MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

PRVNÍ TÝDEN

19. 11. 2008 - 23. 11. 2008

České Budějovice, Vídeň, Amman, New Delhi, Jaipur, Pushkar, Jaisalmer


 

19.listopad 2008 - středa (AMMÁN)
                                                                
A je to tu znovu! Rok se sešel s rokem a nás čeká další velká cesta za dobrodružstvím. Tentokrát jsme si vzali velké sousto. Naším plánem je procestování velké části severu Indie a týden v Nepálu. Aby toho ale nebylo málo, máme namířeno zpět vnitrozemím do Goa. Tedy pokud nám bude štěstí přát. Máme na to pouhých 4 1/2 týdne.

Je 6:00h ráno, zvoní budík. Tak nějak se nám nechce vstát. Užíváme si s Verčou posledních chvil v normální, čisté a pohodlné posteli. Něco co nás příští několik týdnů jistě nečeká. Za půl hodiny jsme na nohou. Posnídáme v našem nově, před pár dny, zrekonstruovaném bytě. Ještě oholit, poslední horká, vlastní koupel a co je hlavní, na klasický záchod. Kupodivu letos se mi vyhnula před cestovní " řídká střevní potíž". Definitivně zavíráme velké batohy, balíme do bezpečnostních sítí. Můj váží 12,5kg a Verčin 11kg. K tomu malé příruční.
V 8h je tu Martin s Jirkou. Kolegové ze záchranky. Odvezou nás na letiště do Vídně. Z Českých Budějovic je to cca 210km. V 8:30h vyrážíme, abychom měli rezervu. Tankujeme za 800,-kč + 230,-kč za dálniční známku do Rakouska. Stíháme skvěle a před 12h jsme před terminálem odletů. Martinův nový Citroen Picasso začal hlásit poruchu motoru těstě u letiště. Chudák, doufejme, že se vrátí v pořádku domů. Loučíme se a jdeme odbavit zavazadla. Dali nám to až do Dillí. Dostali jsme už rovnou palubní lístky i na navazující letadlo v Jordánsku. Přesedáme totiž v Ammánu. Vida, další země do našeho landlistu. I když jen 1,5h zastávka. Letíme s Royal Jordanian. Startujeme na čas. V 14:25h se zvedáme z runawaye. V letadle mě čeká překvapení v podobě dopředu darovaných hodinek k narozeninám, které oslavím za pár dní. Mají kompas, teploměr a výškoměr. To se bude hodit! Už dlouho jsem po nějakých takových pošilhával. A teď je mám. Díky moc...
V letadle dostáváme skvělé jídlo. Kuřecí s bramborovou kaší, zákusky, housky. Dávám si víno na kuráž. Veronika je unavená a usíná. Cesta má trvat 3,5h. Tak se také stalo. Posouváme si hodinky o hodinu dopředu a přistáváme v Ammánu. Zde máme 1,5h na přestup. Projdeme tranzitem, pěkně rovnou a přímo, žádné další prohlídky a jiné formality. Brzy už sedíme v dalším letadle RJ. Na palubě se opakuje super servis. Tentokrát si pochutnáme na rybě. Já se vylepšuji whiskou a pivem. Je to zábava. Před sebou obrazovky v opěradlech. Je možné sledovat film, nebo hrát hry, či poslouchat hudbu.

20. listopad 2008 - čtvrtek (NEW DELHI)

Přistáváme v Dillí. Posouváme rafičky o dalších 3,5h. Dohromady tedy máme o 4,5h více než je u nás doma. Všechno jde hladce. Batohy přijíždějí na pásu mezi prvními. Ještě na letišti si vyměníme každý 100 Euro v pobočce banky Thomas Cook. Využíváme letištních toalet k ranní hygieně. V 6h vycházíme ven. Ze všech stran se na nás valí nabídky taxikářů, které tvrdošíjně odmítáme. Místo toho nastupujeme před halou do zeleného autobusu, který jezdí mezi letištěm a centrem. Cena je 50 Rupií za osobu. Míříme do Nového Dillí, do oblasti zvané Paharganj. Tady se nachází vše, co může takový baťůžkář potřebovat. Obchody, hostely, restaurace, agentury a hlavně vlakové nádraží ND.
Před 7h začíná svítat. Stojíme na ulici, kde nás vyplivl autobus. Rozhlížíme se a nasáváme atmosféru 12 miliónového velkoměsta. No a jak nás Dillí přivítalo? Celkem klidně. V tuto dobu je na ulicích ještě relativní klid. A hlavně zima, větrno, pošmourno. Stovky lidí spící na ulici na novinách, hadru, či bez něj. Špína a smrad. Nepořádek a nebojme se toho slova, přesněji řečeno příšerný bordel! Toulaví psi, výkaly zvířecí i lidské. Všudypřítomný pach moči a kouře. Smog. Ale na druhou stranu to není zase takový šok, jak přehnaně popisovali jiní cestovatelé na internetu. Buď jsme si už na svých cestách na něco podobného přivykli, nebo se to tu během posledních let zlepšilo? Ale to si nemyslím. Asi od obojího trochu. Pro představu se nelze vyhnout srovnání s vybydlenými sídlišti na Chánově, nebo Máji, či "Palačáku" v Č. Budějovicích.
Netradičně nejdeme hned hledat ubytování, ale vydáváme se rovnou na vlakové nádraží. Máme v plánu koupit si jízdenky na vlak do Jaipuru. víme, že tady funguje rezervační kancelář pro turisty, na které mají v indii kvóty. Než se zorientujeme, vyslechneme několik otřepaných historek o tom, že kancelář je přestěhována, a že máme jít jinam. Indové jsou velcí lháři a podvodníci. Nikomu nevěřte. Trochu nás zvyklali. Lžou opravdu mistrně. I když jsme věděli, že je to běžná praktika dohazovačů agentur. Nedali jsme se a vyšli do prvního patra nádraží. Opravdu tu byla. Kancelář otvírají až za 30min, v 8h. Uvnitř je potřeba vybrat si přesně spoj, kterým chcete jet. Je tam veliká tabule s přehledem vlaků. Potom je třeba vyplnit formulář s konkrétním číslem vlaku, datem, jménem, věkem, pohlavím atd. Vše předem. Pak s listem k úředníkovi, který vám zjistí, zda je ve vlaku místo. Měli jsme kliku, bylo. Zítra ráno v 6.05h. Kdyby místo nebylo, musíme celou proceduru opakovat a vybrat si jiný vlak. Bylo tam s námi asi 6 dalších turistů. Úředníků také 6 a tak za 15min máme všichni lístky zaplacené a v kapse. Shatabdi express, sedačka, AC za 465R, 309km. Personál ovládá výborně angličtinu. Kdo se přece jen nemůže vyznat, jde k přepážce kde je člověk, který je tam od toho, aby pomohl všem kdo si neví rady. jak jednoduché.
Jdeme najít nocleh ve čtvrti Paharganj, přímo proti nádraží je ubytoven spoustu. Několik pokusů ztroskotává na prohlášení recepčních: "House full". Na 4. pokus vybereme pokoj v hotelu Rahul, za 300R (dvojlůžák s WC a sprchou). Bez teplé vody, která je na požádání v kyblíku ohřívána v recepci. Odhazujeme batohy a na lehko vyrážíme hledat odvoz ke Qutub Minar.
Jen co se objeví bílá tvář na ulici, hned má spoustu "kamarádů". Odkud jsi? Jak se máš a kam chceš jít? Nechceš tam odvézt? Mám kámoše a ten má agenturu, nebo taxi, nebo alespoň rikšu. Levně, stačí se jen zaskočit podívat do krámku s tím nebo tím. Nic! Buď mě rovnou odvez nebo nic! Za kolik? 100R, je to daleko... A to je dobrá cena sáhibe. My ale víme, že někde poblíž jezdí městský autobus č. 505, právě tam kam máme namířeno. No ale ani za hodinu, jsme na něj nenarazili. Přešli jsme most, každý nás posílá jinam. Neustále na nás volají rikšáci. Zkoušíme cenu. Za kolik? Od 500 do 250R. Níž nikdo nechce jít, sakra. Uviděl nás nějaký policista, přiskakuje k rikšovi a přísně tluče anténou vysílačky o taxametr. Pokyne nám, abychom si nastoupili. Pojedeme podle najetých kilometrů. Rikša říká, že se do stovky dohromady vejdeme. Nakonec je na displeji 76R za 13km. Řidič si bez červenání říká o 120R. Zase jeden poznatek. Ani to, co je předem dohodnuto, neodradí Inda od toho aby to zkusil ještě natáhnout. Co kdyby to vyšlo? Dostává smluvenou stovku a my odcházíme. Vypadá spokojeně. cestou, která trvala asi 30min hustým provozem jsme oba usínali, i přes šílený hluk a smog. Jsme unavení, nespali jsme, časový posun a tak. Ale spěcháme, abychom stihli všechno, co jsme si na ten měsíc předsevzali. Původně jsme chtěli v Dillí zůstat 2 dny. Ale zkusíme stihnout základ a pak se rychle vytratit z hlavního města.
Qutub Minar je mešita, minaret, ale hlavně se zde nachází záhadný železný sloup o kterém jsem poprvé četl v knihách mistra Danikena. Kupujeme vstupenky za 250/os, což je tedy dost a ještě připlácíme za kameru 25R, fotoaparát je zdarma. Po cestě k minaretu nás potkávají děti ze škol. Všichni si s námi chtějí podávat ruce, pozdravit a vyfotit. Jsou milí.
Prohlížíme si 73m vysokou, vítěznou věž islámu. Stojí tu na počest nástupu a vítězství islámu v Indii. Dokonce i stavba komplexu je z kamenů 27 hinduistických chrámů.
A už jdeme na dnešní hlavní atrakci. Nerezivějící, železný sloup. Stojí podivně přímo uprostřed nádvoří. Pochází prý někdy ze 4. stol. Ale odkud byl původně dovezen se neví. Vědci zjistili, že je z 99% čistého železa, které v té době nemohl nikdo na této planetě tehdejší technologií vyrobit. Prý se tak čistý kov nedá vyrobit ani dnes, nebo snad jen velice, velice těžko. Pane Danikene, díky za tip, já věřím vám... Přestože dnes již sloup nese známky mírné koroze, je neuvěřitelné, že na otevřeném prostranství, zůstalo železo bez újmy 1700 let!
Po prohlídce jdeme na MHD č. 505. Čekáme asi 15min. Opravdu přijíždí. Je 12h. Platíme 100R bankovkou. Průvodčí nemá zpět. Další indická finta. My víme, že cesta má stát 15R/os. "Až rozměním, přinesu vám nazpět", říká. OK, my na to. V houstnoucím provozu, trvá cesta hodinu. Vystupujeme z přecpané MHD poblíž Connaught Place u Brány Indie na Janpath. Stále nám nevrátil naše rupie. Chytáme průvodčího, aby navalil prachy. Dělá jakoby nic. Ale nakonec solí 70R nazpět. Evidentně si je chtěl nechat, ale to mu tentokrát nevyšlo.
Pěšky míříme asi 1km k monumentu Brána Indie. Fotíme se s Indiány a Indiánkami. Často se nám bude stávat, že k nám přijdou místní a chtějí nás na svých fotkách. Divíme se tomu, ale je to legrace. Brána Indie byla postavena jako pomník tisícům padlých vojáků. Kupujeme si nanuk a pěšky jdeme ke Connaught Place. Máme mapu, kterou jsme zdarma vzali na letišti. Je to cca 3km. C.P. je kruhový blok, kde je vše možné. Tržnice, butiky, ubytování, restaurace. V Dillí funguje i moderní metro. Kupodivu je spolehlivé a jednoduše pochopitelné. Neustále se rozšiřuje a staví další stanice. Za rok už bude jezdit asi úplně všude po městě. Jdeme ho vyzkoušet. Před vstupem procházíme kontrolou. Magnetický rám na kov, RTG na batohy. Dva vojáci nás nutí otevřít zavazadla. Nenašli nic závadného a tak můžeme jít k pokladně a koupit si žetony do turniketů. Jedeme tři stanice k Červené pevnosti a Páteční mešitě. Jízdné dělá 8R/os. Od metra je to k pevnosti asi 1,5km. Jdeme bazarem. Opravdový mumraj. To je Indie. U pevnosti si fotografuji svého prvního "svatého muže". Předvádí se na kšeft a 5R je mu málo. Víc ale nedostal. je už odpoledne, to to letí. Musíme stihnout i Páteční mešitu, a tak si Red Fort prohlížíme jen zvenku. Míříme k mešitě. Asi 1km. Nutí nás platit 200R za foto a 200R za video. Protestujeme, že video si schováme a točit nebudeme. Ale bez úspěchu. Zaplať, máš kameru. Lhostejno, jestli točíš nebo ne. Taková indická daň z "přepychu". Tak to ne oškubat se nedáme, půjdu jen já, otáčíme se. Zouvám boty. Ale co to? Už tam nikdo nehlídá. Jdu zadarmo. Vida, kdoví kdo to byl. Určitě další vydřiduch. Na to si budeme muset napříště zvykat. Tohle bude příští měsíc náš boj. My proti Indii... Mešita je krásná a opravdu obrovská. Nádvoří pojme údajně až 25 000 muslimských soudruhů. Po prohlídce se vracíme totálně ucpanými ulicemi k metru. Téměř nemůžeme nikde projít. Hlava na hlavě. Jak lidská, tak kravská. Kolem mešity i ovčí. Tam je veliká koncentrace řezníků. Usekané hlavy, skopové vnitřnosti, zápach a mouchy. Všichni jsou všude. Randál a troubení.
Vystupujeme z metra u vlakového nádraží ND. Zastávka je na opačné straně a tak do Paharganje musíme přes nadchody nad kolejištěm. Na hotelu padáme únavou. Hodinu spíme a potom vyrážíme na večeři. Vylezeme na střešní restauraci a dáváme si nepálskou kuchyni. K tomu zázvorový čaj. Projdeme si večerní ulice v okolí našeho ubytování. Kupujem banány a tretky do vlasů pro Verču. Jó, už to začíná. A to jsme tu první den. Já potřebuji baterii do svých nových hodinek. V jednom z krámků se mi ochotný prodavač snaží otevřít strojek kovovou mincí, rupií a pak i pro Višnu, šroubovákem! Než stačím jakkoliv zareagovat, mám rozmydlený plast, který uzavírá baterii. Se slovy: "nejde otevřít, pane" ,mi slavnostně hodinky vrací zpět. Ničemu nerozumím zuřím a nadávám, ale to je asi tak všechno, co můžu dělat. Jsem v jejich zemi. Jdeme do hotelu Rahul. Plán sprcha a spát, redukujeme na padnout a spát. Nestačili jsme se ani svléknout. Spíme, jako když nás do Gangy hodí. Alespoň jsem stihl nařídit svůj kalkulačko-budík, který se mnou cestuje už z dob cesty do Guatemaly a stál 39Kč. Psát deník není v lidských silách...



21. listopad 2008 - pátek (JAIPUR)

Rázcvětáli jabloni i gruši. Máme tady znovu naší typickou vyzváněcí melodii mého budíku. Je 4:30h. Ranní balení je velice rychlé a jednoduché. To protože jsme včera nic nevybalili. Vyčistit chrup a odchod. Musíme vzbudit recepčního, aby nám odemkl vchodové dveře a vytáhl roletu. Jdeme rovnou na nádraží. Je to jen kousek. Na informační světelné tabuli, si zjišťujeme, ze kterého nástupiště odjíždí ten náš expres do Jaipuru. Platform No.2 svítí na tabuli. Jsme tam včas a opravdu i na vývěsní tabuli se sjetinami seznamů cestujících jsme našli naše jména. Klape to. Zatím. U stánku si dáváme vynikající čaj s mlékem. Chuť masala tchai nás bude provázet celý měsíc.
Jedná se o horký nápoj připravovaný z černého čaje, mléka a stejnojmenné směsi koření (obvykle obsahuje bílý pepř, zázvor, hřebíček, skořice, kardamom), sladí se cukrem nebo medem. Pijí ho všichni, bez rozdílu a po celý den.Vagón je čistý a pohodlný. Měkké sedačky se dají sklopit, jak je libo. Hned jak se dává souprava do pohybu, začíná pikolík roznášet sušenky, čaj, pak snídani v podobě teplého jídla, bezmasé karbanátky se zeleninou, džus, džem, toasty. Vše je v ceně.
Píši deník, Verča dospává brzké vstávání. S hodinovým zpožděním dorážíme do Jaipuru. Před nádražím se na nás vrhají desítky dotěrných dohazovačů všeho možného. Od ubytování, po dopravu, program na výlety atd. Jdeme středem, hluší, slepí. Začít hovor, znamená nezbavit se čmouda minimálně na půl hodiny. Máte ho jinak neustále v patách. Nějakým způsobem jsem se zamotal a nenašel správnou ulici. Což se v Indii stává celkem často. Není divu. Značení tady neexistuje a jen opravdu hlavní třídy (roads), nesou jméno na patnících. Toho rychle využil jeden místňák a vede nás do námi podle LP vybraného hotelu Pearl Palace. Dávám mu za pomoc 5R. Vlastně on rovnou nastavil ruku. To to ale dělají všichni, a při každé příležitostosti. Za cokoliv, třeba jen otevření dveří, nebo naložení batohu. Dokonce i žebráci spí na ulici s napřaženou dlaní. Co kdyby... Ale máme smůlu, hotel je plný. Rikšák venku říká, že nás odveze do levnější čtvrti a tak jedeme s ním do centra. Tady poblíž autobusového nádraží, nedaleko Station Rd., stojí hotýlek Arimi, za 350R/pokoj. Bereme to a rikša se raduje, neboť za nás dostal provizi. Domlouváme s ním rovnou okruh po památkách a zajímavostech Jaipuru. Cena 250R za celý den se nám zdá přijatelná a tak vyrážíme směrem k Amberu, 11km vzdálené pevnosti. Zastavujeme ještě před Hava Mahal, palácem větrů- Krásné to budovy z červeného pískovce, kterou tvoří v podstatě jen štít a vzadu je opatřena jakýmisi balkonovými patry. Sloužil jako pozorovací kulisa pro dvorní dámy, aby odsud nepozorovaně mohli sledovat dění na hlavní městské bazarové ulici. Dnes je palácová fasáda nejznámější budovou celého města a slouží již jen turistickým prohlídkám. Jedeme dál a při zastávce se nám vnutí se svým představením krotitel kobry se svou píšťalkou. Za samozřejmý poplatek sledujeme jak se had kroutí na tóny vyluzované hudby a vytahuje své štíhlé tělo z proutěné ošatky.
Pak už Amber. Palác a dřívější pevnost a sídlo džajpůrských maharádžů. Prohlídkou trávíme skoro 2h. Sledujeme typické hindské architektonické prvky. Sloupy s křížovými hlavicemi, nesoucími plochou kamennou střechu. Vše je bohatě figurálně i ornamentálně zdobeno. Na opravě a údržbě se neustále pracuje. Rikša nás čeká dole. Velkolepé místo.
Cestou zpět zastavujeme u Water Palace na jezeře. Ten je prý už několik let neobydlen. Byl zaplaven vodou a snad se v současnosti rekonstruuje.
Následná zastávka je známý Jantar Mantar. Park se spoustou astrologických staveb. Jakási obrovská hvězdárna. Jednotlivé stavby jsou krásné a veliké. Jen sluneční hodiny měří 27m. Symboly zvěrokruhu a další skulptury pochází z období 18 - 19. stol.
Next stop, je textilní dílna. Hmm. zajímavé. To v plánu nebylo. Ale co, řidič si přijde na provizi a my se alespoň podíváme na proces výroby. Postup tisku i barvení látek. Používají výhradně přírodní, rostlinná barviva. Nakonec si Veronika i nakupuje hedvábnou šátko - šálu. Nechala se zlákat velmi milým a nenásilným přístupem jednoho z prodavačů.
Pomalu se šeří a tak vracíme. Cestou do hotelu se necháváme vysadit u dopravní agentury, která provozuje spoje po celém Rajastanu. Kupujeme si lístky na zítřejší přesun do Pushkaru, který vyráží v 9:30h. Cena je 300R. Dostali jsme hlad a necháváme si doporučit restauraci, kam chodí nejvíce místní. Jedná se o Thali house, na Station Rd. Tady se s naším postarším rikšákem loučíme. Projevil se jako dobrý chlapík a tak po srdečném potřesení rukama dostává 50R jako bonus. V jídelně si objednáváme thali "unlimited", za 50R. Což znamená, nekonečný talíř, či plato. Kdykoliv něco sníte, něco ubude, hned vám obsluha přinese přídavek a doplní hromádky. Jakmile do čehokoliv zobneme, máme ho tu. Thali, čapati, rýže. Takové "hrnečku vař", nebo "ubrousku, prostři se". Jíme do odpadnutí. Postupně kolem nás stojí 5 pikolíků. Koukají nám do úst a sledují náš boj s pálivým jídlem. V Indii jsme atrakcí my. Vzdáváme se. Uź nemůžeme. Platíme a jdeme si dát kávu s mlékem naproti přes ulici, poblíž kina Victory. Tady to funguje zase trochu jinak a pro nás nezvykle. U pokladny si předplácíme vybraný produkt. Dostáváme lístek, jako doklad o zaplacení a ten zase předáváme u jiného okénka, kde nám za něj vydají kafe. Říkají tomu samoobsluha a jedna pokladna vystačí pro několik přilehlých bister. Přesto, že jsme venku a sedíme u stolečků přímo na ulici, je tady zakázáno kouření. Jako všude na veřejných místech. Kupodivu tento zákaz Indové respektují. A my také.

Nočním Jaipurem se proplétáme úzkou uličkou, plnou trhovců k našemu hostelu. Pokoj má televizi, ale indické vysílání se nedá sledovat. Sprchujeme se studenou vodou a zalézáme do spacáků. Před chvílí jsme v recepci odmítli nabídku syna majitele hotelu na noční návštěvu indické svatby. Možná jsme udělali chybu. Mohla to být opravdu veliká sláva, v noci jsme slyšeli dlouhý a silný ohňostroj. Ale jsme opravdu unavení a usínáme okolo desáté večerní.

22.listopad 2008 - sobota (PUSHKAR)

Budík zvoní v sedm, ale na to abychom vyskočili není dost sil. Válíme se v posteli. Na autobus vyrážíme před devátou, abychom byli půl hodiny před odjezdem na místě. Stíhám ještě zaběhnout naproti koupit kafe, vodu a sušenky na cestu. Je to jen 100m. U kina, tam co včera. Do Pushkaru jsou to nějaké 3h. Nastupujeme do malého autobusu s několika bílými baťůžkáři a místními rodinami. Celkem asi 30 osob. Velké batohy putují do zadního zavazadlového prostoru. Verčin se tam nevejde a tak musí na střechu. Naštěstí jej poutají sítí. Ovšem za každý pohyb, či úkon chtějí Indové bakšiš. "Ten rupies", praví a rovnou natahuje ruku asi patnáctiletý puberťák. No dobře říkám si, ale on přihazuje: "dva batohy, 2 x 10 rupií!" Zatracení, zkažení poskoci, cedím mezi zuby. Příště si na vás dám pozor a všechno si udělám sám! Na batohy nesmím nechat nikoho ani sáhnout. Vyrážíme téměř na čas. Necháváme za sebou houf natažených dlaní, volajících rupí, rupí. Tohle bude zcela jistě typický obrázek dalších čtyřech týdnů. Bílé peněženky, spaste nás!
Cesta do Pushkaru má trvat 3h. Po první hodině zastavujeme u motorestu na dálnici. Ta je tří proudá v obou směrech. Jezdí se vlevo, volant je vpravo. Dědictví po Britech. Nejdůležitější součástí auta nejsou světla, okna ani brzdy, nýbrž klakson. Čím víc to troubí, houká, tím lépe. V takzvaném motorestu si poroučíme čaj s mlékem. Ten se pije v kteroukoliv denní dobu a v hojném množství. Zakusujeme se do smažené "koblihy" s kořeněnou zeleninou, neboli samosy. Po 15 min pauze pokračujeme dál od betonové boudy uprostřed ničeho. V Pushkaru jsme před polednem. Konečně trochu klidnější místo. Taková vesničtější atmosféra. Ovšem okamžitě, ještě než stačíme vystoupit, se dovnitř tlačí nejprůbojnější agenti početných ubytovacích zařízení. "Vítejte ve svatém Pushkaru" U nás ale budou mít smůlu. Rozhodli jsme se ve městě strávit den a ještě v noci pokračovat na západ do Jaisalmeru. A tak batoh na záda a jdeme do první cestovky. Nehledáme dlouho, takových jsou tu desítky. "Co si račte přát?", vítá nás obsluha. "Lístky do Jaisalmeru na dnes večer", odpovím. "Ano, žádný problém" a hned někam telefonuje. "Má to být sleeper nebo seating?" No a kolik hodin trvá cesta? Že deset? Tak to tedy sleeper! Je to o sto rupek dražší, ale deset hodin za 170 Kč, si ještě můžeme dovolit a raději budeme cestovat vleže. To bychom měli. Batohy mohou zůstat v kanceláři. Pohlídají nám je. Jde se na průzkum města s posvátným jezerem uprostřed. Ale nic se nemá dělat s prázdným žaludkem. Obědváme thali. Zase nám neustále přidávají. Verča to zapíjí banánovým lassi, což je mix banánu s jogurtem a ledem, či vodou. Po načerpání energie jdeme na okružní obchůzku kolem jezera obklopeného chrámy, schodišti, neboli gháty. Opatrně fotografujeme z protějšího břehu. Ono je to tady totiž zakázáno. Jsme načapáni místním Indem a tak děláme, že jsme o tom nevěděli a omlouváme se. Jen co se uklidnil a odešel, jdeme na to znovu. Hodil by se teleobjektiv. Moje sklo přes půl kilometrové jezero na detaily nedosáhne. Lidé konají svatou očistnou koupel. Ale už takhle je má foto výbava těžká, uvidíme co vyjde z kamery. Je to o kompromisu. Procházíme kolem ohromného banyánu, posvátného posvátného fíkovníku. V jeho stínu sedí a medituje svatý muž. Asketa se vším všudy. Vyzáblý, vousatý, nehybně zírající do prázdna. Kdo ví, třeba ví mnohem víc než my. Opodál vidíme jeho druha, pomalu se soukajícího do chýše z větví. Záběry děláme až po jeho souhlasném letmém mrknutí. Věnujeme mu pár rupií a pokračujeme v našem okruhu. Kdysi žili v jezeře i krokodýli, ti dokonce napadli a usmrtili několik lidí. Pak je pochytali a odvezli. V jezeře je možno vykonat půdžu. Rituál za dobrou karmu, štěstí své a svých blízkých. I nás zastavuje jeden z kněží a umožňuje mi to. Symbolika však končí v momentě kdy je třeba obětovat za štěstí a zdraví peníze. Částky, které si kněží žádají jsou nehorázné. Žádný příspěvek, je to prostě vydírání. Tisíc, 5 tisíc i víc. "Záleží ti přece na zdraví tvé rodiny?", to je tedy pěkná modlitba! Na zem pokládám stovku a rozhazuji okvětní lístky do svatých vod. Víc si dovolit nemůžu. Rozpočet je daný. Připadá mi to jako odpustky a to už se mi nelíbí. Se stovkou však není náš světec očividně spokojen. Přesto mi kolem zápěstí uvazuje červenou stužku. Říká, že víc peněz, lepší karmu značí. S úsměvem odcházíme a v hlavě mi zní písnička od Richarda Mullera: "Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš..."
V polovině cesty se zastavujeme v Sunset Café a popíjíme kávu a mango lassi na břehu jezera. Relaxujeme. Pozorujeme život lidí i zvířat. Veroniku zaujal beznohý a bezruký mrzák. Sedí na břehu a maluje obrázky tužkou, kterou drží ústy. Chvíli si povídají a umělec dostává padesátku, jako pastelkovné. Pak už jen bloumáme tržnicí a jen horko, těžko odoláváme překrásným stříbrným šperkům, koženým, keramickým i dalším rukodělným skvostům. Kupujeme CD s tradiční radžastánskou hudbou a nádherný zápisník z ručně vyrobeného papíru a velbloudí kůže. Svačíme plněnou zeleninovou kapsu. Samé dobroty. Máme čas, setmělo se brzy a tak uděláme ještě jedno kolo. Udělám nějaké noční snímky. Potom už si chceme dát večeři, ale krámek s vynikajícími zeleninovými kapsami a mix fruit lassi je zavřený. Proto jdeme do restaurace na ulici a objednáme tradiční thali a čapátí. Opět nás otravují místní kluci, chtějí se s námi fotit. Potom co prchneme ze spárů foto chtivých pobertů, jdeme pro batohy do agentury. Jsou tam. Procházíme tmavými ulicemi na zastávku autobusu. Je tma, veřejné osvětlení neexistuje. Elektřina je přepych. Postupně se schází ještě několik bílých i místních. S půlhodinovým zpožděním přijíždí náš spací autobus. Máme trochu problém s lístkem, který vypadal jinak než ty ostatní. V kanceláři na zastávce se jim nezdál, vzali nám jej a už nevrátili. Teď nemáme kontrolní útržek a nevíme, zda místenka na K a L platí. Z velkého zmatku ale nakonec vycházíme dobře a nekompromisně lezeme do boxu K,L. Tedy především Veronika prokázala ostré lokty. To je ale v Indii nutnost. Prostě se starat aby bylo. Nic není zadarmo a nikdo ti nic nedaruje. Jak říkal Ivánek u nás na vsi: "Silnější pes m..á"... Zatahujeme závěs a polibte nám šos. Vrážíme do noci. Je skoro půlnoc.

23. listopad 2008 - neděle (JAISALMER)

Otvírám oči asi ve 4h. Stojíme na místě jakési stanice s občerstvením. Všude nepořádek a tuny odpadků. Cesta nočním sleeperem byla velice nepohodlná. Náš spací box je cca 1x1,5m. Když se k tomu přidají dva velké a dva malé batohy, výsledný prostor není příliš velkorysý. Ale mohlo být hůř. Cesta je hodně rozbitá a tak nadskakujeme nahoru i dolů, sem a tam. Žádný klidný spánek se nekonal. A co je horší, přišlo na mě moje každodenní, ranní, pravidelé vyprazdňování střev. Ještě pojedeme pořádný kus cesty. Nedá se nic dělat, vyskakuji a doufám, že to stihnu. Kde tady ale mají toaletu? Jedni ukazují dovnitř, jiní doleva, druzí doprava. Nakonec nezbývá, než stáhnout kalhoty za jedním hliněným stavením. Snad se autobus nerozjede beze mne. Dopadlo to dobře, teď v klidu usínám. Zbývající 4h cesty už jedeme po rovině. Zaspali jsme. Jsme v autobuse poslední. Kdosi nám ťuká na okno. Ten někdo má cedulku s našimi jmény. Asi si nás předali agenti z jednotlivých měst. Je to tu běžné. Boj o zákazníka. Vysvětluje se to záhy. Zástupce cestovní agentury má v Jaisalmeru bratra a ten zase vlastní guesthouse Himalaya. Rodinný podnik. Nevadí nám to. Alespoň máme po starostech s bydlením. Ceny ubytování jsou velice mírné. Bydlíme přímo v pevnosti. Jako všichni ve městě, zprostředkovává i náš hostel výlety do pouště, na velbloudí safari. Po přečtení referencí v hotelové návštěvní knize výlet bez dalších turistů na 3 dny a 2 noci. Vyrazíme ještě dnes. Zároveň kupujeme i jízdenky na sleeper bus Jaisalmer-Jaipur a sedačky na Jaipur-Agra. To na den našeho návratu z pouště. Batohy si zde můžeme nechat v úschovně. Sprcha je zadarmo. Před i po safari. Prostě vše je podřízeno hlavnímu zdroji obživy, Camel safari. Zbývají nám 2h na prohlídku města. Vyrážíme do úzkých, spletitých uliček zlatého Jaisalmeru. Je opravdovým klenotem. Na palác hledíme jen zvenčí, stejně tak i havélí. Všude je co fotit a natáčet. Po velmi rychlé a zběžné procházce se vracíme do hostelu. Záhy jdeme s recepčním na parkoviště jeepů a taxíků. Sedáme do jednoho z nich a uháníme na safari. Po cca 20-30km zastavujeme na místě, kde nás už čeká velbloudář. Řidič nám uvazuje na hlavu příšerné oranžové turbany. Vypadáme jako blázni. Na ohni se nám vaří čaj s mlékem a oběd. Placky a zeleninu. Přijíždí druhý se dvěma velbloudy. Teď jsme kompletní. Naší skupinu tvoří dva průvodci, mladíci 12 a 15 let, my dva a tři koráby pouště. Johny, Moraya a Charlie, který je teprve mladý, pětiletý a neposlušný bloud. Vzpouzí se a naříká, nechce pracovat. Sedíme ve stínu křovisek a díváme se jak se sedlají velbloudi. Do sedel! Takový velbloud, když se s vámi zvedne, to je tedy zážitek. Rázem jste, pokud se udržíte, v nějakých 3 metrech. Vykročili jsme do poště Thár. Je odpoledne. Dnes urazíme jen asi 3 hodinový úsek. Poušť se mění a pustne. Ale pořád to není takový ten nekonečný kus písečné země. Taková thárská poušť není. Míjíme mršinu psa na kterém hodují supi. Obraz jak z westernu. Cestou sesedáme, sbíráme klestí v místě kde ještě nějaké je. Později už nebude. Putujeme dál a přicházíme k vesnici domorodých obyvatel pouště. Verča musí natáhnout dlouhé kalhoty a zahalit si ramena. Vedeme velbloudy k vodnímu zdroji. Musí také pít. Chatrče jsou z hlíny, střechy jsou z větví a travin. Ale co to? V jedné z nich je k dostání studené pivo a limonáda. Podává nám jej starší muž s knírem v turbanu. Až teď si všímáme, že vesnice má generátor. Ze staré, primitivní a prachem pokryté lednice chutná studené osvěžení skvěle. Obchod je zároveň malým zdrojem příjmu pro obec. Ceny jsou nízké, kupujeme po lahvičce i našim průvodcům. Nedělám si iluze. Víme, že tohle je sice neturistická trasa, nicméně nejsme první, ani poslední běloši v těchto končinách. Asi kilometr za vesnicí jsou už typické písečné duny. Tady přečkáme noc. Rozbíjíme tábořiště. Kluci vaří čaj a my zkoušíme udělat nějaké záběry zapadajícího slunce nad thárskou pouští. Tam někde v dálce je Pákistán. Silueta velblouda vedeného jeho dočasnou paní, na vrcholu písečných dun je kouzelná. Po západu se vracíme k ohni a do noci usrkáváme horký čaj masala. Večeříme čerstvé čapátí, právě uplácané z vody, soli a mouky, upečené před několika okamžiky na ohni. Pár metrů od nás, chroupají velbloudi své větvičky a Talib začíná zpívat svým ještě dětským hláskem staré radžastánské písně. O pár chvil později uléháme pod pokrývky v našich spacích pytlích, pod nejhvězdnatější oblohu, jakou znám. Přesto, že jsme v poušti, řádně se ochlazuje. Teplota v noci klesá až k nule.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA PRVNÍ TÝDEN:



 
Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014