natáčí. O bílé tváře v indickém showbussinesu je stálá poptávka. Dívka je náborářkou a nějaký čas tady žije. Nabídka zní lákavě, třeba by z nás mohly být hvězdy stříbrného plátna. Nedá se však nic dělat, dnes nám to letí. Kdoví, třeba se točil zrovna "Milionář z chatrče!" To už se nikdy nedozvíme. Je čas na cestu zpět. Je mnoho zajímavých míst, kam by se dalo v Mumbaii dojet a vidět. Třeba slavná prádelna. Ta by mě lákala, ale už jsme tak unavení a čas nás tlačí. Po svých si to šineme městem, směrem k nádraží. Cestou zpět míjíme kriketový stadion na kterém se odehrává žákovský zápas. Kriket je v Indii nejpopulárnější kolektivní hra, ještě z dob anglické kolonizace. Jen pár metrů od kriketového stadionu jsme vtaženi do víru pravé a nefalšované indické svatby. Nutno dodat, že svatba byla nadmíru honosná. S jistotou se dá říci, že tady oslavovala smetánka. Drahá auta, okázalá slavnost. Kupodivu i nás, propocené a zaprášené bílé turisty vtáhli do víru svatebního průvodu a tance. Navzájem se fotografujeme a natáčíme. Hlasitá hudba je slyšet ještě dlouho potom, co se s úsměvem loučíme. Zbyšek nás láká na večeři. Říká, že nás chce pozvat na poslední společné jídlo v Indii. Ale jako naschvál, ne a ne najít to správné zařízení hodné takové události. V okolí kina Metro si sedáme do restaurace, ale záhy se znovu zvedáme. Tady ne. Došli jsme zpět až k vlakovému nádraží Chatrapati neboli Viktoria Terminus. V jeho okolí se ptáme na restaurant, ale posílají nás sem a tam. Nakonec se podařilo. Po jedné klimatizované a předražené restauraci jsme konečně zakotvili v nám dostupné hospůdce. Naprali jsme se k prasknutí a ještě si odnášíme kus zabaleného kuřete s sebou. Vyzvedáváme batohy v úschovně na nádraží. Verča prohodí pár slov s už zdomácnělým Němcem, který už v Indii zůstal a rád si pohovořil v mateřštině. Naše ohromná zavazadla, naplněná množstvím suvenýrů a hlavně nákladem outdoorového oblečení z Nepálu, jsme zkusmo za rupii zvážili na nádražní automatické váze. No je to síla. Oba máme o několik kilo navíc, než je limit do letadla. No to je nadělení. Co budeme dělat, když neprojdeme vážením? Kolik budeme doplácet? Ale to až na letišti. Teď je potřeba se tam nějak dopravit. Před nádražím je hodně taxíků. Už cestou sem jsme se informovali o ceně na letiště. Je to odsud více než 20km. Teď po setmění nás taxikáři chtějí natáhnout. Ale my jsme tady už pátý týden a s úsměvem odmítáme nabídky taxíkářů v areálu před nádražím a jdeme před. Tam jsou vozy levnější. Lepí se na nás žebrající děti. Evidentně je na nás posílá jejich matka která je velmi vtíravá a hrubá. Doslova si vynucuje peníze a sprostě nadává, když nic nedostane. My už žádné nazbyt nemáme a i kdyby, tak takovýto způsob je nám nepříjemný. Veronika se s ní pustila dokonce do sporu. Evidentně jí není po chuti, jak paní „pase“ svoje děti. Dokonce i přítomní přihlížející nám, zdá se, dávají za pravdu. Spor o tom jak nám lžou, když jsme se dozvěděli, že děti mají školu zdarma i s jídlem rozhodně nikam nevede a tak už cpeme svoje batohy do taxi, které jsme mezitím domluvili za dobrou cenu. Sympatický mladík nás jen pobízí, rychle, rychle jedeme! Měli jsme co dělat s naložením. V kufru auta je velká plynová bomba. Hodně aut tu jezdí na plyn. No a tři osoby a tři velká a tři malá zavazadle plus řidič. To už je nějakého místa. Zavazadla jsou i na střeše. Ale jedeme. Jedeme večerní Mumbají. It´s trafic jam! Komentuje šofér příšernou dopravní zácpu. Ještě, že jsme vyrazili s předstihem. Letíme až nad ránem v 5:55h. Cesta trvá více než dvě a půl hodiny. Často se cestou stává, že v zácpě obcházejí vozy žebrající nešťastníci. Tu a tam se z okénka natáhne ruka některého z řidičů, s rupií v dlani. My ale už nic nemáme. Přesto nás ta bída natolik tíží, že obdarujeme otce a podvyživené děti alespoň tím zbytkem večeře, kterou jsme si zabalili na cestu. Přesto, že hinduisté nejí maso, o naše kuře rozhodně stojí. Takže dnes večer už hlady nezemřou. Ale co zítra, za týden. Co v budoucnu? Indie má kosmický program, ale tady na ulici lidé trpí a umírají! Ve 22:00h přijíždíme k letišti. Vypadá to tady jako v kasárnách, nebo na manévrech. Za pytli s pískem je armáda s těžkými kulomety. Celý areál je obklíčen. Nikdo, kdo neodlétá do hodiny nesmí dovnitř. To jsou ozvěny teroristických útoků před pár dny. Vojenská opatření jsou nekompromisně prosazována hrozivě vyhlížejícími vojáky. Nebaví se s námi. Nezajímá je nic. Mají své rozkazy. „Vezměte si taxi a jděte na hotel!“ Že nemáme prostředky je nezajímá. „Opusťte prostor!“ Ono by nakonec šlo platit kartou, tak úplně bez peněz nejsme, ale v okolí letiště bychom se nedoplatili. I když by nám nakonec zajistili odvoz zdarma. Rozhodujeme se počkat na parkovišti před halou. Ale tady není nic. Toaleta, lavičky, zhola nic. A já zrovna na WC znovu potřebuji! Zákaz shromažďování. Komunikace nulová. Upozornění, nápis, kdokoliv, kdo by informoval, koordinoval nastalý zmatek dalších a dalších přijíždějících lidí. Nikdo, nic, nikde, nijak. To je Indie. Zbyškovi se podařilo proklouznout se skupinou turistů dovnitř. Policejní kontrola letenek u dveří jej pustila. Na nás si dávají pozor. Ví, že jsme se už ptali a že letíme až ráno. Chvíli počkáme. Osvěžujeme se plechovkou limonády u venkovního pultíku. Vchodů do haly je několik. Před jedním jsme zpozorovali zmatek. O co jde? Skupina cestujících má mezi sebou opilce, bělocha snad Rusa, který se potácí a dělá výtržnosti. Ochranka a policie s ním mají práci. Teď je třeba jednat! U vchodu zůstal jen strážný v turbanu. Verča odvádí jeho pozornost a oslovuje ho: „Co se tady stalo, problém, co se děje?“ On ale musí sledovat situaci. Mají pohotovost a tak se nechce vybavovat. S tím jsme počítali. Podávám mu latinkou tištěné letenky. Neustále na něj mluvím. „Musíme jít, letí nám to teď, nestihneme to!“ Neumí číst anglicky, což zjišťujeme tak, když letenky drží obráceně. Kyne nám typicky indickým způsobem, abychom šli dovnitř. Uf, to bylo o chlup. Právě se k němu vracel policista a agent v obleku. Ten by určitě anglicky uměl. Jsme uvnitř! Mířím na toaletu. I to bylo o chlup. Máme před sebou několik hodin čekání v terminálu. Je tu čisto, klid a chladno. To je dobře, protože z celodenního trmácením už jsme přehřátí a Verča má teplotu. I tady procházejí hlídky, takže jsme opatrní. Nechceme se nechat vykázat. Pravá Indie zůstala tam venku. Pácháme na sobě hygienu. Smýváme pot a prach Mumbaje. Našli jsme Zbyška. Smějeme se tomu a jsme rádi, že budeme ještě nějaký čas spolu, než on odletí do Londýna a my do Ammanu. Zatím máme čas a tak si nařizujeme budík na třetí hodinu ranní. Nám nezbývá než přebalit ohromné batohy a navléci na sebe nejtěžší oblečení v několika vrstvách, abychom odlehčili nadváhu našich zavazadel.

18. prosinec 2008 - čtvrtek (VÍDEŇ, AMMAN, ČESKÉ BUDĚJOVICE)

Čekáme, podřimujeme. Znovu se loučíme a tentokrát definitivně. Zbyšek je dobrý chlapík. Přirostl nám k srdci. Slibujeme si, že se nevidíme naposled. Na shledanou Zbyšku, objetí a Veroničiny slzy. A je to pryč. Hodiny ubíhají, sledujeme obrazovky s odlety. Náš let se stále neobjevil a není potvrzen. Je půl hodiny do odletu a pořád nic. Zmocnil se nás neklid. Jdu se informovat, ale nikdo nic neví. Jeden nás posílá doprava, ten vpravo doleva. Hlavní informace zas doprava. Ukazují na odbavovací místa, ale odbavovací přepážky Royal Jordanian zejí prázdnotou. Check in je uzavřen. „Tomorrow!“ Tak a máme tady paniku. Regulérně se potím v klimatizované hale. Na informacích prosíme, naléháme. Co s tím? Na obrazovkách nebyla o otevření odbavení žádná informace. Odvádí nás do hlavní kanceláře letiště. Sedněte si a čekejte. „Jak čekejte?“ letí to za 20min! Nikoho to nevzrušuje. Musím sám běhat od jednoho stolu ke druhému. Nevím, proč nás sem odvedli. Nikoho to nezajímá, jen ztrácíme drahocenné minuty. „Musíte letět dalším letadlem“ pronesl lakonicky jeden z „důležitých“ úředníků. Verča se rozplakala. Ale tady se nad námi nikdo neslituje. Nezájem cokoliv řešit a zjistit. Jen dokola opakované: „Vaše chyba, nebyli jste včas u odbavení“ Houby, jejich tabule o otevření nefungovaly! Indický bordel spojený s úředním šimlem a nezájmem. Smrtelná kombinace. Dokonce nás vykázali z kanceláře. Verča vybíhá k přepážkám a prosí zaměstnance jiné společnosti, kteří právě končí službu aby něco udělali. Obměkčila je svými slzami. Vysílačkou i telefonem někam volají, dlouho se nedaří dovolat. Ale nakonec se podařilo sehnat manažera letu. Letadlo tam ještě stojí. Ještě se nenastupuje. Máme za 15min startovat! Pracovník společnosti je tady za 5 min. Honem batohy na váhu. Stal se zázrak. Někdo v Indii dělá něco co nemusí. Odbavili naše zavazadla a vytiskli palubní lístek. Teď je to na vás, říkají sympatičtí zaměstnanci. „Hodně štěstí a rychle!“ Nemáme jistotu, zda to stihneme a zda naše věci budou cestovat s námi. Určitě je nestihnou naložit. My sprintujeme chodbou. Zastavuje nás pasová kontrola a rám. V rychlosti vyplníme turistické formuláře. Předbíháme dlouhou řadu a Verča opakuje, že máme pět minut do startu. Detektor kovů, rentgen, zout, vysvléct svršky. Vteřiny se vlečou jako hodiny. Jako naschvál mám zapalovač a Verča nůžky! Obojí putuje do koše. Dvě minuty před startem jsme konečně pryč ze spárů Indů. Dobíháme minutu po stanoveném odletu. Ale co to, ještě se nenastupuje? Vypadá to, že je to kvůli nám a našim zavazadlům. Takže dva Češi opozdili celé jordánské letadlo! Uf, všechno z nás padá. Ve skupině lidí stojí usmívající se dvě dívky. Měli podobný problém, jen o pár minut před námi. V občerstvení nakupujeme sendviče a čokoládu. Při kontrole jsme objevili nějaké zastrčené peníze. Celých 400 rupií. Cpu se, protože jsem se úplně vyčerpal! Konečně sedíme v letadle a nemůžeme uvěřit, že jsme to zvládli. Na dlouhou dobu velká noční můra je za námi. To chce panáka. Dostáváme snídani od usměvavých jordánských letušek. Před námi jsou hodiny letu. Hodinky si vracím o 3,5h zpět. Usínám vyčerpáním. Kolem deváté přistáváme v Ammanu. Do odletu dalšího spoje do Evropy máme dvě hodiny. Tady už všechno klape a v 10:45h startujeme. V letadle si dáváme oběd, měl bych psát deník, ale jsem stále příliš unavený. Před druhou odpolední přistáváme ve Vídni. Rafičky putují o další hodinu méně. Za pár chvil už sedíme ve vyhřátém autě a upalujeme s Verčiným tátou do Českých Budějovic. Konečně jsme doma. Vyjímečně říkám konečně. Je to poprvé, co jsem se z cesty opravdu těšil domů. Indie je náročná. Na rozdíl od klidnějšího, uvolněnějšího a vzdušnějšího Nepálu, nebo himalájských oblastí. Je to zkouška nervů i vnímání. Je to zatěžkávací test smyslů a trpělivosti. Prostor pro porovnání hodnot, zpřeházení žebříčků ve vnímání světa. Indie je pro otrlé a tolerantní cesťáky. Jistěže má spoustu tváří. A kdo se nedostal jinam, než ze své pláže, nebo zájezdu klimatizovaným autobusem na Taj Mahal, nepoznal tak docela, jaká tato země je. Ani já si netroufám jí hodnotit. Stále jsme měli relativně dost prostředků v kapse. Měli se kam se vrátit a kde hlavu složit. Na rozdíl od miliónů tamních beznadějných lidských existencí. Věděl jsem, že za pár týdnů odletíme do učesané, rozmazlené Evropy. Často se říká, že si buďto Indii zamilujete, nebo jí budete nenávidět. Já stále ještě nevím, nadále cítím rozpaky. V mé mysli je Indie fenoménem. Nedefinovatelným a nehodnotitelným. Je krásná i krutá. Bohatá i bídná. Neuchopitelná. Člověk tady ztrácí soukromí, je v neustálém obležení a mnohdy má pocit, že se udusí, nebo zblázní. A to jsme zatím poznali jen zlomek toho co nabízí. Že bychom jí ještě někdy dali šanci? Samozřejmě, zaslouží si jí. Ale teď, teď si od ní musím dlouze odpočinout...

--- KONEC ---

OBRÁZKY K DENÍKU ZA PÁTÝ TÝDEN:

 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014