MOCHILEROS PICTURES

" SVĚT NA DOSAH " "POZNAT,ZAZNAMENAT,CHRÁNIT,POMÁHAT,PŘEDÁVAT..."

HODINY

Odkazy

Masážní studio

masáže od Verči

Bankomaty VISA

načerpejte kartou

Best time to visit

kdy a kam vyrazit

Däniken

Erich von Däniken

Facebook

Mochileros Pictures

Fitipaldizain

potřebujete web?

Foto Šárka

krásné fotografie

Foto Zuzana

svatební fotografie

Fotolab

internetová fotosběrna

Green Life

záchrana pralesa

Green Ways

něco pro zdraví

Letenky

levné letenky

Lonely Planet

baťůžkáři všech zemí

Ministerstvo zahr. věcí

užitečné informace

Moje podróże

kamarád Zbyszek

Nadační fond Inka

pomoc indiánským dětem

Očkování

očkování na cesty

Odtahová služba

pomoc na silnici i jinde

Počasí

předpověď počasí

Prime Time Video

nejen svatební video

Převodník měn

měnová kalkukačka

Suffer

punkrock band

Tatra 815 GTC

kolem světa

UNESCO

světové dědictví

UNICEF

pomoc a práva dětem

Velbloud

club & café

Viabona

tělo a duše

Wikipedia

otevřená encyklopedie

Záchranná služba

jihočeská záchranka

RSS

RSS

Deník

Druhý týden

30. 5. 2010 - 5. 6. 2010

Lago Di Bracciano, Řím, Saturnia, Alberese, PR Della Maremma, Etruská riviera (Golfo Di Baratti), Volterra, San Gimignano, Pisa, Lago Di Garda, Traunsee, České Budějovice

 

31. května 2010 – pondělí (ŘÍM – SATURNIA)

  Vzbudí mě budík, nařízený na pátou ranní. Dnes musíme vstávat brzy, abychom získali celý den na věčné město Řím. Jedeme tam vozem a tak se logicky chceme vyhnout pravděpodobné pondělní ranní dopravní zácpě. Asi po hodině už vjíždíme do Říma. Ano zde se dá citovat pořekadlo, že všechny cesty vedou do Říma. Je ještě brzy a město se zdá klidné, až ospalé. Téměř bez automobilové dopravy. Pokračujeme do centra. V navigaci nastavena křižovatka, poblíž které jsme v mapě našli parkoviště. Nacházíme se v okruhu 2km od historického centra města. Zdá se, že hodně parkovacích míst je i volných. To je nám trochu podezřelé a tak se raději ptám muže, který poblíž zastavil autem a venčí psa. „Smí se tady parkovat“? Asi ano, říká, ale je prý lepší použít krytého parkoviště, které je nedaleko. To je sice placené, ale budiž. Nachází se na Vila Borghese. Startuje své auto a vede nás tam, ukazuje vjezd. Gracie, seňore. Jedná se o podzemní parkoviště, závory, automaty, mačkám tlačítko, vyjíždí lístek a závora se otevírá. Až budeme odjíždět, zaplatíme podle délky parkování. Ne však více, než je celodenní taxa za 20 Euro. Jsme přímo u stanice metra, takže se brzy orientujeme. Až se budeme vracet, stačí hledat stanici Španělské náměstí. A už konečně hurá do ulic. Nejblíže máme Španělské schody. Je ještě brzy a mimo metařů zde není ani noha. Uklízecí četa myje slavné schodiště tlakovou hadicí. Je po víkendu ulepené od zmrzliny a žvýkaček. Zatím není dobré světlo a tak fotky necháme až na návrat, kdy bude snad lepší slunce. Vyběhneme nahoru a dolů a pokračujeme k Andělskému hradu na břehu řeky. Prohlížíme si jej zvenčí a jde se o kus dále. K městskému státu Vatikánu. Ulice jsou zatím stále prázdné. Je to taková příjemná, svěží procházka. Stojíme na liduprázdném Svatopetrském náměstí. Pěkné. Chystáme se na prohlídku. Po obou stranách okrouhlé plochy je veřejné čisté a voňavé WC, které pro jistotu zdarma použijeme, dokud tu nejsou davy. Lidí přibývá a tak honem dovnitř. Procházíme kontrolou a detektorem kovů. RTG zavazadel, jako na letištích. Bohužel objevili i můj švýcarský nůž, který nekompromisně putuje do koše. Zbraně nesmí dovnitř a úschovna zavazadel je až za kontrolou. Opravdu chytré! Útěchou mi je, že co se týká nožů, nejsem zdaleka sám. Dna košů jsou jimi už teď ráno doslova poseta. Kupujeme vstupenku a za chvíli už stoupáme po schodišti nahoru do kopule chrámu sv. Petra. Není to zas úplně jednoduché, vyšlapat až nahoru, po zužujícím a naklánějícím se schodišti. Člověk se až zadýchá, ale odměna je nemalá. Vatikán a okolí a části Říma jako na dlani. Na vnějším ochozu kopule je člověk nebi blíž. Ale i uvnitř, pod střechou svatostánku je ochoz. Pohled pod sebe do nitra katedrály vyvolává závrať. Mozaiky na stěnách, které se od podlahy zdají celkem malé, jsou tady, tváří v tvář ohromné. Představuji si, jak všelicí umělci balancovali na tehdejších lešeních, stovku metrů nad zemí a tvořili svá věčná díla. Procházíme se i po střeše a sestupujeme dolů. Ti méně zdatní používají výtahy, které jsou za příplatek. I samotný interiér chrámu, přístupný běžně v přízemí stojí za zhlédnutí. Samotné místo, kde je sv. Petr pochován, i jeho socha se těší nebývalé úctě a zájmu návštěvníků. Jednou z nejvýznamnějších soch je i úžasná, neprůstřelná plastika od mladého Michelangela, který jí vytvořil už ve svých 24 letech. Je neustále v obležení lidí. Celá stavba je úžasná a tak se těšíme na Sixtinskou kapli. Ale jak se k ní dostat? Bloudíme, ptáme se a odpověď zní, že musíme ven, až na ulici. Obejít vatikánské zdi a dojít až k muzeu, kde je vstup. Jdeme tam. V koši před kontrolou se dívám, zda tady nenajdu svůj „švýcarák“. Omylem jsem si vytáhl jiný, podobný. Není to ale Viktorinox! Co naplat, podruhé tam hrabat nebudu. Postupujeme podle šipek k Sixtinské kapli. A už jsme ve frontě na vstupenky. Verča se postaví do řady a já se jdu podívat kupředu, zjistit jak to vypadá. Ale co to? Jeden roh hradeb, druhý, třetí. Je to půlkilometrová řada podél celých hradeb, přes několik ulic a lidé tady stojí v šestistupu! U pokladny je stejná tlačenice, vedoucí z druhé strany. Tam stojí ti, jež mají rezervaci! Je to na několik hodin čekání. Sice se tady kde kdo snaží nabízet jakési skupinové výpravy s průvodcem, bez čekání ale stojí to nějaká Eura navíc. Vzdáváme to. Tentokrát slavnou kapli neuvidíme. Rozhodně jsme měli jít nejdříve sem, ale to jsem jaksi v průvodci přehlédl. Je poledne a čeká nás Pantheon a Kolosseum. Pěšky jdeme podle mapy a záhy se dostáváme k Panheonu, který je rovněž mistrovskou stavbou s největší kopulí na světě. Zde jsou pochováni dva první králové Itálie a také Rafaello. Žel polovina štítu je obklopena lešením. Začínáme být unavení, ale pokračujeme přes Piazza Venezia s Capitolem ke Kolosseu. Dávám si malou svačinku v podobě „hot dogu“ za, považte, 4 Eura! Verča je na konci sil, bolí jí hlava, nejedla a tak má málo cukru. Odpočinek, tekutiny a jídlo je v této chvíli to hlavní. Sedíme ve stínu a hledíme na překrásný, zdobený Trajánův sloup. Volně pokračujeme přímo za nosem, a už ho vidím! Zdivo Kolossea v pozadí. Míříme k němu. Po obou stranách cesty historické rozvaliny starověkého Říma. Stojíme před jedním z divů světa, před Kolosseem. Hned vedle hrdý Konstantinův oblouk. Verču stále bolí hlava, ale drží se statečně. Dvacet minut stojíme ve frontě na vstupenky za 12 Euro na osobu a jde se. Obří arénu si vychutnáváme od horních pater ohromující stavby. Představuji si gladiátorské zápasy, císaře otáčející svůj palec vzhůru, nebo k zemi, řev davu a divokých šelem. Nahoře máme výhled na Řím, dole zase na suterén pod podlahou kolbiště. Katakomby, rozvod vody, klece, kobky a sklady potřebné pro oblíbené zápasy. Ve své době bylo tohle všechno obloženo bílým mramorem, to musela být oslňující a pompézní nádhera. Ale zub času a neklidných dějin je neúprosný. I tak i dnes Kolosseum vyvolává opravdové vzrušení a silné zážitky u každého, kdo jej viděl a navštívil. Vstupenka nás opravňuje i ke vstupu do Forum Romanum, takže náš návrat vede logicky tudy, po pahorku Palatin. Je vidět, že Verča už nemůže. Je jí zle a tak redukujeme počet míst, které jsme chtěli dnes vidět, na ta, která máme na trase našeho návratu k autu. Je to především známá Fontana Di Trevi, do které podle starého zvyku házíme drobné, abychom se do Říma zase někdy vrátili. Je to znovu skvostné dílo, jehož autor se nedožil dokončení a zemřel na plicní obtíže způsobené vlhkostí a prašností prostředí systému vodárny. Vracíme se znovu ke Španělským schodům. Teď už je tady lidí více než dost. Brzy už sedíme v autě a poté co jsme zaplatili v automatu parkovné, se chystáme odjet. Trochu jsme se zdrželi plánem dalšího směru cesty a prošvihli tak limit výjezdu, potřebný k průjezdu závorou. Závora se hlásí o příplatek +,7 Euro! Tak to je smůla. Odjíždíme směrem k Bolsenskému jezeru. Opět po místních komunikacích, žádné dálnice. Vymotali jsme se z Říma a nakonec si řekli, že na jezero kašleme. Je po 20h a my tu vodní plochu jen míjíme. Sázíme na jistotu a zastavujeme až u horkých kaskád nyní nám známé a oblíbené Saturnie. Cestou nás staví Carabinieri, ale než stačili cokoliv říct, Verča jim nedala prostor a ze staženého okénka na ně volá, kudy že je to do Saturnie? Tím je tak odzbrojila, že jen mávli rokou tím směrem a nechali nás jet dál, bez jakékoliv kontroly. Samozřejmě, že jsme věděli, kudy jet... V Saturnii večeříme housky, které jsme koupili ještě v Římě. Obložil jsem je salátem i salámem a za poměrně chladného ovzduší, noříme svá unavená těla do zasloužené, horké lázně. Za hodinu už tvrdě spíme pod dekou v autě.

1. června 2010 – úterý (SATURNIA – ALBERESE)

  Vstáváme poměrně pozdě. Potřebovali jsme nabrat síly. Po snídani v podobě kávy a sendvičů, vyrážíme dále na cestu. Tentokrát se už ráno nekoupeme. Startujeme do Maremmy, což je přírodní park s hojným výskytem živočichů a rostlin. Oblast, která byla v dávných časech největší malarickou oblastí v Evropě. Po odvodnění a vysušení močálů, pomocí sítě kanálů, je to nyní opravdu pěkné místo pro pěší i cyklystické výlety. My zatím přijíždíme do Alberese, malé vesnice u regionálního přírodního parku. Zde je infocentrum a prodej permitů do parku. Jedno ze dvou míst, odkud se dají podnikat tůry. To druhé se nachází v jižní části rezervace, v Talamone, ale z Alberese je více možností a počet tras větší. Je to strategicky výhodnější výchozí bod. Vedle infocentra je, přes ulici, velké parkoviště. Polovina je placená-pro karavany, druhá půlka je zdarma a naprosto pohodlně se zde dá parkovat i nocovat ve voze. Bez problémů tady můžeme vařit stolovat atd. Také to tak hodně návštěvníků dělá, nás nevyjímaje. Přímo u parkoviště je i restaurace, takže hlady tady nikdo neumře. V pokladně rezervace se informujeme na možnosti a nabídky výletů a samo sebou i na cenu vstupenek. Půjdeme až zítra ráno v půl deváté, hned jak otevřou, koupíme si celodenní lístek. Dnes si uděláme krátký cyklistický výlet s koupáním v moři. Vyrazíme do Marina Di Alberese po cyklostezce zhruba 9km dlouhé. Tam je možné jít zadarmo. Je tu i možnost dojet k plážím autem, ale protože je to už v chráněné zóně, musí se za automobil platit. Kolo skýtá mnohem lepší variantu, která nic nestojí. Než vyjedeme, uprosí Verča personál v infocentru, aby nás nechali nabít baterie do kamery. Nebyli zrovna nadšení, ale neodmítli jí. Projeli jsme se venkovskou krajinou do Mariny, viděli koně, krávy, pole, louky a přijeli k moři. Pláž je velmi pěkná, ale drsná. Větry ošlehané větve a stromy tvoří krásně dramatickou kulisu místního pobřeží. I když je jasno a slunečno, není nám horko. To díky neustávajícímu větru. Třicetimetrový pruh pobřežního písku, který tvoří pláž, nedává žádný stín. Lidé tento problém řeší stavbou závětří a primitivních chatrčí z hojně zde se povalujících suchých větví, kamení a vichrem polámaných kmenů. My jsme využili jeden opuštěný a hop do stínu. Verča si vyrobila jakousi rohož z klacků a hodlá se smažit. Já zalézám do „boudy“, čtu si, píšu deník a usínám. Budí mě až chladno a studený vítr. Ve stínu je zima, úplně mě to roztřáslo. Venku slunce rozpaluje písek tak, že se po něm bosou nohou nedá chodit a já cvakám zuby? Jde se do vody. Ta je také chladná. Oschnuli jsme a vracíme se do Alberese. Opouštíme pobřeží, piniové lesy a malebná zákoutí. Při návratu jsme potkali dokonce lišku, která nám ochotně zapózovala před objektivem. V sedm jsme u auta. Sprchujeme se pod naší kempingovou sprchou z vaku a vaříme jídlo. Večeřet chtějí i komáři, a protože je jich přesila, zbaběle prcháme do vozu. Jako pohádku na dobrou noc sledujeme film Cesta kolem světa za 80 dní. Nemusím zdůrazňovat, že konec jsme neviděli. Usnuli jsme jak zabití.

2. června 2010 – středa (PARCO REGIONALE DELLA MAREMMA)

  Vstávačka v půl osmé. Snídaně a v 8:30 hod kupujeme vstupenky do parku, za 2 x 9 Euro. V ceně je doprava kyvadlovým autobusem do Pratini, několik kilometrů vzdáleného výchozího bodu na území rezervace. Odsud vede většina značených tras. Vybrali jsme si tři trasy, lépe řečeno, jejich kombinaci. Je pod mrakem, ale neprší. Pro pochod ideální počasí, pro objektivy nic moc. Je až chladno, ale zahřejeme se chůzí. V parku jsou prý k vidění nejrůznější zvířata. A opravdu, hned po pár stech metrech zaslechneme cosi z nízkého lesa. Něco tam naříká a vyběhla odsud laň. Jdeme houštinou, za tím zvukem. V tom se ozvalo hrozivé zachrochtání. „Zdrhej!“, stačím vykřiknout a už oba pelášíme pryč, klopítajíc o větve. Nemáme zájem o setkání s naštvanou divokou sviní, chránící svá selata. Naštěstí se za námi nepustila. Cestou vidíme, že celý park je zrytý jako lopatou, nebo motykou. Několikrát jsme znovu slyšeli i viděli skupiny divokých prasat. Naše trasa je podle mapy dlouhá přes 12 km. Uvádějí, že se dá projít za šest hodin. My to zvládli za čtyři, došli až k pláži na pobřeží, posvačili a vrátili se zpět k rozcestí dalších tras. V tuto chvíli se rozpršelo. A to celkem hustě. Schovali jsme se pod koruny borovic a vytáhli nepromokavé bundy a vaky na batohy. Ale jde se dál po červené trase v mapě. Cesta se jmenuje Le Grote a vede moc hezkým borovým lesem. Nestoupá, neklesá, není náročná. Došli jsme k jeskyním, slyšeli další divočáky. Jeskyně jsou zajímavé jen tím, aby bylo jak nazvat trasu. Prosté sluje ve skalách. Vracíme se podél kanálu a na protějším břehu zahlédneme skupinu jelenů a daňků, jak se nerušeně pasou. Vítr máme v protisměru a tak nás necítí. Jsme tiší, jako myši. Honem, natoč to! Podařilo se i několik snímků, ale teleobjektiv mi chybí, takže fotky nejsou nic extra. Najednou u cesty 20 cm želva. Má žlutočerné zbarvení. Krásná. Teď už chybí jen dikobraz. Na něj štěstí ale nemáme. Vrátili jsme se znovu na rozcestí, během té doby přestalo pršet a najednou je slunečno. Proto jsme se rozhodli ještě pro jeden výšlap, vedoucí ke středověké věži vysoko na skále. Vezmeme to z protisměru, ujdeme půlku a vrátíme se směrem k výchozí zastávce shuttle busu. Problémem se ukazuje značení, protože se nepočítá, že někdo půjde v protisměru a tak to vypadá dost nejednoznačně. Cesty se kříží se stezkami zvěře, nebo pěšinami vedoucími na pastviny a k vodnímu kanálu. Vyžaduje to orientaci a pozornost. Mírně jsme si zašli, ale brzy jsme zase správně a přicházíme ke zřícenině věže. Tahle a mnoho dalších strážních věží lemují pobřeží. Systém je jednoduchý. Z každé je vidět na obě sousední. Vracíme se tak, abychom stihli odjezd v 17 hod. To se podařilo hlavně díky finiši, kdy pochodujeme jak vojáci, rychlostí 1 km za 10 minut. Za odměnu máme tatranku a za 20 minut jsme u svého auta na parkovišti. Začíná znovu pršet, měli jsme to jen taktak. Sedli jsme si do auta a dodívali se na včerejší film. Když přeháňka skončila, vyrazili jsme na krátkou obchůzku vesnice, ale mini market je zavřený. Nic si dnes nekoupíme. Vzadu za autem jsem přichystal improvizovaný sprchový kout, aby bylo možné vykonat dostatečně osvěžující očistu. Pak se Verča pustila do vaření a k večeři máme bramborovou kaši a kolečka opečeného salámu. K tomu lahvinka červeného a jdeme fandit Belmondovi proti padouchům ve filmu.

3. června 2010 – čtvrtek (RIVIERA ETRUSCA – VOLTERRA – SAN GIMIGNANO)

  Budím se kolem osmé, venku už je den. Jdu se podívat do městečka, zda už není otevřený obchůdek, který jsme včera našli zavřený. Teď mám štěstí a kupuji čerstvý chléb za 1,2 Euro. Chystám snídani a kávu. Jen ten italský chléb nemá s naším českým pranic společného. Snad jenom jméno a tvar. Je upečený ze světlého těsta, nemá téměř žádnou chuť a kůra je tak tvrdá a křupavá, že si o ní člověk ihned odře patro i dásně. Naopak střída je měkká až moc, že na ni téměř nelze natřít máslo. No nic, za pár dnů si doma spravíme chuť. Počasí se dnes nějak netváří a my jen doufáme, že tam kam jedeme, bude slunečno. Máme namířeno k moři. Zdejší oblast dostala název Etruská riviéra a podle informací z průvodce, je to opravdu hezký úsek pobřeží. Táhne se od San Vincenza k Piombinu, kde zejména „Golfo Di Baratti“, stojí za návštěvu. Jenže počasí se nelepší a i když jsme našli pěkný kus poblíž vesničky Populonia, kde je možnost parkování zdarma, jen pár kroků od hezkého pobřeží, slunce nám dnes opravdu nepřeje. Dokonce začíná mrholit. Přesto ještě doufáme a sedíme na ručníku, na vyvýšeném břehu a cpeme se oranžovým melounem, pozorujíc moře. V okolí je dost míst, kde rostou pinie, jejichž stín dnes ale není třeba. Tak snad někdy příště. Tady se dá pobýt nadivoko a určitě se sem jednou vrátíme. Teď ale odjezd. Moknout u moře není zrovna to, co jsme chtěli. Jen pár desítek kilometrů odtud leží město Volterra. Další z historických, krásných sídlišť v Toskánsku. Znovu se před námi vyloupla silueta středověkých věží na kopci. Několikrát zastavujeme ještě před vjezdem do města, abychom si ten pohled zvěčnili. Volterra je známá a tak i parkoviště jsou jednak plná a jednak placená. Ale my nezoufáme a objíždíme hradby dokola, až narazíme na velké, štěrkové parkování pro karavany, kde se neplatí a navíc je tu voda a výlevka na odpad. Jdeme do města, zdoláváme dlouhé kamenné schodiště, které dá trošku zabrat a jsme uvnitř hradeb. Vydáváme se do změti kamenných uliček. Volterra byla založena už Etrusky, ještě před naším letopočtem. Míjíme největší pamětihodnosti, jako je Piazza Dei Priori, Fortezza, pevnost, kde je dnes vězení. Koupili jsme nějaké suvenýry a vynikající zmrzlinu v cukrárně, která se chlubí diplomem ze zmrzlinářského šampionátu. I když by se na parkovišti jistě dalo přenocovat, my dnes máme cestu ještě dál, do San Gimignana. Přejíždíme tam po vedlejších silnicích a brzy se nám otevírá další z klasických pohledů. San Gimignano je vyhlášené svými 14 věžemi opevněného města, kterých bylo původně až 72! Zaparkovat se nám podařilo před hradbami, v zatáčce, ještě před městem. Je to neplacené místo u hlavní cesty. Do centra je to odsud 10 minut pěšky. Je už pozdní odpoledne, ulice téměř prázdné. Dlážděná námestí jsou teď jen naše. Na jednom z nich pozorujeme nácvik vystoupení taneční skupiny. Verča nakupuje pěknou zvonkohru a náušnice. Manhattan středověku opouštíme za soumraku. Rozhodli jsme se pro další cestu. Popojedeme blíž, k asi 60 km vzdálené Pise. Za tmy parkujeme u zavřené benzinové pumpy. Vzadu za ní jsme našli příhodný kout parkoviště, zacouvali za opuštěnou budovu, večeříme, mlsáme. Dnes jsme viděli celý film s Belmondem až do konce.

4. června 2010 – pátek (PISA - LAGO DI GARDA)

  Kolem sedmé už jsme vzhůru a vyrážíme do Pisy. Je to kousek a brzy parkujeme u řeky Arno. Stání je placené, ale v tomto případě, kdy chceme ve městě strávit jen dopoledne, se nezatěžujeme hledáním. Zdarma se tady dá parkovat někde u hradeb. Před pár lety jsem tady už byl. Také nedaleko na parkovišti supermarketu se dá odstavit auto. Pěšky míříme k slavnému Piazza Dei Miracoli, neboli náměstí zázraků. Pyšní se jednou z nejvyšších koncentrací románských staveb v Evropě, zapsané na seznamu UNESCO. Právě zde se nachází světoznámá šikmá věž, neboli Torre Pendente. Žádná fotografie nedokáže zachytit, jak „křivá“ ve skutečnosti opravdu je! Jsou tady už od rána obrovské davy lidí. Všichni se snaží udělat opticky klamnou fotku, jak věž podpírají. Udělali jsme si kolem dokola příjemnou procházku, kolem baptisteria a katedrály s obrovskými, úžasnými bronzovými vraty. Potom se Verča vrhá na tržnici, kde nakonec koupila krajkový slunečník, jako svatební dar pro sestru. Zkoušela smlouvat, jak je zvyklá z Latinské Ameriky, nebo Asie a světe div se, měla úspěch. Sice malá, ale sleva byla! Jinak jsou tady ke koupení tuny suvenýrů a kýčů. Pokračujeme do centra k Piazza Dei Cavalieri. Holka musí přece projít nějaké italské butiky! Ráda by si tady koupila šaty na svatbu, kde bude Lucii svědkyní. Kupodivu si nic nevybrala. Vrátili jsme se k autu. Na lavičce poobědváme. Kolemjdoucí se zájmem pozorují náš pouliční piknik a otáčejí se, co že to je za espézetku. Chudí paštikáři v Itálii, kde je draho. Šetříme. V poledne odjíždíme z Pisy k moři. Je slunečno a horko. Do Marina Di Pisa je to nějakých 15 km. Tam se dáme podél pobřeží k jihu, směr Livorno. Všechny pláže jsou buď městské, kamenné, ošklivé, nebo patří k restauracím, hotelům nebo klubům. Parkujeme zdarma, ale veřejná pláž nikde. U Tirrenia projdeme nějakým způsobem až k moři, mezi kluby rozkládáme ručníky. Ještě než dopadnou na rozpálený písek, jsme vykázáni ze soukromé pláže. Nezbývá než popojít o pár set metrů dál a tam už si nás nevšimli. Pláž není bůhvíco, jen písek a pekárna. Tisíce slunečníků a lehátek, jedno vedle druhého, žádné soukromí, žádný přirozený stín. Nikde žádná vegetace. Nic pro mne. Verča mi alespoň obětavě postavila z ručníků, kamení a vyplavených klacků, přístřešek, kam si zalézám jako jezevec. Bez toho, bych tu nevydržel ani 30 minut. Ona to ví. Unavený tím vedrem usínám a několik hodin spím v improvizovaném stanu. Ještě vykoupat a zchladit, naposled v moři. Pozdě odpoledne balíme. U auta se poléváme sladkou vodou z kanystru a vyrážíme na zpáteční cestu. Chybou bylo, vybrat si zdánlivě kratší cestu přes hory. Ve skutečnosti je to řidičova noční můra. Tolik serpentin a ostrých, vratných zatáček se jen tak nevidí. Jedeme přes Luccu, zastavujeme se v supermarketu, kde utrácíme za italské speciality, sýry, salámy, maso a víno. Ještě za světla míjíme krásný římský most a pak už jen dlouhá, úmorná cesta horami. Před lety jsem se tudy také prokousával, ale z opačného směru s Dodge Caravanem. Tenkrát jsem si slíbil, že tudy už se nevydám nikdy více. A jsem tu znovu, moje hloupost! Vlečeme se průměrnou rychlostí 30 km/hod. V kopcích stoupá i spotřeba. Nemá to žádné výhody. Před půlnocí zastavujeme na jedné z vyhlídek nad osvětlenou vesnicí. Vaříme večeři. Je už naprostá tma, a my si pochutnáváme na smaženém mase. Ještě několik hodin jízdy a hory jsou konečně za námi. Přiblížili jsme se k Veroně, myslím, že už máme vyhráno. Jenže naše chytrá navigace se snad zbláznila a svedla nás na neuvěřitelné liščí stezky. Vzteky div nepopadnu onu ďáblovu krabičku a nevyhodím ji z okna! Konečně, chytili jsme se a míříme k Lago Di Garda. Oba jsme vyčerpaní, za volantem sedí Verča. Po drobné hádce, kam odbočit, jsme konečně na onom parkovišti, kde jsme strávili první noc v Itálii, u Navene. Okamžitě po vypnutí motoru upadáme do bezvědomí.

5. června 2010 - sobota (TRAUNSEE - ČESKÉ BUDĚJOVICE)

  Probouzíme se ještě před osmou. Připravíme snídani a padá konečné rozhodnutí. Pojedeme domů. Původně jsme chtěli strávit poslední den tady u jezera Garda, ale vymysleli jsme náhradní plán. Cestou se zastavíme u Traunsse. Tam to známe, vykoupeme se a poté pojedeme domů. Chtěli bychom co nejdřív navštívit tátu, který se vrátil nedávno z nemocnice. Stejnou cestou přes Brenner, po dálnicích upalujeme do Rakouska. Po poledni jsme u jezera a zajíždíme až dozadu. Tam na oblíbené pláži poobědváme na vařiči připravené maso a bagety. Vykoupali jsme se v ledové vodě a odpoledne vyrazili do Českých Budějovic. Tam jsme se také ve zdraví a v pořádku vrátili. Auto nás tedy nikde nezklamalo a my si řekli, že Itálie je opravdu dobrou zemí pro takovýto způsob cestování. Určitě to nebyla naše poslední cesta tímto směrem...

--- KONEC ---

OBRÁZKY K DENÍKU ZA DRUHÝ TÝDEN:

 

Žádné komentáře
 
"Mochileros" jsou přátelé, snažící se poznat kulturu a svět takový, jaký je. Zaznamenat do svých myslí, na film a fotografie. Podělit se o zkušenosti svoje i čerpat ze zkušeností druhých. Poznat historii i současnost. Vážíme si lidí, jejich kultury, historie a zvyků. Nesnášíme bezpráví, násilí a útlak v jakékoliv formě. Respektujeme ostatní. Snažíme se chránit tuto planetu a zachovat ji dalším generacím. Copyright © 2008-2014