MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

Třetí týden

14. 11. 2011 - 20. 11. 2011

Petra, Wadi Rum, Aqaba, Eilat






14. listopad 2011 - pondělí (WADI MUSA - Petra den II.)


     Vstali jsme brzy. V 7:00 hod jezdí od hotelu k bráně areálu Petry shuttle bus zdarma, ale my dáme přednost ranní rozcvičce a jdeme před půl sedmou pěšky. A opravdu, vypadá to, že jsme tu dnes prvními návštěvníky. Do branky vcházíme v 7:00 hod a zdravíme ospalého hlídače.
     Nikde ani noha, jen první koňáci nabízejí svezení. „Kdepak, my jdeme pěšky," trváme na svém. Je zataženo, takže původní plán vzít to u mostku doprava, tunelem a cestou přes Al-Muthlim a cestou kolem Jabal Al-Khubtha a obejít to celé z druhé strany, opouštíme. Možný příval deště je totiž v úzkých kaňonech pouští nebezpečná věc.
     Jdeme tedy znovu síkem, ale tentokrát si atmosféru vychutnáváme bez jediného návštěvníka a v naprostém a důstojném klidu. Před pokladnicí jsme sami, ale ještě je málo světla. V úzkých průrvách je šero. Rozhodli jsme se pro cestu nahoru do skal, tak abychom se dostali nad Pokladnici. Musíme tedy obejít královské hrobky a minout amfiteátr a koryto Wádí Músá. Po 200 metrech za Palácovou hrobkou, začínají vpravo schody, po kterých stoupáme do skal. Schody už jsou věkem a používáním poutníků i kopyty oslů obroušené a pískovec zaoblený a vyhlazený.
     Stoupáme a funíme nahoru. Na několika místech se nám otevírá krásný pohled na celé centrum Petry. Stojíme nad královskými hrobkami a vidíme byzantský kostel, Velký chrám, kolonádu, až ke Kasr Al-Bint. Všímáme si cihlového zdiva v části vršku Palácové hrobky. Když ji totiž dávní stavitelé tesali, nebyla v jednom rohu již masívní skála a tak ji kousek dostavěli. Je jediná svého druhu.
     O něco výš pozorujeme divadlo. Je dobře patrné, ve kterém místě jej rozšiřovali Římané. Původně bylo totiž ochozů o dost méně a nad nimi otesaná skála s chrámy. Pro potřebu zvýšení kapacity amfiteátru Římané skálu s chrámy „okrájeli" a vytvořili další poschodí se sedadly. Zdá se to až barbarské, uvědomíme-li si, jaké krásné fasády zcela zmizely.
     Dostáváme se do údolíčka, paradoxně, mezi vrcholy. Jsou tady keře, kleče a rostliny. Obloha zatím zmodrala a zdá se, že bude opět slunečný den. Sledujeme stezku a najednou, po pravé straně, tam dole! Tam je ona skvostná „stavbička"! Odtud je Pokladnice nejkrásnější, v dopoledním slunci zalitá, vypadá velice vznešeně. Pod námi je 200 m sráz. Opatrně se uvelebujeme na okraj a vybalujeme jídlo. Tohle bude jedna z nejromantičtějších snídaní v životě!
     Naproti nám se vynořila skupinka turistů, takže je jasné, že nad Pokladnici se dá dostat i z opačné strany za síkem. Vracíme se stejnou cestou a dolů už to jde mnohem rychleji. Za 20 minut jsme dole. Míříme k byzantskému, někdy zvanému Petrskému, kostelu. A co to? Koho to nepotkáme? Naši známí Angličané, to je náhodička. Kostel je nyní rekonstruován a tak máme příležitost vidět restaurátory při práci. Prohlížíme si nádherné původní mozaiky na podlaze. Původní nabatejský chrám přebudovali Římané. Mozaiky nesou motivy ptáků, lidí, zvířat i bohů.
     Od kostela si cestu krátíme rovnou ke kamennému mostu u restaurací a muzea. Po pravé straně si všímáme dlouhé řady zaparkovaných terénních aut. Takové v Čechách stojí ohromné peníze. Trochu podezřívám otrhané a špinavé prodejce suvenýrů, že jejich image je pouze účelová…
     Muzeum si necháváme až na zpáteční cestu. Nyní se vydáme na hodinový výstup ke Klášteru (Ad-Deir), k symbolu Petry číslo dvě. Míjíme vytesané staré hrobky, ve kterých jsou dnes skladiště, nebo i dieselový agregát, dodávající elektrický proud. Mineme Lví hrobku, kterou hodláme prozkoumat také až na zpáteční cestě. Výstup se nezdá být tak náročný, jak popisují bedekry a cizí cestopisy. Možná je to i tím, že je listopad, což už místní považují za zimu. Potkali jsme asi tak 12 letého kluka, jedoucího na oslu. V ruce cigaretu, jako starý mazák. Dělám si fotku, on se šklebí a potahuje. Vypouštěje dým, cedí mezi pysky: „Good picture mister, very good!" Kouření se tady bere jako normální a běžná věc už od útlého věku a bez rozdílu pohlaví.
     Postupujeme vzhůru, cestu usnadňují schody. Ale celkem jich ještě bude na osm set. Jsou vytesány do skalního úbočí hory. Míjíme stánky, ve kterých se prodává na chlup stejné zboží a suvenýry. Každá z Beduínek nás láká a nutí nakoupit. Nám však zatím nic do oka nepadlo. Minuli jsme menší plošinu, kde je restaurace a „velký" obchod se suvenýry, převážně šperky. Tady se dokonce dá platit i kartou! Nadále odmítáme pozvánky na čaj. U jedné kouřící stařeny a sympatické, nic nenutící, Beduínky, slibujeme, že cestou zpátky se zastavíme. V posledním úseku už míjíme jeden stánek za druhým.
     Zničehonic, za ohybem, tam nahoře, se objevuje ona věž s koulí na špici. Jsme tady. Po pravé straně se zjevil obrovitý Klášter. Nejkrásnější „stavba" v Petře! Od čtvrtého století sloužilo toto místo byzantským mnichům, kteří stěny v zadní části pomalovali kříži. Posílám Verču ke vchodu, aby byl vidět ten obrovitý rozměr. 45 metrů výšky a 50 metrů na šířku. Však také poslední vydání Lonely Planet nese na obálce fotografii právě z tohoto místa. Je na ní beduín, stojící na kuželovitém, kamenném ochozu, středové věže Klášter. Je opravdu miniaturní v porovnání s koulí na špici. Také bych si přál vylézt nahoru a udělat podobný snímek. Bohužel je to zakázáno. Říká se, že před léty se z vrcholu zřítila jedna turistka. Rarášek mi našeptává, že by se to dalo jistě nějak obejít, ale Verča je proti a zároveň se zdá, že se tam smí snad jen s průvodcem. Vidíme, jak se partička turistů domlouvá se zaměstnanci protější hospody, kteří si z toho udělali kšeft. Místo toho si sedáme na protilehlou skálu s vytesaným příbytkem a svačíme shawermu, kterou máme s sebou. Fouká docela studený vítr, ale výhled je nádherný. Žluto-béžový kámen a obrovitá krychlová prostora uvnitř. Na rozdíl od Pokladnice, se kterou je často srovnáván, a někdy si oba výtvory lidé pletou, je Klášter a jeho věže jakoby před skálou a špice jsou v prostoru, zatímco Pokladnice je zapuštěna v masívu celá.
     Je čas na návrat. Verču rozbolela hlava. Zastavili jsme se ve šperkařské dílně a prodejně, hned vedle restaurace. Prohlížíme opravdu moc hezké stříbrné výtvory. Do oka mi padl přívěsek s motivem Al-Uzza (arabsky „Velmi silná"), bohyně plodnosti, která později splývala s Afrodité a Isis. Ale přívěsek je dost velký a tudíž i těžký a drahý. Stříbro se prodává na váhu. Ani u náušnic nejsem úspěšný. Ty jsou totiž menší a já bych si koupil jen jednu, ze které bych pak udělal přívěsek na krk. Na to ale mladý obchodník nepřistoupil a trvá na 25 JOD za pár. Nic, šetříme, odcházíme. Ale naštěstí ne daleko. U jednoho ze stánků na cestě dolů, ten který byl předtím zavřený, nás zve chlapík a kupodivu má také stříbro a co víc i onu bohyni v menším vydání. Je jenom otázkou trpělivosti a Verčina talentu smlouvat a z původních 10 JOD jsme brzy na sedmi. Přívěsek putuje ke mně. Mám velkou radost. Z množství neoriginálních tretek, korálků atd., které jsou navíc odkudsi z Číny, mám něco opravdu autentického a místního, co dává smysl i souvislost! Není to sice bůhvíjaká umělecká práce, ale co na tom sejde? Je z Petry!
     Ve vší té radosti jsme sešli o kus dolů a tu už nás volá mladá Beduínka. A pamatuje si, že jsme slíbili zastavit se tady na čaj. Sliby se mají plnit, tak tedy proč ne? Sedáme si pod plachtu, kde také trůní ona bezzubá stařena u černé, začouzené konvice a přikládá suché větvičky pod primitivní vařič. Hned se ptám, co budeme platit? „To necháme na vás…," odpovídá žena. Pomalu, zatímco si babka balí tabák do neforemné cigarety, začínáme hovořit o životě Beduínů. O jejich postojích, přístupu k přírodě a vztazích v rodině. O rozdílech mezi našimi kulturami. Mladá Beduínka nás překvapila svými názory. Ráda by měla děti, ty jsou považovány za dar a jsou milovány. Když prý to ale nepůjde přirozenou cestou, nějaké si osvojí. Nešťastných a opuštěných dětí je prý tady mnoho! Sama vystudovala střední školu, je velmi bystrá a upřímná. Líčí život Beduínů v okolí. Bydlí v jeskyních. Popisuje svou svatbu, která byla moc drahá. Beduíni jsou komunitou a tak když se něco slaví, sejde se jich i několik tisíc. Náramně se s Verčou rozumí a nakonec dochází i na dojetí a slzy. Jeden se diví, jak široké může být srdce člověka. A tak když se loučíme, odcházíme jako nejlepší přátelé. Věnujeme ještě dinár staré babce za čaj, holky se naposledy obejmou a na památku vyfotografují.
     Stejnou cestou se vracíme zpět, zastavujeme se jen u Lví hrobky, která leží v úzkém kaňonu, trochu stranou od stezky. Omšelé reliéfy lvů dodnes stráží vchod, připomínající ohromnou klíčovou dírku. Už zpátky dole navštěvujeme i nabatejské muzeum, ale kámen s obrazem Al-Uzzá tady není. Chtěl jsem vidět originál toho, co mám na stříbrném přívěsku. Kámen je prý zapůjčen do USA. Smůla.
     Po stezce kolem Kasru Al-Bint, jenž je jedinou volně stojící budovou v Petře, a byl postaven v roce 30 n. l., pokračujeme po kolonádové ulici, lemované sloupy. Míjíme velbloudy a obdarujeme usmrkaného klučinu, jenž svým vzezřením budí opravdový soucit. Dostává pár piastrů. Poblíž amfiteátru ještě svačíme a pozorujeme okolí. Naproti nám leží námi ještě nenavštívené královské hrobky na západním svahu Umm Al´amr. Prohlížíme si tedy ještě Palácovou hrobku, zmíněnou výše, okolo které jsme šli stezkou nad Pokladnici. Je to ta, u které si dávní stavitelé vypomohli zdivem tam, kde chyběla skála. Patří k nejmladším v Petře. Korintská hrobka vedle, zase hraje barvami. Lákadlem je Urnová hrobka s velkou terasou a podloubím. Uvnitř ní je rozlehlý 18x20 metrů veliký prostor, jehož akustiku ihned prověřujeme zpěvem. Ozvěna je úžasná.
     V pozdním odpoledni už prodejci pomalu balí a zavírají stánky. My scházíme dolů a zastavujeme u WC, které je umístěno v jedné z jeskyní. Před toaletami sedí evropsky vypadající dáma. Vypadá, jako by vybírala poplatek za použití, nebo prodávala toaletní papír, ale na druhý pohled vidíme, že tady má krámek se suvenýry, stříbrem a knihami. Prohlížíme si obálky a tu říkám Verče: „Není to ta žena z přebalu?" Ano, je to tak. Je to Marguerite van Geldermalsen, autorka knihy Married to a Bedouin. Pochází z Nového Zélandu, a jak název knihy napovídá, vdala se za Beduína. Již před desetiletími, kdy se s Mohammedem seznámila jako turistka, právě zde. Mají spolu tři děti, bohužel manžel již nežije. Prohodíme pár slov o tom, jak se jí žije v jeskyni atd., vypadá spokojeně.
     Pak už se vracíme zpět. Opět, ale tentokrát definitivně se loučíme s Pokladnicí, projdeme naposledy síkem a v 16:00 hod vycházíme branou a dáváme sbohem tomuto světovému skvostu.
     Ve čtyři by také měl jet hotelový mikrobus mezi vstupem a hostelem Valentine. Nikde nic, asi jsme ho nestihli. Jsme uchození, ale asi budeme znovu šlapat pěšky do kopce. A vtom jsem zahlédl na křižovatce u hotelu Mövenpick dodávku s logem hostelu. Máváním jí zastavujeme. Řidič nás viděl. Udělali jsme ještě jedno malé okružní kolečko kolem vstupu, kdyby tam byli ještě další hoteloví hosté, ale nakonec jedeme sami. Za pár minut jsme u hostelu, ale ještě chceme nakoupit večeři a zásoby na zítra. U kruhového objezdu Shaheed kupujeme výbornou shawermu v restauraci Al-Arabi a bereme si i s sebou. V krámku poblíž, kde mají ještě levnější vodu než u nás v hotýlku, kupujeme 2x2 litry, 1,5 litrovou kolu a čokoládu za 2,5 JOD. Zítra se v poušti bude voda hodit a dnes je také potřeba doplnit tekutiny. Ve včera osvědčeném okénku si bereme ještě dvakrát faláfel a v cukrárně dražší, ale výbornou kunáfu.
     V hostelu se ženeme do sprchy, a zatímco se Verča oddává slasti padajících vodních kapek, já jdu do recepce koupit zítřejší výlet do Wadi Rum. Hostel Valentine má dohodu se Zedanem, který tuhle výpravu organizuje už dlouhá léta. Recepčnímu platím 70 JOD za oba. Za výlet terénním autem na den a noc. Zítra ráno v šest nás vyzvedne kyvadlový minibus, za 5 JOD na osobu. Odveze nás do vesnice Wadi Rum. Trochu mě zaráží, že nedostávám žádné potvrzení o zaplacení a tak zítra teprve uvidíme, jak to dopadne.
     Sprchuji se také, zavodňujeme se, jíme, mlsáme. Z okna fotím noční městečko. Za chvíli začíná pršet a lije pak celou noc ...

15. listopad 2011 - úterý (WADI RUM)

     Vstáváme brzy, v 6:00 hod máme odjíždět, a tak nesmíme otálet. Brzy už stojíme na recepci. Dole je rušno, Češi snídají. Venku zatroubil autobus. Jdeme nastoupit, ale ještě dobrou půlhodinu čekáme, než se krajané nasnídají a sbalí. Řidič je hodně nervózní, ale slečna průvodkyně Katarína se s ním dohaduje. Asi nechápe, že to není soukromý minibus jen pro osm jejích oveček, ale ž i ostatní, nejen z tohoto hostelu, čekají na odvoz. Konečně můžeme vyrazit.
     Nejdříve jedeme po „okresce", abychom poté najeli na Desert highway. Zastavujeme v motorestu a já kupuji horké, silné, arabské kafe. Ujeli jsme něco přes 110 km a před desátou jsme u areálu vstupu do oblasti Wadi Rum. U návštěvnického centra už se rojí průvodci, kteří lezou do autobusu ulovit ovečky. My dva ale ni nevíme, kdo si nás má rozebrat. Hoteliér ve Valentine Inn nám neřekl vůbec nic, jak to tady chodí a jak to má probíhat. Naše chyba, že jsme se neptali. Trochu zmateně stojíme a ani řidič nic neví. Češi opakují Zedane, ale družit se s námi nemíní a poradit také ne. Ne, že bychom o to stáli, ale průvodkyně umí velmi dobře arabsky, to by pomohlo. Odmítá vystoupit a platit vstupní poplatek do rezervace, což my děláme, a u pokladny platím 2x5 JOD. Oni údajně mají vše přes Zedana. Jak se zdá, je to místní kápo a pryč jsou doby, kdy v roce 2002 psal David Kučera, že Zedane Al-Zalabieh je prostý Beduín. Dnes už je z něho, na místní poměry slušný businessman, jak se ukazuje, když už konečně stojíme před jeho domem ve vesnici Rum.
     Tady všechny cesty končí a za horou jebel Rum (1754 m) už je jen a jen poušť. Tam se dnes vydáme. Spolu s Čechy, kteří skládají věci do společné místnosti, takové haly, jdeme také. Pořád nevíme, zda jsme tady správně. Nikdo s námi nemluví. Až když dostáváme vynikající, slaďoučký, horký beduínský čaj, víme, že pojedeme s touhle partou. Průvodkyně se s vysokým Beduínem evidentně dobře zná a laškuje s ním.
     Převlékáme se do pouště a balíme nejnutnější věci s sebou. Oblečení na noc, spacáky, sandále atd. V noci tady v poušti v listopadu bude opravdu zima. Atmosféra se uvolnila. Dali jsme se do řeči s Rebekou, která pochází z Austrálie a tady má brigádu, kdy se stará o hosty. Velké krosny putují do zadní místnosti. Přichází ještě párek Japonců. Ti pojedou s námi v džípu. Češi nastupují na korbu otevřené Toyoty a my lezeme do neskutečně rozpadlého vozu. Také Toyota, ale pamatující snad ještě britskou nadvládu. Sedačky se rozjíždějí, startuje se svázáním drátů a zvuk motoru vůbec nebudí důvěru. Navíc je to zavřená karosérie. Že jsme si raději nevzali velblouda! Jenže velbloudy jsme trápili už před třemi roky v Indii, takže letos jsme zvolili jiné dobrodružství, na kolech 4x4. Řídit tenhle vrak bude mladý asi sedmnáctiletý kluk. Zedane dorazí až večer do kempu, nesoucí název The Bedouin Meditation Camp.
     Stavíme se na okraji vsi, nakoupit jídlo. My už jsme vybaveni od včera, takže jen svačina v podobě banánů, housky a cibule. O večeři a snídani se postarají průvodci. Ta je v ceně „zájezdu". V jiné uličce zaprášené vísky kupuje řidič benzín a z kanystru ho lije do nádrže, kterou uzavírá hadrem namísto zátky. Opouštíme vesnici, za námi se zvedá oblak prachu a frčíme do Wadi Rum.
     To co nás do těchto končin na jihu Jordánska, blízko hranic se Saudskou Arábií, zaválo, je rudá pouštní krajina. Říká se, že je to jedna z nejhezčích scenérií tohoto typu na světě. Uháníme směrem k jihu. Brzy zastavujeme u jebel Rum. Už tady stojí několik aut i naši krajané. Jedou před námi jen pod plachtou na korbě. Tady, někde nad námi vyvěrá ze skal slavný Lawrencův pramen, pojmenovaný podle britského oficíra T. E. Lawrence, který za 1. světové války a po ní stál v čele arabského povstání a jehož příběh je znám z filmu Lawrence z Arábie.
     Šplháme po skále, někam tam, kde vidíme zelenou vegetaci. Vypadá to, že kdybychom sami nezačali klopýtat těch pár desítek metrů nahoru, nikdo z dalších by tam nešel. Pramen je však jen malá tůňka, lépe řečeno kaluže nepříliš čerstvé a čisté vody, ze kterých je navíc voda odváděna plastovými trubkami dolů do napajedla pro kozy a velbloudy. Výhled do otevřené krajiny lemované skalami, téměř kolmými, je však báječný. Lezeme zase dolů a vybíháme do žlutého pouštního písku k osamělému stromu. Uděláme pár záběrů Beduínů s velbloudy a už vidíme náš džíp, jak se rozjíždí, ale nezapomněli na nás, nabrali nás cestou.
     Pokračujeme ke kaňonu Khazali, na jih. Vysoká hora Khazali je jiná než ostatní. Vypadá, jakoby od ní odloupli ohromné pláty a zůstalo stékající lepidlo na téměř plochých vysokých stěnách. Úzkým kaňonem se noříme do nitra hory a pěšky obdivujeme skalní rytiny thamudských kmenů, žijících nomádským způsobem života. Rozeznáváme antilopy, muže, ženy. Můžou být staré v rozmezí mezi 4. století před, i našeho letopočtu. Sympatičtí Japonci lezou, kam až to jde, ale ne víc než 100 m do nitra skal. Je to slepá ulička. I před tímto místem stojí stan, kde se místní snaží prodávat nějaké suvenýry v podobě kamenů, polodrahokamů či vonných voskových substancí Ambra a Musk, používaných jako parfém. Pravá ambra vzniká v trávicím traktu vorvaně, ale tady je to asi směs pryskyřice, vosku, dřeva, koření a bylin. Voní sladce až medově.
     Další zastávkou je úžasná rudá písečná duna. Na severovýchodě, mezi menšími horami je údolí. Pod jednou sytě rudou, ohromnou dunou zastavujeme. Okamžitě se na ní šplháme, boříme se do jemného, teplého písku. Dva kroky nahoru, krok sjedeme dolů. Jdeš to pomalu. Nahoře, kde se duna opírá o skálu, si dáváme svačinku v podobě shawermy od včera. Tu a tam rostou zelené keře a vyhlídka z výšky dolů na auta vypadající jako angličáky, nebo volně procházející velbloudy, působí idylicky. Nejlepší zábavou je ale úprk dolů. Jen taktak, že neválíme sudy.
     Nasedáme znovu do auta a míříme k dalším skalním rytinám na úpatí jebel Faišíja. Toto skalní umění je považováno za nejlepší ve Wadi Rum. Prohlížíme si nabatejské a thamudské nápisy a brzy odjíždíme dál.    
     Motor vypínáme u Lawrencova domu. Nebylo to daleko. Na troskách starého nabatejského chrámu tady leží trosky domu, kde kdysi přebýval slavný Lawrence z Arábie. Tady máme možnost se občerstvit v beduínském ležení, kde na rohožích servírují čaj. Kolegové svačí, ale my jsme najedení a proto se drápeme na vysokou skalní stěnu, odkud je pěkný výhled po okolí. Nakonec se ale i my necháme zlákat vůní kadidla a horkého čaje. Klábosíme s Japonci a odpočíváme ve stínu.
     Rádi bychom pokračovali, ale naše Toyota ne a ne nastartovat. Náš řidič za notného přispění svého kolegy z druhého džípu svazují a nožem ořezávají dráty v zapalování, až se nakonec motor znovu naskočil. Směle se řítíme poměrně daleko k Umm Fruth, jednomu z přírodních skalních mostů, kterých je v okolí hned několik. Nelze jinak než vylézt nahoru. Je vysoký odhadem 30 metrů. Znamená to nejdřív překonat celkem šikmou skalní plošinu, jejíž povrch je naštěstí dostatečně drsný na opatrnou chůzi. Z plošiny se dostáváme do úzké průrvy, která nás po přírodních stupních dovádí na římsu, ta už je na stejné úrovni jako vrchol mostu. Vlastní most je dlouhý asi 12 metrů a široký asi 1,5 metru. Není klenutý, vypadá spíš jako plochý kamenný překlad. Okolní poušť a skály už mají opět nažloutlou barvu. Cestou dolů se nám místní průvodci předvádějí a dolní šikmou plošinu překonávají na rozdíl od bázlivých turistů úplně lehce. Skáčou dolů po jedné noze a někteří, světe div se, dokonce po rukou!
     Odjíždíme opět do rozlehlé pouště. Řítíme se rychlostí vstříc pozdně odpolednímu slunci. Jeho paprsky jsou krásně jemné a světlo měkké. U jednoho z dalších bizardních skalních útvarů zastavujeme. Jedná se o čase, větrem a letícím pískem obroušený útvar, který by někomu mohl připomínat obrovskou krávu, jinému hrocha. Záleží jen na fantazii. Pobíháme kolem, fotografuji jedny z nejhezčích obrázků pouště, jejíž písek se zformoval do jemných malých dun. Jakoby je někdo vytvořil ohromnými hráběmi. Našel jsem krásně hladký oranžový oblázek, který jsem musel vyloupnout ze skaliska. Podařilo se mi to tak, že na něm zůstala část původního pískovce. Krásný suvenýr. Náš řidič už svolává ovečky a startuje svůj vrak. Chce nám ukázat, jaký výkon má jeho předpotopní vozidlo a řítí se s ním do svahu písečné duny. A jak jinak? Uvízl! Zahrabal přední kola a tak jej musíme zase zatlačit dolů. Na druhý pokus už se mu ale podaří přehoupnout se přes hřeben. Japonka výská smíchy i strachem. Je to legrace, to se musí nechat. I šofér se zubí na celé kolo.
     Přijíždíme k místu, kde dnes náš výlet končí. Jsme v táboře. The Bedouin Meditation Camp je shluk několika stanů přimknutým ke skále v oblasti Umm Sabatah. Dnes jej budeme obývat my a skupinka oněch Čechů, kteří přijíždějí záhy. Stany mají mnohem větší kapacitu, ale asi není vrcholná sezóna. Vycházíme znovu do okolní krajiny, a také nahoru na nevysoké skalisko nad stany. Odtud se dají pozorovat ty nejkrásnější západy slunce v oblasti Wadi Rum. A opravdu! Během půl hodinky se slunce sklání k obzoru a pomalu mizí za dalekými skálami. Necháváme se unášet oranžově medovou atmosférou do chvíle, kdy nastává šero. A s ním i chlad. Oblékáme bundy a čepice.
     Mezitím v táboře rozdělali oheň v jámách v písku a na beduínský způsob začínají připravovat topeniště. V dnešní praxi to vypadá tak, že na dně jámy se spálí dřevo a na vzniklém žhavém uhlí se pak peče jídlo pod pískem zahrnutým poklopem. Příprava nějakou chvíli potrvá a tak si jdeme do jídelního beduínského stanu zvaný bét šár, neboli chlupatý dům, dát beduínský slaďoučký a horký čaj. Černé stěny stanu, který již dnes stojí na konstrukci z trubek, se vyrábí zpravidla z kozí či velbloudí srsti. Zedane sám připravuje čaj a nalévá z mosazné konvice. Přidává i skvělé sladké arabské sušenky. Zedane pochází z 27 dětí. Jeho otec už má třetí manželku. Polovina vesnice Ram jsou údajně jeho příbuzní. Rodina tu má úplně jiný význam než u nás. Stále ještě ten původní - být základem dobře fungující společnosti. Jisté beduínské pořekadlo praví: „Já proti mému bratrovi, já a moji bratři proti našim bratrancům, já, moji bratři a naši bratranci proti celému světu."
     Uvnitř stanu je příjemné teplo. I díky tomu, že se zde svítí a topí plynovou lampou. Zedane ji připojuje k propanbutanové bombě a nechce, abychom jej fotografovali. Je nám to divné a ptáme se proč. Prý proto, že bomba je nahá, a když jí konečně uzavře do ochranného plechového kabátu, říká: „Nyní je oblečená, můžete fotit!" No to mě podrž, tváří se jako nepřístupný morous a pak nás překvapí takhle suchým vtipem. Je nám fajn.
     Jídlo je hotovo. Kluci z díry v písku, přikryté poklopem, vyndávají kulatý, několikapatrový pekáč s brambory, zeleninou, cibulí a druhý s kuřecími čtvrtkami. Vracíme se do stanu na zem k nízkému stolku. Jídlo je skvělé. Pečené brambory s rajčetem, lilkem, jogurtem a kuřetem s rýží nabíráme střídavě rukama a střídavě arabským chlebem. Pohádka!
     S plným břichem, ještě před spaním konáme ve světle čelovek večerní hygienu v improvizované, ale už zděné umývárně, kde jsou také toalety. Mezitím nás volají Japonci a nabádají ke krátké procházce za skaliskem. A opravdu za ním se na obloze válí ohromný kulatý měsíc. Je úplněk. Ve stříbrném světle je snadné rozeznat černé obrysy skal. I přes silný měsíc je hvězd opravdu milión, takže miliónový hotel se splnil do puntíku, dáváme za pravdu Davidovi, který tady byl před deseti lety a jehož cestopisy patří k české baťůžkářské špičce.
     Je opravdu zima a tak se do spacáků navlékáme do teplého oblečení a jdeme spát v čepicích. My dva máme stan pro čtyři, jen sami dva. Uléháme na rozvrzaná drátěná lehátka a necháváme si zdát sny o dávných karavanách a nekonečných pouštích.


16. listopad 2011 - středa (RUM - AQABA)

     Takže je ráno, snídáme v hlavním stanu, horký čaj, placky, vajíčka, sýr. Venku je zatím bílý den a svěží ráno. Balíme svých pět švestek a spěcháme k autu. Japonci už nastupují, ale co to? Zedane nás nechce vzít s nimi. Prý pojedeme později, tím naším křápem ze včera. Ještě vidíme, jak boss předává našemu řidiči kompresor a odjíždí s Japonci do Rumu.
     To je nepříjemné, mysleli jsme, že vyrazíme co nejdřív a stihneme autobus z Rumu do Aqaby. Podle průvodce je jistá možnost cca mezi sedmou a osmou ranní. Snad nějaký školní minibus. Ale takto to asi nestihneme. Jedeme nakonec o něco později, společně s druhým vozem, vezoucím Čechy.
     Jak se to řítíme pouští, najednou zastavujeme. A hele jedeme skoro po ráfku. A to už je nám jasné, proč jsme dostali na cestu kompresor. Jen nechápu, proč se pneumatika nenafoukala před odjezdem. Pojímáme podezření, že jsme záměrně zdržováni, abychom nestihli veřejný autobus a museli si najmout taxi. Pravděpodobně si takto vzájemně předávají zákazníky. Nakonec jsme šťastně dorazili do vesnice po osmé. Samo sebou žádný autobus už tady není. Nabízejí nám jen taxi za 20 JOD. Japonci tady ještě jsou a právě do jednoho zeleného taxíka nasedají. My ale rozhodně nebudeme cpát peníze do taxi. Nějak to vymyslíme, vždyť přece musí přijet autobus, stejně tak jako nás přivezl včera. Je to sice shuttle do Wadí Musa, ale nějak se snad domluvíme.
     Převlékli jsme se, vyzvedli velké batohy z komory a venku vyhlížíme, zda něco přijede. Rebeka říká, že ano. Té věříme. A opravdu, v 8:40 hod je tady nová várka výletníků a autobus se tedy bude vracet. Loučíme se s Rebekou i Zedanem. Naskakujeme, ještě s dalšími turisty, posbíranými po vsi a s řidičem se dohadujeme o ceně na křižovatku, k pouštní dálnici. Chce po nás dohromady 4 JOD, což se nám nezdá, tak daleko to zase není, ale jinou volbu nemáme. Ledaže bychom chtěli jít těch 28 km na křižovatku Ar-Rashidiya pěšky. To my ale nechceme, slunce sílí a teplota stoupá. Za 40 min jsme na dálnici a chystáme se stopovat. Jezdí jeden kamión za druhým, střídáme se ve stopování, až nám zastavuje starý Jordánec s náklaďáčkem. Hodně místních používá terénní auta s korbou, jako tento děda v červenobílém šátku, s neodmyslitelnou cigaretou. Cestu usmlouváme na 4 JOD za oba a jedeme.
     Zíráme, jak se dá na dálnici přejíždět do protisměru, nebo se otáčet přes několik plných čar, aby mohl zajet k benzínce. Ale je to tady normální. Děda je příjemný chlapík, anglicky sice neumí, ale my jsme už přišli za ty roky cestování na to, že řeč není zas až tak nutná. Stačí úsměv a snaha na obou stranách a domluvit se dá téměř vše. To se ukazuje, když přijíždíme kolem desáté do Aqaby. Jordánec se ptá, do kterého hotelu chceme? Vždyť my ani nevíme. Pár tipů mám z bedekru, ale vybrat si musíme podle sebe, na místě. Plácneme jméno hotelu Petra a chlapík neví kde to je. Chtěl nás vysadit u nějakého luxusního, ale to my ne. Že do centra, docela odvážně ho pobízíme. Ptá se i kolemjdoucích na cestu a nakonec přijíždíme na malé autobusové nádraží, kde mu poděkujeme a vystupujeme. Brzy se podle mapy zorientujeme, a jdeme hledat onen hotel Petra, doporučený i v mnohých českých cestopisech. Brzy jej máme, na ulici Zahran. Vstup se dá celkem dobře minout, jak je ulice zastavěná zbožím z krámků. Samotný vchod do domu je až ve vnitřní uličce. V malinkaté recepci pod schody si bereme klíče a jdeme se podívat, co nabízí tahle zašlá špeluňka. Jedeme dokonce výtahem a pokoj se nám zdá celkem přijatelný. Sprchy a toalety na chodbě už o něco méně, ale Indie to není a tak to bereme. Krosny padají na postel a já se vracím dolů, zaplatit zatím jednu noc. Dělá to pouhých 10 JOD dohromady, tak to nám zvedá náladu a chystáme se ušetřené peníze utratit za oběd.
     Tak se také stalo, na ulici směrem k městské pláži jsme si vybrali v jedné z mnohých restaurací s příjemnou obsluhou a relativně přijatelnými cenami naší oblíbenou shawermu s hranolky. Sedli jsme si ke stolku na chodník a nechali se obsloužit. Až nám to je nepříjemné, jak úslužní byli. Zaplatili jsme 2,51 JOD a vyrazili podél městské pláže směrem k ohromné aqabské vlajce. Ještě než jsme tam ale došli, zastavujeme se v jedné restauraci s výhledem na moře. Taky si v klidu vychutnáváme dobrou kávu s mlékem za dinár a příjemný vánek nás chladí ve tváři.
     Ale když už jsme u Rudého moře, musíme se jít i vykoupat ne? Víme, že poblíž vlajky odjíždějí městské autobusy k jižním plážím a tak to jdeme ověřit. Opravdu tam stojí jeden, ale je skoro prázdný. Řidič nás volá, abychom nasedli. Odjíždí však až když se alespoň ze třetiny naplní. Platíme dinár za oba a jedeme podél ošklivého pobřeží, přístavu trajektů a doků. Až dál asi po 5 km začínají břeh lemovat pláže. Tedy nic moc. Necháváme se vysadit u jedné, prý nejlepší, zvané Japanese Garden.
     Na zrezivělých sloupech jsou stříšky z rákosu, a tak alespoň trochu stínu poskytují. Okolí je však jen vyprahlá pláň, parkoviště a za silnicí Bedouin Garden Village, což je shluk apartmánů a snad i kemp. Protože časy se mění a prý tady spoustu kempů zrušili a prosazuje se výstavba resortů, pro bohatší klientelu. Jeden kemp však u parkoviště u pláže opravdu je. Nabízí nocleh ve vlastních, nebo již postavených stanech.
     Fouká vítr! Žádné velké horko, tady je období zimy a i když se zde považuje tento čas za sezónu, nevypadá to tak. Moc nás na pláži není. Nakonec ale ty ploutve nasadím a podvodní život si prohlížím se zaujetím. Ryby, podmořská flóra. Ale musím přiznat, že na egyptské straně před deseti lety to tedy pod vodou vypadalo mnohem, mnohem barevněji, lépe a živěji. Korálový útes je hodně poškozený. I Verča nakonec do vody vlezla, ale klepe se zimou.
     Na zpáteční cestu se vydáváme stopem za 1 JOD a vracíme se do hostelu. Míříme do sprchy, ale slibovaná teplá voda není. V opotřebovaných a špinavých sprchách se ještě navíc sprchujeme ve studené vodě. To si musíme nějak vynahradit! Jde se koupit alkohol! Mají tady vlastní pivo, jak jinak, než že se jmenuje Petra Beer. Kupujeme dvě plechovky silného moku, který tady mají 10%! Procházíme večerní tržnicí, ale nejvíc nás lákají vůně. V syrské restauraci, stranou od „centra" si dáváme mastná, ale skvělá játra s plackami.
     Během prohlížení a nahlížení do krámků, zejména s kořením, čajem a kávou, jsme narazili na Tareka. Egypťana, který tady pracuje a vydělává pro rodinu. Ještě o něm bude řeč později. Projevil se jako dobrý obchodník a tak si Verča odnáší pytlík sypaného beduínského čaje a ještě kostku parfému Amber. V jiném krámku zase porovnáváme ceny produktů z Mrtvého moře, ale kupujeme jen hrací karty s jordánskými obrázky.
     Vracíme se na pokoj a tam na balkóně hrajeme karty, připíjíme na zdraví Adámka, který se právě narodil Hance, Verčině kamarádce. Obdržela SMS zprávu a tak se pivo hodí. S takovou sílou zlatavého moku se nám brzy plete jazyk a tak se přesouváme z balkónu s vyhlídkou na krásně, dozelena nasvícené mešity Sherifa Al-Husseina bin Aliho, do postele a usínáme hodně tvrdě.
 
17. listopad 2011 - čtvrtek (AQABA)

     Tak co budeme dělat dnes? Odpočívat! Zasloužíme si oddech. Vstáváme pomalu. Dole na recepci jsme zaplatili další nocleh, opět za 8 JOD za pokoj. Máme hlad a tak jdeme sehnat něco k jídlu. Jdeme něco nakoupit do města. Našli jsme vynikající pekárnu s nepřeberným množstvím dobrot a chutného pečiva. Také voda v místní malé samoobsluze je o něco levnější než jinde. Kdo hledá, najde. K tomu nějaké ovoce a zelenina, jogurt. Ale co to docházejí dináry. Dobrá, ve směnárně přes ulici měníme 100 USD za 70 JOD. No abychom mohli na pláži strávit den, kupujeme si ještě oběd. Včera mi zachutnala játra a tak si je kupuji s sebou, i přes Verčiny protesty, abych si dal pozor na mastné jídlo, kde by hrozilo, že se zkazí. Nevěřím! Trochu jsme si nerozuměli a malinko se pohádali. Ona si dává hovězí s rajčaty do misky s sebou, placky, vše dohromady pro oba za 2,65 JOD.
     Opět místním autobusem za 0,5 JOD jedeme na osvědčenou lokalitu Japanese Garden! Znovu se čekalo, než se zaplní alespoň ze třetiny. Je to trochu zdlouhavé, ale zato levné. Po příjezdu si chceme dát v místním kiosku kafe, ale neochotný spratek si říká o dvojitou cenu než je skutečnosti zvykem a tak ho v tom nehodláme podporovat! Skoro nikdo tady není a on si dovolí nás vydírat? Tak to ne. Jdeme o pár desítek metrů dál podél pláže na jih. Na tomto konci pláže je také stánek, kde mají občerstvení a tak si kupujeme konečně to dobré, připravené v předem vyrobeném kelímku a posléze zalité kafe. Tady už je cena normální. Za obě platím 1 JOD. Opožděně snídáme báječné sladké arabské sušenky, které nám zachutnaly už ve stanu u Zedana ve Wadi Rum. Ovšem na tu poušť nebudeme mít jen hezké vzpomínky. Teprve dnes jsem zjistil, že mi chybí jeden z mých objektivů. Ten širokoúhlý! Zatraceně! Musel zůstat někde v poušti, ve stanu, nebo v beduínském domě, anebo nakonec v té prokleté rozvrzané Toyotě! Určitě zapadl i s obalem mezi rozjíždějící se sedačky toho starého pekáče. Snažím se poslat SMS na Zedanův telefon. Třeba se někde najde. V tom případě jsem ochoten se do vesnice Rum vrátit. Naděje přece umírá poslední ... 
     Lenošením trávíme dopoledne i odpoledne. Když máme hlad, obědváme náš miskový oběd. Játra s cibulkou chutnají skvěle, stejně jako hovězí s rajčaty. Do vody se moc nehrneme, ale přece jen tam párkrát vlezeme. Už jen proto, že jsme tady. Hrajeme karty a čteme. Dozvěděl jsem se, že toto území, jižně od Aqaby patřilo dříve Saudské Arábii. Britové totiž po první světové válce vytyčili hranici jen pár kilometrů od Aqaby. Až v roce 1965 vyměnil král Hussein 6000 km čtverečních jordánské pouště, za 12 km pobřeží se Saudskou Arábií.
Pozvolna se pláž zaplnila, a to především Araby. Jsou jich tady celé rodiny, dělají si pikniky, grilují v k tomu účelu určených betonových korytech. Ty jsou tady pod každým železným slunečníkem. Ale toho nepořádku, který po nich zůstává!
     Úplně bych zapomněl na to, že jsme zde znovu potkali Angličany Angelu a Mika. Ubytovali se tady v Bedouin Garden Vilage. Zajímavé, jak se člověk na cestě často potká se stejnými lidmi.
     Odpoledne se vracíme zpět do města. Jak jinak, než autostopem. Po chvilce čekání nás nabírají dva chlápci, pravděpodobně zaměstnanci právě z protějšího ubytovacího shluku bungalovů a chatek. Nabízejí nám sušenky a slané preclíčky. Pohostinnost je víc než zřejmá. Za svezení dostávají dinár. Ale nejsou všichni takoví, kteří vás svezou za tak symbolickou cenu. Někteří na stopu se téměř rozčílili, když jsme jim nabídli jen tolik, co stojí obyčejný autobus. Ale to mají smůlu. My trvali na svém a vyplatilo se.
     V hotelu se sprchujeme v té hrozné, studené sprše a vyrážíme na večerní procházku. Kupujeme si k večeři shawermu a potom v obchodě s alkoholem ještě jordánské červené víno. To je tady drahé a tak za průměrnou, spíše levnější láhev platíme 6,5 JOD. Ale co, neochutnat místní produkci bychom si později vyčítali.
     A protože k plnohodnotnému relaxování patří nezbytně vodní dýmka, míříme do místní provozovny pod širým nebem. V jakémsi parčíku mezi ulicemi se nachází veliká čajovna, ve stínu ohromného stromu. Opět tady sedí jen místní muži. Nám to ale vůbec nedělá problém a tak si k jednomu ze stolků sedáme také, objednáváme vodnici a mátový čaj. Mastíme karty, stejně jako místní a vychutnáváme ovocný dým. Když chceme platit, pokouší se nás obsluha oškubat o sedm dinárů, což je jednou tolik, co před pár dny v Ammánu. Rozhodně ne! Bráníme se a platíme 5 JOD, podle svého. Prostě se s nimi už nebudeme mazat. Víme už o cenách své.
     Cestou do hotelu se stavíme u Tareka na kávu. Nějak jsme si padli do oka. Tedy lépe řečeno, Verča padla do oka mladému Egypťanovi. Rozpovídal se o rodině, dětech, o své mladé ženě, kterou vidí jen pár týdnů v roce a jinak pracuje tady, kde se mu daří vydělat víc. Doma v nepokojném Egyptě se prý žije těžce. Politika je špatná, vláda také. Po nedávných nepokojích je země nestabilní a zkorumpovaná. O hodně horší obrázek, než přináší média. Nazítří nás opět zve. Platit nechce nic. Trochu si myslíme, že mu v konkurenci desítek dalších podobných prodejců koření, vůní, čajů a kávy, pomáhá přítomnost bělochů. Jiní běloši se tak zřejmě častěji zastaví u jeho zboží a nechají se oslovit a možná i něco koupí.
     V hotelovém pokoji dnes ještě otvíráme láhev červeného jordánského. Myslím, že jsme neprohloupili. Cabernet Sauvignon 2006 ze Svaté země chutná znamenitě. Škoda, že s sebou do Čech je těžké tahat podobné suvenýry. Určitě bych si tento lahodný mok rád vychutnal i po návratu domů.

18. listopad 2011 - pátek (AQABA) 

      Spíme znovu dlouho. Ubíjíme čas. Nějak jsme si zvykli na nabitý program a tak když není co dělat, nejsem ve své kůži. Raději bych se už posunul o kus dál. Jenže na pár dnů do Egypta už to zase nevychází a zpět do Izraele se nám také dvakrát nechce. No nic, ještě jsme si neprošli Aqabu.
     Dole v „recepci", která je vlastně jen koutem, kde za stolem sedí chlap a vydává klíče, jsme zastaveni a požádáni o placení. OK, ale proč pořád není spokojený? Naznačuje, že bychom mu měli dát nějaké dináry na víc a neustále naléhá, že nám udělal dobrou cenu! A tak nám to konečně došlo, doplatek je vlastně úplatek. A tak platíme ještě za dnešní a zítřejší nocleh s provizí pro recepčního 25 JOD. Moc se mi nechce, protože špinavá sprcha a studená voda rozhodně nestojí za spropitné, ale na druhou stranu, je to pořád nejlevnější ubytování v okolí.
     Prohlídka Aqaby, to je dnešní téma. Staré město se nazývá Ajla, a my bloumáme ulicemi, než se tam dostaneme. Narazili jsme na otevřenou samoobsluhu. Dá se tam leccos nakoupit, my jsme si koupili ekologické uhlíky do vodní dýmky a půlkilovou pikslu koření tymiánu a sezamu. Doma jsme později ocenili jeho skvělou chuť! Ale zpět za kulturou. Oklikou přicházíme k jakýmsi ruinám, které jsme identifikovali jako starý kostel. Archeologové jej datují do 3. století. Je považován za nejstarší, účelově postavený kostel na světě! Starší kostely samozřejmě existovaly, ale jejich původní účel byl jiný a v kostely byly přeměněny až později. Tento unikátní byl však po sto letech zničen zemětřesením a nebyl už nikdy obnoven.
     Pokračujeme dál ulicemi, ale nepotkáme téměř ani živáčka. Chodíme po severní části města a při jednom fotografování nás volá jakýsi muž v uniformě ochranky. A že se tady nesmí fotografovat. Nelíbí se mi to, co mi kdo bude nařizovat, kde smím a nesmím mačkat spoušť? A pak nám to dochází. Není to ta část města, kde má král prázdninovou rezidenci? Jasně, že ano. Tak jo, jdeme zpátky k pláži Barracuda. Cestou se dáme výbornou zmrzlinu v Mc´Donaldu. To je to jediné, co v tomto podniku mají dobrého.
     Vrátili jsme se okolo zbytků staré Ajly, které toho moc neřeknou a tak rozvaliny prohlížíme jen zběžně. K městské pláži se vracíme záhy a jen tak lížeme tající zmrzku. Pozorujeme lenošící domorodce a skotačící děti. Na oběd jdeme do jiné restaurace, než obvykle. Na King Hussein Street si dáváme shawermu v jedné z mnoha rychlých občerstvení se stolky na ulici. Tahle byla dost ošizená a bylo v ní málo masa. Takže si musíme spravit chuť něčím lepším. Sázíme na kávu. Tu si dáme pod ohromnou vlajkou nedaleko. Přicházíme sem okolo staré mamlúcké pevnosti ze 13. století. Jedná se o malý hrad, asi 50x50m. Zběžně jej prohlížíme, nahlížíme bránou na nádvoří. Kolem muzea přicházíme na prostranství pod vlajkovým stožárem s obrovitou vlajkou. Je tady příjemný klid a tak si v jednou kiosku kupujeme „turka", neboli arabskou kávu. Do džezvy (nádoba s dlouhou rukojetí a zúženým hrdlem, zpravidla mosazná) se nasype semletá káva a cukr a vše se zalije vlažnou vodou. Džezva se postaví nad plamen a obsah přivede k varu. Jakmile obsah začne kypět, džezva se odstaví a počká se, až se obsah uklidní, poté jí kluk postaví zpět na oheň a opět nechá vzkypět. Celý proces ještě dvakrát zopakuje. Zrníčka kávy se pak budou držet u dna, takže není třeba nic filtrovat a z džezvy může kávu rovnou nalévat do šálků. Arabská káva je všeobecně asi jedna z nejsilnějších, co se obsahu kofeinu týče. Přestože je silnější, je její chuť kultivovanější než u „českého turka". No a u takto skvěle připravené a neméně dobře chutnajícího kafe trávíme polední siestu. Nad hlavou se nám třepe prapor a na moři v dálce cvičí lodě hašení svými vodními děly.
     Trochu se nudíme, couráme se zpátky podél městské pláže a v parku. Můžeme jen pozorovat, jak v parku pěstují ředkvičky, nebo roznašeče čaje v tradičním oděvu, se svou ohromnou plechovou nádobou, kterou nosí na zádech a zájemcům o tento nápoj jej nalévá.
     Večer se Verče zachtělo nakupovat a tak po večeři se věnujeme, pro mne krajně nepříjemné činnosti, kterou je obcházení všelikých krámků se vším možným. Navíc Arabové jsou neuvěřitelně pohotoví a na cokoliv se podíváte, už vám to nutí. Nelze jen tak prohlížet zboží. To je už projev zájmu a tak to znamená, že to chcete a je jen otázkou, za kolik. Jediná možnost, jak se z obchodu dá vycouvat, je říci, že tohle se mi nelíbí, nebo že nemají zrovna to, co chci. Kupujeme tabák do vodní dýmky, abychom mohli doma vzpomínat, a udělat si tu pravou orientální atmosféru a vůni. Verče se povedlo ulovit moc pěknou riflovou sukni za pouhých 2,5 JOD. Ale vyzkoušet velikost je dost náročný úkon. Nikde totiž nejsou kabinky a v obchodech jsou výhradně chlapi. Ženy tady jako prodavačky neexistují. Obchodování je záležitostí mužů. Ženy se starají o domácnost a děti. Někdy je možné je potkat v úřadech. Ale i to se časem změní, zatím však dost groteskně dělám zástěnu pro převlékání já, svým tělem a kusy oděvů. Sedí, tak sláva, teď ještě kabela, kterou tady někde mezi stovkami krámků Verča viděla před pár dny. Ne, puntíkatá taška nikde není a jiná se jí nelíbí. Už jsem z toho chození uchozený. Pěkné rozptýlení máme u modré dodávky, kde z okna vystrkují hlavy tři malí kluci a náramně se jim líbí dva bílí turisté, kteří se vydali mezi místní na noční bazar. Hned se s námi fotografují a jejich smíchem vyceněné zoubky a černočerné oči si budeme ještě dlouho pamatovat. Není nad to splynout a dostat se skutečně mezi domácí, neb takové zážitky se v klimatizovaných pokojích a hotelech oddělených vysokou zdí nedají prožít.

19. listopad 2011 - sobota (AQABA) 

     Poslední den v Jordánsku. Zítra máme namířeno zpátky do Izraele. Pomalu jsme bez dinárů a tak si kousek přes ulici jdeme ještě vyměnit. Ale už jen 50 USD za 35 JOD. Snad s tím už vystačíme.
     Věnovat se budeme už jen válení na písku u moře. Kupujeme si sladkou tříšť, falafel, meloun, banány a pitnou vodu. Hurá na pláž. Ale dnes je snad nejchladněji ze všech zde trávených dnů! Stojíme na větru ve svetrech a Verča dokonce v bundě. Stavíme stan, abychom se měli kam schovat před povětřím, ale také před zrádným sluníčkem, které opaluje bez ohledu na rychlost větru. Přál bych vám vidět, jak ten stan v té fujavici stavíme, a že jsme si přitom vyměnili i pár ostřejších výrazů jednak mezi sebou a jednak na adresu počasí. Stavba byla bitva, ale podařilo se. Před polednem jsme zalezlí pod celtou jako krtci, ale postupně se přece jen oteplilo a my obědváme už v krátkých rukávech. Na koupání už však nedošlo.
     Stopem jsme zase zpět ve městě. Je asi 16:00 hod. Jdeme se podívat i na střechu našeho hotelu. Obvykle se dá na střeše i nocovat. Je to běžný a oblíbený způsob levnějšího ubytování, zejména v horkých měsících. To se však listopadu zjevně netýká a tak tady není nikdo. Zato výhled na slábnoucí, avšak stále ohnivě rudo žlutý západ slunce nad Aqabským zálivem opravdu bere dech. Kouzelný soumrak bohů, lhostejno zda těch muslimských, nebo na druhém břehu křesťanských, či faraonů na straně, kde se dá tušit Egypt.
     Dlouze jsme se kochali, až se setmělo a nám navíc ještě vyhládlo. Poslední večer si žádá výjimečnou večeři. Poblíž ulice Krále Husseina si objednáváme u stolečků pod širým nebem vskutku královskou porci. Sotva jí dojíme. Pravda i cena byla královská, celých 11 JOD, ale vem to ďas! Kolikrát ještě budeme večeřet v Jordánsku?
     Verča chce po večeři projít ještě nějaké obchody na bazaru. Mě tohle moc nebaví, pánové uznají, ale na druhou stranu, za měsíc tu máme Vánoce a originální dárek z Orientu udělá bližním jistě radost. Na sebe myslíme také a pořizujeme si mátový tabák do vodní dýmky, který nám při dlouhých zimních večerech, až budeme doma, připomene vůni dálek.
Protože jsme slušně vychovaní a plníme sliby, jdeme se rozloučit s Tarekem. Obchodník s kořením je dnes trochu na měkko. Jeho kamarád se vrací do Egypta, kde mají oba svůj pravý domov. Přestože životní podmínky jsou pro ně v Jordánsku bezpochyby lepší, jejich srdce patří někam tam, kde mají své rodiny, kvůli kterým tady dlouhé měsíce pracují a vydělávají peníze. Poprvé vidím slzy v očích muslima, je to zvláštní pohled. Snažíme se ho zabavit a rozveselit. Fotíme se spolu na památku mezi kopičkami nejrůznějšího koření a popíjíme jeho výborný a nefalšovaný kořeněný čaj.

20. listopad 2011 - neděle (AQABA - EILAT)

     Tak jo, dnes končíme okruh po Jordánsku. Vstali jsme časně. Ani v průvodci, ani včera přímo na zastávkách autobusů, jsme nenašli žádnou veřejnou dopravu na hraniční přechod. Hlídač dole na recepci hotelu také nevěděl o spoji do Izraele. Navíc je neděle a na stop to zřejmě také nevypadá. Je to jasné, bereme si taxi. Po nekompromisním smlouvání stylem: „10 JOD ti nedáme, máme poslední peníze!", jsme zaplatili dohromady 5 JOD a nechali jsme se odvézt k přechodu Wadi Araba/Jitzak Rabin. Smůla je, že výstupní daň se opět zvedla a tak namísto 5 JOD, už platíme každý 8 JOD. Jenže jsme si nenechali dostatek peněz a platba musí být v hotovosti a jedině v dinárech. Vracíme se tedy zase na druhou stranu budovy celnice, tam co už je vstup do Jodránska a kde je směnárna pro ty, kteří míří opačným směrem, než my. Měníme ještě 15 USD za 10 JOD a jdeme zase zpátky k okénku. Připadám si jako Hujer, když chodil přes vrátnici sem a tam. Poslední razítko a v 9:15 hod opouštíme Jordánské království.
     Přicházíme k další celnici, tentokrát izraelské. Dalo se čekat, že si nás proklepnou. Je tu krátký zdvořilý výslech, musíme popsat kde jsme se pohybovali, jak dlouho jsme kde byli, s kým se setkali, co máme v batohu. Ostatně, hned si to také ověřují přes rentgen a stejně musíme věci vybalit. Verča je naštvaná, protože má tak nacpaný a důkladně složený batoh, že se po prohlídce musíme ještě nějakou chvíli zdržet, než to zase poskládáme. Vezeme si i meloun a banány, zeleninu. Je nám jasné, že v Izraeli nastává opět čas šetření peněz.
     To se týká i dopravy. Z hranic do centra Eilatu je to ještě asi 5 km, prý také jezdívá kyvadlový autobus. Ale mladík s dredy, který pracuje na celnici u parkoviště, nás posílá pěšky. Cesta vede na jih, podél hranice. Nemůžeme se ztratit. Takže jdeme. Je ale příšerné horko a těžké batohy se zařezávají do ramen. Míjíme palmové plantáže, a solné nádrže. Zastavujeme se a doplňujeme tekutiny a svačíme banány. Cesta se zdá nekonečná, jdeme jí déle než hodinu, než přicházíme k městu.
     Eilat má asi 47 000 obyvatel. Protože je to jakási izraelská riviéra a turisté i domácí sem jezdí za zábavou. Je plný luxusních hotelů a jachet. Resort na resort. První zmínky o existenci města najdeme už ve Starém zákoně.
     Přicházíme od severu, od jordánské hraniční linie. Před námi je laguna a zadní zdi hotelových komplexů. Jenže do centra a tudíž i do oblasti levnějšího ubytování je to ještě hodně daleko. V příšerném dopoledním horku nás čekají ještě skoro tři kilometry, protože musíme obejít nesmyslně umístěnou přistávací dráhu letiště, umístěného uprostřed města. Batohy na zádech váží čím dál víc, až konečně přicházíme k Corinne hostelu na Retamim St. Je nám jasné, že přicházejí dražší časy, když musíme na recepci zaplatit každý 60 NIS za postel ve společné ložnici, přestože se podle průvodce jedná o nejlevnější hostel. Ale je tu velice příjemně a atmosféru dotváří výtvarná především řezbářská díla, všude, kam se podíváte. Majitelé jsou totiž umělci. Kdo má trochu větší rozpočet, může se ubytovat v dřevěných a útulných bungalovech na dvorku. My zatím odkládáme zátěž a vyrážíme nalehko do města.
     V první řadě je nutné vyměnit hotovost. Nedaleko se nachází komplex ošklivých betonových budov, připomínající socialistickou architekturu českých víceúčelových budov z osmdesátých let minulého století. Takové ty kulturní domy, se samoobsluhami a restauracemi. Jsou pestře pomalovány a označeny neony. Je to tady samá směnárna, a téměř všechny mají kromě hebrejských nápisů, hlavně ruské. Vyměnili jsme si necelých 400 USD a jdeme si do pekárny koupit něco na zub. Z cen moc odvázaní nejsme a tak si dáváme za úkol později najít nějaký větší a levnější supermarket. U městské pláže a promenády to tedy není nic pro nás.
     A proto se vydáme na jih podél pobřeží. Na této trase, až k hraničnímu přechodu Taba jezdí každou hodinu autobus MHD č. 15. My se strefili do mezičasu a tak čekáme přes půl hodiny. Dlouhou chvíli nám krátí nízké průlety letadel, které jdou na přistání přímo nad našimi hlavami. Když jsme konečně nastoupili, museli jsme vypláznout 18 NIS za cestu k Podmořské observatoři, kam se dnes chceme podívat.
     Jedna ze dvou hlavních mořských atrakcí je totiž tahle zajímavá pozorovatelna. Když se nechcete, nebo nemůžete potápět. Nemusíte se vůbec namočit. Izraelci zde vybudovali jakousi podvodní věž s okny. Je 14:00 hod. Platíme drahých 99 NIS/os. Po molu přicházíme ke stavbě připomínající vesmírnou raketu, či UFO. Vcházíme do jejích útrob a sestupujeme po točitém schodišti téměř 5 metrů pod hladinu. Fascinováni rudomořským podvodním životem trávíme dole hodinu. Kolem prosklených oken je udržován korálový útes s bohatým a čilým životem. Ale v areálu jsou i další atrakce, jako třeba akvária se želvami, žraloky, rejnoky. Zajímavé jsou temné sály se skleněným válcem a za zvukového doprovodu tančícími, nasvícenými medúzami, či fosforeskujícím vodním životem. Nakonec se ještě podíváme do kina, které funguje jako simulátor s pohyblivými sedadly, takže se můžete jako v nějakém zábavním parku projet na lodi, či pod mořem a shlédnout několik typů tematických filmů.
     Verča má bolesti hlavy, takže po krátkém odpočinku se vracíme do města. Dalších 18 NIS už nejsme ochotni platit a tak zkoušíme stopovat. Po chvíli se nám daří zastavit mladý izraelský pár. Ochotně nás svezli do centra a ještě přidali pár informací, jako třeba tu, že v okolní poušti se před lety (1988), natáčel slavný akční film Rambo 3. Navíc nás také zvou na nějakou párty, ale to s díky odmítáme.
     Skočili jsme si ještě do supermarketu nedaleko letiště pro hummus k svačině na další dny a ledovou kolu, která teď trochu pomůže utlumit bolest hlavy. V hostelu si potom dáváme osvěžující sprchu. Na pokoji nám zatím přibyla společnost v podobě dvou mladých cestovatelek. V kuchyňce, která je k dispozici všem, si vaříme těstoviny z pytlíku. Naše zásoby z Čech se ukázaly jako dobrý nápad a tak se náklady přes vysoké místní ceny daří držet v přijatelných mezích.
     A abychom poznali Eilat ještě v noci a vychutnali si také přímořskou atmosféru, vyrážíme na promenádu. Upřímně řečeno, není to tedy nic romantického. Všude stánky s tretkami nevalné kvality. Kramáři na nás mluví rusky. Nic autentického ani hodnotného. Jediný suvenýr, který jsme koupili, je loutka broučka na pérku pro nedávno narozeného Adámka. Prošli jsme i několik značkových obchodů, které se táhnou podél kolonády dozadu k luxusním hotelům, kterých hosté jsou především Rusové. Nevím, proč to pořád píšu, prostě jen konstatuji skutečnost. Je to tu jak v Karlových Varech!
     Nakonec jsme ještě prošli lunaparkem s atrakcemi typu kolotoče, katapultu a znechuceně jdeme do hostelu. Noční město nás zklamalo. Ještě, že ta hlava už nebolí. 

OBRÁZKY K DENÍKU ZA TŘETÍ TÝDEN:

PŘEDCHOZÍ TÝDEN:

DALŠÍ TÝDEN:
 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014