MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

TŘETÍ TÝDEN

1. 12. 2008 - 7. 12. 2008

NP Chitwan, Kathmandu, Bhaktapur, Nagarkot

1. prosinec 2008 - pondělí (CHITWAN, 20.000 JEZER)

Spalo se dobře. průjem už částečně ustoupil a tak je všechno veselejší. Jdeme ke snídani. Omeleta se zeleninou a káva s mlékem. Ani u jídla nás nenechají chvíli v klidu. Mladík provozující ubytování nás nepřímo nutí k zakoupení některého z balíčků "aktivit" v parku. Ceny jsou ale poměrně vysoké a my máme málo času na delší výpravu do džungle s pravděpodobností spatřit tygra. Zatím si půjčujeme jen kola a míříme do Comunity Forest, k místu zvanému 20.000 jezer. Cesta vede ze Saurahy zpět na hlavní silnici do Tadi Bazaru a pak doleva po silnici, pár kilometrů do malé vísky, kde už vidíme ceduli u mostu a odbočujeme doleva dolů na polní cestu. Ta nás podél kanálu, kde potkáváme rybáře, přivádí až ke vstupu do lokality Tikauli Community Forest. Platíme poplatek 60NR/os. Po prašné cestě pro jeepy vjíždíme do lesa, spíše mírné džungle. Tedy, jestli se nám podaří něco vidět, tak to bude klika. Průvodce nemáme a tak se držíme páteřní cesty. Nemáme ani mapku. Jedeme teprve chvilku a já vlevo vidím jeleny, pasoucí se od nás několik set metrů. Ale na fotku a film je to daleko. Jdeme opatrně blíž. Jenže takový divoký jelen není hluchý. Když se blížíme suchým křovím, zvedá vůdce stáda hlavu a všichni mizí. Povzbuzeni prvním malým úspěchem, šlapeme do pedálů a hledáme ta záhadná jezera. Potkáváme domorodce na bicyklech a motorkách. Tato cesta je spojnicí vesnic v okolí. Ptáme se kde vlastně hledat. Už tu jezdíme 2h. "Nene, vraťte se nazpět", říká muž u dřevěného altánu, "tam co je ten zbořený most". Ale na pozorování je špatná denní doba. V poledne je zvěř schovaná. Pít chodí ráno a večer. No výborně, to se nám povedlo. Ale když už jsme tady jedeme se tam podívat. Přecházíme jednu dřevěnou lávku. je tady pěšina. Potkali jsme staříka, co kouřil cigárko z palmového listí Potvrzuje nám, že v tuto dobu máme smůlu. V dálce slyšíme řev. To prý je medvěd, asi 1km daleko. tohle by byl stopař! Ale musí s nákladem posekané trávy do vesnice a my pokračujeme zpět. Ani toto místo není oněch 20.000 jezer. Za pět minut cesty jsme u vodní plochy. Je to spíše mokřad než jezero. Ale možná v době dešťů vypadá jinak. Tady zrovna odpočívají babky kosící vodní trávu. Vesničané ji používají svých hliněných chatrčí. Zvědavě nás pozorují. V Indii i v Nepálu na nás neustále někdo civí. Když zrovna jíme koukají přímo do úst Obstoupí nás skupinka a dívají se jak jíme. Exotičtí jsme tady my. Procházíme se podél vodních ploch. Pozorujeme několik vodních ptáků a opice. Sedáme na zem, do stínu stromů a vytahujeme dalekohled. Odpočíváme. I tady se v džungli i ve vodě válejí plastové láhve a pytlíky. Západ jim dal plast a nevysvětlil a nezajistil co s ním dál. Ti lidé vůbec neví jaká je to hrozba. Bije to do očí Slovo recyklace tady ve slovníku chybí. Následky mohou být katastrofální. Za chvíli, kde se vzali, tu se vzali jsou tu školáci. Vede tudy zkratka do školy? Teď je nám jasné, kde se tady ten odpad vzal. Svačí tady, dávají si rande. No tak dnes asi opravdu nic nezahlédneme. Zvedáme se a vyrážíme zpět. Je 14h a do 17h se nám tady čekat, na zvěř chodící pít, nechce. Pak už bývá tma a my musíme nějakých 13km zpět. Cestou už nevěnujeme moc pozornosti pozorování okolí, proti nám stojí džíp. Něco se děje. Několik lidí se krčí a šeptá. A tu náhle vidíme proč! Asi 5m od nás přímo za potokem se pase pořádný nosorožec! Pěkně se nám staví do odpoledního slunce. Potichu zamířím, ani nedýchám a stisknu spoušť! Dostal jsem ho, mám ho! Slavný lovec Pampalini. Muž bez bázně a hany. I Veronika má svou trofej. Je to, jak se říká, v bedně. Lov beze zbraní skýtá mnohem větší vzrušení a radost. Skvělá odměna na závěr dnešního výletu. Teď už se můžeme vrátit. Zpáteční cesta utekla rychle, ale Verče se rozbilo kolo. Povolil a vytřásl se šroubek od zadní brzdy. Ještě že tady nejedeme z kopce. Cestou fotografujeme život ve vesničkách u cesty. Vracíme kola a dáváme si večeři v našem guesthouseu. Vegetariánské rizoto je opět skvělé. Kuchař dostal jedničku. Po jídle vyrážíme do "centra", což v místních poměrech znamená dvě navzájem kolmé ulice. Na křižovatce jsme v centru. Spoustu suvenýrů, agentur, restaurací a cukráren. Nechybí směnárny a internet, který je však na nepálské poměry dosti drahý a navíc ještě velmi pomalý. Cena 100NR/h. V našem hotelu jsme se nakonec nechali ukecat na "jungle walk" a jízdu loďkou po řece Rapti. Z nedostatku času, musíme délku pobytu v Chitwanu zkrátit. Původní záměr 2 dny a 1 noc jako délka výletu se smrskla na jeden den, přesněji půlden. To se asi moc hluboko do nitra Královského Národního Parku nedostaneme. Teď si ještě v městečku v některých agenturách porovnáváme ceny. Většinou jsou podobné, ale jedna oficiální agentura vypadá dost profesionálně. Trochu litujeme, že jsme to neudělali naopak, jak by se to mělo, totiž, nejdřív si obejít možnosti a teprve potom zaplatit. Nakupujeme nějakou zeleninu a CD s tradiční hudbou, přívěsky jako suvenýry. Verča si vyhlédla krásně znějící tibetskou mísu. Smlouvá dobrou cenu, ale definitivně se rozhodne zítra. Před spaním se sprchujeme úplně ledovou vodou. Tak trochu nechápu, proč nemají na střeše nádrž, kterou by slunce přes den spolehlivě ohřálo.   

2. prosinec 2008 - úterý (ROYAL NP CHITWAN)

Vstáváme na půl sedmou, za půl hodiny už budeme nasedat do vydlabané kanoe a vydáme se po řece Rapti, která tvoří hranici chitwanského královského národního parku. Tuhle plavbu jsme si nechali vnutit, protože prý ze člunu bude velká šance vidět krokodýla. No nevím, je zima a mlha. Já být krokodýlem, nevystrčil bych z vody ani čumák. Zkoušíme teplotu a opravdu, voda je teplejší než vzduch. Tak je to jasné jsou to jen peníze utracené navíc. Takový gaviál se spíše ukáže, když bude mít chuť se ohřát na slunci. A to tady v 7h ráno rozhodně chybí. Plujeme šerem a mlhou se dvěma průvodci které je nutno mít. Sami sem nesmíme. Platí se 500NR vstupné, za člun je to 1000NR, a za půldenní pochod dalších 1000NR. Celkem drahý špás. Po hodině plavby jsme zahlédli několik volavek, kachen a páva. Dokonce i ledňáčka, ale krokouše žádného. Přirážíme ke břehu a vyrážíme po svých. Starší a zkušenější stopař našlapuje jako Sandokan. Vede nás bujným porostem na místa, kde v tůních často bývají nosorožci i krokodýli. Tu a tam zaslechneme šramot, ale na vlastní oči zahlédneme jen potopenou hlavu krokodýla. A tak to jde celé dopoledne. Nic, jako by se nám zvěř vyhýbala. Jen časté komentáře průvodců, že dnes nemáme štěstí. "To včera, nebo před pár dny jich tady bylo...". No jo, budeme tomu věřit, co nám zbývá, ale co je nám to platné? Potkáváme se s třemi jinými skupinami po 6 -10 lidech. Jsou to hluční Američané a naše naděje klesá. Nějakými opicemi nás moc neohromili. Poslední třetina cesty vede vysokou travou, která místy dosahuje až 5m. Jsou tady i vyhlídkové věže, jakési posedy. Na číhanou však není čas. Tudy prý chodívají nosorožci, ale ne dnes. Ještě, že jsme jednoho ulovili včera. Nejsou tu ani žádní moskyti. Zřejmě se dnes domluvila všechna zvířata Chitwanu, že prostě nevylezou a zůstala doma. Přicházíme k řece. Kachny..., kachny... a zase ..., počkat? Co je tohle za kládu na písčitém břehu? Je tam! Gaviál jako malovaný. Konečně. Sluní se tam dole. Aby ne, je horko. Leží absolutně nehybně. Pozorujeme jej z výšky 10m, stojíme na vyvýšeném břehu. Na fotku je to celkem daleko, ale přesto to půjde. V dalekohledu je nádherný. Jak z Burianových knih o pravěku, hlavně ocas s dvojitou řadou ostnatých štítů. Průvodcům se viditelně ulevilo. Vycítili, že jsme celkem rozčarováni z nepřítomnosti živáčka. Teď nám mohou s hrdostí ukázat slibovaného krokodýla. Po chvíli ještě jednoho, mnohem většího. Tak vida, to nejlepší na závěr. Tygra jsme neviděli, s tím se ani nepočítalo. Na to je třeba výlet na více dní do nitra parku a také dávka štěstí. My vidíme ještě hlídače parku na slonech. Brodí řeku, procházejí kolem nás. Najednou rány až to zadunělo. To sloni trousí asi 20kg bobečky... Potom už jen přívoz přes řeku zpět do Saurahy. Spokojenost tak z jedné třetiny. Skoro se dá říci, že takový krátký výlet si nemá cenu brát. Příště minimálně dvoudenní. Potom je šance vidět divoká zvířata mnohem vyšší. Na břehu sledujeme koupel slonů. Je to legrační, ale spíše takové divadlo pro turisty. Proto si raději jdeme dát něco k snědku. V nedalekém kiosku na "pláži", si spolu s místními dopřáváme Dal Bhát. Ne vždy ne každý nám chutnal. Liší se podle země i podle krajů. Tento byl vynikající. Odpoledne Veronika nakonec kupuje onu Tibetskou mísu. Máme volno, couráme Saurahou, jdeme i dál za ves. Tady už je život těžší, vesničtější, opravdovější a hezčí než v turistickém ghetu. Od přátelského prodavače, který nám prodal velkou mísu za 2200NR, jsme se dozvěděli o večerním kulturním programu domorodých kmenů Tharu. Proč ne? Začíná v 19h. Cestou jsme viděli, kde se kulturní centrum nalézá. Máme ale ještě čas, stmívá se a tak si jdeme dát něco k večeři. Na pláži v ohybu řeky je dost barů a restaurací. Nyní zejí prázdnotou. Je prosinec, hlavní turistická sezóna je pryč a nová ještě nezačala. Vybíráme jednu pěknou terasu a objednáváme rybu. Moje porce s houbovou omáčkou je přímo delikatesní. Sedíme při svíčkách. I v Nepálu jsou na denním pořádku výpadky dodávek elektřiny. Někteří mají generátor, jiní jen svíčky. Úplně normální věc. Blíží se sedmá a my vyrážíme do místního kulturního domu. Za 60NR vstupného se účastníme velmi pěkného hudebního a tanečního představení. Za zvuků domorodých bubnů, křepčí vesničtí tanečníci s radostí a nadšením. Publikum je za to odměňuje vřelým potleskem. Za hodinu je po všem, vracíme se zpět. na terase naší chatky posedíme chvilku u koly, srovnáme už odpoledne vyprané a usušené prádlo, které Verča přemáchla a pověsila na šňůru na zahradě. Nějak se nám nechce do ledové sprchy. Pochutnáváme si na plátcích nakrájené ředkve. To bude odér. Zítra ráno budeme vstávat v 5h. Vyzvedne nás mikrobus, pojedeme do Kathmandu. 

3. prosinec 2008 - středa (KATHMANDU)

Je 5h, a my stojíme před bránou Annapurna View Lodge. Minibus nikde. Všichni spí. Hlavně, že nás náš mladý, vykutálený provozní GH ujišťoval, že máme být včas připraveni. Asi je to jako s tím nosorožcem. Jestliže prý neuvidíme nosorožce na jím prodaném výletě, "Vrátím vám peníze", řekl a skutek utekl. 5:30h a bus stále nikde. Verča tluče na dveře, kde spává kuchař a personál. V recepci zvoní telefon a nikdo jej nezvedá. Aby tak měl znamenat problém s dopravou! Snad ne. Ospalý kuchař vylézá až po opravdu silném bušení na dveře. Moc nám ale nepomohl. Jen zopakoval fakt, že autobus tu není! To bychom bez tebe nevěděli, chytráku! Náhle během našeho velmi "konstruktivního" hovoru, přijíždí malinká Toyota. Batohy putují na střechu a my se cpeme na zadní sedadla. Je to mikrobus a místa je pramálo. Už teď se skoro nevejdeme. Mysleli jsme, že pojede slibovaný tourist bus. Ale v Indii a Nepálu, jak zjišťujeme znamená, že všechny dopravní prostředky přepravující osoby nejen zahraniční, ale především domácí, jsou označovány jako Tourist. Nejinak je tomu nyní. Do mikrobusu přibíráme cestou další a další lidi a tak se nás na devíti sedadlech tísní třináct. Čeká nás 6h na prostoru 20cm sedačky. K tomu připočítáme místní silnice a nerovnice o několika neznámých je na světě. Překonáváme stoupání, klesání, serpentiny. Konečně zastavujeme na čaj a jídlo. Zadní část těla už nese známky pohmoždění. Ale místní snáší cestu daleko hůř. Střídavě zvrací z okna a do pytlíku. Za chvíli domorodci vedle nás dáví až se Himaláje zelenají. Konečně zastavujeme na Ring Road. Vystupujeme, jsme v hlavním městě Nepálu, Kathmandu. Stojíme na obchvatu kolem města. Dál už je potřeba najmout si taxi. Chtěli bychom do Thamelu, kam jinam. Meka všech turistů v Nepálu. Domlouváme se s mladým americkým párem na společné cestě do centra. Společný taxík nás dohromady přišel na 200NR. Vybrali jsme si hotel Kathmandu Peace GH, 5min chůze od Thamelu. Je stranou na klidném, tichém a čistém místě. V sousedství ještě tří dalších podobných zařízení. Cena 300NR je za čistý dvoulůžkový pokoj se společnou toaletou a sprchou na chodbě, přímo ideální. Na střeše je hotelová restaurace s terasou. Hned si poroučíme rizoto a kávu. Relaxujeme po náročném přesunu. Ze střechy máme široký výhled na město. Oproti očekávání je Kathmandu o něco čistší než indická velkoměsta, ale rozdíl není tak výrazný. Smogu je také o něco méně. Méně krav v ulicích. Není divu, tady je více Buddhistů. No a my nemarníme čas a vydáváme se pěšky do několik kilometrů vzdáleného místa, kde na kopci stojí slavná stůpa Swayambunath. Procházka menšími ulicemi a hlavně most přes řeku už ukazuje, že problém plastů a odpadků je stejně veliký jako v sousední Indii. Asie a především tyto země jsou ekologickou časovanou bombou. Miliardy tun bordelu všude kolem. Smrdutá, hnijící řeka. Hrozná představa, že v panenském prostředí himalájských ledovců se rodí křišťálový vodní tok, který později dopadne takhle! Trpce se usmívám všem těm cedulím CLEAN AND GREEN. Ti lidé asi netuší, co se stane a ta katastrofa přijde na 100%, nejsou vidět jakékoliv známky snahy o zlepšení. Stoupáme do kopce, všudypřítomné děti mávají a volají: "Hello". Staví se před objektiv, pitvoří se a pak žadoní o school pen, tužku do školy. Cestou míjíme několik škol. Potkáváme také mnišky, oděné do šarlatové barvy. Rozlížíme se po okolí. Ke stůpě pak vedou dlouhé schody na vrchol. Na schodech už zase čelíme nátlaku prodejců turistických suvenýrů, žebrákům, postiženým, zmrzačeným a nešťasným. Taxi, rikša, průvodce, hašis, marihuana. Nereagujeme a stoupáme vzhůru. Nad hlavou vlají tisíce modlitebních praporků a poskakují opice. Stavba je impozantní, posledních pár schodů a už na nás majestátně shlíží vševidoucí Buddhovy oči. Ještě zaplatit 100NR vstupného. Je jasno, modrá obloha. Fotografie budou pěkné. Stůpa je tak veliká, že se mi z blízkosti ochozů kolem ani nevejde do objektivu. Chtělo by to širokoúhlé sklo. Roztáčíme modlitební mlýnky, děláme záběry, bloumáme, nakupujeme CD s tradiční hudbou a praporky. I tady je k mání spousta krásných věcí v několika prodejničkách s rukodělnými výrobky. Jdeme se podívat i dovnitř do přilehlého chrámu. Poté se stejnou cestou vracíme. Je to jednoduché a za hodinu jsme v Thamelu. Verča si koupila ještě nějaké koření, že bude doma vařit pravá nepálská i indická jídla a čaj. V centru Thamelu i okolí v tzv. turistickém ghetu, jsou stovky prodejen s outdoorovým vybavením, zejména pak s oblečením. Jak se značkovým, tak i k nerozeznání zdařilými kopiemi světových výrobců. Jejich gore-tex a funkčnost windstopperu je sporná, ale cena je tak lákavá, že si také nějakou tu bundu a mikinu pořizuji. Za nenáročným účelem a do města, či přírody ideální. Je toho tu tolik. Porovnáváme ceny, hledáme nejlepší modely. V Čechách stojí 4 - 10x tolik. Až nám z toho vyhládlo. Kolem 17h je už téměř tma. Signál k večeři. Náhodně zkoušíme zastrčenou restauraci Gaia. Mají dnes akční steak menu. Takže dvakrát prosím. Pochutnali jsme si. Mezitím vypnuli proud a naše cesta k hotelu, temnými ulicemi, se s čelovkou na hlavě zvrhla v malé bloudění. Nedivte se, úzké uličky, tmavé tváře, neznámé prostředí, první den. Elektřina tu prý také vypadává pravidelně. Tentokrát se Verče podařilo zorientovat lépe než mě. Do hotelu přicházíme utahaní a tak teplá sprcha nám dělá náramně dobře. Usínáme, je chladno. Zítra má dorazit Zbyszek. Uvidíme, posílám mu zprávu s instrukcemi na mobilní telefon.

4. prosinec 2008 - čtvrtek (KATHMANDU)

Vstáváme a v klidu si jdeme dát do hotelové restaurace snídani. Na jídlo čekáme dlouho, ale omeleta je dobrá. Potom odcházíme směrem k Durbar Square, náměstí Kathmandu. Volná prohlídka je přerušena kontrolou lístků. "Žádné nemáme", zní naše odpověď. "Tak je musíte koupit"! Ach jo, ani projít náměstí nesmíme zadarmo. To nám bohyně Kálí nedarovala. Platíme 200NR u plechové boudy. Chceme vidět chrám živoucí bohyně Kumari Devi. Viděli jsme vnitřní dvorek s nádherně vyřezávanými dřevěnými vzory a slavné zlaté okno, kde se  při několika příležitostech v roce ukáže dívka. Ta je přísně vybírána již ve svých třech letech. Její vláda trvá až do první "krve", tedy menstruace. V okolí náměstí se pohybují nejrůznější praví i falešní Sadhuové, kteří se za úplatu doslova nutí turistům před objektiv. Je tu velké množství holubů, žebráků, opilců, dětí i mrzáků. Všichni mají natažené ruce směrem k bílým "chodícím peněženkám", dokonce i když spí. U královského paláce, střeženého vojáky, navštěvujeme velmi zajímavou, fotografickou a osvětovou výstavu, věnující se stavu Himalájí a ledovců, při sílícím globálním oteplováním. Velmi poučné a zároveň smutné a varující. Ledovec nezadržitelně mizí a rychlost tání se zvyšuje geometrickou řadou. Pokračujeme ulicí plnou stánků se vším možným, vedoucí k Ratna Parku. Máme namířeno k Pashupatinathu. Je to ale na pěší dostupnost trochu z ruky. Víc než jsme čekali a tak naskakujeme do společného mikrobusu. Odvezl nás pár posledních kilometrů a vysadil na křižovatce. Přicházíme ke komplexu Pashupatinath a to z druhé strany, neplatíme nic a prohlížíme si jen okolí, protože do chrámu nehinduisté nesmějí. Spokojíme se s nahlédnutím vstupní branou na nádvoří, kterému vévodí ohromný pozlacený, posvátný býk, se vskutku impozantním přirozením, jako symbol plodnosti. Všude okolo chrámu hoří ohně a probíhají jakési rituály. Věští se, vykuřuje, očišťuje a pálí všeliké obětiny. Kocháme se tvářemi a typy lidí. A tu nás zastavuje nějaký hlídač a žádá o předložení lístků. Nemáme, vždyť jsme neprošli kolem žádné pokladny. Takže musíme s panem "důležitým", uniformovaným, k pokladně pro vstupenky. Není na nás zlý, ale evidentně je na sebe náležitě pyšný. Vždyť dopadl neplatiče. Po dokoupení lístků za 250NR, si procházíme i gháty na nichž se stejně jako ve Varanasí,spalují nebožtíci. S tím rozdílem, že tady filmování a fotografování nikomu nevadí. Dokumentujeme proces kremace. Je velice zajímavé a pro nás středoevropany dost nezvyklé pozorovat, jak z hranice trčí hnáty a jak je spalovač mrtvol láme bambusovou tyčí a otáčí zpět do plamene. Řeka Bagmati je velice posvátná. A také, jak jinak, úplná stoka, špinavá a smrdutá. Popel končí právě v ní. O kus dál, na okrajový spalovací podstavec je sanitkou ambulance, přivezeno další tělo. Jen pár metrů po proudu perou prádlo. Trochu nám vyhládlo a tak ještě než se budeme vracet, zajdeme do jedné z místních jídelen, poblíž autobusové zastávky. Zpět chceme jet Tempem a tak se na křižovatce ptáme na kterou stranu silnice se postavit, abychom mávli na to správné vozítko. radí nám místní pubertální mládež a kupodivu dobře. Za chvíli sedíme v natřískaném tempu a frčíme zpět k Ratna Parku. Cesta do centra je opět  ve znamení různých obchůdků, kde si nakupujeme nejrůznější věci, jako je čepice, kabelka, přehoz přes postel. Ten se nám podařilo neuvěřitelně usmlouvat na 750NR a navíc díky tomu, že jsme chtěli vidět víc barev a druhů, mohli jsme proniknout přímo do prostor jednoho z opravdu historických městských domů v Kathmandu. Dřevěná stavba, malinkaté chodby, malinkaté schody, jako pro trpaslíky. Jauvajs, ještě teď cítím ten tupý úder do hlavy o trám na schodišti a tu bouli na čele. Přichází textovka od Zbyszka. Dorazil a ubytoval se v  našem hotelu. Dobrá, pomalu půjdeme za ním. Zastavíme se na kávu v jedné z restaurací na Durbar Square,s výhledem na náměstí a občany pod vlivem nejrůznějších drog. Cestou ještě přikupujeme  pestrobarevné látky. Verča z ní později doma udělá stylový přebal našich fotoalb. Jdeme i kolem obchodu, který se specializuje na výrobu a prodej "značkových" etiket a nášivek. A tak si zde můžete koupit jak štítky od North Face, Mammuta, nebo i  samolepky a visačky  Gore - Tex, nebo cokoliv jiného co může udělat z obyčejného zboží  žhavé a funkční outdoorové oblečení. Tady jste "IN", za pár haléřů. V hotelu se scházíme se starým známým a je čas to oslavit dobrou večeří. Cestou na jídlo, se nám daří výhodné nákupy oblečení opravdu dobré kvality a mapy káthmándského údolí a okolí a hlavně vyšívaného "pivního" trička Everest Beer, ze kterého mám opravdu radost. Po několika marných pokusech najít restauraci, kde jak Zbyszek tvrdí, musí mít steaky z Yaka, nalézáme alespoň restauraci nesoucí název Yak restaurant, kde ovšem steaky z tohoto milého a užitečného zvířete nedělají. Nicméně jídlo bylo skvělé a tak trochu slavnostní. Dnes mám totiž narozeniny, všechno nejlepší, pane cestovateli. Ale to si žádá sklenku vína, které je v Nepálu poměrně drahé a ne všude k dostání. Nakonec kupujeme červené za 325NR a aby nebylo alkoholu málo, ještě kolu k rumu za 140NR, ještě zbyl od včerejška. Kořalka je tady levnější než víno. Slavnostní přípitek už probíhá na střešní terase našeho guest houseu. Po pár sklenkách při svíčkách. Neb opět nejde elektřina se potácíme k zaslouženému odpočinku.

5. prosinec 2008 - pátek (BHAKTAPUR, NAGARKOT)

Vstáváme radostně, dnes se vydáme nad údolí, do o něco vyšších poloh, abychom na vlastní oči viděli panorama Himalájí. Když už není čas se vydat přímo do hor, je pro nás tato varianta logickou volbou. Co by to bylo za cestu do Nepálu, abychom alespoň neochutnali horských velikánů. Ale nepředbíhejme. Naše první dnešní kroky povedou do Bhaktapuru. Nasedáme do autobusu u Ratna Parku směr staré královské město. Jízdné je 40NR. Moc se těším, ale nic se nemá dělat překotně, takže si po vystoupení z autobusu dopřáváme ranní kávičku. Poté se už blížíme ke vstupu na Palácové náměstí, které se zove opět Durbar Square. Je tu samozřejmě i pokladna. Ovšem cena za vstupné 750NR mě opravdu dostala. Domácí platí jen 50NR! A tak musí jít jen jeden z nás. Veronika se obětuje a zůstává čekat. My se Zbyszkem vyrážíme po krásném, čistém, cihlami dlážděném povrchu prozkoumat starobylé památky. Navštěvujeme hned na začátku Palác 55 oken, se svojí úchvatnou Zlatou bránou Sun Dhoka. Úžasné stavby jsou i všude kolem, kombinace cihel i dřeva, krásné kovové sochy. Svatí muži. Zbyszek jako stavitel ja architekt jen uznale pokyvuje hlavou. Kolem chrámů na Palácovém náměstí uličkou přicházíme na náměstí Taumandhi Tol. Jeho nejznámější součástí a dominantou celého Bhaktapuru je pětipatrová pagoda Nyatapola. Je vysoká asi 30 metrů je nejvyšším chrámem v celém údolí. Chrám je postaven na několika podstavcích a schodiště vedoucího nahoru tvoří strážní sochy. Čím je socha výš, tím má větší sílu, každá socha je 10× silnější, než socha o jeden podstavec pod ní. Úplně dole jsou zápasníci Džajamel a Phattu, každý mající sílu 10 mužů. O stupínek výš jsou dva sloni, každý 10× silnější než zápasníci, takže o síle 100 mužů. Pak lvi, dvakrát pták Noh a úplně nahoře dvě bohyně - Baghini a Singhini. Nejsilnější je bohyně Lakšmí, jejíž socha je schována uvnitř a chrám je jí zasvěcen. Chrám je tak vysoký, že ze země od náměstí se nedá udělat jeho fotka tak, aby se vešla do mého objektivu. Najednou vidím na druhém konci ulice povědomou postavu. To je přece Veronika? Jak se sem dostala? Vždyť skoro všechny finance mám u sebe já? Ano, je to ona. Máváme na sebe. Opravdu se jí podařilo obejít centrum postranními uličkami a vyhnout se placení. Ani sama nevěděla kam jde. I ona se tomu diví. Malebnými uličkami se dostáváme k Tačupal Tol. V ulici vedoucí odtud  na jih, se nachází právem nejfotografovanější atrakce, jakou je Paví okno. Nádherná dřevořezba zasazená do zdi muzea dřevořezby. To napovídá, že kromě slavného páva je tu i mnoho jiných a krásných prací ze dřeva, loutky, hračky a podobně. Pro fotografii se ptáme v domě přímo naproti, zda můžeme do domu a udělat odtud lepší snímek. Páv se totiž nachází v prvním patře. Obyvatelé nás velmi ochotně pouští k sobě domů a my jsme najednou z okna přímo naproti oknu pavímu. Potěšující na tom je, že od nás nechtějí žádný poplatek, nebo cokoliv jiného prodat, i když je to obchod, což je věc nevídaná. Pomalu se přesouváme na nádraží, nebo vlastně roh ulic, odkud jezdí autobusy do Nagarkotu. Je to z centra nějaký kilometr až dva. Cestou si stihneme prohlédnout uměleckou dílnu, kde vznikají nádherné thangky. Přesto, že na evropské poměry vychází velice levně, pro náš rozpočet jsou ta krásná díla stále nedostupná. V ulicích jsou na zdech ještě k vidění maoistická i protimaoistická hesla. Jinde se nám povedlo nahlédnout do dvora, kde staré ženy ručně tkají, nebo ručně drhnou kukuřičné klasy. Využívám bankomatu střeženého ochrankou a ze své VISA karty čerpám 10.000NR. Ulice je plná krásných dětí, nebo i traktorových "taxíků". Kupujeme nějaké banány a vodu na cestu. S doptáním se dostáváme na správné místo odjezdu. Máme kliku, autobus tu stojí a co nevidět pojede. Ještě je potřeba doběhnout na toaletu. Žádná veřejná není v dosahu, posílají nás kamsi dozadu, tam jsou jen domy. A na dvorku jednoho z nich provozuje rodinka latrínu. No když je nouze... Rychle zpět, Zbyszek by měl čekat v autobusu a držet místa. Nikoliv, zmateně vybíhá z rozjíždějícího se stroje, bál se že odjede bez nás a na místo aby jej zastavil prchá. Naštěstí jsme doběhli a zastavili vůz na poslední chvíli. kdo ví, kdy by jel další. Míříme si to nad údolí. Projíždíme svěží, vzdušnou, zvedající se krajinou. Ta zeleň a čerstvý vzduch působí jako balzám. Odpoledne jsme v Nagarkotu (1948 m.n.m). První starost je ubytování. Šlapeme si to docela na konec městečka. Míjíme místní školu, nahlížíme dovnitř a chvíli sledujeme výuku. Děti budí dojmem velikého zájmu a touhy po vědomostech a to je dobře. Velký to rozdíl v porovnání s našimi neukázněnými třídami. Naším domovem pro tuto noc bude hotel Peaceful Cottage, s vyhlídkou na Himaláje a jeden z nejvyšších možných, odkud lze ráno pozorovat východ slunce nad velehorami. Poté co si pronajímáme nejlevnější, velmi jednoduchý pokoj, přepažený dřevotřískovou deskou za 400NR, což je asi horská přirážka, dostáváme hlad. Vlastně je čas na pozdní oběd. A tak opět scházíme do centra, jakousi náves, kde si velmi pochutnáváme na výborné nepálské kuchyni v Nagarkot Food Home. Po jídle míříme na místní několik kilometrů vzdálený vyhlídkový bod, kde má být rozhledna a my se těšíme, že uvidíme zapadat slunce. Cestou míjíme vojenskou základnu, vidíme i vojáky jak trénují a zvyšují svou kondici. Cesta je delší, než jsme mysleli a slunce se halí do oparu a mraků. Veronika učí zpívat česky Zbyszka a on jí zase polsky, je to legrace. Když dorážíme nahoru, je chladno a není téměř nic vidět. Ani z železných trubek postavené rozhledny. Proto se zahříváme horkým čajem, který tady podnikaví Nepálci vaří na vařiči. Ve větru se třepotají modlitební praporky a nás ani trochu nemrzí, že jsme se sem nahoru vydali. Vracíme se a ještě než se setmí, přece jenom to slunce vidíme zapadat. Zahlédneme na chvíli i štíty hor, to když se mraky na chvíli rozestoupí. Do hotelu se vracíme až za tmy. Kupujeme si kolu a rum a mrkev. Na zítra musím ještě pohlédnout do mapy. Na zpáteční cestu se totiž vydáme pěšky. Ale předtím nás čeká východ slunce, na který nesmíme zaspat! Takže pozor na ten rum!

6. prosinec 2008 - sobota (NAGARKOT, KATTIKE, SANKHU, KATHMANDU)

Tedy to byla noc. Bylo chladno, elektřina přes noc nefunguje. Děkovali jsme našim čelovkám, svíčkám a spacákům do mínus šesti! Nevím jak zima bylo, ale od úst šla pára. Spali jsme ale přece jen dobře. Použili jsme veškeré dostupné deky na kavalci v dřevěné kobce, ale stačilo to. Jen cesta na WC, které bylo jen venku za domem, byla trochu hororová. Strach o co v té tmě zakopnu, odkud kam spadnu a na co sáhnu při pátrání po klice. Ne, nic se nestalo. Budík nás vzbudil včas. Ještě za tmy se teple oblékáme. Můj původní plán vyjít si několik kilometrů za město na vyhlídku jsme nakonec zavrhli. No, už jsme trochu líní. Navíc se nám dostalo informace, že výhled z druhé nejvyšší střechy, kterou má právě náš hotel bude v případě hezkého počasí stejně dobrý. Doufáme, že nebude zataženo. Stoupáme na střešní vyhlídku, Veronice cvakají zuby a mě spoušť fotoaparátu. Tak kde jsou ta panoramata? A už je to tady, rozednívá se a nám se otvírá nádherný výhled na Himaláje. Kousek od nás je vyhlídkový bod hotelu View Point, který nám konkuruje. Slunce se pomalu začíná prodírat nad horizont. Postupně vidíme na okolní kopce. Rozhled je úžasný. Zleva doprava postupně vidíme : Annapurna range, Manaslu, Ganesh Himalaje, Langhtang Himalaje a tušíme i Mt. Everest, který ale odsud není možné spatřit. Vydrželi jsme opravdu dlouho. Aby také ne. Další nepálské hory nám pro tento rok už nebudou souzeny. Zítra se začínáme přesouvat  zpět do Indie. Po krásném zážitku si objednáváme na terase hotelu ranní kávu, půjčujeme si dalekohled a naposledy se kocháme pohledem na plachtící orly, kteří dokreslují tu nádheru. Za chvíli se vydáváme na pěší tůru, směr Kathmandu které je odtud vzdáleno nejvíce jak 30km. Naše pěší tůra vede po zprvu kamenité, střídavě polní cestě. Pozorujeme stále ještě viditelné horské štíty, ale jak sestupujeme do údolí, začínáme si spíše všímat terasových políček na kterých se pěstují zejména brambory. Přicházíme do osady Kattike, kde potkáváme těžce pracující stařenky, ušmudlané, ale krásné děti. Běží k nám a okamžitě jsme obklopeni asi dvaceti výskajícími prcky. Rozdáváme žvýkačky, kapesníčky, propisku, prostě co máme po kapsách. Ale i tady už je možné zahlédnout civilizační výdobytky v podobě počítače. Kde však v této končině nabíjí baterie mi jasné není, když elektřina neustále chybí. Obecní vodovodní trubky tu mají. U nich všechny hospodyňky myjí své plechové nádobí. Pokračujeme dál. Začíná se oteplovat. Míjíme několik dalších samot, dalších  teras, stromů s pomeranči nebo grapefruity. Potkáváme další děti s nudlemi u nosu, rolníky, pasáčky, švadleny, pradleny a další pracanty. Všichni nás s úsměvem zdraví: "Namasté". Opravdu kouzelná procházka do údolí. Stařík nám ukazuje svůj poklad v podobě lejna zabaleného v igelitovém sáčku. To, že se usušeným trusem topí už víme, ale důvod proč si nese toto své zlato takhle jednotlivě, nám zůstal utajen. Pomalu se blížíme do větší vesnice jménem Sankhu. Slyším zvuk, který jako by sem ani nepatřil. Mám halucinace, nebo je to opravdu hudba? Ano, hudba to je, ale je to opravdový punkrock! Jdeme směrem odkud se ozývá dunění bubnů. Opravdu, na fotbalovém hřišti, v prostoru polorozbořených šaten zkouší kapela mladých puberťáků. Naše zvědavost překonala ostych a jdeme blíž. Kluci nás zahlédli a pokyvují, pojďte dál. Tak dobrá. Prořekl jsem se, že také bubnuji. takže jsem hned vyzván, abych si s nimi zahrál. Takže jsem zasedl za soupravu asi tak 50 let starou, kde šlapák je zatěžkán cihlami a kamením, činely jsou popraskané a blány děravé. Ale byl to zážitek. kluci se přidali a hráli jsme spolu dvě skladby. Nikdy bych si nepředstavoval, že v zapadlé vsi uprostřed Nepálu si zahrajeme big beat! Dost legrace, loučíme se, podepisuji se v jejich sešitě na texty, který dříve sloužil zřejmě na úkoly z matematiky. Jako u nás! Kluci jsou kluci. Nás teď čeká chytit spoj do Kathmandu. Máme štěstí a nastupujeme do autobusu, který za pár minut odjíždí. Těch zbývajících asi dvacet kilometrů už frčíme po čtyřech kolech. Je pozdní odpoledne a jsme zpět v Kathmandu. Trávíme ho nakupováním dárků pro své blízké i pro sebe. Hromadí se nám přívěsky, látky, trička, čepice a vlaječka Nepálu. Zbyszek koupil tradiční nepálský nůž Khukri. To je opravdu pěkný suvenýr. V jedné agentuře se ptáme na dopravu do Indie. Máme v plánu pokračovat jihovýchodním směrem k hranici a pak do Darjeelingu v Indii. Bohužel jsou nějaké problémy s dopravou a tak přímý spoj do hraniční Kakarbhitty nejede. Nabídli nám variantu dojet až k řece Koshi do Bhantabari, kterou pak individuálně překročíme a tam už si něco seženeme. Dobrá co můžeme dělat. Bereme za 900NR/os. Večeříme v naší známé restauraci Yak. Večer bloumáme ulicemi, nechávám si vyšívat pivní etiketu Everest Beer na tričko, protože tady se neprodávají klasická tištěná trika, ale opravdové ruční originály. Někdy to však dopadne velice legračně a třeba namísto premium beer, máte na tričku premuim a tak podobně. Pak už jen sprcha a spát.

7. prosinec 2008 - neděle (odjezd z KATHMANDU)

Vyspáváme, máme dnes tak trochu oddechový den. Autobus nám pojede až odpoledne. Balíme svá zavazadla a ukládáme je do recepce, abychom vyklidili pokoj. Platíme za ubytování. Batohy si vyzvedneme později, před odjezdem. Jdeme se nasnídat. Verča shání dárky pro rodinu doma a pro sebe. Zbyszek by také rád nakoupil nějaký ten suvenýr a pořád otravuje, aby mu Veronika něco vybrala. Shopping Champion, jak jí přezdívá, je ale celá v tranzu. Nemá čas ani na své zájmy a Zbyszek je jí pořád v patách. Skoro se chytli. A tak polák vyráží sám do obchodů. Nakoupil nějaké hlouposti a protože nemá páru o cenách je velmi snadnou kořistí místních chytráků. Vítězoslavně mává šálou, kterou koupil. Prý dobrý obchod. Super pašmína! Když to vidí Veronika, berou jí mrákoty. Okamžitě vrátit! Napálili tě. tohle rozhodně není pravá pashmina. Pohádala se s prodavačem, ale vyhrála. Peníze za levnou napodobeninu jsou zpět. Slovo pašmína je odvozená od "Pashm" což je staré perské slovo, které znamená jemná vlna. Pašmínová příze je nejjemnější příze nalézající se v přírodě. Je stříhána z krku a z bříška vzácných druhů himalajské kozy "Changa" nebo Capra Hircus. Himalajská koza je schopna vyprodukovat pouze 90 gramů pašmíny za rok. Vlna je předena a ručně tkaná s hedvábím, nakonec je lemovaná střapci se zakroucenými konci. Pašmínová příze je 12–16 micronů tlustá, což je jedna šestina průměrné standardní velikosti lidského vlasu. Pašmínová příze je nejjemnější známá příze . Pašmína je obvykle kombinace pašmínové a hedvábné příze v poměru 100/100, 90/10 nebo 70/30. Žádná jiná textilie nenabízí takovou jemnost, komfort a eleganci tak jako Pašmína. Já mám políčeno na fotobrašnu. Pouzdro na mou zrcadlovku jsem už ale níž než na čtyři stovky nesrazil. Ale nekupte to, vždyť to dělá asi jen 100 českých korun! Už mám nakupování dost. Trhám se od obou fanatiků a jdu do restaurace Yak na kafe a kolu. Dopisuji už tak zanedbaný deník a čekám, kdy se ti dva vrátí k obědu. Odpoledne se ještě potulujeme po městě a potom vyrážíme taxíkem na nádraží, odkud jede autobus směr Bhantabari u řeky Koshi. Cesta taxíkem je problematická. Vrcholí dopravní zácpa a tak je dobře, že jsme vyrazili skoro dvě hodiny předem! Řidič se ukázal jako dobrý znalec bočních uliček a objel ty největší blokády znamenitě. Na nádraží u jedné z pokladen vyměňujeme náš poukaz na cestu za obyčejnou jízdenku a jsme vedeni k nástupišti. Odjíždíme s hodinovým zpožděním někdy v 17h. Na předměstí zastavujeme u nějakého obchodu a na střechu putuje nepředstavitelné množství nákladu. Zdržení nabírá další hodinu. Ještě jsme nevyjeli z Kathmandu a už je tma. Co naplat. To je tady normální. Noční cesta přeplněným autobusem je přerušovaná jen pravidelnými zastávkami na občerstvení a odpočinek řidiče. Dali jsme si výbornou pečenou kukuřici na jedné ze zastávek. Autobus je už letitý vrak a tak pravidelné zastávky, střídají i nepravidelné technické. A protože nejlepším nářadím je kámen, mlátí řidičův závozník do připečených brzd šutrem, hlava nehlava. Mě se opět vrací cestovatelský průjem a tak co pauza to skoč do pole, nebo kamkoliv, kde to jen jde. Všude lépe, než na nepálské toaletě!

OBRÁZKY K DENÍKU ZA TŘETÍ TÝDEN:

 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014