MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

První týden

22. 5. 2010 - 30. 5. 2010

České Budějovice, Salzburg, Lago Di Garda (Riva Del Garda), Navene, Malcesine, Sirmione, Verona, Creve Il Chianti, Siena, Le Crete, Val D´Orcia, Pienza, Bagni Di San Filippo, Pitigliano, Saturnia

22. květen 2010 – sobota (Č. BUDĚJOVICE – SALZBURG)

  V podvečer o půl deváté otáčím klíčkem v zapalování našeho albína, dodávky VW Transporter. Vzadu je nachystána cestovní úprava. Postel přes celý úložný prostor, pod ní místo na bicykly, přepravky s proviantem, vařičem, batohy, tašky s ošacením a kempinková výbava. Kanystry s vodou a chemická toaleta. Je před námi 15 dní v Itálii. Původní plán cesty do Polska a Pobaltí zhatily záplavy, které se z Moravy velkou silou přesouvají právě do Polska. Škoda chtěli jsme navštívit kamaráda Zbyszka, starého cestovatelského parťáka. Snad někdy příště. Nyní už míříme z Budějovic na jih. Vybaveni GPS navigací, která ale momentálně ne a ne naskočit, neustále hledá satelity a když je už má, nedokáže určit naší polohu. Snad je to mizerným počasím a zítra bude lépe. Pro všechny případy máme i několik map. Ještě v Čechách večeříme v Hubenově u hlavní silnice, kde si poroučíme polévku, smažák a kuřecí na brusinkách. To nám ta dovolená pěkně začíná. Řídí Verča. V Dolním Dvořišti překračujeme hranici a v klidu ukrajujeme ještě asi 250km. Zastavujeme až mezi Salzburgem a Innsbruckem, u benzínky a o půl druhé v noci jsme pod peřinou vzadu v autě.

23. květen 2010 – neděle ( INNSBRUCK -RIVA DEL GARDA)

  Vstáváme v 8h. Po toaletě za 50 centů, ale tedy v superčistém, moderním prostředí a za jejíž účtenku dostanete slevu na kávu, pokračujeme dál. V 8:30h přejedeme Brenner a jsme v Itálii. Míříme k Lago Di Garda. Za italskou dálnici platíme 11,5 Euro. Itálie má jedny z nejdražších dálnic na kontinentu. Sjíždíme z ní u Trenta a v poledne jsme na totálně ucpané příjezdové silnici k jezeru. Popojíždíme na jedničku a za hodinu se před námi otevírá skvělý výhled na obrovskou vodní plochu. Z vyhlídky uděláme několik záběrů a sjedeme dolů do Riva Del Garda. Parkujeme na velkém, městském parkovišti. Všechna místní parkoviště jsou placená. Mimo zajet nelze. Buďto jsou to místa soukromá, nebo jednoduše není kam, nejsou. Naše parkoviště stojí 1 Euro za hodinu. Je už 15h a já jdu k automatu pro lístek. Jeden Ital odjíždí a volá na mě. Podává mi lístek s hodinou k dobru. Grácie, to se hodí. Vytahujeme kola a jedeme na obhlídku okolí. Je zataženo, a tak když nesvítí slunce, je nám chladno, fouká vítr. Projeli jsme se po cyklostezce podél břehu. Všude tu mají naprosto čisto a okolí je dokonale upraveno. Odpočíváme na pláži, která je výhradně oblázková. Popíjíme pito a já se po hodině vydávám dokoupit další parkovné. Já hlava děravá jsem si nevzal klíče od auta a s lístkem v kapse doufám, že nás neodtáhnou, protože na volno za stěrač jej nenechám. Za 2h už je zataženo definitivně. Balíme se a jedeme dál. Znovu ucpaná cesta. Všichni jedou po víkendu u vody domů. Další hodinu trávíme v zácpě. Po uzounkých cestách jedeme podél východního břehu a nakonec zůstáváme na parkovišti před Navene. V noci od 21h – 9h se zde neplatí. Vaříme večeři, špecle a polévku. Jsme úplně spokojení. Nacpaní jdeme pěšky do Malcesine na večerné procházku. Jenže ani po 2km tam stále nejsme. Prošli jsme dvě osady a stále nic. Tak to bývá, když se předem někdo nepodívá do mapy! Je to dál než jsem předpokládal. Vrátíme se. Zítra si to zopakujeme na kole. Na zpáteční cestě si nešlo nevšimnout ohňostroje na protějším břehu jezera v Limone. Trvá to dobrou čtvrthodinu. Slušný výkon. Verča za svitu měsíce a baterky sbírá u vody kamení pro sestru. Lucka se má zanedlouho vdávat a oblázky poputují na svatební stůl. Průběžně nám dochází SMS zprávy o průběhu finálového zápasu mistrovství světa v hokeji mezi Českou republikou a Ruskem. Po těžké bitvě se opět po dlouhé době stáváme šampióny. Připíjíme na oslavu červeným vínem a slivovicí. Ještě pivečko před spaním a zavíráme dveře vozu.

24. května 2010 – pondělí (MALCESINE)

  Nastavil jsem budík na 7:30h. A hele, už tu nejsme sami. Poblíž zaparkoval surfař s modrou dodávkou a českou SPZ. Ale mě to komplikuje plán na ranní toaletu. Moje peristaltika se nekompromisně hlásí a tam co stojí krajánek, jsem si včera vyhlédnul místo činu. No nedá se svítit, chemické WC bude mít svou premiéru. Dnes budeme u vody, když už jsme u jezera, navíc největšího v Itálii. Přejedeme na včera vytipované místo, kde mezi Navene a Malcesine, je v ohrazení místo tak na dva vozy. Nic se neplatí, žádné omezení dané značkou také ne. Naproti podél skal je ještě asi 5 míst. Jen je třeba být tady brzy. Od 10h se pláže plní lidmi a silnice auty. Vaříme si kávu a čaj. Snídáme na lavičkách v trávě. Po jídle bereme kola a vyrážíme do Malcesine, kam jsme to včera pěšky nedošli. Kupujeme nějaké drobnosti a v místním Sparu krabici nanuků. Vyjde o dost levněji než zmrzlina. Za 4,15 Euro je tam osm kusů. Já zvládl 5 a Verča zbytek. Bloumáme pěkným historickým centrem a vracíme se zpátky k vodě. Pod stromem na oblázcích rozbíjíme své ležení. Voda v jezeře je ledová. Jen co člověk udělá pár temp hned zase na slunce. Poobědvali jsme rybí konzervy a odpočíváme. Odpoledne dokonce i Verča sedá na kolo a jen taktak dojíždí k autu a oceňuje výhody vlastního WC. K večeru znovu procházka rozsvíceným městečkem, kde jsme v 19h zaparkovali už zdarma. Žel je tady zakázáno zůstat přes noc od 23h – 7h. Tam jsme si také uvařili večeři za upřeného zírání kolemjdoucích. K noclehu opět volíme stejné místo jako včera. Vracíme se k Navene. Tohle výhodné parkování je ale jen pro vozy do 2m výšky. Pod zamčenou závorou vyšší vozy neprojedou. Kdybychom měli nástavbu, máme smůlu, ale naštěstí se vejdeme.


25. květen 2010 – úterý (SIRMIONE – VERONA)

  Vstáváme, snídáme, vaříme kafe a čaj. Opět jsme měli společnost. Tentokrát Němci, kteří spali vedle svého kombi pod širákem ve spacácích. Než vyrazíme, plníme kanystr vodou z jezera, pro užitkové účely, jako je mytí. Směřujeme jižně podél břehu. Tu a tam zastavíme v městečkách, jen tak na „kochanou“. V jednom z nich si takhle stojíme na břehu. Jsou tu další karavany. Díváme se na vodu. Jak se tak rozhlížím, slyším chroupání štěrku pod koly, otočím se a vidím jak se naše T4 dává do pohybu směrem k vodě. Upaluji k autu a zároveň volám na Verču. Naštěstí ihned pochopila, která uhodila. Svým tělem se vzepřu proti pohybu vozu z kopečka, který se před chvílí jevil jako rovinka. Na pomoc mi přispěchal jeden z mužů vedle. Verča se vrhá do kabiny a pohotově zatahuje ruční brzdu. Scheiße, ulevuji si, mohlo to dopadnout katastrofálně! Buď jsem už tak roztržitý, nebo rychlost sama vyskočila. Raději odtud pryč, směrem na Sirmione, kde máme v úmyslu dojít na poloostrov s vodním hradem. Parkujeme ve městě, asi 3km od hradu, před nákupním centrem. Parkoviště opravují dělníci, kterých se Verča se slovníkem v ruce ptá, jestli zde můžeme nechat auto. Prý ano a tak pokračujeme pěšky. Před hradbami v přístavišti kupujeme ovocný salát a potom si prohlížíme hrad zvenčí. Vzadu v parku poobědváme kus-kus od včerejška a chléb s paštikou. Cestou zpět si dopřáváme relax u vody na veřejné pláži. Voda je znovu studená, alespoň posloužila k mytí a jsme zase jako ze škatulky. Ve stínu stromů jsme zůstali do 17h. Cestou k autu nakupujeme v Penny marketu balsamikový ocet na salát. Po silnici, nikoliv po dálnici jedeme do Verony, kam se dostáváme před 19h. Přímo v centru parkujeme v postranní ulici. Tady mají systém parkingu 30min zdarma a od 20h – 8h také zadarmo. Házím do automatu 60 centů a máme to do rána. Do centra jdeme 10min. Historické jádro Verony stojí za to. Vidíme nejstarší amfiteátr, zdánlivě připomínající menší koloseum. Tady mu říkají aréna a je téměř zcela zachovalý. Část se nyní opravuje. Dovnitř se nepodíváme, je pozdě. Ale vyhnuli jsme se davům turistů. Spěcháme pod legendární Juliin balkon. Brána do dvora je však už také zamčená. Alespoň přes mříže jej vidíme. Zdi okolo jsou pospsané a pomalované srdci a milostnými vzkazy. Všiml jsem si, že ve vedlejším obchodě mají nápis VISTA BALCONY. Ano, tam je možnost projít do 1. Patra, otevřít si okno a mít slavný balkon proti sobě. Nic za to nechtějí, příspěvek je dobrovolný a mnoho lidí o této možnosti asi neví. Jsme tu sami. Mají tady i klub, kde shromažďují dopisy z celého světa adresované Julii Kapuletovou. Poté jdeme ještě k řece, na slavný most Scaligero a do Mc´Donalda na WC a zmrzlinu. Zvažujeme nocleh přímo ve městě, šlo by to, ale raději se posuneme dál, směrem na Florencii. V noci jsou volné silnice a není horko. Před půlnocí zastavujeme u pumpy, která je v noci bez obsluhy, jako většina podobných v Itálii. Provoz pouze na automaty na karty. Vzadu je malý park a tak zastavujeme pod stromy. Tady přespíme. Večeři odbýváme, venku je chladno a větrno.

26. květen 2010 – středa (CREVE IL CHIANTI – SIENA)

  V půl sedmé vstáváme, asi už jsme vyrovnali spánkový deficit a pokračujeme dál. Nakonec jsme se rozhodli Florencii vynechat a nezastavovat. Oba jsme tam už kdysi byli, takže jedeme rovnou do Sieny. Na dálničním odpočívadle máme pauzu a vaříme gulášovou polévku na vařiči. Potom ještě kafe a čaj. Opět není příliš teplo a fouká chladný vítr, přestože je slunečno. Dále jedeme po dálnici a platíme 9,1 Euro za úsek mezi Bologna, a za Firenze sjíždíme tak, abychom si mohli prohlédnout oblast Chianti. Využíváme místní cesty a opravdu to stojí za to. V Creve Il Chianti zastavuji v zákrutě říčky a jdeme se vykoupat. Hygiena je za námi, doplňujeme užitkovou vodu a čistíme WC. Z neplánované zastávky je nakonec příjemná koupačka a opalovačka. U Castellina In Chianti děláme okruh po okresních silničkách a kocháme se nádhernou krajinou. Zajíždíme do vesnice La Piaza, kde si dáváme pozdní oběd v restauraci. Mají tady opravdu skvělé špagety s mořskými plody, kterých je opravdu moc, včetně obřích krevet, mušlí, atd. To vše za 22 Euro pro oba dva dohromady. Sklenka znamenitého vína Chianti za 4 Eura už vzhledem k ceně potěší méně. Ceny za jídlo v Itálii jsou pro nás vysoké a navíc je ještě nutné připočítat cuvert 3 Eura za osobu! Po dobrém jídle následuje ještě krátká procházka venkovským okolím a pokračujeme směrem na Sienu. S mnoha panoramatickými zastávkami jsme ve městě kolem šesté večerní. Než zaparkujeme v centru, je 18:30h. Opět jsme snadno našli místo o které se stihnu pohádat s Italem, který mi na něj při couvání najíždí zezadu! Troubím, vykřikuji a gestikuluji jako oni. Italské chování je nakažlivé… I tady je znovu hodina parkování zdarma a také mezi 20h až do rána se neplatí nic. Zatím nám to slušně vychází. Za sklem však musí být parkovací hodiny s údajem, kdy auto přijelo. My to řešíme lístečkem s časem příjezdu za sklem. Jdeme do centra, kde nás i přes očekávání ohromí a překvapí překrásná Piazza Del Campo. Je to velkolepý pohled. Taková obrovská vana. Náměstí se svažuje ve tvaru mušle. V jednom rohu vidím posedávat na balkóně skupinu mladých lidí. I tady, s trochou drzosti, je možné projít kavárnou a vylézt na miniaturní terasu a udělat si pár snímků. Celé náměstí je poseté dvojicemi i jednotlivci, jen tak posedávajícími na dlažbě a kochajícími se renesanční nádherou. My ještě míříme prohlédnout si o nic méně hezkou katedrálu s věží z černobílého mramoru. Poté se vracíme k vozu. I dnes se na noc přesuneme dál. Verča dostala ještě doma tip na místo, kde jsou horké prameny a kde se dá volně čvachtat a dokonce přenocovat. Záhy se ukázalo, že to místo je na opačnou stranu než jedeme a tak nakonec končíme u městečka Rapolano, kde jsou také termální vody, ale ne veřejné. Pouze jako lázně. Je tu však příhodné prázdné parkoviště. V klidu si k večeři vaříme výborné špecle na pánvi. Otevíráme toskánské víno a je nám blaze. V autě si na přehrávači pouštíme film. Ovšem brzy už není v našich silách udržet otevřená víčka a dokončit sledování. Usínáme jako nemluvňata.

27. květen 2010 – čtvrtek (LE CRETE – VAL D´ ORCIA – LAGO DI CHIUSI)

  Vstáváme na budík, ale já už jsem vzhůru před 6:30h a vybíhám do křoví, abych se potupně zbavil včerejší večeře. Kávu tentokrát nevaříme, vyrážíme rovnou dál. Opět nechceme jet po „strádě“, byť tahle se neplatí. Chceme se kochat krajinou. Poté, co přejedeme po neplacené rychlostní silnici do Sinalungy, vydáváme se po „žlutých“ cestách na Asciano, Abbadii, San Giovanni D´ Asso, přes Montisi. Tady si také zastavíme nad městěm, na nádherné vyhlídce na Le Crete. Rozkládáme stolek a židle, vaříme kávu a snídáme za slunečného dopoledne. Skřivani zpívají a my se rozhlížíme po kraji, kde rostou lanýže. Tak praví propagačně-orientační tabule na odpočívadle. Verča podpořila romantiku skokem přes zábradlí do pšenice, aby také zhodnotila včerejší večeři se smetanovou omáčkou. Pokračujeme dál směrem k Pienze. Často zastavujeme, abychom nafilmovali nějaký záběr, či pořídili snímek. Nebo se jen tak zastavili a rozhlédli se po neskutečně úrodné zemi. V Pienze jsme zdarma zaparkovali na parkovišti ještě před centrem a skládáme kola. Sedláme a vyrážíme na zhruba 35km dlouhou okružní cyklotrasu. Hlavní zastávkou, asi v polovině cesty je Montepulciano. Znovu krásné středověké město. Vydali jsme se do historického jádra, nahlédli do katedrály na náměstí a sedáme si na schody venku před ní. Pro pocit dokonalé blaženosti, kupuji v místním baru zmrzlinu. Tou jsme se odměnili za stoupání sem nahoru. Město totiž stojí na skalním výběžku vulkanického původu, stejně jako desítky jemu podobných, tady v Toskánsku. Verča podlehla svodům nákupu italské konfekce čínského původu a má novou sukni. Je čas vyjet a pokračovat do Pienzy. Druhá část trasy je delší, ale zato náročnější. Vede přes Monticchiello s dalším pěkným hradem. Hned potom je dlouhé prudké klesání a serpentiny. Ale zato potom do Pienzy je to naopak hodně dlouhý kopec a stoupání. Myslel jsem, že vypustím duši, když nás předjela skupina cyklistů, rychlostí osobního auta, zatímco my se sotva vlečeme do 5km vršku s jistě 15% stoupáním. To se jim to na silničních kolech s galuskami, vážících sotva pár kilogramů. Naše krosové a horské kolo se špunty nám moc práci neulehčí. Nakonec jsme přece jen dorazili do centra Pienzy, někdy kolem 15h. Opřeli jsme kola a díváme se kolem. Odsud pocházel papež Pius II. Hladoví a vyčerpaní, jsme neodolali nákupu italských speciálních sendvičů. Je to vlastně křupavá, čerstvá houska s přímo od řezníka nakrájeným vepřovým. V přepočtu „jen“ za 75 Kč, ale bylo to moc dobré. Nakládáme kola a už autem frčíme k nedalekému Lago Di Chiusi, s představou, že se vykoupáme. Ukázalo se však, že jezero je spíše veliký rybník a rybářský ráj. Nikdo se tady nekoupe, ale nás to nezastaví a skáčeme do vody z dřevěného mola u kempu. Voda je čistá a studená, ale rádi to po celodenním pocení v sedle překonáme. Koupel, očista a osvěžení zároveň. Slunce pomalu klesá k obzoru a my přeparkovali na lepší parkoviště, určené pro karavany. Naštěstí není ještě sezóna a tak to opět máme zadarmo. Je to moc dobré místo přímo u jezera, se stromy, osvětlením, kamínkovým rovným povrchem. Stojíme ve společnosti dalších tří „kemperů“ s karavany. Vaříme si večeři a sedíme venku do setmění. Idylku ruší jen dotěrní komáři, kteří nás zahnali do auta. Tam už brzy promítneme film „Vrána“, ovšem opět ani jeden z nás neviděl konec filmu. Usnuli jsme jako obvykle.

28. květen 2010 – pátek (BAGNI DI SAN FILIPPO - PITIGLIANO)

  Po klidné snídani a pozdním vstávání pokračujeme dále. Je zataženo a mlhavo, ale postupně se obloha vylepšuje. Míříme se proto ohřát do termálních pramenů. Zároveň projíždíme další kus hezké krajiny, takže opět tu a tam zastavujeme. Verča běhá po louce z kopce a obdivuje zříceninu starého domu uprostřed pastvin poblíž Radicofani. Dostáváme se až do vesnice Bagni Di San Filippo. Podle průvodce, jsou tam v lese přírodní termální prameny a kaskády. Tu ale začíná pršet a proto bereme pláštěnky a jdeme od parkoviště podél cesty do kopce. Těsně před vesnicí je odbočka. Pěšinu dolů do lesa označuje tabule k Fosso Bianco. Po 200m, i když je chladno, se svlékáme a noříme do vody. Je příjemně teplá, odhadem 37 st. C. Déšť nám tím pádem nevadí. Některá jezírka jsou hluboká jen pár centimetrů, jiná i metr. Našli jsme jedno zvlášť teplé a přes hodinu jsme v něm vydrželi ležet. Přestalo pršet a přicházejí sem další a další návštěvníci. My se proto zvedáme a jdeme se podívat níž po proudu. Míjíme bílou skálu, kterou jsme viděli při příchodu. Je pokryta skořápkou usazenin a naplavenin minerálů obsažených ve vodě. O asi 200m níž ale oněmíme úžasem. Otevírá se nám pohled na velikou, masivní skálu. Sněhobílá 30m vysoká a 40m široká masa vápenatých usazenin. Bílo skvoucí nádhera. Mohutná i křehká zároveň, vypadá jako led, ale voda, po ní stékající, i z jejích útrob vyvěrající je horká. Pokračujeme po proudu. Tam už vidíme terasu hotelu Terme, pod nímž je další úsek potoka, další horké vany, žádní lidé, ale o něco komplikovanější přístup. Je skvělé, že takový přírodní úkaz, někde v lese, není zavřeným a oploceným parkem, že se nevybírá vstupné. Nejsou tu žádné zákazy. Dokonce jsou tu místa, kde se tábořilo, kde jsou zbytky od ohnišť. Vracíme se a pokračujeme opět po těch nejmenších asfaltkách. Brzy jsme v Abbadia San Salvatore. Zastavujeme se v Euro Sparu, kupujeme pitnou vodu, olivový olej, salám a pečivo. Ptáme se i na konvertor napětí z 12V na 220V, ale nemáme úspěch. Naše baterie, zejména v kameře pozvolna docházejí. Ještě doma jsem měl možnost koupit toto zařízení do auta za 700Kč. Váhal jsem a nyní mě to mrzí. Cestování bez zásuvky je trochu problém. Další cesta vede přes horská střediska pod Monte Amiatou, nyní zející prázdnotou. Míříme do Pitigliana, kam přijíždíme v 18h. Město stojí na vysokém výběžku sopečného původu. Před vlastním příjezdem do něho, zastavujeme a děláme pár záběrů. V centru pak parkujeme zdarma u hřbitova a pěšky vyrážíme na procházku městem. V jedné z cukráren Verča poprosila o nabití baterie do kamery. Bylo jí vyhověno a než bude nabitá, uděláme si zevrubnou obchůzku historickým jádrem. Pitigliano je nádherné. Živoucí středověk. Žel slunce už pomalu klesá k obzoru a uličky sotva 2m široké potemněly. Snímky stojí za starou bačkoru, stativ jsem si nevzal a tak si říkáme, že by stálo za to přenocovat a zítra se sem ještě jednou podívat za světla. Kolem deváté večerní se vracíme do cukrárny pro baterii a alespoň si dámě zmrzlinu za 2,50 Euro, abychom se revanšovali za jejich ochotu. Najednou je úplná tma a vracíme se k autu. Přeparkovali jsme od hřbitova na ulici s úžasnou vyhlídkou na osvětlené hradby města. Je tady malebná alej a lavičky. Od 20h se zde může parkovat zdarma. Vaříme si kulajdu, jen tak na chodníku a piknikujeme na lavičce s překrásným výhledem. Zapaluji svíčku a otvírám láhev toskánského červeného vína. Ta je za nějakou dobu prázdná, zalézáme do vozu, pouštíme znovu „Vránu“ a usínáme opět před tím, než film skončí…

29. května 2010 - sobota (PITIGLIANO - SATURNIA)

  Probouzíme se do střídavě jasného a polojasného rána. Na parkovišti v centru města není kam udělat hromádku a tak sedám na trůn v autě s výhledem na hradby, osvětlené ranními paprsky vycházejícího slunce. Vařím kafe na kamenné lavičce v parčíku na terasové promenádě. Snídaně chutná báječně. Pak už mastíme do ulic a uliček. V oblíbené cukrárně na druhém náměstí, dáváme dobít náhradní baterie fotoaparátu a jdeme na lov obrázků. Za ranního světla je tohle středověké mestečko kouzelné. Židovská čtvrť a slavná synagoga je ale zavřená. Je přece sobota. Za dvě hodiny se vracíme. Dáváme si espresso a kapučíno na oplátku za to, že nám umožnili použít elektrické zásuvky. Kolem poledního vyrážíme z města. Tankujeme ještě v Pitiglianu u malé pumpy Total. benzín tady je zatím nejlevnější na cestě po Itálii. Takže beru plnou a platím kartou. Při výjezdu z města dole pod hradbami zastavujeme u silnice, abychom si prošli alespoň krátký úsek cesty vytesané Etrusky přímo do skal. Via Cave, skalní cesty jsou vytesány do různě vysokých skalních masivů. Jejich účel nebyl zatím přesně objasněn. Některé jsou i 20m hluboké a táhnou se na kilometry daleko. My jsme vybrali Via Cava Di San Giuseppe a Via Cava Di Fratenuti, asi půl kilometru od Pitigliana na cestě do Sovany. Neprošli jsme je celé, jen asi kilometr. Malá svačinka a pokračujeme do Saturnie. Hledáme tady přírodní horké, sirné koupele, jejichž obrázky jsme viděli na mnohých pohlednicích. Nejprve jsme se zmýlili a odbočili brzy, podle cedule Saturnia Terme. Ne nejede se ani do vsi, ani k lázním. Místo které hledáme, není označeno. Při cestě ze Sovany míjíme odbočku doleva se zmíněnou cedulí Saturnia s fontánkou na hnědém pozadí. Jedeme dál podél proudu potoka, až se dostáváme do pravoúhlé zatáčky. Je tady autobusová zastávka a dolů už cesta lemovaná zaparkovanými vozidly. Po 50m asfaltové cesty jsme u restaurace s občerstvením. Odbočujeme ostře vpravo, mezi zdi a dostáváme se na louku s parkováním zdarma. Je sobota a tak je úplně přeplněné. Místo jsme ale našli, zaparkovali, posvačili "polystyrénový" chléb a salám a hurá k vodě. Síra je cítit všude v okolí. Z parkoviště je to pouze 100m. Saturnia je pecka. Bělostné kaskády velkých rozměrů. Ve velikých vanách z usazených minerálů se jen tak čvachtáme a relaxujeme. To vše je tady zdarma, vážení, nevybírají ani Euro vstupného! Hovíme si po krk ve vodě s oblázky na dně. Necháváme se masírovat silným proudem, či prudkým vodopádem. Ovšem lidí co tady je. Hlava na hlavě. Koupat se dá i v potoce nad vodopádem. Tam je teplota vody vyšší. Lidé se tady natírají, léčivým, sirným jílovitým bahnem. Sleduji přijíždějící sanitu záchranné služby. Nevíme, co se kde stalo. Jsou někde proti proudu, v hustém rákosí, kam nevidno. V krásném, slunečném dni jsme vydrželi u vody až do podvečera. V koupelích je velmi příjemně. Večer si připravujeme jídlo a piknikujeme už na poloprázdné louce. Nejsme však jediní, kdo zůstávají. Přímo u vody si lidé stavějí stany a roztápí grily. Rozdělávají ohně. Peče se maso, jehož vůně přebíjí sirovodík ve vzduchu. Zejména o víkendu tady hodně Italů, ale i jiných turistů zůstává přes noc. I my si po setmění dopřáváme noční koupání s láhví toskánského vína a čelovkou, sedíc v bublající, čisté, horké lázni, pod širým nebem. Pozorujíce hvězdnou oblohu si vychutnáváme tu čistou rozkoš. O půlnoci se pomalu chystáme ke spánku v naší dodávce.

30. května 2010 – neděle (SATURNIA – LAGO DI BRACCIANO)

  Je ráno a ještě než odjedeme, v klidu posnídáme a hop, znovu do vody. Ještě na hodinu do teplé lázně, vždyť je přece neděle. Během dopoledne začínají najíždět Italové a tak balíme saky paky a odjíždíme. Naše cesta vede na jih. Pozítří bychom rádi do Říma a to vyžaduje, abychom přespali někde blízko věčného města. Jako příhodné místo, se v mapě jeví, Lago Di Bracciano, zhruba 50km od Říma. Abychom si udělali „mezipřistání“, stavíme se v Tuscánii. Parkujeme zdarma, pod hradbami. Hodina je tu bez placení. Městečko je pěkné, ale ne zase tolik, a tak si tady nedáme ani kávu. Najedli jsme se v autě, dorazili jsme těstoviny ze včera. Odpoledne přijíždíme do Trevignano Romana, na břehu zmíněného jezera. Parkování stojí 4 Eura v automatu na půl dne. Platit nehodláme a odjíždíme. Navíc tam není ani opravdová pláž. Jen nábřeží s úzkým pruhem štěrku, kde vidíme jen rybáře. Jedeme podél jezera a nenacházíme žádné příhodné místo „nadivoko“, až dorážíme pod město Bracciano. Tady u vody je už nábřeží a městská pláž. Parkovat je možné 100m odtud a zdarma. Nebo i přímo u promenády za 1 Euro/hod. My jsme vůz nechali stát u hlavní silnice vedle popelnic. To proto, že jsme nejdříve nevěděli, jak zajet blíž k vodě. Pláž je štěrkopísková a ne příliš atraktivní a ani moc čistá. Pruh asi 5m podél vody, je plný lidí. Plácli jsme sebou k vodě, snědli svačinu, krájíme výborný italský salám a kazíme si chuť příšerným, českým polystyrénovým chlebem. K tomu kyselé okurky a cibule. Okolí nás se zájmem sleduje. Částečně se posmívají, ale jistě i závidí. Pak jsme usnuli. Koupali jsme se, a pak se ochladilo, slunce kleslo za obzor. Balíme věcičky a jdeme přeparkovat na nějaké lepší místo. K večeru se to tu uvolnilo a auta z parkovišť mizí, jako obvykle po 20h. Do rána se rovněž, jako jinde, neplatí. Dnešní místo na spaní je v rohu, hned za promenádou. Jdeme si udělat malou procházku po celé délce promenády. Skoro všude je už v 19h mrtvo. Restaurace zejí prázdnotou, to samé bary, jak se také říká rychlým občerstvením spojených s cukrárnou a zmrzlinou. Druhá polovina promenády je neutěšená, rozbitá, smutná až stašidelná. Vybydlená. Raději se vracíme na tu udržovanou polovinu. Je zde vidět evidentní záměr zatraktivnit „letovisko“, ale je nedotažený, nebo zkrachovalý. A hle, jedna z pizzerií vypadá dobře a je v ní i několik lidí. Sedáme si na terasu ke stolu. V nabídce je i samoobslužný pult s cenou za 5 Euro, talíř čehokoliv. To jsme měli využít, avšak neudělali. Místo toho objednáváme u nepříjemné servírky pizzu Capriciossa a jednu speciální se jménem podniku za 7,5 Euro. K tomu lokální víno za 4 Eura/láhev. Servírce je zatěžko obsluhovat cizince a s hlasitým povzdechem a nerada vysvětluje položky jídelního listu. Dámy a pánové, italská pizza stála za starou bačkoru. Tvrdá, suché a tlusté okraje. Verča jí měla připálenou a já uvnitř dlouhý vlas. Zato víno je lahodné. Za celou tu legraci platíme 19,50 Euro. Všude v Itálii je zvykem platit i kuvért, který se pohybuje od jednoho do tří Euro na hlavu. Celkově shrnuto, dnešek byl nejslabším dnem i večerem na cestě. Jdeme spát. Zbytek filmu ze včerejška opět zaspím. Mám to jako seriál.

OBRÁZKY K DENÍKU ZA PRVNÍ TÝDEN:

  

 


Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014