Přírodní podmínky

Na severu Izrael hraničí s Libanonem a Sýrií, na východě s Jordánskem a na jihozápadě s Egyptem. Ze západu ho ohraničuje Středozemní moře, na jihu se decentně dotýká Rudého moře. Hraniční situaci komplikuje sousedství s Palestinskou autonomií, pokud ji vezmeme jako samostatný stát, tak hraničí s ní na východě (Západní břeh Jordánu) a také na jihu (Pásmo Gazy). Na jihu Izraele se nachází převážně pouště, na severu najdete hory, na jejichž vrcholcích můžete vidět občas i sníh. Počasí má Izrael naprosto typicky středomořské, možná s výjimkou pouští na jihu, kde je to typicky pouštní.

Hospodářství

Izrael je velmi vyspělá průmyslová země, s slušně rozvinutým zemědělstvím pěstujícím některé plodiny na export. S ohledem i na nepříliš velikou rozlohu je logické, že surovinového bohatství se zde příliš nedočkáme, ale těží se zde draselná a bromová sůl, měď, železo, ropa a zemní plyn. Průmyslu je zde téměř celá škála, jde přeci o rozvinutou zemi, proto místo vyjmenovávání všech stačí vypíchnout spíše zajímavost, jakou je velmi rozvinuté zpracování drahokamů, přesněji diamantů. Zemědělství je zde docela zajímavé, protože dokazuje životaschopnost družstevního modelu – většina půdy patří kibucům, což jsou zdejší specifická družstva – komuny. Služby jsou zde na velmi vysoké úrovni, velký význam má turistika, kterou přitahuje hlavně náboženský náboj země svaté pro tři monoteistická náboženství.

Politické zřízení

Izrael je parlamentní republika. Hlavou státu je prezident volený na pět let parlamentem, ale jeho role je de factoreprezentativní. Zákonodárný sbor se nazývá Kneset, má 120 poslanců, kteří jsou voleni na čtyři roky. Výkonná moc je v rukou vlády, z níž alespoň polovina členů musí být zvolena. Izrael nemá ústavu, místo ní se řídí Základními zákony. Významný vliv na politiku státu má náboženství, ale Izrael je státem oficiálně sekulárním. Politiku státu v posledních desetiletích formují dvě hlavní strany, levicová Strana Práce a pravicový Likud, ale nemalý vliv nutných jazýčků u váhy odehrávají i menší uskupení jako například ultraortodoxní strana Šás, s nechvalně známým duchovním vůdcem Ovadiou.

Stručná historie Izraele

Na území Izraele se dá říci, že vznikaly dějiny celého světa. Tento region má velmi bohatou, zvláště starověkou historii, ale stát Izrael jako takový je relativně mladým výtvorem, uměle vytvořeným po druhé světové válce.

U kořenů moderního Izraele je sionistické hnutí pana Herzla z 19. století. Ideou tohoto hnutí bylo přesídlení Židů na území dnešního Izraele a založení tam moderního židovského státu. Výběr území byl dán existencí několika náboženských státních útvarů v tomto regionu před dvěma tisíci lety a biblickou teorií Bohem věnované země zaslíbené. Během první světové války určitou podporu pro vznik židovského státu vyjádřila Velká Británie, ale reálné kroky pro to při následné správě regionu neučinila. Skutečným impulsem pro vznik státu Izrael byla až tragédie holocaustu ve druhé světové válce, kdy Hitler brutálně vyvraždil kolem 6 milionů Židů v Evropě. Původně mělo dojít ke vzniku dvou států arabského a židovského, ale na konec došlo k vyhlášení vzniku pouze státu Izrael v květnu 1948 a následné válce se sousedy, kterou nový stát vyhrál (jistou hrdinskou roli zde odehráli i čeští letci a české dodávky zbraní).

Následná historie Izraele je historií neustálých konfliktů a sporů se sousedy (část arabského světa existenci Izraele neuznala) a problémy s okupovaným územím. Interpetace konfliktů záleží pouze od toho, čí stranu kdo zastává, vždy se oblíbenec či oblíbenci jen bránili a ten druhý úplně bezdůvodně útočil. Pravda je jako vždy někde ve středu, všechny strany měly nějaké své hříchy a všechny konflikty se navíc vpisovaly do velkých šachů rozehrávaných komunistickým a demokratickým blokem. Vojensky byl Izrael vždy ve finále úspěšnější, dařilo se mu zvětšovat své území, které se podařilo i v některých případech vyměnit za mír a uznání. Prvním konfliktem byla Sinajská válka v roce 1956, kdy pomohl Velké Británii a Francii ovládnout Suezský průplav, dalším konfliktem byla šestidenní válka v roce 1967, kdy ovládl zbytek Palestiny, Sinaj a Golanské výšiny. Velmi rychle na to vybuchla válka Jom Kipur, kterou sice Izrael ještě vyhrál, ale nyní se to začalo blížit Pyrrhovu vítězství, neboť při dalších konfliktech s takovým výsledkem, by ztráty byly už nenahraditelné.

Výměnou za okupovaný Sinajský poloostrov se podařilo po rozhovorech v Camp Davidu podepsat mírovou smlouvu (a tím i dosáhnout uznání) s Egyptem v roce 1979. V roce 1982, v reakci na rostoucí pozici OOP, Izrael zaútočil na Libanon a obsadil jeho jižní část. V roce 1988 se začaly normalizovat vztahy s Jordánskem, které se zřeklo nároků na Západní břeh Jordánu, mírová smlouva byla podepsána v roce 1994. Devadesátá léta byla ve znaku relativní normalizace vztahů s Palestinci, jejichž intifáda ukázala Izraeli, že okupovat se nedá věčně. V roce 1993 došlo k podepsání dohod s OOP v Oslo a hlavní regionální události se začaly točit kolem vztahů Izraele a Palestinské autonomie. Po odmítnutí izraelských nabídek na vznik Palestinského státu v roce 2000, vybuchla další intifáda, která nikomu nic pozitivního nepřinesla. V reakci na neustálé útoky z jihu Libanonu Izrael znovu zaútočil v roce na tento stát, ale operace se obecně nepovažuje za příliš úspěšnou a v Izraeli vzbudila mnoho kritiky. Situaci velmi skomplikovala výhra radikálního Hamásu, která byla i de facto příčinou jedné z větších vojenských operací Izraele na přelomu roku 2009 a 2010, která se nazývala Lité olovo. Finální řešení všech sporů je zatím v nedohlednu.

zdroj: wikipedia.cz, i-cestovani.com, vlastní